4. Kapitola

Když jsme odešli z hradu, tak jsme zamířili do malého městečka, kde jsme dostali rozchod.

„Tak kam půjdeme?“ ptala jsem se.

Bella měla zase špatnou náladu, ale teď vypadala spíš vyděšeně. Pořád se ohlížela jako já v hradu.

„Já vím kam,“ usmál se Alex. „Všiml jsem si toho, když jsme vešli do města.“

„A ty si pamatuješ cestu?“ zeptala jsem se udiveně.

„Tohle městečko se mi líbí. Špatně se tady ztrácí.“

„Vsadím se, že ty bys to dokázal.“

„Nepochybně. Ale ne když je to pár kroků rovně,“ řekl a zamířil k blízké internetové kavárně.

„Chceš tím říct,“ začala jsem, „že nebudeme celý měsíc bez internetu?“

„Ano. Přesně to tím chci říct.“

„A co vlastně tam?“ zeptala se Bella trochu znuděně.

Zvláštní normálně by to uvítala.

„Napadlo mě, že bychom mohli zkusit zjistit něco o Daisy. Třeba jestli nedošlo k nějakým únosům, nebo něco takového.“

Bella se na něj nevěřícně dívala.

„No je to lepší než nic nedělat. Teda aspoň mě to tak připadá,“ říkal nejistě.

Bella ho objala.

„Děkuju moc. Jsem ráda, že tě to napadlo.“

Alex vypadal, že se mu ulevilo, že neřekl něco, co by jí rozrušilo.

Bellu sice nic tak snadno nerozruší, teda kromě věcí, které jí štvou, ale tohle je výjimečná situace.

V kavárně jsme se posadili k jednomu počítači, přičemž doprostřed jsme pustili Alexe.

Ten hned našel Google a něco tam začal strašně rychle psát.

„Co to tam píšeš?“ ptala se Bella.

„Únosy sedmnáctiletých dívek. Hele našel jsem Daisy. Policisté se shodli, že půjde pravděpodobně o únos, vzhledem k tomu, že našli její kabelku.“

„Oni našli její kabelku?“ vyhrkla jsem.

Bella silně zbledla. Daisy za normálních okolností kabelky neztrácí.

Alex se na nás s úkosem podíval.

„Co kdybyste zašli něco koupit a já bych zatím něco našel?“ navrhl.

„Dobrý nápad,“ vyskočila jsem ze židle. „Pojď Bello. Mrknem, jestli mají muffiny.

„Čokoládové!“ volal za námi Alex.

„To je jasný!“ odpověděla jsem.

Když jsme se vraceli s muffinama, horkou čokoládou pro Alexe, bílými moky pro Bellu a černou kávou pro mě, Alex něco horečně klikal do klávesnice.

Alex to s počítačem umí úžasně, zatímco já jsem ráda, když dokážu poslat mail.

„Našel si něco?“ ptala se Bella.

„Vlastně jo. Nevím jestli to má s únosem Belly něco společného, ale rozhodně není jediná unesená. Tenhle měsíc unesli ještě dvě holky našeho věku.

A to není všechno,“ zamračil se. „Stává se to každý rok.“

„Každý rok unáší holky?“

„Každý rok v červnu někdo unáší holky našeho věku.“

„To není nic divného.“

„Nemyslel jsem našeho věku jako sedmnáctileté, ale našeho věku jako našeho věku. Loni šestáctileté, předloni patnáctileté. Nevím jak vám, ale mě se to zdá divné.“

„Jak se jmenovali ty unesené?“ ptala se Bella najednou.

„Počkej. Ty dvě se jmenovaly Harrisová a Nellová. Křestní jména neuvedena“

Bella sebou škubla.

„A ty ostatní?“

„Momentíček.“

Alex už zase jel prsty po klávesnici.

„Hm tady. Loni to byla Angorová, Sethová, Kotová, Cadirenová, Ellenová, Zorová a Tullivanová.

Předloni Byssová, Mandelová…“ přestal číst. „Nějaká příbuzná?“

„Moje rodina je obrovská,“ pokrčila Bella rameny.

„Rosová, Odenová, zase Harrisová, Warrenová, Unisová,“ pokračoval.

„A rok před tím zase Angorová, Delvinová…“ přitom se mu hlas zatřásl, ale nezeptal se mě jestli jí znám. Věděl, že pokud mám nijaké příbuzné, tak o nich nevím.

„Zase Nellová, Vetelová a něco, co nedokážu vyslovit. Fo-fo…“

„Forgetnerouvahauserová,“ dořekla za něj Bella.

Byla ještě bledší než předtím, ale teď vypadala jako by jí něco došlo a vůbec se jí to nezamlouvalo.

„Tak bych se teda nechtěl jmenovat. ‚A jak to vůbec víš?“

„Dívala jsem se ti přes rameno.“

Ale ona se mu přes rameno nedívala. Ale proč by lhala. Zdálo se mi, že Bella něco tají, ale to já taky, takže si myslím, že na to má právo. Stejně by mě ale zajímalo, co to je.

