kapitola 4

JSME ZE SVĚTA STÍNŮ

Prach jsi a v prach se obrátíš.

-Horace, Odes

...

Ve chvíli, kdy se Tessa vrátila zpátky do své původní podoby, musela protrpět příval otázek. Přítomní Nephilimové byli celou dobu ve stínu, co se týkalo magie, a tak se zdály překvapivě ohromení její schopností, což vyústilo jen potvrzením toho, co už Tessa stejně tušila. Že schopnost měnit tvar je mimořádně neobvyklá.

Dokonce i Charlotte, která o tom věděla už předtím, než Tessa předvedla názornou ukázku, se zdála naprosto fascinovaná.

"Takže musíš držet něco, co patří tomu, do koho se chceš transformovat?" zeptala se Charlotte už podruhé. Sophie a starší žena, o které měla Tessa podezření, že byla kuchařka, už odvezly talíře a položily na stůl fantastický koláč a čaj. Nikdo z nich se ho ale ještě nedotkl. "Nemůžeš se prostě na někoho podívat a-"

"Už jsem to vysvětlila." Tessu začala bolet hlava. "Musím držet něco, co jim patří. Nebo třeba trochu vlasů nebo řasu. Něco, co je jejich. Jinak se nic nestane."

"Myslíš, že bys to zvládla i s lahvičkou krve?" zeptal se Will tónem, který naznačoval akademický zájem.

"Nejspíš jo - nevím. Nikdy jsem to nezkusila." Tessa se napila čaje, který už byl studený.

"A říkáš, že Temné sestry věděly o tvém talentu? Věděly, že máš tuhle schopnost ještě předtím, než si to zjistila i ty?" zeptala se Charlotte.

"Ano. To je hlavní důvod, proč mě tolik chtěly."

Henry zavrtěl hlavou. "Ale jak to mohly vědět? Tuhle část moc nechápu."

"Nevím," řekla Tessa, ne poprvé. "Nikdy mi to nevysvětlily. Všechno co vím, už jsem vám řekla - zdá se, že přesně věděly, co dokážu a jak mě vytrénovat, abych to zvládla. Trávily se mnou každý den celé hodiny ..." Tessa polkla hořkost v ústech. Vzpomněla si na to, jak se hrabaly v její mysli - hodiny a hodiny ve sklepní místnosti v Temném domě. Jak na ni křičely, že Nate zemře, pokud nevykoná Přeměnu. Na agónii, když konečně přišla na to, jak se to dělá. "Bolelo to, poprvé," zašeptala. "Jako kdyby mi pukly kosti a začaly se uvnitř mého těla tavit. Přinutily mě, abych dělala Přeměnu dvakrát, třikrát a pak i desetkrát za den, dokud jsem neztratila vědomí. A pak, další den, jsem musela začít od znova. Byla jsem zavřená v té místnosti, takže jsem nemohla utéct ..." Zhluboka se nadechla. "Ten poslední den mě zkoušely a přinutily mě, abych se proměnila v dívku, která zemřela. Měla jsem v hlavě její vzpomínky na to, jak na ní někdo zaútočil nožem. Jak jí bodl. Pak jí nějaká věc pronásledovala do uličky-"

"Možná to byla ta holka, co jsem našel s Jemem." Will se narovnal a zazářily mu oči. "Jem a já jsme hádali, že musela před něčím utíkat. Před nějakým útočníkem. Proto vyběhla do noci. Věřím, že za ní poslaly démona Shaxe, aby ji přivedl zpátky, ale já ho zabil. Musely být překvapené, co se stalo."

"Ta dívka, v kterou jsem se proměnila, se jmenovala Emma Baylis," řekla Tessa napůl šeptem. "Měla velmi světlé vlasy svázané růžovou stuhou. Byla tak malá."

Will přikývl, jako kdyby ten popis seděl.

"Divily se, co se s ní stalo. To je důvod, proč mě donutily k Proměně v ní. Když jsem jim řekla, že je mrtvá, zdálo se, že se jim ulevilo."

"Chudinka," zamumlala Charlotte. "Takže se můžeš změnit i v mrtvé? Ne jen v živé?"

Tessa přikývla. "Jejich hlasy mluví v mé hlavě, když se v ně proměním. Rozdíl je v tom, že si hodně z nich pamatuje na to, jak zemřeli."

"Fuj." Jessamine se otřásla. "To je morbidní."

Tessa se podívala na Willa. Pana Herondala, jak se sama tiše pokárala. Bylo těžké tak na něj myslet. Cítila, že ho nějakým zvláštním způsobem zná mnohem líp, než by měla. Ale to byla přece hloupost.

"Našel jste mě díky tomu, že jste pátral po vrahovi Emmy Bayliss," řekla. "Ale ona byla jen jedna z mnoha mrtvých lidských dívek. Jeden mrtvý -jak že jim to říkáte?- civil. Proč jste vynakládal takové úsilí a tolik času na to, abyste zjistil, co se jí stalo?"

