Zdálo se, že si nikdo naší nepřítomnosti nevšiml. Dorazili další strážci, jak slíbili, a už nás bylo skoro padesát. Byla to opravdová armáda. Takový počet strážců byl něčím neslýchaným, stejně jako počet Strigojů. O něčem podobném existují zmínky jen ve starých evropských pověstech, popisujících velkolepé bitvy mezi našimi rasami. V kampusu bylo více strážců, ale někteří tu museli zůstat kvůli ochraně školy. Spousta mých spolužáků byla povolána do služby, ale jen asi deset z nás bylo vybráno, abychom se vydali s ostatními do jeskyní.

Hodinu před odchodem jsme se sešli znovu, abychom probrali náš plán. Ve vzdálené části jeskyně je ohromná místnost, v níž se s největší pravděpodobností Strigojové ukrývají, aby mohli hned po západu slunce vyrazit na další cestu. Chystáme se na ně zaútočit z obou stran. Z každé strany tam vpadne patnáct strážců se třemi Moroji. U obou východů zůstane deset strážců, jejichž úkolem bude zadržet Strigoje, kterým by se snad podařilo uniknout. Mně přidělili hlídku u vzdáleného vstupu. Dimitrij a moje máma půjdou dovnitř. Zoufale jsem tam chtěla jít s nimi, ale uvědomovala jsem si, že i tak mám veliké štěstí, že mě vůbec přibrali. Navíc při takové misi je každá práce důležitá.

Naše malá armáda vyrazila na cestu vražedným tempem, abychom co nejrychleji urazili sedm a půl kilometru. Předpokládali jsme, že tam dojdeme za hodinu a něco, takže bude stále ještě dostatek světla na boj i na cestu zpátky. U vchodu do jeskyně žádný Strigoj nehlídkoval, takže jsme tam došli nepozorováni. Ale jakmile naši lidé vstoupí do jeskyní, bude téměř jasné, že Strigojové se svým výborně vyvinutým sluchem je okamžitě uslyší a všechny zburcují.

Jak jsme se blížili, nikomu nebylo moc do řeči. Neměli jsme náladu na povídání, takže jsme se bavili jen k věci. Šla jsem ve skupince s novici, ale každou chvíli jsem se ohlížela a dívala se Dimitrijovi do očí. Připadalo mi, jako by teď mezi námi bylo jakési neviditelné pouto – tak pevné a intenzivní, až jsem se divila, že ho nikdo nevidí. Tvářil se bojovně a vážně, ale očima se na mě usmíval.

Když jsme došli k bližšímu vchodu do jeskyně, naše skupina se rozdělila. Dimitrij a moje matka vešli dovnitř a já jim věnovala poslední pohled. Moje pocity už ale neměly nic společného s předchozími zamilovanými pohledy. Strašlivě jsem se bála, že už je nikdy neuvidím. Musela jsem si připomenout, že ti dva něco vydrží, vždyť jsou to dva nejlepší strážci tady. Jestli tohle někdo přežije, budou to právě oni dva. To já bych měla být opatrná. Vydali jsme se na třičtvrtěkilometrovou cestu podél úpatí hory a já se snažila odsunout svoje pocity kamsi do kouta mysli. Tam zůstanou, dokud tohle neskončí. Teď jsem byla v bitvě a nemohla jsem si dovolit rozptylovat se svými pocity.

Sotva jsme došli skoro až k našemu vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký stříbřitý záblesk. Odháněla jsem od sebe nejrůznější duchy, kteří žili za hranicemi ochranných stěn, ale tohohle ducha jsem vidět chtěla. Pohlédla jsem na Masona. Jen tam postával, nic neříkal a jako pokaždé se tvářil smutně. Pořád mi připadal neobvykle bledý. Když kolem něj procházela naše skupina, zvedl ruku, jako by nám dával sbohem anebo nám žehnal – netušila jsem, co z toho.

U vchodu do jeskyně jsme se rozdělili. Alberta a Stan vedli skupinku, která šla dovnitř. Stoupli si do vchodu a připravení tam čekali na přesný čas, na němž se dohodli s druhou partou. Šla s nimi i profesorka Carmacková, učitelka magie, která patřila k morojským účastníkům mise. Vypadala nervózně, ale odhodlaně.