„Tak si to přečti sama, těch Fo-fo něco je tam ještě několik,“ povzdechl si Alex. „Je ale zvláštní jak často se ty jména opakují. Třeba Mandelových je tam taky několik.“

Bella přejela očima ostatníma jména a pak přikývla, jako by jí to pouze utvrdilo její názor.

„Už toho necháme,“ řekla pevným hlasem.

„Ok. Ale na srazu máme být až za pět minut,“ řekl Alex s pohledem na hodinky.

„A cesta trvá tak pět minut, takže máme ještě čtvrthodiny čas, vzhledem k tomu, že jste tady, takže se nemusím bát zabloudění.“

Alex se najednou ďábelsky usmál a zase se sklonil ke klávesnici.

„Já to říkal!“ vykřikl náhle, až se po nás pár blízko sedících lidí otočilo.

„Co?“ zeptaly jsme se s Bellou unisono.

„Pompeje (italsky Pompei, latinsky Pompeii) je italské město v provincii Napoli. Město je známé tím, že se stalo jedním ze tří starořímských měst v Neapolské zátoce v císařské provincii Italia (dnes region Kampánie, Itálie), která byla 24.srpna roku 79 našeho letopočtu zničena výbuchem sopky Vesuv. Tady to máš černé na bílím. Nebo spíš černomodré na bílím.“

Bella se zamračila vzala Alexovi myš a klikla v obsahu na Vesuv pohřbívá město. Pak se usmála.

„Dříve si lidé mysleli, že tato katastrofa se stala 24. srpna 79, ale podle nejnovějších objevů to je 24. říjen 79.“

Naklonil se k monitoru Alex. Zamračil se.

„Vypadá to, že už si měla zase pravdu,ale jak si to sakra věděla.“

Pokrčila rameny: „Znalosti.“

Dál už nikdo z nás nekomentoval. Dojedli jsme, dopili, zaplatili a vyrazili k východu. Po cestě jsem se jen taktak vyhnula jedné holce, která uklouzla po naleštěné podlaze. Z kabelky se jí přitom vysypal blok, spousta tužek, rtěnka, modrý lak na nehty a nějaké knihy.

Sehnula jsem se, abych jí to pomohla sebrat.

Zahlédla jsem názvy některých knih Vampýrská akademie Mrazivý polibek a Stínem políbená, Nástroje smrti Město z kostí, Mechanický princ, Mediátor. Všechny tyhle knihy jsem znala a milovala.

„Díky,“ usmála se na mě.

Škubla jsem sebou, když jsem na ní pohlédla, protože měla modré vlasy.

Mezi těmi všedními lidmi tady všude kolem působila jako pěst na oko.

„Nemáš zač. Tohle všechno sebou taháš?“ vydechla jsem nevěřícně.

„No jasně. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou si chci dneska číst, tak jsem si jich sebou zvala víc. Škoda jen, že mám tak malou kabelku, takže se mi jich tam nevejde víc. Vzala bych sebou i Alfa a Omega, Sweet evil a Imortal city.“

Usmála jsem se. Vypadalo to, že jsem narazila na holku se stejným vkusem na knihy.

„Tak si je stáhni,“ navrhla jsem.

„To taky někdy dělám, ale mobil se vybije a co potom? Tohle je jistější.“

„Taky pravda,“ usmála jsem se. „Mimochodem já jsem Anna.“

„Natalia,“ odpověděla s úsměvem.

„Sorry už ale fakt budu muset jít, kamarádi mi utíkají,“ loučila jsem se. „Mimochodem doporučuju Eragona.“

„Mrknu na to, tak zatím.“

„Ahoj.“

Dobíhala jsem Bellu s Alexem, při čemž jsem sebou párkrát sekla.

„Kde si byla?“ ptal se Alex, když jsem k nim dosupěla.

„Jedna holka v té kavárně upadla a já jí pomáhala posbírat věci. Měla u sebe pět knih.“

„Tak to jste si museli rozumět.“

„Docela jo. Všechny jsem četla. A doporučila jsem jí Eragona.“

„To je to s těmi draky?“ ptala se Bella.

„Jo to je suprová knížka,“ ozval se Alex.

„Ty si to četl?“ otočila jsem se na něj překvapeně.

„No jasně.  Všechny čtyři díly.“

„Jste oba cvoci. Víte vůbec, jak je to tlustý?“

„Dokonce víc než ty, vzhledem k tomu, že jsme to četli.“

„A co na to ta holka?“

„Že na to mrkne. Byla celkem fajn. Jmenovala se Natalia. Všimly jste si jí? Měla modré vlasy.“

„Modré vlasy? Jak jsem jí mohl přehlédnout? Holka s modrými vlasy není ten typ, který přehlédnete,“ stěžoval si Alex.

„Zvláštní, že jste si jí nevšimli,“ řekla jsem.

Pořád mi ale hlavou vrtalo to tak zatím. Řekla to automaticky, nebo tím myslela, že se ještě potkáme?