3. Kapitola

Moc děkuju Erin a Vicky za komentáře. Konečně jsem dopsala čtvrtou kapitolu, tak tady máte třetí. Je tam několik nových a hodně důležitých postav.

Přenesl jsem se do jídelny. Byla tam jenom Natalia a pojídala zmrzlinu.

V tuhle chvíli měla blond vlasy s červeným melírem. Celkem normální.

„Předpokládám, že ty se nemusíš obávat, že po té zmrzlině ztloustneš.“

„Ahoj Nicku,“ pozdravila mě mile a nevypadala ani trochu překvapeně, že jsem se tam najednou zjevil. Ale samozřejmě, kdyby jí to překvapovalo, tak by to bylo, jako kdyby normálního člověka překvapilo, že umí chodit.

„A copak, Tali, nevypadáš nějak normálně?“

Otočila se na mě.

Řekl jsem normálně?

Dřív bych sebou asi škubnul, nebo tak něco, ale teď už jsem si zvykl.

Natalia měla krvavě červené oči, které jí dokonale ladily s melírem a červenými nehty.

V mé předchozí poznámce o tloustnutí jsem ani trochu nenarážel na to, že Natalia denně posiluje a je stejně jako my všichni perfektní bojovnice, ale spíš na to, že umí měnit podobu.

To sice umíme my všichni, ale pro nás je to něco jiného.

My se to museli dlouho učit, a pořád nám to dělá trochu problémy, takže to děláme jen, když nemáme jinou možnost.

Proto když je to potřeba, tak to svěříme Natalii, která měnila podobu už od narození. Nikdo kromě ní, a já pochybuju, že to ví i ona, neví, jak vlastně doopravdy vypadá.

Jenom víme, že má černé oči, stejně jako my ostatní.

„Byl jsi nahoře?“

„Jo, už jsou tady zase turisti. Docela mě baví je pozorovat, zatímco mě nevidí.“

„Aspoň máme důkaz, že ta iluze stále funguje.“

„No jo,“ zachmuřil jsem se.

„Co se stalo?“

Sakra. Zrovna teď musí být všímavá. Co teď? Lhát jí nemůžu, poznala by to. Natalia, nevím proč, vždycky pozná, když jí někdo lže. Asi budu muset s pravdou ven.

„Měl jsem pocit, že se jedna holka dívala přímo na mě, ale muselo se mi to zdát.“

„Někdo tě viděl?!“

A do prdele!

„Mariso, rád tě vidím,“ řekl jsem tónem, který jasně naznačoval, že bych jí nejradši neviděl.

„Já tebe ne!“

Jak upřímné.

„Ale docela by mě zajímalo, že tě někdo viděl. Co když to nebyl člověk?“

„A co by to, prosím tě, bylo? Nikdo z nižších by neprohlédl iluzi.“

„Co když to byl nikdo z vyšších?“

„To je nesmysl. Vyššího bych poznal.“

Jen díky svým bleskovým reflexům jsem stačil uhnout.

Do zdi, přesně v místě, kde jsem měl hlavu, byla zabodnutá asi půlmetrová dýka.

„Trochu vedle,“ řekl jsem.

To jsem neměl dělat. Tím jsem jí jenom naštval.

Marisa na mě zaútočila.

Jsem dobrý bojovník, ale proti Marise jsem neměl šanci.

Srazila mě k zemi a přiložila mi ke krku další o něco kratší dýku.

Ta Marisa snad u sebe tahá celý bojový arzenál.

No jo, ale tohle přestává být sranda. Marisa je fakt schopná mě zabít.

„Tali, nechceš mi pomoct?“

Natalia se na nás podívala.

„Jé ahoj Mariso, já si tě vůbec nevšimla. Ráda tě vidím,“ řekla na rozdíl ode mě upřímně a vrátila se ke své zmrzlině.

Tak to se povedlo, nejdřív mě přivede do téhle situace svou náhlou všímavostí, a když jí potřebuju, tak už zase nic nevnímá.

Ale já tu umřu. A Natalia v průběhu bude klidně dlabat zmrzlinu.

Škoda že nejsme mezi lidmi. Napsali by o mé smrti.

Už vidím ten titulek v novinách. Stala se vražda. Svědkyně v jejím průběhu jedla zmrzlinu.

