2. Kapitola
Krvavý slib
Skočil po ní místo mě, byla k němu blíž. Byla jsem
hrozba, že by mě měl skolit jako první. Sydney mu, ale stála v cestě, nicméně, měl vyběhnout dříve, než se mohla dostat ke mě. Popadl ji za rameno, prudce ji stáhl k sobě. Byl rychlí, to oni byli, ale byl to můj boj dnes večer.
Rychlím kopem jsem ho srazila k sousední zdi budovy
osvobodila Sydney z jeho sevření. Zavrčel při dopadu a klesl k
zemi, omráčený a překvapený. Nebylo jednoduché se k němu dostat,
Strigojové měli rychlé reflexy. Od Sydney, zaměřil svou pozornost na mě, červené oči a v rozlobeném úsměvu ukázal své tesáky. Vyskočil z jeho pádu a nadpřirozenou rychlostí se vrhl na mě. Uhnula jsem mu a pokusila se o úder, kterýmu se samozřejmě vyhnul na oplátku. Dalším úderem mě chytil na ruku, a já jsem klopýtla, jen stěží jsem se udržela na nohou. Kůl jsem stále svírala v pravé ruce, ale potřebovala jsem aby se odkryl, abych ho mohla udeřit do jeho hrudi. Inteligentní Strigoj by si šikmě kryl cestu ke svému srdci. Tenhle chlap jen tak-tak dělal svou práci.
Najednou k němu přišla Sydney a praštila ho po zádech. Nebyla to silná rána, ale polekalo ho to . Odkryl se. Rozběhla jsem se tak rychle jak jsem mohla a plnou vahou jsem na něj skočila. Kůl prorazil jeho srdce
jak jsme narazili na zeď. Bylo to tak jednoduché. Život nebo
nemrtvý život nebo co zněj zmizelo? Zarazil se v pohybu. Prudce jsem vytáhla kůl, když jsem si byla jistá že je mrtvý a sledovala jsem jak jeho tělo padá na zem.
Pokaždé co jsem zabila Strigoje v poslední době jsem měla chvilkový neskutečný pocit. Co když to byl Dimitrij? Snažila jsem si představit Dimitrijovu tvář na tomto Strigojovi, pokusila jsem si ho představit, jak leží přede mnou. Srdce se stočilo v mé hrudi. Na zlomek vteřiny, tam byl. Pak zmizel.
To byl jen nějaký náhodný Strigoj.
Zvrtěla jsem hlavou a připomněla si, že mam jiné starosti.. Musela jsem zkontrolovat Sydney.
"Jsi v pořádku?"
Přikývla, celá otřesená, ale jinak nezraněná. "Dobrá práce,"
řekla. Znělo to, jako by se snažila do toho vložit důvěru.
"Já jsem nikdy ... nikdy jsem vlastně neviděla jak se zabíjejí ..."
Nedokázala jsem si představit, jak bych jí to vysvětlila. Vypadala, jako by byla v šoku, tak jsem ji vzala za paži a odváděla ji pryč.
"Pojď, půjdem tam kde je víc lidí. "
Strigojové číhají v okolí Slavíku. Čím víc jsem nadtím přemýšlela, tím víc mě napadaly šílené myšlenky.
Jaké je lepší místo na lov Morojů než u jedné z jejich hospůdek?
Doufejme, že většina strážců mají dost zdravého rozumu, aby se vyhli uličkám, jako je tato.
Ze Sydney opadl její šok. "Co?"vykřikla. "Vy ho tu chcete nechat takhle?"
Rozhodila jsem rukama. "Co čekáte, že udělám? Myslím, že ho můžu přesunout za ty popelnice a pak ho nechat na slunci spálit.
To je to, co obvykle dělám. "
"Přesně tak. A co když ho někdo objeví, když půjde vynést smetí? Nebo
vyjde z jedněch z těchto zadních dveří? "
"No, stěží ho můžu odtáhnout. Nebo ho spálit. Upíří grilování by přitáhl určitou pozornost, nemyslíte? "
Sydney zavrtěla podrážděně hlavou a přešela k tělu.
Zatvářila se, když se podívala na Strigoje a sáhla do její velké kožené peněženky. Vytáhla lahvičku. Rychlím pohybem posypala obsahem z lahvičky celé tělo a pak ustoupila.
Když se kapky dotkly jeho těla, začal z něj stoupat žlutý kouř .
