kapitola 7

MECHANICKÝ POHÁR

Bezmocné kousky hry, kterou hraje

na téhle šachovnici - pole Noci a Dne

pohybuje se sem a tam a nakonec dává šach a ničí.

-"The Rubaiyat Omara Khayyam,"

překlad Edward Fitzgerald, 1859

-

Venku se setměla a Sophiina lucerna vrhala na zeď stíny, které spolu vytvářely podivný tanec, když vedla Tessu dolů po kamenných schodech. Schody byly staré a prošlapané v místech, kde už je opotřebovaly generace nohou. Stěny byly z hrubě tesaných kamenů. Malá okna byla v pravidelných intervalech a byla zatemněná. Tesse přišlo, že jsou pod zemí.

"Sophie," řekla Tessa nakonec, když začala být nervózní z tmy a ticha, "nejdeme náhodou do nějaké kostelní krypty, že ne?"

Sophie se zasmála. Světla z lucerny blikala na stěnách. "Byla to krypta, než jí pan Branwell předělal na svou laboratoř. Vždycky tam dole spravuje svoje hračky a dělá na svých experimentech. Paní Branwellová z toho šílí."

"Co dělá?" Tessa málem zakopla o nerovné schodiště a musela se chytit stěny napravo. Sophie na sobě nedala znát, že by si toho všimla.

"Všechno možné," Sophiin hlas se odrážel od stěn. "Vymýšlí nové zbraně, ochranné pomůcky pro Temné lovce. Miluje stroje a mechanické věci. Paní Branwellová někdy říká, že si myslí, že by jí miloval víc, kdyby tikala jako hodinky," zasmála se.

"To zní," řekla Tessa, "jako bys je měla ráda. Myslím tím paní a pana Branwella."

Sophie nic neřekla, ale její hrdý výraz mírně ztvrdnul.

"Jsi na ně laskavější než na Willa," řekla Tessa a doufala, že jí tímhle vtipem trochu obměkčí.

"Na něj." V jejím hlase byl jasný odpor. "On je - je to hnusák, nebo ne? Připomíná mi syna mého posledního zaměstnavatele. Byl pyšný stejně jako pan Herondale. A ode dne kdy se narodil, dostal cokoliv si zamanul. A pokud to nedostal, tak ..." Zvedla ruku a téměř nevědomky se dotkla části obličeje, kde jí ústa protínala jizva.

"Tak co?"

Ale Sophiina příkrost byla zpátky. "Tak si jde zacvičit na hřiště, aby byl fit, to je všechno."

Dala si lucernu do druhé ruky a podívala se dolů do temnoty. "Buďte tu opatrná, slečno. Schodiště je dole vlhké a kluzké."

Tessa se dotkla zdi. Kámen byl chladný proti její holé ruce. "Myslíš si, že je to kvůli tomu, že je Will Temný lovec?" zeptala se Tessa. "A že si kvůli tomu myslí, že jsou něčím lepší? Jessamine je taky-"

"Ale pan Carstairs není takový. Není vůbec jako ostatní. Ani pan a paní Branwellová-"

Než jí na Tessa mohla něco odpovědět, náhle se zastavili na úpatí schodů. Byly tam těžké dubové dveře, před kterými byla železná mřížka. Tessa přes tmu nic neviděla. Sophie se natáhla pro velkou železnou tyč před dveřmi a silně ji zatlačila dolů.

Dveře se otevřely a odhalily jasně osvětlený prostor. Tessa vešla do pokoje s doširoka otevřenýma očima. Bylo jasné, že tu byla dřív kostelní krypta. Množství pilířů podpíraly strop a mizely ve tmě. Podlahu tvořily velké kamenné desky, které byly věkem ztmavlé. Na některých byla vyřezaná nějaká slova. Tessu napadlo, že to byly náhrobky a pod deskami byly kosti těch, kteří byli pohřbeni tady v kryptě. Nebyla tam žádná okna, jen zářivě bílé osvětlení, které identifikovala jako Magická světla upevněná na pilířích.

