kapitola 8

CAMILLE

Plody padají, láska umírá a čas letí,

Krmíš se věčným vánkem,

Přežíváš nekonečné změny,

Jsi svěží z polibků smrti,

znovu povoláváš a shromažďuješ naší nostalgii,

prázdné požitky a špinavosti

Věci nestvůrné a neplodné,

zsinalá a otrávená královna.

-Algeron Charles Swinburne, "Dolores"

...

Tessa byla teprve v polovině chodby, když jí dohonili. Will a Jem. Každý z nich se zařadil po jedné její straně. "Přece sis nemyslela, že s tebou nepůjdeme, ne?" zeptal se Will. Zvedl ruku a nechal mezi jeho prsty magické světlo vzplanout. Osvětlilo chodbu září tak jasnou, že sen podobala světlu ve dne. Charlotte spěchala před nimi. Otočila se a zamračila se, ale nic neřekla.

"Vím, že se musíš do všeho plést," odpověděla mu Tessa s pohledem upřeným před sebe. "Ale o Jemovi jsem měla lepší mínění."

"Kam jde Will, tam jdu i já," řekl Jem jednoduše. "A kromě toho, jsem stejně zvědavý jako on."

"Tohle není zrovna něco, s čím by ses měl chlubit. Kam jdeme?" dodala Tessa překvapeně, když došli na konec chodby a zahnuli doleva. Další chodba se táhla za nimi a ztrácela se do strašidelného stínu. Před nimi byla jen kamenná zeď. "Někde jsme špatně zabočili?"

"Trpělivost je ctnost, slečno Grayová," řekl Will. "Prospělo by ti, kdyby ses jí naučila."

"Jestli si myslíš-" začala Tessa, ale nedopověděla to. Charlotte vytáhla z kapsy své honosné sukně stélu. Když její špičku přiložila ke kamenné stěně a začala na ní kreslit jako na kousek papíru, zdálo se, jako kdyby zevnitř zářila tlumeným světlem. Z hrotu se linula tlustá černá linka, která tvořila spirály a kola velkého spletitého symbolu.

Tessa jen zírala, když se z kamene ozvalo zahučení a část stěny se odsunula. Odkryla dlouhou chodbu, která vedla strmě dolů. Stěny byly holé, bez jakýchkoliv tapet nebo pochodní. V šeru si Tessa uvědomila, proč Will nesl magické světlo.

"Tahle chodba vede do naší Svatyně," řekla Charlotte. "Je to jediná část Společenství, kde není posvátná země. Tady se setkáváme s těmi, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohou vstoupit na posvátnou půdu: s těmi, kteří jsou prokletí. Jako jsou upíři a další stvoření. To je taky často místem, kde poskytujeme přístřeší Podsvěťanům, kteří jsou v nebezpečí před démony nebo jinými obyvateli Říše stínů. Z toho důvodu je na dveřích umístěno mnoho ochran. Je obtížné vstoupit i vystoupit z téhle místnosti bez toho, abys vlastnila stélu."

"Je to prokletí? Být upír?" zeptala se Tessa.

Charlotte zavrtěla hlavou. "Ne. Myslíme si, že je to druh démoní nákazy. Většina nemocí, které ovlivňují démony, nejsou přenosné na člověka. Ale v některých případech, obvykle díky škrábnutí nebo kousnutí, může být nemoc předána. Třeba vampyrismus. Lykantropie-"

"Nebo démoní neštovice," doplnil Will.

"Wille, žádná věc jako démoní neštovice neexistuje, a ty to víš," řekla Charlotte. "Kde jsem to skončila?"

"Že být upírem není prokletí. Je to nemoc," doplnila jí Tessa. "Ale proč potom nemůžou vstoupit na posvátnou zem? Znamená to, že jsou zatracení?"

"To záleží na tom, čemu věříš," řekl Jem. "A jestli vůbec věříš v něco, jako je zatracení."

"Ale vy lovíte démony. Musíte věřit v zatracení!"

"Já věřím v dobro a zlo," řekl Jem. "a věřím, je duše věčná. Ale nevěřím v pekelnou jámu, vidle nebo ve věčná muka. Nevěřím, že můžeš přivést člověka k dobru hrozbami."

Tessa se podívala na Willa. "A co ty? Co si myslíš?"

"Pulvis et umbra sumus," řekl Will a ani se na ní nepodíval. "Věřím, že jsme prach a v prach se obrátíme. Co jiného by v tom mohlo být?"

"Ať už věříš čemukoliv, prosím, nenaznačuj lady Belcourtové, že si myslíš, že je zatracená," řekla Charlotte. Zastavila se v místě, kde chodba končila velkými železnými dveřmi, na kterých byly vytesané zvláštní symboly, které vypadaly jako dva páry obrácených C. Otočila se a podívala se na své tři společníky. "Velmi laskavě nám nabídla svou pomoc. Není tu žádný důvod k tomu, jí jakkoliv urážet. To se týká hlavně tebe, Wille. Pokud nedokážeš být zdvořilý, vyhodím tě ze svatyně. Jeme, věřím, že budeš okouzlující jako vždy. Tesso ..." Charlotte otočila své vážné laskavé oči na Tessu. "Snaž se nevyděsit."