Na chvíli se jeho velmi tmavě modré oči setkaly s těmi jejími. Pak se jeho výraz změnil - byla to jen nepatrná změna, ale ona jí rozeznala, i když nemohla přesně určit, co měla přesně znamenat. "No, já bych se neobtěžoval, ale Charlotte na tom trvala. Cítila, že v tom bylo něco většího. A pak jsme se jednou Jem a já infiltrovali do klubu Pandemonium a slyšeli zvěsti o dalších vraždách. Uvědomili jsme si, že tu bylo víc, než jen jedna mrtvá dívka. Ať už máme civily rádi nebo nemáme, nemůžeme dovolit, aby je někdo takhle porážel. To je důvod, proč tady jsme."

Charlotte se naklonila přes stůl. "Temné sestry se nikdy nezmínily o tom, co by jim měly zajistit tvoje schopnosti?"

"Víte o Magisterovi," řekla Tessa. "Říkaly, že mě připravují pro něj."

"Pro něj kvůli čemu?" zeptal se Will. "Aby si tě dal k večeři?"

Tessa zavrtěla hlavou. "Aby - aby si mě vzal."

"Vzít si tě?" hlas Jessamine byl plný opovržení. "To je směšné. Pravděpodobně tě chtěl obětovat a oni jen nechtěly, abys propadla panice."

"Tak o tomhle nic nevím," řekl Will. "Prohlédl jsem několik místností, než jsem našel Tessu. Pamatuju si na jednu, která byla až překvapivě podobná svatební komoře. Na obrovské posteli byla bílá nebesa. Ve skříni visely bílé šaty. Myslím, že to byla tvoje velikost." Zamyšleně si prohlížel Tessu.

"Slavnostně uzavřené manželství může být velmi silná věc," řekla Charlotta. "Pokud se provede správně, mohlo by mu to umožnit přístup k tvým schopnostem, Tesso. Možná by mu to dalo i právo na tvou kontrolu." Zamyšleně zabubnovala prsty o desku stolu. "Pokud jde o Magistera, zkoumala jsem ten termín v archivu. Často se používá pro hlavního představitele kouzelníků nebo nějaké jiné skupiny čarodějů. Třeba jako skupiny klubu Pandemonium. Nemůžu si pomoct, ale cítím, že Magister a klub Pandemonium jsou nějak propojeni."

"Už jsme je vyšetřovali předtím a nikdy se nám nepodařilo nachytat je při něčem pochybném," podotkl Henry. "Není proti zákonu být idiot."

"Naštěstí pro tebe," řekla Jessamine tiše.

Henry se zatvářil ublíženě, ale nic neřekl. Charlotte věnovala Jessamine mrazivý pohled.

"Henry má pravdu," řekl Will. "Není to tak, že bych je s Jemem nechytil při dělání nějakých podivných nelegálních věcí - pití absintu co v nich probouzí démoní sílu a tak dále. Jenže vždycky si tím ubližovali jen sami sobě. Nestálo to za to. Ale když jsme nachytali někoho, kdo škodil jiným ..."

"Znáš nějakého z nich?" zeptal se zvědavě Henry.

"Civily, ne," řekl Will pohrdavě. "Nikdy nebyl důvod je nějak blíž poznat. Mnozí z nich na klubové akce nosili masky a převleky. Poznal jsem ale pár Podsvěťanů. Magnus Bane, Lady Belcourt, Ragnor Fell, Quincey-"

"Quincey? Doufám, že neporušoval nějaký zákon. Víš, jaké problémy jsme měli, když jsme hledali hlavu upírů, abychom si to s ní vyříkali z očí do očí," vztekala se Charlotte.

Will se usmál, zatímco pil čaj. "Vždycky, když jsem ho viděl, choval se jako úplný andílek."

Po tom, co mu Charlotte věnovala vážný pohled, se obrátila k Tesse. "Zmínilas nějakou služku -Mirandu- věděla o tvých schopnostech? Nebo o Emmě?"

"Nemyslím si. Pokud ano, vzaly si jí stranou a zařídily, aby už si nic takového nepamatovala."

"A ony nikdy nezmínily klub Pandemonium? Nějaké vysoké poslání, co pro něj dělaly?"

Tessa se probírala vzpomínkami. O čem se to bavily Temné sestry, když mi myslely, že je Tessa neposlouchá? "Nemyslím si, že by někdy řekly název klubu, ale mluvily o setkání, kam se chystají a jak by ostatní členi klubu rádi viděli, jak si se mnou vedou. Dokonce i jednou řekly nějaké jméno ..." Tessa napnula tvář, jak si usilovně snažila vzpomenout si. "Někdo jiný, kdo byl taky člen klubu. Nepamatuju si to jméno, i když vím, že znělo nějak cize ..."

Charlotte se k ní naklonila přes stůl. "Můžeš to zkusit, Tesso? Zkusíš si vzpomenout?"

Charlotte jí nechtěla nijak ublížit, Tessa to věděla, a přesto se její hlas dostal až do její hlavy a zažehl v ní její vlastní hlasy - nutily jí k tomu to zkusit, hledat ve vzpomínkách a použít k tomu svou moc. Hlasy, které mohly tvrdě a chladně zakročit, při sebemenší provokaci. Hlasy, které jí přemlouvaly, vyhrožovaly a lhaly.

Tessa se napřímila. "Nejdřív mi řekněte, co bude s mým bratrem?"

Charlotte zamrkala. "Tvým bratrem?"

"Říkala jste, že když vám dám informace o Temných sestrách, pomůžete mi najít mého bratra. No, řekla jsem vám, co jsem věděla. A stále nemám tušení, kde je Nate."