Nastala smluvená chvíle a dospělí zmizeli v hloubi jeskyně. My ostatní jsme se vyrovnali do kruhu kolem vchodu a čekali. Na nebi se vznášely šedé mraky. Slunce už začínalo klesat, ale pořád ještě nám nějaký čas zbýval.

„Tohle bude brnkačka,“ zamumlala Meredith, jedna z dalších tří holek z posledního ročníku. Mluvila spíš sama pro sebe. „Vyřídí ty Strigoje raz dva, než si to vůbec ty potvory stačí uvědomit. Nemusíme dělat vůbec nic.“

Doufala jsem, že má pravdu. Byla jsem připravená bojovat, ale kdybych nemusela, znamenalo by to, že všechno vyšlo podle plánu.

Čekali jsme. Nic jiného jsme dělat nemohli. Každá minuta mi připadala jako věčnost. A pak jsme to uslyšeli: zvuky boje. Vzdálený řev a vrčení. Pár výkřiků. Všichni jsme se napjali a strnule vyčkávali. Naši skupinku vedl Emil, který stál u vchodu nejblíž. S kůlem v ruce zíral do tmy a vyhlížel Strigoje. Na čele mu vyvstávaly krůpěje potu.

Po několika minutách jsme zaslechli kroky mířící k nám. Naše kůly byly připravené. Emil s dalším strážcem přistoupili blíž ke vchodu, připravení skočit na prchajícího Strigoje a okamžitě ho zabít.

Ale nepřiběhl Strigoj. Byla to Abby Badicová. Byla celá podrápaná a špinavá, ale byla naživu. V obličeji měla šílený výraz a lesklé cestičky po slzách. Nejprve zaječela, když nás tam všechny uviděla. Pak jí došlo, kdo jsme, a vrhla se do náruče první osobě, na kterou narazila, což byla Meredith.

Ta se zatvářila překvapeně, ale objala Abby, aby ji uklidnila. „Je to dobrý,“ šeptala jí Meredith. „Všechno už je dobrý. Jsi ve slunečním světle.“

Meredith od sebe jemně odtrhla Abby a odvedla ji k nedalekému stromu. Abby se usadila pod stromem a skryla si obličej do dlaní. Meredith se hned vrátila na svou pozici. Chtěla jsem Abby utěšit. To jsme asi chtěli všichni, jenže teď to muselo počkat.

O minutu později vyšel ven další Moroj. Byl to pan Ellsworth, který mě učil v páté třídě. Taky vypadal ztrhaně a na krku měl krvavé kousance. Strigojové z něj pili, ale nezabili ho. Přestože pan Ellsworth tam musel prožít řadu hrůz, působil klidně a jeho pohled byl překvapivě čistý a jasný. Obhlédl situaci a ihned vystoupil z našeho kruhu.

„Co se tam děje?“ vyptával se Emil s očima upřenýma do jeskyně. Někteří ze strážců měli sluchátka a mikrofony, ale v bitevní vřavě se jen těžko dá průběžně podávat hlášení.

„Je to zmatek,“ prohlásil pan Ellsworth. „Ale utíkáme – oběma směry. Těžko říct, kdo s kým vlastně bojuje, ale Strigojové mají co dělat. A někdo…“ Zamračil se. „Viděl jsem, jak někdo použil na Strigoje oheň.“

Nikdo z nás na to nic neřekl. Situace bylo příliš komplikovaná, než abychom z toho hned mohli vyvozovat nějaké závěry. On si to nejspíš také uvědomil a přisedl si k fňukající Abby.

Brzy se k nim přidali dva další Morojové a dhampýr, kterého jsem neznala. Pokaždé, když někdo ze zajatých vyběhl ven, modlila jsem se, aby to byl Eddie. Zatím jsme tu měli pět zachráněných obětí a předpokládala jsem, že dalším se podařilo uniknout vchodem bližším ke škole.

