kapitola 5

KODEX TEMNÝCH LOVCŮ

Sny jsou pravdivé, dokud trvají,

a jak víme, že nežijeme ve snu?

Alfred, Lord Tennyson, "The Higher Pantheism"

-

Uběhla snad věčnost, než nevrlá Tessa dlouhým putováním po domě, konečně našla totožnou chodbu s tou, v které by měl být její pokoj. Poznala to díky známé tapetě a došlo jí, že dveře do její ložnice by měli být jedny z těch, které jsou před ní. O několik minut později je našla díky osvědčené metodě pokus omyl. Vděčně za sebou zavřela správné dveře a zamknula za sebou.

Ve chvíli kdy byla převlečená do noční košile a vklouzla pod přikrývku, otevřela Kodex Temných lovců a začala číst. Nikdy nám neporozumíš jen díky tomu, že si přečteš tuhle knížku, řekl Will, ale na tom ve skutečnosti nezáleželo. Nevěděl, co pro ni tahle kniha znamená. Že tahle kniha byla symbol pravdy a že pro ni má smysl jí číst. Tahle kniha totiž uznávala, že na světě existoval i někdo jiný, jako ona. To, že jí držela v ruce, pro Tessu znamenalo, že všechno co se stalo v posledních šesti týdnech, bylo skutečné - skutečnější, než život, který žila předtím.

Tessa zjistila z Kodexu, že všichni Temní lovci pocházejí z archanděla Raziel, který jim dal první svazek, který byl nazvaný Šedá kniha, byla plná "nebeského jazyka" - černých znamení ruin, které se malovaly na kůži vyškolených Temných lovců, jako byla Charlotte nebo Will. Značky byly vyřezávány do jejich kůže pomocí nástroje, kterému se říká stéla - zvláštní věc podobná peru, který viděla u Willa, když s jeho pomocí otevíral dveře v Temném domě. Značky poskytují Nephilimům všemožné druhy ochrany: hojení, nadlidskou sílu a rychlost, noční vidění a dokonce jim i umožní skrýt se před lidským zrakem pomocí runy, které se říká Okouzlení. Ale nebylo to něco, co by mohl použít každý. Vyřezání runy do kůže Podsvěťana nebo člověka - nebo dokonce Temného lovce, který byl příliš mladý nebo málo vyškolený- by mu způsobilo mučivou bolest a přivedlo ho k šílenství nebo by mu to přivodilo smrt.

Runy nebyly jediný způsob, jak se ochránit - když šli do bitvy, nosili těžké magické obleky. Byly tam taky náčrtky mužů v těchhle oblecích z různých zemí. K překvapení Tessy tam byly také skici žen v dlouhých košilích a kalhotách - ne takových typických vtipné dámské kalhot na cvičení, jaké viděla v novinách, ale skutečné klučičí kalhoty. Otáčela stránky a vrtěla hlavou nad představou, že by Charlotte a Jessamine opravdu nosily takový bizardní úbor. Následující stránky byly věnovány dalším dárkům, které Raziel daroval prvním Temným lovcům - mocné magické předměty, kterým se říkalo Nástroje smrti - spolu se zemí k zabydlení: malý kus země uprostřed toho, co bylo později nazýváno Svatou říší římskou. Byla obehnána hradbou, takže tam nemohl vstoupit žádný Civil. Země se jmenovala Idris. Když se Tessa pustila do čtení, zablikala lampa a jí se pomalu začínaly zavírat víčka.

Podsvěťané, četla, byli nadpřirozené bytosti jako víly, vlkodlaci, upíři a čarodějové. V případě upírů a vlkodlaků lidé nakaženi démoní nemocí. Víly, na druhou stranu, byly napůl démoni a napůl andělé, proto měli k dispozici velkou krásou, ale velmi zlou povahu. Ale čarodějové - čarodějové byli přímými potomky lidí a démonů. Není divu, že se Charlotte ptala, jestli byli její rodiče lidé. Ale oni byli, pomyslela si, a tak nemůžu být čarodějka, díky Bohu. Zadívala se dolů na obrázek, který ukazoval velkého muže s hustými vlasy. Stál uprostřed pentagramu, který byl nakreslený křídou na kamenné podlaze. Vypadal naprosto normálně, až na to, že měl panenky stáhnuté do tenké linky, jako mají kočky. V každém z pěti cípů hvězdy hořela svíce. Jejich plameny se rozmazávaly, když Tessa vyčerpáním zavírala oči.

Ve snu tančila vířícím kouřem chodbou, lemovanou zrcadly. Každé zrcadlo jí ukazovalo jinou tvář. Slyšela krásnou hudbu, která jí k sobě táhla. Zdálo se, že přicházela z velké vzdálenosti a přitom byla všude okolo ní.

Přišel k ní nějaký člověk - kluk, opravdový, štíhlý a oholený - a Tessa cítila, že ho odněkud zná. Když ale uviděla jeho tvář, nepoznala ho. Mohl to být její bratr, Will nebo klidně někdo úplně jiný. Následovala ho, volala na něj, ale on pořád ustupoval chodbou dál od ní. Hudba se stále stupňovala, až to bylo skoro neúnosné -

Tessa se probudila. Ztěžka dýchala. Když se posadila, kniha jí sklouzla z klína. Sen byl pryč, ale hudba zůstala. Hlasitá, strašidelná a nádherná. Přešla ke dveřím a vykoukla ven na chodbu.

Hudba tu byla hlasitější. Ve skutečnosti přicházela z místnosti na druhém konci haly. Dveře byly mírně pootevřené a tóny procházely otvorem jako voda přes úzké hrdlo vázy.

Na háčku u dveří visel župan. Tessa si ho vzala a navlékla si ho přes pyžamo. Vykročila do chodby. Jako ve snu přešla chodbu a položila jemně ruku na dveře. Pod jejím dotekem se ale rozletěly. Uvnitř místnosti byla tma. Jediné světlo jí poskytovala zář měsíce. Zjistila, že mezi touhle místností a její ložnicí není žádný rozdíl. Stejná velká obdélníková postel, stejný těžký tmavý nábytek. Na vysokém okně byly roztažené závěsy. Bledé, stříbrné světlo se vlévalo dovnitř, jako kdyby to byl déšť blyštivých jehel. V měsíčním světle Tessa uviděla někoho stát přímo před oknem. Kluk - vypadal příliš křehce, než aby to byl dospělý člověk. Měl o rameno opřené housle. Tvář mu spočívala na nástroji a smyčcem přejížděl přes struny. Vydávaly zvuk tak dokonalý, že nic krásnějšího Tessa nikdy v životě neslyšela.

Měl zavřené oči. "Wille?" řekl, aniž by otevřel oči nebo přestal hrát. "Wille, jsi to ty?"

Tessa nic neřekla. Nedokázala promluvit a tím přerušit hudbu. Ale v tu chvíli jí ten muž přerušil sám, sklopil smyčec, otevřel oči a zamračil se.

