kapitola 16

ZÁVAZNÉ KOUZLO

A jednou nebo dvakrát hodíš kostkou

je to gentlemanská hra

Ale nezvítězí ten, kdo hraje s hříchem

V tajném domě hanby.

-Oscar Wilde, "The Ballad od Reading Gaol"

-

"Jessamine! Jessamine, co se děje? Kde je Nate?"

Jessamine, která stála hned vedle pokoje Natea se otočila tváří k Tesse zrovna, když vběhla do chodby. Volné kadeře blond vlasů jí padaly vzadu na hlavě z drdolu. "Nevím," odsekla. "Usnula jsem na židli vedle jeho postele a když jsem se probudila, byl pryč. Prostě pryč!" Přimhouřila oči. "Proboha, vypadáš příšerně."

Tessa se na sebe podívala. Ani se neobtěžovala s obléknutím krinolíny nebo dokonce i bot. Jen na sebe hodila šaty a vklouzla bosýma nohama do pantoflí. Vlasy jí padaly volně na ramena. Tessa si představila, že teď pravděpodobně vypadala jako pološílená žena pana Rochestera, kterou schovával v podkroví v Janě Eyrové. "No, Nate se nemohl dostat moc daleko, ne tak nemocný, jak je," řekla Tessa. "Hledají ho všichni?"

Jessamine rozhodila rukama. "Každý ho hledá. Will, Charlotte, Henry, Thomas i Agatha. Nepředpokládám, že chceš, abychom vytáhly nemocného Jema z postele a donutili ho stát se součástí pátrací skupiny, nebo jo?"

Tessa zavrtěla hlavou. "Upřímně řečeno, Jessamine." Zarazila se a otočila se. "No, jdu ho taky hledat. Ty tu můžeš zůstat, jestli chceš."

"Jo, to chci." Jessamine pohodila hlavou, když se Tessa znovu otočila a odkráčela dál chodbou. Její mysl vířila. Kam proboha mohl Nate jít? Má horečku? Je v delíriu? Když se dostal z postele a nevěděl kde je, odešel pryč, aby jí našel? Ta myšlenka jí sevřela srdce. Společenství bylo jedno velké matoucí bludiště, pomyslela si, když prošla kolem další slepé uličky do chodby lemované gobelíny. Pokud ona jen tak tak našla způsob, jak jím projít, jak by Nate mohl-

"Slečno Grayová?"

Tessa se otočila a uviděla Thomase, jak vychází z dveří v chodbě. Měl na sobě košili. Vlasy měl rozcuchané jako obvykle a jeho hnědé oči vypadaly vážně. Snažila se donutit se do klidného pohybu. Bože, tohle bude špatná zpráva. "Ano?"

"Našel jsem vašeho bratra," řekl Thomas k Tessinu údivu.

"Vážně? A kde byl?"

"V obývacím pokoji. Schovával se. Za záclonou."

Thomas mluvil rychle a vypadal rozpačitě. "Hned jak mě uviděl, začal se chovat jako hlupák. Křičel a vřískal. Snažil se kolem mě proběhnout, málem jsem mu musel dát ránu, abych ho umlčel-" Při pohledu na Tessinu nechápavou tvář ztichnul a odkašlal si. "Chtěl jsem tím říct, že se obávám, že jsem ho vyděsil, slečno."

Tessa si přiložila ruku na ústa. "Ach, bože. Ale je v pořádku?"

Zdálo se, že Thomas nevěděl, kam se podívat dřív. Byl v rozpacích, že našel Natea krčícího se za Charlottinými závěsy, pomyslela si Tessa a cítila jménem Natea vlnu rozhořčení. Její bratr nebyl Temný lovec, neměl zkušenosti se zabíjením a s riskováním svého života. Samozřejmě, že byl vyděšený. A ještě k tomu byl nejspíš v delíriu, které mu způsobovala horečka. "Měla bych se jít na něj podívat. Jen já, rozumíš? Myslím, že potřebuje vidět známou tvář."

Thomasovi se ulevilo. "Ano, slečno. A já tu počkám. Stačí, když mi pak dáte vědět a já zavolám ostatní."

Tessa přikývla a prošla kolem Thomase otevřenými dveřmi. V obývacím pokoji bylo šero. Jediné osvětlení poskytovalo šedé odpolední světlo, které se dovnitř dostávalo vysokým oknem. Stíny pohovek a křesel, které byly roztroušené po místnosti, vypadaly jako krčící se zvířata. V jednom z větších křesel u krbu někdo seděl. Nate. Musel najít zkrvavenou košili a kalhoty, které měl na sobě u de Quinceyho a obléknul si je. Byl bos. Seděl s lokty opřenými o kolena. Obličej měl schovaný v dlaních. Vypadal mizerně.

"Nate?" řekla Tessa tiše.

Hned vzhlédl a vyskočil na nohy. Na tváři se mu objevil výraz neuvěřitelného štěstí. "Tessie!"

S lehkým výkřikem Tessa přeběhla místnost a objala svého bratra. Zmáčkla ho. Slyšela, jak trochu zakňučel bolestí, ale za chvíli kolem ní omotal své ruce taky. Objímali se. Tessa se myslí ocitla zpátky v kuchyni své tety v New Yorku, s vůní pocházející z vaření všude kolem a jemným smíchem její tety, který byl doprovázený hubováním, že dělají tolik hluku.

Nate se odtáhl jako první a podíval se na ní. "Bože, Tessie, vypadáš tak jinak ..."

Projelo jí zachvění. "Co tím myslíš?"

Téměř nepřítomně jí pohladil po tváři. "Jsi starší," řekl. "Hubenější. Byla jsi malá holčička s kulatou tváří, když jsem odjížděl z New Yorku, ne? Nebo je to prostě jen způsob, jakým jsem si tě uchovával v paměti?"

Tessa ujistila svého bratra, že je pořád jeho mladší sestra, na kterou si pamatuje, ale její mysl se částečně stále zabývala jeho otázkou. Nemohla si pomoct. Musela na něj ustaraně hledět. Na jeho bledou kůži, která byla posetá modřinami. Na modré, černé a žluté skvrny na obličeji a krku. "Nate..."