Uplynulo několik minut a nikdo další z jeskyně nevyšel. Tričko jsem měla už úplně propocené. Každou chvíli jsem přešlápla a sevřela kůl v ruce pevněji. Držela jsem ho tak pevně, až mi z toho bělely klouby. Náhle jsem postřehla, že sebou Emil trhl. Došlo mi, že dostal vzkaz do sluchátka. Zatvářil se soustředěně, načež něco zamumlal do mikrofonu. Podíval se na nás a ukázal na tři novice.

„Vy – odveďte je zpátky do školy.“ Ukázal na zachráněné zajatce a pak se obrátil na tři dospělé strážce. „Jdeme dovnitř. Většina zajatců se dostala ven, ale naši lidé jsou v pasti. Je to patová situace.“ Strážci bez váhání vykročili vpřed do jeskyně a po chvilce se vydali na cestu do školy novicové s osvobozenými zajatci.

Zůstali jsme jen čtyři. Dva dospělí – Emil a Stephen, a dva novicové – já a Shane. Napětí by se dalo krájet. Sotva jsme dýchali. Nikdo další z jeskyně nevycházel. Ani žádné další hlášení nepřišlo. Emil vzhlédl a zatvářil se poplašeně. Sledovala jsem jeho pohled. Uběhlo víc času, než jsem si myslela. Slunce bylo na obzoru podstatně níž. Emil sebou opět cukl – přišel další vzkaz.

S ustaraným výrazem nás přejel pohledem. „Potřebujeme víc lidí, aby kryli únikovou cestu na druhé straně. Nevypadá to, že máme velké ztráty. Jenom mají pořád potíže s ústupem.“

Řekl, že máme ztráty. To znamená, že jsme přišli přinejmenším o jednoho člověka. Polilo mě horko.

„Stephene, běž dovnitř,“ houkl Emil. Pak zaváhal a jeho dilema bylo víc než zjevné. Chtěl jít dovnitř taky, ale jakožto velitel téhle skupiny by měl zůstat na své pozici až do poslední chvíle. Uvědomila jsem si, že je na vážkách a chybí mu jen málo, aby neuposlechl rozkaz. Zvažoval, zda by měl jít se Stephenem dovnitř a nechat na stanovišti jen mě a Shanea. Zároveň se mu ale nechtělo nechávat tu samotné dva novice, takže se odhodlal k něčemu nečekanému. Vydechl a znovu nás přejel pohledem. „Rose, běžte s ním.“

Nemarnila jsem čas. Za Stephenem jsem se protáhla do jeskyně a okamžitě se mě zmocnila dobře známá nevolnost. Uvnitř bylo chladno, ale jak jsme postupovali hlouběji do jeskyně, zima byla čím dál větší. A taky čím dál větší tma. Naše oči se dokázaly přizpůsobit přítmí, ale tma brzy začala být příliš velká i na nás. Stephen rozsvítil malou baterku, kterou měl připevněnou k bundě.

„Rád bych ti řekl, co dělat, ale netuším, na co tam narazíme,“ řekl mi. „Buď připravená na cokoli.“

Tma před námi začínala postupně blednout. Zvuky zněly hlasitěji. Přidali jsme do kroku a rozhlíželi se všemi směry. Náhle jsme se ocitli ve velké jeskynní místnosti, kterou jsme předtím viděli na mapě. V jednom rohu hořel oheň, který tam rozdělali Strigojové – tudíž žádná magie. Rozhlédla jsem se a okamžitě jsem pochopila, co se stalo.

Část stěny se zřítila dovnitř, takže tam bylo plno napadaných kamenů. Nikoho nezasypaly, ale skoro úplně zablokovaly vchod z druhé strany jeskyně. Netušila jsem, jestli to způsobila magie, nebo rvačky. Možná to byla náhoda. Ať už byl důvod jakýkoli, sedm strážců – včetně Dimitrije a Alberty – tam teď bylo uvězněno s deseti Strigoji. Po zřícení tam nezůstal žádný Moroj, který by bojoval ohněm, ale záblesky světla vycházející odtamtud dírami napovídaly, že tam na druhé straně pořád bojují. Na zemi ležely mrtvoly. Dvě těla patřila Strigojům, ostatní jsem nerozeznávala.

