PROLOG

Londýn, Duben 1878

-

Démon explodoval ve spršce krve a vnitřností.

William Herondale rychle ucukl dýkou, kterou držel, ale už bylo pozdě. Hustá kyselina z démoní krve už začala pohlcovat lesknoucí se ostří. Zaklel a odhodil zbraň stranou. Přistála ve špinavé louži, kde se z ní začalo kouřit. Jako kdyby ve vodě prováděla svůj vlastní zápas.

Démon se vypařil, samozřejmě - byl odeslán zpátky na nějaký pekelný svět, ze kterého sem přišel, i když ne bez nepořádku, který zanechal při svém odchodu.

"Jeme!" zavolal Will a otočil se. "Kde jsi? Viděls to? Zabit jedinou ranou! To není špatné, ne?"

Ale na Willovo volání se neozvala žádná odpověď. Jeho lovecký partner stál předtím za ním ve vlhké a špinavé uličce. Kryl mu záda. Tím si byl Will jistý. Teď ale zůstal ve stínech sám. Nepříjemně se zamračil - bylo mnohem méně zábavné vytahovat se, když ho Jem neviděl.

Podíval se za sebe na místo, kde se ulice zužovala do průchodu, který umožňoval výhled na vzdálenou černou vzdouvající se vodu Temže. Přes otvor Will mohl vidět obrysy zakotvených lodí a spoustu stožárů, které připomínali bezlistý sad. Žádný Jem. Možná šel zpátky úzkou ulicí, když hledal nějaké lepší světlo. S pokrčením ramen se odebral zpátky cestou, kterou přišel. Úzká ulice se táhla napříč Limehouse, mezi doky u řeky a stísněnými špinavými uličkami, které mířili na západ k Whitechapel. Byla tak úzká, jak říkal její název. Lemovaná sklady a křivými dřevěnými stavbami. V tuhle chvíli byla opuštěná. I opilci, kteří se závratně blížili po silnici domů z Grape, už se někde svalili a tak našli svůj nocleh na noc. Will měl rád Limehouse, rád se cítil, jako kdyby byl na konci světa, odkud každý den odplouvali lodě na nepředstavitelně dlouhé cesty. Tohle místo bylo oblíbené námořníky. Bylo tu plno gamblerských heren, opiových doupat a bordelů. Ani jedno nebylo na škodu. Bylo dost snadné ztratit se v místě, jako je tohle. Nikdy nezapomene na pach kouře, ropy a dehtu smíchaný se zápachem ze špinavé řeky Temže.

Zatímco se rozhlížel po prázdné ulici, utíral si obličej rukávem kabátu. Snažil se z něj smýt démonskou krev, která ho píchala a spalovala mu kůži. Rukáv se mu zbarvil zeleno černě. Na hřbetu ruky měl jeden dost ošklivý řez. Mohl by použít léčebnou mast. Jednu z těch Charlottiných, pokud možno. V tvoření iratzes byla obzvlášť dobrá.

Ze stínů se oddělil jakýsi tvar a začal se pohybovat směrem k Willovi. Ten se vydal směrem k němu, ale pak se zastavil. To nebyl Jem, ale spíš nějaký policajt měšťák, který ještě nosil přilbu ve tvaru zvonu, těžký plášť a zmatený výraz. Díval se na Willa, nebo spíš skrz Willa. I když si na to Will už zvyknul, stejně bylo divné, když se někdo díval skrz něj, jako kdyby tam vůbec nebyl. Will musel zahnat náhlé nutkání uchopit policistův obušek a sledovat jeho reakci, až se bude snažit zjistit, co se to stalo. Ale když to udělal párkrát předtím, Jem ho za to vždycky pokáral. Will sice nikdy nerozuměl jeho námitkám proti jeho zábavě, ale nestálo to za to, aby ho tím naštval.

S pokrčením ramen a zamrkáním, prošel policajt kolem Willa. Zavrtěl hlavou a mumlal si pod vousy něco o slibu, že nechá gin, než ještě začne vidět věci. Will o krok odstoupil a nechal člověka projít kolem sebe, než nahlas zakřičel: "Jeme Carstairse! JEME! Kde jsi ty neloajální bastarde?"

