kapitola 17

VÝKŘIK DO TEMNOTY

Stará kostelní věž a zahradní zeď

jsou černé díky podzimnímu dešti

ponurý vítr přináší zlověstný výkřik

do temnoty, která znovu padá na zem.

-Emily Brontë, "Old Church Tower"

-

Zatímco Charlotte uháněla do knihovny oznámit Enklávě, že záchranná akce bude muset být provedena už tenhle večer, Henry zůstal v obývacím pokoji s Nathanielem a ostatními. Byl překvapivě trpělivý, když mu Nate na mapě pečlivě ukazoval místo v Londýně, kde by měl být ukrytý dům de Quinceyho. Bylo to v Chelsea poblíž Temže. "Nevím, který z nich to přesně je," řekl Nate, "takže budete muset být opatrní."

"Pořád jsme opatrní," řekl Henry a ignoroval Willův ironický pohled jeho směrem.

Ne moc dlouho potom poslal Jema a Willa do skladu pro andělské ostří a další zbraně.

Tessa zůstala v obývacím pokoji s Jessamine a s Natem, zatímco Henry spěchal do sklepa, aby si vzal jeden z jeho posledních vynálezů.

Jakmile ostatní odešli, Jessamine zahájila poletování kolem Natea. Zapálila za ním v krbu, přinesla mu další deku, kterou mu dala kolem ramen. Nabídla mu, že by mu mohla nahlas číst knížku. Ten ale odmítnul. Pokud Jessamine doufala, že vyhraje Nateovo srdce díky tomu, že o něj bude pečovat, pomyslela si Tessa, bude zklamaná. Nate byl zvyklý, že o něj všichni starali a sotva si všimnul zvláštní pozornosti, kterou mu věnovala.

"Tak co bude teď?" zeptal se nakonec, když byl pohřbený pod hromadou dek. "Pan a paní Branwellová-"

"Ach, říkej jim Henry a Charlotte. Každý to tak dělá," řekla mu Jessamine.

"Oznámí Enklávě -to znamená zbytku londýnských Temných lovců- kde se teď skrývá de Quincey, aby mohli naplánovat útok," řekla Tessa. "Ale opravdu, Nate, ty by ses o tyhle věci neměl moc zajímat. Měl by sis spíš odpočinout."

"Je to jen mezi námi." Nate měl zavřené oči. "V tomhle velkém starém domě. Všechno se tu zdá tak podivné."

"Ach, Jem a Will s nimi nepůjdou," řekla Jessamine. "Slyšela jsem, jak o tom mluví v místnosti se zbraněmi, když jsem šla pro deku."

Nate otevřel oči. "Nepůjdou?" Zněl překvapeně. "Proč ne?"

"Jsou příliš mladí," řekla Jessamine. "Temní lovci jsou považováni za dospělé od osmnácti let a kvůli tomuhle druhu podnikání -něco nebezpečného, čeho se účastní celá Enkláva- opouštějí své domovy už, když jsou mladí."

Tessa cítila zvláštní bodnutí úlevy, které se snažila zakrýt otázkou: "Ale to je zvláštní. Nechali jít Jema a Willa k de Quinceymu-"

"A přesně tohle je důvod, proč tam nemůžou. Zdá se, že Benedikt Lightwood argumentuje tím, že útok na de Quinceyho ukázal, jak špatně si vedli a jak nedostatečně jsou Jem a Will vyškoleni a jak něco z toho byla Jemova chyba, ale teď si nejsem jistá co to bylo. Pokud se ptáte na můj názor, chce jen výmluvu pro to, aby jeho syn Gabriel zůstal doma, i kdy je mu už osmnáct. Bojí se o svého chlapečka. Charlotte oznámila, že jí řekl, že Enkláva nedávno skoro vymýtila celý upírský klan a že Nephilimové mají povinnost nechat mladou generaci nezapojenou, aby se vzpamatovali a později mohli pokračovat ve své práci."

Tesse se zkroutil žaludek. Dřív, než stačila něco říct, dveře se otevřely a dovnitř vešel Thomas. Nesl hromadu starého složeného oblečení. "To jsou staré věci po panu Jemovi," řekl. Nate vypadal trochu v rozpacích. "Vypadá to, že byste mohli mít stejnou velikost. Alespoň budete mít něco na sebe. Pokud mě doprovodíte zpátky do vašeho pokoje, můžeme zjistit, jestli vám bude sedět."

Jessamine obrátila oči v sloup. Tessa si nebyla jistá, proč. Možná si myslela, že obnošené oblečení pro Natea nebylo dost dobré.

"Děkuju vám, Thomasi," řekl Nate, když vstal. "Musím vám nabídnout svou omluvu za moje dřívější chování, když jsem se před vámi schovával. Měl jsem horečku. To je moje jediné rozumné vysvětlení."

Thomas zrudl. "Dělal jsem jen svou práci, pane."

"Možná by ses měl trochu prospat," řekla Tessa a ukázala na tmavé kruhy pod očima jejího bratra, které značily vyčerpání. "Není toho moc, co bychom teď mohli udělat. Alespoň ne do té doby, než se vrátí zpátky."

"Vlastně," řekl Nate a díval se z Jessamine na Tessu, "myslím, že jsem měl už klidu dost. Nemyslíte, že už bych se měl zase postavit na nohy? Mohl bych tu zůstat a zkusit něco sníst. Navíc bych nepohrdl nějakou společností. Pokud by vám to nevadilo, na chvíli bych si odskočil a převlékl se."

"Samozřejmě, že nám to nevadí!" Jessamine vypadala potěšeně. "Řeknu Agátě, aby připravila něco lehkého. Potom, co se najíš, mohli bychom si zahrát nějakou karetní hru. Dáme si sendviče a čaj." Spráskla ruce, když Thomas a Nate odešli z místnosti. Obrátila se k Tesse. Její oči zářily. "No nebude to legrace?"

"Karty?" Tessa byla příliš šokovaná tím, co právě řekla Jessamine. Trvalo chvíli, než našla hlas. "Myslíš, že bychom měli hrát karty? Zatímco Henry a Charlotte budou bojovat proti de Quinceymu?"

Jessamine pohodila hlavou. "Jako kdybychom jim bloumáním po domě mohli nějak pomoct! Jsem si jistá, že bude lepší být v jejich nepřítomnosti spíš veselá a aktivní, než líná a mrzutá."