Ve středu místnosti bylo několik velkých dřevěných stolů, jejich povrch byl pokryt všemi druhy mechanických věcí - kolečka vyrobená z mosazi a železa, dlouhé řetězce měděného drátu, skleněné poháry naplněné vodou různých barev. Z některých z nich stoupal obláček kouře nebo hořký zápach. Ve vzduchu byl cítit kov a energie, jako kdyby bylo těsně před bouří. Jeden stůl byl zcela zasypaný zbraněmi a zářícími noži, svítilo na ně magické světlo. Byl tam z poloviny hotový oblek. Vypadal jako zmenšené kovové brnění. Visel na drátu nad velkým kamenným stolem, který byl pokrytý hrudkovitou tlustou vlněnou dekou.

Za stolem stál Henry a vedle něj Charlotte. Henry ukazoval své manželce něco, co měl v ruce - měděnou věc, možná nějaké nářadí - a mluvil k ní tichým hlasem. Měl na sobě volnou plátěnou košili. Přes ní měl přehozený kus oblečení, který vypadal jako rybářský plášť. Byl potřísněný špínou a nějakou černou kapalinou. Přesto to, co nejvíc ohromilo Tessu, bylo zjištění, jak mluvil s Charlotte. Nebyla tu ani stopa po jeho obvyklé nesmělosti. Znělo to jistě a přímě. Jeho oříškové oči se zvedly. Uviděl Tessu. Jeho pohled byl jasný a stabilní.

"Slečna Grayová! Takže Sophie vám ukázala cestu sem dolů, viďte? To bylo od ní velmi hezké."

"Proč, ano, ona-" začala Tessa a podívala se za sebe, ale Sophie tam nebyla. Musela zavřít dveře a tiše odejít zpátky nahoru po schodech. Tessa se cítila hloupě, že si toho nevšimla. "Ukázala mi cestu," dodala. "Řekla mi, že mě chcete vidět."

"Jistě," řekl Henry. "Mohla by se nám hodit tvoje pomoc. Mohla bys sem na chvíli přijít?"

Ukázal jí, aby se připojila k němu a k Charlotte. Když se Tessa blížila, viděla, že tvář Charlotte byla bílá a strhaná. Její hnědé oči jí sledovaly. Když se na ní Tessa podívala, kousla se do rtu a pohlédla ke stolu, kde byla položená hromada oblečení - která se hýbala.

Tessa zamrkala. Zdálo se jí to? Ne. Byl tu náznak pohybu - a teď, když přišla blíž, viděla, že na stole nebyla jen hromada látek. Spíš látka, která něco zakrývala - něco přibližně o velikosti a tvaru lidského těla. Zastavila se, když se Henry natáhl, aby uchopil roh látky. Strhnul jí a odhalil to, co se skrývalo pod ní.

Najednou Tessa pocítila záchvěv nevolnosti. Sáhla před sebe a chytila se rohu stolu. "Miranda."

Mrtvá dívka ležela na zádech na stole. Ruce měla rozhozené každou a jinou stranu. Její matné hnědé vlasy byly roztroušené kolem ramen. Oči, které Tessu tak znervózňovaly, byly pryč. Teď byly v její bílé tváři jen duté černé důlky. Její levné černé šaty byly rozříznuté na přední straně a odhalovaly její hruď. Tessa sebou škubla a odvrátila se - pak se rychle nevěřícně odhlédla. Nebylo tam nahé tělo, ani žádná krev. I přes skutečnost, že Mirandin hrudník byl otevřený a rozříznutý, její kůže byla na obou stranách oloupaná jako slupka pomeranče. Pod řezem se něco lesklo - železo?

Tessa postupovala dopředu, dokud nestála naproti Henrymu u stolu, kde ležela Miranda. Měla tam být krev a zmrzačené tělo. Byly tam ale jen dva kousky bílé kůže srolované dozadu. Pod ní byl kovový krunýř. Měděný plech byl složitě smontovaný tak, aby dohromady tvořil hruď. Z ní se dolů táhl mosazný a měděný plech, který tvořil Mirandin pas. Kus mědi o velikosti Tessiny dlaně chyběl přímo v centru hrudníku mrtvé dívky. Odhaloval dutý prostor.