"Wille-" začal, ale pak uviděl Tessu a otevřel rty v překvapení. "Ty nejsi Will." Znělo to zvědavě, ale ne naštvaně, a to i navzdory skutečnosti, že Tessa v noci vtrhla do jeho ložnice a překvapila ho při hře na housle, když byl v pyžamu nebo v tom, co Tessa předpokládala, že by mělo být jeho pyžamo. Měl na sobě světlé volné kalhoty a košili bez límečku. Přes to měl volně přehozený černý hedvábný župan. Byl mladý, asi ve stejném věku jako Will. Štíhlost ještě podtrhovala jeho mládí. Byl sice vysoký, ale opravdu velmi hubený. Pod límcem jeho košile viděla okraje černého znaku, který už viděla na kůži Willa a Charlotte. A teď už věděla, jak se těm znakům říká. Runy. A taky věděla, koho označují. Byl to Nephilim. Potomek člověka a anděla. Nebylo divu, že v měsíčním světle vypadal tak bledý. Jeho pleť zářila podobným způsobem, jako Willovo magické světlo. Jeho vlasy byly světle stříbrné. Jeho oči měly podobnou barvu.

"Omlouvám se," řekla a odkašlala si. Ten hlasitý zvuk zněl až příliš hlasitě v tichu pokoje. Chtěla se přikrčit. "Já-já nechtěla jsem sem takhle vtrhnout. To jen že - můj pokoj je přes chodbu a ..."

"To je v pořádku." Sundal si housle z ramene. "Jsi slečna Grayová? Ta dívka, která umí měnit podobu. Will mi o tobě povídal."

"Aha," řekla Tessa.

"Aha?" Kluk povytáhnul obočí. "Nezníš moc vystrašeně z toho, že vím, kdo jsi."

"Já jen, Will je na mě naštvaný," vysvětlila mu Tessa. "Cokoliv ti o mě řekl-"

Zasmál se. "Will je naštvaný na každého," řekl. "Nemyslím si, že by to mohlo jakkoliv ovlivnit můj úsudek."

Měsíční světlo se odrazilo od leštěného povrchu houslí a kluk je obrátil a položil na horní část skříně. Smyčec skončil vedle nich. Když se na ni znovu otočil, usmíval se. "Už jsem se měl představit dřív," řekl. "Jsem James Carstairs. Prosím, říkej mi Jeme - dělá to tak každý."

"Ach, ty jsi Jem. Nebyl jsi na večeři," vzpomněla si Tessa. "Charlotte říkala, že jsi byl nemocný. Cítíš se lépe?"

Pokrčil rameny. "Byl jsem jen unavený. To je všechno."

"No, umím si představit, že je únavné dělat všechno to, co děláte." Právě četla Kodex. Tessa cítila, jak hoří touhou položit mu otázky ohledně Temných lovců. "Will říkal, žes přišel z daleka, abys tu mohl žít - byl jsi v Idris?"

Zvedl obočí. "Víš o Idris?"

"Nebo jsi přišel z jiného Společenství? Jsou ve všech velkých městech, ne? A proč sis vybral zrovna Londýn-"

Přerušil ji. Vypadal zmateně. "Máš až příliš mnoho otázek, nemyslíš?"

"Můj bratr mi vždycky říká, že zvědavost je můj největší hřích."

"Pokud je tvůj největší hřích tohle, není to tak špatné." Posadil se na postel a zvědavě se na ní podíval. "Tak do toho. Ptej se mě na co chceš. Tak jako tak nemůžu spát. Uvítám nějaké rozptýlení."

V zadní části hlavy Tessa zaslechla Willův hlas. Jemovi rodiče byli zabiti démony. Ale na to se ho nemůžu zeptat, pomyslela si Tessa. Místo toho řekla: "Will mi řekl, že si sem přišel z velké dálky. Kde jsi žil předtím?"

"V Šanghaji," řekl Jem. "Víš kde to je?"

"V Číně," řekla Tessa rozhořčeně. "To snad vědí všichni, ne?"

Jem se usmál. "To by ses divila."

"Co jsi dělal v Číně?" zeptala se Tessa s upřímným zájmem. Nedokázala si představit, že by Jem mohl pocházet z místa, jako bylo tohle. Když myslela na Čínu, všechno co se jí vybavilo, byl Marco Polo a čaj. Měla pocit, že to bylo velmi, velmi daleko. Z místa, kde zapadá slunce a vychází měsíc, jak by řekla teta Harriet. "Myslela jsem, že se tam nikdy nedostal nikdo, kromě námořníků a misionářů."

"Temní lovci žijí po celém světě. Moje matka byla Číňanka a můj táta byl Brit. Setkali se v Londýně a přestěhovali se do Šanghaje, když byla otci nabídnuta pozice šéfa tamního Společenství."

Tessu to překvapilo. Pokud byla Jemova matka Číňanka, pak on byl Číňan taky ne? Věděla, že byli v New Yorku čínští přistěhovalci - většinou pracovali v prádelnách nebo postávali na ulicích a prodávali ručně balené doutníky. Ještě nikdy ale neviděla, aby někdo z nich vypadal jako Jem. Někoho s podivně stříbrnými vlasy o očima stejně barvy. Možná to mělo něco dočinění s tím, že to byl Temný lovec, nebo ne? Nedokázala vymyslet způsob, jak se ho na to zeptat a nebýt při tom hrubá.

Naštěstí se nezdálo, že by Jem čekal na to, až bude pokračovat v jejich konverzaci. "Omlouvám se, že se ptám, ale - tvoji rodiče jsou mrtví, viď?"

"To ti řekl Will?"

"To ani nemusel. My sirotci umíme rozpoznat jeden druhého. Pokud se můžu zeptat - byla jsi hodně mladá, když se to stalo?"

"Byli mi tři roky, když zemřeli při dopravní nehodě. Sotva si je pamatuju." Mám jen malé záblesky - vůni tabákového kouře nebo bledé liliové šaty mé matky. "Vychovala mě teta. A můj bratr, Nathaniel. Moje teta ale-" Najednou, k jejímu překvapení, se jí zadrhl hlas v krku. Vybavil se jí živý obrázek její tety Harriet. Jak leží na úzké mosazné posteli v ložnici a oči jí žhnou horečkou. Na konci jejího života už Tessu nepoznávala a říkala jí jménem její matky, Elizabeth. Teta Harriet byla jediná matka, kterou Tessa opravdu znala. Držela ji za ruku, zatímco umírala v pokoji, kde byl přítomný i kněz. Najednou jí došlo, že teď už byla opravdu sama. "Nedávno zemřela. Nečekaně dostala horečku. Nikdy nebyla moc silná."

"To je mi líto," řekl Jem a z jeho hlasu byl opravdu cítit zármutek.

