kapitola 6

ZVLÁŠTNÍ SVĚT

Nesmíme se dívat na šotky,

Nesmíme kupovat jejich plody:

Kdo ví, čím hnojí svou půdu

a čím ukojují hlad a žízeň kořenů svých rostlin?

-

"Víš," řekl Jem, "tohle nevypadá ani trochu jako bordel, jaký jsem si vždycky představoval."

Dva muži stáli u vchodu toho, čemu Tessa říkala Temný dům, vedle Bílé kaple na Vysoké ulici. Budova vypadala mnohem omšeleji a temněji, než si jí Will pamatoval. Jako kdyby jí někdo natřel extra povlakem nečistot.

"A co přesně sis představoval, Jamesi? Dámy, jak na tebe v noci mávají z balkónů? Nahé sochy zdobící vchod?"

"Tak nějak," řekl Jem jemně. "Čekal jsem něco trochu méně fádního."

Když tu byl Will poprvé, napadlo ho to samé. Pocit, který u něj převažoval, když stál uvnitř domu byl ten, že by tohle místo nikdy nikdo nemohl považovat za domov. Okna byla špinavá a ručně tkané záclony byly ušmudlané a neprané.

Will si vyhrnul rukávy. "Asi budeme muset vyrazit dveře-"

"Nebo," řekl Jem a natáhl ruku, aby zkusil otočit klikou, "ne."

Dveře se otevřely do tmavé chodby.

"Super, tomuhle já říkám lenost," řekl Will. Vzal si z opasku jednu dýku a opatrně vstoupil dovnitř. Jem ho následoval. Pevně držel svojí nefritovou vycházkovou hůl. Bezhlavě se pouštěli do nebezpečných situací, ale Jem většinou dával přednost tomu, být vzadu a krýt mu záda - Will se na něj vždy zapomínal ohlížet. Dveře se za nimi zavřely a nechaly je tak v přítmí. Vchod vypadal pořád stejně, jako dřív. Bylo tam stejné dřevěné schodiště vedoucí nahoru, stejná popraskaná, ale stále elegantní mramorová podlaha, stejný vzduch prosáklý prachem.

Jem zvedl ruku a jeho magické světlo se rozhořelo a odhalilo jim tak děsivou skupinu švábů. Pobíhali po podlaze. Will stáhl obličej do grimasy. "Pěkné místo k životu, ne? Doufejme, že tu nechali i něco jiného, než jenom špínu. Doručovací adresu, pár oddělených končetin, prostitutku nebo dvě ..."

"Opravdu. Možná, když budeme mít štěstí, tu chytíme ještě syfilis."

"Nebo démoní neštovice," navrhl Will vesele. Zkusil otevřít dveře pod schody. Otevřely se stejně rychle jako ty vchodové. "Vždycky tu jsou ještě démoní neštovice."

"Démoní neštovice neexistujou."

"Och, trochu důvěry bych prosil," řekl Will a zmizel do tmy pod schody. Společně pečlivě prohledali sklep a přízemí. Nenašli nic kromě odpadků a prachu. Místnost, kde Will a Tessa bojovali s Temnými sestrami, byla úplně prázdná. Po dlouhé době našel Will na zdi něco, co vypadalo jako skvrna od krve. Nebyl tu pro ní ale žádný zdroj. Jem poukázal, že by to dost dobře mohla být i barva.

Vyšli ze sklepa a došli do patra. Našli dlouhou chodbu lemovanou dveřmi, která byla Willovi důvěrně známá. Tudy běžel pryč od sester s Tessou, která ho následovala. Protáhl se do první místnosti na pravé straně, což byl pokoj, kde jí našel. Nebyly tu žádné známky po divoce vypadající dívce, která ho praštila květinovým džbánem. Pokoj byl prázdný. Nábytek byl odvezený a uvnitř to vypadalo jako v Tichém městě. Čtyři tmavé zářezy na zemi ukazovaly, kde dřív stála postel.

Ostatní místnosti byly stejné. Will se v jedné snažil otevřít okno, když zaslechl Jema vykřiknout, že by tam měl rychle dorazit. Byl v poslední místnosti nalevo. Will si pospíšil a našel Jema stát ve středu velké čtvercové místnosti. V ruce měl své zářící magické světlo. Nebyl sám. Zbýval tam jeden kus nábytku - čalouněné křeslo. Seděla v něm žena.

Byla mladá. Pravděpodobně ne starší než Jessamine. Měla na sobě levně vypadající barevné šaty. Vlasy jí spočívaly na šíji. Byly hnědé a jednotvárné. Ruce měla holé a červené. Její oči byly otevřené dokořán a zíraly na ně.

"Ugh," řekl Will příliš překvapený na to, aby řekl něco jiného. "Je-"

"Je mrtvá," řekl Jem.

"Jsi si jistý?" Will nemohl odtrhnout oči od tváře ženy. Byla bledá, ale nebyla to typická mrtvolná bledost. Ruce měla složené v klíně. Prsty jemně zakřivené, ale nepodléhaly posmrtné ztuhlosti. Will k ní přešel blíž a položil jí ruku na rameno. Pod prsty byla tuhá a studená. "No, jelikož nereaguje na moje pokusy o sblížení," řekl veseleji, než se cítil, "tak musí být mrtvá."

"Nebo je to jen žena, co má dobrý vkus a zdravý rozum." Jem poklekl a podíval se nahoru do ženské tváře. Její světle modré oči byly vykulené a dívaly se na něj. Její oči vypadaly mrtvě. Jako namalované. "Slečno," řekl a vzal jí na zápěstí, hledal její pulz.

Pohnula se. Trhla sebou pod jeho dotekem. Vydala ze sebe nízký nelidský zvuk podobný stenu. Jem se rychle postavil. "Co-"

Žena zvedla hlavu. Její oči byly prázdné, pohled rozostřený a její rty se pohybovaly s doprovodným skřípavým zvukem. "Pozor!" vykřikla. Její hlas se rozléhal po místnosti a Will zaječel a skočil zpět. Ženský hlas zněl, jako když se o sebe třou dvě železné mřížky. "Dejte si pozor, Nephilimové. Zabíjíte ostatní. To znamená, že taky musíte být zabiti. Váš anděl vás před tím nemůže ochránit. Ani váš bůh a dokonce ani samotný ďábel. Jste armáda, která nepatří nebi, ani peklu. Pozor na mechanické lidi. Dejte si pozor." Její hlas se zvedl ve vysoký skřípavý jekot. Začala se v křesle prudce houpat zepředu dozadu, jako kdyby byla loutka a někdo tahal za neviditelné nitky.

