Bojovníci temnot - 9. Kapitola

21.03.2013 13:09

 

9. Kapitola

 

Anna

 

„No ne. Koho nám to sem čerti nesou!“ vzpamatoval se jeden se zrzavými vlasy.

„Já bych řekl, že holku,“ usmál se ten vlasy barvy slámy.

„A já bych řekl, že jí nepřinesli čerti ale Nick,“ ozval se kluk, který neměl skoro žádný pigment.

„A já bych řekl, že je to detail,“ hájil se zrzek.

Co je to za exoty? Do jakého blázince mě moje halucinace zatáhla?

„Čím já jsem si to zasloužil?“ zasténal Nick. „Po maratónu otázek jsem jí chtěl zatáhnout k Dianě a pak si odpočinout tím, že zabiju nějakého nižšího. Rozhodně nemám náladu čelit vám třem a vaším novým mučením s já bych řekl. A mimochodem čerti neexistujou“

„Náhodou já bych řekl, že jsem už čerta potkal. Pokoušel se mě nabrat na rohy,“ řekl zrzek.

Nick se na něj pochybovačně podíval.

„No nekoukej tak na mě. Bylo to před dvěmi tisíci lety ve Španělsku.“

Řekl dvěmi tisíci lety?

„A jak moc si byl opilý?“

„Já bych řekl, že ani trochu.“

„A já bych řekl, že meleš nesmysly,“ připojil se slámovec.

„A já bych řekl, že souhlasím se Samuelem,“ přidal se bezpigmentovec.

Zatřásla jsem se. Byla tady ještě větší zima než venku. To tu nemají topení?

„A já bych řekl, že děsíme tu holku,“ řekl zrzek, aby se vyhnul odpovědi.

Najednou jsem byla středem jejich pohledů.

„Nebojím se vás. Jenom mi byla zima,“ hájila jsem se.

„Já tě zahřeju,“ mrkl na mě svůdně zrzek.

Tak to teda ne.

„Sorry,“ ušklíbla jsem se. „Halucinace nemají zahřívací právo.“

Dívali se na mě jako bych byla cvok. Což asi jsem, když moje mysl vymyslela něco takového.

Pak se zrzek zasmál a náhle se objevil přímo přede mnou.

„Takže halucinace, jo? Dovol mi, abych ti dokázal, že nejsem halucinace,“ šeptal mi.

Byl blízko. Byl až moc blízko. A musela jsem uznat, že je hezký. Sice ne jako Nick, ale hezčí než Jason.

To nevypadíá na halucinaci.

Přitlačil mě svým tělem ke zdi. Cítila jsem jeho dech.

Pak odletěl přes místnost.

„Dej jí pokoj, Dereku,“ zavrčel Nick.

Opravdu ho Nick hodil přes celou místnost, jako by nic nevážil?

Pak se otočil na mě.

„Tobě je zima?“ zeptal se překvapeně.

„Tak trochu,“ drkotaly mi zuby.

Nick si sundal svou koženou bundu a podal mi jí.

„A tobě zima nebude?“ ptala jsem se, protože na sobě měl jenom černé tričko s krátkým rukávem, které mu nádherné obepínalo svaly.

„Nám zima není.“

No tak jo. Nebudu protestovat.

Oblékla jsem si bundu. Byla obrovská a úplně na mě visela, ale byla také příjemně vyhřátá. Až moc vyhřátá. Jako by měl Nick vyšší tělesnou teplotu než já.

„Odvedu tě za Dianou.“

„A to nás ani nepředstavíš?“ zeptal se bezpigmentovec a vstal od stolu.

Překvapeně jsem zamrkala. Byl obrovský. Nick, Derek a Samuel byli hodně vysocí, ale na bezpigmentovce neměli.

„Erik,“ představil se.

 „Anna.“

Usmál se: „Moc rád tě poznávám, Anno.“

Přistoupil o krok blíž.

Z větší blízkosti jsem zaznamenala, že má černé oči.

Vlastně Nick, Samuel a Derek je měli taky, ačkoli jsem to zaznamenala jen okrajově, ale u Erika si toho nešlo nevšimnout, kvůli neobvyklému kontrastu.

„Já tebe ne, protože opravdu nemám Stockholmský syndrom (Když si oběť vytvoří vztah k únosci).“

No jo oni mě unesli. Neměla bych být víc vyděšená?

Když já jsem se s nimi cítila tak správně.

Jako bych sem patřila.

Navíc jsem potřebovala vědět, co se to děje, a kdybych jim utekla, což si nemyslím, tak bych si dokonce života lámala hlavu s tím, co jsou zač.

Zasmáli se.

„Věř mi,“ ozval se Nick. „Nikdo po tobě nechce, aby si tady nikoho měla ráda. Zvlášť je,“ máchl rukou k těm třem.