Tessa se zamračila. "Opravdu si nemyslím," řekla, "že navrhovat Nateovi hrát karty, je zrovna ten nejlepší nápad. Víš dobře že má problém ... s hazardem."

"Nebudeme o nic hrát," řekla Jessamine bezstarostně. "Jen přátelská partička karet. Opravdu Tesso, musíš být taková sucharka?"

"A co pak? Jessamine, vím, že se jen snažíš udržet Natea šťastného. Jenže tohle není ten správný způsob-"

"Přepokládám správně, že tys už mistrně ovládla umění vyhrát náklonnost mužů okolo sebe?" odsekla jí Jessamine. Její hnědé oči jiskřily hněvem. "Myslíš, že jsem tě neviděla, jak koukáš na Willa těma svýma štěněcíma očima? Jako kdyby byl něco - Ach!" Rozhodila ruce. "Ale to je fuk. Je mi z tebe zle. Půjdu si raději promluvit s Agátou, než s tebou." S tím se zvedla na nohy a důrazně přešla místnost. Ve dveřích se zastavila, aby jí mohla říct: "Vím jen jedno, měla by sis něco udělat s vlasy, Tesso. Vypadá to, jako kdyby ti v nich hnízdili ptáci!" Zabouchla za sebou dveře.

I když Tessa věděla, že to bylo hloupé, Jessaminina slova se jí dotkla. Spěchala zpátky do svého pokoje. Postříkala si tvář vodou a přejela si kartáčem rozcuchané vlasy. Při pohledu na vlastní bílou tvář v zrcadle se snažila přemýšlet, jestli pořád ještě vypadala jako sestra, kterou si Nate pamatoval. Snažila se představit si, jak moc se mohla změnit.

Když skončila, vyběhla na chodbu - a skoro vrazila do Willa, který se opíral o stěnu chodby naproti jejím dveřím a díval se na nehty na ruce. Choval se lhostejně - jako obvykle. Měl na sobě košili, kterou křižovala série kožených řemínků. Na zádech mu viselo dlouhé tenké ostří. Rukojeť mu koukala přes rameno. U pásu měl zastrčených několik dlouhých tenkých a bílých andělských ostří.

"Já-" Jessaminin hlas se jí ozýval v hlavě: Myslíš, že jsem tě neviděla, jak koukáš na Willa těma svýma štěněcíma očima?

Magické světlo vrhalo na okolí minimum světla. Tessa doufala, že je světlo dost slabé na to, aby neviděl její červené tváře. "Myslela jsem, že dnes večer s Enklávou nepůjdeš," řekla nakonec. Nevěděla, co jiného by mu měla říct.

"Nejdu. Jen přináším tyhle zbraně Charlotte a Henrymu na dvůr. Benedikt Lightwood pro ně posílá kočár. Je to rychlejší. Měl by tu být co nevidět." Chodba byla tmavá, ale Tessa si myslela, že se na ní Will usmívá. Nebyla si tím ale jistá. "Zajímáš se o mojí bezpečnost? Nebo mě hodláš obdarovat svojí přízní, abych se jí mohl hrdě odnést do bitvy jako Wilfred z Ivanhoea?"

"Nikdy jsem tu knihu neměla ráda," řekla Tessa. "Rowena byla husa. Ivanhoe si měl vybrat Rebecu."

"Brunetku a ne blondýnu? Opravdu?" Teď už si byla jistá, že se na ní usmívá.

"Wille-?"

"Ano?"

"Myslíš si, že se Enklávě skutečně podaří zabít ho? De Quinceyho?"

"Ano." Promluvil bez zaváhání. "Čas k jednání vypršel. Pokud jsi někdy viděla teriéry ve výběhu plném krys - no, předpokládám, že asi ne. Ale je to způsob, jak to tam bude dneska večer vypadat. Claveové půjdou po každém upírovi, dokud nebudou všichni kompletně zničeni."

"Chceš tím říct, že už v Londýně nezůstane žádný upír?"

Will pokrčil rameny. "Vždycky tu budou upíři. Ale klan de Quinceyho bude pryč."

"Když bude po všem, a navíc bude Magister po smrti, myslím, že tu už nebude žádný důvod k tomu, abychom já a Nate dál zůstávali ve Společenství, ne?"

"Já-" Will vypadal opravdu zaskočeně. "Myslím - Ano, dobře, no máš pravdu. Dokážu si představit, že už bys nechtěla dál zůstávat v ... násilném prostředí. Možná, že bys ještě chtěla vidět nějaké krásné části Londýna. Třeba Westminsterské opatství-"

"Raději bych jela domů," řekla Tessa. "Do New Yorku."

Will nic neřekl. Magické světlo na chodbě vybledlo. Ve stínu nemohla vidět jasně vidět jeho tvář.

"Pokud by tu tedy nebyl nějaký důvod, abych zůstala," pokračovala. Napůl přemýšlela, co tím vlastně myslela. Bylo snazší s Willem mluvit, když mu neviděla do tváře a jeho přítomnost v chodbě vedle ní mohla vnímat jen svými smysly. Neviděla ho pohnout se, ale cítila, jak se jeho prsty dotýkají lehce hřbetu její ruky.

"Tesso," řekl. "Prosím, nedělej si starosti. Brzy se všechno vyřeší."

Srdce jí bolestivě bilo do jejích žeber. Brzy se to vyřeší? Nemohl tím přece myslet to, co si myslela ona. Muselo to znamenat něco jiného. "Ty si snad nepřeješ dostat se domů?"

Ani se nepohnul. Prsty stále hladil její ruku. "Nemůžu jít domů."

"Ale proč ne?" zašeptala, ale už bylo pozdě. Cítila, jak se od ní odtahuje. Sundal z ní svou ruku. "Vím, že tvoji rodiče přišli do Společenství, když ti bylo dvanáct a tys je odmítl vidět. Proč? Co ti udělali tak hrozného?"

"Neudělali nic." Zavrtěla hlavou. "Musím jít. Charlotte a Henry na mě čekají."

"Wille," řekla, ale on už odcházel chodbou. Štíhlý, temný stín mířil ke schodům. "Wille," volala za ním. "Wille, kdo je Cecily?"

Ale už byl pryč.