"Ach." Charlotte se posadila a dívala se na ní skoro vylekaně. "Samozřejmě. Začneme pátrat po místě jeho pobytu hned zítra," ujistila Tessu. "Začneme s jeho pracovištěm - promluvíme si s jeho zaměstnavatelem a zjistíme, jestli něco neví. Máme kontakty na nejrůznějších místech, slečno Grayová. Podsvětím se šíří klepy stejně jako na pozemském světě. Nakonec najdeme někoho, kdo bude něco o vašem bratrovi vědět."

Chvíli potom dojedli a Tessa se omluvila a odešla od stolu s pocitem úlevy. Když jí Charlotte nabídla, že jí doprovodí zpátky do jejího pokoje, odmítla. Všechno co chtěla, bylo být teď sama se svými myšlenkami.

Šla cestou dolů po pochodněmi osvětlené chodbě. Vzpomněla si na den, kdy se vylodila v Southamptonu. Přijela do Anglie, kde neznala nikoho, kromě svého bratra a nakonec nechala Temné sestry, aby jí nutily jim sloužit. Teď skončila s Temnými lovci, ale kdo jí vlastně řekl, že se k ní budou chovat jinak? Stejně jako jí chtěly využít tmavé Sestry, - využít kvůli informacím, které měla- teď už si byli všichni vědomi její síly. Jak dlouho bude trvat, než jí začnou chtít využívat taky?

Stále ztracená ve svých myšlenkách Tessa narazila do zdi. Trochu se otřásla - a zamračeně se rozhlédla. Šla mnohem déle, než když jí Charlotte odváděla do jídelny. Nepamatovala si, kde má pokoj. Ve skutečnosti si ani nebyla jistá, jestli byla zrovna v chodbě, po které sem šla. Tahle byla lemovaná pochodněmi a ověšená gobelíny, ale byla stejná? Některé z chodeb byly velmi světlé, některé velmi úzké a pochodně na nich hořely jinými odstíny jasu. Někdy pochodně vzplanuly a pak se zase vrátily k původnímu plamenu, když je minula, jako kdyby reagovaly na nějaký zvláštní podmět, který neviděla. Tahle konkrétní chodba byla docela úzká. Prošla jí opatrně až na konec, kde se dělila na další dvě. Každá z nich byla úplně stejná jako tahle.

"Ztracená?" zeptal se hlas za jejími zády. Nedbalý, arogantní hlas, který okamžitě poznala.

Will.

Tessa se otočila a viděla, jak se ledabyle opírá o zeď za ní. Jako kdyby lenošil ve dveřích. Nohy měl před sebou zkřížené. Držel něco v ruce: svůj zářící kámen. Dal ho do kapsy, když se na něj dívala. To ztlumilo jeho světlo.

"Měla byste mi dovolit trochu vás provést po Společenství, slečno Grayová," navrhl. "Trochu to tu poznáte a už se znovu neztratíte."

Tessa na něj přimhouřila oči.

"Samozřejmě můžete jednoduše pokračovat v bloudění na vlastní pěst, pokud si to opravdu přejete," dodal. "Měl bych vás ale varovat, že ve Společenství existují nejméně tři nebo čtyři dveře, které byste neměla otevřít. Například ty, které vedou do místnosti, kde držíme v pasti démony. Dokážou být opravdu moc oškliví. Pak je tu pokoj se zbraněmi. Některé zbraně dokážou myslet sami a jsou velmi ostré. Pak je tu místnost, za jejichž dveřmi je prázdnota. Je to pro spletení vetřelců. A když jste důležitá stejně jako kostelník, nechceme, aby se vám stala nějaká nešťastná nehoda a-"

"Nevěřím vám," řekl Tessa. "Jste hrozný lhář, pane Herondale. Navíc-" Kousla se do rtu. "Nenávidím bloudění. Můžete mi ukázat okolí, pokud mi slíbíte, že na mě nezkusíte žádné vaše nejapné žerty."

Will to slíbil. A k Tessině překvapení dostál svému slovu. Vedl jí množstvím naprosto stejně vypadajících chodeb a během toho mluvil. Řekl jí kolik je pokojů ve Společenství (víc, než byste kdy mohla spočítat), řekl jí kolik Temných lovců by v něm mohlo žít najednou (stovky) a ukázal jí obrovský sál, v němž se každý rok konal vánoční večírek pro Enklávu - což je, jak jí Will vysvětlil, jejich termín pro skupinu Temných lovců, kteří žijí v Londýně. (V New Yorku, jak dodal, se jejich skupina jmenuje Konkláva. Američtí Temní lovci měli, jak se zdálo, svůj vlastní slovník.)

Po sálu jí zavedl do kuchyně, kde byla žena středního věku, kterou Tessa viděla v jídelně. Byla jí představena jako Agáta, kuchařka. Seděla před masivním sporákem a, k Tessině překvapení, kouřila z obrovské dýmky. Shovívavě se usmála, když vzal Will několik čokoládových dortíků ze stolu, kde byly položené, aby vychladly. Jeden nabízel Tesse, ale ta se zachvěla. "Och, ne. Nesnáším čokoládu."

Will vypadal zděšeně. "Jaký druh netvora by mohl nesnášet čokoládu?"

