14. Kapitola

Anna

„Proč já?“ odmlouval Nick.

„Protože já nebudu mít čas, Sebastiana budu potřebovat, aby mi pomohl pátrat po čarodějnicích, je jediná spolehlivá osoba tady mezi vámi. A nemyslím, že by byl dobrý nápad, aby jí učil někdo z nich,“ přelétla očima po zbytku.

„Já jí klidně budu učit,“ nabídl se Erik.

„Vidíš? Erik je dobrovolník.“

„Ne. Budeš jí učit ty. Konec diskuze.“

„To je nespravedlivé,“ mumlal si Nick sám pro sebe. „Vždycky jí hodíte na mě. A to jen proto, že jsem na ní upozornil. To je tak nefér.“

On mě nechce učit? Je mu na obtíž trávit čas v mé blízkosti?

Už jsem z něj neměla strach. A na to, že jsem se vůbec učit bojovat nechtěla jsem taky zapomněla. Pořád jsem musela myslet na jeho nespokojenou reakci, když se dozvěděl o své nové práci učitele.

„No tak pojď. Bude nejlepší, když začneme co nejdříve.“

Nick mě zavedl do tělocvičny.

Myslím, že i tajní vládní agenti by pukli závistí při pohledu na ní.

Byla rozdělená na spoustu částí. V jedné byli ribstole, žíněnky, provazy atd. V další samé posilovací stroje. Teda aspoň myslím. Některé z nich jsem v životě neviděla.

Ale na některých (ty které jsem identifikovala) jsem zahlédla, že je na nich strašně moc závaží. Když jsem zjistila, že každé váží padesát kilo, dost mě to vyděsilo. Tohle rozhodně zvednout nedokážu.

Ve třetí části byly zbraně. Dýky nejrůznější tvarů a velikostí, meče, sekery, šavle, luk se šípy a spousta dalšího.

Nedokázala jsem určit k čemu je poslední část. Zabírala největší část místnosti, ale nacházel se v ní pouze počítač.

Nick mě k němu zavedl a něco na něm nastavil.

„Teď sleduj,“  řekl a postavil se do středu místnosti.

Nic se nedělo. Právě, když jsem se ho chtěla ptát, co to jako je, tak se tam objevilo něco útočícího.

Vlastně bych si toho vůbec nevšimla, kdyby mě do nosu neudeřil odporný puch.

Pocházel od slizkého tvora s chapadly. Připadal mi holohlavý, ačkoli nechápu, jak jsem k tomu došla, protože nevypadal vůbec jako člověk. Byl celý bílý, ale taková ta nechutná běloba. Ta jak je trochu do modra a do šeda. Teda aspoň mě tak připadá. A kromě toho z něj ten sliz kapal na zem. Mám takový neblahý pocit, že budu zvracet. Ještě, že mám tak silný žaludek.

Ohnal se po Nickovi chapadly, ale Nick po něm jen tak mimochodem hodil dýku, která to slizké něco trefila do toho holého, co jsem usuzovala, že je hlava.

Stvoření okamžitě zmizelo.

„Co to bylo?“ ptala jsem se vyděšeně.

Řekl nějaké slovo. Teda slovo, spíš nějaký zavrčení, nebo co.

„Cože?“

Zopakoval to.

„Ani trochu ti nerozumím.“

„Je to v démonštině.“

„Ale já nevím, co to znamená. Takže nejsem démon?“ navenek jsem se rozzářila, ale někde uvnitř mne se objevil podivný pocit znepokojení a zklamání.

„To proto,“ říkala jsem si, „že se bojím, co by mi udělali, kdybych démonem nebyla.“

Z toho možná pramenil ten pocit znepokojení, ale zklamání vzniklo z jiného důvodu.

Konečně jsem měla pocit, že někam patřím. Že jsem mezi někým, kdo je skoro stejný, jako já, a nepovažoval by mě za cvoka kvůli mým halucinacím.

„To proto, že neznáš význam toho slova. V tvém jazyce nemá ekvivalent. Kdyby ano, tak by se v tvé hlavě automaticky přeměnilo do jazyka, který ovládáš.“

„Takže to slovo, které si řekl, v řečtině nebo angličtině nic neznamená?“

„Neexistuje v žádném lidském jazyce. A ty umíš anglicky?“

„Skoro jako rodilý mluvčí,“ řekla jsem pyšně.

Alex, Bella a já jsme uměli dokonale, ačkoli každý z jiného důvodu.

Alex to potřeboval, protože spousta počítačových programů je v angličtině a on počítače miloval. Chtěl studovat nějakou vysokou školu o počítačích. Myslím, že nějaký IC nebo IT. Nebo něco úplně jiného. Ačkoli nevím, co by se tam asi tak mohl učit, když už všechno umí. Ale nijak jsem proti tomu protestovala. Ba naopak jsem mu navrhla, že by měl začít trénovat. A nejlepší trénink jsou moje úkoly z informatiky. A taky praktické písemky, jejíž správné odpovědi mi vždy nějak pošle. Při teoretických se bohužel musím spokojit s klasickým opisováním. Ještě, že mu to jde tak rychle, protože Bella měla stejný nápad.

Bella to sice nikdy nepřiznala, ale její tajný sen byl studovat v Caltech, nejlepší univerzitě na světě, která se nachází v Kalifornii, a vystudovat medicínu.

Mě zase hrozně štvalo, že mé nejoblíbenější knihy jsou v angličtině, a mě se nechtělo čekat, až to přeloží do řečtiny, pokud je vůbec budou překládat. Je docela nevýhoda mít jako mateřštinu jazyk, kterým se nikde jinde nemluví. Ale je pravda, že někdy je to sranda. Třeba když mluvíte před cizincem a on vám vůbec nerozumí.

„A co to tedy znamená?“

„Je to název určitého druhu démonů, jehož zástupce si před chvílí viděla.“

Oni mají nějaké složité démonské jméno. No to potěš koště.

„Patří mezi Nižší. Není nic moc. A to i na Nižšího, je lehké ho zabít. Ty chapadla jsou sice poměrně nebezpečná, když tě do nich chytí, mohl by to být docela problém. Většinou se to ale nestává, protože jsou hrozně pomalí.“

Hm. Nic moc? Radši se nechci potkat s těma horšíma.

„Vlastně můžou ohrozit jenom lidi. Dokonce i mladá čarodějnice nebo netrénovaná démonka by si s nimi mohla poradit.“

No já asi sotva.

„A kde se tady ten démon vzal? Já myslela, že jsme tu nějak chránění. To jste ho měli jako zajatce? A vždycky se takhle zjevují? A kam zmizel, poté co jsi ho probodl?“

„Zase otázky,“ zasténal Nick. „A já doufal, že už je ti vše jasné.“

Vše jasné? No to se zbláznil.

„Věř mi, mám mnoho otázek,“ usmála jsem se na něj nevinně. „A ty budeš mít tu čest, mi je zodpovídat. Jsi hrdý?“

„Jako nikdy v životě,“ zavrčel.

„To jsme ráda,“ začala jsem se smát.

Nick se na mě chvíli díval a v očích se mu objevil takový zvláštní výraz.

Pak náhle prudce sebral dýku, otočil se a rázoval si to ke dveřím.

„Konec výuky. Pokračovat budeme zítra,“ řekl za spěšné chůze.

„Počkej! Nač ten spěch? Ještě jsi mi neodpověděl na mé otázky. Děje se něco?“ zakřičela jsem za ním, ale on už byl pryč.

Zmateně jsem se dívala na dveře a nic nechápala.