"Není to tak zlé, jak to vypadá," řekl, když si přečetl úzkost v její tváři.

"Ano, to je. Měl bys být v posteli a odpočívat. Co tu děláš?"

"Snažil jsem se tě najít. Věděl jsem, že tu někde jsi. Viděl jsem tě předtím, než mě dostal ten plešatej bastard bez očí. Myslel jsem, že tě uvěznil. Chtěl jsem zkusit nás z toho dostat."

"Uvěznil? Nate, takhle to není." Zavrtěla hlavou. "Tady jsme v bezpečí."

Přivřel oči. "Tohle je Společenství, ne? Varovali mě před tímhle místem. De Quincey řekl, že to tu řídí šílená monstra, co si říkají Nephilimové. Řekl, že tu drží duše lidí v nějakých krabicích, křičí a-"

"Co, Pyxis? Drží v sobě démoní energii, Nate, ne lidské duše. Je to naprosto neškodné. Později ti je ukážu v místnosti se zbraněmi, pokud mi nevěříš."

Nate nevypadal o moc klidnější. "Řekl, že pokud mě dostanou do rukou Nephilimové, budou mě pomalu rozebírat, kousek po kousku, za porušení jejich Zákona."

Tesse přeběhl mráz po zádech. Odtáhla se od svého bratra a uviděla, že jedno z oken pokoje je otevřené. Záclony vlály ve větru. Takže mráz, který cítila, byl víc než jen pocuchané nervy. "Ty jsi otevřel okno? Je tu taková zima, Nate."

Nate zavrtěl hlavou. "Bylo otevřené, když jsem přišel."

Kývla. Přešla pokoj a zavřela okno. "Přivoláš si smrt-"

"Ty se nestarej o mou smrt," řekl Nate podrážděně. "A co Temní lovci? Říkáš, že tě tady nedrží?"

"Ne," Tessa se odvrátila od okna. "Nevězní. Jsou to sice divní lidé, ale Temní lovci ke mně byli vždycky laskaví. Chci zůstat tady. Byli tak velkorysí, že mě tu nechali."

Nate zavrtěl hlavou. "Nerozumím tomu."

Tessa cítila jiskru hněvu. Překvapilo jí to, ale hned jí zatlačila zpět. Nebyla to Nateova vina. Bylo tu toho tolik, co neví. "Kam jinam půjdeme, Nate?" zeptala se a přešla přes místnost k němu. Vzala ho za paži. Vedla ho zpátky ke křeslu. "Posaď se. Vyčerpáváš sám sebe."

Nate si poslušně sedl a podíval se na ni. V jeho očích byl vzdálený pohled. Tessa ho znala. Znamenalo to, že intrikoval, vymýšlel nějaký šílený plán, snil svůj směšný sen. "Můžeme se odsud ještě dostat," řekl. "Pojedeme do Liverpoolu. Parníkem. Vrátíme se do New Yorku."

"A co pak?" řekla Tessa tak jemně, jak mohla. "Tam už nám nic nezůstalo. Ne potom, co teta zemřela. Musela jsem prodat všechny naše věci na zaplacení pohřbu. Byt je pryč. Nemáme peníze na nájem. V New Yorku už pro nás není místo, Nate."

"Uděláme si tam místo. Začneme nový život."

Tessa se podívala smutně na svého bratra. Bolelo jí vidět ho takhle. Jeho tvář byla beznadějná a plná tiché prosby. Na jeho lícní kosti mu kvetla modřina - vypadala jako ošklivá květina. Vlasy měl místy slepené krví. Nate není jako ostatní lidé, říkala vždycky teta Harriet. Je na něm jakási krásná nevinnost, která musí být za každou cenu zachráněna.

A Tessa se o to snažila. Ona i její teta před ním skrývali jeho vlastní slabosti, důsledky jeho chyb a nedostatků. Nikdy mu ona ani teta Harriet neříkali, že musí pracovat, aby měli nějaké peníze, které on pak stejně utratí za hazardní hry. Neříkali mu ani o posměšcích Tesse od ostatních dětí, které se jí smály, že je její bratr opilec a budižkničemu. Skrývali před ním tyhle věci, aby ho nezranili. Jenže on byl i tak zraněný, pomyslela si Tessa. Možná měl Jem pravdu. Možná, že pravda byla opravdu to nejlepší. Posadila se na křeslo proti bratrovi a pevně se na něj podívala. "Takhle to nemůže být, Nate. Zatím ne. V tomhle nepořádku jsme teď oba a bude nás pronásledovat kamkoliv se před ním budeme snažit utéct. A když utečeme, budeme na to sami, až nás dostihne. Nebude tu nikdo, kdo by nám pomohl nebo nás ochránil. Potřebujeme pomoc Společenství, Nate. Potřebujeme Nephilimy."

Nateovi modré oči se na ní zmateně podívaly. "Myslím, že máš pravdu," řekl. Ta fráze Tessu překvapila, protože skoro dva měsíce neslyšela nic jiného, než britské hlasy. Tohle bylo tak americké. Uvědomila si, jak moc jí to chybělo. "Je to jen kvůli mně, že jsi tady. De Quincey mě mučil. Donutil mě psát ty dopisy a poslat ti lístek na parník. Řekl mi, že ti neublíží, až tě dostane do rukou, jenže pak mi nikdy nedovolil setkat se s tebou a já si myslel - myslel jsem si že-" Zvedl hlavu a podíval se na ní. Obličej měl bez výrazu. "Měla bys mě nenávidět."

Tessin hlas byl pevný. "Nikdy bych tě nemohla nenávidět. Jsi můj bratr. Jsi moje krev."

"Myslíš si, že až tohle všechno skončí, budeme moct jít domů?" zeptal se Nate. "Zapomenout, že se tohle všechno kdy stalo? Žít zase normálním životem?"

Žít normálním životem. Ta slova v ní vyvolala představu jí a Natea v nějakém malém prosluněném bytě. Nate by si našel práci a ona by pro něj vařila a uklízela a o víkendech by se mohli procházet v parku nebo jet vlakem na Coney Island a tam jezdit na kolotoči nebo vyjít až nahoru na Železnou věž, odkud by v noci sledovali ohňostroj nad hotelem Manhattan Beach. Bylo by tam krásné skutečné slunce, ne jen tahle šedá vodní verze, co tu bývá v létě. A Tessa by mohla být jen obyčejná holka s hlavou zabořenou v knize a její nohy by zase mohly jít po známém chodníku v New Yorku.

