Krvavý slib

Kdykoliv jindy v mém životě, bych milovala prozkoumávání Moskvy. Sydney naplánovala náš výlet tak, že když dorazíme, budeme mít pár hodin než pojede další vlak do Sibiře. To nám dává trochu času k potloukání se okolo a můžem skočit někam na večeři, ačkoli se chce ujistit, že jsme v bezpečí uvnitř stanice předtím než bude příliš velká tma. I přez mé špatné návyky nebo moje molnijské značky, nechtěla riskovat.
Je mi jedno jak strávíme náš volný čas. Tak dlouho jsem se přibližovala k Dimitrijovi, že už mi na ničem jiném nezáleží. Tak Sydney a já se bezcílně procházíme, prohlížíme si památky a jen trošku spolu mluvíme. Nikdy jsem nebyla v moskvě. Je to krásné město, prosperující a plné lidí a obchodů. Mohla bych tady strávit dny jen nakupováním a zkoušením restaurací. Místa, o kterých sem slýchala celý život - Kreml, Rudé náměstí, Velké divadlo - to vše byly tipy kam sem se chtěla vydat. I přes to jaké bylo chladno, jsem se skutečně snažila nevnímat obrazy a zvuky města, které mi po chvíli mi připoměli … no, Dimitrije.
Kdysi se mnou mluvil o rusku, a přísahal mi, že si ho také zamiluju.
"pro tebe by to bylo jako pohádka" řekl mi jednou. Bylo to během cvičení před vyučováním koncem podzimu, těsně před prvním sněhem. Vzduch byl mlhavý a rosa pokrývala všechno.
"Promiň soudruhu" odpověděla jsem, prohrabující si vlasy až k mému copu. Dimitri vždycky miloval, když jsem měla rozpuštené vlasy, ale byly v boji praktické? Dlouhé vlasy byly odpovědnost. "Borg a zastaralá hudba nejsou součástí žádného štastného konce, který bych si dokázala představit.
On by se na mě usmál tím svým vzácným jednoduchým šklebem, který končí právě v koutcích očí. "Boršť ne borg. A viděl jsem tvou chuť k jídlu. Pokud bys byla dost hladová, snědla bys ho."
"Takže hladovění je nezbytné pro to, aby tahle pohádka fungovala?" nebylo nic co bych více milovala než škádlení Dimitrije. No, snad kromě, líbání se sním.
"Mluvím o zemi. O budovách. Zajdi do jednoho z těch velkých měst, není to nic co by si kdy viděla. Každý ve spojených státech má tendenci stavět pořád stejně - velké, robustní bloky. Dělají to co je rychlé a snadné. Ale v rusku, tam jsou stavby, která jsou umělecká díla. Oni dělají umění i z obyčejných domů. A místa jako Zimní palác a Troitského Kostel v Petrohradu? Ty ti vyrazí dech."
Jeho tvář jakoby zářila se vzpomínkami na všechny ty místa co viděl, ta radost dělala jeho krásu skorou božskou. Myslím že by mohl povídat o památkách celý den. Mé srdce hořelo, jen z toho, jak jsem se na něj dívala. A potom, stejně jako vždycky, když jsem měla strach, že bych byla zase sentimentální nebo rozcitlivělá, řekla jsem nějaký vtip abych posunula pozornost pryč a skryla svoje emoce. To ho zase přeplo do pracovního režimu a my se zase vrátili k boji.
Nyní, když procházím ulicemi města se Sydney, přeji si abych mohla vzít zpátky ten vtip a poslouchat Dimitrije, jak hovoří dál o své rodné zemi. Dala bych cokoli abych mohla mít Dimitrije tady vedle sebe, jako dřív. Měl pravdu o budovách. Jistě, většina jich byla kopie toho co byste našli v USA nebo kdekoli jinde ve světě, ale některé byly úžasné - pestře malované, zdobené jejich zvláštními cibulovitými střechami. Občas, opravdu vypadají jako z jiného světa. A celou tu dobu, jsem stále myslela na to, že by měl být Dimitrij tady a po mém boku., ukazovat na věci a vysvětlovat mi je. Měli by jsme romantickou dovolenou. Dimitrij a já, mohli bychom jíst v exotických restauracích a pak protančit celou noc. Mohla jsem mít na sobě jedny z těch šatů od návrháře, co jsem musela nechat v hotelu v Petrohradu. To by to mělo být. Ale není to tak a já se tu mračím na lidi.