-

Ve chvíli, kdy se Tessa vrátila do obývacího pokoje, Nate a Jessamine tam už byli. Slunce začalo zapadat. Šla k oknu a vyhlédla ven. Na nádvoří byl Will, Jem, Henry a Charlotte. Jejich postavy vrhaly na schody Společenství dlouhé a tmavé stíny. Henry si na rameno kreslil poslední runu, zatímco se zdálo, že Charlotte dává Willovi a Jemovi pokyny. Jem přikyvoval, ale Will měl ruce zkřížené na hrudi. Tessa na tuhle vzdálenost nedokázala říct, jestli to mělo vyjadřovat jeho nesouhlas. Chce jít s nimi, pomyslela si Tessa. Nechce tu zůstat. Jem chtěl jít nejspíš taky, ale nestěžoval si. Tohle byl rozdíl mezi nimi. Teda vlastně jeden z rozdílů.

"Tessie, jsi si jistá, že nechceš hrát?" Nate se otočil a podíval se na sestru. Seděl zase v křesle. Na nohách měl položený přehoz. Na stolku mezi ním a Jessamine byly vyložené karty. Ona zatím nalévala do stříbrných šálků čaj a dávala na malý talíř chlebíčky. Měl mírně vlhké vlasy, jako kdyby se právě vykoupal a byl oblečený v Jemově věcech. Nathaniel zhubl, došlo Tesse. Jem byl ale natolik štíhlý, že byla Nateovi jeho košile na límci a rukávech malá. V ramenou byl ale Jem širší. Tahle košile dělala Natea ještě hubenějším.

Tessa se stále dívala z okna. Do brány, po jejíchž stranách hořely pochodně, právě vjel černý kočár a Henry a Charlotte do něj nastoupili. Will a Jem jí zmizeli z dohledu.

"Je si jistá." Jessamine si odfrkla, když Tessa neodpověděla. "Stačí se na ní podívat. Vypadá tak odmítavě."

Tessa odtrhla oči od okna. "Nekoukám se odmítavě. Jen se mi zdá nefér hrát hry, když Charlotte a Henry riskují své životy."

"Jo, to už jsi říkala předtím." Jessamine odložila karty na stůl. "Vážně, Tesso. Tohle se děje pořád. Jdou do boje a zase se vrátí. Nestojí to za to, pořád se kvůli tomu nervovat."

Tessa se kousla do rtu. "Mám pocit, že bych jim měla dát sbohem a popřát jim hodně štěstí, ale se vším tím spěchem okolo-"

"Nemusíš se bát," řekl Jem, který přišel do salonu. Will ho následoval. "Temní lovci si neříkají sbohem. Ne před bitvou. Nepřejí si ani hodně štěstí. Musíš se chovat tak, jako kdyby byl jejich návrat samozřejmost. A ne tak, že je to jen v rukách náhody."

"Nepotřebujeme štěstí," řekl Will a svalil se do křesla vedle Jessamine, která po něm střelila rozzlobeným pohledem. "Naše poslání pochází přímo z nebe. S Bohem na naší straně, komu by ještě záleželo na štěstí?" Jeho hlas zněl překvapivě hořce.

"Ach, přestaň být tak depresivní, Wille," řekla Jessamine. "Hrajeme karty. Můžeš se k nám buď připojit, nebo sklapnout."

Will zvedl obočí. "Co hrajete?"

"Papeže Joana," řekla Jessamine chladně a dívala se do svých karet. "Právě jsem panu Grayovi vysvětlovala pravidla."

"Slečna Lovelacová říká, že výhra nastává, když se zbavím všech svých karet. Mně se zdá, že je to nějaké pokroucené." Nate se usmál přes stůl na Jessamine, která se okamžitě začervenala.

Will se dotkl kouřícího se šálku, který byl položený vedle Nathaniela. "Je v tom vůbec nějaký čaj," zeptal se, "nebo je to jen čistá brandy?"

Nate zrudl. "Brandy má léčivé účinky."

"Ano," řekl Jem. Jeho hlas byl ostrý. "Často posílá lidi zpátky do chudobinců."

"Vážně! Vy dva jste takový pokrytci! Děláte, jako kdybys ty Wille nepil a ty Jeme-" Jessamine ztichla a kousla se do rtu. "Vy dva jste naštvaní, protože vás Henry a Charlotte nevzali sebou," řekla nakonec. "Protože jste moc mladí." Usmála se přes stůl na Natea. "Dávám přednost společnosti zralejších gentlemanů." Nate, pomyslela si Tessa znechuceně, je jen o dva roky starší, než Will. Stěží to bylo století. A ani v té nejbujnější fantazii by nemohl být nazvaný "zralým". Ale než něco stačila říct, z útrob Společenství se ozvalo hlasité zadunění.

Nate zvedl obočí. "Myslel jsem, že tohle není skutečný kostel. A taky, že tu nejsou žádné zvony."

Will se zvedl na nohy. "To je svolávací zvon. Znamená to, že je někdo dole na schodech a vyžaduje konferenci s Temnými lovci. A protože já a Jem jsme tu jediný, kdo ..."

Podíval se na Jessamine a Tessa si uvědomila, že čeká, jestli mu to nevyvrátí a neřekne, že ona je taky Temný lovec. Jessamine se ale usmívala na Natea. Ten se naklonil, aby jí něco pošeptal do ucha. Ani jeden z nich nevěnoval pozornost tomu, co se dělo v pokoji.

Jem se podíval na Willa a zavrtěl hlavou. Oba se otočili ke dveřím. Když vycházeli ven, Jem se otočil na Tessu a pokrčil rameny. Přál bych si, abys byla Temný lovec, vyčetla z jeho očí. Nebo to možná bylo jen to, co si v nich přála vidět. Možná, že se na ní jen laskavě usmál a nebyl v tom žádný skrytý význam.

Nate si nalil další horkou vodu s brandy. On a Jessamine se věnovali jeden druhému. Hráli karty a něco si tlumeně mumlali. Tessa ucítila tupou bolest ze zklamání. Nějak očekávala, že Nateovo utrpení ho donutí víc se nad sebou zamyslet a dojít k závěru, že jsou na světě i důležitější věci, než jen jeho bezprostřední potěšení. Od Jessamine nic jiného ani neočekávala, ale kdysi okouzlující Nate jí teď šel pěkně na nervy způsobem, jaký jí překvapil.

