Když se Tessa otočila do středu místnosti, viděla jak vzal Gabriel jeden z nožů a podal ho bratrovi. "Teď," řekl. "Je na čase začít s tréninkem, co na to říkáte, dámy?"

Gideon si od něj vzal nůž. "Esta es la idea más estúpida que nuestro padre ha tenido," řekl."Nunca."

Sophie a Tessa si vyměnily pohledy. Tessa si nebyla jistá co přesně Gideon řekl, ale ´estúpida´ znělo dost výstižně. Tohle bude ale dlouhý zbytek dne.

Strávili několik dalších hodin cvičením rovnováhy a blokováním. Gabriel si vybral Tessu, aby jí pomohl s tréninkem, zatímco Gideona přidělil k Sophii. Tessa si nemohla pomoct, ale cítila, že si jí Gabriel vybral, aby tím naštval Willa jakýmsi zvláštním způsobem, ať už o tom Will věděl nebo ne. Nebyl to ale špatný učitel - celkem trpělivý, ochotný znovu a znovu zvedat zbraně které upustila dřív, než jí mohl ukázat jak se správně drží a schopný jí pochválit, když se jí něco povedlo. Moc si nevšímala, jak si vedl Gideon s tréninkem Sophie, i když ho čas od času slyšela si něco mumlat ve španělštině.

Když jejich výcvik skončil, se Tessa vykoupala a oblékla se na večeři. Byla tak hladová, že se to na dámu ani neslušelo. Naštěstí, i přes jejich obavy, byla Bridget skvělá kuchařka. Upekla Henrymu, Willovi, Jemovi a jí pečeni se zeleninou a džemový koláč s krémem. Jessamine byla pořád ve svém pokoji s bolestí hlavy a Charlotte šla do Města kostí podívat se do jejich archívu na reparace.

Bylo zvláštní pozorovat Cyrila a Sophii jak přicházejí a odcházejí z kuchyně s talíři plnými jídla. Cyril jim servíroval pečeni stejně, jako to dělal Thomas a Sophie jim tiše pomáhala. Tessa se nemohla ubránit myšlence, jaké to pro ní muselo být, když její nejbližší lidé v Institutu, Agáta a Thomas, odešli. Pokaždé, když se na ní podívala, se ale Sophie odvrátila.

Tessa si vzpomněla na výraz ve tváři Sophie naposled, když byl Jem nemocný. Kroutila si čepec v ruce a prosila, aby jí řekla, jak je na tom. Tessa si o tom pak se Sophií toužila promluvit, ale věděla, že by to nikdy neudělala. Románky mezi civily a Lovci stínů byly zakázané. Willova matka byla civil a jeho otec, který byl Lovec stínů musel všechno opustit, aby s ní mohl být. Musel jí hrozně milovat, aby byl ochotný to udělat. A Tessa nikdy neměla pocit, že by byl Jem do Sophie zamilovaný tak, jako ona do něj. A pak tu byla ještě jeho nemoc ...

"Tesso,"řekl Jem tiše. "Jsi v pořádku? Vypadáš, jako kdyby byla milion mil daleko."

Usmála se na něj. "Jsem jenom unavená. Nejsem zvyklá na trénink." Byla to pravda. Ruce jí bolely z držení těžkého meče a ačkoliv ona i Sophie moc necvičili blokování a rovnováhu, bolely jí i nohy.

"Mlčenliví bratři dělají mast na bolesti svalů. Než půjdeš spát, zaklepej na dveře mého pokoje a já ti nějakou dám."

Tessa mírně zrudla. Pak se ale divila proč. Lovci stínů měli svoje způsoby. Už byla v Jemově pokoji předtím. Dokonce s ním byla i sama v její noční košilce a nikdo nad tím nedělal zbytečný povyk. Všechno co dělal bylo, že jí nabízel trošku masti. I tak ale cítila, jak jí hoří tváře - a on to viděl taky, protože i on zrudnul, což bylo dobře viditelné na jeho bledé kůži. Tessa se odvrátila a chytila tak pohled Willa, který je oba pozoroval se svýma nebesky modrýma očima, které teďbyly potemnělé. Jen Henry, který honil hrachovou kaši vidličkou po talíři si jich nevšímal.

"To je laskavá nabídka," řekla. "Já-"

Charlotte vtrhla do místnosti. Její tmavé vlasy jí padaly z drdolu ve změti kudrlinek. V ruce svírala dlouhý svitek papíru.