"Bylo to hrozné, protože v té době byl můj bratr pryč. Odjel do Anglie před měsícem. Dokonce nám odtamtud poslal dárky - čaj od Fortuna a Masona a nějakou čokoládu. Pak teta onemocněla a zemřela. Psala jsem mu znovu a znovu, ale on mi na dopisy neodpovídal. Byla jsem zoufalá. A pak přišel lístek. Jízdenka na parník do Southamptonu a vzkaz od Nata, který psal, že se sejdeme v docích, že musím přijet za ním do Anglie a žít s ním, když už je teta pryč. Teď si ale nemyslím, že mi ten vzkaz vůbec napsal on-" Tessa se odmlčela a začaly jí pálit oči. "Omlouvám se. Začínám žvanit. Nemusíš slyšet všechno."

"Jaký je tvůj bratr? Co má rád?"

Tessa se překvapeně podívala na Jema. Jiní se jí ptali na to, co mohl udělat, aby se dostal do situace, ve které je, jestli ví, kde ho Temné sestry drží, jestli má stejnou sílu jako ona. Ale nikdo se jí nezeptal, jaký je.

"Táta říkal, že je to snílek," řekla. "Vždycky žil ve svém světě. Nikdy mu nezáleželo na tom, co bude v budoucnosti, když zrovna měl všechno, co chtěl. Kdy jsme měli všechno, co jsme chtěli," opravila se. "Kdysi propadl hazardu. Myslím, že to bylo proto, že si neuměl představit, že by mohl prohrát - to byla součást jeho snů."

"Sny můžou být nebezpečná věc."

"Ne-ne." Zavrtěla hlavou. "Neříkám, že byl dokonalý. Ale byl to skvělý bratr. On ..." Charlotte měla pravdu,bylo snadnější bránit slzám, když našla nějaké místo a zadívala se na něj. Dívala se na ruce Jema. Byly štíhlé a dlouhé. Na zadní straně ruky měl stejný znak, jako Will. Otevřené oko. Ukázala na něj. "Co to znamená?"

Zdálo se, že si Jem ani nevšimnul, že změnila téma. "Je to runa. Víš, co to znamená?" Natáhl k ní ruku, dlaní dolů. "To je Voyance. Pročistí náš zrak. Pomáhá nám vidět Podsvěťani." Otočil ruku a vyhrnul si rukáv košile. Podél vnitřní strany jeho zápěstí a vnitřku paže měl víc symbolů. Proti jeho bílé kůži černá barva vynikala. Zdálo se, že symbol proniká jeho žilami, jako kdyby jimi protékala krev. "Pro rychlost, noční vidění, andělskou sílu, rychlé léčení," četl nahlas. "I když jejich názvy jsou složitější, než jen tohle. A nejsou v Češtině."

"Bolelo to?"

"Bolelo to ve chvíli, když jsem je dostal. Teď už nebolí vůbec." Natáhl si rukáv zase dolů a usmál se na ní. "Neříkej mi, že to byly všechny otázky, na které ses mě chtěla zeptat."

Och, mám jich víc, než si myslíš. "Proč nemůžeš spát?"

Viděla, že si snaží udržet klidnou tvář, váhavě blýskl pohledem k její tváři, než jí odpověděl. Ale proč zaváhal? pomyslela si. Mohl prostě zalhat nebo se vyhnout odpovědi, jako to dělal Will. Ale Tessa instinktivně vycítila, že jí Jem nebude lhát. "Mám špatné sny."

"Taky se mi něco zdálo," řekla. "Snila jsem o tvé hudbě."

Zazubil se. "Pak to byla noční můra, ne?"

"Ne. Bylo to nádherné. Nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšela od té doby, co jsem přišla do tohohle příšerného města."

"Londýn není tak špatný," řekl Jem klidně. "Jen ho prostě musíš poznat. Musíš se mnou jít někdy ven do Londýna. Můžu ti ukázat nádherná místa - místa, které mám rád."

"Pěješ ódy na naše nádherné město?" zeptal se lehký hlas. Tessa se otočila a spatřila Willa, který se opíral o rám dveří. Světlo z chodby za ním vrhalo na jeho mokré vlasy zlaté odlesky. Spodek jeho černého kabátu a i černé boty byly olemované blátem, jako kdyby se právě vrátil z venku. Měl zrudlé tváře. Byl bez klobouku, jako vždy. "Jednáme tu s tebou dobře, Jeme, ne? Nepochybuju o tom, že bych si to Šanghaji užil. Jak že tam tomu říkáte?"

"Yang guizi," řekl Jem, který nebyl překvapený náhlým objevením Willa. "Cizí démon."

"Slyšíš to, Tesso? Jsem démon. Stejně jako ty." Will se odlepil od dveří a vešel do místnosti. Lehnul si na okraj postele a rozepnul si kabát. Odhalil tím velmi elegantní košili z modrého hedvábí.

"Máš mokré vlasy," řekl Jem. "Kde jsi byl?"

"Tady, tam, vlastně všude." Wil se zazubil. Přes jeho obvyklý šarm se na něm něco změnilo - červeň ve tvářích a lesk v jeho očích -

"Vařená sova, viď?" řekl Jem se znechucením.

Aha, pomyslela si Tessa. Je opilý. Viděla vlastního bratra pod vlivem alkoholu tak často, že už rozpoznala příznaky. Ze zvláštního důvodu cítila zklamání.

Jem se usmál. "Kdes byl? Modrý drak? Mořská panna?"

"Hospoda u Démona, když to musíš vědět." Will si povzdechl a opřel se o čelo postele. "Měl jsem jisté plány na tenhle večer. Snažil jsem se opít do němoty a pak svést nějakou ženu. Ale bohužel, asi to tak nemělo být. Sotva jsem do sebe obrátil třetí drink v Démonovi, začalo mě obtěžovat malé krásné kytky prodávající dítě. To děvče si řeklo o dvě pence za sedmikrásku. Ta cena se mi zdála přemrštěná, tak jsem odmítl. Když jsem to ale dořekl, ta holčička pokračovala tím, že mě okradla."

"Okradla tě holčička?" zeptala se Tessa.

"Vlastně to vůbec nebyla malá holčička, jak to tak vypadá, byl to trpaslík v šatech se zálibou v násilí, který si říkal Šestiprstý Nigel."

"Jo, je lehké si je splést," řekl Jem.

"Chytil jsem ho za ruku, když mi zrovna šahal do kapsy," řekl Will a ukázal jim čerstvě zjizvenou štíhlou ruku. "Nemohl jsem ho to nechat udělat, samozřejmě. Boj vypukl téměř okamžitě. Měl jsem navrch až do té chvíle, než Nigel skočil na bar a udeřil mě zezadu flaškou ginu."

"Aha," řekl Jem. "To vysvětluje tvoje mokré vlasy."

"Byl to férový boj," řekl Will. "Ale majitel Démona to tak neviděl. Vyhodil mě ven. Nemůžu se tam ukázat čtrnáct dní."

"To je pro tebe stejně nejlepší," řekl Jem nesoucitně. "Rád slyším, že se držíš ve svých vyjetých kolejích. Bál jsem se, žes přišel domů dřív, aby ses podíval, jestli už se cítím líp."

