13. Kapitola - Něco Temného
kapitola 13
NĚCO TEMNÉHO
Někdy jsme mnohem nešťastnější kvůli tomu, že jsme zklamali ty,
které milujeme, než kvůli tomu, že jsme je zbavily iluzí.
Feancouis-La Rochefoucauld, Maxims
-
Tessa se probudila až druhý den, díky Sophiině lampě, kterou jí položila k posteli. Tessa zasténala a zakryla si rukou oči před bolestivým světlem.
"Tedy, slečno," řekla Sophie Tesse s její obvyklou kuráží. "Prospala jste celý den. Už je po osmé hodině a Charlotte mi řekla, abych vás probudila."
"Po osmé? Jako večer?" Tessa odhodila deku a ke svému překvapení si uvědomila, že má na sobě stále Camilliny šaty. Teď ale zmačkané, roztrhané a špinavé. Musela se zhroutit do postele ještě oblečená. Vzpomínky na předchozí noc začaly proudit její myslí. Bílé tváře upírů, závěsy, které pohltil oheň, smích Magnuse Banea, de Quincey, Nathaniel a Will. Ach Bože, pomyslela si. Will.
Odstrčila vzpomínky na něj ze své mysli a posadila se. Úzkostlivě se podívala na Sophii. "Můj bratr," řekla. "Je ..."
Sophiin úsměv zakolísal. "Není mu hůř, ale ani líp." Když viděla Tessin bolestný výraz, řekla: "Horká koupel a jídlo slečno, to je to co potřebujete. Nijak bratrovi nepomůžete tím, že budete hladovět a nebudete se koupat."
Tessa se na sebe podívala. Camilliny šaty byly zničené, to bylo jasné - roztrhané a potřísněné krví a popelem. Její hedvábné punčochy byly taky potrhané. Nohy měla špinavé a na rukách a pažích měla špinavé šmouhy. Raději zavrhla myšlenku na to, jak vypadají její vlasy. "Předpokládám, že máš pravdu."
Vana byla oválná a stála na zahnutých nohách. Byla skrytá za japonskou zástěnou v rohu místnosti. Sophie ji naplnila horkou vodou, která už začala pomalu chladnout.
Tessa vklouzla za zástěnu, svlékla se a ponořila se do vany. Horká voda jí sahala až k ramenům. Chvíli seděla bez hnutí a nechala teplou vodu vsáknout se až do jejích mrazivých kostí. Pomalu se začala uvolňovat a zavřela oči.
Zaplavily jí vzpomínky na Willa. Na podkroví, kde se dotýkal její ruky. Způsob, jakým ji políbil a pak ji od sebe odstrčil.
Zajela hlouběji do vany a ponořila se pod hladinu vody, jako kdyby se tak mohla schovat před jejími ponižujícími myšlenkami. Nefungovalo to. Utopit se mi moc nepomůže, řekla si v duchu přísně. Na druhou stranu, kdyby se utopil Will ...
Posadila se a natáhla se pro levandulové mýdlo na okraji vany. Drhla si s ním kůži a vlasy, dokud nebyla voda černá popelem a špínou. Možná že nešlo vydrhnout ze sebe vzpomínky na někoho, ale mohla to aspoň zkusit.
Sophie čekala na Tessu, když se vynořila zpoza zástěny. Byl tu pro ní připravený podnos s chleby a čajem. Před zrcadlem Tesse pomohla obléknout se do žlutých šatů, které byly mnohem užší, než by se Tesse líbilo, ale Jessamine měla tenhle styl šatů ráda a v obchodě na tom trvala. Tessa to pro ni udělala. Já nemůžu nosit žlutou, ale je vhodná pro dívky s matně hnědými vlasy, jako máš ty, řekla jí.
Pocit, když jí hřeben projížděla vlasy byl sice příjemný, ale připomínal jí dobu, kdy byla malá holčička a teta Harriet se dotýkala jejích vlasů. Bylo to natolik uklidňující, že to, co jí Sophie řekla potom, jí trochu otřáslo.
"Podařilo se vám včera donutit pana Herondala vzít si jeho lék?"
