Bojovníci temnot

Tak tady je koneně druhá kapitola.

Dojeli jsme na Ostrov. Museli jsme z autobusu přestoupit na loď a byla to opravdu dlouhá jízda. Koneckonců Ostrov není nijak blízko.

Ale je to tu opravdu nádherné. Moře, nádherná pláž, hory a lesy.

Nechápu, jak to že to je skoro zadarmo. Ani proč je tu tak málo lidí. Na celém Ostrově je jen jedno město a několik malých vesniček.

My jsme se ubytovali v chatkách. Naštěstí jsme nebyli pod stanem, protože to nesnáším. Málo místa, tvrdá zem, spousta komárů. Brr.

V chatkách jsme měli být po třech. Já a Bella jsme měly celou pro sebe, kdyby přijela Daisy. Bylo to tu celkem dobré. Slušná koupelna. Postele nebyly příliš tvrdé. Byla tu elektřina a prostorné skříně.

Bella si pořád dělá starosti o Daisy. Snaží se dovolat mámě, ale je tu špatný signál. Zkoušela jsem jí trochu odreagovat tím, že se půjdem podívat, jak dopadl Alex.

První co mě napadlo, bylo: Ach můj bože!

Alex je na pokoji se Scottem a … To neuhodnete. Jasonem!

A on se na mě díval.

Zčervenala jsem.

„Sluší ti to,“ řekl.

Ach! Jason mi teď řekl, že mi to sluší.

„Ta sukně ti ladí k botám.“

Jason mi řekl, že mi sukně ladí k botám! Ó můj B…. Tak moment.

Já nemám sukni. Zato Bella má sukni, která jí dokonale ladí s boty. Bella, která stojí vedle mě a Jason ji hltá pohledem.

Projel mnou šok. Jasonovi se líbí Bella, ne já. No komu by se taky nelíbila. Bella je vysoká štíhlá blondýna s jiskřivýma zelenýma očima. Já jsem vychrtlá bruneta s černýma očima, která se ani neudrží na nohou. Proč by o mě měl mít zájem?

A co když si spolu něco začnou? Ne to by Bella neudělala. Teda kdyby Jasona milovala, tak bych to poznala a řekla jí, že by mi to nevadilo, že to skousnu, vadilo by mi, kdyby si s ním něco začala jen tak, ale to by Bella neudělala, nelezeme si vzájemně do zelí.

Navíc se zdá, že si Bella Jasonova zájmu vůbec nevšimla, pořád něco dělala na mobilu.

„Víš, Bello, nešla by ses se mnou projít?“ Jason na ní mluvit svým sexy hlasem, který kdyby použil na mě, omdlím.

„Vyhul!“

Bella asi ne.

„Jo! Tady je signál!“ vykřikla náhle a okamžitě začala vytáčet číslo.

„Ahoj mami. Jo já se mám fajn. Hele, je tam Daisy? Ne, tady není. Takže není doma? Nevím, doma nespala. Mami, mám strach. Co když se jí něco stalo. Jo jasně. Tak ahoj,“ zavěsila.

„Do prdele!“ odhodila telefon. Alex měl tolik duchapřítomnosti a natolik rychlé reflexy, že ho chytil před tím, než se stačil rozbít.

„Co je s Daisy?“ vyhrkl Scott.

„Nevím. Doma nebyla už od včerejška.“

„A ty nevíš, kde je?“

„Hysterčila bych tady, kdybych to věděla?“

„Já sakra nevím, moje holka zmizela!“

„Opravdu ses velmi zajímal o to, kde je!“

„Myslel jsem si, že je s vámi, nebo s jinými kamarádky. Často se s nimi baví a na mě kašle!“

Chudák Scott. On Daisy miluje, ale ona s ním chodí jen proto, že je hezký a oblíbený fotbalista.

Belle to asi došlo taky, protože se zatvářila provinile.

Nadechovala se, že něco řekne, ale nic neřekla. Nebylo co říct.

Zavládla trapná chvíle ticha, kterou přerušila učitelka.

„Co tady děláte?“ zamračila se na mě a na Bellu.

„Dívky nemají v chatkách chlapců, co dělat.“

Jsme snad v devatenáctém století?

„Ale když už tu jste, tak vám všem řeknu, že teď jdeme všichni společně na prohlídku hradu. Tak se připravte.“

Super. Aspoň můžu trochu rozveselit Bellu.

„Jsme připraveny,“ řekla jsem.

„Ale vy se snad převléknete a vezmete si nějakou vhodnější obuv.“

Podívali jsme se na sebe s Alexem a obrátili oči v sloup.

Snaha přimět Bellu, aby se převlékla, byla předem určena k zániku.

„Proč bych měla?“

„Protože tohle si nemůžete vzít na výlet. Možná polezeme přes skály.“

Přes skály? No super. To se zase zabiju.

„No a?“

„Prostě si vezměte něco jiného!“

„Přinuťte mě.“

„No tak si dělejte, co chcete.“

Učitelka si povzdechla a odešla pryč.

Vlastně mi je jí trochu líto. S námi to má opravdu těžký.

Vyrazili jsme.