"Zdá se, že se ti beze mě vedlo báječně. Vlastně, jak tak koukám, už ses setkal s naší novou spolubydlící. Záhadná žena měnící svou podobu." řekl Will a podíval se směrem k Tesse. Bylo to poprvé, co vůbec vzal na vědomí její přítomnost od té doby, co se objevil ve dveřích. "Myslíš si, že se sluší objevit se v noci v ložnici gentlemana? Kdybych to věděl, naléhal bych na Charlotte mnohem víc, abys tu s námi mohla zůstat."

"Nechápu, proč se o mě pořád staráš," odpověděla Tessa. "Hlavně proto, žes mě nechal na chodbě a já si musela najít sama zpáteční cestu do mého pokoje."

"A místo toho jsi našla cestu do Jemova pokoje?"

"Hrál jsem na housle," vysvětlil Jem. "Slyšela mě, jak cvičím."

"Strašný zvuk, skoro jako nářek, ne?" zeptal se Will Tessy. "Nechápu, jak je možné, že všechny kočky ze sousedství neutečou, když začne hrát."

"Vlastně mi to přišlo krásné."

"To proto, že to bylo," souhlasil Jem.

Will na ně ukázal vyčítavě prstem. "Spikli jste se proti mně. Takže takhle to teď bude? Budu mimo hru, ten lichý? Drahý Bože, budu se muset skamarádit s Jessamine."

"Jessamine tě nemůže vystát," připomněl mu Jem.

"Tekže Henry."

"Henry tě nejspíš zapálí."

"Thomas," navrhl Will.

"Thomas," začal Jem, ale pak se zkroutil bolestí a začala kašlat tak hrozně, že sklouzl k postele a klekl si na kolena. Příliš šokovaná na to, aby se mohla pohnout, Tessa zírala na to, jak Will - jehož údajná opilost zmizela ve zlomku sekundy - vyskočil z postele a klekl si k Jemovi. Položil mu ruku na rameno.

"Jamesi," řekl tiše. "Kde to je?"

Jem zvedl ruku, aby ho umlčel. Štíhlým tělem mu projel prudký záchvěv. "Nepotřebuju to - jsem v pořádku-"

Znovu se rozkašlal a jemná sprška červených kapiček potřísnila podlahu před ním. Krev. Willova ruka pevně stiskla přítelovo rameno. Tessa viděla, jak mu zbělely klouby. "Kde to je? Kam si to dal?"

Jem mávl slabě rukou k posteli. "Na-" zalapal po dechu. "Na římse, v - krabičce - stříbrné-"

"Přinesu to." Řekl to tak něžně. Tessa ho nikdy dřív takhle mluvit neslyšela. "Zůstaň tady."

"Jako kdybych někam mohl odejít." Jem svěsil ruku, kterou měl před ústy. Jeho symbol otevřeného oka byl potřísněný červenými kapkami krve.

Will vstal, otočil se a - uviděl Tessu. Na okamžik vypadal vyděšeně, jako kdyby zapomněl, že tam byla taky.

"Wille-" zašeptala. "Je tu něco, co-"

"Pojď se mnou." Chytnul jí za ruku a jemně ji strkal směrem k otevřeným dveřím. Vystrčil jí do chodby a stoupnul si tak, aby jí zablokoval výhled do místnosti. "Dobrou noc, Tesso."

"Ale on vykašlával krev," zaprotestovala Tessa tichým hlasem. "Možná bych měla zajít pro Charlotte-"

"Ne." Will se ohlédl přes rameno a pak pohlédl zpátky na Tessu. Naklonil se k ní a položil jí ruku na rameno. Cítila, jak se jí jeho prsty zanořují do kůže. Byl tak blízko, že mohla cítit vůni nočního vzduchu na jeho kůži, vůni kovu, kouře a mlhy. Něco na tom, jak voněl, bylo zvláštní, ale ona nemohla přijít na to, co přesně to bylo.

Will k ní promluvil tichým hlasem. "Má lék. Dám mu ho. Není třeba, aby o tom věděla Charlotte."

"Ale jestli je nemocný-"

"Prosím, Tesso." Ve Willových modrých očích se objevila prosebná naléhavost. "Bylo by nejlepší, kdybys o tom nikomu nic neříkala."

Tessa zjistila, že mu nemůže říct ne. "Já - dobře."

"Děkuju ti." Will pustil její rameno a zvedl ruku, aby se lehce dotkl její tváře - bylo to tak jemné, že si Tessa chvíli myslela, že si to jen představovala. Příliš vyděšená na to, aby něco řekla, tam jen tak mlčky stála, zatímco mezi nimi zavíral dveře. Když uslyšela cvaknutí zámku, uvědomila si, proč na jeho vůni, když se k ní naklonil, bylo něco zvláštního. Ačkoliv Will říkal, že pil celou noc - a dokonce tvrdil, že mu rozbili o hlavu láhev ginu - vůbec z něj necítila zápach alkoholu.

-

Uplynula dlouhá doba před tím, než Tessa mohla znovu usnout. Byla vzhůru. Vedle ní byl položený otevřený Kodex a mechanický anděl jí tikal na krku. Dívala se, jak lampa vrhá stíny na strop.

-

Tessa stála a dívala se na sebe do zrcadla, které bylo nad toaletním stolkem, když jí Sophie šněrovala zadní stranu šatů. V ranním světle, které pronikalo dovnitř vysokými okny, vypadala velmi bledě. Pod očima měla šedé kruhy.

Nikdy na sebe takhle v zrcadle nezírala. Rychlý pohled jí vždycky stačil k tomu, aby zjistila, že má upravené vlasy a že na oblečení nejsou žádné skvrny. Teď se ale v zrcadle nemohla vynadívat na hubenou bledou tvář. Její odraz zdál rozmazaný, jako kdyby viděla svůj obraz ve vodě. Vypadala přesně jako před přeměnou. Teď, když na sobě nosila cizí tváře a viděla přes jiné oči, jak mohla někdy říct, jaký obličej je její vlastní a jestli měla stejnou tvář, která jí byla dána při narození? Když se změní zpět sama v sebe, jak může vědět, jestli se náhodou nestala nějaká mírná změna v jejím vzhledu, něco, díky čemu už není sama sebou? A záleželo vlastně na tom, jak vypadá? Byla to sice její tvář, ale zároveň nebyla nic víc, než maska z masa, která nemá nejmenší vliv na její pravé já. Viděla jí Sophie v zrcadle stejně? Měla obličej natočený tak, že její zjizvená tvář byla blíž k zrcadlu. Za denního světla to vypadalo ještě hrozivěji. Bylo to, jako kdyby někdo do krásného obrazu zasekl nůž a tím ho poničil. Tessu svědilo celé tělo touhou zeptat se jí, co se jí stalo. Věděla ale, že by neměla. Místo toho řekla: "Jsem ti vážně vděčná za to, že mi pomáháš do šatů."

"Je mi potěšením, slečno." Sophie k ní mluvila přímým hlasem.