"Och, já-" Tessa se snažila skrýt své rozpaky a vzpamatovat se, ale její obličej i krk už hrály červenou barvou. "On nechtěl," dokončila nepřesvědčivě. "Ale já ho nakonec přesvědčila."
"Chápu." Sophiin výraz se nezměnil, ale rytmické tahy hřebenem po jejích vlasech se zrychlily. "Vím, že mi do toho nic není, ale-"
"Sophie, můžeš mi říct, cokoliv, opravdu."
"Já jen - pan Will." Vyštěkla Sophie rychle. "Není někdo, o koho byste se měla zajímat, slečno Tesso. Ne takhle. Nedá se mu věřit, ani spolehnout se na něj. On - on není takový, jaký si myslíte, že je."
Tessa sepjala ruce v klíně. Cítila zvláštní pocit. Tohle bylo neskutečné. Opravdu to zašlo tak daleko, že musí být před Willem varovaná? A přesto bylo dobré, moct si o něm s někým popovídat. Cítila se jako hladový člověk, kterému někdo nabízí jídlo. "Nevím, co si mám o něm myslet, Sophie. V jednu chvíli se chová hezky a v tu další svoje chování úplně změní. Nevím proč, nebo co jsem udělala-"
"Nic. Nic jste neudělala. Jen se prostě nestará o nikoho jiného, než o sebe."
"Stará se o Jema," řekla Tessa tiše.
Tahy hřebenem se zastavily. Sophie byla nehybná. Bylo tu něco, co jí chtěla říct, pomyslela si Tessa, ale zdráhala se to vyslovit. Ale co to bylo?
Hřeben se dal opět do pohybu. "To ale nestačí."
"Myslíš, že bych neměla mít ráda kluka, kterému na mě nebude nikdy záležet-"
"Ne," řekla Sophie. "Jsou horší věci, než jen tohle. Je v pořádku milovat někoho, kdo vaše city neopětuje, pokud vám stojí za to ho milovat. Tak dlouho, jak si to jen zaslouží."
Vášeň v jejím hlase Tessu překvapila. Obrátila se a podívala se na ní. "Sophie, je tu někdo, na kom ti záleží? Je to Thomas?"
Sophie vypadala překvapeně. "Thomas? Ne. Jak vás to napadlo?"
"No, myslím, že tě má rád," řekla Tessa. "Viděla jsem, jak se na tebe dívá. Pozoruje tě kdykoliv jsi v místnosti. Předpokládala jsem, že ..."
Její hlas se vytratil, když uviděla ohromenou Sophii.
"Thomas?" řekla Sophie znovu. "Ne, to nemůže být pravda. Jsem si jistá, že na mě takhle nemyslí."
Tessa se ani nepokusila hádat se s ní. Ať už k ní Thomas cítil cokoliv, ona to neopětovala. Což znamenalo, že ...
"Will?" řekla Tessa. "Chceš tím říct, že miluješ Willa?" Vysvětlovalo by to hořkost a odpor k němu, pomyslela si, kvůli tomu jak se choval k dívkám, které o něj měly zájem.
"Will?" Sophie zněla naprosto šokovaně. Zapomněla i na to, říkat mu pan Herondale. "Ptáte se mě, jestli jsem do něj zamilovaná?"
"No, myslela jsem si - chtěla jsem tím říct, že je přece hrozně hezký." Tessa si uvědomila, že to znělo dost chabě.
"Není to jen o tom, jestli je někdo hezký nebo dobře vypadá. Můj poslední zaměstnavatel," řekla Sophie s opatrným přízvukem. Hlas měla plný vzrušení. Na posledním slově jí uklouzl hlas, takže jí bylo špatně rozumět. "Vždycky odjížděl na cesty třeba do Afriky a Indie a tam střílel tygry a další zvířata. Řekl mi, že můžu zjistit, jestli je něco jedovaté podle jeho nádherného zbarvení. Čím krásnější na pohled je, tím je nebezpečnější. A přesně takový je Will. Má sice pěknou tvářičku, ale kdo ví, jak odporný a shnilý je uvnitř."
