6. Kapitola

Přišel jsem do velké místnosti, ve které se obvykle scházíme. Někdo by tomu říkal salon, nebo obývací pokoj, ale my tomu neříkáme nijak. Prostě jen místnost, ve které se scházíme.

Rozhlédl jsem se po ostatních. Už tu byli všichni, takže jsem asi přišel poslední.

„Takže když už jsme tu všichni, dozvíme se konečně, proč jsme tu?“ zeptal se Derek.

„Já bych řekl, že jsme tu, protože nás Diana chtěla vidět,“ odpověděl Samuel.

„Ty si nás chtěla vidět? To jsme ti tak chyběli? Nebo spíš já jsem ti tak chyběl. Pokud jsi mě chtěla hltat očima a myslet na to, jak jsem úžasný a nádherný a dokonalý, tak si nemusela svolávat oficiální schůzi Bojovníků temnot, stačilo by říct,“ řekl Derek potěšeně.

„O tom nepochybuju,“ ušklíbla se Diana.

„Jsme tady, protože Nick je kolosální debil,“ ozvala se Marisa.

„To jsi nám to nádherně vysvětlila, sestřičko, takže můžeme jít,“ zareagoval Erik a zamířil ke dveřím.

Ty se mu zabouchly před nosem a Erik letěl zpátky až se rozmáznul o zeď.

Derek vypadal, že chtěl něco říct, ale pusa se mu otvírala a zase zavírala, aniž by vydal hlásku.

Samuel se mu začal smát, ale přestal, když k němu přiběhla skříň a začala ho honit po místnosti.

Zvláštní pohled. Erik se s klením sbíral ze země, Derek s vytřeštěnýma očima otvíral a zavíral pusu a Samuel s křikem utíkal před děsivou gotickou skříní.

Pousmál jsem se.

Vanessa vypadala, že se musí velmi přemáhat, aby se nerozesmála, ale věděla, že by jí pak Diana udělala něco podobného, takové situace nejsou nic nového.

Marisa obrátila oči v sloup, jako by jí to otravovalo. To je celá ona. Strašně povýšená. Jako by byla něco lepšího.

Sebastian vrtěl hlavou a tvářil se, že už neví co s nimi. Samozřejmě Sebastian je bratr Samuela, Dereka a Natalie, ale na rozdíl od nich je zodpovědný a nedělá si ze všeho srandu. Většinou se je snaží uklidňovat.

Amy se začala smát. Diana jí neumlčuje, protože moc dobře ví, že až se začne něco řešit, Amy zmlkne a začne poslouchat. Je celkem poslušná.

Tristan se tváří pořád stejně zachmuřeně, ale Tristan se tváří zachmuřeně furt.

A Natalia ležela na pohovce a četla knihu a nevnímala nic okolo.

„Docela bych ocenila, kdybychom jednou mohli začít schůzi bez toho, abych musela umlčovat tyhle tři,“ řekla Diana přísně.

Erik se sebral ze země a Samuela zahnala skříň k nám a stála vedle něho jako stáž.

„Důvod, proč jsem svolala tuhle schůzi, je ten, že tu máme problém. Někdo viděl Nicka.“

„Možná mě viděl,“ zahučel jsem.

Derek začal poskakovat a mávat na nás.

„Co je Dereku?“ ptala se Diana zmateně.

„Myslím, že chce něco říct,“ řekl Erik.

„Tak ať mluví.“

„Zakázala si mu mluvit,“ připomněl jsem.

„Aha,“ došlo Dianě. „Už můžeš mluvit.“

Typické. Derek proti ní určitě celou dobu napínal své síly a ona si toho ani nevšimla.

Není nadarmo naší vůdkyní.

„No konečně. Vážně, Diano, měla bys trochu brzdit, takhle mě neslušně přerušit.“

„Dereku, neslušné je někomu skákat do řeči. O umlčování nikdo nemluvil,“ řekl se smíchem Erik.

„Jako by si zrovna ty věděl, co je slušné, a co ne.“

„Tak dost! Dereku, pokud tohle bylo to, co si chtěl říct, tak tě zase umlčím,“ řekla Diana.

„Ne to jsem nechtěl říct, teda chtěl, ale i něco jiného.“

„A co?“

„Vypadá to, že se konečně dostáváme k věci,“ řekl Samuel.

Skříň varovně otevřela a zase zavřela dceře.

„No jo už mlčím.“

„Znamená to, že iluze už nefunguje?“ zeptal se konečně Derek.

„Někdo jiný mě určitě neviděl,“ řekl jsem.

„To je škoda. A já doufal, že budu moct projít po ulici a vnímat obdivné pohledy dívek,“ vyjevil nám důvod svého náhlého zájmu Derek.

„Jde o to, že by nemusela být člověk,“ ignorovala Diana Dereka.

 „Takže je to holka? Je hezká?“ ptal se Erik jako správný děvkař.

„Vlastně ani ne,“ řekl jsem po chvíli vzpomínání.

„Škoda.“

„Teď musíme ale zjistit, co je ta holka zač,“ pokračovala Diana. „Nicku? Našel si ji?“

„Jo a sledoval jsem jí. Je tady na školním zájezdu, vypadala normálně.“

„Sledoval jsi ji celou dobu?“

„Natalia mě střídala.“

„Tali?“

Ticho. Natalia seděla v křesle a četla. Modré vlasy jí padaly přes rameno a skrývaly její tvář.

Najednou jí knížka vyletěla z ruky a křeslo se převrátilo.

Natalia vyskočila.

„Už vnímám, takže cokoli mi chcete říct, tak mi to řekněte rychle.“

„Střídala si Nicka v hlídání té holky?“

„Jaké holky?“

„Poslouchala si vůbec o čem jsme se tady bavili?“

„Ne.“

„Čím já jsem si tohle zasloužila,“ zasténala Diana. „Zrekapituluju to. Bavily jsme se o té holce, která viděla Nicka. Hlídala si jí?“

„Jo, vy myslíte Annu? Ta je moc milá. Doporučila mi tuhle úžasnou knihu.“

„Ty si s ní mluvila?“

„No jasně. Zamyslela jsem se a uklouzla jsem po té pitomé naleštěné podlaze v internetové kavárně. Pomáhala mi posbírat mé rozsypané knihy.“

„Takže tě viděla?“

„No jasně.“

„Tali, jak si vypadala?“

„Stejně jako teď.“

„Ty si včera vypadala stejně jako teď,“ zeptal se Derek nevěřícně.

„Jo, ladí mi to k té knize.“

„Co to vůbec čteš?“  ptal se Samuel.

Zvedl knihu a podíval se na název.

„Eragon? O čem to je?“

Natalia se rozzářila.

„O jednom klukovi, který najde dračí vejce…“

Dobrý, nemusíš nám tady vykládat děj celé knihy,“ přerušila jí Diana. „Nevíš náhodou, co je zač?“

„Ne, ale ona to taky neví. Myslí si, že je člověk.“

„A na to si přišla jak?“

„Z jejího chování.“

„Takže jí budeme ještě nějakou dobu sledovat. A to všichni. Pokud dospějeme ke stejnému názoru, tak jí vezmeme a odneseme k nám. Nemůžeme nechat mezi lidmi pobíhat holku, která nás vidí. Bylo by to nebezpečné, jak pro nás, tak pro ní,“ rozhodla Diana.

„Takže akce s únosem?“ řekl Derek s nadějí v hlase.

„Je někdo proti?“

„Změnilo by se něco, kdybychom byli?“ zeptala se Natalia.

„Ne.“

„Pak není, co řešit.“