"On jí všechno," řekla Agáta s klidným úsměvem. "Už od doby, kdy mu bylo dvanáct. Myslím, že jen díky neustále cvičení z něj ten není hora sádla."

Tessa se pobavila při představě tlustého Willa, pochválila ženě, která bafala z dýmky, její obrovskou kuchyň. Vypadala jako místo, kde by se dalo vařit pro stovky lidí. Řádek po řádku tu byly srovnány plechovky zavařenin, polévek, balíčků koření a nad krbem se opékala obrovská kýta masa.

"Výborně," řekl Will, když si prošli kuchyň. "Agátě musíš lichotit přesně takhle. Teď tě bude mít ráda. Není dobré, když tě Agáta nemá ráda. Dává ti kameny do ovesné kaše."

"Och, drahoušku," řekla Tessa a nemohla skrýt skutečnost, že se dobře bavila. Vyšli z kuchyně do hudební místnosti, kde byly harfy a staré velké piáno, zašedlé od prachu. Když sešli dolů po schodech, octli se v salonu. Byla to krásné místo, kde zdi, místo toho aby byly z holého kamene, byly vytapetované a měli na sobě potisk listů a lilií. Ve velkém krbu hořel oheň. Poblíž bylo několik pohodlných křesel. Byl tam velký dřevěný stůl, kde, jak jí Will vysvětlil, dělala Charlotte veškerou práci nutnou pro provoz Společenství. Tessa si nemohla pomoct a přemýšlela, co vlastně dělal Henry Branwell, a kde to dělal.

Potom ji Will zavedl do místnosti se sbírkou zbraní krásnější, než jakákoliv jiná, kterou by kdy mohla vidět Tessa v muzeu. Stovky palcátů, seker, dýk, mečů, nožů a dokonce i pár pistolí, které visely na stěně, stejně jako sbírka různých brnění, věcí na ochranu holení a celých ochranných obleků. U vysokého stolu seděl solidně vypadající mladý muž s tmavě hnědými vlasy, který leštil soubor krátkých dýk. Usmál se, když vešli. "Dobrý večer, pane Wille."

"Dobrý večer, Thomasi. Znáte slečnu Grayovou." Ukázal na Tessu.

"Vy jste byl v Temném domě!" vykřikla Tessa a podívala se na Thomase důkladněji. "Přišel jste s panem Branwellem. Myslela jsem si, že-"

"Že jsem byl Temný lovec?" Thomas se usmál. Měl hezký, příjemný a důvěryhodný typ obličeje. Lemovaly ho husté vlasy. Košili měl u krku rozepnutou a díky tomu byl odhalený jeho silný krk.

I přes jeho mládí byl extrémně vysoký a svalnatý. Šířka jeho paží mu napínala rukávy. "Nejsem slečno - jen trénuju jako jeden z nich."

Will se opřel o zeď. "Nevíš, kdy dorazí malé kordy, Thomasi? V poslední době se dost potýkám s démony Shax, takže bych potřeboval něco úzkého, co by mohlo prorazit jejich obranné krunýře."

Thomas začal říkat něco o tom, že je doprava zpožděná, kvůli počasí v Idris, ale Tessina pozornost byla rozptýlena něčím jiným. Vysokou krabicí ze zlatého dřeva, vyleštěná do neuvěřitelného lesku, na níž byl vypálený symbol hada, který se zakusoval do svého ocasu.

"Není to symbol Temných sester?" zeptala se. "Co to tady dělá?"

"Ne tak docela," řekl Will. "Tahle krabice je Pyxis. Démoni nemají duše. Jejich vědomí se skládá z určitého druhu energie, která může být uvězněna a uložena. Pyxis je bezpečně pojme - a ten design je ourobos- symbol, kterému říkáme "požírač vlastního ocasu." Je to starověká alchymistická značka, která by měla reprezentovat různé rozměry našeho světa, které mají být uvnitř hada a zbytek existence má být zobrazen všude okolo něj." Pokrčil rameny. "Symbol sester byl první, který jsem viděl nakreslený se dvěma hady - Ne, to nesmíš," vykřikl Will, když Tessa natahovala ruku ke krabici. Rychle si stoupl před ní. "Pyxise se nesmí dotknout nikdo, kdo není Temný lovec. Stalo by se ti něco moc ošklivého. Teď už jdeme. Už jsme Thomase zdrželi dost dlouho."

"Mně to nevadí," protestoval Thomas, ale Will už byl na cestě ven. Tessa se ze dveří ohlédla zpátky na Thomase. Vrátil se zpátky k leštění zbraní, ale něco na jeho skloněných ramenech Tesse napovědělo, že se cítí osamělý.

"Nevěděla jsem, že necháváte civily bojovat s vámi," řekla potom, co nechala místnost se zbraněmi za sebou. "Je Thomas váš sluha nebo tak něco-"

"Thomas je ve Společenství skoro celý svůj život," řekl Will a vedl Tessu ostrou zatáčkou v chodbě. "Jsou rodiny, které mají soužití s námi ve své krvi. Rodiny, které sloužily Temným lovcům už od nepaměti. Rodiče Thomase sloužili Charlotte a teď Thomas slouží Charlotte a Henrymu. A jeho děti budou zase sloužit těm jejich. Thomas tu dělá všechno - řídí, stará se o Baliose a Xanthose-to jsou naše koně- a pomáhá se zbraněmi. Sophie a Agatha obstarávají všechno ostatní. Thomas jim příležitostně pomáhá. Mám podezření, že je do Sophie zakoukaný a nemá rád, když vidí, že pracuje příliš tvrdě."