"Tesso." Charlottin hlas byl měkký, ale neústupný. "Will a Jem našli tenhle stroj v domě, kde tě drželi. Byl úplně prázdný, kromě ní. Byla ponechána úplně osamocená v místnosti."

Tessa stále jen fascinovaně zírala, ale přikývla. "Miranda. Služka sester."

"Víš o ní něco? Kdo to může být? Její historie?"

"Ne. Ne ... Myslím tím, že se mnou sotva promluvila. A když už, jen opakovala věci, co jí řekly sestry."

Henry zasunul prst nad Mirandin horní ret a otevřel jí pusu. "Má kovový jazyk, ale její ústa ve skutečnosti nikdy nebyla určeny pro řeč. Nebo pro to, aby konzumovala nějaké potraviny. Nemá žádný jícen a nejspíš ani žádný žaludek. Její ústa končí za plechovými zuby." Otočil hlavou ze strany na stranu a oči se mu zúžily.

"Ale co je?" zeptala se Tessa. "Druh Podsvěťana, nebo démonka?"

"Ne," Henry pustil Miradinu čelist. "Není vůbec živá bytost. Je ISAN automat. Mechanické stvoření, které se pohybuje, a jeví se jako lidská bytost. Leonardo da Vinci jeden takový stroj navrhl. Najdeš ho v jeho kresbách mechanických stvoření, která by mohla sedět, chodit a otáčet hlavou. Byl první, kdo vyřknul to, že je člověk jen složitý stroj. Naše vnitřnosti jsou součástky a písty a kola ze svalů a masa. Tak proč by je nemohl nahradit mědí a železem? Proč by nemohl postavit člověka? Ale o tomhle Jaquet Droz ani Maillardet nikdy nesnili. Skutečný biomechanický automat, sám se pohybující, sám se řídící, zabalený v lidském těle." Jeho oči zářily. "Je to dokonalé."

"Henry," hlas Charlotte byl napnutý. "To je maso, co tu obdivuješ. Pochází z někoho."

Henry si přejel hřbetem ruky přes čelo. Světlo mu odumřelo z očí. "Ano, ty orgány ve sklepě."

"Mlčenlivý bratři provedli výzkum. Nejčastější orgány, které tam schází, jsou srdce a játra. Některým z nich chybí i kosti a chrupavky. A dalším dokonce i vlasy. Obviňujeme Temné sestry ze sklizně těchhle těl pro to, aby vytvořili díly pro jejich mechanická stvoření. Stvoření jako je Miranda."

"A kočí," řekla Tessa. "Myslím, že byl stejný jako ona. Ale proč by někdo dělal něco takového?"

"Je tu toho víc," řekla Charlotte. "Mechanické stroje ve sklepě Temných sester byly vyráběné Mortmainem a jeho společností. Společností, kde pracoval i tvůj bratr."

"Mortmain!" Tessa odtrhla zrak od dívky na stole. "Šli jste k němu, ne? Co říkal o Natovi?"

Charlotte na okamžik zaváhala. Podívala se na Henryho. Tessa znala ten pohled. Takhle se na sebe dívali lidé, kteří se chystali lhát. Takhle se na sebe dívala Tessa s Nathanielem pokaždé, když něco skrývali před tetou Harriet.

"Něco přede mnou tajíte," řekla. "Kde je můj bratr? Co ví Mortmain?"

Charlotte si povzdechla. "Mortmain je hluboce zapojený do okultního světa. Je členem klubu Pandemonium. Zdá se, že ho provozuje Podsvěťan."

"Ale co to má společného s mým bratrem?"

"Tvůj bratr se o tom klubu dozvěděl a byl jím fascinovaný. Odešel pracovat pro upíra, který se jmenuje de Quincey. Je to velmi vlivný Podsvěťan. Ve skutečnosti je hlavou klubu Pandemonium." Charlotte zněla znechuceně. "Jak se zdá, ten co dělá tuhle práci má určitý titul."