"Neskutečný co? Jako něco z pohádky."
Sydneyin hlas mě vylekal, a já si uvědomila, že jsme zastavily před vlakovým nádražím. V moskvě jich bylo hodně. Z toho jak mi připoměla můj rozhovor s Dimitrijem mi nahnalo husí kůži, hlavně proto, že měla pravdu. Stanice neměla cibulové kupole, ale stále vypadala něco jako vystřižené z pohádky, jako kříženec hradu z Popelky a perníkové chaloupky. Mělo to velké klenuté střechy a věže na obouch koncích. Bílé stěny byly postaveny řadami hnědých cihel a zelenou mozaikou, vypadalo to skoro jako pruhované. V USA by tomu mnozí říkali Gaudy, křiklavé. Ale pro mě to bylo krásné.
Cítila jsem jak se mi slzy vkrádají do očí, když jsem pomyslela co by Dimitrij řekl o této budově. Nejspíš by se mu to tady líbilo, stejně miloval všechno ostatní tady. Uvědomila jsem si, že Sydney čeká na odpověd, spolkla jsem svůj žal a hrála prostořekou teenagerku. "Možná jako něco z příběhu o vlakovém nádraží."
Svraštila obočí, překvapená mým nezájmem, ale neptala se na to. Kdo by to mohl říct? Možná, kdybych se držela sarkasmu, mohla by se otrávit a nakopla by mě. Nějak jsem pochybovala, že bych byla šťastná. Byla jsem si jistá, že její strach z nadřízených by mohl vytvořit nějaký vztah ke mně.
Měly jsem kupé první třídy, ale ukázalo se daleko menší než jsem očekávala. Byla tam jakási lavice k sezení i na spaní a na každé straně jedna, okno, a televize byla vysoko na zdi. Předpokládala jsem, že by to mohlo pomoct zbavit se, ale občas jsem měla potíže sledovat ruskou televizi, nejen kvůli jazyku, ale některé pořady byly naprosto divné. Ještě, že Sydney a já máme každá svůj prostor, i přes to že byla místnost útulnější než bychom si přáli.
Barvy mi přiměly mnoho luxusních vzorů, které jsme viděla ve městě. Dokonce i chodba před naším kupé byla barevná, s plyšovým kobercem v červené barvě se žlutými vzory a zelenomodrý a žlutý běžec uprostřed. Uvnitř našeho kupíčka, byly lavičky potaženy oranžovým sametem a záclony byly v odstínech zlaté a broskovové, vyrobené z těžké textilie s vyraženým hedvábným vzorem. Mezi tím vším, uprostřed kupíčka, byl ozdobný stůl. Bylo to skoro jako cestovat v paláci.
Už byla tma, když vlak opouštěl stanici. Z nějakého důvodu, Trans sibiřský vlak opouštěl moskvu v noci. Ještě nebylo tak pozdě, ale Sydney říkala, že chce spát, a já jsem nechtěla aby byla na mě ještě více naštvaná. Tak jsme vyply všechna světla, až na malou lampičku na čtení u mé postele. Koupila jsem si časopis na nádraží, a přesto že jsem nerozuměla jazyku, rozuměla jsem obrázkům make-upu a oblečení, protože obrazy překračují kulturní bariéry. Snažila jsem se listovat časopisem tak tiše jak to jen šlo, obdivovala jsem letní topy a šaty a přemýšlela, jestli, pokud vůbec, bych se o takové věci mohla znova začít starat.
Nebyla jsem unavená, když jsem si lehla, nicméně jsem usnula. Snila jsem o vodním lyžování, když se náhle, vlny a slunce kolem mě, rozpustili a přešli do místnosti plné polic, regálů a knih. Tabulky s počítači lemovaly místnost, klid prostupoval tímto místem. Byla jsem v knihovně na akademiii svatého Vladimíra.
Zasténala jsem. "Ale no tak. Ne dnes."
"Proč ne dnes? Proč ne každý den? "
Otočila jsem se a zjistila jsem že hledím do pohledné tváře Adriana Ivaškova. Adrian byl Moroj, královnin velký synovec, a někdo koho jsem zanechala ve svém starém životě, když jsem vyrazila na tuto sebevražednou misi. Měl krásné smaragdově zelené oči, ze kterých se většině dívek dělalo mdlo, zejména proto, že ladily se stylově špinavými hnědými vlasy. Byl do mě svým spůsobem zamilovaný, a on byl také důvodem, proč mám na tomhle výletě tolik peněz. Bylo sladké o tom mluvit.