"POZOR POZORPOZORPOZORPOZOR-"

"Panebože," zamumlal Jem.

"Pozor!" vykřikla žena naposledy a svalila se dopředu na zem, jako kdyby byla náhle něčím umlčena. Will na ní zíral s otevřenými ústy.

"Je...?" začal.

"Ano," řekl Jem. "Myslím, že tentokrát už je opravdu mrtvá."

Will ale zavrtěl hlavou. "Mrtvá. To si nemyslím."

"Tak co si myslíš?"

Místo odpovědi si Will klekl vedle těla. Dal dva prsty na stranu ženiny tváře a jemně jí otáčel hlavu tak dlouho, dokud na ní oba jasně neviděli. Její ústa byla doširoka otevřená a pravé oko měla upřené na strop. To levé se houpalo na její tváři. Bylo spojené s její hlavou cívkou z měděného drátu.

"Není naživu," řekl Will, "ale ani není mrtvá. Možná je ... jako jedna z Henryho robotů." Dotkl se její tváře. "Kdo by tohle mohl udělat?"

"To můžu jen stěží uhádnout. Ale říkala nám Nephilimové. Věděla, kdo jsme."

"Nebo to věděl někdo, kdo jí vytvořil," řekl Will. "Neumím si představit, že by cokoliv věděla. Myslím, že je stroj, jako hodiny. A teď se porouchala." Vstal. "Bez ohledu na tohle všechno bude nejlepší, když jí dostaneme do Společenství. Henry se na ní bude chtít podívat."

Jem neodpověděl. Stále se díval dolů na ženu na podlaze. Pod lemem šatů byly její nohy holé. A špinavé. Měla otevřená ústa a on mohl vidět v jejím krku záblesk kovu. Její oko se houpalo na kousku měděného drátu a někde za okny na kostele odbyly zvony poledne.

-

Jakmile byly uvnitř parku, Tessa se přistihla, že začíná relaxovat. Nebyla v zeleni nebo v nějakém jiném klidném místě od té doby, co přijela do Londýna. Téměř neochotně se těšila pohledem na trávu a stromy, i když si myslela, že parky tady nejsou ani zdaleka tak hezké jako v New Yorku. Většina města byla ukrytá v mlze, i když nebe nad její hlavou bylo modré.

Thomas čekal u kočáru, zatímco dívky se věnovaly své procházce. Zatímco Tessa jen kráčela vedle Jessamine, ona obstarávala stálý proud bezvýznamného tlachání. Byly na své cestě dolů širokým průchodem, když jí Jessamine oznámila, proč tohle místo bylo nazváno Totten Row. Přes nepříznivé jméno tohle místo bylo dokonalé pro procházku a pro jeho prozkoumání. Dole uprostřed ulice jeli muži a ženy na koních. Byli skvěle oblečeni. Za ženami létaly jejich dlouhé závoje. Jejich smích se nesl jako ozvěna letním vzduchem. Po stranách ulice se procházeli chodci. Pod stromy byly postavené židle a lavičky. Ženy seděly pod barevnými slunečníky a popíjely peprmintové vody. Vedle nich seděli vousatí pánové a plnily vzduch vůní tabákové směsi smíchané s posečenou trávou a koňmi.

Ačkoliv se nikdo nezastavil, aby si s nimi promluvil, Jessamine vypadala, že zná každého tady - ví, kdo se vdává, kdo hledá manžela, kdo měl s kým poměr, o čí žena, nebo manžel se o něm dozvěděl. Bylo to trochu omamující a Tessa byla ráda, když sešli z cesty a vydaly se dál užší cestou, která vedla do parku.

Jessamine vzala ruku Tessy do té své a vděčně ji zmáčkla. "Ani nevíš, jaká je to úleva mít konečně v okolí jinou dívku," řekla vesele. "Chci říct, Charlotte je skvělá, ale je s ní nuda, od té doby, co se vdala."

"Je tu ještě Sophie."

Jessamine si odfrkla. "Sophie je služka."

"Znám holky, co se kamarádí i se svými služkami," zaprotestovala Tessa. To nebyla tak úplně pravda. Ačkoliv četla o takových dívkách, nikdy žádnou z nich nepoznala. Přesto podle románů, bylo hlavní funkcí služky poslouchat své paní, jak si jim vylévají své srdce a říkají jim o svých tragických milostných životech a občas si půjčí jejich šaty a předstírají, že jsou oni, zatímco jejich paní je najdou a pak jim vynadají do darebáků.

"Vidělas její tvář. Její šerednost z ní udělala hrozně zahořklou holku. Služka pravé dámy má být krásná a mluvit francouzsky. Sophie nesplňuje ani jedno. Řekla jsem to Charlotte, když jí přivedla domů. Charlotte mě neposlouchá. Nikdy mě neposlouchala."

"Nechápu proč," řekla Tessa. Vkročily na úzkou cestu, která se vinula mezi stromy. Byl přes ně vidět záblesk řeky. Větve se nad nimi zvedaly a blokovaly sluneční paprsky.

"Já vím! Ani já nemám tušení proč!" Jessamine zvedla hlavu a nechala baldachýnové světlo, aby tancovalo na její tváři. "Charlotte neposlouchá nikdy nikoho. Jen vždycky trápí chudáka Henryho. Nevím, proč se s ní vůbec ženil."

"Co třeba proto, že jí miluje?"

Jessamine si odfrkla. "Nikdo si to nemyslí. Henry chtěl přístup do Společenství, aby mohl pracovat na svých experimentech ve sklepě a nemusel bojovat. Nemyslím si ale, že by mu moc vadilo vzít si Charlotte -ne, že by tu byl někdo jiný, kdo by ses ní chtěl oženit- ale pokud by tu byla nějaká jiná žena, která by mu povolila vstup do Společenství, vzal by si klidně i jí." Odfrkla si. "A pak jsou tu kluci - Will a Jem. Jem je docela milý, ale víš, jací jsou cizinci. Nespolehlivý a v podstatě sobečtí a líní. Je pořád v pokoji. Předstírá, že je nemocný a odmítá udělat cokoliv, aby nám pomohl."

Jessamine bezstarostně blekotala dál a zřejmě zapomněla na skutečnost, že Jem a Will byli pryč a zrovna teď prohledávali Temný dům, zatímco ona se procházela v parku s Tessou. "A Will. Je hezký, hodně, ale většinou se chová jako šílenec. Je to, jako kdyby ho vychovali divoši. Nemá úctu k nikomu a k ničemu. Nemá ani ponětí o tom, jak by se měl chovat gentleman. Asi proto, že je to Velšan."

