kapitola 18

TŘICET STŘÍBRNÝCH

Skrývá své jméno, a pak, už vnímá jen další ztracenou duši,

odmítá další úkol, další cesta zůstává neprozkoumaná,

další triumf Ďábla a další zármutek andělů,

jen další zlý člověk, další urážka Boha!

-Robert Browning, "The Lost Leader"

-

Tessa se odpotácela od dveří. Za ní Sophie zmrazená strachem klečela nad Agátou. Ruce tiskla na hruď starší ženy. Obvaz pod jejími prsty byl žalostně prosáklý krví. Agáta dostávala do tváří příšernou mrtvolnou barvu a vydávala zvuky jako konvice na čaj při varu. Když uviděla mechanické stroje, rozšířily se jí oči a snažila se od sebe odtlačit pryč krvavé ruce Sophie. Ta ale pořád křičela, houževnatě odolávala Agátě a odmítla se pohnout.

"Sophie!" Ze schodů se ozvaly zvuky kroků. Thomas vtrhl do dveří. Ve tváři byl úplně bílý. V ruce svíral velký meč, s kterým ho Tessa viděla už předtím. S ním dovnitř vběhla i Jessamine se slunečníkem v ruce. Za ní postával Nathaniel, který vypadal naprosto vyděšeně.

"Co se to tu zatraceně-" Thomas se zarazil, když se podíval ze Sophie na Tessu, Agátu a pak na dveře. Automaty se zastavily. Stály ve dveřích v řadě, jako kdyby to byly loutky, které čekají, až někdo zatahá za jejich struny. Své prázdné pohledy upíraly před sebe.

"Agáto!" Sophiin hlas se proměnil v nářek. Starší žena měla stále ještě oči doširoka otevřené a vytřeštěné, ale její zrak byl rozostřený. Její ruce bezvládně visely u jejích boků.

I když jí nebylo příjemné obrátit se ke strojům zády, Tessa se otočila a položila Sophii dlaň na rameno. Druhá dívka setřásla její ruku. Vydala tichý kňučivý zvuk, který připomínal nakopnutého psa. Tessa se přes ní podívala na automaty. Byli stále nehybní jako šachové figurky. Jak dlouho to ještě mohlo trvat?

"Sophie, prosím!"

Nate měl srdce v kalhotách. Oči měl upřené na dveře. Ve tváři byl bílý jako křída. Vypadal, že nechce nic jiného, jen se otočit a utéct pryč. Jessamine se na něj podívala jen jednou. V obličeji se jí zračil výraz překvapení a pohrdání. Pak se obrátila k Thomasovi. "Zvedni jí na nohy."

Potom, co na Jessamine vrhl překvapený pohled, sklonil se a jemně, ale pevně vyprostil Sophiiny ruce od Agáty. Pak jí zvedl na nohy. Přitiskla se k němu. Ruce měla krvavé, jako kdyby přišla z jatek. Její zástěra byla roztržená na dvě poloviny. Měla na ní červené otisky svých rukou.

"Slečno Lovelacová," řekl tichým hlasem. Rukou, kterou nedržel meč, si k sobě přitisknul Sophii ještě blíž. "Vezměte Sophii a slečnu Grayovou do Svatyně-"

"Ne," ozval se za ní hlas s přízvukem. "To si nemyslím. Nebo spíš, vezmi si tu služku a jdi s ní kamkoliv budeš chtít. Ale slečna Grayová zůstane tady. Stejně jako její bratr."

Ten hlas jí byl povědomý - až otřesně povědomý. Tessa se velmi pomalu otočila. Mezi nehybnými stroji se jako zázrakem zjevil muž. Vypadal stejně obyčejně jako předtím, pomyslela si Tessa, i když měl sundaný klobouk a magické světlo odhalovalo jeho pomalu plešatící šedivou hlavu. Mortmain.

Usmíval se. Ne jako předtím, teď se mu na tváři zračila upřímná radost. "Nathanieli Grayi," řekl. "Výborná práce. Přiznám, že má víra v tebe byla tentokrát zkoušená - těžce zkoušená- ale obdivuhodně rychle jsi napravil své chyby, které jsi udělal v minulosti. Jsem na tebe hrdý."

Tessa se otočila a podívala se na svého bratra. Zdálo se, že si Nate neuvědomoval, že je v místnosti ještě někdo další. Díval se na Mortmaina, na jeho tváři se usadil ten nejpodivnější výraz - mix strachu a úcty. Udělal krok vpřed. Protáhl se kolem Tessy, ta ho zadržela, ale on zlostně setřásl její ruku z té jeho. Nakonec se zastavil až před Mortmainem.

S výkřikem si klekl na kolena a sepjal před sebou ruce, jako kdyby se modlil. "To byl vždycky můj sen," řekl, "sloužit Magisterovi."

...

Paní Temná se ještě stále smála.

"Cože?" řekl Jem zmateně. Zvýšil hlas, aby přerušil její salvy smíchu. "Co tím myslíš?"

S přerývavým nadechnutím se paní Temné podařilo naplnit vzduch svým malým vítězstvím. "De Quincey není Magister," ušklíbla se. "Je to jen hloupá pijavice. Není o nic lepší než všichni ostatní. To, že jste se dali tak snadno oklamat dokazuje, že nemáte tušení kdo je Magister nebo co je to, co máte celou dobu před sebou. Jste mrtví, mladí Temní lovci. Mladí chodící mrtví muži."

To už bylo na Willovu výbušnou povahu příliš. Se zavrčením se vrhl ke schodům s nataženým andělským ostřím. Jem na něj zakřičel, aby toho nechal, ale už bylo pozdě. Paní Temná na něj zasyčela jako kobra a odhalila tak svoje zuby. Zatočila párkrát s rukou a pak po Willovi hodila useknutou hlavu své sestry. Will zaječel odporem a sklonil se. Využila příležitosti a seběhla po schodech dolů. Minula Willa a zamířila ven dveřmi na západním konci haly. Zmizela ve stínu za nimi.