Problém byl zřejmý. Dostat se dírou za zřícenou stěnu znamenalo, že dotyčný by se musel prakticky plazit. Tím by se ocitl ve velmi zranitelné pozici. To znamená, že je třeba nejdřív vyřídit ty Strigoje a teprve pak můžou strážci uniknout. Ačkoli šance byla mizivá, Stephen i já jsme přispěchali na pomoc. Připlížili jsme se ke Strigojům zezadu, ale tři z nich nás nějak vycítili a obrátili se proti nám. Dva skočili na Stephena a ten třetí na mě.

Okamžitě jsem přepnula na bojový modus. Vypustila jsem ze sebe veškerý hněv a roztrpčení. Jeskyně jsou předurčené pro boj zblízka, ale mně se dařilo Strigojovi unikat. Těsná prostora vlastně hrála v můj prospěch, protože Strigojovi vzhledem k jeho velikosti dělalo potíže uhýbat a vyrážet do útoku. Většinou jsem se držela z jeho dosahu, jen jednou mě popadl a mrštil mnou proti zdi. Ani jsem to necítila. Jen jsem dál pokračovala v útoku. Uhnula jsem jeho dalšímu výpadu, uštědřila mu pár ran, a jelikož jsem byla proti němu malá, skrčila jsem se a probodla mu srdce kůlem, než stačil znovu zaútočit. Plynulým pohybem jsem z něj kůl zase vytáhla a šla pomoct Stephenovi. Jednoho Strigoje už vyřídil a společně jsme pak dodělali toho druhého.

Už zbývalo jen sedm Strigojů. Ne, šest. Uvěznění strážci, kteří tam moc prostoru na boj neměli, sejmuli dalšího. Se Stephenem jsme k sobě přilákali jednoho Strigoje z kruhu obklopujícího strážce. Byl silný, moc starý a mocný. A i když jsme na něj byli dva, dal nám pořádně zabrat. Nakonec jsme to zvládli. Když už jsme počty našich nepřátel takhle zredukovali, pro ostatní strážce bylo jednodušší vyřídit ten zbytek. Začali se osvobozovat ze své pozice, takže nás teď bylo na Strigoje víc.

Když už zbyli poslední dva, Alberta na nás křikla, ať se dáme na ústup. Naše rozestavění v jeskyni se změnilo. Teď jsme my obklopovali poslední dva Strigoje. Tím pádem vznikla volná cesta pro tři strážce, kteří se proplížili dírou, kudy jsem tam vnikla. Stephen se mezitím protáhl otvorem na druhé straně. Dimitrij probodl jednoho Strigoje. Zůstal už jen jeden. Stephen vystrčil hlavu zpátky a zakřičel něco na Albertu. Křikla na něj něco zpátky, aniž by se na něj podívala. Ona, Dimitrij a dva další strážci se blížili k poslednímu Strigojovi.

„Rose,“ zakřičel na mě Stephen a naznačil, abych šla za ním, k východu bližšímu ke škole.

Poslouchej rozkazy. Tím se řídíme. Nechala jsem je tam bojovat a protáhla se otvorem mnohem snadněji než on, protože jsem menší. Ihned mě následoval další strážce. Na téhle straně jeskyně nikdo nebyl. Boje tam buď skončily, nebo se přesunuly jinam. Mrtvá těla ale vypovídala o tom, že to byl mimořádně krutý a krvavý boj. Viděla jsem mezi nimi Strigoje i jednu známou tvář. Jurij. Rychle jsem se odvrátila a podívala se na Stephena, který právě pomáhal dalšímu strážci, aby se protáhl ven. Za ním vylezla Alberta.

„Je po nich,“ zakřičela. „Ale vypadá to, že pár dalších tam dál ještě blokuje ústupovou cestu. Skončíme to, než vyjde slunce.“

Dimitrij se protáhl otvorem jako poslední. Krátce jsme na sebe pohlédli a oběma se nám ulevilo. Rychle jsme se dali do běhu. Byli jsme v dlouhém tunelu, kudy jsme chtěli co nejrychleji vyvést naše zbývající lidi. Nejdřív jsme neviděli vůbec nic, ale po chvíli jsme spatřili záblesky světla, které naznačovaly, že před námi se bojuje. Profesorka Carmacková a moje máma bojovaly se třemi Strigoji. Vložila se do toho naše skupinka a Strigojové byli záhy mrtví.