Tessa byla ráda, že to slyšela. Cítila se strašně kvůli své reakci na jizvu Sophie a vědomí, že má Sophie nějakého obdivovatele -a navíc hezkého- lehce odlehčilo jejímu černému svědomí. "Možná je zamilovaný do Agathy," řekla.

"Doufám, že ne. Mám v úmyslu si ji vzít. Je jí sice asi tisíc let, ale dělá nejdokonalejší džemové koláče. Krása je pomíjivá, ale vaření je věčné." Odmlčel se, když došli ke dveřím - velkým a dubovým, s tlustými mosaznými panty. "Tak a jsme tady," řekl. Dveře se pod jeho dotekem otevřely.

Místnost, do které vstoupili, byla dokonce ještě větší, než místnost, kde se konaly bály, kterou jí Will ukázal předtím. Byla delší než širší s dubovými obdélníkovými stoly, které se rozkládaly uprostřed a mizely až u protější zdi. Každý stůl byl osvětlen skleněnou lampou, která zářila bílým světlem. Od poloviny stěny se nahoru táhla galerie, kterou obklopovalo dřevěné zábradlí. Dalo se tam dostat pomocí spirálovitého schodiště po obou stranách místnosti. Police stály v řadě stejně daleko od sebe a vypadaly jako hlídky, které byly rozestavěné po obou stranách místnosti. Nahoře bylo polic úplně stejně. Knihy uvnitř byly skryté za kovovou zástěnou. Měla na sobě čtyři vnější barevná okna a kamenné lavice byly rozestaveny v pravidelných intervalech mezi regály.

Na jednom stojanu ležela neuvěřitelně tlustá kniha. Otevřená a zvoucí k sobě. Tessa k ní přešla. Myslela si, že to bude slovník, ale zjistila, že stránky jsou počmárané nečitelným písmem, ilustrované obrázky a místy jsou tam vyryté jí neznámé mapy.

"Tohle je Velká knihovna," řekl Will. "Každé společenství má svou knihovnu, ale tohle je na západě největší." Opřel se o dveře a zkřížil si paže na prsou. "Říkal jsem, že vám dám víc knih, ne?"

Tessa byla tak překvapená, že jí trvalo několik sekund, než zpracovala to, co jí právě řekl a dokázala mu odpovědět. "Všechny knihy jsou ale za mřížemi!" řekla. "Je to jako nějaký druh vězení pro knihy!"

Will se usmál. "Některé z těchhle knih jsou nebezpečné," řekl. "Je moudré být opatrný."

"Člověk musí být vždy opatrný, co se týče knih," řekla Tessa. "a toho, co je v nich. Slova mají tu moc nás změnit."

"Nejsem si jistý tím, že mě někdy změnila nějaká kniha," řekl Will. "No, je tu jeden svazek, který slibuje naučení postupu, jak ovládnout stádo ovcí a naučit je poslušnosti-"

"Jen velký hlupák by se vzpíral ovlivnění literaturou a poezií," řekla Tessa a rozhodla se nenechat ho dokončit divoce se rozvíjející konverzaci.

"Samozřejmě, proč by chtěl mít člověk celé stádo ovcí, co by ho poslouchalo už je jiná věc," dokončil svou výpověď Will. "Je tu něco, co byste si chtěla přečíst, slečno Grayová? Řekněte mi jméno a já se tu knihu pokusím kvůli vám vysvobodit z vězení."

"Myslíte si, že má tahle knihovna Široký, široký svět? Nebo Malé ženy?"

"Žádný z těch názvů jsem nikdy neslyšel," řekl Will. "Nemáme moc románů."

"Fajn, já chci román," řekla Tessa. "Nebo poezii. Knihy jsou na čtení, ne na ovládání zvířat."

Willovi se zaleskly oči. "Myslím, že tu bude někde kopie Alenky v Říši divů."

Tessa nakrčila nos. "Ale to je pro malé děti, ne?" řekla. "Nikdy se mi to moc nelíbilo. Vypadalo to spíš jako hromada nesmyslů."

Willovi oči byly tak neuvěřitelně modré. "Někdy je v nesmyslu spousta smyslu, když ho tam ale chcete najít."

Tessa si prohlédla známé svazky na polici a přitom s radostí přivítala starého přítele. "Oliver Twist!" zakřičela. "Máte nějaké další romány od Dickense?" Sepjala ruce. "Ach, máte Příběh dvou měst?"

"Tu blbost? Muži, kteří se nechávají připravit o hlavu kvůli lásce? Směšné." Will se odlepil od dveří a vydal se směrem k regálu, kde stála Tessa. Ukázal náhodně na obrovský počet knih kolem něj. "Ne, tady ale můžete najít celou řadu rad o tom, jak někomu useknout hlavu, pokud to budete někdy potřebovat. To je mnohem užitečnější."