"pravda" přiznala jsem se. "Předpokládám, že bych ti měla být vděčná, když se jednou za týden ukážeš."
Usmál se a sedl si dozadu do jednoho z dřevěných křesel. Byl vysoký, stejně jako většina Morojů, s pěvně svalnatým stavěným tělem. Morojští muži nebyli nikdy příliš mohutní. "Střídmost dělá srdce něžnější, Rose. Nechci aby si mě brala jako samozřejmost."
"Jsme relativně v bezpečí, vážně, neboj se."
"Nepředpokládám, že by si mi chtěla říct kde jsi?"
"Ne"
Kromě Lissy, byl Adrian jediný známý žijící uživatel éteru, a mezi jeho talenty patřila možnost napojit se na mé sny, často bez vyzvání, a mluvit se mnou. Požehnáním bylo, že tuto schopnost nemohl použít aby mě našel.
"Zabiješ mě Rose" řekl melodramaticky. "Každý den bez tebe je utrpení. Prázdnota. Samota. Obávám se o tebe, jestli jsi stále naživu."
Mluvil přehnaně a z cesty, tak jak pro něj bylo obvyklé. Adrian zřídka bral věci vážně a vždy mluvil prostořece.
Éter měl dělal často lidi nestabilní, a zatímco bojoval, nebyl ovlivněn. Podtímto melodramatem jsem si uvědomila jádro pravdy. Bez ohledu na to, jak povrchní vzhled dal pryč, on se o mne opravdu staral.
Vzal mě do náruče. "Stále jsem naživu. Takže myslím, že mě můžeš nechat jít spát."
"Kolikrát jsem ti to říkal. Ty spíš."
"A přesto se z nevysvětlitelnýho důvodu po rozhovoru s tebou cítím vyčerpaně."
Zasmál se. "chybíš mi" úsměv zmizel. "Jí chybíš taky"
Ztuhla jsem. Ona. Nikdy neřekl její jméno. Nebylo pochyb o kom mluví.
Lissa.
Dokonce i vyřčení jejího jména v mé mysli mi způsobilo bolest, a to zejména poté, co jsem ji včera v noci viděla. Volba mezi Lissou a Dimitrijem byla nejtěžší v mém životě, ani uplynulý čas to nedělal lehčí.
Adrian vypadal klidně, jako by mohl číst mé myšlenky. "Uvidíte se?"
"Ne" řekla jsem, nechtěla jsem se přiznat že jsem ji minulou moc viděla. Nechám ho si myslet že jsem opravdu osvobozená od všeho. "To už není můj život."
"Přesně tak, tvůj život je především o nebezpečných misích."
"To nemůžeš pochopit, žádné pítí, kouření nebo sukničkářství."
Zavrtěl hlavou. "Jenom tebe chci Rose."
Bohužel, jsem mu to věřila. Bylo by jednodušší pro oba, kdyby si mohl najít nějakou jinou. "Můžeš to tak cítit, ale budeš muset čekat. "
"Hodně dlouho?"
Ptal se mě na to pořád, a pokaždé jsem zdůraznila, jak dlouho to může
být a jak on semnou byl ztrácí čas. Přemýšlela jsem o Sydney jako o možném vůdci, ale dnes večer jsem zaváhala. "Já nevím."
Naděje mu rozkvetla na tváři. "To je nejvíce optimistická věc
jakou si mi řekla, takže seš daleko. "
"Neber si z toho moc. 'Já opravdu nevím,' mohl by to být jeden den nebo jeden rok. Nebo nikdy. "
Jeho úsměv se ztratil, musela jsem si přiznat, že to bylo roztomilé.
"Budu doufat, že to bude jen jeden den."
Přemýšlela jsem o Sydney a přišla mi otázka na jazyk. "Hele, už si
někdy slyšel o alchymistech? "
"Jasně," řekl.
Typické. "Samozřejmě že jo."
"Proč? Viděla jsi se s nimi? "
"Tak nějak".
"Co provádíš?"
"Proč myslíš, že jsem něco udělala?"
Zasmál se. "Alchymisté se ukazují pouze jsou-li potíže a přinášejí potíže. Ať jsi kdekoliv buď opatrná. Jsou to náboženští fanatici. "
"To je jaksi extrémní," řekla jsem. Sydneyina víra se mi nezdála špatná.