Hlava paní Černé se zatím skutálela ze schodů a zastavila se milimetr od špičky Willovi boty. Podíval se dolů a trhnul sebou. Jedno z jejích víček bylo zavřené a z úst jí visel šedivý jazyk. Vypadalo to, jako kdyby ho na něj vyplazovala.

"Asi mi bude zle," prohlásil.

"Není čas na to, aby ti bylo zle," řekl Jem. "Jdeme-"

A vyběhl dveřmi za paní za paní Temnou. Potom co do hlavy šťouchnul špičkou boty, následoval Will svého přítele a rozběhl se za ním.

...

"Magister?" zopakovala Tessa nepřítomně. Ale to není možné. De Quincey je Magister. Ti tvorové na mostě to tvrdili. Nate to řekl ... Podívala se na svého bratra. "Nate?"

Promluvit nahlas byla chyba. Mortmainův pohled padl na Tessu a usmál se. "Chopte se měničky podob," řekl mechanickým stvořením. "Nenechte jí odejít."

"Nate!" vykřikla Tessa, ale její bratr se ani neobrátil a nepodíval se na ní, když se dali tvorové náhle do pohybu, vydaly vrčivý zvuk a trhanými pohyby se vydali k Tesse. Jeden z nich ji chytil svýma kovovýma rukama jako do svěráku, čímž jí vyrazil dech.

Mortmain se na Tessu usmál. "Nebuďte na svého bratra příliš tvrdá, slečno Grayová. Ve skutečnosti je chytřejší, než jsem si myslel. Byl to jeho nápad vylákat odtud mladého Carstairsa a Herondala příběhem, který byl trochu přitažený za vlasy tak, aby mému vstupu sem už nic nebránilo."

"Co se to děje?" Jessaminin hlas se třásl, když se dívala z Tessy na Natea, pak na Mortmaina a pak znovu dokola. "Já tomu nerozumím. Kdo je to, Nate? Proč před ním klečíš?"

"Je to Magister," řekl Nate. "Kdybys byla aspoň trochu chytrá, klekla by sis taky."

Jessamine se na něj nevěřícně podívala. "Tohle je de Quincey?"

Nateovi oči zaplály. "De Quincey je jen nicka, nevolník. Zodpovídá se Magisterovi. Jen málo z nás zná skutečnou identitu Magistera - já jsem jeden z vyvolených. Jsem jeho oblíbenec."

Jessamine vydala naštvaný vzdech. "Jsi vyvolený k tomu, abys předním klečel na kolenou?"

Nate vypadal naštvaně. Vyškrábal se na nohy. Něco na Jessamine křičel, ale Tessa ho už neslyšela. Kovový manekýn jí sevřel ještě pevněji, takže téměř nemohla dýchat. Před očima začínala mít tmavé fleky. Matně si uvědomovala, jak Mortmain křičí na stvoření, aby okamžitě uvolnil své sevření, ale neposlechl. Svými oslabenými prsty se snažila uvolnit jeho kovové paže. Sotva si byla vědomá něčeho, co se jí vznášelo pod šaty. Měla pocit, jako kdyby jí pod límcem uvíznul motýl. Řetízek, který měla kolem krku, sebou zaškubal a začal vibrovat. Podívala se dolů a svým rozmazaným viděním si s úžasem všimla, že malý kovový anděl se vnesl nahoru zpod jejích šatů a stoupal vzhůru, dokud se řetízek neuvolnil z jejího krku. Když letěl nahoru, vypadalo to, že jeho oči září. Najednou se jeho kovová křídla rozevřela a Tessa uviděla, že je každé křídlo ostré jako břitva. Překvapeně sledovala, jak se anděl vrhnul vpřed jako sršeň a sekl svými křídly monstrum, které jí drželo, do hlavy. Prořízl měď i kov. Ze stvoření vytryskly červené jiskry, které Tessu bodaly do krku, jako kdyby na ní pršely horké uhlíky. Skoro si toho ale nevšimla. Paže stvoření uvolnily svůj stisk. Vykroutila se mu, otočila se a zavrávorala. Mechanické stvoření před sebou prudce a slepě mávalo pažemi. Nemohla si pomoct, ale připomínalo jí to obrázek, který kdysi viděla. Byl na něm zachycený muž na zahradní párty, který rozzlobeně odháněl včely. Mortmain si všiml příliš pozdě co se děje. Zakřičel a další bytosti se dali do pohybu. Rychle se přibližovali k Tesse. Rozhlédla se kolem sebe, jestli ještě zahlédne malého anděla. Zdálo se, že zmizel.

"Tesso! Uhni z cesty!" Studená ruka jí chytila za zápěstí. Byla to Jessamine. Odstrčila jí dozadu k Thomasovi. Ten uvolnil své sevření kolem Sophie a stoupl si před ní. Jessamine se postavila před Tessu a vedla jí ke schodům na zadní straně místnosti. Máchala před sebou svým slunečníkem. Její tvář byla stažená odhodláním. Byl to Thomas, který zasadil první ránu. Skočil dopředu se svým mečem a zabořil ho do hrudi stroji, který se k němu kymácel s napřaženýma rukama. Mechanické stvoření se zapotácelo a hlasitě zavrčelo. Z hrudi mu létaly červené jiskry, které vypadaly jako krev. Jessamine se tomu pohledu zasmála a rozmáchla se svým slunečníkem. Ostrá hrana prořízla dvěma tvorům nohy. Zakymáceli se a nešikovně spadli na zem. Vypadali jako ryby na suchu.

Mortmain vypadal rozmrzele. "Svatá dobroto. Ty-" Ukázal prsty na jeden automat, jehož zápěstí vypadalo jako dvě kovové trubky svařené k sobě. "Zbav se jí. Je to Temný lovec."

Tvor zvedl trhavě ruku. Z kovové trubky vystřelil rezavý šroub. Zasáhl Jessamine do hrudi a srazil ji dozadu. Deštník jí vylétl z ruky, když dopadla na zem. Její tělo sebou zaškubalo. Měla skelný pohled. Nathaniel, který se přestěhoval k Mortmainovi na okraj rvačky, se zasmál.