Vytáhla z kapsy šatů velký železný klíč a zasunula ho do zámku. Vršek klíče tvořil tvar anděla s roztaženými lesknoucími se křídly. Charlotte otočila klíčem a dveře se otevřely. Místnost vypadala jako kobka. Nebyla tam žádná okna a žádné další dveře, kterými by se dalo uniknout. Od podlahy se zvedaly obrovské kamenné pilíře a mizeli ve stínu stropu. Světlo poskytovala řada hořících svícnů. Do pilířů byly vyřezané různé runy a smyčky. Na stěnách byly obrovské tapisérie. Na každé z nich byla zobrazena nějaká runa. Dohromady tvořily obrovské oko. Na stěně bylo až příliš velké pozlacené zrcadlo, čímž se místnost jevila dvakrát tak velká. Ve středu místnosti se tyčila masivní kamenná kašna. Měla kruhovou základnu a v jejím středu byla socha anděla se složenými křídly. Z očí mu řekly potůčky slz a se šploucháním se vlévaly do fontány dole. Vedle fontány, která stála mezi dvěma masivními pilíři, stála skupinka křesel čalouněných černým sametem. Žena, která seděla na nejvyšším křesle, byla štíhlá a impozantní. Klobouk měla nakloněný trochu do čela a na jeho vrcholu měla zapíchnuté velké černé pero. Její šaty byly z honosného červeného sametu. Její ledově bílá kůže jemně vystupovala nad vybaveným živůtkem, ačkoliv její hruď kvůli nádechům a výdechům nikdy nestoupla ani neklesla. Měla husté blonďaté vlasy shrnuté na šíji v jemných kudrlinkách. Její oči zářily zelenou barvou a vypadaly jako kočičí.

Tessa zatajila dech. Takže Podsvěťani mohli být i krásní.

"Zhasni svoje magické světlo, Wille," řekla Charlotte tiše, když spěchala pozdravit svého hosta. "Je od vás hezké, že jste na nás počkala, baronko. Doufám, že pro vás byla naše Svatyně dostatečně pohodlná."

"Jako vždy, Charlotte." Lady Belcourt zněla znuděně. Měla slabý přízvuk, který se Tesse nepodařil identifikovat.

"Lady Belcourt. Prosím dovolte mi, abych vám představila slečnu Terezu Grayovou." Charlotte poradila Tesse, že když neví, co má dělat, vždycky musí zdvořile sklonit hlavu. Snažila si vzpomenout, jak se vítají baronky. Pomyslela si, že to má nejspíš co dočinění s tím, jestli je oddána za barona, nebo ne. Ale nemohla si vybavit, jak přesně se v téhle situaci chovat. "Vedle ní je pan James Carstair, jeden z našich mladých Temných lovců. A ten vedle něj je-"

Oči lady Belcourt zůstávaly na Willovi. "William Herondale," řekla a usmála se. Tessa se napjala, ale upírské zuby se zdály pořád normální, bez jakéhokoliv náznaku naštvaných upířích ostrých tesáků. "Je od tebe hezké, žes mě sem přišel přivítat."

"Znáte se?" zeptala se překvapeně Charlotte.

"William nade mnou vyhrál dvacet liber," řekla lady Belcourt a její oči stále přetrvávaly na Willovi. Tessa cítila hluboko v krku velký osten. "Před několika týdny v Podsvětí v jedné herně, kterou provozuje klub Pandemonium."

"Opravdu?" Charlotte se podívala na Willa, který jen pokrčil rameny.

"Bylo to součástí vyšetřování. Tvářil jsem se jako hloupý civil, který přišel na to místo ukázat svůj nehezký zlozvyk," vysvětloval Will. "Vzbudilo by to podezření, kdybych odmítl zariskovat."

Charlotte vystrčila bradu. "Nicméně, Wille, peníze které jsi vyhrál byly důkaz. Měl bys je odevzdat Clavům."

"Utratil jsem je za gin."

"Wille."

Will pokrčil rameny. "Cítil jsem opravdu tíživou zodpovědnost za kořist z mého zlozvyku."

"Ale zdá se, žes to nějak unesl," poznamenal Jem s pobaveným leskem v jeho stříbrných očích.

Charlotte rozhodila rukama. "Vyřídím si to s tebou později, Wille. Lady Belcourt, mám tím chápat, že jste členkou klubu Pandemonium?"

Lady Belcourt znechuceně stáhla obličej. "Ani náhodou. Byla jsem ten večer v herně, protože můj kamarád čaroděj doufal, že by mohl v kartách vyhrát snadné peníze. Akce klubu jsou otevřené pro většinu Podsvěťanů. Členové se tam objevují proto, aby okouzlily civily a tak je donutily použít tam všechny své finanční prostředky. Vím, že Podsvěťané udržují ten podnik v chodu, ale nikdy bych se nemohla stát jedním z nich. Celý tenhle obchod se zdá tak podřadný."

"De Quincey je členem," řekla Charlotte a v jejích velkých hnědých očích mohla Tessa spatřit nezkrotnou inteligenci. "Bylo mi řečeno, že ve skutečnosti stojí v čele celé organizace. Věděla jste to?"

Lady Belcourt zavrtěla hlavou. Jasně nezaujatá tímhle druhem informace. "De Quincey a já jsme si byli léta velmi blízcí, ale už ne. Ale přepokládám, že by mohl být hlavou celého toho klubu, je to směšná organizace, pokud se ptáte na můj názor, ale nepochybně velmi výnosná." Naklonila se trochu dopředu a položila si své štíhlé ruce v rukavicích do klína. Bylo něco zvláštně fascinujícího na jejích pohybech. I těch nejnepatrnějších. Měla v sobě podivnou zvířecí eleganci. Bylo to jako pozorovat kočku, která se plíží stíny.

"První věc, kterou musíte o de Quincim vědět," řekla, "je ta, že je to ten nejnebezpečnější upír v Londýně. Propracoval se až na hlavu nejmocnějšího klanu ve městě. Jakýkoliv upír žijící v Londýně spadá pod jeho kontrolu." Stáhla své rudé rty. "Druhá věc, kterou musíte vědět je skutečnost, že je de Quincey starý - starý i na jednoho z dětí noci. Většinu svého života žil ještě před Smlouvou a nenávidí ji. Nenávidí to, že musí žít pod nějakým hloupým Zákoníkem. A ze všeho nejvíc nenávidí Nephilimi."

Tessa viděla, jak se Jem naklání a něco šeptá Willovi, kterému se po chvíli vytáhly koutky nahoru, do širokého úsměvu. "Máš pravdu," řekl Will. "Jak by námi mohl někdo pohrdat, když jsme tak okouzlující?"

"Jsem si jistá tím, že víte, že nejste zrovna miláčky mnoha Podsvěťanů."