"To nechci!" protestovala Tessa. "Nebudu nikdy někomu potřebovat useknout hlavu. A jaký účel má mít tu knihy, které ve skutečnosti nikdo nechce číst? Copak tu opravdu nemáte žádné další romány?"

"Ne, kromě Tajemství Lady Audley, a ta ve svém volném čase zabíjí démony." Will vylezl na jeden z žebříků a vytáhl z regálu knihu. "Najdu vám něco na čtení. Chytejte." Pustil jí na zem a Tessa se nemusela pohnout ani o píď, aby knížku chytila předtím, než spadne na zem.

Byl to velký čtvercový svazek vázaný v tmavě modrém sametu. Do sametu bylo něco vyryté. Symbol, který připomínal znak, který zdobil i Willovu kůži. Na přední straně byl stříbrně vyražený název: Kodex Temných lovců. Tessa se podívala na Willa. "Co to je?"

"Předpokládal jsem, že budete mít další otázky, co se týče Temných lovců, vzhledem k tomu, že v současné době přebýváte v našem sanctum sancotoru, jak bych tak řekl. Ta kniha by ti vám měla dát odpověď na všechno, co byste chtěla vědět - o nás, o naší historii a dokonce i o Podsvěťanech jako jste vy." Willův obličej byl najednou smrtelně vážný. "Ale buďte na ni opatrná. Je to šest set let stará kniha a je jediná kopie svého druhu. Její ztráta nebo poškození se podle zákona trestá smrtí."

Tessa odhodila knížku, jako kdyby hořela. "To nemyslíte vážně."

"Máte pravdu. Nemyslím." Will seskočil z žebříku a lehce přistál přímo před ní. "Vy vážně věříte všemu, co vám řeknu, viďte? Vypadám vážně tak důvěryhodně nebo jste prostě jen hrozně naivní?"

Místo odpovědi se na něj Tessa zamračila a odkráčela přes místnost k jedné z kamenných lavic uvnitř okenního výklenku. Sedla si a otevřela Kodex. Začala číst. Záměrně ignorovala Willa, který si sednul vedle ní. Cítila na sobě váhu jeho pohledu, zatímco četla.

Na první stránce knihy Nephilimů byl stejný obrazec, který vídala na tapisériích na chodbách. Anděl vystupující z jezera, držící v jedné ruce meč a v té druhé pohár. Pod obrázkem byla poznámka: Anděl Raziel a Nástroj smrti.

"Takhle to začalo," řekl Will vesele, jako kdyby zapomněl na skutečnost, že ho Tessa ignoruje. "Vyřknutí nějakého kouzla sem a trocha andělské krve tam a máte recept na nezničitelného lidského bojovníka. Nikdy nám neporozumíte jen díky četbě z knih, myslete na to. Je to ale začátek."

"Sotva člověk - spíš anděl pomsty," řekla Tessa tiše, když obracela stránky. Byly tam desítky fotografií andělů vyhozených z nebe, zanechávající za sebou své peří stejně, jako za sebou hvězda při svém pádu zanechává jiskry. Bylo tam víc obrázků anděla Raziela. Držel otevřenou knížku, na jejíchž stránkách znaky zářily jako oheň. Kolem něj klečeli muži, jaké viděla ve svých nočních můrách, chyběly jim oči a měli zašitá ústa. Byly tam i obrázky Temných lovců, kteří se oháněli meči, stejně jako andělští válečníci z nebe. Podívala se na Willa. "Takže tohle jste teda vy? Částečný anděl?"

Will neodpověděl. Díval se z okna přes jasné sklo. Tessa sledovala jeho pohled. Díval se na nádvoří před Společenstvím, obklopeném hradbami. Přes zamřížovaná vysoká železná vrata mohla zahlédnout kousek ulice venku, osvětlenou žlutým světlem z plynové lampy. Na vrcholu oblouku brány byl vytesaný nějaký nápis. Když se podívala líp, zjistila, že je napsaný pozpátku. Zamžourala, aby ho mohla rozluštit.

"Pulvis et umbra sumus. Je to verš z Horaceho. Prach jsi a v prach se obrátíš. To sedí, nemyslíte?" řekl Will. "Nemáme moc dlouhou životnost. Zabíjíme démony. Jeden má holt tendenci zemřít mladý a pak spálí naše těla - prach prachu, v pravém slova smyslu. Pak zmizíme do stínů historie. Ani jediné písmeno na stránce jakékoliv pozemské knihy světu nepřipomene, že jsme kdy vůbec existovali."

Tessa se na něj podívala. Měl na sobě zrovna ten výraz, který shledávala tak zvláštním a nečitelným - pobavení, které nedosáhlo až k povrchu jeho rysů, jako kdyby mu přišlo všechno na světě nekonečně tragické, ale zároveň i zábavné.

Napadlo jí, co z něj udělalo takového člověka, kde přišel ke svému temnému humoru. Byli to vlastnosti, se kterými se nesetkala u žádných dalších Temných lovců, i když jich bylo málo. Možná to bylo něco, co se naučil od svých rodičů - ale jakých rodičů?

"Copak nemáte nikdy strach?" řekla tiše. "Z toho co je tam veku - že by to mohlo přijít sem?"