Jenže když si snažila udržet si tenhle obraz v hlavě, vize se drolila a rozpadávala se jako pavučina, kterou se snažíte vzít do svých rukou. Viděla Willovu tvář, a Jemovu, Charlottinu a dokonce i Magnusovu, zatímco jí říkal Chudinko. Teď, když zná pravdu, už nemůže nic vrátit zpátky.

"Ale my nejsme normální," řekla Tessa. "Já nejsem normální. A ty to víš, Nate."

Podíval se dolů na podlahu. "Já vím." Bezmocně mávl rukou. "Takže je to pravda. Jsi to, co de Quincey říkal, že jsi. Kouzelná. Říkal, že máš nadání měnit podobu, Tessie. Že se můžeš stát čímkoliv budeš chtít."

"Věřils mu? No, je to pravda -skoro pravda- ale sotva bych tomu věřila sama. Je to tak zvláštní-"

"Viděl jsem i podivnější věci." Jeho hlas byl prázdný. "Bože, měl jsem to být já."

Tessa se zamračila. "Co tím myslíš?"

Než stačil odpovědět, dveře se otevřely. "Slečno Grayová." Byl to Thomas. Vypadal omluvně. "Slečno Grayová, pan Will je-"

"Pan Will je tady." Byl to Will. Hbitě prokličkoval kolem Thomase a to i na vzdory jeho velikosti. Byl ještě v šatech, do kterých se převlékl v noci. Navíc vypadaly zmačkaně. Tessa přemýšlela, jestli spal v křesle v Jemově pokoji. Pod očima měl modrošedé stíny a vypadal unaveně. Když jeho pohled padl na Natea, oči mu zazářily. Úlevně? Pobaveně? To Tessa nemohla říct.

"Náš poutník se konečně našel," poznamenal. "Thomas mi řekl, že ses schovával za záclonou?"

Nate se na Willa otupěle podíval. "Kdo jsi?"

Tessa si rychle odbila představování, ačkoliv se nezdálo, že by nějaký z kluků toho druhého rád poznal. Nate vypadal, jako kdyby umíral a Will si prohlížel Natea, jako kdyby to byl nový vědecký objekt a ne zrovna moc atraktivní.

"Takže ty jsi Temný lovec," řekl Nate. "De Quincey mi řekl, že jste podobní monstrům."

"Bylo to předtím nebo potom, co se tě pokusil sníst?" zeptal se Will.

Tessa se rychle zvedla na nohy. "Wille. Mohla bych s tebou prosím chvilku mluvit na chodbě?"

Pokud čekala odpor, nedostala ho. Po posledním nepřátelském pohledu na Natea Will přikývl a šel s ní potichu na chodbu. Zavřel za sebou dveře obývacího pokoje.

Osvětlení na chodbě bez oken bylo proměnlivé. Magické světlo vrhalo na stěny diskrétní jasné bazény světla, které se vzájemně nedotýkaly. Will a Tessa se postavili do stínu mezi ně a dívali se na sebe -opatrně, pomyslela si Tessa, jako dvě naštvané kočky, které kolem sebe kroužily na ulici.

Nakonec to byl Will, kdo prolomil mlčení. "Velmi dobře. Máš mě samotného na chodbě-"

"Ano, ano," řekla Tessa netrpělivě, "a tisíce žen po celé Anglii by štědře zaplatily za to, mít tuhle možnost. Mohl by sis prosím na chvilku odpustit ukázku tvého skvělého humoru? Tohle je důležité."

"Chceš, abych se ti omluvil, viď?" řekl Will. "Za to co se stalo na půdě?"

Tessa zaskočeně zamrkala. "Na půdě?"

"Chceš, abych ti řekl, že mě mrzí, že jsem tě políbil."

Ta slova vyvolala Tesse v paměti nečekanou vzpomínku na Willovi prsty v jejích vlasech, dotyk jeho ruky na její rukavici. Jeho ústa na těch jejích. Cítila jak se červená a doufala, zuřivě doufala, že to nebude v šeru vidět. "Co - ne. Ne!"

"Takže nechceš, abych se omluvil," řekl Will. Lehce se usmíval. Byl to ten druh smíchu, který mají malé děti pod hradem z lega předtím, než ho mávnutím ruky zničí.

"Je mi jedno jestli tě to mrzí nebo ne," řekla Tessa. "Tohle není to, o čem jsem s tebou chtěla mluvit. Chtěla jsem ti jen říct, abys byl hodný na mého bratra. Prošel si velmi bolestivým mučením. Nemusí být vyslýchán jako nějaký zločinec."

Will jí odpověděl tišeji, než si Tessa myslela. "Rozumím tomu. Ale pokud něco skrývá-"

"Každý něco skrývá!" vybuchla Tessa a překvapila tím sama sebe. "Jsou věci, o kterých vím, že se za ně stydí, ale to neznamená, že by ti to mělo dělat starosti. Není to tak, že ty bys říkal všechno, ne?"

Obezřetně se na ní podíval. "O čem to mluvíš?"

A co tvoji rodiče, Wille? Proč jsi odmítnul vidět je? Proč jsi neměl kam jít? Proč bylo tohle místo, kam ses musel dostat? A proč jsi mě na půdě poslal pryč?

Tessa ale neřekla žádnou z těchhle věcí. Místo toho řekla jen: "Co třeba o Jemovi? Proč jsi mi neřekl, jak moc nemocný je?"

"Jem?" Will vypadal skutečně překvapeně. "Nechtěl to. Myslel si, že je to jen jeho věc. A to taky je. Myslel si, že ti dluží vysvětlení, ale to není pravda. Jem nedluží nikomu nic. Co se mu stalo, nebyla jeho chyba a přesto musí nést tohle břemeno. Stydí se za-"

"Není nic, kvůli čemu by se měl stydět."