Tentokrát se ozvala tichá odpověď. "Tady. Jdi za světlem."

Will šel za zvukem Jemova hlasu. Zdálo se, že vychází z temného otvoru mezi dvěma sklady, kde byl ve stínu vidět nějaký slabý svit, jako kdyby tam hořela pochodeň. "Slyšels mě předtím? Když si démon Shax myslel, že mě může dostat těma svejma vejkejma krvavejma kleštěma, ale já ho dostal do slepý uličky-"

"Jo, slyšel jsem tě." Mladý muž, který se objevil v ústí uličky, byl ve světle lamp bledý - dokonce bledší než obvykle a to byl opravdu hodně bledý. Měl řídké vlasy, což na ně okamžitě přitáhlo pohled. Měli podivnou světle stříbrnou barvu, jako blyštící se šilink. Jeho oči měly stejně stříbrnou barvu. Jeho hezky řezaná tvář byla hranatá. Mírné čárky v jeho očích byly jediným vodítkem k jeho dědictví. Na jeho bílé náprsence byly tmavé skvrny a jeho ruce byly hustě pokryté něčím červeným.

Will ztuhnul. "Krvácíš. Co se stalo?"

Jem mávnul rukou nad Willovými obavami. "To není moje krev." Otočil hlavou do uličky za ním. "Je její."

Will se podíval za svého přítele do toho tmavého stínu v uličce. V koutě ležel nějaký pokroucený tvar - jen stín v temnotě, ale když se Will pozorně zadíval, poznal tvar bledých rukou a pramínek světlých vlasů.

"Mrtvá žena?" zeptal se Will. "Lidská?"

"Vlastně to byla dívka. Nebylo jí víc než čtrnáct."

Na to Will hlasitě zaklel a nasadil zuřivý výraz. Jem trpělivě čekal, než se vybouří.

"Kdybychom to zvládli jen o chvilinku dřív," řekl nakonec Will. "Ten krvavý démon-"

"To je na tom to zvláštní. Nemyslím si, že je to práce toho démona." Jem se zamračil. "Démoni Shax jsou paraziti. Paraziti lidí. Jediné co chtějí je odtáhnout svou oběť zpátky do svého doupěte a tam do její kůže naklást vajíčka, zatímco ještě žije. Ale tahle holka - někdo jí bodnul, opakovaně. Navíc si nemyslím, že se to stalo tady. V téhle uličce prostě není dost krve. Myslím, že byla napadená někde jinde a pak jí někdo odtáhnul sem, aby podlehla svým zraněním."

"Ale démon Shax-"

"Říkám ti, že si nemyslím, že to byl Shax. Myslím, že jí Shax jen sledoval - lovil jí pro něco nebo pro někoho jiného."

"Shaxové mají výborný čich," připustil Will. "Slyšel jsem od čarodějů, že je používali k tomu, aby se pustili po stopě něčeho, co jim zmizelo. Zdá se, že se tu poflakují s nějakým zvláštním druhem poslání." Podíval se za Jema, na ubohý drobný zmačkaný tvar v uličce.

"Nenašel jsi zbraň, nebo jo?"

"Tady." Jen vytáhnul něco z jeho saka - nůž zabalený v bílé látce.

"Je to druh malého kordu nebo lovecká dýka. Podívej se, jak tenká je čepel."

Will si jí vzal do ruky. Čepel byla opravdu tenká. Končila rukojetí z leštěné kosti. Čepel i rukojeť byly obě pokryté zaschlou krví. Zamračil se a otřel plochu nože o hrubou tkaninu rukávu. Čistil jí tak dlouho, dokud se symbol, který byl vypálený do čepele, nestal viditelným. Dva hadi, každý se zakusoval do ocasu toho druhého. Tvořili dokonalý kruh.

"Ouroboros," řekl Jem, který byl nakloněný a zblízka zíral na nůž. "Dvojitý. Takže, co si myslíš, že to znamená?"