Tessa najednou dostala pocit závratě. Opřela se znovu rukou o kraj stolu. "Magister?"

Charlotte se podívala na Henryho, který měl své ruce ponořené v hrudi stroje. Vyndal je a vytáhl něco z těla - lidské srdce, červené a masité, ale zároveň tvrdé a lesklé- vypadalo, jako kdyby bylo něčím nalakované. Bylo ovázáno měděnými a stříbrnými dráty. Každých pár sekund se zdálo, že se z něj ozývá tlukot. Nějakým podivným způsobem stále bilo. "Nechceš si ho podržet?" zeptal se Tessy. "Musela bys být ale opatrná. Tyhle měděné trubičky jsou v celém jejím těle. Nesou v sobě olej a jiné hořlavé kapaliny. Ještě je musím všechny identifikovat."

Tessa zavrtěla hlavou.

"Nevadí." Henry vypadal zklamaně. "Bylo tu něco, co jsem si přál, abys viděla. Pokud se podíváš sem-" Opatrně otočil srdce ve svých dlouhých prstech a odhalil kovový panel na druhé straně. V těsnění

bylo něco vyrytého - velké Q a D.

"Značka de Quinceyho," řekla Charlotte. Vypadala mrzutě. "Viděla jsem to už dřív na dopisech od něj. Vždycky byl spojenec Clavů, nebo jsme si to alespoň mysleli. Byl u všech dohod, které byly uzavřeny. Je to mocný muž. Má pod palcem všechny děti noci v západní části města. Mortmain říká, že od něj de Quincey koupil všechny díly. Vypadá to, jako kdyby se na něco připravoval. Nejspíš si nebyla to jediné v domě Temných sester, co bylo připravené na Magisterovo použití. Čekali na to i tihle mechaničtí tvorové."

"Pokud je ten upír Magister, řekla pomalu Tessa, "pak je ten, kdo najal Temné sestry, aby mě zajali a je taky ten, kdo donutil Nata, aby mi napsal ten dopis. Musí vědět, kde je můj bratr."

Charlotte se téměř usmála. "Vidím, že sis našla svůj cíl."

Tessin hlas byl tvrdý. "Nemyslete si, že nechci vědět, k čemu mně Magister chce. Proč mě nechal chytit a vyškolit. Jak ksakru věděl, že mám schopnosti, jaké mám. A nemyslete si, že netoužím po pomstě. Kdyby byla možná, vykonala bych jí." Nadechla se. "Ale můj bratr je všechno co mám. Musím ho najít."

"Najdeme ho, Tesso," řekla Charlotte. "Všechno - Temné sestry, tvůj bratr, tvoje schopnosti a de Quincey - do sebe nějak zapadá jako kousky puzzle. Jen jsme prostě ještě nenašli všechny kousky."

"Musím říct, že doufám, že je najdeme brzy," oznámil Henry. Vrhl smutný pohled na tělo na jeho stole. "Co by mohl chtít dělat upír s mechanickými lidmi? Nic z toho nedává smysl."

"Ještě ne," řekla Charlotte a vystrčila svou malou bradu. "Ale bude."

...

Henry zůstal ve své laboratoři, i když Charlotte oznámila, že je čas na návrat nahoru, aby se mohli navečeřet. Naléhal, že se k nim připojí za pět minut. Nepřítomně jim zamával a Charlotte zavrtěla hlavou.

"Henryho laboratoř - nikdy jsem nic podobného neviděla," řekla Tessa Charlotte, když byli na půli cesty nahoru po schodech. Byla už bez dechu, i když se Charlotte stále pohybovala plynulou cílevědomou chůzí a vypadala, jako kdyby se nikdy nemohla unavit.

"Ano," odpověděla Charlotte trochu smutně. "Henry by tam klidně strávil celý den a celou noc, kdybych mu to dovolila."