Musím říct, že ty skály byly fakt horor. Padala jsem ostošest. Samozřejmě jsem si roztrhla džíny a rozbila si koleno. A samozřejmě že to Bella zvládla úplně v pohodě.

V hradu jsme si povídaly s Bellou o klucích a Alex si z nás dělal srandu.

Pověděla jsem jim o tom s Jasonem. Bella si toho vůbec nevšimla.

Docela bych se i bavila, jako vždycky s nimi, zvlášť bych byla úplně mrtvá z Alexových komentářů, ale něco se mi na tom hradu nezdálo, byla tady taková divná atmosféra. Přebíhal mi mráz po zádech. Pořád jsem se otáčela, protože jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, ale nikdy tam nikdo nebyl.

No super! Vypadá to, že jsem paranoidní.

„Ale ano na světě existuje spoustu hezkých kluků, kteří nejsou tak nevšímaví jako Jason,“ říkala právě Bella.

„Jasně, třeba já,“ zamrkal na mě Alex.

Vyprskla jsem. Alex to řekl, aby mě pobavil a to se mu taky dařilo.

„Ty?“ smála se Bella. „To by si nejdřív musel trochu zhubnout.“

„Nejsem tlustém! To jsou svaly!“

„Jasně, to ti tak věřím, praštila ho trochu do břicha. „Nějaký měkký ty tvoje svaly.“

Alex není žádný tlouštík. Jen je trošku při těle, ale on za to nemůže. Jeho máma děsně dobře vaří. U ní ztloustne každý. Teda kromě mě. Já jsem vychrtlá, ať dělám, co dělám. Vím, že většina holek má opačný problém, ale já mám postavu jako násada do smetáku. Navíc jsem hrozně nevýrazná. Mých hnědých vlasů a černých očí, si nikdo nevšimne. Bella sice tvrdí, že je to sebevědomím, že bych si měla trochu víc věřit, ale jak mám mít sebevědomí, když sebou každou chvíli praštím o zem, nebo do něčeho vrazím?

Alex oproti mě, kdyby nebyl při těle, tak by byl velmi hezký. Je vysoký, tmavovlasý s tmavé modrýma očima. Sice bledý, ale na něm to vypadá dobře.

Najednou mi došla jakákoli slova a já jen zírala.

O zeď se přímo přede mnou opíral ten nejhezčí kluk na světě.

Měl tmavě hnědé vlasy a oči černé jako uhel. Pod černým koženým oblečením se mu rýsovaly svaly. A to nebyly svaly typu: Zajdu si párkrát týdně do fitka, abych vypadal dobře.

Musel sportovat celý život. A ne hrát fotbal, nebo tak něco. Musel dělat něco fakt obtížného. Vzhledem k tomu, jak se obezřetně okolo rozhlížel, jako šelma. Jako by všechno viděl a nic ho nemohlo zaskočit.

A pak se podíval na mě.

A nedíval se na Bellu vedle mě, ale na mě. Díval se mi do očí….. A vypadal překvapeně.

Vím, že si protiřečím, ale jinak to popsat nejde.

A ty oči. Mají stejnou barvu jako ty moje. Ale narozdíl od těch mých vypadají děsivě. Najednou jsem si uvědomila, že je nebezpečný a já bych se ho měla bát, ale nebála jsem se.

Najednou mi někdo mávl rukou před obličejem.

Zamrkala jsem.

„Haló, země volá magora!“

Alex. Úplně jsem na něj zapomněla. Úplně jsem zapomněla na všechno.

„Asi jsem se zamyslela.“

„Zamyslela? Vůbec si nevnímala. To sis mě představovala nahého?“

„To asi sotva Alexi,“ ozvala se Bella.

„Vidíte támhletoho kluka?“ zeptala jsem se nadšeně.

„Kluka? Kde?“

„Přímo před tebou. Támhle se opírá o zeď. Právě se na něj díváš.“

„Já nikoho nevidím,“ řekl Alex.

Bella se najednou chytla za svůj řetízek, který nesundává ani na noc a začala něco mumlat. Hned potom se její oči rozšířily šokem.

„Já fakt nikoho nevidím,“ zamručel Alex.

Pak mi to došlo.

Oni ho nevidí. Protože tady není. Musela jsem si ho vymyslet. Je to jen další halucinace.

Začala jsem se smát.

„Naletěli jste.“

„Tss,“ zasyčel Alex. „Takhle si z nás utahovat.“

„Když vy jste tak naivní.“

Bella se na mě dívala s podezřením. Tu jsem nepřesvědčila.

Nikdy jsem jim neřekla o svých halucinacích ani o tetování hada kousajícího se do ocasu kolem zápěstí, které mám už odnepaměti. Ne že bych jim nevěřila, ale nechci, aby si mysleli, že jsem cvok, aby se mnou jednali jinak než dřív.

Proto jsem jim lhala.

Odešli jsme z místnosti. Ještě jsem se otočila po své halucinaci, ale ten kluk už tam nebyl, ačkoli nebyla žádná možnost, aby odešel bez povšimnutí. Udělal to, co halucinace dělají často, prostě se vypařil.