"Sophie, nevím-"
"Je v něm něco temného," řekla Sophie. "Skrývá se v něm něco nebezpečného a temného. Ukrývá takový druh tajemství, který vás sžírá zevnitř." Postavila stříbrný hřeben na stolek a Tessa s překvapením zjistila, že se jí třese ruka. "Pamatujte na má slova."
Potom, co Sophie odešla, Tessa si vzala z nočního stolku mechanického anděla a dala si ho kolem krku. Když se jí usadil na hrudi, okamžitě se uklidnila. Musela ho nechat tady, když se měla tvářit jako Camille. Když ho měla u sebe, cítila se jistě a -i když to bylo bláznivé- věděla, že když s ní půjde navštívit Natea, jeho přítomnost jí bude nutit cítit se klidněji.
Držela ho v ruce, když za sebou zavřela dveře do ložnice a šla dolů po chodbě. Tiše zaklepala na jeho dveře. Když se neozvala žádná odpověď, vzala za kliku a otevřela dveře. Záclony v místnosti byly zatažené. Pokoj byl z poloviny naplněný světlem a ona viděla, jak leží zády na hromadě polštářů a spí. Měl jednu ruku přehozenou přes čelo a tváře červené horečkou. Nebyl sám. V křesle u postele seděla Jessamine s otevřenou knížkou v klíně. Setkala se s Tessiným překvapeným pohledem a oplatilo jí ho svým chladným a klidným výrazem.
"Já-," začala Tessa, když se vzpamatovala. "Co tady děláš?"
"Myslela jsem, že strávím nějakou chvíli s tvým bratrem," řekla Jessamine. "Všichni prospali polovinu dne a on vypadal tak zanedbaně. Dohlížela na něj jen Sophie a nemůžeš počítat s tím, že by byla schopná vést s ním konverzaci na úrovni."
"Nate je bezvědomí, Jessamine; nestojí o žádný rozhovor."
"To nemůžeš vědět jistě," řekla Jessamine. "Slyšela jsem, že lidé můžou slyšet, co jim říkáš i když jsou v bezvědomí nebo dokonce mrtví."
"Není mrtvý."
"Ne, to určitě ne." Jessamine mu věnovala dlouhý pohled. "Je příliš hezký na to, aby zemřel. Je ženatý, Tesso? Nebo má dívku v New Yorku, která by si na něj mohla dělat nároky?"
"Na Natea?" Tessa je zírala. Vždycky tu byly dívky, různé typy dívek, které měly o Natea zájem, ale on jim nevěnoval větší pozornost než poletujícímu motýlu. "Jessamine, není při vědomí. Teď je jen těžko čas na-"
"Uzdraví se," oznámila jí Jessamine. "A až se to stane, bude vědět, že jsem byla ta, která ho ošetřovala a dovedla ho zpátky k úplnému zdraví. Muži se vždycky zamilovávají do žen, které o ně v nemoci pečují - "Když bolest a utrpení ždímají mé čelo, slouží mi anděl, jako jsi ty!"." Dokončila svůj citát se samolibým úsměvem. Když zachytila Tessin zděšený pohled, zamračila se.
"Co se děje? Nejsem snad dost dobrá pro tvého drahého bratra?"
"Nemá žádné peníze, Jessie."
"Mám dost peněz pro nás oba. Jen potřebuju někoho, kdo by mě dostal z tohohle místa. Říkala jsem ti to."
"Vlastně jsi požádala mě, abych to udělala."
"Takže tohle tě tak štve?" zeptala se Jessamine. "Vážně, Tesso, můžeme být pořád nejlepší kamarádky. Vždyť budeme podle zákona sestry. Ale na takovéhle věci je vždycky lepší muž než žena, nemyslíš?"
Tessu nenapadlo nic, co by jí na to mohla odpovědět.
Jessamine pokrčila rameny. "Charlotte si tě přeje vidět, mám tě za ní poslat. Je v obývacím pokoji. Nemusíš mít o Nathaniela strach. Kontroluju mu teplotu každou čtvrthodinu a dávám mu na čelo studené obklady."
