13. Kapitola

Děkuju moc Erin za komentář. :-D

Náhle opustila Marisinu ruku a letěla neuvěřitelnou rychlostí ke mně.

Z hlavy se mi vypařily všechny myšlenky. Těsně předtím, než mě zabila, jsem zavřela oči.

Smrt nepřicházela.

Opatrně jsem otevřela jedno oko. Přede mnou stál Nick, kolem kterého se rozprostíral bílý štít.

„Skoro jako by byl anděl,“ řekla jsem si. „Až na to, že je démon. Stejně jako ty,“ připomněl mi otravný hlásek v mé hlavě.

Nick se mezitím dal s rozzuřenou Marisou do boje. Bylo to neuvěřitelné. Jako nějaký akční film. Pohybovali se jako profesionální bojovníci, kterými také byli, trénování bůhví na co. „Na boj s démony, na vraždění vlastní rasy,“ ten blbej hlas nedal pokoj. „Ne vlastní rasy. Oni nejsou to samí, co ostatní démoni. Tihle dělají dobré věci,“ zahnala jsem ten hlas.

Teď ale moc jako hodní nevypadali. Ti dva po sobě házeli dýky a koule energie, světelné paprsky. A Marisa vyhrávala, což mi vadilo. A nejen pro to, že mě chce zabít, ačkoli uznávám, že je to velmi dobrý důvod, který také hraje roli, ale taky proto, že jsem nechtěla, aby se Nickovi něco stalo. Zvlášť když se dostal do sporu s Marisou kvůli mně.

Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jsem jak. Rozhlédla jsem se po ostatních Bojovnících a zalapala jsem po dechu.

Natalia si stále četla. Amy způsobně jedla. To jsou ale ignorantky.

Ale nejhorší byli Derek, Erik a Samuel, kteří odněkud vytáhli popcorn a uzavírali sázky.

Oni se budou jen tak dívat, jak se navzájem vraždí? Neměli by je od sebe odtrhávat, nebo něco podobného?

Už jsem se mezi ně chtěla vrhnout sama, ale čísi ruka mě zastavila.

„To by nebylo moudré,“ zazněl Sebastianův hlas.

Úplně jsem zapomněla, že tam je.

„Vždyť se pozabíjí,“ šeptnu vyděšeně.

„Pokud se zapojíš, tak je po tobě. Neumíš bojovat.“

„A co ty? Ty přece umíš bojovat.“

„Na Marisu nemám. Tu porazí pouze Diana.“

„A nemůžeš jim aspoň říct, aby toho nechali.“

„Neposlechli by. Nemám tu moc velký respekt,“ smutně se usmál. „Nejsem autoritativní tip. Navíc, i kdybych byl, tak tady je to celkem k ničemu. Diana je ta nejautoritativnější osoba, kterou jsem kdy viděl, ale stejně má problém je zvládnout.“

„Takže je necháme?“ ptám se nevěřícně.

„Takhle to tady chodí,“ pokrčil nepříliš nadšeně rameny.

Chystám se protestovat, ale v tom od sebe Nick s Marisou odletí a nehýbou se.

„To nemůžete být chvíli sami, aniž by jste něco provedli?“ zahřmí ode dveří Dianin hlas.

„Ne,“ zasmál se Samuel.

„Ale no tak, Di,“ ozval se vyčítavě Derek, „měl už jsem blízko k výhře sázky.“

„To teda neměl,“ začal se chechtat Erik. „Tihle dva pitomci vsadili na Nicka, aby podpořili jediného chlapa v souboji. Což znamená, že bych vyhrál já, který si vsadil na Marisu.“

Derek se na něj zamračil: „Ještě tady beze studu veřejně vyhlašuj svou neloajálnost k osobám stejného pohlaví.“

„Já jsem loajální ke své krvi, takže podporuji svou sestru. Zvlášť když vím, že vyhraje. Což je naštěstí téměř vždy.“

Sestru?

Prohlédla jsem si Erika a Marisu.

Samozřejmě. Jakože mi to nedošlo dřív. Stejně vlasy. Stejně bledá pleť. Stejně ostře řezané rysy. Jsou si velmi podobní.

Důvod, proč jsem se spletla je ten, že Erikovi chybí Marisin krutý výraz, který jí mění celý obličej.

Vypadalo to, že boj už skončil.

Vytrhla jsem se Sebastianovi a běžela k Nickovi.

„Počkej, Anno, možná bys neměla..,“ volal za mnou Sebastian.

Ignorovala jsem ho a klekla si na zem vedle Nicka.

„Ach Nicku,“  zalapala jsem po dechu, když jsem viděla krev na jeho černém tričku.

Dotkla jsem se jeho paže, ale to jsem asi neměla dělat.

Nick se náhle probral, popadl mě za zápěstí a překulil se na mě.

Zalapala jsem po dechu. Jeho svalnaté horké tělo se tisklo k tomu mému, až se mi z toho motala hlava. Oba jsme zrychleně dýchali.

Pomalu jsem klouzala pohledem z jeho zakrváceného trička do jeho tváře, abych se mu podívala do očí. Zaječela jsem.

Jeho oči byly černé. A ne normálně černé. Byly úplně celé černé. Bez bělma, prostě jen temnota. Takhle nijak musejí vypadat černé díry.