Kouř se pomalu šíříl vodorovně, dokud nezahalil Strigoje úplně. Za pár sekund, kouř zmizel. Zbyla po něm jen troška neškodného prachu.
"Rádo se stalo," řekla energicky Sydney, a darovala mi nesouhlasný
pohled.
"Co to sakra bylo?" Zvolala jsem.
"Můj úkol. Můžete mi prosím zavolat až se to příště stane? "odcházela.
"Počkejte! Nemůžo vám zavolat, nemám tušení, kdo jste. "
Podívala se na mě a odtáhla si blond vlasy z obličeje.
"Opravdu? Myslíš to vážně? Myslela jsem, že jste se všichni o nás učili, když jste odmaturovali. "
"Aha, dobře. Legrační věc ... já jsem ten typ, ehm, který neodmaturoval. "
Sydney vytřeštila oči. " Složila si jednoho z těch …. věcí ... ale ...
nikdy nematurovala? "
Pokrčila jsem rameny, a ona chvíly mlčela.
Nakonec, si povzdechla a znovu řekl: "Myslím, že si musíme promluvit."
Setkání sní byla ta nejpodivnější věc co se mi stala popříjezdu do Ruska. Chtěl jsem vědět, proč bych sní měla být v kontaktu a jak rozpoští mrtvoli Strolů
Když jsme se vrátili do rušné ulice zamířila ke kavárně, kterou měla ráda, napadlo mě, že když věděla,o světě Morojů, mohla by být šance, že také ví, kde je Dimitrijova vesnice.
Dimitrij. Znovu se mi objevoval v mě mysli. Neměla jsem
ponětí, jestli opravdu bude číhat poblíž svého rodného města, ale neměla jsem nic jiného než toto. Opět na mě přišel divný pocit. V mé mysli se mísila rozmazaná Dimitrijova tvář s tím Strigojem co jsem
právě zabila: bledá kůže, červené oči, prstencové ...
Ne, řekla jsem si vážně. Ještě o tom nepřemýšlej. Nepropadej panice. Když se stal Dimitrij Strigojem, chtěla jsem získat největší sílu, že si budu pamatovat Dimitrije tak jak jsem ho milovala, tmavě hnědé oči, teplé ruce, divoké objetí ...
"Jsi v pořádku ... ehm, bez ohledu na vaše jméno?"
Sydney se na mě divně dívala, a uvědomila jsem si, že jsme zastavily před restaurací. Nevěděla jsem, co jsem měla na sobě, podívala jsem se na svoji
tvář, to muselo zvýšit její pozornost.
"Jo, jo, fajn," řekla jsem stroze, zatvářila jsem se jako strážce.
"Jsme Rose. To je to místo? "
Restaurace byla rozzářená a veselá. Sklouzly jsme na černě kožené, čímž myslím flešnou plastovou kůži boxu. Byla jsem potěšena změnou jídelníčku. V menu bylo Americké i Ruské jídlo. Přeloženo do Angličtiny, málem jsem začala slintat, když jsem uviděla smažené kuře. Byla jsem hladová s myšlenkou na syté smažené maso, po týdnech zelných jídel v takzvaném Mc Donaldu.
Když přišla servírka Sydney si objednala v plynulé ruštině, zatímco já
jen ukázala na menu. Jo. Sydney byla plná překvapení.
Vzhledem k jejímu drsnému postoji, jsem čekala že mě bude přímo vyslíchat, ale když servírka odešla, zůstala klidná, a prostě si hrála s ubrouskem a vyhýbala se mi pohledu do očí. Bylo to zvláštní.
Byla na mě nepříjemná. Dokonce i s tabulkou
mezi námi, bylo to, jako by se nemohla dostat dost daleko. Přesto její
dřívější rozhořčení nebylo falešné.
"Takže, jste připravena se mi říct, kdo jste a co se děje?"
Sydney vzhlédla. Teď, když jsme byly v jasnějším světle, viděla jsem, že
její oči byly hnědé. Také jsem si všimla, že měla zajímavé tetování
na spod levé tváři. Inkoust vypadal jako ze zlata, něco, co jsem nikdy
neviděla. Byl to propracovaný design s květinami a listy, a bylo
opravdu viditelné jen , když se naklonila hlavu určitým způsobem tak, aby
zlato chytilo světlo.