Kdybych mu to dovolila. Ta slova Tessu překvapila. Jednalo se o jejího manžela. Ona nebyla ta, co by mohla rozhodovat o tom, co mu bude a co mu nebude povoleno a o tom, jak to bude chodit v jeho vlastním domě, ne? Povinnost ženy bylo plnit muži každé jeho přání a poskytnout mu klidné a stabilní útočiště před chaosem světa. Místo, kde by se mohl uvolnit. Ale to bylo Společenství jen těžko. Bylo částí domem, částí internátní školou a částí bitevní stanicí. A ten, který by měl být pověřen chodem tohohle domu, zjevně nebyl Henry.

Překvapený výkřik donutil Charlotte zastavit se schod nad Tessou.

"Jessamine! Co se proboha děje?"

Tessa se podívala nahoru. Jessamine stála v čele schodiště v otevřených dveřích. Pořád na sobě ještě měla šaty z jejich vyjížďky, ačkoliv její vlasy, nyní v komplikovaném kudrnatém účesu, byl už jasně připravený na večeři. Za ní stála věčně klidná Sophie.

"To Will," řekla. "Je v jídelně a chová se jako naprostý hlupák."

Charlotte vypadala zmateně. "Jak se to liší od toho, když se chová jako naprostý hlupák v knihovně nebo v místnosti se zbraněmi nebo na dalších místech?"

"Tím," řekla Jessamine, jako kdyby jí to mělo být jasné, "že v jídelně jíme." Otočila se a důrazně odkráčela pryč chodbou. Pak se otočila znovu, aby se ujistila, že Charlotte a Tessa jdou za ní.

Tessa se neubránila úsměvu. "Jsou trochu jako tvoje děti, že?"

Charlotte si povzdechla. "Ano," řekla. "Až na tu část, která zahrnuje jejich lásku ke mně."

Tessa neodkázala vymyslet nic, co by jí na to měla odpovědět.

2

Protože Charlotte trvala na tom, že je něco, co musí v salonu udělat ještě před večeří, Tessa zamířila do jídelny sama. Potom, co tam dorazila -pyšná sama na sebe za to, že cestou nezabloudila- zjistila, že Will stál na jednom ze servírovacích stolů a šťoural se v něčem, co bylo připojené ke stropu.

Jem seděl v křesle a díval na se na Willa s pochybným výrazem. "Nejspíš si něco zlomíš," řekl a sklonil hlavu, když zahlédl Tessu. "Dobrý večer, Tesso." Sledoval její pohled a usmál se. "Všimnul jsem si, že lustr visí nakřivo a Will se ho teď snaží narovnat."

Tessa na lustru neviděla nic divného, ale než něco stačila říct, do místnosti vkráčela Jessamine a střelila pohledem po Willovi. "Opravdu! Nechceš to nechat udělat Thomase? Gentlemani tohle nedělají-"

"Je to krev na tvém rukávu, Jessie?" zeptal se Will, když se podíval dolů.

Jessaminina tvář se zamračila. Bez dalšího slova se otočila na podpatku a odkráčela k druhému konci stolu, kde si sedla do křesla a chladně se dívala před sebe.

"Stalo se něco, když jste byly s Jessamine venku?" zeptal se Jem a vypadal opravdu vystrašeně. Když otočil hlavu a podíval se na Tessu, uviděla na jeho krku něco, co se zeleně lesklo. Jessamine pohlédla na Tessu a na její tváři se objevila bezmála panika. "Ne," začala Tessa.

"To nic nebylo-"

"Zvládl jsem to!" Henry triumfálně vstoupil do místnosti a oháněl se něčím, co držel v ruce. Vypadalo to jako měděná trubka s černým tlačítkem na jedné straně. "Vsadím se, že jste si nemysleli, že to zvládnu, viďte?"

Will nechal svého úsilí narovnat lustr a pohlédl na Henryho. "Nikdo z nás nemá ani nejmenší ponětí o co jde. Ale to ty víš, že jo?"

"Dotáhl jsem svojí práci na Jitřence do konce." Henry hrdě mával věcí v jeho ruce. "Funguje to na principu magického světla, jen je to pětkrát silnější. Jediným stisknutím tlačítka rozsvítíte takový požár světla, jaký si nedokážete ani představit."