Tessa byla zmatená. "Velšan?" To je jako něco špatného? chtěla dodat, ale Jessamine, myslící si, že Tessa pochybuje o Willově původu s chutí pokračovala.

"Ach, ani. S jeho černými vlasy je to jasné. Jeho matka byla Velšanka. Jeho otec se do ní zamiloval a bylo to. Vzdal se svého nephilimství. Možná na něj použila nějaké kouzlo." Jessamine se zasmála. "Ve Walesu mají snad všechny druhy zvláštní magie, vždyť víš."

Tessa nevěděla. "Víš, co se stalo s rodiči Willa? Jsou mrtví?"

"Myslím, že musejí být. Proč by ho jinak nepřišli hledat?" Jessamine svraštila obočí. "Ugh. Každopádně. Nechci už mluvit o Společenství." Otočila se a podívala se na Tessu. "Musíš se divit, proč jsem na tebe byla tak milá."

"Er ..." Tessa byla zvědavá. V románech dívky jako ona - dívky, jejichž rodiny kdysi měli peníze, ale které poznamenali těžké časy - byly často přijaté laskavými bohatými poručníky. Bylo jim zařízeno nové oblečení a dobré vzdělání. (Ne, pomyslela si Tessa, na jejím vzdělávání nebylo nic špatného. Teta Harriet jí učila doma a byla stejně dobrá jako nějaká guvernantka.) Samozřejmě, Jessamine se v žádném případě nepodobala svatým starším dámám v takovýchhle příbězích, jejichž štědré činy byly nezištné. "Jessamine, už jsi někdy čela Lamplighter?"

"Určitě ne. Dívky by neměly číst romány," řekla Jessamine tónem někoho, kdo opakuje jen to, co už slyšel někde jinde. "Bez ohledu na to, slečno Grayová, mám pro vás návrh."

"Tesso," opravila jí automaticky.

"Samozřejmě, proto jsou z nás teď nejlepší kamarádky," řekla Jessamine, "a brzy budeme ještě víc."

Tessa se zmateně podívala na Jessamine. "Co tím myslíš?"

"Jsem si jistá, že ti Will už stačil říct, že můj drahý tatínek a drahá maminka jsou mrtví. Ale nechali mi tu nezanedbatelnou sumu peněz. Odkládaly je stranou, aby mi je mohli dát v den mých osmnáctých narozenin, což už je za pár měsíců. Je tu ale problém jak vidíš, samozřejmě."

Tessa, která v tom neviděla žádný problém, řekla: "Měla bych?"

"Nejsem temný lovec, Tesso. Pohrdám vším, co se nějak týká Nephilimů. Nikdy jsem nechtěla být jedním z nich a mým nejtajnějším přáním je opustit Společenství a nikdy už nepromluvit ani jediné slovo s nikým, kdo tam žije."

"Ale já si myslela, že tvoji rodiče byli Temní lovci..."

"Člověk nemusí být temný lovec, pokud to nechce," vyštěkla Jessamine. "Moji rodiče nebyli. Opustili Clavy, když byli ještě mladí. Máma tím byla naprosto neposkvrněná. Nikdy ze mě nechtěli mít Temného lovce. Řekla, že by dívce nikdy takový život nepřála. Chtěla pro mě něco jiného. Chtěla, abych se nechala uvést do společnosti, setkala se s královnou, našla si dobrého manžela a měla s ním milované děti. Obyčejný život." řekla. Ta slova byla protkaná zvláštní touhou. "Existují i jiné dívky v tomhle městě, Tesso. V mém věku. Nejsou tak hezké jako já, ale přitom tančí a smějí se a flirtují a hledají si muže. Dostávají lekce francouzštiny. Já mám lekce příšerného démoního jazyka. Tohle není fér."

"Pořád se můžeš vdát." Tessa byla zmatená. "Každý muž by-"

"Můžu si vzít Temného lovce." Jessamine to slovo vyštěkla. "A žít jako Charlotte. Muset se oblékat jako muž a bojovat jako muž. To je odporné. Ženy nejsou určeny pro tohle chování. Jsme předurčené k tomu obývat krásné domovy. Dekorovat je tak, aby se v nich naši muži cítili příjemně. K jejich rozveselení a postarání se o jejich pohodlí naší jemnou a andělskou přítomností."

Jessamine nezněla jemně ani andělsky, ale Tessa se zdržela tohohle komentáře. "Nechápu, jak do toho všeho zapadám já ..."

Jessamine zlostně chytila Tessu za paži. "Nechápeš? Můžu opustit ústav, Tesso, ale nemůžu žít sama. Nebylo by to vhodné. Možná, kdybych byla vdova, ale já jsem jen obyčejná dívka. To se prostě nedělá. Ale kdybych měla společnici -sestru-"

"Chceš, abych předstírala, že jsem tvoje sestra?" vyjekla Tessa.

"Proč ne?" řekla Jessamine, jako kdyby to byl ten nejlepší návrh na celém světě. "Nebo bys mohla být moje sestřenice z Ameriky. Jo, to by mohlo fungovat. Ty," řekla praktickým hlasem, "stejně nemáš kam jít, ne? Jsem celkem optimistická. Myslím, že si chytneme brzy nějaké muže."

Tessu z toho začala bolet hlava. Přála si, aby Jessamine přestala mluvit o "chytání" manželů stejným způsobem, jako kdyby mluvila o chytání nachlazení nebo uprchlé kočky.

"Mohla bych ti představit ty nejlepší lidi," pokračovala Jessamine. "Chodily bychom na plesy a večírky a-" odmlčela se a v náhlém zmatku se rozhlédla. "Kde to jsme?"

Tessa se podívala kolem sebe. Cesta se zúžila. Teď z ní byla tmavá stezka mezi vysokými zkroucenými stromy. Tessa už neviděla oblohu, ani neslyšela zvuk okolních hlasů. Jessamine vedle ní se zastavila. Její obličej byl náhle naplněný strachem.

"Sešli jsme z cesty," zašeptala.

"No, můžeme najít cestu zpátky, nebo ne?" Tessa se otočila kolem dokola. Hledala kousek mezery mezi stromy. Kousek slunečního světla. "Myslím, že jsme přišli tam-"

Jessamine náhle chytila Tessu za paži. Zaryla jí prsty do ruky, jako kdyby to byly drápy. Něco - nebo někdo - se objevilo na cestě před nimi.