"Říkala jsem vám," řekla. "Jsem Alchymistka."
"A já jsem vám řekla, že nevím, co to je. Je to nějaký ruský slovo? "
Neznělo to jako jedno slovo.
Napůl ji zahrál úsměv na rtech. "Ne Beru to tak, že jste nikdy neslyšela slovo Alchymie ? Ani jednou ? "
Zavrtěla jsem hlavou a ona se opřela bradu do dlaní, zadívala se dolů na stůl. Polkla a jako by ji to osvěžilo, začla mluvit. "Zpátky do středověku,
tam byli tito lidé, kteří byli přesvědčeni, že pokud by našli
správný recept nebo kouzlo, mohlo se olovo změnit ve zlato. Není překvapením, že nic takového nenašli. To je, ale nezastavilo aby objevovali jiná mystické a nadpřirozená věci, nakonec našli něco magického. "Zamračila se. "Upíry".
Vrátila jsem se mšlenkymi k vyučování Morojské historie. Ve středověku se náš druh začal odtahovat od lidí a skrývali se. To bylo v době, kdy se z upírů skutečně stal mýtus, pokud jde o zbytek světa jednalo se dokonce i o to, že se Morojové stali netvory vhodný k lovu.
Sydney ověřila mé myšlenky. "A to bylo, když se začali Morojové
skrývat. Měli svá kouzla, ale lidé začali nad nimi převažovat. I teď. "To ji skoro přinesl úsměv tvář. Morojové měli někdy problém chápat lidi.
Zdálo se, že příliš často. "A Morojové se dohodli s
Alchymisty. Pokud Alchymisté pomůžou Morojům a dhampírům jejich přítomnost ve společnosti udžet v tajemství, dají nám
Toto ". Dotkla se zlatého tetování.
"Co je to?" Zeptala jsem se. "Myslím, že je to jasné."
Jemně ho pohladila konečky prstů a neobtěžovala schováváním
sarkasmu, když promluvila. "Můj anděl strážný. Je to vlastně zlato a "-
zašklebila se a uhla s rukou -"Morojská krev, s kouzlem vody a země. "
"Co?" Řekla jsem příliš hlasitě, a někteří lidé v restauraci se na mě podívali. Sydney pokračovala mnohem nižším a trpčejším tonem.
"Nejsem nadšená, ale je to naše 'odměna' a vám to pomůže .
Voda a země jsou vázána do naší kůže a dávají nám stejné vlastnosti
jako mají oni. Nikdy nejsem nemocná a budu žít
dlouhý život. "
"Myslím, že to zní dobře," řekla jsem nejistě.
"Možná pro některé. Nemáme na výběr. Tato 'kariéra' je rodinná
věc cot se dědí. My všichni víme o Morojích a
dhampírech. Pracujeme ve spojení s lidmi, které nám pomáha vás ukrýt, protože se můžeme pohybovat volněji.
Máme triky a techniky, jak se zbavit Strigolů jako ten lektvar co jsi viděla.
Proto se většině dhampírům není řečeno, o nás, dokud neodmaturují.
A Morojům málokdy. "Náhle se zastavil. Hádala jsem, že lekce byla u konce.
Byla jsem otřesena. Nikdy, nikdy jsem nic takového nečekala.
Mám? Většina mého vzdělání zdůrazňovala, fyzikální stránku strážce: ostražitost, boj, atd.
Často jsem slyšela nejasné odkazy na ty, kteří byli v lidském světě, aby pomohly skrýt Moroje, nebo je vzít pryč od podivných a nebezpečných situací. Nikdy bych si o tom moc nemyslela, ani že bych slyšela termín
Alchymista. Pokud bych zůstal ve škole, tak možná jo.
No pravděpodobně to nebyl nápad abych to navrhla, ale moje povaha si
nemohla pomoct. "Proč si nechat kouzlo pro sebe? Proč ho nepoužít pro
lidský svět? "
"Protože je té moci víc. Brání nám mluvit o vašem druhu způsobem, který by je ohrozil nebo vystavil nebezpečí. "
Kouzlo, které je brání mluvit ... to znělo podezřele jako nátlak. Morojové mohli používat nátlak jen málokdy, a většina by mohla některou z jejich magie dát do objektů, poskytnout jim určité vlastnosti. Morojská magie se změnila v průběhu let, a teď byl nátlak považován za nemorální věc. Mohla jsem jen hádat, že to tetování bylo staré, staré kouzlo, které přecházelo na ně v průběhu staletí.