"Ale my si mysleli, že je de Quincey naším spojencem." Charlotte si nervózně opřela své malé ruce o opěradlo jednoho křesla. "Vždycky spolupracoval s Clavy."

"Jen záminka. Je v jeho zájmu s vámi spolupracovat. A tak to dělá. Ale byl by nejšťastnější, kdyby vás všechny viděl potopené hluboko pod hladinou moře."

Charlotte byla bledá, ale sebrala se. "A nevíte něco o jeho spojení s dvěma ženami, kteří si říkají Temné sestry? Nebo o jeho zájmu ohledně mechanických stvoření?"

"Fuj. Temné sestry." Lady Belcourt se otřásla. "Takové ošklivé a nepříjemné potvory. Čarodějnice, myslím. Vyhýbám se jim. Je o nich známo, že poskytují služby členům klubu, kteří mají trochu ... pikantnější zájmy. Démoní drogy, Podsvěťanské prostitutky a další věci."

"A ta mechanická stvoření?"

Lady Belcourt znuděně rozhodila rukama. "Jestli má de Quincey nějakou fascinaci mechanickými díly, já o tom nic nevím. Ve skutečnosti, když ses na mě poprvé Charlotte obrátila kvůli de Quincimu, neměla jsem v úmyslu přijít sem s nějakými informacemi. Jedna věc je podělit se s Clavy o několik tajemství Podsvětí, ale úplně jiná je zradit nejmocnějšího upíra v Londýně. To bylo ale ještě předtím, než jsem se doslechla o vaší malé měničce podob." Její zelené oči spočinuly na Tesse. Rudé rty se roztáhly do úsměvu. "Vidím rodinou podobu."

Tessa na ní zírala. "Podobnost s kým?"

"No s Nathanielem, samozřejmě. Nebo chceš li, s tvým bratrem."

Tessa měla pocit, jako kdyby jí někdo nalil za krk kýbl ledové vody. Ten šok jí uvrhl do plné bdělosti. "Viděla jste mého bratra?"

Lady Belcout se usmála. Byl to úsměv ženy, která věděla, že drží celou místnost pevně ve svých dlaních. "Viděla jsem ho několikrát. Na různých akcích klubu Pandemonium," řekla. "Byl na něj žalostný pohled, ubohé stvoření, očarovaný civil. Pravděpodobně prohrál všechno, co měl. To oni vždycky. Charlotte mi řekla, že ho drželi Temné sestry, to mě nepřekvapuje. Milují ovládání a věznění civilů, kteří mají dluhy. Shromažďují je naprosto šokujícími způsoby, když ..."

"Ale je naživu?" zeptala se Tessa. "Viděla jste ho živého?"

"Bylo to sice už před nějakým časem, ale ano." Lady Belcourt mávla rukou. Měla na sobě rudé rukavice a její ruce vypadaly, jako kdyby byly namočené v krvi. "A teď se vrátíme k původnímu tématu," řekla. "Mluvili jsme o de Quinceym. Řekni mi, Charlotte, víš že pořádá párty ve svém domě na Carletonově náměstí?

Charlotte sundala své ruce z opěradla. "Už jsem o tom slyšela."

"Bohužel," řekl Will, "zdá se, že nás zapomněli pozvat. Možná, že se naše pozvánka ztratila v poště."

"Na těchhle večírcích," pokračovala lady Belcourt, "jsou mučeni a zabíjeni lidé. Věřím, že jsou pak jejich těla házeny do Temže, kde je na konci někdo vyloví. Ale, to už víte, ne?"

Will vypadal zaraženě. Charlotte řekla: "Ale vražda člověka nějakým Dítětem noci je podle zákona zakázaná-"

"A de Quincey pohrdá zákonem. Nejen, že se tím vysmívá Nephilimům, ale navíc si zabíjení užívá. Ale i když ho to baví, nedělá žádné chyby, které by na něj někoho upozornily."

Charottiny rty byly bezbarvé. "Jak dlouho už se to děje, Camille?"

Tak tohle bylo její jméno, pomyslela si Tessa. Camille. To znělo francouzsky. Možná by to vysvětlovalo její přízvuk.

"Alespoň rok. Možná dýl." Tón upírky byl chladný a lhostejný.

"A vy mi to říkáte teprve teď protože ..." Charlotte zněla zraněně.

"Cena za odhalení tajemství Pána Londýna je smrt," řekla Camille a její zelené oči se zatemněly. "A vám by to nebylo k ničemu, kdybych vám tuhle informaci řekla. De Quincey je jeden z vašich spojenců. Nemáte žádný důvod ani záminku, abyste vtrhli do jeho domu, jako kdyby to byl jen obyčejný zločinec. Nemáte žádný důkaz o tom, že by na jeho straně došlo k nějakému pochybení. Vypozorovala jsem správně, na základě téhle nové Dohody, že upír musí být chycen při tom, jak ubližuje nějakému člověku, aby mohl Nephilim zakročit?"

"Ano," řekla Charlotte neochotně, "ale pokud bychom byli schopni zúčastnit se jednoho z těch večírků-"

Camille se krátce zasmála. "De Quincey nikdy nedopustí, aby se to stalo! Při prvním pohledu na jakéhokoliv Temného lovce by svůj dům okamžitě uzamknul. Nikdy nedostanete povolení ke vstupu."

"Ale vy byste mohla," řekla Charlotte. "Mohla byste vzít jednoho z nás s tebou a-"

Peří na Camillině klobouku se zatřáslo, když pohodila hlavou. "A riskovat vlastní život?"

"No, vy stejně nejste tak úplně naživu, ne?" poznamenal Will.

"Vážím si své existence stejně jako ty, Temný lovče," řekla lady Belcourt a přimhouřila oči. "Tohle je něco, co by sis měl zapamatovat. Ale jen těžko se mě dotkneš tím, Nephilime, že si nepřestaneš myslet, že když někdo není tak úplně naživu, nežije vůbec."