Tessou prošla s šokující intenzitou vlna nenávisti. Chtěla se vrhnout na Natea a nehty ho drápat po tváři, kopat do něj, dokud by nezačal křičet. Netrvalo by to moc dlouho, tím si byla jistá. Vždycky byl zbabělec, když šlo o bolest.

Pomalu se vydala dopředu, ale stroje, které Jessamine poslala k zemi, už se zase houpavým krokem přesunovaly k ní. Thomas, který měl vlasy přilepené potem k obličeji a na košili měl dlouhý krvavý šrám, k ní přiběhl a stoupnul si před ní. Uměl skvěle zacházet s mečem. Dlouze s ním máchl. Bylo těžké uvěřit, že i když ty stroje sekal na součástky, byl stále až překvapivě obratný. Vyhýbal se úderům těch, kteří přicházeli s očima upřenýma na Tessu. Thomas se otočil a podíval se na ní. Jeho pohled byl divoký. "Slečno Grayová! Teď! Vezměte Sophii!"

Tessa zaváhala. Nechtěla utíkat. Chtěla tu zůstat. Ale Sophie se tiskla za něj. Byla ochromená a oči měla plné děsu.

"Sophie!" zakřičel na ní Thomas. Tessa slyšela naléhavost v jeho hlase a teď už si byla o jeho citech k Sophii naprosto jistá. "Svatyně! Běžte!"

"Ne!" zakřičel Mortmain a otočil se na mechanické stvoření, které napadlo Jessamine. Pozvedlo svojí ruku. Tessa chytila Sophii za zápěstí a začala jí táhnout ke schodům. Červené jiskry narazily do kamenné zdi vedle nich a spálily jí. Tessa vykřikla, ale nezpomalila. Táhla za sebou Sophii po točitém schodišti. Když utíkali dál, Tessa za nimi cítila vůni kouře a smrti.

...

Will běžel chodbou, která oddělovala halu od místnosti na jejím konci. Byla krátká. Jem už tam byl a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Ačkoliv tam nebyl žádný východ z místnosti, po paní Temné tam nebyly ani stopy. Místnost ale nebyla úplně prázdná. S největší pravděpodobností to byla jednou jídelna. Zdi zdobily obrovské portréty, ačkoliv byly špinavé a roztrhané k nepoznání. Nad hlavami jim visel velký křišťálový lustr, který byl propletený řetězci pavučin, které se vznášely ve vzduchu jako krajkové záclony. Pravděpodobně jednou visel nad velkým stolem. Teď pod ním byla jen mramorová podlaha, která byla pomalovaná celou řadou magických symbolů. Uvnitř místnosti byla nakreslená pěticípá hvězda. Uvnitř pentagramu stála odporná kamenná socha nějakého démona, který měl pokroucené končetiny zakončené drápy. Z hlavy mu vyrůstaly rohy. Všude po místnosti byly roztroušené pomůcky, které se používaly při černé magii -kosti, peří a proužky kůže. Na podlaze byly kaluže krve, které vypadaly jako černé šampaňské. V rohu místnosti ležela prázdná klec a nízký stolek, pokrývaly krvavé nože a kamenné misky naplněné nepříjemně páchnoucí tmavou tekutinou. Mezi rohy hvězdy byly nakreslené runy a různé klikyháky. Byly úplným opakem run z Šedé knihy, která mluvila o kráse a míru. Tohle byly magické symboly, které znázorňovaly zkázu a smrt.

"Jeme," řekl Will. "Tohle nejsou přípravy na závazné kouzlo. Tohle je černá magie."

"Vždyť říkala, že se snažila přivést zpátky k životu svojí sestru, ne?"

"Jo, ale dělala tu i něco jiného." V zadní části jeho mysli se začalo tvořit hrozné podezření.

Jem neodpověděl. Jeho pozornost upoutalo něco v místnosti.

"Je tam kočka," zašeptal a ukázal na druhou stranu místnosti. "V jedné z tamtěch klecí."

Will se podíval, kam ukazoval jeho přítel. Opravdu. V jedné ze zamčených zvířecích klecí, které byly podél zdi, ležela schoulená šedá kočka. "A?"

"Je pořád naživu."

"Je to kočka, Jamesi. Máme mnohem důležitější věci na práci." Jem už ale šel ke kleci. Vzal jí do ruky a zvedl jí do úrovně očí. Kočka vypadala jako šedá perská s mačkaným obličejem a žlutýma očima, kterýma si Jema zlomyslně prohlížela. Najednou nahrbila záda a hlasitě zasyčela. Oči měla upřené na pentagram. Jem vzhlédl - a zůstal zírat.

"Wille," řekl varovným tónem. "Podívej se."

Socha ve středu pentagramu se začala hýbat. Ze skrčené polohy se stále víc a víc narovnávala, až stála úplně vzpřímeně. Její oči zářily příšernou září, podobnou síře. Když se usmála, Will si uvědomil, že nebyla zabetonovaná. Bylo to jen zvíře, které mělo tvrdou šedou kůži podobnou kamenu. Démon.

Will se přikrčil a instinktivně po něm mávl andělským ostřím. Ve skutečnosti ani neočekával, že by tímhle reflexem docílil něčeho dobrého. A taky ne. Když se ostří dostalo blízko pentagramu, narazilo na neviditelnou stěnu a spadlo na mramorovou podlahu. Démon v pentagramu se zahihňal. "Vážně se mě pokoušíš napadnout?" zeptal se vysokým a tenkým hlasem. "Můžeš zavolat celou nebeskou armádu a nic s tím neudělají! Žádná andělská síla nemůže porušit tenhle kruh!"

"Paní Temná," procedil mezi zuby.

"Takže jsi mě konečně poznal? Nikdo nikdy netvrdil, že jsou Temní lovci moc chytří." Démonka vycenila své nazelenalé tesáky. "Tohle je moje pravá podoba. Předpokládám, že je to pro tebe ošklivé překvapení."