Jak jsem si přehrávala to co mi Sydney řekla, se mi vytvořilo mnoho otáztek v hlavě. "Proč ... proč chceš, zůstat daleko od nás? Né, že bych chtěla, aby jsme se staly nejlepšíma kámoškama nebo tak něco ... "
"Protože je to naše povinnost k Bohu, k ochraně zbytku lidstva od
zlých stvoření noci. " řekla roztržitě, a pohladila tetování. Stáhla si bundu a její límec stručně odhalil zlatý kříž.
Moje první reakce na to byl neklid, když jsem viděla, jak je nábožensky založená. Ve skutečnosti jsem nikdy nebyla úplně klidná kolem těch, kteří
byli silně věřící. Za půl minuty na mě dopadl rozsah jejích slov.
"Počkat," zvolala jsem rozhořčeně. "Mluvíš o každým z nás dhampírů a Morojů? Jsme všichni zlí tvorové noci? "
Neodpověděla, ale její ruka spadla z kříže .
"Nejsme jako Strigojové!" Odsekla jsem.
Její tvář zůstala prázdná. "Morojové pijí krev. Dhampíři jsou
nepřirozenými potomky z nich a lidí. "
Nikdo mi nikdy neřekl nepřirozená, s výjimkou doby, kdy jsem si dala
kečup na taco.
Ale vážně, nebyla salsa, tak co jiného jsem si na to měla dát? "Morojové a dhampíři nejsou zlý," řekla jsem
Sydney. "Ne jako Strigojové."
"To je pravda," připustila. "Strigojové jsou zlo."
"Hele, to není to, co jsem-"
Právě přišlo jídlo, a smažené kuře bylo téměř odvrátilo mé rozhořčení, že jsme srovnávání se Strigoly
Sydney si objednal cheeseburger a hranolky.
Poté, co jsem snědla celé kuřecí stehno, jsem konečně mohla pokračovat
argumentech. "Nejsme jako Strigojové, vůbec. Morojové nezabíjejí.
Nemají důvod se nás bát. " Nebyl to zájem o zavděčení lidem. Žádný z mého druhu nerozumněl lidem.
"Každý člověk, který se dozví o vás se nevyhnutelně dozví i o Stigojích" řekla. Hrála si s hranolkami, když je zrovna nejedla.
" Kdyby Věděli o Strigojích by mohlo umožnit lidem, aby se chránili,
ačkoli. "Sakra. Proč jsem tady hrála ďáblova advokáta ?
Přestala si hrát s hranolkama a hodila je zpátky na talíř.
"Možná. Ale existuje spousta lidí, kteří by byli v pokoušení myšlenkou nesmrtelnosti i za cenu změny ve Strigoje a výměnou
za to, že se změnili na bytost z pekla. To byste se divila, jak by mohlo
hodně lidí reagovat, když se učí o upírech. Nesmrtelnost je hodně přitahuje navzdory zlu, které k tomu patří. Hodně lidí, kteří by se dozvěděli o Strigojích se budou snažit sloužit jim, v naději, že by je nakonec proměnili. "
"To je šílené-" zastavila jsem se. V loňském roce jsme objevili důkazy o
lidech, kteří pomáhali Strigojům. Strigol se nemohl dotknout stříbrného kůli, ale lidé jo, a někteří měli použít tyto kůly na zničení Morojské
ochrany. Byla některým slíbena nesmrtelnost? "A tak," řekla Sydney,
"to je důvod, proč je nejlepší, když se ujistíme, že nikdo neví o nikom z vás. Jste všichni mimo a nemůžete stím nic dělat. Je to vaše věc, jak se zbavit Strigolů, a my uděláme zbytek pro ochranu našeho druhu. "
Žvýkala jsem kuřecí křídlo a zdržela jsem se u jejího naznačovaní, což znamená, že byla ochrana svého druhu od lidí, jako jsem já. V některých způsobech, dávalo smysl to co říkala. Nebylo možné, aby jsme se mohli pohybovat po světě vždycky neviditelně, a ano, přiznávám, že bylo pro někoho nutné se zbavit těl Strigojů.
Lidé pracující s Moroji byly ideální volbou. Takový lidi by byli schopný se pohybovat volně po celém světě, zejména pokud mají
dobré kontakty a styky jak naznačovla.
