Prolog

Jednou, když jsem byla v deváté třídě, měla jsem napsat pojednání o básni.
Jeden z veršů byl, "Pokud vaše oči nejsou otevřené, nebudete vědět jaký je
rozdíl mezi sněním a bděním. "Nezdálo se mi to v té době užitečné. Koneckonců, ve třídě byl jeden kluk co se mi líbil, tak jak sem nemohla čekat že budu věnovat pozornost literárnímu rozboru? Nyní, o tři roky později, jsem pochopila báseň dokonale.
Protože v poslední době, můj život mi připadá, jako bych byla nad propastí. Byly dny jsem myslela, že probudit se a zjistit, že nedávné události v mém životě se nestaly. Určitě musím být jako princezna v kouzelném spánku. Každým dnem, tento sen-ne, noční můra skončí a já bych měla se svým princem šťastný konec.
Ale tam nebyl šťastný konec, alespoň ne v dohledné budoucnosti ne. A můj princ? No, to bylo na dlouhé povídání. Můj princ byl přeměněn z dhampíra na Strigola. V mém světě, existují dva druhy upírů, kteří existují v tajnosti od lidí. Moroijové živí upíři, dobří upíři, kteří vládnou
živly a nezabijí při hledání krve, kterou potřebují k přežití. Strigojové jsou nemrtví upíři, nesmrtelný a zvrácený, kteří zabíjejí když se krmí. Morojové se rodí. Strigojové jsou násilně nebo jejich volbou přeměněni.
A Dimitrij, kterého jsem milovala, byl změněn násilím ve Strigoje.
Stalo se to během bitvy, při záchranné misi, které jsem se zúčastnila. Strigojové unesli Moroje a dhampíry ze škly kterou jsem navstěvovala, a my jsme je šli zachránit.
Dhampír je napůl upír a napůl-člověk-nadaný s lidskou
sílou a vytrvalostí, a Morojskými reflexy a smysly. Dhampírové se stávají strážci, elitními bodyguardy, kteří chrání Moroje.To je to čím jsem , čím byl i Dimitri. Po své přeměně, ho zbytek světa Morojů měli za mrtvého. On do určité míry byl mrtvý. Ti, kteří byli změněni ve Strigoje ztratili veškerý smysl pro dobro a život, který měli předtím. I tak to bylo krutý, stejně jako zbytek Strigojů. Osoba, která byla pryč, a upřímně řečeno, bylo by snadnější si představit jak jde do nebe, než jak pronásleduje svoji oběť v noci. Ale já jsem nebyla schopna zapomenout Dimitrije, nebo připustit si, že je v podstatě mrtvý. Byl to muž, kterého jsem milovala, muž, s nímž jsem si tak dokonale rozumněla, bylo těžké vědět, jak dopadl. Mé srdce ho odmítlo nechat jít, I když byl příšera, on byl tam někde venku. Měl jsem zapomenout na konverzaci, kterou jsme kdysi měli. Shodli jsme se že raději by jsme byly mrtvý-opravdu mrtvý, než jako Strigoj.
Kvůli smutku jsem ztratila smysl pro dobra, rozhodla jsem se uctít jeho přání. I když on už ve mně něvěří. Musela jsem ho najít. Musela jsem ho zabít, a pomoct jeho duši od tmavého, nepřirozeného stavu. Věděla jsem že ho miluji a Dimitrij by to tak chtěl. Zabíjení Strigojů není snadné, ačkoli né nemožné. Jsou šíleně rychlý a silný. Nemají žádné slitování. Já jsem jich zabila několik je už to tak dost šílené pro někoho, komu bylo čerstvě osmnáct. Věděla jsem, že být bez Dimitrije bude můj největší problém, a to jak fyzicky i psychicky.
Na své city jsem nebrala ohledy potom co jsem se rozhodla. Jít po Dimitrijovi změní hodně věci (a to bylo dokonce, že bych při boji sním mohla přijít o život). Odešla jsem ze školy pár měsíců před ukončením a vzdala se strážení Lissy. Dny co jsem byla na Akademii svatého Vladimíra jsou vzálené, chráněná škola pro Moroje a dhampíry nic pro mě neznamenala, šlo mi o Dimitrije, který byl ještě venku, žijící tak jak by nechtěl. Milovala jsem ho moc abych ho nechala takhle žít. Tak jsem musela opoustit školu předčasně, a jít ven mezi lidi.