Když jsem začala křičet, jeho oči se přebarvily do normálu, díval se na mě zmateně.

„Anno, co se děje?“

Mírně se ode mě odtáhl, ale stále mě držel na zemi. Nevypadal, že by mu dělalo nějaké potíže udržet mé vzpouzející se tělo na jednom místě.

„Pusť mě!“ zaprosila jsem zoufale.

Když tak učinil, rozběhla jsem se k protější stěně, jen abych byla co nejdál od něj.

S překvapeným výrazem vykročil ke mně.

„Ublížil jsem ti?“ ptal se.

„Vyděsil si jí,“ ozval se chladný hlas, který mi nebyl ani trochu povědomý.

Ohlédla jsem se za ním. Tristan. Samozřejmě. Je jediný koho jsem tady ještě neslyšela mluvit. Teda doufám, že už jsou to všichni. Obávám se, že bych víc už nezvládla.

„Strašně se tě bojí.“

Nickovi se mihla v očích bolest a o krok ustoupil.

„C-co to b-bylo?“ vykoktala jsem vyděšeně.

„Když bojujeme, tak většinou uvolňujeme svou démonickou stránku. V tu chvíli můžeme být velmi nebezpeční,“ vysvětlila Diana. „Opravdu to není nic, čeho by ses měla bát.“

„Tobě se to pravděpodobně stane taky,“ dodal Derek.

Cože? Ne ne ne. S mýma očima se tohle nestane. Nejsem zrůda. Mé oči….

„Tvoje oči,“ vzpomněla jsem si na Jasonův vyděšený hlas.

Tehdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale proč by mluvil vyděšeně o mých očích? Leda, kdyby se mi stalo to samé, co Nickovi. Byla jsem strašně naštvaná. Ale to přece není možné.

„Ale samozřejmě, že je to možné,“ opět zapracoval můj mozek. Myslím, že jsem ho začala nenávidět. „Koneckonců jsi démon. Jsi zrůda.“

„Výborně, Dereku, teď se bojí ještě víc.“

„Kde ty si se tady vlastně vzal, Tristane? Já myslel, že si se přenesl na Arktidu, aby sis mohl pohovořit s tučňáky.“

„A o čem by tak mluvili?“ ptala se Vanessa, která se tady zjevila tak před okamžikem celá zpocená, zadýchaná, s rozmazanou rtěnkou a nedopnutými  šaty. Radši nechci vědět, co dělala.

„O čem by tak mohl mluvit démon s tučňákem? O politice? O slavnostních oblecích? O globálním oteplování? Vymýšlet způsob, jak působit co nejchladněji? Postěžovat si na nedostatečnou čerstvost ryb na trhu?“ odpověděl Derek.

„Spíš s ledními medvědy,“ zahučela Natalia, aniž by zvedla pohled od knihy.

„Hele. Ono to žije,“ zasmál se Erik.

„Proč s ledními medvědy?“ ptal se Derek zmateně.

„Jsem si téměř jistá, že tím myslela to, že tučňáci žijí na jižní polokouli. Na severní žijí spíš lední medvědi,“ zazněl známý hlas a Bella elegantně vkráčela do místnosti.

„Ale on mluvil o Arktidě,“ hájil Dereka Erik. „A Arktida je na jihu.“

Nevěřícně jsem se na něj zadívala. Nejsem sice vzdělaná čarodějnice, ale přece jenom bych neřekla, že Arktida je na jihu.

Bella se zasmála

„Myslím, že bys možná měla zapracovat na vzdělanosti svých bojovníků,“ otočila se na Dianu.

„Pokud je budeš učit tak klidně. Přeji hodně štěstí, až se je budeš pokoušet umlčet,“ ušklíbla se Diana.

„Takže pro vaši informaci Arktida je na severu a Antarktida na jihu, vy pitomci,“ zapojila se zase Natalia.

„Proč vnímá v těch nejméně vhodných chvílích?“ zavrčel Erik.

„A kdo je ona?“ zeptal se Derek s dychtivým výrazem.

„Ona má jméno. Bella Mandelová, čarodějnice,“ představila se Bella.

„Tak čarodějnice, jo?“ zajiskřilo Derekovi v očích.

„Takže někdo tu unáší čarodějnice. Pravděpodobně za tím je něco démonského. Na to se teď zaměříme, jasné?“ oznámila Diana. „Vy se teď vraťte zpět. A nikomu o nás nic neříkejte. Kdyby bylo potřeba, pošlete ohnivou zprávu,“ otočila se na Bellu. „Dereku, doprovoď čarodějnici domů.“

„Bude mi potěšením,“ řekl Derek nadšeně, zamířil k Belle, objal jí a oba zmizeli.

„Mimochodem Tristane, potřebuji, abys udělal kolem nás iluzi. Ta moje je příliš slabá,“ pokračovala.

Tristan přikývl a zase zmizel.

Pak se Diana otočila na mě.

„Co se týče tebe, tak ty tady s námi zůstaneš, ale měli bychom zapracovat na odstranění toho bloku. Myslím, že by si se měla učit bojovat. Tvoje démoní já se tím spíš uvolní,“ rozhodla.

A co když nechci, aby se uvolnilo?

„A bude tě učit Nick,“ prohlásila nekompromisně.