Byl to Jem, který pak promluvil. Byla to jeho první slova od chvíle, kdy vstoupil do téhle místnosti. "Lady Belcourt -pokud vám nevadí, že se ptám- co přesně chcete od Tessy?"

Camille se podívala přímo na Tessu a pak se její zelené oči rozzářily jako drahokamy. "Můžeš na sebe vzít podobu někoho jiného, je to pravda? Dokonalá přeměna - vzhled, hlas a způsoby? To je to, co jsem o tobě slyšela." Její rty se zkroutily. "Mám své zdroje."

"Ano," řekla Tessa váhavě. "Takhle to je. Řekla bych, že je přeměna identická."

Camille se na ní pronikavě podívala. "To by bylo dokonalé. Pokud bys změnila podobu na tu mojí-"

"Na tu vaší?" zeptala se Charlotte. "Lady Belcourt, nechápu-"

"Ale já jo," řekl Will okamžitě. "Pokud by se Tessa proměnila v lady Belcourt, mohla by se dostat na večírek jako jeden z hostů de Quinceyho. Mohla by být svědkem jeho porušení Zákonů. Pak by ho mohli Clavové napadnout, aniž by nějak porušili Dohodu."

"Koukám, že jsi malý stratég." Camille se usmála a odhalila znovu své bílé zuby.

"A taky by nám to poskytlo perfektní příležitost k prohledání de Quinceyho residence," řekl Jem. "Podívat se, co bychom mohli zjistit o jeho zájmu na těch mechanických věcičkách. Pokud opravdu vraždí civily, není tu žádný důvod myslet si, že tu nejde o žádný vyšší cíl, a ne jen o jeho zábavu." Věnoval Charlotte významný pohled a Tessa věděla, že naráží na to, co našli ve sklepě Temných sester.

"Museli bychom vymyslet nějaký způsob, jak dát zevnitř de Quinceyho domu vědět Clavům," uvažoval Will a modré oči mu svítily nadšením. "Možná by mohl něco vymyslet Henry. Taky by bylo cenným přínosem získat plány jeho domu-"

"Wille," protestovala Tessa. "Já ne-"

"A samozřejmě, že bys nešla sama," řekl netrpělivě Will. "Šel bych s tebou. Nedovolil bych, aby se ti něco stalo."

"Wille, ne," řekla Charlotte. "Ty a Tessa sami v domě plném upírů? Zakazuju vám to."

"Tak koho bys s ní poslala, když ne mě?" naléhal Will. "Víš, že jí dokážu ochránit. A víš, že já jsem ta správná volba-"

"Mohla bych jít já. Nebo Henry-"

Camille, která tohle všechno sledovala se směsicí nudy a pobavení, řekla: "Obávám se, že musím souhlasit s Willem. Na tyhle večírky jsou zváni jen jednotlivci. Blízcí přátelé de Quinceyho, upíři a lidští poddaní upírů. De Quincey už viděl Willa dřív. Jevil se mu jako civil fascinovaný okultním světem. Nebude překvapený, že se dopracoval až do upírského otroctví."

Lidské podmanění. Tessa o tom četla v Kodexu? Podmanění, nebo-li zasvěcení noci, byli civilové, kteří přísahali své služby upírovi. Pro upíra představovali jen společnost a potravu. Na oplátku dostávali v pravidelných intervalech malé transfuze upíří krve. Tahle krev je stále vázala na jejich upířího pána. Také jim zajišťovala, že když zemřou, stanou se úplnými upíry.

"Ale Willovi je jen sedmnáct," protestovala Charlotte.

"Většina Podmaněných jsou mladí lidé," řekl Will. "Upíři je chtějí získat do své moci, když jsou ještě mladí - nejen že jsou hezčí na pohled, ale je tu menší šance, že mají v krvi nějakou nemoc. A navíc budou žít o něco déle. I když ne o moc." Vypadal spokojený sám se sebou. "Většina lidí z Enklávy by rozhodně nikoho nepřesvědčila, že jsou pohlední mladí poddaní upíra-"

"Protože zbytek z nás je ohavný, viď?" nadhodil Jem a vypadal pobaveně. "Proč to vlastně nemůžu udělat já?"

"Ne," řekl Will. "Víš moc dobře, proč to nemůžeš být ty." Řekl to naprosto bezvýrazně. Jem se na něj na okamžik podíval a pak jen pokrčil rameny a odvrátil od něj pohled.

"Opravdu si tím nejsem moc jistá," řekla Charlotte. "Kdy je dalších z naplánovaných večírků, Camille?"

"V sobotu v noci."

Charlotte se zhluboka nadechla. "Budu si muset promluvit s Enklávou, než to odsouhlasím. A Tessa bude muset souhlasit taky."

Všichni se podívali na Tessu.

Nervózně si olízla suché rty. "Vy věříte," řekla lady Belcourt, "že je tu nějaká šance, že by tam mohl být můj bratr?"

"Nemůžu ti slíbit, že tam bude. Mohl by být. Ale někdo tam bude pravděpodobně vědět, co se s ním stalo. Temné sestry byly štamgastky na večírcích de Quinceyho. Nepochybně vám ony nebo jejich stoupenci dají odpovědi, když je zajmete a ujmete se výslechu."

Tessu začal bolet žaludek. "Udělám to," řekla. "Ale chci váš slib, že pokud tam bude Nate, dostanete ho ven. A když tam nebude, zjistíte, kde je. Potřebuju se jen ujistit, že to není jen o lapení de Quinceyho. Je to i o záchraně Nata."

"Samozřejmě," řekla Charlotte. "Ale já nevím, Tesso. Bude to velmi nebezpečné-"

"Už ses někdy změnila v nějakého Podsvěťana?" zeptal se Will. "Myslím tím, víš vůbec, jestli to dokážeš?"

Tessa zavrtěla hlavou. "Nikdy jsem nic podobného nedělala. Ale ... mohla bych to zkusit.

Otočila se k lady Belcourt. "Mohla bych dostat něco vašeho? Prstýnek nebo třeba kapesník."