"Našla jsem to!" vykřikla. Hlasitě oddechovala a zhroutila se na sedadlo vedle Henryho. Její normálně bledá tvář teď byla zrůžovělá námahou. Usmála se na Jema. "Měl jsi pravdu -o těch archívech s Reparacemi- po několika hodinách hledání jsem to našla."

"Ukaž," řekl Will a nechal vidličku spadnout na talíř. Tessa si nemohla nevšimnout, že toho moc nesnědl. Když sahal k Charlotte pro svitek, na prstu se mu zaleskl prstýnek se znakem ptáka.

Dobromyslně ho plácla po ruce. "Ne. Podíváme se na to všichni najednou. Stejně to byl Jemův nápad, ne?"

Will se zamračil, ale neřekl nic. Charlotte rozvinula svitek nad stolem a posunula šálky a prázdné talíře, aby tak vytvořila prostor. Ostatní se zvedli a shlukli se kolem ní, aby se mohli podívat dolů na pergamen. Papír byl hustě popsaný tmavě červeným inkoustem, odpovídající barvě run na šatech Mlčenlivých bratrů. Text byl psán v angličtině, ale písmenka byla moc nahuštěná u sebe a papír byl plný zkratek. Tessa za boha nemohla přijít na to, na co se vlastně dívá.

Jem se naklonil k ní. Jeho paže se otřela o tu její a on jí četl přes rameno. Vypadal zamyšleně.

Otočila k němu hlavu a pramen jeho světlých vlasů jí polechtal na tváři. "Co se tam píše?"zašeptala.

"Je tožádost o reparaci," řekl Will a ignoroval skutečnost, že se zeptala Jema. "Poslal jí do Institutu v Yorku v roce 1825 jménem Axela Hollingwortha Mortmaina. Chtěl odškodnit za neospravedlnitelnou smrt jeho rodičů, Johna Thaddeuse a Anne Evelyn Shadeových. Stalo se to asi deset let předtím."

"John Thaddeus Shade," zopakovala si Tessa pro sebe. "JTS, to byly iniciály na hodinkách Mortmaina. Ale jestli to byl jejich syn, proč s nimi neměl stejné příjmení?"

"Shadeové byli čarodějové," řekl Jem a četl dál. "Oba. Nemohl být jejich pokrevní syn. Museli si ho osvojit a nechat mu jeho jméno. Čas od času se to stává." Jeho oči zabloudily k Tesse, ale pak se podíval stranou. Napadlo jí, jestli si vzpomněl na jejich rozhovor v hudební místnosti o tom, že čarodějové nemůžou mít děti.

"Říkal, že se během svých cest začal učit všechno o temných uměních," řekla Charlotte. "Ale jestli byli jeho rodiče čarodějové-"

"Adoptivní rodiče," přerušil jí Will. "A ano, jsem si jistý že znám Podsvěťana, kterého by mohl kontaktovat, aby se naučil temné umění."

"Neospravedlnitelná smrt," řekla Tessa přiškrceným hlasem. "Co to přesně znamená?"

"To znamená,že si myslí, že jeho rodiče zabil nějaký Lovec stínů a tím porušil Zákon," řekla Charlotte.

"A jaký zákon by tím porušil?"

Charlotte se zamračila. "Píše se tady něco o nepřirozeném a nezákonném jednáním s démony-což mohlo být vlastně skoro cokoliv- a pak byli díky tomu obviněni z vytvoření zbraně,která by mohla zabít Lovce stínů. Trest za tahle obvinění je smrt. Tohle bylo ještě před Smlouvou, na to si musíte vzpomínat. Lovci stínů mohli zabít Podsvěťana i při pouhém podezření z protiprávního jednání. To je nejspíš důvod, proč tu není nic víc přesného nebo podrobnějšího v papírování. Mortmain požádal o reparaci přes Institut v Yorku, pod záštitou Aloysiuse Starkweather. Nechtěl peníze, ale uznat vinu ze strany Lovců stínů. Chtěl je dohnat před soud a potrestat je. Ale soud tady v Londýně byl zamítnutý, protože vina na naší straně prý byla pochybná. A to je všechno co se tam píše. Je tu jenom krátký záznam o událostech. Žádné přímé důkazy. Ty musí být asi pořád v Institutu v Yorku." Charlotte si odhrnula vlhké vlasy z čela. "Ale i tak. Tohle by vysvětlovalo Mortmainovu nenávist k Lovcům stínů. Měla jsi pravdu, Tesso. Tohle je osobní."