Postava byla malá, tak malá, že si na chvíli Tessa myslela, že před nimi stojí dítě. Ale když postava vystoupila do světla, viděla, že to byl muž - shrbený, oblečený jako podomní obchodník, v rozedraných šatech a otlučeném klobouku, který měl stáhnutý hluboko do čela. Jeho tvář byla vrásčitá a bílá. Jako plíseň, která ulpívá na starém jablku. Jeho oči byly černé a leskly se mezi silnými záhyby kůže.

Usmál se a ukázal zuby ostré jako břitvy. "Hezký holky."

Tessa se podívala na Jessamine. Dívka byla ztuhlá a zírala dopředu. Ústa měla stáhnuté do pevné linky. "Měli bychom jít," zašeptala Tessa a zatáhla Jessamine za ruku. Pomalu, jako kdyby to byl jen sen. Jessamine jí dovolila natočit jí tak, aby stály čelem směru cesty, kterým sem přišli - muž byl opět před nimi a blokoval jim cestu zpátky do parku. Daleko, daleko, v dálce, si Tessa myslela, že uviděla park. Jakési místo plné světla. Vypadal ale neskutečně daleko.

"Zabloudili jste," řekl cizince. Jeho hlas byl monotónní a rytmický. "Krásné dívky sešly z cesty. Víte, co se stane dívkám, jako jste vy." Udělal krok zpět.

Jessamine stála pořád ztuhle a svírala svůj deštník, jako kdyby to bylo nějaké záchranné lano. "Goblin," řekla, "skřítek. Nehodláme se hádat s nějakou nadpřirozenou bytostí. Ale pokud se nás dotkneš-"

"Sešly jste z cesty," prozpěvoval si malý muž a blížil se k nim. Tessa si všimla, že to nezářily jeho boty, ale jeho kopyta. "Hloupé Nephilimky přišli neoznačené na tohle místo. Tady je půda mnohem starší, než nějaké vaše Právo. Pokud na ní padne vaše andělská krev, na tom místě vyroste zlatý strom posetý diamanty. A já si na to činím nárok. Činím si nárok na vaší krev."

Tessa zatahala Jessamine za paži. "Jessamine, měly bychom-"

"Tesso, mlč." Vytrhla paži z jejího sevření a ukázala deštníkem na šotka. "Nechceš to udělat. Nechceš-"

Tvor vyskočil. Když se k nim blížil, zdálo se, že se jeho rty odloupávají a jeho kůže se štěpí. Tessa uviděla tvář pod jeho slupkou - zubatou a zlou. Vykřikla a klopýtla dozadu. Zakopla o kořen stromu. Praštila sebou o zem, když Jessamine zvedla deštník a pohybem zápěstí ho otevřela jako květinu.

Šotek vykřiknul. Zatímco padal na zem, pořád křičel a válel se po zemi. Z rány na tváři mu vytékala krev a barvila jeho roztrhané šedé sako.

"Říkala jsem ti to," řekla Jessamine. Dýchala těžce. Hruď se jí zvedala a zase klesala, jako kdyby právě přeběhla přes celý park. "Říkala jsem ti, abys nás nechal na pokoji, ty špinavá potvoro-"

Udeřila na skřeta znovu a teď si Tessa všimla, že deštník Jessamine září zvláštní zlatobílou září a je ostrý jako žiletka. Jeho květovaná látka byla potřísněná krví.

Šotek zavyl a dal před sebe svoje ruce, aby se před ránami ochránil. Teď vypadal jako malý shrbený muž. Když Tessa uviděla tenhle obrázek, nemohla se ubránit záchvěvu soucitu. "Slitování, paní, slitování-"

"Slitování?" vykřikla Jessamine. "Chtěl jsi pěstovat stromy z mé krve! Špinavý šotku! Nechutné stvoření!" Sekala do něj slunečníkem znovu a znovu. Šotek křičel a mlátil sebou. Tessa se posadila a vytřásla si nečistoty z vlasů. Zvedla se na nohy. Jessamine ještě křičela a mávala deštníkem. Šotek sebou po každém zásahu škubnul. "Nenávidím tě!" vykřikla Jessamine . Její hlas byl slabý a třásl se. "Nenávidím tě, a všechny jako ty -nechutné Podsvěťany-nechutné-nechutné-"

"Jessamine!" Tessa běžela k druhé dívce a objala ji. Přitlačila jí paže k tělu. Ještě okamžik Jessamine bojovala, a Tessa si uvědomila, že tu není žádný způsob, jak by ji mohla udržet. Byla silná a svaly pod její tenkou ženskou kůží se napínaly. Pak najedou začala Jessamine ochabovat a svalila se na Tessu. Deštník jí vypadl z ruky. "Ne," naříkala. "Ne, to jsme nechtěla. Nemyslela jsem to tak. Ne-"

Tessa se podívala dolů. Skřítek na zemi byl shrbený a ležel nehybně u jejich nohou. Krev se šířila z jeho těla. Z místa, kde ležel a šířila se po zemi, jako nějaký tmavý výhonek. Zatímco držela vzlykající Jessamine, Tessa se nemohla ubránit myšlence na to, co tam teď vyroste z jeho krve.

Byla to nepřekvapivě Charlotte, která překonala jako první svůj údiv. "Pane Mortmaine, nejsem si jistá, co jste tím myslel-"

"Samozřejmě, že jste si jistá." Usmíval se. Jeho štíhlá tvář byla obdařená rozpustilým úsměvem od ucha k uchu. "Temní lovci. Nephilimové. To je to, jak si říkáte, ne? Míšenci lidí a andělů. Divné, protože v Bibli byli Nephilimové odporná monstra, ne?"

"Víte, to není tak docela pravda," řekl Henry, neschopný ubránit se své vnitřní puntičkářské stránce. "Je tu totiž mnoho dohadů, co se týče překladu z originálu Aramaic-"

"Henry," řekl Charlotte varovně.

"Opravdu držíte v pasti duše démonů, které jste zabili, ve velkém krystalu?" pokračoval Mortmain a měl doširoka otevřené oči. "To je pozoruhodné!"

"Myslíte Pyxis?" Henry vypadal zaskočeně. "Není to krystal, jen dřevěná krabice. A nejsou to duše - démoni nemají duši. Mají energii-"

"Mlč, Henry," okřikla ho Charlotte.

"Paní Branwellová," řekl Mortmain. Znělo to až moc vesele. "Prosím, neznepokojujte se. Já už vím o vašem druhu všechno. Jste Charlotte Branwellová, ne? A tohle je váš manžel Henry Branwell. Přijeli jste z Londýna ze Společenství. Z místa, kde byl kdysi kostel Všech svatých. Opravdu jste si mysleli, že nevím, kdo jste? Zejména potom, co jste se snažili okouzlit mého sluhu? Nemůže ho to nijak ovlivnit. Má z toho maximálně vyrážku."