Naklonila se k oknu. Na nádvoří byl kočár. Will a Jem stáli na schodech. Vedle nich stál muž ve večerním obleku, elegantním černém fraku, vysokém cylindru a s bílou vestou, která zářila v magickém světle jako pochodeň. Tesse přišel jako člověk. I když na tuhle vzdálenost to bylo těžké říct. Když ho sledovala, zvedl ruce a doširoka je roztáhl v nějakém gestu. Viděla, jak se Will podíval na Jema a ten přikývl. Přemýšlela, o čem to vlastně mluví.

Podívala se za muže na kočár a strnula. Místo erbu, co byl většinou na dveřích, na nich bylo napsané: MORTMAIN A SPOLEČNOST.

Mortmain. Muž, pro kterého pracoval její otec, kterého Nathaniel vydíral, a který uvrhl jejího bratra do Říše stínů. Co tu dělal?

Znovu se podívala na Natea a její pocity zlosti odplavila vlna ochranitelství. Kdyby věděl, že tu byl Mortmain, určitě by byl rozhozený. Bylo by nejlepší, kdyby zjistila co se děje už předtím. Odstoupila od okna a vydala se tiše přes místnost, aby Natea a Jessamine nevyrušila z jejich rozhovoru, do kterého byli oba zabraní. Nate jen stěží zaregistroval, že opustila místnost.

Tessa překvapivě snadno našla cestu k obrovskému točitému kamennému schodišti, které vedlo středem Společenství. Měla by se v tomhle domě konečně naučit orientovat, rozhodla se Tessa, když po schodech sestupovala dolů do předsíně. Našla tam stát Thomase.

Držel v ruce masivní meč, svěšený dolů. Jeho tvář vypadala vážně. Za ním byly dvoukřídlé masivní dveře. Byly otevřené a ukazovaly modročerný londýnský soumrak, který osvětlovaly pochodně z magických světel na nádvoří. Zaskočeně se podíval na Tessu. "Slečno Grayová?"

Zašeptala. "Co se tam venku děje, Thomasi?"

Pokrčil rameny. "Pan Mortmain," řekl. "Chtěl mluvit s panem a paní Branwellovou, ale protože tady nejsou-"

Tessa zamířila ke dveřím.

Thomas se překvapeně pohnul a stoupnul si před ní, aby jí zabránil jít dál. "Slečno Grayová, nemyslím si, že-"

"Budeš muset použít meč, abys mě zastavil, Thomasi," řekla chladným hlasem a Thomas po chvíli váhání uhnul. Tessa se cítila provinile a doufala, že tím nezranila jeho city. Vypadal ale víc překvapeně, než cokoliv jiného. Prošla kolem něj až na schody, vedoucí do Společenství, kde stál Will a Jem. Blížil se silný vítr a rozcuchal jí vlasy. Zachvěla se. Na schodišti stál muž, kterého viděla z okna. Byl ještě menší, než si myslela: malý s větrem ošlehanou, přátelskou a opálenou tváří, která byla viditelná z pod krempy cylindru. I přes eleganci jeho oblečení vypadal jako námořník nebo obchodník.

"Ano," řekl, "pan a paní Branwellová byli tak laskaví, že mě minulý týden kontaktovali. A díky jejich šlechetnosti, pokud to správně chápu, mi slíbili, že udrží část toho, o čem jsme mluvili, v tajnosti."

"Neřekli Enklávě o vašich okultních experimentech, jestli je to, co jste tím měl na mysli," odsekl mu Will.

Mortmain zrudl. "Ano. Jednalo se o laskavost. Myslel jsem, že bych jim jí mohl vrátit-"

Odmlčel se a podíval se přes Willa na Tessu. "A kdo je tohle? Další Temný lovec?"

Jem a Will se otočili ve stejnou dobu a uviděli Tessu. Jem se na ní potěšeně podíval, ale Will vypadal podrážděně. A možná i trochu pobaveně. "Tesso," řekl. "Tys z toho ten svůj zvědavej nos prostě nemohla vynechat, viď?" Otočil se zpátky k Mortmainovi. "Tohle je slečna Grayová. Sestra Nathaniela Graye."

Mortmain vypadal zděšeně. "Ach, dobrý Bože. Měl jsem si to uvědomit. Vypadáte přesně jako on. Slečno Grayová-"

"Nemyslím si, že by si byli podobní," řekl Will tak tiše, že Tessa pochybovala, že ho Mortmain slyšel.

"Nemůžete vidět Natea," řekla Tessa. "Nevím, jestli je to důvod, proč jste sem přišel, pan Mortmaine, ale není mu moc dobře. Potřebuje se dostat z následků mučení a není důvod mu to ještě připomínat."

Koutky Mortmainových úst se protáhly. "Nejsem tu, abych viděl toho kluka," řekl. "Uznávám, že jsem ho zklamal, strašně jsem ho zklamal. Paní Branwellová mi řekla, že-"

"Měl jste na něj dohlédnout," řekla Tessa. "Na mého bratra. Nechal jste ho potopit se do Říše stínů a ani mu nenabídl pomoc." Nějaká malá část Tessy byla překvapená, že byla tak smělá, ale pokračovala dál a nebrala na nic ohledy. "Když vám řekl, že jde pracovat k de Quinceymu, měl jste něco udělat. Věděl jste, jaký muž de Quincey byl - pokud se mu tedy dá říkat člověk."

"Já vím." Mortmain vypadal pod svým kloboukem zamračeně. "To je taky důvod, proč jsem tady. Snažím se napravit to, co jsem udělal."

"A jak to navrhujete udělat?" zeptal se Jem jasným a silným hlasem. "A proč zrovna teď?"