"Konec světa," řekl Will při pohledu na nůž. Na ústech mu začal hrát malý úsměv. "A taky začátek."

Jen se zamračil. "Chápu, co znamená ten symbol, Wille. Myslel jsem tím, co si myslíš, že přítomnost dýky na tomhle místě znamená?"

Vítr od řeky čechral Willovi vlasy. Odhrnul si je z očí netrpělivým gestem a vrátil se zpátky ke studiu nože. "Je to alchymistický symbol, ne čarodějnický nebo jeden ze znaků Podsvětí. Obvykle to znamená lidi - ten pošetilý druh, který si myslí, že zahrávání si s magií je jízdenka pro získání bohatství a slávy."

"Ten typ, který obvykle skončí jako hromada krvavých hadrů uvnitř nějakého pentagramu." Jem zněl ponuře.

"Ten typ, který rád číhá ve čtvrti Podsvětí v našem dobrém městě." Poté, co pečlivě zabalil šátek kolem ostří, vsunul ho do kapsy u jeho kabátu. "Myslíš, že mě nechá Charlotte zabývat se vyšetřováním?"

"Myslíš si, že můžeš věřit Podsvětí? Podniky plné hazardních her,doupě prostitutek, co umí ovládat magii, ženy volných mravů ..."

Usmál se tak, jak se určitě usmál Lucifer vteřinu předtím, než spadl z nebe.

"Bylo by zítra příliš brzy na to, začít vyšetřování? Co myslíš?"

Jem si povzdechl. "Dělej si co chceš, Williame. Vždycky jsi to tak dělal."

-

Southampton, Květen

-

Tessa si nemohla vzpomenout na chvíli, kdy by nezbožnovala tohohle mechanického anděla. Kdysi patřil její mámě. Měla ho na sobě, když zemřela. Potom zůstával v matčině šperkovnici, dokud si na něj její bratr Nathaniel nevzpomněl a jednoho dne ho nevyndal, aby zjistil, jestli je ještě v provozuschopném stavu.

Anděl nebyl větší než Tessin malíček. Malá soška z mosazi se složenými bronzovými křídly, ne většími, než má cvrček. Měl jemnou kovovou tvář s uzavíracími víčky, které vypadaly jako srpky měsíce. V rukách držel meč. Tenký řetízek, který vystupoval z místa pod křídly anděla, dovoloval nosit ho jako medailonek.

Tessa věděla, že byl anděl vyroben z hodinového stroje, protože když ho zvedla k uchu, slyšela zvuk jeho strojního zařízení. Bylo to jako zvuk hodinek.

Nate vykřikl překvapením, že byl ještě po tolika letech funkční. Pošetile hledal nějaký knoflík, šroub nebo cokoliv jiného, díky čemu by se mohl podívat dovnitř anděla. Ale nenašel nic. S pokrčením ramen dal anděla Tesse. Od té chvíle, už ho nikdy nedala z ruky. Dokonce i v noci, když ležela, jí anděl spočíval na hrudi. Tlukot hodin byl jako její druhé srdce.

Držela ho i teď. Sevřeného mezi prsty, jako hlavní opěrný bod na cestě dvěma parníky, které mířily do přístavu v Southamptonu. Nate trval na tom, aby přijela do Southamptonu místo do Liverpoolu, kam jezdila většina transatlantických parníků. Prohlašoval, že to bylo proto, že Southampton byl mnohem vhodnější místo k tomu, aby se tu vylodila. Tessa si nemohla pomoct. Byla trochu zklamaná jejím prvním pohledem na Anglii. Byla ponuře šedá. Déšť padal dolů a bubnoval na věž vzdáleného kostela, zatímco černý dým z komínů lodí barvil už tak jednotvárně barevné nebe. Dav lidí, kteří byli oblečení v tmavých barvách a drželi nad sebou deštníky, stáli v docích. Tessa byla napjatá, jestli byl její bratr mezi nimi. Ale mlha a sprška vody, kterou parník tvořil, pro ni byly příliš silné na to, aby rozeznala lidi od sebe a mohla se zaměřit na jejich detail.