Charlotte přimhouřila oči. "A jak jste přišel ke všem těmhle informacím?"

Mortmain se dychtivě naklonil dopředu a rozhodil rukama. "Studuju okultní vědy. Od chvíle, když jsem byl ještě jako mladý muž v Indii, a když jsem se o nich poprvé dozvěděl, začala mě tahle Říše stínů fascinovat. Pro člověka v mé pozici, s dostatečnými prostředky a s více, než jen dostatkem času, jsou mnohé dveře otevřené. Existují knihy, které si lze pořídit a informace, které si lze koupit. Informace o vaší existenci nejsou až tak tajné, jak si možná myslíte."

"Možná," řekl Henry a zněl nešťastně, "ale je to nebezpečné. Zabíjení démonů není to samé jako střílení tygrů. Můžou vás lovit stejně dobře, jako vy lovíte je."

Mortmain se zasmál. "Můj milý, nemám v úmyslu vrhnout se do boje s démony s holýma rukama. Samozřejmě, že tenhle druh informací je nebezpečný v horkokrevných a nezodpovědných rukách, ty moje jsou ale opatrné a rozumné. Hledám jen rozšíření znalostí o světě, ve kterém žiju, nic víc." Podíval se po místnosti. "Musím říct, že jsem nikdy dřív neměl tu čest mluvit s Nephilimem. Samozřejmě, že v literatuře je zmínka o vás velmi častá, ale o něčem číst a opravdu to zažít, jsou dvě úplně odlišné věci. Jsem si jistý tím, že se mnou budete souhlasit. Je toho tolik, kolik byste mě toho mohli naučit-"

"Tohle," řekla Charlotte mrazivým tónem, "bohatě stačí."

Mortmain se na ní zmateně podíval. "Promiňte?"

"Vzhledem k tomu, že víte tolik o Nephilimech, pane Mortmaine, mohla bych se vás zeptat, jestli víte, co je to civil?"

Mortmain vypadal arogantně. "Ničíte démony. Kvůli ochraně lidí - civilů, jak jsem pochopil, že nám říkáte."

"Ano," řekla Charlotte, "a trávíme tím tak velké množství času hlavně díky jejich pošetilosti. Teď vidím, že vy nejste žádnou vyjímkou z tohohle pravidla."

Mortmain vypadal opravdu překvapeně. Podíval se na Henryho. Charlotte věděla, jak vypadají. Byl to pohled, který si vyměňují muži. Pohled, který říkal, jak to, že nedokážete zvládnout svou manželku, pane? Pohled, pomyslela si, který byl pro Henryho úplně zbytečný, protože ten vypadal, že se snaží očima rentgenovat plány na Mortmainově stole a věnoval velmi malou pozornost rozhovoru.

"Myslíte si, že okultní znalosti, které jste získal, vás činí velmi znalým mužem," řekla Charlotte. "Ale viděla jsem mnoho mrtvých civilů, pane Mortmaine. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme viděli pozůstatky lidí, kteří se považovali za odborníky magických praktik. Vzpomínám si, když jsem byla ještě malá a byli jsme zavoláni do domu nějakého advokáta. Patřil k nějaké hloupé skupině mužů, kteří věřili, že jsou kouzelníci. Trávili čas zpíváním a nošením zvláštního šatstva a kreslením pentagramů na zem. Jednoho večera se rozhodl, že jsou jeho dovednosti dostatečné, aby se pokusil povolat démona."

"A vyvolal ho?"

"Vyvolal," řekla Charlotte. "Přivedl k sobě démona jménem Marax. Pokračovalo to ale jeho zabitím a vyvražděním celé jeho rodiny." Její tón byl věcný. "Našli jsme je v jeho domě. Bez hlav. Vysící vzhůru nohama na stropě. Nejmladší z jeho dětí bylo praženo na rožni nad ohněm. Maraxe jsme nikdy nenašli."

Mortmain zbledl, ale udržel ve svém hlase vyrovnaný tón. "Vždycky jsou tu ti, kteří přecení své schopnosti," řekl. "Ale já-"

"Ale vy nikdy nebudete tak hloupý," řekla Charlotte. "Zachráníte se. V tomhle momentě. Nebudete hlupák. Díváte se na Henryho a na mě a nebojíte se nás. Baví vás to! Pohádka ožívá!" Tvrdě udeřila rukou o okraj stolu, čímž Mortmaina donutila nadskočit. "Moc Clavů stojí za námi," řekla tak chladným tónem, jakým v té chvíli dokázala. "Naším posláním je chránit lidi. Jako je Nathaniel Gray. Zmizel a jistě za tím stojí něco nadpřirozeného. A my tu najdeme jeho bývalého zaměstnavatele, který je prokazatelně namočený do okultních věcí. Je až neuvěřitelné, že tyhle dvě skutečnosti spolu nejsou nějak propojené."

"Já-on- pan Gray zmizel?" koktal Mortmain.

"Zmizel. Jeho sestra k nám přišla a hledala ho. Párem čarodějnic byla informovaná, že je ve vážném nebezpečí. Zatímco vy, pane, vypadáte, že se bavíte jeho možnou smrtí. A Clavové se nedívají laskavě na ty, kteří stojí v cestě jejich zákoníku."

Mortmain si přejel rukou přes obličej. Když jí sundal, měl šedou barvu. "Já vám, samozřejmě," řekl, "povím všechno, co chcete vědět."

"Výborně." Charlottino srdce bilo rychle, ale její hlas neprozrazoval ani nejmenší známky úzkosti.

"Kdysi jsem znal jeho otce. Nathanielova otce. Zaměstnával jsem ho před téměř dvaceti lety, když bylo jméno Mortmain ještě známé v lodní dopravě. Měl jsem pobočky v Hong Kongu, Šanghaji, Tianjin-" Zarazil se, když začala Charlotte netrpělivě klepat prsty o stůl. "Richard Gray pro mě pracoval tady v Londýně. Byl to můj prokurista. Laskavý a chytrý člověk. Mrzelo mě, když jsem o něj přišel. Přestěhoval se se svou rodinou do Ameriky. Když mi Nathaniel napsal a řekl mi, kdo je, nabídl jsem mu tady práci."

"Pane Mortmaine," Charlottin hlas byl tvrdý. "Tohle není podstatné-"

"Ach, ano, to je," trval na svém malý muž. "Víte, moje znalosti okultních věd mi vždycky pomáhali v mých obchodních záležitostech. Před několika lety zkrachovala velmi známá banka na Lombardově ulici - zničilo to desítky velkých podniků. Moje známosti s čaroději mi pomohly vyhnout se katastrofě. Byl jsem schopný stáhnout své investice ještě před tím, než banka skončila. Zachránilo mi to společnost. Ale jen to vzbudilo Richardovo podezření. Pátral a nakonec mě konfrontoval. Věděl o klubu Pandemonium."