Mortmain se podíval na Tessu. "Vaši rodiče," řekl, "byli dobří lidé. Vždycky jsem litoval jejich zavedení do Říše stínů. V té době jsem si myslel, že je to všechno jen krásná hra se špetkou humoru. Od té doby jsem mnohé pochopil. Utiším svou vinu tím, když vám řeknu, co vím. I když to znamená, že budu muset opustit Anglii a uprchnou tak před hněvem de Quinceyho." Povzdechl si. "Před časem si u mě de Quincey objednal velké množství mechanických částí, šroubů, čepů, ozubených kol a dalších věcí. Nikdy jsem se ho nezeptal, na co to potřebuje. Nikdo by se na tyhle věci neměl ptát Magistera. Až když ke mně přišli Nephilimové mě napadlo, že je možná chce využít k hanebným účelům. Pátral jsem a informátor v klubu mi řekl, že de Quincey staví celou armádu mechanických monster, které budou mít za úkol zničit řady Temných lovců." Zavrtěl hlavou. "De Quincey a jemu podobní můžou opovrhovat Temnými lovci, ale já ne. Jsem jen člověk. Vím, že v cestě správnému fungování světa stojí tyhle démoni. Nemůžu stát opodál, když vím, co de Quincey chystá."

"To je všechno velmi hezké," řekl Will s náznakem netrpělivosti v hlase, "ale neříkáte nám nic, co bychom už dávno nevěděli."

"A víte," řekl Mortmain, "že donutil pár čarodějek, kterým se říká Temné sestry k tomu, aby vytvořily závazné kouzlo, které by tyto stroje oživily ne jen mechanikou, ale i démonickou energií?"

"To už taky víme," řekl Jem. "Věřím ale, že už zbývá jenom jedna Temná sestra. Will tu druhou zničil."

"Ale její sestra se díky nekromantskému kouzlu vrátila," řekl Mortmain s náznakem triumfu v hlase, jako kdyby se mu ulevilo, že má konečně informaci, kterou ještě neví. "Zrovna teď jsou obě dvě v rezidenci v Highgate- patřila čarodějovi, dokud ho de Quincey nezabil- budou pracovat na závazném kouzlu. Pokud jsou moje zdroje pravdivé, pak se Temné sestry pokusí vyřknout to kouzlo dnes v noci."

Willovi modré oči byly temné a zamyšlené. "Děkuju vám za informaci," řekl, "ale de Quincey už pro nás brzy nebude hrozbou. Ani jeho mechanická monstra."

Mortmainovi oči se rozšířily. "Claveové útočí na Magistera? Dneska v noci?"

"Proboha," řekl Will. "Opravdu víte všechno. To je na civila velmi znepokojivé." Mile se na něj usmál.

"Tím jste mi chtěl nejspíš naznačit, že mi nic neřeknete," řekl smutně Mortmain. "Předpokládám, že ne. Ale měli byste vědět, že de Quincey má k dispozici stovky těch mechanických stvoření. V okamžiku, kdy na ně Temné sestry vyšlou své kouzlo, armáda ožije a spojí se s de Quinceym. I pokud ho Enkláva porazí, bylo by moudré nenechat tuhle armádu obživnout. Pak jí totiž bude téměř nemožné porazit."

"Jste si jistý tím, že jsou Temné sestry v Highate?" zeptal se ho Jem.

Mortmain přikývl. "Určitě ano," řekl a vychrlil jim název ulice a číslo domu.

Will přikývl. "No, určitě to budeme brát v potaz. Děkujeme vám."

"Opravdu děkujeme," řekl Jem. "Dobrou noc, pane Mortmaine."

"Ale," Mortmain vypadal zaraženě. "Budete s tím přece něco dělat, nebo ne?"

"Řekl jsem, že to budeme brát v potaz," zopakoval mu Will. Pokud jde o vás, pane Mortmaine, vypadáte jako muž, který už měl být dávno někde jinde."

"Cože?" Mortmain překvapeně pohlédl na své večerní šaty a zasmál se. "Myslím, že máte pravdu. Já jen - pokud Magister zjistí, že jsem vám tohle řekl, můj život pak bude v ohrožení."

"Pak je možná čas na dovolenou," navrhl mu Jem. "Slyšel jsem, že v tomhle ročním období je v Itálii nádherně."

Mortmain pohlédl z Willa na Jema a zase zpátky. Pak se zdálo, že to vzdal. Svěsil ramena. Zvedl oči k Tesse. "Kdybyste mohla předat mou omluvu svému bratrovi..."

"To si nemyslím," řekla Tessa, "ale děkuji vám, pane Mortmaine."

Po dlouhé odmlce přikývl a pak se odvrátil. Všichni tři sledovali, jak vlezl zpátky do kočáru. Zvuk kopyt koní, které klusali k bráně Společenství, byl hlasitý.

"Co budete dělat?" zeptala se jich Tessa v okamžiku, kdy byl vůz z dohledu. "Ohledně Temných sester?"

"Samozřejmě, že po nich půjdeme." Willovi oči zářily a byly ještě tmavší než dřív. "Tvůj bratr řekl, že má de Quincey k dispozici desítky těch stvoření. Mortmain ale říká, že je jich stovky. Pokud se Mortmain nemýlí, pak musíme dostat Temné sestry ještě před tím, než dokončí kouzlo, jinak bude Enkláva ztracená."

"Ale možná by bylo lepší varovat Charlotte a Henryho a ostatní-"

"Jak?" Willovi se do jednoho slova podařilo vložit ostrý podtón. "Myslím, že bychom mohli poslat Thomase, aby varoval Enklávu. Jenže neexistuje žádná záruka, že se tam dostane včas a pokud se Temným sestrám podaří dokončit jejich armádu, mohl by jednoduše zahynout se zbytkem z nich. Ne. My musíme chytit Temné sestry na vlastní pěst. Jednu z nich už jsem předtím zabil, s Jemem bychom měli být schopní vyřídit obě dvě.

"Ale možná se Mortmain mýlí," řekla Tessa. "Máte jen jeho slovo. Mohl by mít chybné informace."

"Možná," přiznal Jem, "ale dovedeš si představit, kdyby to tak nebylo? A my ignorovali jeho varování? Pro Enklávu by to mohl být konec."

Tessa věděla, že má pravdu. Cítila, jak jí trochu pokleslo srdce. "Možná bych vám mohla pomoct. Už předtím jsem bojovala s Temnými sestrami. Kdybych se k vám mohla připojit-"

"Ne," řekl Will. "To nepřichází v úvahu. Už takhle máme málo času na přípravu. Musíme se spoléhat na naše bojové zkušenosti. A ty nemáš žádné."

"Bojovala jsem na večírku s de Quinceym-"

"Řekl jsem ne." Willův tón jasně naznačoval, že se o téhle věci už hodlá bavit. Tessa se podívala na Jema, ale ten jen omluvně pokrčil rameny, jako kdyby jí tím říkal, že je mu to líto, ale Will má pravdu.