"To si myslíš ty. Jenže jiní nevidí rozdíl mezi závislostí a jeho nemocí. Opovrhují jím, že je slabý. Jako kdyby mohl přestat brát tu drogu. Jako kdyby to bylo na jeho vůli." Willův hlas zněl překvapivě hořce. "Už toho o něm řekli dost, někdy i jemu do tváře. Nechtěl jsem, aby to slyšel i od tebe."

"Nikdy bych mu nic takového neřekla."

"A jak jsem měl vědět, co mu řekneš?" zeptal se Will. "Já tě doopravdy neznám, Tesso, nebo snad jo? A stejně tak ty neznáš mě."

"Nechceš, aby tě někdo znal," odsekla mu Tessa. "Tak fajn. Nebudu se už snažit. Ale nepředstírej, že je Jem jako ty. Možná, že by lidé raději znali pravdu o tom, jaký ve skutečnosti je."

"Ne," řekl Will a jeho modré oči mu ztmavly. "Nemysli si, že znáš Jema líp než já."

"Pokud ti na něm tak záleží, tak proč neděláš něco, abys mu pomohl? Proč nehledáš lék?"

"Myslíš, že jsme ho nehledali? Myslíš, že ho Charlotte nehledala? A Henry? Že jsme nenajali čaroděje a neplatili jim za jejich informace? Že jsme nevolali o pomoc? Myslíš si, že je Jemova smrt něco, co všichni přijmeme, aniž bychom proti tomu bojovali?"

"Jem mi řekl, že vás všechny poprosil, abyste přestali hledat," řekla Tessa. Klidně stála tváří v tvář jeho hněvu. "A to jste taky udělali, ne?"

"Řekl ti to, ne?"

"Takže jste přestali?"

"Není tu nic, co by se dalo najít, Tesso. Neexistuje žádný lék."

"To nemůžeš vědět. Mohli jste hledat dál a neříct mu to. Mohlo by tu něco být. Dokonce i kdyby tu byla ta nejmenší šance-"

Will zvedl obočí. Šero v chodbě prohloubilo stíny pod jeho očima a zvýraznilo linie kostí v jeho tváři. "Myslíš tím, že jsme měli ignorovat jeho přání?"

"Myslím tím, že byste měli udělat všechno, co můžete, i kdyby to znamenalo lhát mu. Myslím tím, že nechápu vaše akceptování jeho smrti."

"A já si myslím, že nerozumíš tomu, že někdy můžeš volit jen mezi akceptováním něčeho, nebo šílenstvím."

Za nimi si v chodbě někdo odkašlal. "Co se to tu děje?" zeptal se známý hlas. Tessa i Will byli tak pohrouženi do svého rozhovoru, že neslyšeli blížícího se Jema. Will nasadil provinilý obličej, než se podíval na svého přítele, který je oba sledoval s klidným zaujetím. Jem byl převlečený, ale vypadal, jako kdyby se právě probudil z neklidného spánku. Vlasy měl rozcuchané a jeho obličej hýřil barvami.

Will vypadal překvapeně a ne moc šťastně z toho, že ho vidí. "Co tady děláš? Jak to, že jsi vstal z postele?"

"Narazil jsem v hale na Charlotte. Řekla, že všichni míří na zasedání do obývacího pokoje, aby si promluvili s bratrem Tessy." Jemův tón byl mírný a bylo nemožné z něho rozpoznat, kolik toho zaslechl z jejich rozhovoru. "Je mi dost dobře na to, abych mohl poslouchat."

"No dobře. Jste tu všichni." Byla to Charlotte, která spěchala chodbou. Za ní kráčel Henry. Po stranách mu kráčela Jessamine a Sophie. Tessa si všimla, že se Jessie převlékla do svých nejhezčích šatů. Byly z modrého mušelínu. V ruce nesla složenou deku. Sophie vedle ní držela podnos s čajem a sendviči."

"Tohle je pro Natea?" zeptala se Tessa překvapeně. "Čaj a deky?"

Sophie přikývla. "Paní Branwellová si myslela, že by mohl být hladový."

"A já si myslela, že by mu mohla být zima, když se v noci tak třásl," dodala Jessamine dychtivě. "Neměli bychom tedy k němu tyhle věci zanést?"

Charlotte se podívala na Tessu pro schválení. To ji odzbrojilo. Charlotte bude na Natea laskavá; prostě si nemohla pomoct. "Ano. Čeká na vás."

"Děkuju ti, Tesso," řekla Charlotte tiše a pak zatlačila do dveří salonu. Ty se otevřely a ona tiše vkráčela dovnitř následovaná ostatními. Když je Tessa pomalu následovala, cítila, jak jí někdo položil ruku na rameno. Dotek byl tak lehký, že si toho téměř nevšimla.

Byl to Jem. "Počkej," řekl. "Jen chvilku."

Otočila se a podívala se na něj. Otevřenými dveřmi slyšela šumění hlasů - Henryho přátelský baryton a Jessaminin dychtivý falset, když řekla Nateovo jméno. "Co se děje?"

Zaváhal. Ruka na jejím rameni byla chladná. Jeho prsty byly jako tenké sklo na její kůži. Zajímalo jí, jestli by byla kůže na jeho tváři, která byla rudá od horečky, teplejší.

"Ale moje sestra," Natův hlas se nesl chodbou. Zněl úzkostlivě. "Připojí se k nám? Kde je?"

"To je jedno. Na tom nezáleží." S uklidňujícím úsměvem Jem pustil svou ruku. Tessa byla překvapená, ale otočila se směrem k obývacímu pokoji a vešla. Jem ji následoval.

Sophie klečela na roštu a rozdělávala oheň. Nate byl ještě v křesle. Na klíně měl hozenou přikrývku od Jessamine. Ta stála vzpřímeně za ním a vypadala hrdě. Henry a Charlotte se posadili na pohovku naproti Nateovi - Charlotte vypadala, že každou chvíli asi praskne zvědavostí a Will se jako obvykle opíral o nejbližší stěnu. Vypadal podrážděně a pobaveně zároveň.

Jem se připojil k Willovi. Tessa upřela pozornost na svého bratra. Spadlo z něj trochu napětí, když vkročila do místnosti. Pořád ale vypadal bídně.