"Jen jsem se chtěla zeptat," začala Tessa. Sophie ztuhla. Myslí si, že se jí teď zeptám na její obličej, pomyslela si Tessa. Nahlas ale řekla: "Jak jsi mluvila s Willem tu noc na chodbě-"

Sophie se zasmála. Byl to krátký smích, ale upřímný. "Mám dovoleno mluvit s panem Herondalem jakkoliv se mi zlíbí. Je to jedna z podmínek mého zaměstnání."

"Charlotte ti dovolila vytvořit si vlastní podmínky?"

"Ne každý může pracovat v tomhle Společenství," vysvětlila jí Sophie. "Musíš mít aspoň trochu vnitřního zraku. Agáta ho má, Thomas taky. Paní Branwellová mě chtěla okamžitě zaměstnat, když poznala, že ho mám i já. Hledala služku pro paní Jessamine, než dospěje. Varovala mě před panem Herondalem. Řekla mi, že na mě bude pravděpodobně hrubý a bude se ke mně chovat až příliš důvěrně. Řekla mi, že mu můžu nezdvořilosti vracet. Že to nebude nikomu vadit."

"Někdo by na něj měl být hrubý. Chová se hnusně ke každému v jeho okolí."

"Zaručila bych se za to, že to samé si myslí paní Branwellová." Sophie v zrcadle sdílela s Tessou úsměv. Byla naprosto nádherná, když se usmála, pomyslela si Tessa, jizvy nejizvy.

"Máš Charlotte ráda, viď?" řekla Tessa. "Zdá se strašně laskavá."

Sophie pokrčila rameny. "V domě, kde jsem sloužila předtím, paní Atkins -to byla hospodyně- sledovala každou svíčku, kterou jsme použili i každý kousek mýdla, který jsme měli. Museli jsme mýdlo úplně spotřebovat, než nám dala další kus. Ale paní Branwellová mi dává nové mýdlo kdykoliv si řeknu," řekla to, jako kdyby se jednalo o něco, co by svědčilo o charakteru Charlotte.

"Myslím, že lidé ve Společenství mají hodně peněz." Tessa si vybavila krásný nábytek a majestátnost tohoto místa.

"Možná. Ale stále opravuju šaty paní Branwellové, protože si nikdy nekupuje nové."

Tessa si vzpomněla na modré šaty Jessamine, které měla na sobě na večeři. "A co slečna Lovelacová?"

"Ta má své vlastní peníze," řekla Sophie temně. Ustoupila od Tessy. "Hotovo. Můžete se na sebe podívat."

Tessa se usmála. "Děkuju ti Sophie."

...

Když Tessa vešla do jídelny, ostatní už byli v polovině snídaně - Charlotte v sametových hnědých šatech, si roztírala džem na toust, Henry byl napůl skrytý za novinami a Jessamine se šťourala v misce ovesné kaše. Will měl na talíři hromadu vajec a slaniny a pracovitě to do sebe házel. Tessa si pomyslela, že je to neobvyklé na někoho, kdo tvrdil, že celou minulou noc pil.

"Zrovna jsme si o tobě povídali," řekla Jessamine Tesse, když si sedla. Přistrčila směrem k Tesse stříbrný stojan s jídlem. "Toust?"

Tessa zvedla vidličku a úzkostlivě se rozhlédla kolem stolu. "A o čem jste si povídali?"

"No, co s tebou uděláme. Podsvěťané nemůže být s námi ve Společenství napořád," řekl Will. "Navrhoval jsem, že tě můžeme prodat cikánům na Hampstead Heath," dodal a obrátil se k Charlotte. "Slyšel jsem, že platí za ženy stejně dobře jako za koně."

"Wille, nech toho." Charlotte vzhédla d své snídaně. "To je směšné."

Will se opřel o opěradlo židle. "Máš pravdu. Nikdy by jí nekoupili. Je příliš vychrtlá."

"To stačí," řekla Charlotte. "Slečna Grayová tu zůstává. Pokud už kvůli ničemu jinému, tak alespoň proto, že jsme uprostřed vyšetřování, které vyžaduje její pomoc. Už jsem odeslala zprávu Clavům a řekla jsem jim, že tu bude do té doby, dokud se nevyřeší záležitost s klubem Pandemonium a nenajdeme jejího bratra. Není to tak Henry?"

"Určitě," řekl Henry a sklonil noviny dolů. "Ta věc s klubem Pandemonium je teď naše největší priorita. To je jasné."

"Raději bys to měla říct i Benedictu Lightwoodovi," řekla Will. "Víš jaký je."

Charlotte mírně zbledla. Tessa přemýšlela, kdo to vlastně mohl být ten Benedikt Lightwood.

"Wille, byla bych ráda, kdyby ses dnes vrátil do domu Temných sester. Teď je sice opuštěný, ale pořád stojí za to, aby ses tam porozhlédnul. A chci, aby šel s tebou Jem-"

Najednou se Will zatvářil vesele. "Už je mu dobře?"

"Je mu přímo výborně." Ten hlas nebyl Charlotte. Byl to Jem. Vešel do místnosti a tiše stál u zdi. Měl ruce založené na hrudníku. Byl o hodně míň bledý než předchozí noc a červená vesta, kterou měl na sobě jen podtrhovala mírný nádech barvy v jeho tvářích. "Ve skutečnosti je připravený na to, až budeš moct ty."

"Nejdřív by ses měl nasnídat," vztekala se Charlotte a tlačila k němu talíř se slaninou. Jem se posadil a usmál se přes stůl na Tessu. "Ach, Jeme- tohle je slečna Grayová. Ona je-"

"Už jsme se potkali," řekl tiše Jem a Tessa pocítila náhlý nával tepla v tvářích. Nemohla si pomoct. Zírala na něj, když zvedl kousek chleba a namazal si ho máslem. Zdálo se těžké představit si někoho tak éterického, jak jí toust.

Charlotte vypadala zmateně. "Potkali?"

"Setkal jsem se s Tessou včera v noci na chodbě. Představil jsem se. Myslím, že jsem ji možná trochu vyděsil." Jeho stříbrné oči se setkaly s těmi Tessy. Vypadaly pobaveně.

Charlotte pokrčila rameny. "Dobře tedy. Chtěla bych, abys šel s Willem. Do té doby slečno Grayová-"

"Říkejte mi Tesso," řekla. "Byla bych raději, kdyby to tak dělal každý."

Tak dobře, Tesso," řekla Charlotte s úsměvem. "Henry a já plánujeme kontaktovat pana Axela Mortmaina. Zaměstnavatele tvého bratra. Chceme zjistit, jestli by on nebo jeden z jeho zaměstnanců nemohl mít nějaké informace o pobytu tvého bratra."

"Děkuji vám." Tessa byla překvapená. Říkali, že budou hledat jejího bratra a opravdu to dělali. Nečekala, že by to splnili.

"Slyšel jsem o Axelu Mortmainovi," řekl Jem. "Byl to taipan, hlava jednoho z velkých podniků v Šanghaji. Jeho firma měla kancelář na Bund."