Obrátila svůj pohled zpátky k Willovi. "Ale co Boadicea?"

Na okamžik si pomyslela, že zapomněl na to, co jí řekl tehdy v knihovně. Pak se mu ale koutky se zacukáním zvedly do mírného úsměvu, jako kdyby proti tomu chtěl bojovat, ale bylo to zbytečné. "Jednou budeš Boadicea, Tesso," řekl, "ale ne dneska."

Obrátil se k Jemovi. "Měli bychom jít za Thomasem a říct mu, aby připravil kočár. Highgate není zrovna blízko, měli bychom vyrazit."

Na město se snesl úplněk, když Will a Jem nastupovali do kočáru připraveného k odjezdu. Thomas kontroloval upevnění otěží na koních, zatímco Will čmáral stélou na Jemovo holé předloktí runy. Stéla vrhala do šera bílé záblesky. Tessa, která dávala najevo svůj nesouhlas, stála na schodech a dívala se na ně. V břiše měla dutý pocit.

Po ujištění se, že jsou otěže bezpečně přivázány, se Thomas otočil a lehce vyběhnul po schodech. Tessa zvedla ruku, aby ho zastavila. "Už odjíždějí?" zeptala se. "Je všechno hotové?"

Přikývl. "Všechno je připraveno k tomu, aby vyrazili, slečno." Pokoušel se přesvědčit Willa a Jema, aby ho vzali sebou, ale Will měl obavy, že by se Charlotte zlobila, že ho přizvali na tuhle cestu a řekl mu, aby s nimi nechodil.

"Kromě toho," řekl Will, "musíme mít nějakého muže v domě - přece někdo musí ochránit Společenství, zatímco budeme pryč. Nathaniel se nepočítá," dodal a bokem se podíval na Tessu, která ho ignorovala.

Will natáhl Jemovi rukáv, když měl runy na kůži hotové a vrátil si stélu zpátky do kapsy. Jem se na něj díval. Jejich tváře byly plné stínů od pochodní magických světel. Tessa pomalu začala pokládat zvednutou ruku. Co to řekl?

Temní lovci si neříkají sbohem. Ne před bitvou. Nepřejí si ani hodně štěstí. Musíš se chovat tak, jako kdyby byl jejich návrat samozřejmost. A ne tak, že je to jen v rukách náhody

Jako kdyby je její gesto na ní upozornilo, oba vzhlédli. Pomyslela si, že i z místa, kde stála, mohla vidět Willovi modré oči. Měl na tváři zvláštní výraz, když se jejich pohledy setkaly. Vypadal jako člověk, co se právě probudil ze snu a klade si otázku, jestli to co vidí je skutečné, nebo ne.

Byl to Jem, který to nakonec nevydržel a vyběhl na schody nahoru k ní. Viděla, že měl znovu barvu v tvářích a jeho oči byly jasné a teplé. Přemýšlela, kolik léku ho nechal Will vzít si, aby byl připravený k tomuhle boji. "Tesso-" řekl.

"Nechci vám říkat sbohem," přerušila ho rychle. "Ale je divné nechat vás odejít a neříct vůbec nic."

Zvědavě se na ní podíval. Udělal něco, co jí překvapilo. Vzal jí za ruku a otočil jí. Podívala se na ní. Na její zlámané nehty a stále se hojící škrábance na bříškách jejích prstů. Vtiskl jí tam polibek. Byl to jen letmý dotek jeho úst. Jeho vlasy, měkké a lehké jako hedvábí jí přejely po zápěstí, když sklonil hlavu. Cítila, jak jí prošel šok. Byl dost silný na to, aby ztratila řeč, když se narovnal a pokřiveně se na ní usmál.

"Mizpah," řekl.

Zmateně na něj zamrkala. "Cože?"

"Je to druh sbohem bez toho, abys musela říct sbohem," řekl. "Je to odkaz na pasáž v Bibli. ´A Mizpah řekl: Až se rozejdeme, ať nad námi Hospodin drží stráž.´"

Tessa mu na to nestačila nic říct, protože se otočil a rozběhl se po schodech dolů za Willem, který byl nehybný jako socha a tvář měl obrácenou ke schodům. Tessa si všimla, že měl ruce, skryté v černých rukavicích, zaťaté v pěst. Možná to byl jen trik světla, protože když k němu Jem došel a sáhnul mu na rameno, s úsměvem se na něj otočil. Bez jediného pohledu na Tessu se otočil a vyhoupl se na místo řidiče. Jem ho následoval. Prásknul bičem a kočár se s rachotem rozjel k bráně. Zabouchla se za nimi, jako kdyby do ní tlačila nějaká neviditelná ruka. Tessa slyšela rachot zamykání zámku a pak bylo ticho. Jen někde ve městě začaly být kostelní zvony.

...

Sophie a Agáta čekaly v předsíni na Tessu. Když vcházela dovnitř, Agáta zrovna něco Sophii říkala, ale ta nevypadala, že by jí vnímala. Pohlédla na Tessu. Něco na tom, jak se na ní dívala, jí připomnělo pohled, který jí věnoval Will na nádvoří. Ale to bylo směšné. Žádní dva lidé na světě si nebyli míň podobní, než Will a Sophie.

Tessa odstoupila, když Agáta zavírala velké těžké dvoukřídlé dveře. Zatlačila do nich a zabouchla je. Najednou lehce zalapala po dechu, když se klika na levých dveřích začala pomalu obracet.

Sophie se zamračila. "Nemůžou se vrátit tak brzy, ne?"

Agáta se zmateně dívala na otáčející se kliku. Rukama se stále opírala o dveře. Když se před ní otevřely dokořán, couvla.

Na prahu dveří stál obr. Díky světlu zvenku na něj bylo trochu vidět. Během okamžiku Tessa mohla říct jen to, že byl vysoký a měl na sobě roztrhanou bundu. Agáta zaklonila hlavu a překvapeným hlasem vykřikla: "Ach můj Bož-"

Postava se pohnula. Objevil se záblesk kovu. Agáta zakřičela a zavrávorala. Zdálo se, že se snaží couvat před cizincem, ale něco jí v tom bránilo.