Tessa se zachvěla. Vítr od moře byl chladný. Ve všech dopisech, které jí Nate psal tvrdil, že je Londýn krásný a slunce tu svítí každý den. No, Tessa doufala, že tam bude lepší počasí, než tady, protože co se týče teplého oblečení, neměla sebou nic víc, než vlněný šátek, který patřil tetě Harriet a pár tenkých rukavic. Prodala většinu svého oblečení, aby zaplatila za pohřeb své tety s vědomím, že jí bratr koupí další, až přijde do Londýna, aby s ním žila.

Ozval se jásot. Main, s jeho zářícím černým trupem lesknoucím se díky stále přítomnému dešti, zakotvil a nechal se táhnout přes dmoucí šedou vodu ke břehu, kde vysadil zavazadla i cestující. Lidé proudili z lodi s jasnou zoufalou potřebou opět cítit pod nohama pevnou zem. Tolik se změnilo od jejich odjezdu z New Yorku. Tam byla obloha modrá a hrála jim tam dechovka. I když tam nebyl nikdo, kdo by jí dal sbohem, nebyla to moc veselá chvilka.

Svěsila ramena a připojila se k davu, který se hrnul ven. Kapky deště jí dopadaly na nechráněnou hlavu a krk. Připadalo jí, jako kdyby na ní padalo ledové jehličí. Její ruce uvnitř tenkých rukavic byly prokřehlé a vlhké deštěm. Když dosáhla nábřeží, dychtivě se podívala kolem a snažila se najít Nata. Byly to skoro dva týdny od chvíle, kdy jí mluvil do duše a přemlouval jí, aby nastoupila na palubu Main. Bude skvělé si znovu promluvit s bratrem.

Nebyl tam. Mola byla přeplněná hromadami zavazadel a všemi druhy krabice a dalšího nákladu. Byly tam i kupy ovoce a zeleniny, které chřadly a rozpouštěly se na dešti.

Parník se naloďoval, aby mohl vyjet do Le Havre. Zmoklí námořníci se rojili blízko Tessy a pokřikovali na sebe něco ve francouzštině. Snažila se uhnout stranou, aby jí neušlapal dav vystupujících cestujících, který se spěchal ukrýt do železniční stanice.

Nate ale nebyl nikde vidět.

"Vy jste slečna Gray?" Hlas byl zvučný a měl silný přízvuk. Nějaký muž se zastavil před Tessou. Byl vysoký a měl na sobě černý kabát a vysoký klobouk, na jehož okrajích se sbíhala dešťová voda. Jeho oči byly zvláštně vyboulené, jako oči žáby a jeho kůže byla drsná a pokrytá jizvami. Tessa musela bojovat s nutkáním utéct od něj pryč. Ale znal její jméno. Kdo jiný by znal její jméno, než ten, kdo znal taky Nata?

"Ano?"

"Tvůj bratr mě poslal. Pojď se mnou."

"Kde je?" dožadovala se odpovědi Tessa, ale muž už byl na odchodu. Jeho krok byl nevyrovnaný, jako kdyby kulhal z nějakého starého zranění. Po chvíli si Tessa nadzvedla sukni a spěchala za ním.

Prorážel si cestu davem a pohyboval se směrem vpřed s neskutečnou rychlostí. Lidé uskakovali stranou a mumlali si pod fousy o jeho hrubosti, když je odstrčil stranou. Tessa téměř běžela, aby s ním udržela krok. Náhle zahnul u hromady krabic a zastavil se před velkým černým lesklým kočárem. Na jeho straně bylo zlatým písmem něco napsáno, ale přes silný déšť a hustou mlhu nebyl nápis vidět jasně.

Dveře se otevřely a vyklonila se z nich žena. Měla na sobě vysoký klobouk s peřím, který skrýval její tvář. "Slečna Tereza Gray?"

Tessa přikývla. Muž s vykulenýma očima spěchal na pomoc ženě z kočáru a pak pomohl i druhé ženě, která jí následovala. Každá z nich si otevřela deštník a ukryly se pod ním. Pak se jejich pohled upřel na Tessu.