Camille si sáhla rukama za hlavu a odhrnula si své kudrnaté blond vlasy, které jí spočívaly na krku. Sundala si svůj náhrdelník. Držela ho svými štíhlými prsty přímo před Tessou. "Tady. Vezmi si ho..."

Se zamračením udělal Jem krok vpřed a vzal si ho od ní. Byl těžký a v jeho středu byl rubín o velikosti ptačího vejce. Byl ledový na dotek. Jako kdyby až doteď ležel ve sněhu. Zavřít ruku kolem něj bylo jako zavřít prsty kolem ledového střepu. Ostře se nadechla a zavřela oči.

Tahle přeměna byla zvláštní. Byla úplně jiná než všechny dosud. Okamžitě se ocitla v temnotě, obalila se kolem ní a světlo, které spatřila v dálce, bylo chladné a stříbrné. Vycházel z něj chlad. Tessa si k sobě přitáhla ledovou hořící záři a pomalu dosáhla až na její jádro. Světle růžová barva se změnila v třpytivě bílé zdi, které jí obklopovaly-

Pak ucítila ostrou bolest ve své hrudi. Na okamžik se jí zrak zbarvil červeně - a pak temně rudě, barvou krve. Všechno bylo rudé a ona začala panikařit. Byla připravena bojovat, aby se osvobodila. Její oční víčka vylétla nahoru-

A ona se tam ocitla znovu. Ve Svatyni. Všichni se na ní dívali. Camille se mírně usmívala a ostatní vypadali překvapeně, i když ne tak ohromeně, jako když se přeměnila v Jessamine.

Ale něco bylo strašně špatně. Cítila uvnitř sebe ohromnou dutou prázdnotu - ne bolest, ale pocit, že jí něco chybí. Prošel jí spalující šok. Sedla si do křesla a přitiskla si ruce na hrudník. Třásla se.

"Tesso?" Jem klesl na paty vedle křesla a vzal jí za ruce. Viděla se v zrcadle, které viselo na protější stěně - nebo přesněji řečeno viděla obraz Camille. Její třpytivé světlé vlasy, které jí volně padaly na ramena a její bílou kůži, která se objevovala nad živůtkem pro Tessu až příliš těsného korzetu -tak těsného, že to nutilo Tessu se červenat- kdyby se teda mohla červenat. Jenže zrudnutí by požadovalo krev, běžící v jejích žilách. S hrůzou si uvědomila, že upíři nedýchají, nejsou teplí ani studení a nemají srdce, které by bilo v jejich prsou.

Takže to byla ta prázdnota. Ten podivný pocit, který měla. Její srdce bylo sice stále v jejím hrudníku, ale bylo mrtvé. Zhluboka se nadechla a vzlykla. Bolelo jí vědomí, že i když mohla dýchat, její nové tělo to nepotřebovalo.

"Ach, Bože," řekla měkkým šepotem Jemovi. "Já - moje srdce nebije. Cítím se, jako kdybych zemřela. Jeme-"

Opatrně a konejšivě jí pohladil po ruce. Podíval se na ní svýma stříbrnošedýma očima. Způsob, jakým se na ní díval, byl stále stejný, i když se změnila její tělesná schránka. Díval se na ní, jako kdyby to byla stále ona. Tessa Grayová. "Žiješ," řekl hlasem tak tichým, že to mohla slyšet jen ona. "Máš na sobě sice jinou kůži, ale jsi to pořád ty, Tesso. A jsi na živu. Chceš vědět, jak to vím?"

Kývla.

"Protože jsi před chvílí řekla slovo Bože. Žádný upír by to nemohl vyslovit." Stiskl jí ruku. "Tvoje duše je stále stejná."

Zavřela oči a opřela se o křeslo. Ještě chvíli se soustředila na tlak jeho rukou na těch jejích. Na jeho teplou kůži, která byla v kontrastu s její ledově chladnou. Třes jejího těla začal pomalu ustupovat. Když otevřela oči, věnovala Jemovi slabý nejistý úsměv.

"Tesso," řekla Charlotte. "Jsi - je všechno v pořádku?"

Tessa odvrátila oči od Jemovi tváře a podívala se na Charlotte, která jí úzkostlivě pozorovala. Will, který stál vedle ní, měl nečitelný výraz.

"Budeš muset trochu procvičovat pohyb a držení těla, pokud budeš chtít přesvědčit de Quinceyho, že jsi já," řekla lady Belcourt. "Nikdy bych se nezhroutila do křesla tak, jako ty."

Naklonila hlavu na stranu. "Přesto to bylo celkem působivé představení. Někdo tě vycvičil velmi dobře."

Tessa si vzpomněla na Temné sestry. Vycvičily jí dobře? Udělaly jí laskavost odblokováním téhle spící síly v ní, i když jí tak moc nenáviděla? Nebo by bylo lepší, kdyby se nikdy nedozvěděla, že byla jiná?

Pomalu ze sebe nechala sklouznout Camillinu kůži. Byl to pocit, jako kdyby stoupala z ledové vody. Pevně se držela Jemovi ruky, když z ní postupně, od hlavy až k patě, pomalu opadávala, jako mrazivá skořápka. Pak jí něco poskočilo uvnitř hrudi. Jako pták, který ležel omráčeně a nehybně potom, co narazil do okna a který potom shromáždil své síly, odrazil se od země a začal stoupat do vzduchu. Její srdce náhle opět začalo bít. Naplnila vzduchem své plíce a pustila Jema. Ruce jí vyletěly k hrudi a prsty stlačila kůži, aby pod nimi opět mohla cítit slabý tlukot.

Podívala se do zrcadla na druhém konci místnosti. Byla znovu sama sebou: Tessa Grayová, ne zázračně krásná upírka. Cítila ohromující úlevu.