Prsty žmoulal deku od Jessamine. Přešla pokoj a klesla na podnožku u jeho nohou. Odolala nutkání pocuchat mu vlasy nebo mu zaklepat na rameno. Cítila na sobě všechny oči v místnosti. Všichni se dívali na ní a na jejího bratra. Bylo tam takové ticho, že by mohl slyšet i spadnutí špendlíku na zem.

2

"Nate," řekla tiše. "Předpokládám, že už jste se všichni navzájem představili?

Nate, stále žmoulající deku, přikývl.

"Pane Grayi," řekla Charlotte, "již jsme hovořili s panem Mortmainem. Hodně nám o vás řekl. O vaší zaujatosti Podsvětím. A hazardem."

"Charlotte," protestovala Tessa.

Nate promluvil hlubokým hlasem. "Je to pravda, Tessie."

"Nikdo neviní tvého bratra z toho, co se stalo, Tesso." Charlottin hlas byl velmi jemný, když se obrátila zpátky k Nateovi. "Mortmain řekl, že jste už věděl o jeho zapojení do okultních praktik, když jste přijel do Londýna. Jak jste věděl, že byl členem klubu Pandemonium?"

Nate zaváhal.

"Pane Grayi, prostě jen potřebujeme pochopit, co se vám stalo. De Quinceyho jste zajímal - Víme, že jste nezvolil správně a nemáme nejmenší zájem vás krutě vyslýchat, ale pokud byste nám mohl poskytnout i málo informací, mohla by to pro nás být neocenitelná pomoc-"

"Byly v tom šicí potřeby tety Harriet," řekl Nate tiše.

Tessa zamrkala. "Cože v tom bylo?"

Nate pokračoval tichým hlasem. "Naše teta Harriet měla vždy na nočním stolku u postele matčinu starou šperkovnici. Vždycky říkala, že v ní má šicí potřeby, ale já-" Nate se zhluboka nadechl a díval se na Tessu, když mluvil. "Byl jsem zadlužený. Párkrát jsem si vsadil, prohrál nějaké peníze a byl jsem na tom vážně špatně. Nechtěl jsem, aby to teta věděla. Vzpomněl jsem si na zlatý náramek, který matka nosila, když ještě žila. Vzal jsem si do hlavy, že je v té šperkovnici a teta Harriet byla příliš tvrdohlavá, aby ho prodala. Víš jaká je - jaká byla. Prostě jsem nemohl tu myšlenku vyhnat z hlavy. Věděl jsem, že kdybych ten náramek zastavil, mohl bych získat peníze na splacení svých dluhů. Takže jeden den, když jsi byla s tetou venku, otevřel jsem tu krabičku, abych si ho mohl vzít."

"Náramek v ní samozřejmě nebyl. Ale našel jsem v ní falešně dno. Nebylo tam nic, co by mělo nějakou cenu kromě pár starých dokumentů. Popadl jsem je, když jsem slyšel, jak se vracíte nahoru po schodech. Odnesl jsem je do svého pokoje."

Nate se odmlčel. Všechny oči spočívaly na něm. Po chvíli Tessa, která už svojí zvědavost nemohla vydržet, se zeptala: "A?"

"Byli to stránky z matčina deníku," řekl Nate. "Vytrženy z původního notesu. Hodně jich tam chybělo, ale stačilo mi to, abych si dal dohromady tenhle zvláštní příběh."

"Začalo to, když naši rodiče žili ještě v Londýně. Otec byl často pryč, protože pracoval dole v docích v Mortmainově kanceláři. U matky byla často teta Harriet, aby jí dělala společnost a občas mě pohlídala. Zrovna jsem se narodil. To bylo předtím, než začal otec z práce přicházet noc co noc naprosto zoufalý. Povídal o divných věcech, které se odehrávaly v továrně, stroje, které se porouchávaly zvláštním způsobem, zvuky tikotu hodin, které byly všude slyšet a nakonec jednu noc zmizel jejich noční hlídač. Kolovaly tam pověsti, že byl Mortmain zapojen do okultních praktik." Nate zněl, jako kdyby se rozpomínal na dávný příběh. "Otec nad těmi pomluvami zprvu jen krčil rameny, ale nakonec udeřil na Mortmaina a ten všechno přiznal. Soudím, že se mu podařilo všechno podat celkem neškodně. Jako kdyby jen dělal nějaké kejkle s kouzly a pentagramy. Odvolával se na organizaci, která se jmenovala klub Pandemonium. Navrhl, že vezme otce na jedno z jejich setkání a otec přivede i matku."

"Přivede matku? Ale to přece nemohl udělat-"

"Pravděpodobně ne, ale protože měl doma novomanželku a novorozence, nemohl jen tak svému zaměstnavateli nic odmítnout. Souhlasil, že půjde matka s ním."

"Otec s tím měl jít na policii-"

"Boháč jako Mortmain měl policii v kapse," přerušil ji Will. "Kdyby šel tvůj otec na policii, vysmáli by se mu."

Nathaniel si odhrnul z čela zpocený pramen vlasů, který se mu lepil na kůži. "Mortmain zařídil dopravu pro oba dva. Kočár přijel pozdě v noci. Dovezl je před Mortmainův dům. Potom tam chybělo hodně stránek. Nebyly tam žádné podrobnosti o tom, co se stalo tu noc. Bylo to poprvé, co tam šli, ale jak jsem se záhy dozvěděl, ne naposledy. Účastnili se setkání v klubu Pandemonium ještě několikrát. Matka nenáviděla to, že tam musela chodit, ale i tak pokračovali v účasti na shromážděních do té doby, než se něco náhle změnilo. Nevím co. Opět tam chybělo několik stránek. Pochopil jsem jen, že když opustili Londýn, udělali to pod rouškou noci. Nikomu neřekli, kam jedou a nenechali ani adresu. Nic v deníku neříkalo, proč tak narychlo odjeli-"

Nathaniel přerušil svůj příběh záchvatem suchého kašle. Jessamine se natáhla pro čaj, který nechala Sophie na stolku. Za chvíli vtiskla Nateovi do ruky hrníček. Věnovala Tesse pohoršený výraz, jako kdyby jí tím chtěla naznačit, že na to měla myslet jako první.