"Pak tedy jste členem," zamumlala Charlotte. "Samozřejmě."

"Nabídl jsem Richardovi členství v klubu - dokonce jsem ho vzal na setkání, nebo dvě- ale on byl k tomu lhostejný. Krátce poté odcestoval se svou rodinou do Ameriky." Mortmain máchl rukama. "Pandemonium klub není pro každého. Jsem zběhlý cestovatel. Slyšel jsem příběhy o podobných organizacích v mnoha městech. O skupinách lidí, kteří vědí o Říši stínů a chtějí spolu sdílet své znalosti a zkušenosti. Za utajení svého členství ale draze platí."

"Někdo platí víc, než jiní."

"Tohle není organizace zla," řekl Mortmain. Znělo to téměř zraněně. "Udělali spoustu skvělých pokroků. Vynalezli mnoho skvělých věcí. Viděl jsem čaroděje vytvořit stříbrný prsten, který mohl dopravit jeho nositele do úplně jiného místa. Stačilo s ním jen otočit na prstě. Nebo dveře, které vás teleportují kamkoliv na světě. Viděl jsem muže, který přežil, i když byl na pokraji smrti-"

"Jsem si vědoma, co to je magie a co dokáže, pane Mortmaine." Charlotte se podívala na Henryho, který zkoumal plán nějakého mechanického robota, který visel na zdi.

"Je tu jedna věc, která mě znepokojuje. Čarodějky, které zřejmě unesly pana Graye, jsou nějak, spojeny s klubem. Vždycky jsem slyšela, že je to jen klub civilů. Proč by v něm měli být Podvsěťani?"

Mortmain se zamračil. "Podsvěťané? Chcete říct ty nadpřirozené pohádky - čarodějové, vlkodlaci a podobně? Existují úrovně členství, paní Branwellová. Civil jako já se může stát členem klubu. Ale ti nahoře -ti co řídí podnik- jsou Podsvěťané. Čarodějové. Vlkodlaci. Upíři. Pohádkový klub se nám ale vyhýbá. Příliš mnoho z nás totiž vlastníme nějaké podniky - železnice, továrny a další. Nenávidí takové věci." Zavrtěl hlavou. "Jsou sice krásné pohádkové bytosti, ale myslím si, že pokrok pro ně bude znamenat smrt."

Charlotte byla nezaujatá myšlenkou Mortmaina na pohádkovou zemi. Její mysl pracovala na plné obrátky. "Nechte mě hádat. Přivedl jste Nathaniela Graye do klubu přesně tak, jak jste tam přivedl jeho otce."

Mortmain vypadal, že opět získal trochu ze své staré sebedůvěry, která ho během rozhovoru opustila.

"Nathaniel pracoval ve své kanceláři v Londýně jen několik dní. Pak mě konfrontoval. Dozvěděl jsem se, že shromáždil informace o zkušenostech jeho otce v klubu. Toužil vědět víc. Nemohl jsem ho odmítnout. Přivedl jsem ho na schůzku a myslel jsem, že to tím skončilo. Ale nebylo to tak." Zavrtěl hlavou. "Nathaniel se v klubu pohyboval jako ryba ve vodě. Několik týdnů po tomhle prvním setkání zmizel ze svého domu. Poslal mi dopis, kde mi oznamoval, že končí v práci a řekl, že se chystá na další práci pro člena klubu Pandemonium. Někoho, kdo byl zřejmě ochotný mu platit jeho hazardní zvyky." Povzdechl si. "Netřeba poznamenávat, že tam nenapsal žádnou zpáteční adresu."

"A to je všechno?" Charlotte zvýšila nevěřícně hlas. "Nepokoušel jste se ho hledat? Přijít na to, kam odešel? Kdo byl jeho nový zaměstnavatel?"

"Muž může být zaměstnaný kdekoliv se mu zlíbí," řekl Mortmain bouřlivým hlasem. "Nebyl tu žádný důvod myslet si, že-"

"A vy jste ho od té doby neviděl?"

"Ne. Říkal jsem vám, že-"

Charlotte ho přerušila. "Říkáte, že se v klubu Pandemonium pohyboval jako ryba ve vodě. Takže jste ho neviděl na setkání klubu potom, co opustil své zaměstnání?"

Záblesk paniky probleskl Mortmainovýma očima. "Já ... já jsem od té doby nebyl na setkání. Práce mě stále velmi zaměstnává."

Charlotte se podívala tvrdě na Axela Mortmaina přes jeho masivní stůl. Vždycky si myslela, že se takhle pozná dobře charakter. Na muže jako je Mortmain narazila už předtím. Blafující, sebevědomé muže, kteří věřili, že úspěch v podnikání nebo jakýkoliv jiný pozemský úspěch automaticky znamenal i stejný úspěch v magii. Znovu si vzpomněla na advokáta. Stěny domu v Knightsbridge postříkané krví jeho rodiny. Myslela na to, jakou hrůzu musel pocítit v posledních chvílích jeho života. Viděla podobný strach v očích Axela Mortmaina.

"Pane Mortmaine," řekla, "nejsem blázen. Vím, že je tu něco, co mi neříkáte." Vzala z kabelky jednu mechanickou součástku, kterou Will našel v domě Temných sester a postavila ji na stůl. "To vypadá jako něco, co by mohla vyrobit vaše továrna."

Mortmain přesunul svůj pohled na malý kousek kovu na svém stole. "Ano - ano, to je jedno z mých ozubených kol. A co má být?"

"Dvě čarodějnice -které si říkají Temné sestry- vraždily lidi. Mladé dívky. Byly to ještě děti. A tohle jsme našli ve sklepě jejich domu."

"Já s těmi vraždami nemám nic společného!" vykřikl Mortmain. "Nikdy jsem - si nemyslel-" Začal se potit.

"Co tím myslíte?" hlas Charlotte byl měkký.

Mortmain zvedl kolečko třesoucími se prsty. "Nedovedete si představit ..." Jeho hlas se zlomil. "Před několika měsíci jeden z členů klubu - velmi starý a mocný Podsvěťan- ke mně přišel a požádal mě, abych mu levně prodal pár mechanických součástek. Zubů, koleček a podobně. Neptala jsem se k čemu to bylo - proč bych měl? Na té žádosti se mi nezdálo nic zvláštního."