"Máte na mysli démony a další nepříjemnosti?" zeptal se Will, i když si Tessa nebyla jistá, jestli to bylo zrovna to, co měla na mysli. Mluvila spíš obecně o zlu na světě. Položil ruku na zeď. "Malta, která spojuje tyhle kameny, byla smíšená s krví Temných lovců. Každý kousek dřeva je vytesán ze dřeva stromu jeřábu. Každý hřebík stejně jako kladivo, které ho zatloukalo, aby udržel trámy pohromadě, je vyroben ze stříbra, železa nebo jantaru. Tohle místo bývala kdysi posvátná země a je obklopená nádvořím. Přední dveře jdou otevřít pouze někým, kdo vlastní krev Temných lovců. Pro každého jiného, je tohle místo navždy uzamčeno. Tahle budova je tvrz. Takže ne, nemám strach."

"Ale proč žijete v pevnosti?" Na jeho překvapený pohled to trochu upřesnila. "Vy zjevně nejste příbuzný se Charlotte a Henrym, jsou sotva dost staří na to, aby vás mohli adoptovat, a ne všichni mladí Temní lovci musí žít tady. Určitě je vás víc, než jen vy, Jessamine-"

"A Jem," připomněl jí Will.

"Ano, ale - víte, co myslím. Proč nežijete se svými rodinami?"

"Nikdo z nás už nemá rodiče. Ty Jessamininy zemřely při požáru, Jemovi - Jem ušel velmi, velmi dlouhou vzdálenost, aby tu mohl žít potom, co byli jeho rodiče zavražděni démony. Podle našeho práva je Společenství odpovědné za Temné lovce bez rodičů do osmnácti let."

"Takže jste rodina jeden druhého."

"Pokud si to takhle musíte idealizovat, tak předpokládám, že ano - všichni pod střechou Společenství jsme bratři a sestry. I vy, slečno Grayová, ovšem jen dočasně."

"V tom případě," řekla Tessa a cítila, jak se jí do tváře rozlétá horko, "myslím, že bych byla radši, kdybyste mi říkal křestním jménem, stejně jako to děláte se slečnou Lovelaceovou."

Will se na ní podíval. Pomalu a zasmušile, pak se usmál. Jeho modré oči se rozzářily, když se smál.

"Pak musíš udělat to samé ty pro mě," řekl. "Tesso."

Nikdy dřív nepřemýšlela nad svým jménem, ale když ho vyslovil on, bylo to, jako kdyby ho slyšela poprvé - tvrdé T, dvojité S znělo jako pohlazení. Vyslovil ho způsobem, ze kterého se jí zastavil dech. Dýchala krátce, když tiše řekla: "Wille."

"Ano?" V očích se mu objevily světýlka pobavení.

S hrůzou si Tessa uvědomila, že vyslovila jeho jméno jenom proto, že chtěla vědět jak z ní. Neměla připravenou žádnou otázku. Rychle řekla: "Jak ses to naučil - myslím tím, jak ses naučil bojovat? Kreslení magických znaků a zbytek toho všeho?"

Will se usmál. "Měli jsme učitele, který nás trénoval jak psychicky, tak fyzicky - odešel do Idris a Charlotte hledá nějakého náhradního- spolu s Charlotte, která se stará o naší výuku historie a starověkých jazyků.

"Takže je to tvoje vychovatelka?"

Očima Willa přešlo temné pobavení. "Dalo by se to tak říct. Ale být tebou, raději bych nikdy neříkal Charlotte vychovatelka, pokud chceš, aby ti zůstaly všechny končetiny. Nemůžeš se na ní takhle dívat, naše Charlotte je dost zručná v zacházení různými zbraněmi."

Tessa zamrkala překvapením. "To nemyslíš vážně. Charlotte nebojuje, ne? Ne způsobem, jakým to dělal Henry."

"Samozřejmě, že ano. Proč by ne?"

"Protože je to žena," řekla Tessa.

"To byla i Boadicea."

"Kdo?"

"Vznešená královna Boadicea, oháněla se oštěpem v ruce a házela okolo sebe pohledy podobné těm lvím-" Will se odmlčel, když viděl nechápající tvář Tessy. Zazubil se. "Nic? Jsi v Anglii, tohle bys měla vědět. Připomeň mi, abych ti našel knížku o ní. Tak podívej, byla to velmi silná královna bojovnice. Když jí nakonec porazili, vzala si raději jed, než aby se nechala zajmout Římany. Byla statečnější, než jakýkoliv jiný člověk na téhle planetě. Myslím si, že jí je Charlotte v hodně věcech podobná, i když je poněkud menší než byla ona."

"Ale nemůže v tom být moc dobrá, ne? Myslím tím, že ženy přece nemají tu samou povahu jako vy."

"Jakou povahu máš na mysli?"

"Krvežíznivost, myslím," řekla Tessa po chvíli. "Divokost. Povahu válečníka."

"Viděl jsem tě mávat pilou na Temné sestry," připomněl jí Will. "A pokud si dobře vzpomínám, tajemství lady Audley bylo to, že byla ve skutečnosti vražedkyně."

"Takže jsi to četl!" Tessa nemohla skrýt své potěšení.

Díval se na ní pobaveně. "Dávám přednost Stezce hada. Je tam víc dobrodružství a míň domácích dramat. Ale nic z toho není tak dobré jako Měsíční kámen. Četla jsi Collinse?"