Nate utišil svůj kašel douškem čaje a pokračoval. "Po tom, co jsem si přečetl ty stránky, jsem měl pocit, jako kdybych narazil na zlatý důl. Slyšel jsem o Mortmainovi. Věděl jsem, že ten muž byl bohatý jako Croesus, i když byl zřejmě trošku šílený. Napsal jsem mu a řekl mu, že jsem Nathaniel Gray, syn Richarda a Elizabeth Grayových. Že je můj otec mrtev a matka taky, ale mezi jejími věcmi jsem našel důkazy o jeho okultní činnosti. Naznačil jsem mu, že už se nemůžu dočkat, až si s ním budu moct promluvit o naší budoucí spolupráci a pokud se ukáže, že se se mnou touží setkat méně než já s ním, budu ho muset upozornit na pár novinek, které mě zaujaly v matčině deníku."

"Jak podnikavé." Will zněl skoro dojmutě.

Nate se usmál. Tessa na něj vrhla zuřivý pohled. "Nebuď sám se sebou tak spokojený. Když Will říká "podnikavé", myslí tím "mravně odpudivé"."

"Ne, já vážně myslím podnikavé," řekl Will. "Když chci říct mravně odpudivé, říkám: Hm, to je něco, co bych udělal taky."

"Tak dost," přerušila je Charlotte. "Ať pan Gray dokončí svůj příběh."

"Myslel jsem, že by mi mohl poslat úplatek, nějaké peníze, kterými by mě donutil mlčet," pokračoval Nate. "Místo toho jsem dostal lístek na parník první třídou do Londýna. A až přijedu, nabídne mi i oficiální práci pro něj. Myslel jsem to dobře. Poprvé v životě jsem neměl v plánu to nějak ošidit."

"Když jsem se dostal do Londýna, šel jsem rovnou do domu Mortmaina, kde jsem byl uveden do studia. Tam jsme se setkali. Vřele mě pozdravil a řekl mi, jak je rád, že mě vidí, a že vypadám stejně jak moje drahá mrtvá matka. Pak zvážněl. Posadil mě a řekl mi, že měl rád mé rodiče a byl smutný, když odjeli do Anglie. Nevěděl, že jsou mrtví až do chvíle, kdy dostal můj dopis. I kdybych vyšel na veřejnost s tím, co jsem o něm věděl, řekl mi, že by mi radostně nabídl práci a udělal pro mě všechno, co by mohl. Kvůli rodičům."

"Řekl jsem, že udržím jeho tajemství, když mě vezme sebou na setkání klubu Pandemonium. Dlužil mi to. Ukázat mi to, co ukázal mým rodičům. Pravda byla taková, že hazard, o kterém se zmiňovala matka ve svém deníku, podnítil můj zájem. Představoval jsem si setkání skupiny mužů tak hloupých, že věří magii a monstrům. Jistě, že by neměl být problém získat od těchhle bláznů trochu peněz."

Nate zavřel oči. "Mortmain neochotně souhlasil. Předpokládám, že neměl na vybranou. Tu noc se setkání konalo v de Quinceyho městském domě. Ve chvíli, kdy se otevřely dveře, jsem věděl, že jsem byl blázen. Nebyl to žádný ochotnický spolek, který se věnoval spiritismu. Byl to pravý Svět stínů, o kterém se matka zmiňovala ve svém deníku. Bylo to skutečné. Sotva jsem mohl popsat svůj šok, když jsem se rozhlédl kolem sebe. Místnost naplňovala monstra neskutečných tvarů. Byly tam i Temné sestry. Pošilhávaly po mě přes jejich karty. Místo nehtů měly drápy. Žena s tváří a rameny plnými bílého prášku se na mě usmála. Z koutků jí tekla krev. Malá stvoření, jejichž oči měnily barvu, utíkala po podlaze. Nikdy jsem si nemyslel, že by tyhle věci mohly být skutečné. A taky jsem to řekl Mortmainovi."

"Je víc věcí mezi nebem a zemí, Nathanieli, než ty, o kterých se zmiňuje tvoje filozofie, řekl mi."

"No, citoval jsem to jen kvůli tobě, Tesso. Vždycky jsi mi četla Shakespeara a já dokonce i někdy dával pozor. Chystal jsem se zeptat Mortmaina, jestli si ze mě dělá legraci, když k nám přišel ten člověk. Viděl jsem, jak Mortmain ztuhnul jako prkno. Jako kdyby to byl někdo, koho se bojí. Představil mě jako Nathaniela, svého nového zaměstnance. Řekl mi taky jeho jméno. De Quincey."

"De Quincey se na mě usmál. Okamžitě jsem si uvědomil, že to není člověk. Nikdy předtím jsem neviděl upíra. Všiml jsem si ale, že jeho kůže byla bílá, jako kdyby byl mrtvý. A samozřejmě, když se usmál, viděl jsem jeho zuby. Myslím, že jsem zíral."

"Řekl: "Mortmaine, opět přede mnou něco skrýváš. Tohle je víc, než jen pouhý zaměstnanec. To je Nathaniel Gray. Syn Elizabeth a Richarda Graye."

"Mortmain něco zakoktal o tom, že je to omyl. De Quincey se zasmál. "Slyším věci, Axele," řekl. Pak se obrátil ke mně. "Znal jsem tvého otce," řekl mi. "Měl jsem ho rád. Hodně. Možná, že by sis se mnou chtěl dát partičku karet?"

"Mortmain na mě zavrtěl hlavou. Jenže já už si samozřejmě hned při příchodu do toho domu všimnul místnosti, kde se hrály karty. Byl jsem přitahován k hazardu jako můra ke světlu. Seděl jsem a hrál jsem celou noc karty. S upírem, dvěma vlkodlaky a čarodějem s rezavými vlasy. Tu noc jsem měl šťastnou kartu - vyhrál jsem velké množství peněz a vypil hodně barevných šumivých nápojů, které nám nosily na stříbrných podnosech. V určitém okamžiku Mortmain odešel, ale mě to bylo jedno. Když začalo svítat, byl jsem šťastný a na vrcholu blaha jsem přijal de Quinceyho pozvání k návratu do klubu, kdykoliv se mi bude chtít."