"Troufám si tvrdit, že ti to takhle sluší víc," řekl Will. "Nevypadalas moc dobře ani předtím, ale tyhle rohy vypadají aspoň dramaticky."

"Co teda jste?" zeptal se Jem a stále se díval na kočku v kleci, která teď byla položená na podlaze u jeho nohou. "Myslel jsem, že ty a tvoje sestra jste čarodějky."

"Moje sestra byla čarodějka," syklo na něj stvoření, které se ukázalo být paní Temnou. "Já jsem celou mou krví démonka - Eidolon. Měnič podob. Stejně jako ta vaše drahocenná Tessa. Ale na rozdíl od ní, já si nemůžu vybrat, v co se přeměním. Nemůžu se ani dotknout myslí živých nebo mrtvých. Takže mně Magister nechtěl." V jejím zvířecím hlase rozpoznal ublížený podtón. "Pověřil mě jejím trénováním. Patřím mezi jeho vyvolené, kterých je ale žalostně málo. I má sestra tam patří. Víme, jak se proměnit. Víme, jak funguje Přeměna. Byly jsme schopné donutit jí k tomu. Ale ona nikdy nebyla vděčná."

"To vás muselo zranit," řekl Jem svým co nejklidnějším hlasem. Will otevřel ústa, ale když uviděl Jemův varovný pohled, zase je zavřel. "Tessa sice dělala, co jste chtěly, ale nikdy to nechápala."

"Ano, nikdy to nepochopila. Nevěděla, že je jí prokazovaná čest. Že bude slavná." Její žluté oči hořely. "Když utekla, vztek Magistera padnul na mě. Já jsem zklamala. Přísahal mi pomstu."

Jem byl otřesený, nebo to spíš hrál. "Chceš tím říct, že tě de Quincey chtěl mrtvou?"

"Kolikrát vám musím říkat, že de Quincey není Magister? Magister je ..." Démonka na ně zavrčela. "Snažíte se mě oklamat, malí Temní lovci, ale vaše lest nebude fungovat."

Jem pokrčil rameny. "Nemůžeš v tom pentagramu zůstat navždy. Nakonec přijde zbytek Enklávy. Necháme vás hladovět. A pak budeš naše a víš, jak Claveové zachází s těmi, co porušují zákon." Paní Temná zasyčela.

"Možná, že mě dostanete," řekla, "ale pořád se víc bojím Magistera, než vaší Enklávy."

Víc, než se bojím vaší Enklávy. Byla vyděšená, pomyslel si Will. Co jí řekl Jem, byla pravda. Měla by se bát, ale nebojí se. Will z vlastní zkušenosti věděl, že když by měl mít někdo strach a nemá ho, jen zřídkakdy je to jeho odvahou. Obvykle to znamenalo, že oni ví něco, co on ne.

"Pokud nám neposkytneš informace o tom, kdo je Magister," řekl Will a jeho hlas byl pevný jako ocel, "možná bys nám mohla místo toho odpovědět na jednoduchou otázku. Je Axel Mortmain Magister?"

Démonka zanaříkala. Pak zatleskala svýma kostnatýma rukama a dala si je na pusu. Očima provrtávala zem. "Magister. Bude si myslet, že jsem vám to řekla. Nikdy mi to neodpustí-"

"Mortmain?" zopakoval Jem. "Ale on je ten, kdo nás před vámi varoval -Ach." Odmlčel se. "Chápu."

Byl v obličeji nebezpečně bílý; Will věděl, jakým směrem se vinuly jeho myšlenky. Stejným, jako ty jeho. Pravděpodobně by ho to napadlo jako prvního -Will měl podezření, že byl Jem ve skutečnosti mnohem chytřejší než on- jenže Will mě tendenci vždycky na lidech vidět jenom to nejhorší a tak se na ně taky dívat. "Mortmain nám lhal o Temných sestrách a závazném kouzlu," přemýšlel nahlas. "Ve skutečnosti to byl právě Mortmain, kdo Charlotte nasadil do hlavy myšlenku na to, že byl de Quincey Magister. Kdyby ho nebylo, nikdy bychom toho upíra nepodezírali. Ale proč?"

"De Quincey je odporné zvíře," naříkala paní Temná, která se stále krčila v pentagramu. Zdálo se, že zjistila, že už nemá cenu zapírat. "Neposlechl Mortmaina v ničem, co mu nařídil. Chtěl být sám Magisterem. Taková neposlušnost musí být potrestaná."

Will se setkal s Jemovým pohledem. Mohl říct, že si oba myslí to samé. "Mortmain v tom viděl příležitost zbavit se svého soka," řekl Jem. "To je důvod, proč si vybral zrovna de Quinceyho."

"Mohl skrýt tyhle tajné plány na výrobu automatů v de Quinceyho knihovně," souhlasil Will. "De Quincey nepřiznal, že jsou jeho. Dokonce se zdál překvapený, když mu je Charlotte ukázala. A Mortmain donutil ty automaty na mostě říct, že pracují pro upíra. Navíc vyryl de Quinceyho značky do dílů v hrudi té mechanické dívky, kterou nechal v Temném domě, abychom jí našli. Tímhle vším od sebe dokonale odpoutal pozornost."

"Ale Mortmain není jediný, kdo na de Quinceyho ukázal prstem," řekl Jem a jeho hlas byl hrubý. "Nathaniel Gray, Wille. Tessin bratr. Když dva lidé vypráví tu samou lež ..."

"Spolupracují," dokončil za něj Will. Na chvíli cítil cosi, jako pocit zadostiučinění. Ten ale rychle vyprchal. Nesnášel Nathaniela Graye, nenáviděl, že k němu Tessa chovala, jako kdyby neudělal nic špatného. Pak ale pohrdal sám sebou za svou žárlivost. Vědět pravdu o Nateově charakteru byla jedna věc, ale za jakou cenu?