Zarazila jsem se v půlce žvýkání, vzpomněla jsem si na straší, když jsme se Sydney přicházely do restaurace. Donutila jsem se spolknout a pak jsem se dlouze napila vody " Mám otázku. Máte kontakty po celém
Rusku? "
" Bohužel," řekla. "Když je Alchymistům osmnáct let, jsme
vysláni na stáže, pro získánít zkušeností z první ruky v oblasti obchodu a vytváření všech druhů připojení. Já bych raději zůstala v Utahu. "
To bylo skoro bláznivější než všechno ostatní co mi řekla, ale já
nechtěla tlačit. "Jaký druh spojení přesně?"
Pokrčila rameny. "Sledujeme pohyb hodně Morojů a dhampírů. Známe také hodně vysoce postavených vládních úředníků mezi lidmi a Morojci. Pokud by tam byl viděn upír mezi lidmi, můžeme zpravidla najít někoho důležitého, kdo může zaplatit někoho mimo nebo cokoliv ... To vše se zamete pod koberec. "
Sledovat pohyb hodně Morojů a dhampírů. Jackpot. Naklonila jsem se a ztišila hlas. Vše se zdálo, že závisí na tomto okamžiku.
"Hledám ... vesnici, dhampírskou vesnici na Sibiři. Nevím jeho jméno." Dimitrij se o něm zmínil jen jednou, a já bych málem zapomněla.
"Je to tak trochu v blízkosti ... Om?"
"Omsk," opravila mě.
Narovnala jsem se. "Znáte to?"
Neodpověděla hned, ale oči ji zradily. "Možná."
"Ty!" Řekla jsem. "Musíš mi říct, kde to je. Musím se tam dostat. "
Zašklebila. "Chystáš se být ... jednou z nich?"
Takže Alchymisté věděli o krvavých děvky. Žádné překvapení. Pokud Sydney a její kolegové věděli vše, o tomhle světě upírů, musí vědět i to.
"Ne," řekla jsem pyšně. "Jen musím někoho najít."
"Koho?"
"Někoho."
Téměř se usmála. Její hnědé oči byly zamyšlené jako ona sama.
Dvakrát se zakousla do cheeseburgeru. Musela jsem jíst aspoň z principu.
"Hned jsem zpátky," řekla náhle. Vstala a přešela
ke klidném rohu kavárny. Vytáhla mobilní telefon z její kabelky, otočila se zpět do místnosti a zavola si.
Jak jsem jedla, přemýšlela jsem o možnosti přede mnou, jestli najdu Dimitrijovu vesnici, tak by to bylo opravdu tento jednoduchý. A když už bych tam byla ... bylo by to pro mě jednoduché pak? Mohla by tam být, žít
ve stínu a živit se lovením? A když bych stále před ním, opravdu bych mohla zapíchnout svůj kůl do jeho srdce?
Nechtěné obrázky Dimitrije ke mně přišly znovu, Dimitrij s rudýma očima a.. "Rose?"
Zamrkala jsem. Byla jsem zmatená a Sydney byla zpátky. Sklouzla zpět
na místo naproti mně. "Takže to vypadá, že-" Odmlčela se a
podívala se dolů. "Jedla jsi některé z mých hranolek?"
Neměla jsem tušení, jak to ví, vidí, jak to bylo takové obrovské fronty. Já bych sotva udělala důlek. Zjišťuje jestli jsem jí ukradla hranolky, to by se počítalo jako další důkazy o tom, jak zlé zvíře v noci jsem, nenuceně jsem řekla, "Ne!"
Zamračila se na chvíli, protože se domnívá , že lžu, a pak řekla: "Já vím, kde ta vesnice je. Byla jsem tam dřív. "
Narovnala jsem se. Svatý kecy. To bylo vlastně bude dít, po
všech těchto týdnech hledání. Sydney by mi říct, kde to místo
byl, a já jsem mohla jít a pokusit uzavřít tuto hroznou kapitolu v mém životě.
"Děkuji vám, mockrát vám děkuji-"
Zvedla ruku, abych ztichla, a pak jsem si všimla, jak mizerně
vypadala.
"Ale já ti neřeknu kde to je."
"Co?"Řekla jsem překvapeně.
"Chystám se vzít tě tam sama."
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.