"A to nám dává alespoň místo, kde začít. Institut v Yorku," řekl Henry a vzhlédl od svého talíře. "Starkweatherovi jsou tam pořád, ne? Budou tam mít spoustu lejster a dokumentů-"

"A Aloysiusovi Starkweatherovi je osmdesát devět," řekla Charlotte. "Byl malý kluk, když byli zabiti Shadesovi. Možná si na něco z toho bude pamatovat."Povzdechla si. "Radši mu pošlu zprávu. Ach, bože. To bude nepříjemné."

"Proč,miláčku?" zeptal se Henry jeho jemným způsobem, jako vždycky, když mu něco unikalo.

"On a můj otec byli kdysi přátelé, ale pak se něco pokazilo - něco příšerného, a i když to byly už roky, nikdy spolu znovu nepromluvili."

"A co tahle báseň?" Will, který mezi prsty otáčel svým prázdným hrnečkem se postavil a začal citovat.

 

Každý vyřkl slova hodná vysokého opovržení,

A urazil jeho srdci nejlepšího bratra

 

"Ach, u Andělů, Wille, mlč už," řekla Charlotte a zvedla se. "Musím jít napsat dopis Aloysiusovi Starkweatherovi. Plný lítosti a proseb. Nepotřebuju, abys mě tímhle rozrušoval."Zvedla si sukně a spěchala ven z místnosti.

"Žádné uznání pro umění," zamumlal Will a položil šálek dolů. Pak vzhlédl a Tessa si uvědomila, že na něj zírá. Znala tu báseň, samozřejmě. Byl to Coleridge. Jeden z jejích oblíbených. Bylo v něm toho obsaženo tolik. Láska, smrt,šílenství, ale teď si nemohla vybavit všechny verše. Ne, když se Willovi modré oči upíraly do těch jejích.

"A samozřejmě si Charlotte nesnědla ani večeři," řekl Henry a vstal. "Půjdu se zeptat Bridget, jestli by jí nemohla připravit talíř studeného kuřete. A pokud jde o vás ostatní," na chvíli se odmlčel, jako kdyby je chtěl poslat do postele nebo do knihovny, aby mohli dál studovat. Ten moment ale pominul a v jeho tváři se objevila zmatenost. "Zapomeňte na to, už si nepamatuju co jsem chtěl říct,"prohlásil a vyrazil do kuchyně.

V okamžiku, když Henry odešel se Jem a Will pustili do seriózní diskuze o reparacích, Podsvěťanech, Slouvě a zákonech, ze kterých se Tesse začala točit hlava. Tiše vstala od stolu a odešla z místnosti. Pak se vydala směrem do knihovny.

Díky její ohromné velikosti a skutečnosti, že skoro každá kniha v policích, které lemovaly stěny, byla v angličtině, to byla Tessina oblíbená místnosti v Institutu. Bylo něco na vůni inkoustu, knih a vůně papíru baleného v kůži, na způsobu, jakým na knihách ležel prach, nad zlatým osvětlením pocházejícím z čarodějného světla a na leštěných plochách dlouhých stolů. Kostelník -kočka- spal na vysokém stojanu pro knihy. Ocas měl stočený nad hlavou. Tessa mu nechala jeho působiště, když se vydala k malé sekci plné poezie, která byla podél pravé dolní stěny. Kostelník zbožňoval Jema, ale bylo známo, že často kouše všechny ostatní. Většinou bez jakéhokoliv upozornění.

Našla knížku, kterou hledala a klekla si vedle knihovny. Listovala v ní, dokud nenašla požadovanou stránku. Byla na ní scéna, kdy si starý muž ´Christabel´ uvědomil,že dívka, která stála před ním, byla dcera jeho nejlepšího přítele, který byl ale v současné době jeho nejhorším nepřítelem. Muže, na kterého nikdy nemohla zapomenout.

 

Bohužel! V mládí byli přátelé.

Ale šeptání jazyků může otrávit pravdu.

A stálosctžije ve vyšších sférách.

A život je trnitý.

A mládež je marnivá.

A zlobit se na někoho, koho milujeme

je jako mít mozek plný šílenství.

...

Každý vyřkl slova hodná vysokého opovržení,

A urazil jeho srdci nejlepšího bratra:

Rozdělili se- a už nikdy se znova nesetkali!

 

Hlas, který promluvil nad její hlavou byl lehký, tichý - a tak moc známý. "Kontroluješ přesnost mého citátu?"