"Jo," řekla Charlotte, "v novinách se psalo, že jeho jmění pochází z dovozu hedvábí a čaje."

"Kec," řekl Jem lehce, ale v jeho hlase byla cítit ostrost. "Jeho jmění pochází z prodeje opia. Každičká koruna. Nakupuje opium v Indii, nechává ho převést do Cantonu a tam ho prodává."

"Neporušuje zákon, Jamesi." Charlotte postrčila noviny přes stůl k Jessamine. "Zatím si můžete s Tessou projít noviny a zapsat si z nich nějaké poznámky, které by se týkaly vyšetřování nebo stály za to, abychom je prozkoumaly-"

Jessamine odhodila noviny, jako kdyby to byl had. "Ale dámy nečtou noviny. Společenské stránky, možná, nebo divadelní noviny. Ne tyhle špinavosti."

"Ale ty nejsi dáma, Jessamine-" začala Charlotte.

"Propána," řekl Will. "Takové kruté pravdy tak brzy po ránu, to nemůže být dobré pro trávení."

"Chtěla jsem tím říct," řekla Charlotte a opravila se, "že hlavně jsi Temný lovec a až potom dáma."

"Mluv za sebe," řekla Jessamine a odšoupla židli. Tváře jí hrály alarmujícím odstínem červené. "Víš," řekla, "neočekávala bych, že si toho všimneš, ale mně se zdá jasná jen jedna věc. Tessa se musí okamžitě zbavit těch příšerných červených šatů. Nepadnou jí. Ani mě už nepadnou. A to je vyšší než já."

"A nemohla by Sophie ...," začala nejistě Charlotte.

"Může si vzít její šaty. Jenže ta je dvakrát tak velká. Opravdu, Charlotte." Jessamine podrážděně vyfoukla. "Myslím, že bys mi měla dovolit vzít chudinku Tessu do města, aby si koupila nějaké nové oblečení. Dovolit jí pořídit si padnoucí šaty a konečně se moct pořádně nadechnout."

Will se na ní podíval se zájmem. "Myslím, že bys to mohla zkusit a uvidíme, jak to dopadne."

"Ehm," řekla Tessa úplně zmatená. Proč k ní byla najednou Jessamie tak laskavá, když den předtím byla hrozně nepříjemná? "Ne, to opravdu není potřeba-"

"Je," řekla Jessamine pevně.

Charlotte zavrtěla hlavou. "Jessamine, tak dlouho jak žiješ ve Společenství, jsi jednou z nás a máš podíl na tom-"

"Ty jsi ta, která trvá na tom, že se musíme ujmout Podsvěťanů, kteří jsou v nesnázích a nakrmit je a dát jim přístřeší," řekla Jessamine. "Jsem si docela jistá, že to zahrnuje i oblečení. Vidíš, budu mít podíl na Tessině údržbě."

Henry se naklonil přes stůl směrem ke své manželce. "Raději ji to nech udělat," poradil jí. "Pamatuješ si, když ses naposled snažila zabránit dostat její dýky do místnosti se zbraněmi a ona je použila k tomu, aby rozřezala všechno oblečení?"

"Potřebovali jsme ho trochu obměnit," řekla Jessamine beze studu.

"No dobře," odsekla Charlotte. "Upřímně řečeno, někdy jsem z vás opravdu zoufalá."

"Co jsem udělal já?" zeptal se Jem. "Právě jsem dorazil."

Charlotte si schovala obličej do dlaní. Henry jí masíroval ramena a vydával uklidňující zvuky. Will se přes Tessu naklonil k Jemovi. Ji úplně ignoroval. "Tak půjdeme?"

"Nejdřív musím odpít svůj čaj," řekl Jem. "Mimochodem nechápu, kam tak hrozně chvátáš. Říkal jsi, že to místo není používáno jako bordel už věky."

"Chci se vrátit před setměním," řek Will. Opíral se o stůl velmi blízko Tessy. Mohla cítit jeho slabou mužnou vůni kůže a kovu, která mu ulpěla na vlasech a pokožce. "Mám dneska večer v Soho schůzku s jistou atraktivní osobou."

"Proboha," řekla Tessa za jeho hlavou. "Pokud máš schůzku s jistým šestiprstým Nigelem, měl bys mu nejdřív dát jasně najevo svoje záměry."

Jemovi zaskočilo, když zrovna polykal čaj.

...

Den, který Tessa měla strávit s Jessamine začal přesně tak špatně, jak se Tessa obávala. Provoz byl příšerný. Jakkoliv mohl být New York přeplněný, Tessa nikdy neviděla nic podobného příšerné zácpě na Strand, jaká tu byla v poledne. Kočáry jezdily bok po boku s kárami naplněnými ovocem a zeleninou. Ženy vykřikovaly nabídky a nesly malé košíky plné květin. Proplétaly se mezi kočáry, jak se pokoušely svým zbožím zaujmout cestujících v kočárech. Křičely na ně skrz okna. Tento povyk jen podtrhoval křik trhovců, kteří prodávali zmrzlinu: "Zmrzlina, jen za penny." Chlapci, co prodávali noviny, vykřikovali jejich hlavní titulek a někdo tu hrál na flašinet. Tessa se divila, jak všichni žijící a pracující lidé v Londýně mohou ještě slyšet a už dávno nejsou hluší.

Když hleděla z okýnka, viděla starou ženu procházející kolem nich, která nesla velkou kovovou klec plnou barevných ptáků sedících vedle sebe na bidýlku. Stará žena otočila hlavu a Tessa viděla, že její kůže byla stejně zelená jako peří papouška a její vytřeštěné oči byly stejně černé jako ty ptačí a její vlasy měly podobnou barvu jako papouščí různobarevné peří. Tessa na ní zírala a Jessamine, sledující její pohled se na ní zamračila. "Zahrneme ty závěsy," řekla. "Jen se sem práší." Sáhla kolem Tessy a udělala to sama.

Tessa se na ni podívala. Ústa Jessamine byla stáhnutá v úzké čárce.

"Vidělas-?" začala Tessa.

"Ne," řekla Jessamine a střelila po Tesse pohledem, který by se v románech, které četla, dal nazvat "vražedným". Tessa rychle odvrátila pohled. Zácpa se nezlepšila ani když konečně dosáhli Západního konce, který byl zaplněný módními obchody.

Zatímco odcházeli od kočáru, Thomas trpělivě čekal u koní. Jessamine táhla Tessu dovnitř salonů různých švadlen. Prohlížela si model po modelu, až konečně jeden krásný prodavač vybral ty správné šaty. (Žádná opravdová dáma by nenosila šaty, které by byly poskvrněny dotykem cizí kůže.) V každém obchodě Jessamine udala své falešné jméno a jiný příběh. Každý majitel se zdál být okouzlený jejím vzhledem a její zjevné bohatství je nutilo pomáhat jí s výběrem tak rychle, jak jen byli schopní. Tessa většinou jejich snahy ignorovala. Postávala bokem a byla polomrtvá nudou. V jednom salonu se Jessamine představila jako mladá vdova a vybrala si černé smuteční šaty z hedvábí a krajek. Tessa musela připustit, že v nich její bledost a blonďaté vlasy krásně vynikají.