"Byl jsem hlupák. Samozřejmě. Byl jsem tak šťastný, protože v nápojích byla směs lektvarů od nějakého čaroděje. Návykové směsi. A navíc jsem v ten večer měl dovoleno vyhrát. Vrátil jsem se tam hned další noc a pak znovu, a znovu. Bez Mortmaina, samozřejmě. Zpočátku jsem vyhrával a postupně získával částku, kterou jsem chtěl poslat tobě a tetě Harriet do Londýna, Tessie. Tolik bych z pouhé práce pro Mortmaina rozhodně nevydělal. Do práce jsem chodil nepravidelně a sotva jsem se mohl soustředit i na jednoduché úkoly, které mi byly přiděleny. Všechno, na co jsem myslel, bylo vrátit se zpátky do toho klubu, pít víc těch nápojů a vyhrát víc a víc peněz. Čím víc jsem prohrál, tím víc jsem byl posedlý tím všechno vyhrát zpátky. De Quincey navrhl, abych začal hrát na dluh, tak jsem si půjčil peníze. Úplně jsem přestal chodit do kanceláře. Spal jsem celý den a celou noc hrál. Prohrál jsem všechno." Jeho hlas byl vzdálený. "Když jsem dostal dopis, že teta zemřela, Tesso, myslel jsem si, že je to kvůli mně. Jako trest za mé chování. Chtěl jsem hned vyrazit za tebou, koupit si letenku a vrátit se do New Yorku. Jenže jsem neměl peníze. Zoufalý jsem šel do klubu. Byl jsem neoholený, měl jsem zarudlé oči a vypadal jsem uboze. Musel jsem připomínat někoho, kdo dopadl až na to nejhlubší dno. Tehdy mě de Quincey oslovil a něco mi nabídl. Vtáhl mě do zadní místnosti a poukázal na to, že už jsem přišel na dluh o víc peněz, než bych mu kdy mohl vrátit. Zdálo se, že se tím vším bavil, ďábel, oprášil si neviditelný prach z jeho manžet a usmál se na mě s vyceněnými zuby. Zeptal se mě, jestli bych byl ochoten splatit mu své dluhy. "Řekl jsem: Udělám cokoliv. A on řekl. A co tvoje sestra?"

Tessa cítila, jak se jí zvedly chloupky na rukách. Vědomí, že se všechny oči v místnosti upřely na ní, jí bylo nepříjemné. "Co - co říkal o mě?"

"Z toho jsem byl úplně vynechaný," řekl Nate. "Nikdy jsem s ním o tobě nediskutoval, ale kolikrát jsem byl v klubu hodně opilý a mluvili jsme spolu hodně otevřeně ..."

Šálek čaje v ruce se mu začal třást a on ho velmi tvrdě položil na stůl. "Zeptal jsem se ho, co by mohl chtít dělat s mou sestrou. Řekl mi, že má důvod domnívat se, že jedno z dětí mé matky je ... zvláštní. Myslel si, že bych to mohl být já, ale měl mnoho času na to, aby mě pozoroval a jediné, co na mě objevil, byla moje neobyčejná hloupost." Nateův tón byl hořký. "Ale tvoje sestra, to je něco jiného," řekl mi. "Má všechnu moc, kterou ty nemáš. Nemám v úmyslu jí ublížit. Je pro mě příliš důležitá."

"Prosil jsem ho o další informace, ale byl neúprosný. Buď mu přivedu Tessu, nebo zemřu. Řekl mi jen, co musím udělat."

Tessa pomalu vydechla. "De Quincey ti řekl, abys mi napsal ten dopis," řekla. "Měl jsi mi poslat lístek na parník. Měl jsi mě dostat sem."

Nate měl v očích tichou prosbu. Chtěl, aby to pochopila. "Přísahal, že ti neublíží. Řekl, že ti jen ukáže, jak použít tvou sílu. Řekl mi, že budu ctěný a bohatší, než jsem si kdy vůbec představoval."

"No, tak potom je všechno v pořádku," přerušil ho Will. "Na světě přece není nic důležitějšího než peníze." Jeho oči plály rozhořčením. Jem vypadal stejně znechuceně.

"Není to Nateova vina!" odsekla jim Jessamine. "Neslyšeli jste ho? De Quincey by ho zabil. A on věděl, kdo je Nate ještě předtím, než přišel. Nakonec by Tessu tak jako tak našel. A Nate by zemřel bez důvodu."

"Takže tohle je tvůj objektivní etický názor, Jessamine?" řekl Will. "A já předpokládám, že to nemá nic společného s tím, že slintáš nad bratrem Tessy od té doby, co přišel. Tohle bys jinak neudělal pro žádného civila, předpokládám, bez ohledu na to, jak ušlechtilé by to bylo-"

Jessamine ze sebe vydala rozhořčené skřehotání a vstala. Charlotte zvýšila hlas, když se je snažila uklidnit, zatímco na sebe křičeli. Tessa je ale neposlouchala. Dívala se na Natea.

Už delší dobu věděla, že byl Nate slabý. Že tomu, čemu její teta říkala nevinnost, byla ve skutečnosti rozmazlená mrzutá dětinskost. Byl to kluk, je prvorozený a krásný. Nate byl vždycky princ ve svém malém království. Měla pochopit, že i když to byl její starší bratr a jeho povinností bylo jí chránit, ve skutečnosti to bylo tak, že její teta a ona chránili Natea.

Ale byl to její bratr a ona ho milovala. Ozvala se v ní stará ochranitelská slabost, kterou k Nateovi vždycky měla a pravděpodobně mít i vždycky bude. "Jessamine má pravdu," řekla a zvýšila hlas, aby překřičela rozzlobené hlasy v místnosti. "Ničemu by nepomohlo, kdyby de Quinceyho odmítnul a teď nemá cenu se o tom dohadovat. Stále potřebujeme vědět, co má de Quincey v plánu. Víš to, Nate? Řekl ti, co měl se mnou v úmyslu udělat?"