„Tak tyhle máme z krku,“ vydechla matka. Byla jsem moc ráda, že je taky naživu. „Ale asi je jich tu víc, než jsme mysleli. Když zaútočili na školu, nejspíš měli v záloze ještě další. Zbytek našich – ti, co přežili – už utekli ven.“

„Ta jeskyně je hrozně členitá,“ vysvětlila Alberta. „Je tu pro Strigoje plno skrýší.“

Matka souhlasila. „Je možné, že se tam někde ukrývají. Vědí, že jsme je přemohli, a jenom čekají, až odejdeme, aby mohli utéct potom. Někteří z nich pak můžou vyrazit za námi.“

„Co uděláme?“ zeptal se Stephen. „Skoncujeme s nimi, nebo ustoupíme?“

Otočili jsme se k Albertě. Ta se rozhodla rychle. „Ustoupíme. Dostali jsme jich tolik, kolik jsme jen mohli, a slunce už zapadá. Musíme se co nejrychleji dostat za ochranné stěny.“

Vydali jsme se k východu, ačkoli jsme byli tak blízko vítězství. Ale světla ubývalo. Dimitrij kráčel vedle mě. „Dostal se Eddie ven?“ Jeho tělo jsem nikde neviděla, ale pravdou bylo, že jsem si mrtvoly nijak podrobně neprohlížela.

„Ano,“ odpověděl Dimitrij, který stále sotva popadal dech. Jen Bůh ví, kolik Strigojů dneska přemohl. „Museli jsme ho prakticky vystrkat. Chtěl bojovat.“ To na Eddieho vypadalo.

„Tuhle zatáčku si pamatuju,“ prohlásila matka, když jsme zahýbali za roh. „Odtud už to není moc daleko. Za chvíli uvidíme světlo.“ Dosud jsme se řídili jen baterkami na bundách.

Žaludek se mi zvedl jen zlomek vteřiny předtím, než zaútočili. Na křižovatce ve tvaru téčka se na nás vrhlo sedm Strigojů. Skupinku, která šla před námi o něco dřív, nechali projít, ale na nás tam čekali. Tři se krčili u jedné stěny a čtyři u druhé. Strážce Alan vůbec nezaregistroval, že tam jsou. Jeden Strigoj ho bleskovou rychlostí popadl a zlomil mu vaz tak rychle, až to vypadalo, že ho to nestálo vůbec žádné úsilí. Možná to tak bylo. Tolik se to podobalo Masonově smrti, že jsem při tom pohledu málem zkameněla. Hned jsem se ale vzpamatovala, couvla a připravila se zaútočit.

Jenže jsme byli v úzké části tunelu, takže se ke Strigojům nemohli dostat úplně všichni. Zůstala jsem vzadu. Profesorka Carmacková vedle mě zapálila několik Strigojů vpředu, takže je strážci mohli snadněji probodnout.

Alberta střelila pohledem po mně a dalších strážcích. „Začněte ustupovat!“ zakřičela.

Nikdo z nás nechtěl odejít, ale nic moc jsme tady stejně dělat nemohli. Dál v chodbě jsem uviděla slabé načervenalé světlo. Východ. Odtud nás vyhlíželi další strážci. Dokázali jsme to. Ale kde zůstali ostatní?

Rozběhli jsme se k východu a zanedlouho jsme se ocitli na čerstvém vzduchu. Moje skupinka zůstala stát ve vchodu, protože jsme chtěli sledovat, co se děje. Slunce už skoro zapadlo. Nevolnost mě nepřešla, což znamenalo, že Strigojové jsou stále ještě naživu.