"V těchhle šatech vypadáte naprosto nádherně a nemůžete selhat v hledání dalšího výhodného manželství." Švadlena na ní spiklenecky mrkla. "Víte jak říkáme téhle nové módě? Lapání na návnadu."

Jessamine se zasmála a prodavačka jí věnovala srdečný úsměv. Tessa zvažovala, že vyběhne ven do ulice a vrhne se do kočáru. Jako kdyby si Jessamine uvědomila její zlost, pohlédla na ní s blahosklonným úsměvem. "Také hledám šaty pro mojí sestřenici z Ameriky," řekla. "Její oblečení je prostě příšerné. Je sice plochá jako kolík, ale jsem si jistá, že uděláte, co bude ve vašich silách."

Švadlena zamrkala, jako kdyby to bylo poprvé, co si Tessy vůbec všimla. A nejspíš i jo. "Chtěla byste si vybrat design, madam?"

Smršť co následovala potom, byla pro Tessu něco jako zjevení. V New Yorku jí oblečení kupovala teta - byly to kousky, které musely být upravené, aby Tesse padly. Vždycky byly z levného materiálu v jednotvárných odstínech šedé nebo námořnické modři. Nikdy dřív jí nikdo neřekl, že jí modrá barva sluší a dává vyniknout jejím šedomodrým očím nebo že by měla nosit růžovou barvu, aby vyzvedla barvu jejích tváří. Uprostřed diskuze o střihu šatů, živůtkách, a o někom, kdo se jménem Charlese Worth, si jí prodavačky změřily. Tessa stála a němě na sebe zírala do zrcadla. Napůl čekala, že se jí změní rysy tváře a ona se přemění. Ale zůstala sama sebou. Na konci toho všeho měla čtyři nové šaty ušité na zakázku, které by jí měly být dodané na konci týdne - jedny růžové, jedny žluté, jedny pruhované modrobílé s kosticemi a zlatočerné hedvábné - navíc ještě měla dva vkusné kabáty. Jednu s ozdobnými manžetami.

"Mám podezření, že v tom novém oblečení budeš dokonce vypadat pěkně," řekla Jessamine, když nastupovaly zpátky do kočáru. "Je úžasné, co dokáže móda."

Tessa počítala do deseti, než jí tiše odpověděla. "Jsem ti hrozně vděčná, Jessamine. Teď už se vrátíme do Společenství?"

V té chvíli se z tváře Jessamine vytratil jas. Opravdu to tam nenávidí, pomyslela si Tessa. Byla zmatenější, než kdy dřív. Co bylo na Společenství tak špatné? Samozřejmě, bylo mnoho důvodů, proč důvodů, proč žití tam bylo dost zvláštní, ale Jessamine tam teď musela být. Byla Temný lovec jako ostatní.

"Dneska je tak krásně," řekla Jessamine, "a tys ještě neviděla nic z Londýna. Myslím, že procházka po Hyde parku by mohl být skvělá. A pak bychom mohly jít do Gunteru a Thomas by nám mohl přinést zmrzlinu!"

Tessa se podívala z okna. Nebe bylo mlhavé a šedé. Na velice málo místech byla vidět modrá tam, kde se od sebe odtrhávaly mraky. V žádném případě by tohle v New Yorku nebylo považované za krásný den. Ale Londýn měl, jak se zdálo, na počasí úplně jiné nároky. Kromě toho, Tessa Jessamine hodně dlužila a to poslední co tahle holka chtěla udělat, bylo vrátit se zpátky domů.

"Zbožňuju parky," řekla Tessa.

Jessamine se skoro usmála.

...

"Neřekla jsi slečně Grayové o těch robotech," řekl Henry.

Charlotte vzhlédla od svých poznámek a povzdechla si. Tohle pro ni bylo bolestivé téma. I když si mnohokrát podávala žádost o druhý kočár pro Společenství, povolený měli jen jeden. Byl skvělý -přizpůsobený městskému terénu- a Tomas byl úžasný řidič. Ale to znamenalo, že když se cesty Temných lovců dělily, jako se to stalo dneska, byla nucená si půjčit kočár od Benedikta Lightwooda, který měl hodně daleko do její oblíbené osoby. A jediný kočár, který byl ochoten jí půjčit, byl malý a nepohodlný. Chudák Henry byl tak vysoký, že narážel hlavou do nízké střechy.

"Ne," řekla. "Chudák holka se zdála už tak dost zmatená. Nemohla jsem ji říct, že mechanické zařízení, které jsme našli ve sklepě, byly vyrobené společností, kde byl zaměstnaný její bratr. Ona se o něj tak bojí. Zdálo se, že by to nemusela unést."

"To nemusí nic znamenat, miláčku," připomněl jí Henry. "Mortmain a jeho společnost vyrábí většinu strojů používaných v Anglii. Mortmain je něco jako génius. Jeho patentovaný systém pro výrobu kuličkových ložisek-"

"Ano, ano." Charlotte se snažila nedat najevo ve svém hlase netrpělivost. "A možná jsme jí to měli říct. Ale myslela jsem si, že bychom si měli nejdřív promluvit s panem Mortmainem a nashromáždit tolik informací, kolik můžeme. Máš pravdu. Nemusí o tom taky vědět vůbec nic. Nemusí to s ním mít nic společného. Ale to by byla opravdu velká náhoda, Henry. A já jsem velmi opatrná, když přijde na náhody."

Prohlédla si poznámky, které měla o Axelu Mortmainovi. Byl (pravděpodobně, i když to v novinách nebylo uvedeno) nelegitimní syn Dr. Hollingworta Mortmaina, který pracoval jako chirurg na obchodní lodi směřující do Číny. Patřila bohatému soukromému podnikateli. Nakupoval a prodával koření a cukr, hedvábí a čaj a -to tam taky nebylo napsáno, ale řekl to Jem- opium. Když Dr. Mortmain zemřel, jeho syn Axel v necelých dvaceti letech, zdědil jeho jmění a ihned ho investoval do budování flotily lodí. Rychlejších, elegantnějších, než všechny ostatní lodě, které kdy pluly po moři. Do deseti let Mortmain mladší jmění zdvojnásobil a nakonec vzrostlo na čtyřikrát tak větší hodnotu, než měla na začátku. V nedávných letech odešel z Šanghaje do Londýna. Prodal svoje obchodní lodě a použil peníze na nákup velké společnosti, která vyrábí mechanické zařízení pro hodiny. Všechno od kapesních hodinek až k dědečkovým velkým hodinám. Byl to velmi bohatý muž.

Kočár zastavil před jedním z řadových domů. Měl vysoká okna a výhled na náměstí. Henry se vyklonil z kočáru a přečetl si jméno na mosazné desce umístěné na sloupku vrat, "To musí být ono." Sáhl na dvířka kočáru.

