A letter Will wrote to his parents, unsent and unfinished

 Tak tohle je můj úplně první překlad. Jsem s ním docela spokojená, zvlášť vzhledem k tomu, že v angličtině jsem sice dobrá, ale zase ne jedničkářka.

Jedná se o vynechanou scénu z Internal Devices, která je v originále na https://www.cassandraclare.com/my-writing/excerpts-extras.

Je jich tam víc, takže mám v plánu překládat dál.

A ten, kdo nečetl Clockwork Angel (fakt doporučuji přečíst), tak asi nepozná, o co jde, ale jestli máte zájem, tak si to klidně přečtěte ("Ne asi. Budou čekat na tvé povolení," trpím samomluvou.)

Moje učitelka na češtinu by se asi zhrozila opakovaní slov, ale buď to je v originále schválně, nebo se mi nechtělo přemýšlet na jiném českém názvu. Taky to není stoprocentě doslovné, protože to v češtině znělo dost divně, a něčím si sama nejsem jistá, ale dělala jsem, co jsem mohla. A nejdřív jsem to psala všechno hrozně spisovně, ale k Willovi mi to moc nesedlo, tak jsem pak trochu přestoupila na mírně hovorovější řeč.

P.S. Tohle semnou udělal supl na angličtinu, který nám řekl, ať si čteme anglicky a já začala číst Clockwork Angel (omylem stáhla do mobilu anglicky), a když se ptal o čem to je, tak jsem mu to dokázala v pohodě říct a té knize jsem taky rozumněla, což mi zvýšilo sebevědomí. :-D

AJ

Mother, Father:

It’s my seventeenth birthday today. I know that to write to you is to break the Law. I know that I will likely tear this letter in pieces when it is finished, as I have done on all my birthdays past since I was twelve. But I write anyway, to commemorate the occasion, the way some make yearly pilgrimages to a grave to remember the death of a loved one. For are we not dead to each other?

I wonder if when you woke this morning, you remembered that today, seventeen years ago, you had a son. I wonder if you think of me, and imagine my life, here in the Institute in London. I doubt you could imagine it. It is so very different from our house surrounded by mountains and the great, clear blue sky and the endless green. Here everything is black and gray and brown, and the sunsets are painted in smoke and blood.

I wonder if you worry that I am lonely, or as mother always used to, that I am cold or that I have gone out in the rain again without a hat. No one here worries about those details. There are so many things that could kill us at any moment, catching a chill hardly seems important.

I wonder if you knew that I could hear you that ay you came for me when I was twelve. I crawled under the bed to block out the sound of you crying my name. But I heard you. I heard mother call for her bach, her little one. I bit my hands until they bled but I did not come down and eventually Charlotte convinced you to go away. I thought you might come again but you never did. Herondales are stubborn like that.

I remember the great sighs of relief you would both give, each time the Council came to ask me if I wished to join the Nephilim and leave my family, and each time I said no and sent them away. I wonder if you knew I was tempted: by the idea of a life of glory, of fighting and killing to protect as a man should. It is in our blood: the call to seraph and stele, to Marks and to monsters.

I wonder why you left the Nephilim, Father; I wonder why Mother chose not to Ascend and to become a Shadowhunter. Is it because you found them cruel or cold? I have not found them so. Charlotte especially is kind to me, little knowing how much I do not deserve it. Henry is mad as a brush, but a good man: he would have made Ella laugh. There is little good to be said about Jessamine, but she is harmless. As little as there is good to say about her, there is as much good to say about Jem—he is the brother Father always thought I should have, blood of my blood, though we are no relation. Though I might have lost everything else, at least I have gained one thing in his friendship. And we have a new addition to our household, too. Her name is Tessa. A pretty name, is it not? When the clouds used to roll over the mountains from the ocean—that gray is the color of her eyes —

Willův dopis rodičům, neodeslaný a nedokončený

 CZ

Matko, Otče:

Dnes jsou mé sedmnácté narozeniny. Já vím, že když vám píšu, porušuji Zákon.

Vím, že pravděpodobně tenhle dopis roztrhám na kousky, až ho dokončím, jako na všechny mé narozeniny od dvanácti let. Ale já stejně píšu, připomínám příležitost, způsob, jakým některé každoročně dostat na cestu do hrobu, abych si vzpomněl na smrt z jedné lásky. Neboť nejsme mrtví všichni?

Říkám si, když jste tohle ráno vstávali, vzpomněli jste si na onen den, kdy jste před sedmnácti lety měli syna. Říkám si, jestli jste mysleli na mě a představovali si můj život, tady v Institutu v Londýně. Pochybuji, že byste si to mohli představovat. Je to velmi neobvyklé pro náš dům obklopený hory a skvělým, čistým modrým nebem a nekonečnou zelení. Tady je všechno černé a šedé a hnědé, a západy jsou malovány kouřem a krví.

Říkám si, jestli si děláte starosti, jestli nejsem osamělý, nebo jako matka vždycky dělávala, jestli jsem mi není zima nebo jestli jsem nešel za deště ven zase bez klobouku. Nikdo se tady nestará  o takové detaily. Je tady tolik věcí, které by nás mohly zabít v každém momentě, chycení nachlazení se stěží zdá důležité.

Říkám si, jestli víte, že jsem mohl slyšet, jak se vracíte pro mě, když mi bylo dvanáct.

Vlezl jsem pod postel, abych blokoval zvuk vašeho volání mého jména. Ale já vás slyšel. Já slyšel matčino volání jejího miláčka, jejího malého chlapečka. Kousal jsem své dlaně, dokud nekrvácely, ale nešel jsem dolů a případně Charlotte přesvědčil, aby vás poslala pryč. Já myslel, že můžete přijít znovu, ale nikdy jste to neudělali. Herondaleovi jsou tvrdohlaví.

Já si pamatuju, jak se vám pokaždé ulevilo, kdy se mě dvakrát Koncil přišel zeptat, jestli se nechci přidat k Nefilimům a opustit svou rodinu, a já pokaždé řekl ne a poslal je pryč. Říkám si, jestli jste věděli, jak jsem byl přitahován ideou života slávy a bojováním a zabíjením k ochraně, jak by muž měl. Je to v naší krvi: volání andělů a stél na značky, a příšer.

Říkám si, proč jsi přestal být Nefilimem, Otče,  říkám si, proč si Matka nevybrala Vstup a stání se Lovcem stínů. Je to proto, že jste zjistili, jak jsou krutí nebo chladní? Já to tak nenašel. Případně Charlotte je ke mně laskavá. Malé vědění, kolik si toho nezasloužím. Henry je potrhlý jako smetáček, ale dobrý muž: on by Ellu rozesmál.

Je toho málo dobrého, co bych řekl o Jessamine, ale ona je neškodná. Jako málo dobrého, co bych řekl o Jessamine, je mnoho dobrého, co bych řekl o Jemovi – on je bratr, Otec všech myšlenek, které bych měl mít, krev mé krve, ačkoli není příbuzný. Ačkoli můžu ztratit cokoli jiného, nakonec získám jednu věc, jeho přátelství. A taky máme nový přírůstek v domácnosti. Její jméno je Tessa. Hezké jméno, že? Když se mraky překovávaly nad hory za oceánem – tak šedá je barva jejích očích –