"Nebyl to náhodou," řekla Charlotte, "stejný muž, k němuž se připojil Nathaniel, aby pro něj mohl pracovat potom, co dal u vás výpověď?"

Mortmain pustil kolečko. Udeřil do něj pěstí a tím zastavil jeho pohyb. Ačkoliv nic neřekl, Charlotte došlo, že byl její odhad správný. Jejími nervy projel triumfální třes.

"Jeho jméno," řekla. "Řekněte mi jeho jméno."

Mortmain zíral na stůl. "Kdybych vám to řekl, stálo by mě to život."

"A co život Nathaniela Graye?" řekla Charlotte.

Bez toho, aby na ní pohlédl, Mortmain zavrtěl hlavou. "Nemáte ponětí, jak mocný tenhle člověk je. Jak je nebezpečný."

Charlotte se napřímila. "Henry," řekla. "Henry, přines mi Posla."

Henry se odvrátil od zdi a zmateně na ni zamrkal. "Ale zlato-"

"Přines mi ten přístroj!" odsekla Charlotte. Když křičela na Henryho, bylo to jako kopat do štěněte. Ale někdy to bylo potřeba.

Zmatený pocit neopouštěl jeho tvář, když se připojil ke své manželce před Mortmainovým stolem. Vytáhl něco z kapsy u saka. Byl to oválný železný předmět, který byl na vrchu olemován zvláštními symboly. Charlotte si ho vzala a otočila se na Mortmaina.

"Tohle je Posel," řekla mu. "Umožní mi to povolat Clavy. Během tří minut obklopí váš dům. Nephilimové vás vytáhnou z téhle místnosti i přes vás křik a chabé bránění se. Budou vás mučit tak hrozným způsobem, dokud vás nedonutí promluvit. Víte, co se stane s člověkem, kterému se dostane do očí démoní krev?"

Mortmain na ní vrhl vyděšený pohled, ale nic neřekl.

"Prosím, nezkoušejte mě, pane Mortmaine." Předmět v Charlottině ruce byl kluzký potem, ale její hlas byl pevný. "Nerada bych se dívala, jak umíráte."

"Dobrý bože člověče, řekněte jí to!" vybuchl Henry. "Opravdu to nemáte zapotřebí, pane Mortmaine. Jen si to děláte těžší."

Mortmain si zakryl rukama obličej. Vždycky se chtěl setkat s opravdovými Temnými lovci, pomyslela si Charlotte při pohledu na něj. A teď měl, co chtěl. "De Quincey," řekl. "Neznám jeho křestní jméno. Jen de Quincey."

U andělů. Charlotte pomalu vydechla. Přístroj jí i s rukou sklouzl na stranu. "De Quincey? To nemůže být ..."

"Víte, kdo to je?" zeptal se Mortmain dutým hlasem. "Dobře, myslel jsem si, že budete."

"Je hlavou mocného upířího klanu v Londýně," řekla Charlotte téměř neochotně. "Velmi vlivný muž a spojenec Clavů. Neumím si představit, že-"

"Je šéf toho klubu," řekl Mortmain. Vypadal vyčerpaně a nabíral šedou barvu. "Všichni ostatní se mu zodpovídají."

"V čele klubu? Má nějaký titul?"

Mortmain vypadal, překvapeně, když se ho na to zeptala. "Magister."

Rukou, která se jí mírně třásla, si dala předmět, který držela do kapsy. "Děkuji vám, pane Mortmaine. Velmi jste nám pomohl."

Mortmain se na ní podíval s jakousi vyčerpaností a záští. "De Quincey zjistí, že jsem vám to řekl. Zabije mě."

"Clavové se postarají o to, aby se to nestalo. A my z toho všeho vynecháme vaše jméno. Nikdy se nedozví, že jste s námi mluvil."

"To byste udělali?" řekl Mortmain tiše. "I přes to všechno moje - pošetilé bláznovství?"

"Máte naději, pane Mortmaine. Vypadá to, že jste si uvědomil vlastní hloupost. Clavové vás budou sledovat - nejen pro vaší ochranu, ale aby viděli, že se držíte dál od klubu Pandemonium a podobných organizací. Pro vaše vlastní dobro doufám, že pro vás bylo naše setkání dostatečným varováním."

Mortmain přikývl. Charlotte přešla ke dveřím. Henry šel za ní. Když stála na prahu, Mortmain k ní znovu promluvil. "Byli to jen součástky," řekl tiše. "Jen zařízení. Neškodné."

Byl to Henry, který tentokrát překvapil Charlotte svou odpovědí. Ani se neotočil. Jen řekl: "Neživé objekty jsou vždycky neškodné, pane Mortmaine. Ale to se nedá říct o lidech, kteří s nimi manipulují."

Mortmain už nic neřekl, když dva Temní lovci opouštěli místnosti. O několik chvil později už byli venku na náměstí. Dýchali čerstvý vzduch - tak čerstvý, jak jen kdy vzduch v Londýně mohl být. Protkaný uhelným kouřem a prachem. Charlotte si pomyslela, že už tu alespoň nebylo cítit zoufalství a strach, které visely jako mlžný opar v pokoji Mortmaina.

Vyndala předmět z kapsy a podala ho Henrymu. "Myslím, že bych se tě měla zeptat," řekla a nasadila vážný výraz, "co to vlastně je, Henry?"

"Něco, na čem jsem pracoval." Podíval se na to s láskou. "Zařízení, které dokáže najít démoní energii. Chtěl jsem tomu říkat Senzor. Ještě jsem to nedokončil, ale brzy to udělám!"

"Jsem si jistá, že to bude báječné."

Henry odvrátil pohled od zařízení a zamilovaně se podíval na svou ženu. To bylo vzácné.

"To bylo prostě geniální, Charlotte. Předstírat, že bys mohla na místě zavolat Clavy. Jen, abys vystrašila člověka! Ale jak jsi mohla vědět, že pochopím a budu hrát tvou hru?"

"No, udělal jsi to, miláčku," řekla Charlotte. "Nebo ne?"

Henry vypadal rozpačitě. "Je až strašidelné, jak úžasná jsi, má drahá."

"Děkuju, Henry."

...

Jízda zpátky do Společenství byla tichá. Jessamine se dívala z okna kočáru na Londýnský provoz a odmítala říct jediné slovo. Držela v klíně deštník a zdála se naprosto lhostejná k tomu, že krev na jeho okrajích barvila její bundu. Když dorazili k budově, nechala Thomase, aby jí pomohl dolů z přepravy. Natáhla se po Tessině ruce.

Tessa byla překvapená z náhlého kontaktu, a tak jen zírala. Jessamininy prsty byly v těch jejích ledové.