"Můj náhrdelník?" řekla lady Belcourt chladně a napřáhla svou štíhlou ruku. Jem vzal rubínový přívěsek z Tessiných rukou, aby ho dal upírce. Tessa viděla, že na stříbrném rámu řetízku bylo vyryté OPRAVDOVÁ LÁSKA NIKDY NEUMÍRÁ.

Podívala se přes místnost na Willa, i když si nebyla jistá, proč to dělá. Zjistila, že se na ní dívá. Oba rychle uhnuli pohledy pryč. "Lady Belcourt," řekl Will, "protože nikdo z nás tady nikdy nebyl v domě de Quinceyho, myslíte, že by bylo možné poskytnout nám půdorys jeho domu nebo i nějaké skici pater a pokojů?"

"Myslím, že bych vám mohla dát něco lepšího." Lady Belcourt zvedla ruce a zapnula si náhrdelník kolem krku. "Magnuse Banea."

"Čaroděje?" Charlotte povytáhla obočí.

"Přesně tak," řekla lady Belcourt. "Zná ten dům stejně dobře, jako já a je často zván na de Quinceyho společenské akce. I když, stejně jako já, se v minulosti vyhýbal večírkům, ve kterých figurovali vraždy."

"To je od něj tak ušlechtilé," zamumlal Will.

"Bude vás tam čekat a provede vás po domu. Nikdo tam nebude překvapen, že vás vidí spolu. Magnus Bane je můj milenec."

Tessa překvapením spadla čelist. Tohle nebylo zrovna to, co by řekla dáma ve slušné společnosti, nebo v jakékoliv společnosti. Ale bylo možné, že to měli upíři jinak? Všichni ostatní vypadaly stejně překvapeně jako ona, kromě Willa. Ten vypadal, jako kdyby se snažil nesmát.

"To je pěkné," řekla Charlotte konečně po dlouhé pauze.

"Jo, to opravdu je," řekla Camilee a vstala. "A teď by mě měl někdo doprovodit ven. Už se připozdívá a já se ještě nekrmila."

Charlotte s obavami sjela Tessu pohledem. "Wille, Jeme, mohli byste jít?"

Tessa se dívala, jak si oba stoupnuli za Camille jako dva vojáci -což, jak si uvědomila, byli- a následovali ji ven z místnosti. Než prošla dveřmi, naposled se zastavila a ohlédla se přes rameno. Blonďaté kadeře jí padaly do tváře, když se usmála. Byla tak krásná, že Tessa při pohledu na ní pocítila jakýsi záchvěv. Stále u ní ale převažoval instinktivní pocit averze.

"Pokud to uděláš," řekla Camille, "a uspěješ -ať najdeš svého bratra nebo ne- můžu ti slíbit, moje malá měničko tvarů, že nebudeš litovat."

Tessa se zamračila, ale Camille už byla pryč. Odešla tak rychle, že se Tessa ani nestačila nadechnout. Tessa se obrátila k Charlotte. "Co myslíš, že to mělo znamenat? To, že nebudu litovat?"

Charlotte zavrtěla hlavou. "Nevím." Povzdechla si. "Ráda bych ti řekla, že to myslí tak, že uděláš dobrý skutek, ale přece jenom je to Camille ..."

"Jsou všichni upíři takoví?" zeptala se Tessa. "Takhle odměření?"

"Mnoho z nich už je naživu dlouhou dobu," řekla Charlotte diplomaticky. "Nevidí věci tak, jak je vidíme my."

Tessa si přejela prsty přes bolavé spánky. "To tedy skutečně nevidí."

...

Ze všech věcí, které Willovi vadily na upírech nejvíc -jak se neslyšeně pohybovali a jejich nelidské zabarvení hlasu- to byl jejich pach, který ho nejvíc rozčiloval. Nebo spíš to, že žádný pach nevydávali. Všechny lidské bytosti byli nějak cítit - jako pot, mýdlo, parfém- ale upíři neměli žádnou vůni, jako voskové figuríny.

Jem, který šel před ním, zrovna držel poslední dveře, které vedly ze Svatyně k východu ze Společenství. Všechny tyhle prostory nebyly svěcené, takže je mohli použít nejen upíři, ale i jiní z jejich branže. Camille se nikdy nemohla dostat hlouběji do Společenství, než byla teď. Její doprovod byl víc, než jen zdvořilost. Měli se ujistit, že náhodně nezabloudí na posvěcenou zem, což by bylo nebezpečné pro všechny zúčastněné.

Camille prošla kolem Jema. Sotva se na něj podívala. Will ji následoval. Zastavil se jen na tak dlouho, aby mohl směrem k Jemovi tiše zamumlat. "Nemá žádný pach."

Jem vypadal zděšeně. "Ty ji cítíš?"

Camille, která na ně čekala u dalších dveří, otočila hlavu a usmála se. "Slyším všechno, co říkáte," odvětila. "Je pravda, že upíři nemají žádný pach. To z nás dělá lepší dravce."

"Tohle a vynikající sluch," řekl Jem a zabouchnul za Willem dveře. Stáli v malé předsíni a jen malé dveře je dělily od náměstí. Camille měla ruku na klice, jako kdyby spěchala pryč. Když ale přes oba její společníky přelétla pohledem, nic uspěchaného v tom nebylo. "Podívejte se na vás dva," řekla, "všechno v černé a stříbrné barvě. Ty bys mohl být upír," řekla Jemovi, "s tvojí bledostí a tvým vzhledem. A ty," řekla Willovi, "dobře, nemyslím si, že by kdokoliv na de Quinceyho večírku mohl pochybovat, že bys mohl být můj lidský služebník."

Jem se podíval na Camille pohledem, který Will vždycky přirovnával ke kusu ostrého skla. Řekl: "Co tady děláte, lady Belcourt? Ten váš plán, de Quincey a to všechno - proč?"

Camille se usmála. Byla krásná. To musel Will přiznat. Ale spousta upírů bylo krásných. Jejich krása se mu vždycky zdála jako krása zvadlých květin - krásná, ale mrtvá. "Jsem tu kvůli tomu, že vědomí, co všechno dělá, tížilo mé svědomí."