Chvíli bylo ticho. "Takže," řekl nakonec Will, "je to teda velmi, velmi silné magické světlo?"

"Přesně tak," řekl Henry.

"K čemu to vlastně je?" zeptal se Jem. "Koneckonců magické světlo slouží jen na osvětlení. Není to nijak nebezpečné ..."

"Počkejte, až to uvidíte!" odpověděl Henry. Zvedl zmíněný objekt. "Sledujte."

Will se pohnul směrem k němu, ale už bylo pozdě. Henry stisknul tlačítko. Objevila se oslepující světlice světla a pískavý zvuk. Pak se místnost ponořila do temnoty. Tessa zavýskla překvapením a Jem se tiše zasmál.

"Jsem slepý?" Willův hlas se vznášel temnotou. Byl zabarvený zlostí. "Nejsem vůbec rád, že jsi mě oslepil, Henry."

"Ne," Henry zněl starostlivě. "Ne, jen se zdá, že Jitřenka - no zdá se, že nějak spolkla všechna světla v místnosti."

"A to se snad nemělo stát?" Jem zněl vlídně, jako obvykle.

"Ehm," řekl Henry, "ne."

Will si něco zamumlal pod fousy. Tessa mu nerozuměla, ale byla si celkem jistá, že zachytila slova "Henry" a "zabedněný". O chvíli později se ozvala příšerná rána.

"Wille," někdo vystrašeně vykřikl. Jasné světlo naplnilo místnost a donutilo Tessu prudce zamrkat. Charlotte stála ve dveřích a držela nahoře lampu s magickým světlem. Will ležel na podlaze u jejích nohou ve střepech z rozbitého nádobí ze servírovacího stolu. "Co děláš na zemi ..."

"Snažil jsem se narovnat lustr," řekl Will naštvaně. Posadil se a otřepal si z košile kousky nádobí.

"To mohl udělat Thomas. Teď jsi tak akorát spadnul a rozbil polovinu talířů."

"A za všechno může tvůj idiotský manžel." Will se na sebe podíval. "Myslím, že mám něco zlomeného. Ta bolest je vážně nesnesitelná."

"Mě přijdeš celkem v pořádku." Charlottin hlas byl krutý. "Vstávej. Myslím, že dnes večer budeme jíst za svitu magického světla."

Jessamine na druhém konci stolu zafuněla. Bylo to poprvé, co udělala nějaký zvuk od té chvíle, co jí Will upozornil na krev na šatech. "Nenávidím magické světlo. Moje pleť vypadá úplně zeleně." I přes Jessamininu zelenost Tessa zjistila, že se jí magické světlo líbí. Nad vším se vznášela jemná záře, která dělala pohled dokonce i na hrášek a cibuli romantickým a tajemným. Když si mazala těžkým stříbrným nožem rohlík máslem, nedokázala si pomoct, ale musela myslet na malý byt na Manhattanu, kde ona, její sestra a její bratr jedli svojí skromnou večeři u holého dřevěného stolu při svitu několika svíček. Teta Harriet si dávala vždycky pozor, aby bylo všechno čisté. Od bílých krajkových záclon na předních oknech až k zářící měděné konvici na sporáku. Vždycky říkala, že čím méně jste toho měli, tím více jste na to všechno byli opatrní. Tessa přemýšlela, jestli byli Temní lovci opatrní na to, co měli. Charlotte a Henry líčili, co všechno se dozvěděli od Mortmaina. Jem a Will pozorně poslouchali, zatímco Jessamine se znuděně dívala z okna. Jem se zdál zvláště zaujatý při popisu Mortmainova domu a všech artefaktů z celé země. "Říkal jsem ti to," řekl. "Taipan ... Všichni si o sobě myslí, jak jsou důležití. Stojí nad zákonem."

"Ano," řekla Charlotte. "Mluvil o něm tak, jako kdyby ho v té chvíli odposlouchával. Muži jako je on, jsou snadná kořist pro ty, kteří chtějí takové lidi vtáhnout do Říše stínů. Jsou zvyklí, že mají moc a očekávají, že snadno získají velké množství energie za velmi nízké náklady. Nemají ani ponětí, jak vysoké ceny se v Podsvětí platí za energii." Obrátila se a zamračila se na Willa a Jessamine, kteří se o něčem nevrle hádali. "Co je to s váma dvěma?"