"Zbožňuju Wilkie Collinse," vykřikla Tessa. "Ach - Armadale! A Žena v bílém ... Ty se mi směješ?"

"Vůbec ne tobě," řekl Will s úsměvem, "spíš díky tobě. Nikdy dřív jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak nadšený z knížek. Myslíš si, že jsou to diamanty."

"No, a nejsou? Je na světě něco, co bys miloval tolik jako knížky? A neříkej věci jako "hádky" nebo "tenis" nebo něco podobně hloupého."

"Dobrý boře," řekl s předstíranou hrůzou, "už mě máš úplně přečteného."

"Každý má něco, bez čeho nemůže žít. Zjistím, co je to pro tebe. Už třeba vím, že nikdy nemáš strach." Chtěla, aby to vyznělo lehce, ale při pohledu na jeho tvář se její hlas nejistě vytratil. Díval se na ní se zvláštní vytrvalostí. Jeho oči byly stejně tmavé jako samet na vazbě knihy, kterou držela. Přejel pohledem přes její tvář, po krku až dolů k pasu, kde opět zvedl oči k jejímu obličeji. Setrval jí očima na ústech.

Tesse se rozbušilo srdce, jako kdyby běžela nahoru po schodech. Bolelo jí v hrudi, jako kdyby měla hlad nebo žízeň. Bylo tam něco, co chtěla, ale neměla nejmenší tušení co-

"Už je pozdě," řekl Will náhle a odvrátil od ní zrak. "Měl bych ti ukázat cestu zpátky do tvého pokoje."

"Já-" Tessa chtěla začít protestovat, ale nebyl k tomu žádný důvod. Měl pravdu. Bylo pozdě. Přes skleněnou tabuli okna byly venku vidět hvězdy. Zvedla se na nohy a přitiskla si knihu k hrudi. Šla za Willem na chodbu.

"Existuje několik triků k tomu, jak si zapamatovat cestu skrz Společenství. Měla bych tě je naučit," řekl a stále se na ní nedíval. V jeho postoji bylo najednou něco zvláštně nesmělého. Něco, co tam ještě před chvíli nebylo. Jako kdyby ho Tessa něčím urazila. "Ale co to mohlo být? "Způsoby, jak identifikovat jednotlivé dveře a otáčení-" odmlčel se. Tessa viděla, jak k nim někdo přichází chodbou. Byla to Sophie. Pod jednou rukou měla zastrčený košík s prádlem. Když uviděla Tessu a Willa, zastavila se. Její výraz byl čím dál tím víc obezřetný.

"Sophie!" Willova nesmělost se změnila v zlomyslnost. "Už jsi skončila s nezbytným úklidem mého pokoje?"

"Je hotový." Sophie neopětovala jeho úsměv. "Byl odporně špinavý. Doufám, že v budoucnosti upustíš od odhazování kousků mrtvých démonů po domě."

Tessa otevřela ústa dokořán. Jak mohla Sophie takhle mluvit s Willem? Byla jen služka a on - i když byl mladší než ona - byl gentleman.

Ale Will vypadal, že mu to nevadí. "Je to část tvé práce, mladá Sophie."

"Zdá se, že pan Branwell a pan Carstairs nemají problémy s tím, očistit si boty před vstupem do domu," řekla Sophie a přesunula svůj temný pohled z Willa na Tessu. "Možná bys mohl následovat jejich příklad a poučit se z toho."

"Možná," řekl Will. "Ale pochybuju o tom."

Sophie se zamračila a vyrazila chodbou pryč od nich. Ramena měla napnutá rozhořčením.

Tessa se na Willa podívala v němém úžasu. "Co to bylo?"

Will líně pokrčil rameny. "Sophie předstírá, že mě nemá ráda."

"Nemá ráda? Ona tě nenávidí!" Za jiných okolností by se Willa zeptala, jestli se se Sophií rozešli, ale páni nechodili se služkami. Pokud by je totiž shledali neuspokojivými, mohli je vyhodit. "Stalo - stalo se mezi vámi něco?"

"Tesso," řekl Will s přehnanou trpělivostí. "Stačilo. Jsou tu věci, které ty prostě nikdy nepochopíš."

Pokud existovala věc, kterou Tessa nenáviděla nejvíc na světě, byla to ta, když jí někdo řekl, že něco nemůže pochopit. Protože byla mladá, protože to byla dívka - pro tisíc důvodů, které zřejmě nikdy v životě nebyly ten pravý důvod, proč jí někdo něco nevysvětlil. Tvrdohlavě vystrčila bradu. "Nepochopím, když mi to neřekneš. Ale pak bych ti musela říct, že to vypadá, jako že tě nenávidí, protože si jí udělal něco strašného."

Willův výraz potemněl. "Můžeš si myslet, co chceš. Nic o mně nevíš."

"Vím, že tě nebaví dávat na jednoduché otázky jednoduché odpovědi. Vím, že je ti pravděpodobně něco kolem sedmnácti. Vím, že máš rád Tennysona - citovals ho v Temném domě a teď znovu. Vím, že jsi sirotek jako já-"

"Nikdy jsem neřekl, že jsem sirotek." Will mluvil s nečekanou divokostí. "A hnusí se mi poezie. Takže jak to vypadá, opravdu o mě nic nevíš, nebo snad jo?"

S tím se otočil a odešel.