Tesse kniha vyklouzla z ruky a spadla na podlahu. Vstala a ztuhle se dívala, jak se Will sklonil, aby jí zvednul a držel jí před ní jako výraz největší zdvořilosti.

"Ujišťuji tě," řekl jí, "že jsou moje citace perfektní."

Moje taky, napadlo jí. To bylo poprvé za celé týdny, co s ním byla sama. Od té příšerné scény na střeše, když jí naznačil, že si o ní nemyslel nic lepšího než o prostitutce a ještě k tomu neplodné. Když se viděli znovu, už se o tom ani nezmínil. Chovali se jako kdyby se nic nestalo. Ve společnosti k sobě byli slušní a nikdy spolu nezůstávali sami. Když byli s ostatními, nějak byla schopná všechny vzpomínky zasunout do zadní části mysli a zapomenout na to. Ale tváří v tvář Willovi to byl prostě zase Will -krásný s rozevřeným límcem, díky čemuž mu na klíční kosti vynikaly černé runy, které pokračovaly až k bílé kůži na jeho krku a blikající kužel světla odhaloval elegantní rysy jeho tváře-a vzpomínka na její ponížení a hněv jí vytvořila knedlík v krku, díky čemuž její slova zněla přiškrceně.

Podíval se dolů na svojí ruku, ve které pořád držel knížku vázanou v zelené kůži. "Vezmeš si ode mě zpátky toho Coleridge nebo mě tu necháš stát v téhle naprosto potupné pozici napořád?"

Tessa se tiše natáhla a vzala si od něj knížku. "Jestli chceš použít knihovnu," řekla a chystala se odejít, "můžeš. Našla jsem, co jsem hledala a už je celkem pozdě-"

"Tesso-"řekl a natáhl ruku, aby jí zastavil.

Podívala se na něj. Přála si, aby mu mohla říct o to, aby jí znovu začal říkat slečno Grayová. Jen způsob, jakým vyslovil její jméno, v ní všechno rozbouřil. Uvolnil tím něco, co pevně svíralo její hrudní koš a bránilo jí v dýchání. Přála si, aby jí neříkal křestním jménem, ale věděla, jak absurdně by to znělo, kdyby ho o to požádala. Určitě by to zničilo celou její práci, na které tak dlouho pracovala. Být k němu lhostejná.

"Ano?"zeptala se.

Když se na ní podíval, uviděla v jeho výrazu nenaplněnou touhu. Dělala všechno co mohla, aby na něj nezírala. Will, s toužebným pohledem? Musel to hrát. "Nic. Já-" Zavrtěl hlavou. Tmavé vlasy mu spadly do čela. Netrpělivě si je odhrnul z očí."Nic," zopakoval. "Když jsem ti poprvé ukázal knihovnu, řeklas mi, že je tvoje oblíbená kniha Široký, široký svět. Myslel jsem, že bys chtěla vědět, že jsem ... jí četl." Sklonil hlavu. Díval se na ní modrýma očima přes husté, tmavé řasy. Přemýšlela kolikrát dostal přesně to co chtěl jenom díky tomu, že tohle udělal.

Snažila se znít nezúčastněně a slušně. "A líbila se ti?"

"Ani ne,"řekl Will. "Moc žvástů a sentimentality, myslím."

"No, ne každý tomu přijde na chuť," řekla Tessa sladce. Věděla, že se jí snažil zranit a odmítala se mu chytit na návnadu. "Co je pro jednoho potěšení může být pro druhého jed, no ne?"

Zdálo se jí to, nebo vypadal zklamaně? "Máš pro mě nějaké jiné americké doporučení?"

"Proč bys ho měl chtít, když opovrhuješ mým vkusem? Myslím, že bys měl uznat, že jsme celkem daleko co se týče toho, jaké knížky se nám líbí. Jsme od sebe vzdálení v mnohých věcech, tak proč si, pane Herondale, nejdete hledat doporučení někam jinam?"

Skoro se kousla do jazyka hned, jak to vyslovila. Věděla, že to přehnala.

A uvědomil si to i Will, který vypadal jako chutná moucha, která se zamotala do sítí pavoukovi."Pane Herondale?" zeptal se. "Tesso, já si myslel ...?"

"Myslel sis co?" Její tón byl ledový.

"Že bychom mohli mluvit aspoň o knihách."

"To taky děláme," řekla. "Urazils můj vkus. A mel bys vědět, že Široký, široký svět není moje oblíbená kniha. Je to prostě příběh, který jsem si užila stejně jako Skrytou ruku nebo - vždyť víš, možná bys mi mohl něco navrhnout, abych mohla ohodnotit tvůj vkus. Jinak by to nebylo moc fér."