Nate zavrtěl hlavou. "Od té chvíle, co jsem souhlasil, že pro tebe pošlu, mě držel zavřeného ve svém domě. Měl jsem poslat Mortmainovi dopis, že odstupuju od našeho pracovního poměru - chudák, určitě si myslel, že mu jeho velkorysost házím zpátky do tváře. De Quincey ze mě nespustil oči. Dokud tě ještě neměl v ruce, Tessie, já jsem byl jeho pojištění. Temné sestry mi vzaly prsten, aby ti dokázaly, že mě mají ve své moci. Sliboval mi znovu a znovu, že ti neubližuje, že jen najal Temné sestry, aby tě naučily, jak použít svou sílu. Temné sestry ho informovaly o každém jejich pokroku. Každý den. Alespoň jsem měl jistotu, že jsi ještě naživu."

"Jelikož jsem byl tak jako tak v jeho domě, pozoroval jsem, jak vlastně funguje klub Pandemonium. Viděl jsem tamní organizaci. Byli tam ti, kteří ulpívali na velmi nízkých pozicích - Mortmain a jemu podobní. De Quincey a další vyšší členové se drželi poblíž nich, protože měli peníze. Na oplátku jim ukazovali malá kouzla a Svět stínů, aby je nutili stále se vracet. Pak tu byli ti, podobní Temným sestrám, ti měli víc pravomocí a byli odpovědní za klub. Všichni byli nějaké nadpřirozené bytosti - žádní lidé. A na vrcholu byl de Quincey. Ostatní mu říkali Magister."

"Často se konala setkání, na které lidé a ti z nižších pozic nebyli zváni. Tam jsem se poprvé dozvěděl o Temných lovcích. De Quincey vámi pohrdá," řekl Nate a obrátil se k Henrymu a Charlotte. "Cítí k vám zášť. Pořád mluví o tom, jak budou věci lepší, až budou Temní lovci zničeni. Prý potom budou moct žít Podsvěťané v míru-"

"Taková blbost." Henry vypadal opravdu uraženě. "Nevím, jaký mír si myslí, že tu bude bez Temných lovců."

"Mluvil o tom, že nikdy nebyla možnost, jak porazit Temné lovce kvůli tomu, že měli tak dobré zbraně. Vyprávěl legendu o tom, že Bůh udělal z Nephilimů lepší bojovníky, takže je žádná žijící bytost nemohla zničit. Pak ale dodal: "Proč by je tedy nemohla zničit monstra, která nežijí vůbec?"

"Automaty," řekla Charlotte. "Viděl jsi je?"

"Pár z nich napadlo včera v noci tvou sestru," řekl Will. "Naštěstí byli kolem zrůdy, kterým se říká Temní lovci, aby jí zachránili."

"Ne, že by si vedla sama zle," zamumlal Jem.

"Víš něco o těch strojích?" zeptala se Charlotte a dychtivě se předklonila. "Cokoliv? Mluvil o nich před tebou někdy de Quincey?"

Nate klesl zpátky do křesla. "Mluvil, ale většinu z toho jsem nechápal. Nemám zrovna mechanickou paměť."

"Je to jednoduché." Byl to Henry. Mluvil tónem někoho, kdo se snaží uklidnit vyděšenou kočku. "V součastné době tyhle stroje de Quinceyho běží na určitý mechanismus. Musí být natahovány stejně jako hodiny. V jeho knihovně jsme ale našli kopii kouzla, které naznačuje, že se snaží najít nějaký způsob, jak je oživit a svázat do nich démoní energii. Tak je chce přivést k životu."

"Ach, ano! O tom mluvil," odpověděl Nate nadšeně jako dítě, které je rádo, že může dát ve třídě učitelovi správnou odpověď. Tessa mohla skoro vidět, jak se uši Temných lovců napínají vzrušením. To je to, co chtěli celou dobu vědět.

"To je to, proč si najal Temné sestry - nejen pro trénink Tessy. Jsou to čarodějky, víte, a prý mohly přijít na to, jak to udělat. A dokázaly to. Není to moc dlouho -pár týdnů- kdy to zvládly."

"Opravdu?" Charlotte vypadala šokovaně. "Ale proč to de Quincey ještě neudělal? Na co čeká?" Nate odtrhl pohled z Tessiny nedočkavé tváře a rozhlédl se po místnosti. "Myslel jsem si, že to víte. Řekl, že závazné kouzlo může být použito jen při úplňku. Když nastane, zavolá Temné sestry a pak jim dá na starost desítky těch věcí, co jsou schované v jeho úkrytu. Vím, že v jeho plánech jich ale bylo víc. Stovky, možná tisíce. Přepokládám že je oživí a pak..."

"Úplněk?" Charlotte se podívala směrem k oknu a kousla do rtu. "Ten nastane velmi brzy. Zítra, myslím."

Jem se narovnal a vystřelil z místnosti. "Jdu zkontrolovat měsíční tabulky v knihovně. Jsem tu hned." Zmizel ve dveřích.

Charlotte se obrátila na Nate. "Jsi si opravdu jistý?"

Nate kývl a těžce polkl. "Když Tessa utekla od Temných sester, de Quincey z toho obviňoval mě, i když jsem o tom nic nevěděl. Řekl mi, že nechá Děti noci vypít moji krev, jako trest pro mě. Držel mě uvězněného celé dny před tou párty. Bylo mu jedno, co přede mnou říkal. Věděl, že zemřu. Slyšel jsem ho mluvit o tom, jak dobře sestry zvládají závazné kouzlo. Že to nebude trvat dlouho a Nephilimové budou zničeni. Prý potom všichni členové klubu Pandemonium budou místo nich vládnout Londýnu."

Will promluvil drsným hlasem. "Máš představu, kde by se mohl de Quincey skrývat teď, když mu jeho dům vyhořel?"

Nate vypadal vyčerpaně. "Má útočiště v Chelsea. Šel na tu zemi s těmi, co přežili a jsou mu věrní. Je jich asi stovka. Jsou to upíři z jeho klanu, kteří s ní tu noc nebyli. Vím přesně, kde to místo leží. Můžu vám to ukázat na mapě." Odmlčel se, protože Jem vtrhl do místnosti. Oči měl doširoka otevřené.

"Není to zítra," řekl. "Úplněk. Je dnes."