Paní Temná se zasmála. Byl to vysoký ječivý zvuk. "Nate Gray," vyprskla. "Malý lidský domácí mazlíček našeho Magistera. Prodal svou sestru Mortmainovi. Jen za hrst stříbra. Malý úplatek pro jeho ješitnost. Nikdy bych takhle nemohla zradit svojí sestru. A to říkáte, že jsou démoni zlí. To lidé jsou ti, před kterými byste se měli chránit!" řekla zvýšeným hlasem.

Will si jí nevšímal. Jeho mysl vířila. Panebože, celý Nathanielův příběh o de Quinceym byla lež. Měl jen přivést Clavy na falešnou stopu. Tak proč se Mortmain objevil hned, jakmile odešli? Aby se nás zbavil. Mě a Jema, pomyslel si chmurně. Nate nemohl vědět, že s Charlotte a Henrym nepůjdeme. Musel rychle improvizovat, když zjistil, že tam zůstáváme. Tak Mortmain vymyslel další podvod. Nate v tom byl s Mortmainem už do začátku.

A teď je s ním Tessa ve Společenství. Willovi bylo zle od žaludku. Chtěl se otočit a běžet ke dveřím. Jet jako o závod zpátky do společenství a omlátit Nathanielovi hlavu o zeď. Jen léta tréninku a strach o Henryho a Charlotte ho nutily zůstat tam, kde byl.

Will se obrátil na paní Temnou. "Jaký je jeho plán? Co se stane, až se Enkláva dostane na Carletonovo náměstí? Jsou tam nějaké pasti? Odpověz mi!" vykřikl. Díky strachu měl nakřáplý hlas. "Nebo se u andělů ujistím, že tě Clavové dostanou do svých rukou a budou tě mučit předtím, než tě zabijí. Co má s nimi v plánu?"

Oči paní Temné žlutě zaplály. "Na čem Magisterovi záleží?" zasyčela. "Na čem mu vždycky záleželo? Pohrdá Nephilimy, takže co je to, co ve skutečnosti chce?"

"Tessa," odpověděl Jem okamžitě. "Ale ona je v bezpečí ve Společenství. Dokonce ani jeho zpropadená mechanická armáda se nedokáže dostat dovnitř. I bez nás je tam-"

Paní Temná řekla posměvačně: "Jednou, když jsem ještě měla Magisterovu důvěru, se mnou mluvil o svém plánu napadnout Společenství. Chtěl namočit ruce svého mechanického stvoření v krvi Temného lovce, což by mu umožnilo otevřít dveře."

"Krev Temného lovce?" zopakoval Will. "Ale-"

"Wille." Jem si položil ruku na hruď, kde mu tu noc na schodech Společenství mechanické stvoření roztrhlo kůži na hrudi. "Moje krev."

Will okamžik stál úplně nehybně. Pohled měl upřený na svého přítele. Pak se beze slova otočil a rozběhl se ke dveřím jídelny. Jem se sehnul, vzal klec s kočkou a následoval ho. Když doběhli ke dveřím, zabouchly se, jako kdyby do nich někdo strčil. Will smykem zastavil. Otočil se, aby se podíval na Jema, který stál za ním, ale ten vypadal stejně zmateně.

Paní Temná ve svém pentagramu zavyla smíchy. "Nephilimové," vydechla mezi salvami smíchu. "Hloupí, hloupí Nephilimové. Kde je teď váš anděl?"

Will uviděl obrovské plameny, které olizovaly zdi. Za chvíli chytily i záclony, které visely na okně. Svalily se na okraj podlahy. Plameny měly podivnou modrozelenou barvu. Vůně kouře byla hustá a odporná. Démonská vůně. Uvnitř klece začala kočka divočit. Znovu a znovu narážela do stěn klece a vyla.

Will vytáhl z opasku druhé andělské ostří a zavolal: "Anael!" Z čepele vybuchl záblesk světla, ale paní Temná se jen zasmála.

"Když Magister uvidí vaše spálené mrtvoly," vykřikla, "odpustí mi! Přivítá mě zpátky!"

Její smích byl hlasitý a děsivý. Místnost už byla vyplněná kouřem. Jem zvedl rukáv, aby si s ním zakryl ústa. Přidušeným hlasem řekl Willovi: "Zabij ji. Zabij ji a oheň přestane hořet."

Will sevřel pevněji rukojeť Anaelu a zabručel: "Udělal bych to, kdybych mohl. Jenže ona je v pentagramu."

"Já vím." Jemův pohled v sobě nesl skrytý význam. "Wille, nech to spadnout."

Protože to byl Jem, Will okamžitě věděl, co tím myslí. Nemusel mu to upřesňovat. Postavil se tváří k pentagramu a zvedl zářící Anael. Zamířil a hodil kotouč. Ne směrem k démonce, ale k silnému kovovému řetězu, který držel masivní lustr. Čepel hladce přeťala řetěz. Připomínalo to nůž projíždějící papírem. Ozval se bortící se zvuk. Démonka měla čas na to jen jednou zakřičet, než masivní lustr spadnul. Letěl jako kometa tvořená z pokrouceného kovu a skla, která se po dopadu na zem rozbila. Will si dal ruku přes oči, aby ho nezasáhl nějaký letící kousek - rozbitý kámen, úlomek skla nebo kousek rzi. Podlaha se pod ním otřásla, jako kdyby bylo zemětřesení.

Když byl konečně klid, otevřel oči. Lustr ležel na zemi jako nějaký vrak obrovské lodi pokroucený a zničený na dně moře. Z trosek se zvedal prach. V jednom rohu, kde leželo rozbité sklo vytékal po mramoru pramínek tmavě zelené krve...

Jem měl pravdu. Plameny byly pryč. Jem stál sám u dveří a v ruce svíral kočičí klec. Koukal se na trosky. Jeho světlé vlasy mu zbělely ještě víc díky omítce prachu a tvář měl špinavou od popela. "Dobrá práce, Williame," řekl.

Will neodpověděl. Nebyl na to čas. Strčil do dveří -které se teď pod dotekem jeho ruky lehce otevřely- a vyběhl z místnosti.