Tessa se chopila příležitosti a obrátila se na Jema, který seděl po její pravé straně.

"Šanghaj," řekla tiše. "Zní to tak fantasticky. Přeju si, abych se tam někdy podívala. Vždycky jsem chtěla cestovat."

Když se na ní Jem usmál, opět si všimla záblesku na jeho krku. Byl to přívěsek vyřezaný z temně zeleného kamene. "A teď se ti to povedlo. Jsi tady, ne?"

"Jediná místa, kam jsem kdy cestovala, byla v knihách. Vím, že to zní hloupě, ale-"

Jessamine jí přerušila bouchnutím vidličky o stůl. "Charlotte," dožadovala se pronikavým hlasem pozornosti, "ať mě nechá na pokoji."

Will se opřel v křesle a jeho modré oči zářily. "Když mi řekne, proč má na svém oblečení krev, nechám jí být. Nech mě hádat, Jessie. Narazila jsi v parku na nějakou chudou ženu, která měla tu smůlu, že se její šaty otřely o ty tvé, a tak jsi jí rozřízla hrdlo tvým malým šikovným deštníkem. Mám pravdu?"

Jessamine na něj vycenila zuby. "Jsi směšný."

"To jsi, ale to víš," řekla mu Charlotte.

"Myslím tím, já nosím modrou. Modrá se hodí ke všemu," pokračovala Jessamine. "Což bys měl opravdu vědět. Jsi dost marnivý, co se týče tvého vlastního oblečení."

"Modrá nejde ke všemu," řekl jí Will. "Nejde například k červené."

"Já mám červenomodrou pruhovanou vestu," přerušil ji Henry a sáhl po hrachu.

"Pokud tohle není důkaz, že by tyhle dvě barvy nikdy neměly být viděny pohromadě, pak už teda nevím co je."

"Wille," řekla Charlotte ostře. "Takhle s Henrym nemluv. Henry-"

Henry zvedl hlavu. "Ano?"

Charlotte si povzdechla. "To je Jessaminin talíř s hráškem, ne tvůj. Dávej pozor, miláčku."

Když se na ní Henry překvapeně podíval, dveře do jídelny se otevřely a dovnitř vstoupila Sophie. Měla skloněnou hlavu a její tmavé vlasy v světle zářily. Když zvedla hlavu a tiše mluvila k Charlotte, magické světlo vrhlo kruté světlo na její tvář, takže se její jizva proti její tváři jevila stříbrná.

Přes tvář Charlotte přeběhl stín úlevy. O chvíli později se zvedla na nohy a vyběhla z pokoje. Zastavila se, aby Henryho lehce pohladila po rameni, než odešla.

Jessamininy oči se rozšířily. "Kam jde?"

Will se podíval na Sophii. Sjel jí pohledem takovým způsobem, že Tessa okamžitě věděla, že je to stejné, jako kdyby jí prsty hladil po kůži. "Opravdu, Sophie, má drahá. Kam šla?"

Sophie po něm střelila jedovatým pohledem. "Kdyby paní Branwellová chtěla, abys to věděl, jsem si jistá, že by ti to řekla," odsekla a vyběhla z místnosti za svou paní.

Henry, který položil hrášek, se pokusil se o srdečný úsměv. "Dobrá," řekl. "O čem jste to diskutovali?"

"Tak to ne," řekl Will. "Chceme vědět, kam šla Charlotte. Stalo se něco?"

"Ne," řekl Henry. "Chci říct, nemyslím si, že-" Rozhlédl se po místnosti a uviděl čtyři páry očí upřených na něj. Povzdechl si. "Charlotte mi vždycky neříká, co dělá. To víte." Bolestně se usmál. "Ani se jí nedivím. Nemůže se spoléhat na to, že jí budu zrovna vnímat."