"Jen se nenech převést ." Mrkl na mě. "Mám tě rád, tak jak hříšná jsi"
Chtěla jsem mu říct, že se mě Sydney nesnaží spasit, ale on skončil sem a posílal mě zpátky do mích snů.
Až na to,že jsem se nevrátila k snění, ale probudila jsem se. Vlak konejšivě broukal jak jsme uháněli přes ruský venkov. Moje lampa na čtení byla ještě rosvícená, její světlo bylo příliš jasné pro mé ospalé oči. Natáhla jsem se ji vypnout, ale zjistil, Sydneyia je postel byla prázdná. Pravděpodobně je v koupelně, pomyslela jsem si. Přesto jsem se cítila nesvá. Ona a její skupina Alchymistéů byli pro mě ještě tajemstvím, a najednou jsem měla strach, že by mohla mít nějaký nekalý plán.
Byla pryč, aby se setkala s nějakým tajným agentem? Rozhodla jsem se najít ji.
Je pravda, že jsem neměla tušení, kde by mohla být ve vlaku této velikosti,
ale logika mě nikdy předtím skutečně neodradila. Tak, proč by měla teď.
Vklouzla jsem do svých bot a vyšla z kupíčka na chodbu. Zjistila jsem , že se nemusím dívat moc daleko.
Chodba byla lemována okny, vše zahalené v těch bohatých záclonách a Sydney stála zády ke mně a dívala se ven jedním oknem, zabalená do deky. Její vlasy byly rozcuchané od spánku a
vypadaly méně zlata v tomhle nedostatečném osvětlení.
"Hele ..." začala jsem váhavě. "Jsi v pořádku?"
Obrátila se ke mně. Jedna ruka držela deku, a druhá si hrála s křížem kolem krku. Vzpomněla jsem si na Adriananovi poznámky o náboženství.
"Nemůžu spát," řekla stroze.
"Je to ... je to kvůli mně?"
Její jedinou odpovědí bylo, že se obrátila zpátky k oknu.
"Podívej," řekla jsem a cítila se bezmocná. "Jestli existuje něco, co můžu udělat ... kromě toho, že bych zrušila tuhle cestu ... "
"Budu o tom přemýšlet," řekla. " Je to pro mě opravdu divné.
Zabývám se tebou po celou dobu, ale je to vlastně kvůli tobě, víš? "
"Mohly bychom mít každá svůj pokoj, pokud by ti to pomohlo.
Můžem najít průvodce, a já mu zaplatím. "
Zavrtěla hlavou. "Je to jen pár dní."
Nevěděla jsem, co jiného na to říct. Se Sydney spolu s nevyhovujícím velkém schématu mých plánů, ale nechtěla jsem, aby trpěla. Pozorovala jsem ji, jak si hraje s křížem a snažila jsem se vymyslet něco co by ji uklidnilo. Možná přez naše názory na boha, by mohl být způsob, jak se k ní dostat blíž, ale nějak jsem si nemyslela, že říkat jí, jak jsem
měla denní bitvy s Bohem a pochybovala o jeho existenci ještě víc v poslední době. Opravdu, pomozte mi s celou tou pověstí zlého zvířete noci.
"Dobře," řekla jsem nakonec. "Dejte mi vědět, pokud si to rozmyslíte."
Vrátila jsem se do postele a usnula překvapivě rychle, přestože znepokojující bylo, že by tam stála na chodbě po celou noc. Přesto, když jsem se ráno probudila, ležela stočená do klubíčka na posteli, spala. Zdá se, že její vyčerpání bylo tak silné, že dokonce i strach ze mě ji vyhnal
k odpočinku. Vstala jsem a tiše si převlékla tričko a tepláky.
Šla bych zpátky do postele, ale byla jsem hladová po snídani a Sydney
může spát déle, když jsem nebyla v okolí.
Restaurace byla v dalším vagonu a vypadala jako ze starého filmu. Elegantní vínové prádlo, pověšené tabulky z mosazi
a tmavého dřeva, spolu s kousky pestře barevných uměleckými skly,
Dalo to celé místnosti starožitný pocit. Vypadalo to spíš jako restaurace
v ulicích Petrohradu, než vlakové stolování.
Objednala jsem si něco, co mi připomnělo nejasně z francouzské topinky, s výjimkou, že na tom byl sýr. Přišlo to i s klobásou, jakou měli ostatní, když jsem procházela.