Byla to zvláštní dvojice. Jedna z nich byla velmi vysoká a hubená, s kostnatou a pobledlou tváří. Bezbarvé vlasy měla vyčesané do uzlu v zadní části její hlavy. Měla na sobě šaty z nádherného fialového hedvábí. Tu a tam na nich ulpěla skvrnka deště. Na rukách měla rukavice, které odpovídaly barvě šatů.

Druhá žena byla malá a baculatá s malýma očima, které měla zasazené hluboko do hlavy. Přes velké ruce měla natažené růžové rukavice. Vypadaly v nich jako barevné tlapky.

"Tereza Gray," řekla ta menší. "Jsem tak ráda, že vás konečně poznávám. Jsem paní Černá a tohle je moje sestra paní Temná. Tvůj bratr nás poslal, abychom tě doprovodili do Londýna."

Tessa -zmrzlá, mokrá a zmatená- si kolem sebe utáhla těsněji svůj mokrý šál. "Tomu nerozumím. Kde je Nate? Proč nepřišel sám?"

"Zdržela ho v Londýně jedna neodkladná záležitost. Mortmain ho nemohla uvolnit. Nicméně poslal vám dopis." Paní Černá zvedla srolovaný kousek papíru, který už byl navlhlý deštěm.

Tessa si ho vzala a otočila ho, aby ho mohla přečíst. Jednalo se o krátký vzkaz od jejího bratra. Omlouval se za to, že se s ní nemohl setkat v docích a oznamoval jí, že paní Černé a paní Tmavé věří -Říkám jim tmavé sestry, Tessie, z pochopitelných důvodů. Ale zdá se, že tuhle přezdívku neshledávají moc příjemnou- a ať se od nich nechá bezpečně odvést do jeho domu v Londýně. Byly, jak říkal jeho vzkaz, neškodné dámy a jeho důvěryhodné kamarádky. Měli jeho nejvyšší doporučení.

To jí pomohlo rozhodnout se. Dopis byl jistě od Nata. Byl to jeho rukopis a nikdo jiný ji nikdy neříkal Tessie. Těžce polkla a zasunula si dopis do rukávu. Otočila se tváří k sestrám. "Tak dobře," řekla a bojovala s doznívajícím pocitem zklamání - tolik se těšila na svého brášku. "Mám zavolat poslíčka, aby mi přinesl můj kufr?"

"Není třeba, není třeba." Veselý tón paní Temné byl v rozporu s jejími pobledlými šedými rysy. "Už jsme zařídili, aby ho tam poslali přímo." Luskla prsty na muže s vyboulenýma očima, který se vyhoupl na místo řidiče v přední části povozu. Položila ruku na Tessino rameno. "Pojď, dítě, dostaneme tě do bezpečí před deštěm."

Když Tessa nastupovala do kočáru, poháněná kostnatým sevřením ruky paní Temné, mlha zmizela a odhalila zářící zlatý nápis, který byl namalovaný na straně dveří.

Psalo se tam "Klub Pandemonium". Nad tím byl obrázek dvou hadů, kteří se vzájemně zakusovali tomu druhému do ocasu. Tvořili kruh. Tessa se zamračila. "Co to znamená?"

"Nic, s čím by sis měla dělat starosti," řekla paní Černá, která se už nasoukala dovnitř a rozprostřela svou sukni přes jedno z pohodlně vypadajících sedadel. Vnitřek vozu byl bohatě zdobený plyšovými sedadly a fialovými sametovými lavičkami, které byly postavené proti sobě. V oknech visely zlatem prošívané záclony.

Paní Temná pomohla Tesse do kočáru a pak vyšplhala za ní. Když si Tessa sedla na lavičku, paní Černá sáhla dozadu, aby za její sestrou zavřela dveře kočáru. Uzavřela tím výhled na šedou oblohu. Když se usmála, její zuby zářily v šeru, jako kdyby byly vyrobené z kovu. "Posaď se, Terezo. Máme před sebou dlouhou cestu."

Tessa položila ruku na mechanického anděla na svém krku. Užívala si komfort neutuchajícího tikotu, zatímco kočár vyjel prudce do deště,