No vypadá to, že mi moje spolubojovnice uřízne hlavu. Tak končí slavné dny Nickolase syna …..

„Z těmi slavnými dny bych to nepřeháněla.“

Diana už my zase čte myšlenky. Zabít.

„Tak já klidně půjdu, ale pokud nechceš, abych ti četla myšlenky, tak se máš líp chránit. Navíc se mi zdálo, že potřebuješ mojí pomoc.

Hm. Opravdu by neškodila pomoc od jediné osoby, kterou Marisa poslouchá.

„Mariso, pusť ho.“

Marisa ze mě neochotně slézá.

„Tak co se zase stalo?“ ptala se Diana.

Teď už si chráním myšlenky, takže se takhle nic nedozví.

„Nic,“ řekli jsme s Marisou unisono.

Zdá se mi to, nebi jsme se právě na něčem shodli?

„Asi sotva nic, když se tady perete.“

„My se nepereme. Já mu chtěla uříznout hlavu.“

„A proč si mu chtěla uříznout hlavu?“

„Protože řekl, že vykládám nesmysly.“

„Nicku?“

„Ale ona je vykládala,“ bránil jsem se.

„To teda nevykládala. Klidně to mohl být někdo z vyšších.“

„To je ale nemožné. Vyššího bych poznal.“

„Všechno je možné,“ ozvala se Natalia.

Ta mi to snad dneska dělá schválně. Vsadím se, že slyšela jenom tuhle větu, jinak absolutně neví, o čem se bavíme.

Diana asi dospěla k tomu samému, protože jí ignorovala.

„Vyšší? Koukejte mi říct, co se tady děje.“

„Byl jsem nahoře. Měl jsem pocit, že mě jedna turistka viděla, ale fakt se mi to asi jenom zdálo.“

„To se musí prověřit. Vyšší jsou mocní, mohli by se dokázat skrýt, aby si je nepoznal, nebo to mohl být někdo z nižších, který prohlédl iluzi. To by bylo nebezpečné. Mohl by nás prásknout vyšším. Nebo to klidně mohl být někdo z nás.“

„Chceš mi naznačit, že si ze mě Natalia vystřelila?“

Pohlédl jsem na Nataliu. Nevypadala, že by nás poslouchala, ale u ní jeden nikdy neví. Klidně by se nám mohla v duchu smát.

„Samozřejmě že ne, i když to je taky možný. Já nemyslím nás jako nás, ale nás jako nás.“

„No to si my to vysvětlila.“

„Nemyslím nás, jako naší skupinu, ale nás jako náš druh. Nejsme jediný. A to by taky mohl být problém, nevíme na čí je straně.“

„Možná se k nám chce přidat,“ řekl jsem optimisticky.

„A možná taky ne.“

„Jsi hrozně negativní.“

„Ne, jsem jen opatrná a zodpovědná, a kdybych nebyla opatrná a zodpovědná já, tak kdo? Ty? Erik? Marisa? Vanessa? Derek? Nebo snad Natalia? Nebo kdokoli jiný z téhle bandy?“

„Hm. Sebastian?“

„Sebastiana nebudete poslouchat.“

„Tak třeba Tristan.“

„Tristan?“ Diana zvedla obočí.

„No tak asi ne.“

Tristan je nevypočitatelný. Sice ne jako Marisa, ale stejně.

„Je mojí povinností jako vůdkyně, být opatrná. Možná máš pravdu. Třeba se ti jenom zdálo, nebo je to jenom čarodějnice, ale musíme to prověřit.“

„Jo jasně. Tak to prověřte.“

„Možná jsem se měla vyjádřit přesněji. Ty to prověříš.“

„Proč já?“

„Protože tebe si všimla. Najdi jí, sleduj jí, zjisti, co je zač. Pak se uvidí. Pokud jí nenajdeš, tak je to fakt průser.“

„To jí mám hlídat furt?“

„Vystřídáme tě, ale teď už běž.“

„No jo pořád,“ řekl jsem a přenesl se.

„Kam šel Nick?“ ptala se Natalia Diany.

„Najít tu holku.“

„Jakou holku?“

„Tu co ho viděla.“

„On Nicka nikdo viděl?“

„Kdybys aspoň trochu vnímala okolí,“ povzdechla si Diana a přenesla se.