Probudila jsem se na studené zemi. Otevřela jsem oči. Byla jsem v nějaké cele. Byla tma, jenom zamřížovaným oknem sem vnikalo měsíční světlo.

Co tady dělám? Proč jsem nespala ve své posteli v mém pokoji?

To jsem se někde opila a skončila jsem ve vězení? Máma mě zabije!

Co zabije, ta stará čarodějnice mě prokleje tak, že si budu přát zemřít.

Sedla jsem si.

Au! Moje hlava! To jsem toho musela vypít. Takovou kocovinu jsem ještě neměla.

Ale moment. Když jsem byla tak moc opilá, tak proč se probouzím uprostřed noci? Neměla bych spát jako zabitá až do zítřejšího odpoledne?

Navíc proč si nic nepamatuju? Bývám často opilá, ale tak moc zase ne.

Přece jenom si dávám trochu pozor. Někdo by mohl říct, že b sobě mám přece jenom nějakou zodpovědnost.

Blbost! Dávám si bacha, abych další den  nevypadala jako by mě přejel náklaďák.

Pomalu jsem vstala. Už je to hodně dlouhá doba, co jsem se naposledy na svých vysokých podpatkách cítila nejistě, ale možná je to tím, že se mi třásly nohy. Jako bych uběhla maratón.

Jo přesně tak. Cítím se, jako bych uběhla maratón a někdo mě pak bacil do hlavy něčím těžkým.

Otřásla jsem se. Na rukou mi začala naskakovat husí kůže a zuby mi začaly drkotat. Byla tady fakt docela kosa. Stát by taky mohl vydat víc peněz na topení v celách, místo aby si politikové nacpávali kapsy penězi.

Ale nebudu je házet všechny do stejného pytle. Někteří jsou i celkem slušní, ačkoli je jich málo.

Sakra já tady přemýšlím o politice. Zbláznila jsem se, nebo co? Mě je vlastně politika ukradená.

Proč by mě měla zajímat politika, když si musím dávat pozor, aby mě nevykopli od roztleskávaček.

Navíc mě máma nutí učit se ty kraviny a nezajímá jí, že nechci být taková. Že nechci vědět, že něco takového existuje, natož se to učit.

Tak dost! Musím být pozitivní. Negativní přístup mi nepomůže.

Když ono je tak těžké být veselá, když v noci tvrdnu v cele, mám strašnou kocovinu a studená země mě zebe do chodidel.

Tak počkat! Do chodidel? Kde jsou moje černé lodičky na vysokém podpatku? Proč je nemám na nohou? Sakra byly Belliny. U těch mých se mi nedávno zlomil podpatek a já neměla peníze na další. Musím přemýšlet, kde jsem byla.

Kdyby mě jenom nebolela tolik hlava, ale toho se vlastně můžu zbavit.

Sáhla jsem po svém řetízku, nebyl na krku.

Rychle jsem kolem se po hmatu hledala svůj řetízek.

Najednou všechny moje problémy jako by zmizely. Proti ztrátě řetízku jsou zanedbatelné. Bez něj se cítím jako nahá. Nahá? Bylo by mnohem lepší, kdybych byla nahá a řetízek měla na krku!

Já ho vždycky měla na krku! Hned jak jsem se narodila, tak mi ho daly na krk a od malička mi bylo vtloukáno do hlavy, že ho nesmím nikdy sundávat.

Začínala jsem panikařit.

Nakonec jsem to vzdala, řetízek nikde nebyl.

Znovu jsem si sáhla na krk. Něco jsem tam měla.

Sedřenou kůži jako by mi ho někdo surově strhl z krku.

Najednou se mi vzpomínky začaly pozvolna vracet.

Vzpomněla, jak jsem šla v noci sama domů.

Jak mě někdo začal pronásledovat.

Stařenka s nákupní taškou na kolečkách.

Muži, kteří mě do té staromódní hrůzy nacpali.

Bílá roucha, která měli na sobě.

Ach můj bože!

To byli oni.

Celý svůj život jsem o nich slýchávala, ale nikdy jsem nikoho z nich nepotkala. Nejsem si jistá, jestli vůbec existují. Samozřejmě mi bylo vtloukáváno do hlavy, že existují a já se o nich učila, ale to ještě neznamená, že jsem v ně věřila.

No, teď už v ně věřím.

Ale co po mě chtějí. Nic nevím, jsem slabá, takže bych jim asi sotva pomohla s nějakým problémem a moje síla by proti té její byla tak malinká, že by si jí ani nevšimli. Teda pokud jsou to vyšší. Někomu z nižších už by moje síla nemusela připadat tak k ničemu.

Ale jisté je jedno. Jsem v průseru!

Schoulila jsem se do klubíčka a začala vzlykat.

„Pláč ti nepomůže,“ zaslechla jsem.

Celá jsem strnula strachy.

„Cože?“ zeptala jsem se chvějícím se hlasem.

„Pláč ti nepomůže,“ opakoval hlas.

Zaznělo to z temného kouta.

„Kdo jsi?“ ptala jsem se už trochu s nadějí.

Vím, že je to sobecké, ale bylo by to lepší, kdybych v tom nebyla sama.

„Záleží na tom? Nejsem nikdo důležitý. Všem jsem ukradená, tak proč by mělo záležet na tom, kdo jsem. Vlastně by se dalo říct, že jsem nikdo.

Nikdo mě nezná. Nikdo se o mě nezajímá. Jsem jen stín. Jenom odraz pravé osoby, která vlastně neexistuje.“

Absolutně nechápu o čem mluví, ale je to další holka tady, ačkoli je to asi magor.

Vstala jsem a přiblížila se k ní.

Teď jsem jí viděla.

Byla to gotka. Dlouhé, rovné, černé vlasy měla rozpuštěné a rozcuchané. Patka jí schovala jedno oko, ale to druhé bylo černé. Měla neuvěřitelně bledou pleť.

Uznávám, že takové holce stačí černé oblečení, které ona měla, aby vypadala jako gothka.

„Jak dlouho jsi tady?“

„Už dlouho.“

„Co znamená dlouho?“

„To je velmi dobrá otázka, kterou si filozofové pokládají. Co je čas?

Čas je relativní. Jedna minuta je někdy jako několik hodin, a někdy jako pouhá sekunda. Proto pojem dlouho je taky relativní. Můžou to být roky. Můžou to být měsíce, možná dny. Někdo považuje za dlouho staletí. Mě to přijde jako několik tisíciletí, ale těžko říct.“

„Tebe taky unesli?“

„Definuj slovo únos.“

Co?

„Budu to brát jako ano. Mimochodem já jsem Daisy.“

„Bereš to jako ano. Někdo jiný by to bral jako ne. A to co by si ty brala jako ne, by jiný brali jako ano. Je to relativní. Všechno je relativní. Kromě smrti. Ta jediná je absolutní.“

Tak jo začínám se té holky bát, ale je to má jediná společnost.

„Jak se jmenuješ?“ ptala jsem se.

Ticho.

Když už jsem čekání na odpověď vzdala a odešla zpátky do svého rohu, kde jsem si lehla na studenou tvrdou zem, jsem zaslechla tichou odpověď: „Della.“

A pak už nic.