"Drahý Bože na nebesích," zašeptala Sophie. "Co to je?"

Na okamžik Tessa viděla celou scénu nehybnou, jako kdyby to byl obraz - otevřené dveře, mechanický automat, ten který přetrhl řetěz holýma rukama, měl stále stejné šedé sako. A měl stále, ach Bože, Jemovu krev na rukách. Vysušená červenočerná kůže byla místy odloupnutá a odřená. Prosvítaly jí pásy mědi. Jednou zkrvavenou rukou svíral Agátino zápěstí a v té druhé měl dlouhý tenký nůž. Tessa se vrhla kupředu, ale už bylo příliš pozdě. Stvoření seklo čepelí s překvapující rychlostí a pohřbilo ji v hrudi Agáty. Ta začala kašlat a rukama sevřela ostří. Automat stál. Byl otrhaný, děsivý a nehybný, když se Agáta snažila dosáhnout na rukojeť nože. Pak ji mechanické stvoření s šokující rychlostí vytrhlo nůž z hrudi a nechalo jí spadnout k zemi. Nezůstal, aby sledoval její pád, ale otočil se a šel zpátky ke dveřím, kterými přišel.

Paralyzovaná Sophie zakřičela: "Agáto!" Rozběhla se k ní. Tessa běžela dveřím. Mechanický stroj šel po schodech dolů do prázdného nádvoří. Dívala se za ním. Proč k čertu přišel? A proč tak náhle odešel? Teď ale nebyl čas zabývat se tím. Natáhla se pro lano, které vyselo od zvonu a silně za něj zatáhla. Když zabouchávala dveře, budovou se rozléhal zvuk zvonu. Zamknula a pak se obrátila k Sophii pro pomoc.

Společně se jim podařilo zvednout Agátu a napůl ji odnést a napůl odtáhnout přes celou místnost, kde padli na kolena vedle ní. Sophie roztrhla svou bílou zástěru a natrhala jí na bílé pásy látky, které přitiskla Agátě k ráně. Hlasem plným neovladatelné paniky řekla: "Nechápu to, slečno. Nic by se těch dveří nemělo dotknout. Nikdo, kdo v sobě nemá krev Temného lovce, by neměl být schopen otočit klikou."

Ale on na sobě měl krev Temného lovce, uvědomila si Tessa s hrůzou. Jemovu krev. Měl jí obarvené ruce jako barvou. Mohl to být důvod, proč šli tu noc na mostě po Jemovi? Mohl to být důvod, proč utekl hned, jak dostal to, co chtěl? Jeho krev. A znamenalo to, že se může vrátit kdykoliv bude chtít?

Začala se zvedat na nohy, ale už bylo příliš pozdě. Zámek, který držel dveře, začal praskat. Ozval se zvuk podobný výstřelu a pak spadl na zem rozlomený na dvě části.

Sophie se podívala nahoru a znovu vykřikla. Nehnula se od Agáty, ani když se dveře a okno rozletěly do noci.

Schody do Společenství už nebyly prázdné. Byly přeplněné, ale ne lidmi. Automaty se po nich hnaly nahoru. Jejich pohyby byly trhané a tváře měly prázdné. Byli podobní těm, které viděla Tessa předtím. Někteří ale vypadaly, jako kdyby byli sestaveni tak rychle, že neměli vůbec tváře. Měli na sobě jen hladký kov, který byl místy záplatován kousky lidské kůže. Ještě příšernější byli ti, kteří měli místo rukou nebo nohou kousky strojů. Jeden automat měl místo ruky kosu, další měl místo paže jen prázdný rukáv. Bylo to jako parodie na skutečnou ruku.

Tessa se zvedla a vrhla se na otevřené dveře. Snažila se je zavřít. Bylo to těžké a zdálo se, že se zavírají až zoufale pomalu. Za ní bezmocně křičela Sophie. Znovu a znovu. Od Agáty bylo slyšet jen hrozivé ticho. S trhaným vzdechem Tessa ještě jednou zatlačila do dveří.

Prudce uhnula rukama zpět, když jí někdo vytrhl dveře ze sevření, jako kdyby trhal ze země kus plevele. Klopýtla, když je automat odhodil stranou a vyrazil dopředu. Jeho kovové nohy řinčely na kamenech, když se vrhl přes práh. Následovali ho další a pak další. Jako jeho mechaničtí bratři. Nejméně dvanáct z nich postupovalo k Tesse s obrovskou otevřenou náručí.

...

V době, kdy Will a Jem dorazili k zámku v Highgate, měsíc začal na obloze stoupat. Highgate byl na hoře v severní části Londýna. Byl odtud nádherný výhled na město pod nimi, které bylo zalité bledým svitem měsíce smíchaným s mlhou a uhelným kouřem. Visel nad městem, jako stříbrný mrak. Město snů, pomyslel si Will, vznášející se ve vzduchu. Na okraji jeho mysli viselo pár veršů. Něco o strašném zázraku v Londýně. Jeho nervy byly ale napjaté k prasknutí z blížící se bitvy. Nemohl si vzpomenout na ta slova.

Dům byl velký Gruzínský zámek, který se rozkládal uprostřed parku. Kolem něj byla vysoká cihlová zeď. Z ulice byla vidět jen tmavá šikmá střecha. Když se přiblížili, prošlo Willem zachvění. Nepřekvapilo ho pocítit takovou věc v Highgate. Byly poblíž místa na okraji města, kterému Londýňané říkali Gravel Pit Woods. Tam házeli tisíce těl během Velkého moru. Postrádali řádný pohřeb. Jejich rozzlobení duchové straší všechny okolo. Will sem byl díky jejich činnosti poslán už víc, než jen jednou.

Černá brána do umístěná ve zdi chránila před vetřelci. Jem ale na ní nakreslil runu a udělal tím se zámkem krátký proces. Po tom, co vylezli před branou z kočáru, ocitli se na zakřivené cestě, která vedla až k hlavnímu vchodu do domu. Cesta byla zarostlá plevelem a zahrada, která se rozkládala kolem něj, byla posetá rozpadajícími se malými hospodářskými budovami a zčernalými suchými pahýly mrtvých stromů.

Jem se obrátil k Willovi. Oči mu hořely. "Nebudeme raději pokračovat ozbrojení?"