"Henry," řekla Charlotte a vzala ho za paži. "Henry, pamatuješ, co jsem ti řekla ráno, viď?"

Smutně se usmál. "Udělám maximum pro to, abych tě neztrapnil nebo nám nezhatil vyšetřování. Upřímně řečeno, někdy by mě zajímalo, proč mě na tyhle schůzky bereš sebou. Víš, že vždycky všechno zpackám, když se dostanu do kontaktu s lidmi."

"Ty nikdy nic nezapackáš," řekla Charlotte jemně. Toužila se natáhnout a pohladit ho po tváři. Odhrnout mu vlasy z ramen a uklidnit ho. Ale držela se zpátky. Věděla -a mnohokrát jí bylo doporučeno- nedávat najevo Henrymu city, o které nestojí.

Opustili kočár a nechali v něm řidiče Lightwooda. Vystoupali po schodech a zazvonili na zvonek. Dveře otevřel lokaj v tmavě modré uniformě a zarputilým výrazem.

"Dobré ráno," řekl stroze. "Mohl bych se zeptat, co tady pohledáváte?"

Charlotte úkosem pohlédla na Henryho, který se díval zasněně na lokajův projev. Bůh ví, na co vlastně myslel -stroje, ozubená kola a nepochybně i na různé přístroje- ale určitě to nebyly myšlenky na jejich současnou situaci. S vnitřním povzdechem řekla: "Jsem paní Grayová a tohle je můj manžel pan Henry Gray. Hledáme našeho bratrance - mladého muže jménem Nathaniel Gray. Neslyšeli jsme o něm už šest týdnů. On je, nebo byl jeden z pracovníků pana Mortmaina-"

Na okamžik -mohla to být ale i jen její představivost- si myslela, že viděla ve sluhových očích něco jako záblesk neklidu. "Pan Mortmain vlastní poměrně velký podnik. Nemůžete očekávat, že bude znát každého svého zaměstnance. To je nemožné. Možná byste si měli promluvit spíš s policií."

Charlotte přimhouřila oči. Předtím, než odešli ze Společenství, si na ruku nakreslila runu na přesvědčování. Bylo velmi ojedinělé, aby byl nějaký člověk imunní jejímu vlivu. "To už jsme udělali, ale nezdá se, že by v případu udělali nějaký pokrok. Je to tak hrozné. Jsme tak znepokojeni nepřítomností Natea. Pokud bychom mohli jen na chvíli mluvit s panem Mortmainem..."

Uvolnila se, když sluha pomalu přikývl. "Budu informovat pana Mortmaina o vaší návštěvě," řekl a ustoupil, aby mohli vejít dovnitř. "Prosím, počkejte v hale." Vypadal vylekaně. Jako kdyby ho překvapil vlastní souhlas. Otevřel dveře dokořán a Charlotte i Henry vstoupili za ním. Sluha Charlotte nenabídl aby si sedla, ale přičítala to přetrvávající zmatenosti způsobené přesvědčovací runou -vzal Henrymu kabát a klobouk a Charlotte šálu. Před tím než odešel, zvědavě se na ně podíval.

V místnosti byly vysoké stropy ale ne ozdobné. Chyběly tam obvyklé obrazy krajin nebo rodinné portréty. Místo toho ze stropu visely dlouhé hedvábné prapory pomalované čínskými znaky znamenajícími štěstí. V jednom koutě byl opřený talíř z kovaného stříbra a stěny byly obložené fotkami slavných památek. Charlotte poznávala horu Kilimanjaro, egyptské pyramidy, Taj Mahal a část Velké čínské zdi. Mortmain byl jistě muž, který hodně cestoval a byl na to hrdý.

Charlotte se obrátila a podívala se na Henryho, jestli se díval na to samé, na co ona. On ale nespouštěl zrak ze schodiště. Ztratil se raději opět ve své mysli, než by mohl říct lokajovi něco, co by neměl. Sluha měl na tváři milý úsměv. "Prosím, pojďte tudy."

Henry a Charlotte ho následovali na konec chodby, kde otevřel velké leštěné dubové dveře a ohlásil je. Ocitli se ve velké místnosti s širokými okny a výhledem na náměstí. Tmavě zelené závěsy byly roztažené a nechaly dovnitř pronikat světlo. Skrz okno mohla Charlotte vidět vypůjčený kočár, který na ně čekal na chodníku. Koně na sobě měly postroje a kočí si na vysokém sedadle četl noviny.

Na druhé straně ulice byly vidět zelené větve stromů. Jeden smaragdový list spadnul na zem, ale bylo to bezhlučné. Okna byly zvukotěsná a v této místnosti nebylo slyšet nic jiného, než tikot nástěnných hodin pana Mortmaina, na kterém byl zlatem napsaný název jeho společnosti.

Nábytek tu byl tmavý z černého dřeva. Stěny byly obloženy zvířecími hlavami -tygr, antilopa a leopard- a několika obrazy krajin. Ve středu místnosti byl velký mahagonový stůl, na kterém byly uspořádané komíny papírů. Byly zatížené těžkým zařízením z mosazi. Na rohu stolu stál mosazný glóbus, na kterém bylo napsáno: WYLDŮV GLÓBUS ZEMĚ S POSLEDNÍMI ZEMĚPISNÝMI OBJEVY! Země pod vládou britského impéria byly vybarvené červeně. Charlotte shledala rozložení zemí na glóbu divným. Jejich svět neměl stejný tvar, jako ho viděla tady.

Za stolem seděl muž, který se zvedl na nohy, když vešli do místnosti. Měl malou sportovní postavu. Byl středního věku a kotlety už mu začínaly šedivět. Jeho kůže byla hrubá, jako kdyby byla ošlehaná větrem. Nejspíš byl často venku v bouřlivém počasí. Jeho oči měli velmi, velmi šedou barvu a vypadal jako příjemný člověk. I přes jeho elegantní a drahé oblečení, bylo snadné představit si ho na palubě lodi, jak se nadšeně dívá do dálek. "Dobré ráno," řekl. "Walker mi řekl, že hledáte pana Nathaniela Graye, pochopil jsem to správně?"

"Ano," řekl k překvapení Charlotte Henry. Henry jen zřídka, teda pokud vůbec, převzal vedení v konverzaci s cizími lidmi. Napadlo ji, jestli to nemělo něco společného se složitým plánem světa na stole. Henry se na něj díval tak toužebně, jako kdyby to bylo nějaké jídlo. "Jsme jeho bratranci."

"Vážíme si, že jste nás přijal a vyslechnete nás, pane Mortmaine," doplnila Charlotte spěšně. "Víme, že byl jen váš zaměstnanec, jeden z desítek-"

"Stovek," řekla pan Mortmain. Měl příjemný barytonový hlas, který zněl chvíli velmi pobaveně. "Je pravda, že nemůžu mít přehled o všech. Ale pana Graye si pamatuju. I když musím říct, že si nevzpomínám, že by se někdy nezmínil, že měl bratrance, kteří jsou Temní lovci."