Opoustit školu znamenalo opustit moji nejlepší kamarádku, Lissu, také známá jako Vasilisa Dragomirová. Lissa byla Morojka, poslední ve své královské linii. Byla bych jejím strážcem až by jsme odmaturovaly a mé rozhodnutí lovit Dimitrije zhatila budoucnost sní. Neměla jsem jinou možnost, než ji opustit. Kromě našeho přátelství, Lissa a já jsem měly zvláštní spojení. Každý Moroj se specializuje na určitý typ živlu -země, vzduch, voda, nebo oheň. Až donedávna bych věřila, že byly jen čtyři. Ale zjistily jsme že další je éter ( nebo- duch).
To byla Lissa, je málo Morojů kteří ho umějí používat, skoro nikdo o tom nevěděl. Lissa ovládala nátlak-schopnost
vnutit svou vůli téměř komukoliv. Umí léčit, ale mohlo by jí to ohrozit. Víte, já jsem vlastně zemřela při dopravní nehodě, která zabila celou její rodinu krom jí. Lissa mě přinesla zpátky z říše mrtvých a aniž by jsme si to uvědomovaly to vytvořilo mezi námi velmi silné psychiké pouto. Od té doby jsem cítila její myšlenky a pocity. Mohla bych říct, co si myslí a cítí
když byla v nebezpečí. Nedávno jsem začala vidět duchy, kteří ještě neopustili tento svět,snažila jsem se to zapřít, ale nešlo to.
Celý jev se
nazývaná stínem-políbená.
Bylo to ideální pro ochranu Lissi, protože bych okamžitě věděla, jestli se něco děje. Slíbila jsem, že ji budu chránit celí svůj život, ale pak se objevil Dimitrij,vysoký, nádherné tělo, divoké oči.
Dimitrij změnil všechno. Musela jsem se rozhodnout mezi :
nadále chránit Lissu nebo osvobodit Dimitrijovu duši.
Vybrat si mezi nima mi zlomilo srdce, takže se objevila bolest v mé hrudi a slzy v mích očích. Moje rozloučení s Lissou bylo strašné. Byli jsme nejlepší kamarádky od školky, a můj odchod byl šok pro obě. Chcete-li být spravedlivý, nikdy jsem nevěděla, že to přijde. Udržovala jsem vztah s Dimitrijem v tajnosti. Byl to můj instruktor, o sedm let starší než já, a
byl přidělen k Lisse jako střážce jako já. Učil mě jak bojovat a drželi jsme se od sebe, protože věděl že jsme se museli soustředit na Lissu.

Dimitrij si ode mě držel odstup a to způsobilo mnoho nevyřčeného hněvu na Lissu. Asi jsem měla sní o tom mluvit, abych vysvětlila svoje zklamání nad tím jak se můj život naplánoval. To přece není fér, Lissa se mohla svobodně žít a milovat a já bych vždy obětovala své štěstí, abych zajistila její bezpečí. Byla to moje nejlepší kamarádka, i když jsem to nemohla snést. Lissa byla obzvláště zranitelná, protože éther měl negativní a vedlejší účinek na její mysl.Dlouho jsem skrývala svoje pocity až explodovaly a já odešla z Akademie.
Jeden z duchů které jsem viděla byl Mason, kamarád kterého zabil Strigoj mi mi řekl že se Dimitrij vrátil do své vlasti: Sibiř.
Masonova duše našla klid a opustila tento svět brzy poté co jsem odešla ze školy, a aniž by mi dal jakékoliv jiné informace o tom, kde se Dimitri nachází . Takže jsem musela vyjít do světa naslepo, bez jakékoliv znalosti ruského jazyka, za účelem splnit slib.
Po několika týdnech pátrání na vlastní pěst, jsem se konečně dostala do Svatého Peterburgu. Stále jsem ho hledala, odhodlaná najít
ho, i když jsem se toho děsila. Protože jestli opravdu zaváhám bude tento šílený plán v háji, kdyby se mi skutečně podařilo zabít muže, kterého jsem milovala, by znamenalo že Dimitrij bude opravdu pryč. A já si upřímě nejsem jistá jestli bych dokázala žít dál, bez něho.
Nic z toho se nezdá opravdové. Kdo ví? Možná to není. Možná se to
skutečně děje někomu jinému. Možná je to něco, co jsme si
představovali. Možná, že se brzy probudím a najdu vše, tak jak bylo, Silná Lissa a živý Dimitrij. Budeme všichni spolu, a on se bude na mě
se usmívat a držet mě a řekne mi, že všechno je v pořádku.
Možná, že to všecko byl skutečně sen.
Ale já si to nemyslím.