...

Tessa a Sophie běžely nahoru po schodech Společenství, dokud Sophie nezalapala po dechu: "Tady! Tyhle dveře!" Tessa je prudce otevřela a vtrhla do chodby. Sophie si uvolnila zápěstí z Tessina sevření. Otočila se a zabouchla za nimi dveře. Pak zamkla zámek. Na chvíli se o ně opřela. Ztěžka dýchala, po tvářích jí stékaly slzy.

"Slečna Jessamine,"´zašeptala. "Myslíte si, že-"

"Nevím," řekla Tessa. "Ale slyšela si Thomase. Musíme se dostat do Svatyně, Sophie. To je místo, kde budeme v bezpečí." A Thomas chtěl, abych se postarala o to, že zůstaneš v bezpečí. "Budeš mi muset ukázat, kde to je. Nenajdu to sama."

Sophie pomalu přikývla a vydala se chodbou. V tichosti vedla Tessu množstvím chodeb, až se dostali k jedné, na kterou si vzpomněla z toho večera, když šli za Camille. Sophie si vzala z držáku na zdi lampu a zapálila jí. Pak spěchali dál, dokud nedošli k velkým železným dveřím s vzorem.

Sophie se před nimi prudce zastavila. Dala si ruku na ústa. "Klíč!" zašeptala. "Zapomněla jsem na ten zatracenej klíč - promiňte mi slečno!"

Tessa pocítila vlnu frustrace, ale zatlačila jí zpátky. Sophii právě zemřela kamarádka v náruči. Nemohla jí vinit za to, že zapomněla na klíč. "A víš, kde ho Charlotte má?"

Sophie přikývla. "Doběhnu tam a vezmu ho. Počkejte tady, slečno."

Rozběhla se chodbou. Tessa se za ní dívala, dokud její bílá čepice a rukávy nezmizely do tmy. Tessa zůstala v temnotě sama. Jediné světlo, které na chodbě bylo, přicházelo z pod dveří Svatyně. Přitiskla se ke stěně, když se kolem ní shromáždily stíny. Jako kdyby se mohla vmáčknout do zdi. Pořád viděla krev vytékající Agátě z hrudi, Sophiiny krvavé ruce, křehký zvuk smích Natea, když se Jessamine zhroutila. Ozvalo se to znovu ze tmy za ní. Tvrdý smích, ale zároveň křehký jako sklo. Byla si jistá, že se jí to jenom zdálo. Opřela se zády o dveře Svatyně.

Na chodbě, která byla ještě před chvíli prázdná, teď někdo stál. Někdo se světlými vlasy a s úsměvem, který se mu odrážel v celé tváři. Někdo, kdo měl v pravé ruce dlouhý tenký nůž.

Nate.

"Moje Tessie," řekl. "To bylo velmi působivé. Nemyslel jsem si, že byste ty nebo tvoje služka, mohly běžet tak rychle." Zatočil nožem mezi prsty. "Naneštěstí pro tebe, mě můj pán obdaroval určitou ... silou. Můžu se pohybovat rychleji, než ty dokážeš myslet." Usmál se. "Pravděpodobně mnohem rychleji, soudě podle toho, jak dlouho ti dole trvalo přijít na to, co se děje."

"Nate." Tesse se zachvěl hlas. "Není příliš pozdě. Můžeš to zastavit."

"Zastavit co?" Nate se díval přímo na ní. Bylo to poprvé od té chvíle, kdy poklekl před Mortmainem. "Zastavit získání neuvěřitelné síly a obrovských znalostí? Přestat být oblíbeným ministrantem nejmocnějšího muže v Londýně? Byl bych blázen, kdybych to zastavil, má malá sestřičko."

"Oblíbený ministrant? Kde byl, když se tě de Quincey chystal vysát?"

"Zklamal jsem ho," řekl Nate. "Tys ho zklamala. Utekla si od Temných sester, i když si věděla, co mě to může stát. Tvoje sesterská láska je trochu vrtkavá, Tessie."

"Nechala jsem Temné sestry, aby mě kvůli tobě mučily, Nate. Dělala jsem to všechno pro tebe. Nechal si mě věřit, že je de Quincey Magister. Všechno, co jsi tvrdil o de Quinceym jsi dělal jen kvůli Mortmainovi, ne? On byl ten, kdo chtěl, aby ses sem dostal. On byl ten, kdo zaměstnal Temné sestry. Všemi těmi nesmysly o de Quinceym jsi chtěl jen vylákat Enklávu ze Společenství."

Nate se usmál. "Co to říkala teta Harriet? Že chytrost, která přichází příliš pozdě, se dá jen těžko dál pokládat za chytrost?"

"Co se stane, až Enkláva dorazí na adresu, o které jsi jim tvrdil, že je to doupě de Quinceyho? Nic? Najdou prázdný dům? Vyhořelou ruinu?" Začala od něj ustupovat, dokud zády nenarazila do železných dveří.

Nate ji následoval. Oči mu zářily stejným světlem, jako nůž v jeho ruce. "Och, drahoušku, mýlíš se. Všechno to byla pravda. Nenechám přece Enklávu myslet si, že jsem si z nich celou dobu střílel, ne? Je lepší je zabavit. Vymýcení malé skrýše de Quinceyho je udrží snad nějakou tu chvíli zaneprázdněné." Pokrčil rameny. "Ty jsi ta, která mi vnukla nápad, všechnu vinu hodit na toho upíra. Po tom, co se stalo tu noc, byl tak jako tak mrtvý muž. Nephilimové se na něj zaměřili. Alespoň byl Mortmainovi trochu užitečný. Poslal jsem Enklávu pryč, aby se ho zbavila. O Willa a Jema se zase postaral můj mistr. Poslal je na cestu zničit Temné sestry - ve skutečnosti je to jako trefit tři mouchy jednou ranou, ne? Měl jsem celkem dobrý plán. Musím se za to pochválit."