Dojídala jsem, když vešla Sydney dovnitř. Když jsem ji potkala první noc, jsem předpokládala, že kalhoty a blůzu měla kvůli Slavíku. Ale musela jsem přiznat, že to byl její normální styl.
Ona mi připadala jako jedna z těch lidí, kteří neměli vlastní džíny nebo tričko. Byla rozcuchaná, když stála v chodbě včera v noci, ale nyní byla elegantní, měla černé kalhoty a tmavě zelený svetr. Měla jsem v džíny ašedou košily a slouhým rukávem. Cítila jsem se nedbale vedle ní. Její vlasy byly matné a upravené, ale měla mírně chaotický vzhled, který nikdy nevytratila, bez ohledu na to, jak silně se snažila. Alespoň jsem měla elegantní cop dneska.
Sedla si naproti mně a objednala si omeletu, když přišel číšník a opět s ním mluvila v ruštině.
"Jak to děláš?" Zeptala jsem se.
"Co, rusky?" Pokrčila rameny. "Musela jsem se to naučit, když jsem vyrůstala. A taky několik dalších jazyků. "
"Wow." Musela jsem přiznat. Moc jsem o tom nepřemýšlela, ale teď, když jsem na cestě za Dimitrijem jsem si opravdu přála naučit se Ruštinu. Teoreticky na to nebylo příliš pozdě, ale přesto ... to byl náročný úkol.
"Musíš se naučit spoustu věcí pro tuhle práci," jak jsem přemýšlela co to musí znamenat, být součástí tajné skupiny, která obsáhla mezinárodní linky a byla ve styku s nejrůznějšími vládami.
Mě napadlo něco jiného. "Co to používáte na Strigoje? Že se jejich tělo rozpadlo? "
Usmála se. Skoro. "No, alchymisti začínali jako
skupina lidí, kteří se snažily dělat lektvary, že? Je to chemikálie, kterou jsme vyvinuly, abychom se rychle zbavili těl Strigojů. "
"Mohli byste je tím zabít?" Zeptala jsem se. Vidina na Strigoje rozpouštějící se v kapalině, byla mnohem jednodušší než obvyklé způsoby:
propíchnutí, useknutí hlavy, nebo spálení.
"Bohužel ne. Účinkuje to jen na mrtvoly. "
"Ach jo," řekla jsem. Napadlo mě, mít nějaký ten lektvar v rukávu,ale usoudila jsem , že bych měla zmenšit množství otázek na Sydney.
"Co budeme dělat, až se dostaneme do Omšku?"
"Omsku," opravila ho. "Pronajmem si auto a urazíme zbytek cesty tím to způsobem. "

"Byl si tam? V téhle vesnici? "
Přikývla. "Jednou".
"Jaká je?" Zeptala jsem se, překvapena slyšet melancholický vědomí ve svém vlastním hlase. Kromě mé snaze najít Dimitrije, tam byl kousek ze mě, který lpěl na všechno, na co on. Chtěla jsem o něm vědět všechno, že jsem nevěděla kam dřív. Pokud by mi škola dala jeho věci, tak bych sním spala každou noc. Jeho pokoj byl vyklizen docela rychle, i když. Teď jsem
mohla shromáždit jen kousků z něho, jako jsem posbírala tyto kousky informací.
"Je to jako jakákoli jiná dhampírská vesnice, řekla bych."
"Nikdy jsem v žádné nebyla."
Číšník donesl Sydney její omeletu a ta zadržela vidličku ve vzduchu. "Opravdu? Myslela jsem, že vám všem ... no, já nevím. "
Zavrtěla jsem hlavou. "Byla jsem na akademii celý můj život. Více
méně. " Moje dva roky mezi lidmi nebyly opravdu důležité.
Sydney žvýkala zamyšleně. Byla jsem ochoten se vsadit, že nedojí omeletu. Z toho, co jsem viděla, při první noci, když čekala na vlaky se nedalo říct, že by něco snědla. Jako kdyby existovala ve vzduchu. Možná to byla další věc, Alchymistů.
S největší pravděpodobností to byla jen věc Sydney.
"Město je z poloviny lidské a z poloviny dhampírské, ale dhampíři mají ve směs celou společnost podzemní, a lidi jsou jim zcela lhostejní. "
Vždycky tam byla subkultura děje, ale já bych neměla ponětí, jak by to zapadá do zbytku města. "A?" Zeptala jsem se.
"Co je to subkultura?"
Postavila ji vidličku. "Řekněme, že by jsis měla zlepšit znalosti."