O chviličku později jsme uviděli skupinku vedenou mou matkou. Podle počtu Strigojů bylo zřejmé, že jednoho dostali. Ale byli strašně blízko. Všichni jsme se napjali. Ještě kousek, ještě kousek…

Potom se všechno seběhlo tak rychle, že nikdo nedokázal včas zareagovat. Z výklenku u stěny vyskočili tři Strigojové, kteří se tam schovávali a nás nechali projít. Jeden z nich chytil Celestu a tesáky jí šel po tváři. Uslyšela jsem přidušený křik a všude se rozstříkla krev. Jeden ze Strigojů vyjel po profesorce Carmackové, ale moje máma ji odstrčila k nám.

Třetí Strigoj se vrhl na Dimitrije. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho nikdy neviděla zaváhat. Vždycky byl rychlejší a silnější než kdokoli jiný. Tentokrát ale ne. Tenhle Strigoj ho překvapil a to kratičké Dimitrijovo zaváhání mu úplně stačilo.

Vyvalila jsem oči. Byl to ten blonďatý Strigoj. Ten, který se mnou mluvil při boji.

Strhl Dimitrije k zemi. Zápasili tam spolu a jejich síly byly vyrovnány. Pak jsem uviděla tesáky bořící se do Dimitrijova hrdla. Rudé oči vzhlédly a zadívaly se do mých.

Uslyšela jsem další křik – tentokrát svůj vlastní.

Moje matka se okamžitě vrhla Dimitrijovi na pomoc, ale vtom se objevilo pět dalších Strigojů. Nastal chaos. Už jsem Dimitrije neviděla, neviděla jsem, co se mu stalo. Viděla jsem jen, že se máma nemůže rozhodnout, jestli prchnout, nebo bojovat. Pak se jí v obličeji mihl výraz lítosti a rozběhla se za námi k východu. Já jsem se mezitím snažila dostat dovnitř, ale někdo mi v tom bránil. Byl to Stan.

„Co vyvádíte, Rose? Jdou sem další.“

Copak mu to nedocházelo? Dimitrij je uvnitř. Musím mu pomoct.

Vyběhla matka s Albertou, které mezi sebou táhly profesorku Carmackovou. Pronásledovala je skupina Strigojů, ale náhle se zastavila před místem, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce. Já se pořád prala se Stanem. Nepotřeboval pomoc, ale máma mě stejně popadla a spolu s ním mě odtáhla ven.

„Rose, musíme odtud vypadnout!“

„On je uvnitř!“ zaječela jsem a vší silou zabrala, abych se jí vykroutila. Jak jsem mohla zabít několik Strigojů, když se nedokážu vykroutit těmhle dvěma? „Dimitrij je uvnitř! Musíme se pro něj vrátit! Nemůžeme ho tam nechat!“

Škubala jsem sebou a hystericky na ně ječela, že musíme jít zachránit Dimitrije. Moje matka se mnou zatřásla a naklonila se ke mně tak blízko, že jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe.

„Je mrtvý, Rose! Nemůžeme se tam vrátit. Za čtvrt hodiny zapadne slunce a oni na nás čekají. Než se stihneme vrátit za ochrannou linii, bude už tma. Potřebujeme každou vteřinu, a stejně to stačit nebude.“

Viděla jsem, jak se Strigojové shromaždují u vchodu a červené oči jim září nedočkavostí. Asi deset jich úplně zaplnilo vchod. Možná jich bylo i víc. Matka měla pravdu. Vzhledem k jejich rychlosti by patnáct minut nestačilo. Přesto jsem nedokázala udělat ani krok. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeskyně, kde byl Dimitrij, kde byla půlka mé duše. Nemůže být mrtvý. Kdyby byl, pak bych byla určitě mrtvá i já.

Máma mi vrazila facku, což mě vytrhlo z mého běsnění.

„Utíkej!“ zakřičela na mě. „Je mrtvý! A ty se k němu nepřidáš!“

Viděla jsem, že panikaří, že se bojí, že by mohla přijít o život i její dcera. Vzpomněla jsem si, jak Dimitrij řekl, že by radši umřel, než abych umřela já. A když tady budu takhle hloupě stát a čekat, až se na mě Strigojové vrhnou, budu taky mrtvá.

„Utíkej!“ zakřičela znovu.

S uslzenýma očima jsem se dala do běhu.