Byl na sebe pyšný, pomyslela si Tessa s odporem. Hrdý sám na sebe. Větší část z ní mu chtěla plivnout do tváře. Věděla ale, že když s ním bude mluvit, zvětší tím možnost, že by se z toho mohla dostat. "Udělal jsi z nás všech hlupáky," řekla a nenáviděla za to sama sebe. "Kolik z toho příběhu, cos nám vykládal, byla pravda? Kolik sis toho vymyslel?"

"Poměrně velká část byla pravdivá, pokud tě to opravdu zajímá. Nejlepší lži jsou založené na pravdě, alespoň částečné," chvástal se. "Přijel jsem do Londýna, protože jsem chtěl vydírat Mortmaina tím, že vím o jeho okultní činnosti. Faktem bylo, že mu to bylo úplně ukradené. Chtěl si mě prohlédnout, protože si nebyl jistý tím, jestli jsem to já. Nevěděl, jestli jsem první dítě našich rodičů, nebo až to druhé. Myslel si, že bych mohl být ty." Zašklebil se. "Byl nepopsatelně rád, když si uvědomil, že já nejsem to dítě, které hledá. Chtěl dívku."

"Ale proč? Co chce se mnou dělat?"

Nate pokrčil rameny. "Nevím. A ani mě to nezajímá. Řekl mi, že když tě pro něj obstarám, ukáže mi všechno, co budu chtít. Že ze mě udělá svého učedníka. Když jsi mu utekla, dal mě z pomsty de Quinceymu. Když jste mě odvezli sem, do středu všech Nephilimů, byla to pro mě druhá možnost nabídnout Magisterovi to, co kvůli mně dřív ztratil."

"Kontaktoval jsi ho?" Tesse bylo zle. Vzpomněla si na otevřené okno v obývacím pokoji a na Nateovu zrudlou tvář, když jí tvrdil, že ho neotevřel. Nějak věděla, že v tu chvíli poslal Mortmainovi zprávu. "Dal jsi mu vědět, že jsi tady? Že jsi ochotný nás zradit? Ale mohl jsi tu zůstat! Byl bys tu v bezpečí!"

"Byl bych v bezpečí. A byl bych bezmocný. Tady jsem jen obyčejný člověk - slabý a opovrženíhodný. Ale jako Mortmainův žák budu stát po jeho boku, když bude vládnout britské říši."

"Ty ses zbláznil," řekla Tessa. "Celá tahle věc je absurdní."

"Ujišťuju tě, že není. Příští rok se Mortmain usadí v Buckinghamském paláci. Říše se bude sklánět před jeho vládou."

"Ale ty nebudeš vedle něj. Vidím, jak se na tebe dívá. Nejsi jeho učedník. Jen nástroj, který použil. Když dostane, co chce, odhodí tě stanou, jako nějakou nepotřebnou věc."

Nate sevřel nůž pevněji. "To není pravda."

"Je to pravda," řekla Tessa. "Teta vždycky říkala, žes byl až příliš důvěřivý. To je důvod, proč se z tebe stal tak hrozný gambler, Nate. Jsi lhář. Už sám nedokážeš říct, kdy lžeš a kdy ne. Teta říkala-"

"Teta Harriet." Nate se tiše zasmál. "Jaký nešťastný způsob její smrti." Zazubil se. "Nemyslíš si, že bylo trochu divné, že bych vám poslal krabici čokolády? Něco, o čem jsem věděl, že to jí jíst nebudeš? A zároveň něco, o čem jsem věděl, že ona bude?"

Tessa se náhle cítila slabá. Cítila v břiše neskutečnou bolest. Jako kdyby jí tam Nate zabořil nůž a kroutil s ním. "Nate -to jsi neudělal- teta Harriet tě milovala!"

"Nemáš ponětí, čeho jsem schopný, Tessie. Nemáš ani to nejmenší ponětí." Mluvil rychle. Skoro blábolil, jak intenzivní jeho slova byla. "Myslíš si o mně, že jsem blázen. Tvůj hloupý bratr, kterého je třeba ochránit před světem. Tak snadno ho můžou oklamat a využít. Slyšel jsem tebe a tetu, jak se o mě bavíte. Vím, že ani jednu z vás nenapadlo, že bych se sebou mohl něco udělat. Něco, díky čemu byste na mě mohly být pyšné. Ale teď se mi to podařilo. Podařilo se mi to," zavrčel, jako kdyby neměl tušení o ironii v jeho slovech.

"Udělal jsi ze sebe vraha. A myslíš, že bych na tebe kvůli tomu měla být hrdá? Stydím se za to, že jsem tvoje příbuzná."

"Moje příbuzná? Ty nejsi ani člověk. Jsi prostě něco. Nejsi mojí součástí. Od chvíle, kdy mi Mortmain řekl, co jsi doopravdy zač, jsi pro mě byla mrtvá. Já už nemám sestru."

"Tak proč," řekla Tessa hlasem tak tichým, že sotva slyšela sama sebe, "mi pořád říkáš Tessie?"

Na chvíli se na ní podíval a v očích se mu odrážel zmatek. Když mu pohled oplatila, viděla v něm svého bratra -bratra, o kterém si dřív myslela, že pro ní znamená celý svět. Najednou se něco za Nateovým ramenem pohnulo. Tessu napadlo, že má nejspíš vidiny, a že brzy omdlí.

"Neřekl jsem ti Tessie," řekl. Zněl zmateně, téměř ztraceně.

Sevřel jí pocit nesnesitelného smutku. "Jsi můj bratr, Nate. Vždycky budeš můj bratr."

Jeho oči se zúžily. Na okamžik si myslela, že vnímal to, co se mu tu snažila říct. Že to třeba všechno ještě zváží. "Patříš Magisterovi," řekl, "a já s ním už navždy budu svázaný. Protože já jsem ten, který dokázal to, že mu teď patříš."

Srdce jí pokleslo. Postava na Nateovým ramenem se znovu pohnula. Narušila temnotu stínů. Bylo to skutečné, pomyslela si Tessa. Nebyla to jen její představivost. Něco bylo za Natem. Něco mířilo k nim oběma. Otevřela ústa, ale pak je zase zavřela.