Tessa si přála, aby mohla říct něco, čím by Henrymu ulevila. Něco na něm jí připomínalo Nata, když byl mladší, nemotorný, nešikovný a snadno zranitelný. Reflexivně zvedla ruku k andělovi, kterého nosila na krku. Hledala útěchu v jeho pravidelném tikotu.

Henry na ni pohlédl. "Ten mechanický předmět, co nosíš kolem krku - mohl bych si ho prohlédnout?"

Tessa zaváhala, ale pak přikývla. Byl to přece jen Henry. Uvolnila stisk na řetízku, rozepnula ho a podala mu ho.

"To je ale šikovná malá věcička," řekl a otočil ho v rukách. "Kdes to vzala?"

"Byl mé matky."

"Jako takový talisman." Vzhlédl. "Nevadilo by ti, kdybych ho prozkoumal v laboratoři?"

"Ach." Tessa nemohla skrýt svou úzkost. "Pokud budeš opatrný. To je všechno, co mi zůstalo po mámě. Kdyby se rozbil ..."

"Henry ho nerozbije ani nijak nepoškodí," ujistil ji Jem. "Je opravdu dobrý v těchhle věcech,"

"To je pravda," řekl Henry. Bylo to řečeno tak skromně a přesvědčivě, že to Tesse nepřišlo ani trochu domýšlivé. "Vrátím ti ho v původním stavu."

"No ..." Tessa zaváhala.

"Nechápu v čem je problém," řekla Jessamine, která vypadala znuděná celým tímhle rozhovorem. "Vždyť v něm nejsou diamanty."

"Pro některé lidi je důležitější sentimentální hodnota, než diamanty." Byla to Charlotte, která stála ve dveřích. Vypadala ztrápeně. "Je tu někdo, kdo chce s tebou mluvit, Tesso."

"Se mnou?" zeptala se Tessa a na chvíli zapomněla na mechanického anděla.

"No, a kdo je to?" ozval se Will. "Musíš nás držet všechny v nejistotě?"

Charlotte si povzdechla. "Je to lady Belcourt. Je dole. Ve svatyni."

"Teď?" Will se zamračil. "Stalo se něco?"

"Kontaktovala jsem jí," řekla Charlotte. "Kvůli de Quinceymu. Těsně před večeří. Doufala jsem, že by mohla mít nějaké informace, ale ona trvá na tom, že chce nejdřív vidět Tessu. Zdá se, že i přes naše všechny bezpečnostní opatření, se zvěsti o Tesse roznesly do Podsvětí. A lady Belcourt je ... zvědavá."

Tessa s rachotem odložila vidličku."Zvědavá na co?" Rozhlédla se po místnosti a uvědomila si, že jí nyní pozorují čtyři páry očí. "Kdo je lady Belcourt?"

Když nikdo neodpověděl, otočila se k Jemovi, jako k někomu, u koho je nejvíc pravděpodobné, že jí odpoví. "Je Temný lovec?"

"Je to upírka," řekl Jem. "Upírská informátorka, vlastně. Předává informace Charlotte. Obeznamuje nás s tím, co se děje v Noční komunitě."

"Nemusíš s ní mluvit, pokud nechceš, Tesso," řekla Charlotte. "Můžu jí poslat pryč."

"Ne," Tessa od sebe odstrčila talíř. "Jestli má nějaké informace o de Quinceym, možná ví i něco o Natovi. Nemůžu riskovat to, že jí pošlu pryč. Pokud má nějaké informace, půjdu tam."

"Copak ani nechceš vědět, co po tobě chce?" zeptal se Will.

Tessa se na něj pozorně podívala. Magické světlo dělalo jeho kůži světlejší a oči ještě modřejší. Měly barvu severního Atlantiku, kde led plaval po modročerné vodě, a jako sníh ulpívající na tmavých okenních sklech. "Kromě Temných sester jsem se nikdy nesetkala s jiným Podsvěťanem," řekla. "Myslím - že to zvládnu."

"Tesso-" začal Jem, ale ona už byla na nohách. Neotáčela se na nikoho u stolu a spěchala z pokoje za Charlotte.