Will vyskočil na nejbližší stůl a sednul si. Houpal nohama a očividně se nad jejím požadavkem zamýšlel. "Hrad Otranto-"

"Není to ta kniha, kde je hlavní hrdina uškrcený obrovskou helmou, co spadla z nebe? A tos řekl, že je Příběh dvou měst hloupý," řekla Tessa, která by radši umřela, než aby přiznala, že Otranto četla a milovala to.

"Příběh dvou měst," zopakoval Will. "Četl jsem to znovu, protože jsme o tom mluvili. Měla jsi pravdu. Vůbec to není hloupé."

"Ne?"

"Ne," řekl. "Je v tom jenom příliš moc zoufalství."

Setkala se s jeho pohledem. Jeho oči byly modré jako jezera. Cítila se, jako kdyby do nich padala. "Zoufalství?"

Jistým hlasem jí odpověděl: "Pro Sydneyho tam není žádná budoucnost. Ať s láskou nebo bez lásky. Ví, že se nemůže bez Lucie zachránit, ale nenechá ji, aby jí jeho blízkost zničila."

Zavrtěla hlavou. "Takhle o tom nepřemýšlím. Jeho oběť je ušlechtilá-"

"To je to jediné, co mu zbývalo," řekl Will. "Vzpomínáš si na to, co řekl Lucii? ´Kdyby to bylo možné ... a vy jste mohla vrátit lásku muži, který stojí před vámi -sraženému, vyčerpanému, opilému a ubohému stvoření, který jak víte umí jen využívat- v tenhle den a v tuhle hodinu by si moc dobře uvědomoval, a to i přes jeho štěstí, že by vás přivedl k bídě, smutku a lítosti, zničil by vás, donutil vás stydět se a stáhnul vás s sebou ke dnu-´

Zapraskání v krbu poslalo do místnosti spršku jisker. Oba je to překvapilo a Willa umlčelo. Tesse poskočilo srdce a ona odtrhla oči od Willa. Hloupá, nadávala si vztekle. Tak hloupá. Vzpomněla si, jak se k ní choval, vybavily se jí věci, co jí řekl a ona si teď nechala proměnit kolena v želé jen pár verši od Dickense.

"No," řekla."Určitě máš báječnou paměť. Bylo to působivé."

Will si odhrnul límec košile a odhalil tak elegantní křivky jeho klíční kosti. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že jí ukazoval runu kousek nad jeho srdcem. "Mnemosyne,"řekl. "Paměťová runa. Je trvalá."

Tessa se rychle odvrátila. "Je pozdě. Musím jít - jsem vyčerpaná." Prošla kolem něj a vydala se ke dveřím. Napadlo jí, jestli vypadal zraněně. Pak tu myšlenku ale vytlačila z hlavy. Tohle byl Will: jeho povaha byla nestálá a prchlivá. Jakkoliv okouzlující byl, když měl náladu dobrou, byl pro ní jed. Pro každého byl.

"Vathek,"řekl a seskočil ze stolu.

Zastavila se ve dveřích, protože si uvědomila, že svírala knížku Coleridge, ale pak se rozhodla, že nemohlo být na škodu si jí vzít. Byla to příjemná změna od Kodexu."Co to je?"

"Vathek,"zopakoval. "William Beckford. Jestli se ti líbilo Otranto" -nepamatovala si, že by mu to přiznala- "myslím, že se ti to bude líbit."

"Aha,"řekla. "No. Děkuju. Budu si to pamatovat."

Neodpověděl. Pořád stál tam, kde ho nechala. U stolu. Díval se na zem. Tvář schovával za tmavými vlasy. Její srdce trošku změklo a než se stačila zarazit, řekla: "Dobrou noc, Wille."

Vzhlédl. "Dobrou noc, Tesso." Jeho hlas zněl znovu toužebně. Vytratila se z něj ale bezútěšnost. Natáhl ruku, pohladil Kostelníka, který prospal celý jejich rozhovor a užíval si zvuky praskajícího krbu. Pořád byl natažený na stojánku s knížkami a tlapky mu visely ve vzduchu.

"Wille-"začala Tessa, ale už bylo pozdě. Kostelník zazíval, když se probudil a vytáhnul drápy. Will začal nadávat. Tessa se vydala pryč, ale nemohla schovat malý úsměv.