Jem zavrtěl hlavou. "Možná jste typ, který sám sebe obětuje jen kvůli principu, ale já tomu nevěřím. Většina z nás dělá věci z nějakého důvodu. Z čistě osobního důvodu. Pro lásku nebo nenávist."

"Nebo pro pomstu," řekl Will. "Přes rok jste věděla, co se tam děje, ale přišla jste až teď."

"Kvůli slečně Grayové."

"Ano, ale to není vše, že?" řekl Jem. "Tessa je jen vaše příležitost. Ale vaše důvody, vaše skutečné motivy, to je něco úplně jiného." Naklonil hlavu na stranu. "Proč tolik nenávidíte de Quinceyho?"

"Nechápu, proč se toho pleteš, malý stříbrný Temný lovče," řekla Camille. Měla stažené rty a ukazovala svoje tesáky. Proti jejím červeným ústům vypadaly jako kousky slonoviny. Will věděl, že upíři můžou ukázat tesáky kdykoliv chtějí, ale stejně to bylo dost znervózňující. "Proč vám záleží na tom, jaké jsou moje motivy?"

Will odpověděl místo Jema. Už pochopil, kam tím celou dobu mířil. "Protože vám jinak nemůžeme věřit. Možná, že nás posíláte do pasti. Charlotte tomu nechce věřit, ale to neznamená, že to není možné."

"Chytit vás do pasti?" řekla Camille výsměšným tónem. "A obrátit na sebe děsivý hněv Clavů? To těžko!"

"Lady Belcourt," řekl Jem, "ať už vám Charlotte slíbila cokoliv, jestli chcete naši pomoc, budete nám muset odpovědět na otázku."

"Tak dobře," vzdala se. "Vidím, že nebudete spokojeni, dokud vám to nevysvětlím. Ty," řekla a kývla směrem k Willovi, "máš pravdu. Ale vypadá to, že toho moc nevíš o lásce a pomstě. Na to jsi ještě moc mladý. Ale jednoho dne o tom můžeme diskutovat." Znovu se usmála, ale její oči úsměv nesdílely. "Měla jsem milence,"řekla. "Byl to měnič. Vlkodlak. Mezi Dětmi noci a Dětmi měsíce je láska nebo obcování zakázané. Byli jsme opatrní, ale de Quincey nás našel. Vytáhl nás oba ven a tam ho zavraždil. Způsobem, kterým se vraždí chudí věznění civilové na jeho večírcích." Její oči zářily jako zelené lampy, když oba přejela pohledem. "Milovala jsem ho, ale de Quincey ho zavraždil. A ostatní upíři mu pomáhali a povzbuzovali ho. Nikdy jim to neodpustím. Všechny je zabijte."

...

Dohoda, která trvá už deset let, zaznamenala historický moment. Obě skupiny už se nesnaží zničit navzájem. Teď se spojili proti společnému nepříteli, démonovi. Na podepsání Dohody v Idris bylo padesát mužů: deset Dětí noci, deset Dětí Lilith, deset nadpřirozených bytostí, deset Dětí Měsíce a deset Dětí Razielovi krve.

...

Tessa sebou škubla, když uslyšela zaklepání na dveře. Zrovna usínala na polštáři a prstem pořád držela místo, kde skončila ve četení v Kodexu Temných lovců. Potom, co položila knihu, stačila se ještě posadit a přetáhnout přes sebe deku, než se otevřely dveře. Dovnitř se protlačilo světlo lampy a hned za ním se vynořila Charlotte. Tessa ucítila uvnitř zvláštní bodnutí. Možná zklamání. Ale koho jiného by tu měla čekat? I přes pozdní hodinu byla Charlotte oblečená, jako kdyby se chystala jít ven. Měla vážnou tvář, ale pod očima měla tmavé kruhy. "Jsi vzhůru?"

Tessa přikývla a zvedla knihu, kterou četla. "Čtu si."

Charlotte nic neřekla, ale přešla přes pokoj a posadila se na kraj Tessiny postele. Natáhla ruku. Měla v dlani něco zářícího. Byl to řetízek s andělem. "Nechala jsi ho u Henryho."

Tessa odložila knihu a vzala si přívěšek. Přetáhla si řetízek přes hlavu a ucítila, jak se jí známá hmotnost usadila na jejím hrdle. "Řekl ti, jestli se z toho něco dozvěděl?"

"Nejsem si jistá. Řekl, že je všechno už na vnitřní straně ucpané dlouholetou rzí, a že se hodně diví, že pořád jdou. Vyčistil celý mechanismus, ačkoliv to nevypadá, že by došlo k nějakým velkým změnám. Možná, že teď budou trochu přesnější?"

"Možná." Tesse to bylo jedno. Byla prostě šťastná, že je anděl, vzpomínka na její matku a její život v New Yorku, zpátky v jejích rukách.

Charlotte si složila ruce do klína. "Tesso, je tu něco, co jsem ti neřekla."

Tessino začalo bít srdce rychleji. "Co je to?"

"Mortmain ..." Charlotte zaváhala. "Když jsem ti řekla, že Mortmain představil tvého bratra klubu Pandemonium, byla to pravda. Ale ne celá. Tvůj bratr už věděl o Říši stínů předtím, než mu o něm řekl. Zdá se, že se to dozvěděl od tvého otce."

Tessa ohromeně mlčela.

"Kolik vám bylo let, když vám zemřeli rodiče?" zeptala se Charlotte.

"Byla to nehoda," řekla Tessa omámeně. "Byli mi tři. Natovi bylo šest."

Charlotte se zamračila. "Byl moc mladý na to, aby tvůj otec svěřil všechno o klubu svému synovi ... i když je to možné."

"Ne," řekla Tessa. "Ne, ty mi nerozumíš. Měli jsme obyčejnou výchovu. Jako většina ostatních dětí. Teta Harriet byla tou nejpraktičtější ženou na světě. A ona by to věděla, ne? Byla to mladší sestra mé matky. Vzali jí z Londýna sebou do Ameriky."