"Pojď se mnou," vyštěkla netrpělivě Jessamine a přitáhla si svojí společnici k sobě. Mířily ke dveřím společenství a Thomas za nimi zůstal zírat.

Tessa se nechala dívkou vytáhnout po schodech a pak pokračovali dovnitř. Šli po dlouhé chodbě, téměř totožné s tou, kde byla ložnice Tessy. Jessamine se zastavila před dveřmi a tlačila Tessu před sebou. Následovala jí a zavřela za nimi dveře. "Chci ti něco ukázat," řekla.

Tessa se rozhlédla kolem. Byla to další z velkých ložnic, kterých se zdálo, že je ve Společenství nepřeberné množství. Ta Jessamina byla vyzdobena dle jejího vkusu. Dřevem obložené zdi byly vytapetované růžovým hedvábím. Pokrývka na sobě měla vzor květin. Byl tam bílý toaletní stolek. Jeho povrch byl pokryt draze vypadajícím setem: skříňka na prsteny, láhev vody na květiny, stříbrný hřeben, zrcadlo.

"Tvůj pokoj je nádherný," řekla Tessa. Bylo to spíš proto, aby trochu zklidnila Jessamininu hysterii než proto, že by to myslela vážně.

"Je příliš malý," řekla Jessamine. "Ale pojď - pojď sem."

Hodila zkrvavený deštník na postel a přešla přes místnost k rohu, kde bylo okno. Tessa ji poněkud rozpačitě následovala. V rohu nebylo nic, ale na vysokém stole byl domeček pro panenky. Ne ten druh dvoupokojového lepenkového Dolly hracího domu, který měla Tessa jako dítě. Tohle byla krásná miniaturní reprodukce skutečného Londýnského městského domu. Když se ho Jessamine dotkla, Tessa uviděla, že se jeho drobné dveře otevřely.

Tessa zatajila dech. Byly tam krásné malé místnosti, dokonale zdobené miniaturním nábytek. Všechno bylo postavené ve zmenšeném měřítku. Malé dřevěné židle, polštáře nebo třeba litinová kamna v kuchyni. Byly tam taky malé panenky s čínskými hlavami. Na stěnách byly opravdové olejomalby.

"Tohle byl můj dům." Jessamine poklekla, čímž se jí dům dostal do úrovně očí a pokynula Tesse, aby jí následovala.

Tessa nešikovně udělala totéž a snažila se nekleknout si Jessamine na sukni. "Chceš tím říct, že to byl tvůj domeček pro panenky, když jsi byla malá?"

"Ne," Jessamine zněla skoro podrážděně. "To byl můj dům. Můj otec ho pro mě udělal, když mi bylo šest. Je přesně podle vzoru domu, kde jsme dřív žili. Na Cuszonské ulici. Tyhle tapety jsme měly v jídelně" -ukázala na ně- "a tohle jsou přesné židle, které měl otec v pracovně. Vidíš?"

Tessa se na něj soustředěně podívala. Byl to tak upřený pohled, že si byla jistá, že by měla vidět něco, co už bylo nad rámec neuvěřitelně předražené hračky, z které už měla Jessamine dávno vyrůst. Jen prostě nevěděla co. "Je nádherný," řekla nakonec.

"Podívej, tady v salónu je máma," řekla Jessamine a jemně se dotkla malé panenky prstem. Panenka se na plyšovém křesle zakymácela. "A tady, v pracovně si čte papá knihu." Její ruka sklouzla po porcelánové postavičce. "A tady nahoře v malé postýlce je miminko Jessie." Uvnitř malé kolíbky byla opravdu další panenka. Z drobné pokrývky jí koukala jenom hlavička. "Později budou večeřet tady v jídelně. Pak máma a papá budou sedět tady v obývacím pokoji u krbu. Někdy v noci chodili do divadla, na bál nebo šli na večeři." Její hlas zněl skoro dospěle, jako kdyby někomu něco přednášela. Své vzpomínky. "A pak dá maminka tatínkovi polibek na dobrou noc a oni odejdou do svých pokojů, kde budou spát celou noc. Nebude tu žádné volání Clavů, které je budí uprostřed noci, aby šli bojovat s démony. Nikdo je nebude díky jejich krvi sledovat až do domu. Nikdo neztratí ruku ani oko díky vlkodlakovi, nebo se nebude dusit svěcenou vodou, protože je kousnul upír."

Pane Bože, pomyslela si Tesa.

Jako kdyby Jessamine mohla číst Tessiny myšlenky, zkroutil se jí obličej. "Když náš dům shořel, neměla jsem kam jít. Nebylo to tak, že bychom měli nějaké příbuzné, kteří by si mě k sobě mohli vzít. Všechny příbuzenské vztahy, které máma a táta měli, byly s Temnými lovci. Ti s nimi nemluvili, protože odešli od Clavů. Henry byl ten, kdo mi dal ten deštník. Vědělas to? Myslela jsem, že je docela pěkný, než mi řekl, že tkanina je lemovaná kovem ostrým jako břitva. Vždycky to bylo myšleno jako zbraň."

"Zachránila si nás," řekla Tessa. "V parku. Dneska. Neumím bojovat. Vůbec. Pokud bys neudělala to, cos udělala-"

"Neměla jsem to dělat." Jessamine se podívala do domečku pro panenky. Její pohled byl prázdný. "Nechci žít tenhle život, Tesso. Nebudu ho žít. Nezajímá mě, co mám dělat. Nebudu žít jako oni. Raději bych zemřela."

Znepokojená Tessa se jí právě chytala říct, že by takhle neměla mluvit, když se za nimi otevřely dveře. Byla to Sophie. Měla na sobě bílou čepici a elegantní tmavé šaty. Když její oči spočinuly na Tesse, bylo vidět, že se má na pozoru. Řekla: "Slečno Tesso, pan Branwell si vás žádá ve své pracovně. Říká, že je to důležité."

Tessa se obrátila k Jessamine. Chtěla se zeptat, jestli bude v pořádku, ale Jessaminina tvář byla opět nepropustná, jako kdyby zavřela dveře ke svým pocitům. Zranitelnost i hněv byly pryč. Studená maska byla zpátky.

"Jdi, když si tě Henry žádá," řekla. "Jsem z tebe už stejně unavená. Myslím, že mě začíná bolet hlava. Sophie, až se vrátíš, budu potřebovat masáž spánků kolínskou vodou."

Sophiiny oči se setkaly s těmi Tessiny na druhé straně místnosti. Vypadala pobaveně. "Jak si přejete, slečno Jessamine."