„No já nevím, myslím, že moje sestra už tě považuje za kamarádku,“ zasmál se Derek.

Radši jsem se ani neptala, kdo je jeho sestra.

„Můžu mít dotaz?“ zeptala jsem se Erika.

Zvedl obočí.

„Už si mi jeden položila, ale přesto mi můžeš položit další.“

„Kolik měříš?“

Derek se Samuelem a vyprskli a začali hvízdat.

Derek se ptal: „Hele, nechceš mu tyhle otázky měla pokládat v soukromí. Teda ne, že by mi to vadilo.“

Co tím myslí?

Erik se pobaveně zeptal: „A to se ptáš na mojí výšku, nebo na něco jiného?“

Teď mi došel ten dvojsmysl a já zčervenala.

„Myslela jsem výšku,“ řekla jsem potichu.

„2 metry 10,“ řekl Erik. Pak ztišil hlas: „Ale tam dole to taky není málo.“

Pokud jsem se před tím červenala, tak teď jsem krvavě zrudla. Nějak jsem pochybovala, že mluví o délce svých nohou.

Derek se Samuelem se úplně hroutili k zemi.

Nick taky vypadal pobaveně.

Měla jsem pocit, že se propadnu.

„Nechte jí na pokoji,“ dovnitř jako velká voda vběhla holka, jejíž vlasy a oči odpovídaly barvě mého obličeje.

Byla mi nějak povědomá.

„Anno!“ vykřikla a objala mě. „Tak ráda tě zase vidím.“

Kdo to je?

„J-já.“

„To je super, že si tady. Pojď musím ti to tu všechno ukázat.“

„Tali,“ smál se Derek. „Nech jí vydechnout.“

Zamračila se na něj.

„Já? To ty jí tady určitě celou dobu otravuješ. Mimochodem,“ otočila se na mě. „Četla jsem toho Eragona. Měla si pravdu, je to fakt super. Teď čtu Eldesta. A řekni mi, že Murtagh není mrtvej. Je to moje oblíbená postava.“

Tak moment. Není to ta holka, se kterou jsem se srazila v internetové kavárně?

Jak jen se jmenovala?

„Hm Natálie?“

„Pamatuje si mě,“ jásala. „Vidíš?“ otočila se na Samuela. „Já ti říkala, že si mě bude pamatovat.“

„Tali, ty jsi nezapomenutelná osoba,“ řekl Erik.

Vypadá to, že zapomněli na to svoje já bych řekl. No, připomínat jim to rozhodně nebudu.

„Ty si jedna z nich?“ ptala jsem se na očividné.

A kdo vlastně jsou?

„No jo. Měla jsem tě za úkol sledovat.“

„Který vůl poslal Nataliu na sledovačku?“ ptal se Derek s vytřeštěnýma očima.

„Hej!“ protestovala Natalia.

„Natalia dokáže vnímat, když je to potřeba, takže nevidím důvod, proč jí neposílat na sledovačku,“ zastal se jí Nick.

„Takže si to byl ty,“ konstatoval Samuel.

„Hele, já už bych jí měl vzít za Dianou. Musí z nás být fakt zmatená,“ řekl a táhnul mě z místnosti.

Komentáře

kapitola

Vicky | 23.03.2013

Anna je fakt jedna z nejsympatičtějších postav, o kterých jsem četla. O.o Ty její hlášky...! :D Stockholmský syndrom!!! To jsi zabila!! :D A Erik a jeho výška...:D Musíš psát dál, protože tohle je fakt úžasná práce a já se jí nemůžu pořádně nabažit. =D

Re: kapitola

Alice Shinshekli | 23.03.2013

Děkuji.
Annu mám taky ráda, ačkoli já mám v tomhle ráda všechny důležité postavy. A rozhodně se nemusíš bát, že to skončí. Mám naplánováno asi 10 dílů, protože jsem tak propracovala jiné postavy, že jsem je nechtěla nechat jako vedlejší, tak bude každý díl o někom jiném.

Přidat nový příspěvek

Novinky

Zápis spřátelených blogů

08.02.2013 22:35
Pokud se chcete stát mým sb, tak mi napište na alice.shinshekli@seznam.cz svou přezdívku, blog, na co se váš blog zaměřuje (pokud se zaměřuje na něco konkrétního) a pokud chcete, tak jak dlouho ho máte. Můžete mi napsat i do komentářů, ale nevím, jak dlouho bude trvat, než si toho...

Prolog

08.02.2013 14:32
Běžela jsem temnou uličkou jak nejrychleji mohla. Za mnou se ozývalo dunění bot těžkého muže. Byli mi v patách. Rychle jsem zahnula a doufala, že se jim ztratím. Trochu se mi ulevilo, když kroky za mnou ustaly, ale hlavně neusínat na vavřínech. Běžela jsem tiše dál. V dálce jsem zahlédla...
<< 10 | 11 | 12 | 13 | 14