"Lidé mají tajemství, Tesso. Někdy dokonce i ti, které milujeme." Charlotte přejela prsty po obálce Kodexu, kde byla vyryta jeho reliéfní pečeť. "Musíš si to přiznat. Dává to smysl."

"Smysl? Tohle nedává žádný smysl!"

"Tesso..." povzdechla si Charlotte. "Nevíme, proč máš schopnosti, které máš. Ale pokud byl jeden z tvých rodičů nějak zapojený do magického světa, nemyslíš, že by to mohlo mít nějakou souvislost? Pokud byl tvůj otec členem klubu Pandemonium, nebyl by to způsob, jak by mohl de Quincey vědět o tvých schopnostech?"

"Jo, možná." řekla Tessa zdráhavě. "Já jen že ... Tak moc jsem věřila, když jsem poprvé přišla do Londýna, že všechno co se mi děje, je jen sen. Že můj život předtím byl reálný a tohle je jen hrozná noční můra. Myslela jsem, že kdybych našla Nata, mohli bychom se vrátit do života, který jsme měli předtím." Zvedla oči k Charlotte. "Ale teď si nemůžu pomoct, říkám si, jestli život, co jsem měla předtím, nebyl jen sen a tohle všechno teď je pravda. Pokud moji rodiče věděli o klubu Pandemonium - jestli byli součástí Říše stínů - pak už není žádný svět, kam bych se mohla vrátit, až tohle všechno skončí."

Charlotte měla stále ruce složené v klíně a pevně se na Tessu podívala. "Už jsi někdy přemýšlela, odkud se vzala jizva na Sophiině tváři?"

Zaskočená Tessa se zmohla jen na koktání. "Já - já přemýšlela jsem, ale já - nezeptala jsem se."

"Udělalas dobře," řekla Charlotte. Její hlas byl chladný a pevný. "Když jsem ji poprvé uviděla, krčila se ve dveřích. Špinavá, s krvavým hadrem přitisknutým na tvář. Viděla mě, jak kolem ní procházím, i když jsem v té době byla pod vlivem runy okouzlení. To bylo to, co upoutalo mou pozornost. Má dar zraku, stejně jako Thomas a Agáta. Nabídla jsem jí peníze, ale ona si je nechtěla vzít. Přemluvila jsem jí, aby mě doprovodila do čajovny, kde mi řekla, co se jí stalo. Byla služka v domě Johna St. Wooda. Salónní služky jsou samozřejmě vybírány podle vzhledu a Sophie byla krásná - což se pro ní sice ukázalo být velkou výhodou, ale i nevýhodou. Dokážeš si představit, že se zalíbila synovi pána domu a sváděl ji. Ona ho ale opakovaně odmítala. Ve vzteku vzal jednou nůž a pořezal jí na tváři. Řekl jí, že když jí nemůže mít on, zajistí, aby už jí nikdo jiný nechtěl."

"To je hrozné," zašeptala Tessa.

"Šla za svou paní, matkou toho kluka, ale on tvrdil, že se ona pokusila svést ona jeho a on si vzal nůž a použil ho proti ní, když se snažil bránit svou čest. Samozřejmě ji vyhodili na ulici. V době, kdy jsem jí našla, byla v její tváři příšerná infekce. Přivezla jsem ji sem a přivedla Mlčenlivé bratry, aby se na ní podívali. I když se jim ale podařilo vyléčit infekci, nemohli vyléčit její jizvy."

Tessa si položila ruku na vlastní tvář v gestu nevědomé sympatie. "Chudák Sophie."

Charlotte naklonila hlavu na stranu a podívala se na Tessu svýma jasnýma hnědýma očima. Měla tak pevný pohled, že si Tessa nemohla vzpomenout, kdy naposled se cítila tak malá a nepatrná. "Sophie má dar," řekla. "Má zrak. Může vidět to, co jiní ne. V jejím minulém životě stále uvažovala, jestli není blázen. Teď ví, že není žádný blázen, ale že je zvláštní. Tam byla jen salónní služka, která by pravděpodobně přišla o své postavení ve chvíli, kdy by její krása vybledla. Tady je ale váženou členkou naší domácnosti a je považovaná za nadanou dívku, která má toho hodně co nabídnout."

Charlotte se naklonila dopředu. "Ohlížíš se zpátky na život, který jsi měla, Tesso a zdá se bezpečnější ve srovnání s tímhle. Ale ty i tvoje teta jste byly velmi chudé, pokud se nemýlím. Pokud bys nepřišla do Londýna, kam by ses poděla, když by jednou zemřela? Co bys dělala? Našel by tě někdy někdo uplakanou ve špinavé uličce jako já Sophii?"

Charlotte zavrtěla hlavou. "Máš nevyčíslitelnou hodnotu. Ty se nemusíš nikoho o nic prosit. Nemusíš být na nikom závislá. Jsi svobodná. A svoboda je dar."

"Je těžké myslet na něco jako na dar, když jsi kvůli tomu byla vězněná a mučená."

Charlotte kývla. "Sophie mi jednou řekla, že je ráda, že má na tváři jizvu. Řekla, že ten, kdo ji bude jednou milovat, bude mít rád jí a ne jen její hezkou tvář. Tohle jsi ty, Tesso. Tahle síla je to, kdo jsi. Ten kdo tě miluje -a i ty musíš mít ráda sama sebe- tě bude milovat, i když se o tobě dozví celou pravdu."

Tessa zvedla Kodex a přiložila si ho k hrudi. Objala ho pažemi. "Takže říkáš, že takováhle jsem. Že je tohle skutečné a život, který jsem měla předtím, byl jen sen."

"Jo. Tohle si říkám." Charlotte jemně pohladila Tessu po rameni. Tessa málem nadskočila, při tom doteku. Bylo to dlouho, pomyslela si, kdy se jí někdo dotkl tak mateřským způsobem. Vzpomněla si na tetu Harriet a stáhnul se jí smutkem krk. "A teď je čas se probudit."