Sophie, pomyslela si. Doufala, že bude mít tolik rozumu, aby před Natem utekla, když uvidí v jeho ruce nůž.

"Tak už pojď," řekl Tesse. "Není žádný důvod se tu zbytečně dohadovat. Magister ti neublíží-"

"Tím si nemůžeš být jistý," řekla Tessa. Postava už byla skoro za Natem. V ruce měla něco bledého a třpytícího se. Tessa se snažila držet oči upevněné na Nateově tváři.

"Jsem si jistý." Zněl netrpělivě. "Nejsem blázen, Tesso-"

Postava se dala do pohybu. Bledý a třpytící se objekt dopadl s ohlušující ránou Nateovi na hlavu a střepy dopadly na zem. Nate spadnul dopředu. Zhroutil se na zem. Nůž mu vypadl z ruky a dopadl na koberec. Nate klidně ležel a jeho blond vlasy protékal úzký pramínek krve.

Tessa vzhlédla. Ve slabém světle viděla Jessamine, jak stojí nad Natem. Na tváři měla zuřivý výraz. V levé ruce stále svírala zbytky rozbité lampy.

"Možná nejsi blázen." Pronesla k ležícímu Nateovi a pohrdavě do něj strčila špičkou boty. "Ale tohle není zrovna tvůj nejzářivější moment."

Tessa jen zírala. "Jessamine?"

Jessamine vzhlédla. Živůtek na šatech měla zničený. Vlasy jí padaly z drdolu dolů a na pravé tváři se jí rýsovala modřina. Pustila lampu na zem a ta jen o centimetr minula Nateovu hlavu. "Jsem v pořádku, pokud je to důvod, proč na mě tak zíráš. Nakonec já nejsem ta, kterou chtěli."

"Slečno Grayová! Slečno Lovelacová!" Byla to Sophie. Běžela k nim chodbou a lapala po dechu. V jedné ruce měla úzký klíč od Svatyně. Když došla na konec chodby a všimla si Natea, překvapeně otevřela ústa. "Je v pořádku?"

"Koho zajímá, jestli je v pořádku?" řekla Jessamine a zvedla nůž, který Nate upustil. "Po všech těch lžích, kterými mě zahrnul! Lhal mi! A já si opravdu myslela-" Zrudla. "Na tom teď nezáleží." Narovnala se a otočila se k Sophii se vztyčenou bradou. "Nestůj tu a nezírej, Sophie. Dostaň nás do Svatyně, než si pro nás přijdou a znovu se nás pokusí zabít."

...

Will rychle vyběhnul z honosného sídla na schody a Jem byl hned za ním. Trávník před nimi se koupal v měsíčním světle a jejich kočár byl tam, kde ho nechali. Uprostřed cesty. Jemovi se ulevilo, když uviděl, že se koně nesplašily, při všem tom hluku. Předpokládal, že Balios a Xanthos, patřící k Temným lovcům stejně jako oni, už viděli mnohem horší věci.

"Wille." Jem se zastavil u svého přítele a snažil se zakrýt skutečnost, že nemůže popadnout dech. "Musíme se co nejdřív dostat zpátky do Společenství."

"V tomhle ohledu ode mě nedostaneš žádný nesouhlas." Will se na Jema pronikavě podíval; Jem přemýšlel, jestli byla jeho tvář zarudlá a horká tak, jak se obával. Droga, kterou si vzal ve velkém množství, než vyrazili pryč ze Společenství, vyprchala rychleji, než by měla. Jindy by tohle zjištění naplnilo Jema úzkostí. Teď mu to ale bylo jedno.

"Myslíš, že Mortmain od nás očekával, že zabijeme paní Temnou?" zeptal se ne proto, že by mu tahle otázka přišla důležitá, ale protože potřeboval aspoň pár okamžiků na to, aby chytil dech, než nastoupí do kočáru.

Will si rozepnul bundu a přehraboval se v jedné z kapes. "Nejspíš jo," řekl téměř nepřítomně, "nebo doufal, že každý zabijeme toho, pro koho nás vyslal, což by pro něj bylo ideální. Je jasné, že chce de Quinceyho mrtvého a tak se rozhodl použít Nephilimy jako jeho vlastní smečku vrahů." Will vytáhl z vnitřní kapsy zavírací nůž a uspokojením se na něj podíval. "A jeden kůň," poznamenal, "je mnohem rychlejší, než kočár."

Jem sevřel klec, kterou držel, pevněji. Šedá kočka se se zájmem rozhlížela kolem dokola svýma žlutýma očima. "Prosím řekni mi, že nehodláš udělat to, co si myslím, že chceš udělat."

Will otevřel nůž a přešel na příjezdovou cestu. "Nemůžeme ztrácet čas, Jamesi. Xanthos dokáže utáhnout přepravu i sám, pokud v něm pojedeš jenom ty."

Jem ho následoval, ale těžká klec, stejně jako jeho horečné vyčerpání, zpomalilo jeho krok. "Co děláš s tím nožem? Nehodláš zavraždit koně, že ne?"

"Samozřejmě, že ne." Will zvedl nůž a začal odřezávat Baliose z jeho postroje. Bylo to jeho oblíbenější zvíře, z těchhle dvou koní.

"Aha," řekl Jem. "Vidím. Chystáš se odjet na tomhle koni jako Dick Turpin a nechat mě tady. Zbláznil ses?"

"Někdo se musí postarat o tu kočku." Podbřišník a postroj odpadly a Will se vyhoupl na Baliose.

"Ale-" Velmi znepokojený Jem teď položil klec na zem. "Wille, nemůžeš-"

Bylo příliš pozdě. Will zaryl paty koni do slabin. Balios se postavil na zadní a zaržál. Will se k němu těsně přitiskl -Jem by mohl přísahat, že se smál- a pak se kůň dal do cvalu a zamířil k bráně. Za chvíli už byl jezdec i kůň z dohledu.