Will vytáhl nůž, který měl u opasku. "Israfel," zašeptal a zbraň vzplála jako vidlička, která do sebe absorbovala blesk. Andělské ostří vzplálo tak jasně, že Will vždy očekával, že bude horké. Jejich ostří bylo ale na dotek ledové. Vzpomněl si, když mu Tessa řekla, že je peklo zamrzlé. Bránil se podivnému nutkání se při té vzpomínce usmát. Běželi o život, měla být vyděšená, jenže ona tam jen stála a vyprávěla mu o pekle se svým skvělým americkým přízvukem.

"Tak," řekl Jem. "Je čas."

Vyšli po hlavních schodech a zkusili dveře. I když Will očekával, že bude zamčeno, bylo otevřeno. Dal tak průchod příšernému skřípaní pantů. Vstoupil s Jemem dovnitř domu. Jejich andělské ostří jim osvětlovalo cestu. Ocitli se ve velké hale. Klenutá okna, která se nad nimi tyčila, byla pravděpodobně někdy velkolepá. Teď v sobě měly prasklé okenní tabulky. Přes rozpraskaná skla byl vidět zarostlý park venku. Mramorová podlaha pod jejich nohama byla popraskaná a zlámaná. Skrz kameny prorůstal plevel. Před Willem a Jemem se objevilo velké schodiště, které vedlo nahoru do prvního patra.

"Tady to nemůže být," zašeptal Jem. "Vypadá to tu, jako kdyby tu nikdo nebyl aspoň padesát let."

Sotva domluvil, noční vzduch sebou přinesl vůni růží a ozval se zvuk, ze kterého se Willovi zježily chloupky vzadu na krku. Značky na jeho ramenou začaly pálit. Byl to zpěv. Ale ne příjemný zpěv. Byl to hlas tak vysoký, že by ho lidé nemohli rozpoznat. Nad hlavou jim začal rachotit strop. Jako skleničky, které vibrují pouhým dotekem ruky.

"Někdo tu je," odpověděl mu Will. Bez dalšího slova se otočil. Jem si stoupnul k němu, takže teď k sobě stáli zády. Jem čelil otevřeným předním dveřím a Will obrovským točitým schodům.

Něco se objevilo na vrcholu schodiště. Nejdřív Will uviděl jen střídavý vzor černé a bílé, který se postupně vynořoval víc a víc. Přitom zpěv stále sílil a Willovi se chloupky vzadu na krku ježily ještě víc.

Pot mu máčel vlasy na spáncích a stékal mu vzadu po kříži, kde ho uchvacoval mrazivý vzduch.

Byla v polovině cesty po schodech, než jí konečně poznal. Paní Temná. Dlouhé kostnaté tělo měla oblečené v jakémsi rouchu jeptišky. Byl to beztvarý tmavý plášť, který jí padal od krku až k nohám. V jedné ruce, na které měla drápy, držela lucernu bez světla. Byla sama, i když ne tak docela, uvědomil si Will, když se zastavila na odpočívadle. Věc, kterou svírala, nebyla lucerna. Byla to oddělená hlava její sestry.

"U andělů," zašeptal Will. "Jeme, podívej se."

Jem se otočil a zaklel taky. Hlava paní Černé visela z copu šedivých vlasů, které k sobě paní Temná tiskla, jako by to byl nějaký neocenitelný artefakt. Hlava měla otevřené oči, které byly celé bílé jako vařené vejce. V pootevřených ústech měla ještě zaschlou krev. Vytékala jí z jednoho koutku.

Paní Temná přestala zpívat a zasmála se jako školačka. "Zlobiví. Zlobiví," řekla. "Takhle se vloupat do mého domu. Zlí, malí Temní lovci."

"Myslel jsem si," řekl Jem polohlasem, "že je její sestra naživu."

"Možná, že jí přivedla zpátky k životu a pak jí tu hlavu zase usekla," zamumlal Will. "Vypadá to jako hodně práce pro nic za nic, jenže pak ..."

"Vraždící Nephilime," zavrčela paní Temná a ulpěla pohledem na Willovi. "Nestačilo ti zabít mou sestru jednou? Vrátil ses, abys mi zabránil v tom, znovu jí oživit. Víš vůbec, jaké to je, být úplně sama?"

"Víc, než si dovedeš představit," řekl Will pevně. Viděl Jemův postranní zmatený pohled. Hlupáku, pomyslel si Will. Neměl bych říkat takové věci.

Paní Temná se vyhoupla na nohy. "Jsi smrtelný. Jsi sám jen chvilku. Jen jeden vzdech vesmíru. Já jsem sama už navždy." Pevně k sobě přitiskla hlavu. "Co je vám vůbec do mě? Určitě se v Londýně dějí mnohem horší zločiny, které by naléhavě vyžadovaly pozornost Temných lovců, než moje ubohé pokusy na znovuoživení mé sestry."

Will se setkal s Jemovým pohledem. Ten jen pokrčil rameny. Je jasné, že byl stejně zmatený jako Will.

"Je sice pravda, že černá magie je v rozporu se zákonem," řekl Jem, "ale je tu taky závazné kouzlo na spoutání démonské energie. A to už vyžaduje naši pozornost. A dost naléhavě."

Paní Temná na ně zírala. "Závazné kouzlo? Spoutání démonské energie?"

"Nemá smysl předstírat. Známe přesně tvé plány," řekl Will. "Víme o automatech, závazném kouzlu a i o tvých službách Magisterovi, do jehož úkrytu má právě teď namířeno zbytek Enklávy. Až skončí dnešní den, bude kompletně vymazán z povrchu země. Už tu není nikdo, na koho se můžeš obrátit, není už místo, kde by ses mohla schovat."

Paní Temná viditelně zbledla. "Magister?" zašeptala. "Našli jste Magistera? Ale jak..."

"Přesně tak," řekl Will. "De Quincey nám unikl už jednou, ale tentokrát ne. Víme kde je a-"

Jeho slova byla utopena v hlučném smíchu. Paní Temná se opírala o zábradlí schodiště a vesele se řehtala. Will a Jem na ní zmateně zírali, když se narovnala. Načernalé slzy jí vesele tekly po obličeji. "De Quincey, Magister!" vykřikla. "Ten teplouš co si čechrá svý upírský peří! Aaa, to je vtip! Vy jedni hloupí blázni!"