Tessa si nebyla jistá, jestli věřila něčemu z toho. Bylo ale jasné, že Jessamine nemá v plánu vzdát se svého místa vedle Nathaniela. Vypadala tak rozhodně, že by se za něj možná i poprala. Se znechuceným povzdechem se obrátila a odešla z místnosti.
Když došla k obývacímu pokoji, zjistila, že jsou dveře pootevřené. Najednou uslyšela z druhé strany zvýšený hlas. Zaváhala. Už napůl sahala na kliku - pak ale zaslechla svoje jméno a ztuhla.
"Tohle není žádná nemocnice v Londýně. Tessin bratr by tu neměl být!" Byl to Willův hlas. Křičel. "Není to Podsvěťan, jen hlupák co se zamotal do něčeho, co nedokázal ustát-"
Charlotte mu odpověděla: "Nemůže být léčen obyčejnými lékaři. Nemůžou ho dostat ze stavu, v kterém teď je. Buď rozumný, Wille."
"Už ví o Podsvětí." Jemův hlas byl klidný a logický. "Ve skutečnosti ví nejspíš mnoho důležitých věcí, které nám stále unikají. Mortmain přece říkal, že pracoval pro de Quinceyho. Mohl by vědět o jeho plánech, automatech a celou tou věcí s Magisterem. De Quincey ho chtěl přece mrtvého. Možná to bylo proto, že věděl něco, co by neměl."
Nastalo dlouhé ticho. "Můžeme znovu zavolat Mlčenlivé bratry," řekl Will. "Můžou se prohrabat jeho myslí. Možná něco najdou. Nemusíme přece čekat, až se probudí."
"Víš, že jsou na tenhle proces civilové hodně citliví," protestovala Charlotte. "Bratr Enoch už řekl, že horečka panu Grayovi způsobila halucinace. Je nemožné v mysli tohohle kluka zjistit, co je pravda a co je jen delirium z horečky. Není to možné bez poškození jeho mysli, možná trvalého."
"Pochybuju, že by v jeho mysli mohlo dojít ještě k nějakému poškození." Tessa i přes dveře slyšela ve Willově hlase znechucení a žaludek se jí stáhl chladným vztekem.
"Nevíš nic o tom člověku." Jem mluvil chladněji, než ho Tessa kdy mluvit slyšela. "Nedokážu si představit, co tě dohnalo k tomu chovat se tak, jak se chováš, Wille, ale nijak tě to neomlouvá."
"Vím co se stalo," řekla Charlotte.
"Opravdu?" Will zněl vyděšeně.
"Jsi rozrušený stejně jako já z toho, jak skončila včerejší noc. Měli jsme sice jen dvě úmrtí, ale to, že de Quincey utekl, na nás nevrhá zrovna dobré světlo. Byl to můj plán. Představila jsem ho Enklávě a teď mě budou vinit ze všeho, co se stalo. Nemluvě o tom, že se Camille musela začít skrývat, protože nemáme nejmenší ponětí o tom, kde de Quincey je a teď pravděpodobně vypisuje krevní odměnu na její hlavu. A Magnus Bane samozřejmě zuří, protože neví, kam Camille zmizela. Takže naše nejlepší informátorka a náš nejlepší čaroděj jsou pro nás v tuhle chvíli nedostupní."
"Ale překazili jsme de Quinceymu vraždu Tessina bratra a kdo ví kolika dalších civilů," řekl Jem. "To něco znamená. Benedikt Lightwood nejdřív nechtěl věřit zradě de Quinceyho, ale teď už mu nic jiného nezbývá. Ví, že jsme měli pravdu."
"To," řekla Charlotte, "v něm pravděpodobně vyvolává ještě větší vztek."
"Možná," řekl Will. "A možná, pokud bys netrvala na tom, že celý náš úspěch bude vázaný na funkčnosti jednoho ze směšných vynálezů Henryho, pak bychom nevedli tenhle rozhovor. Můžeš kolem toho kličkovat jak chceš, ale důvod, proč to poslední noc nedopadlo podle našich představ je ten, že Jitřenka nefungovala. Nic, co Henry vymyslí, nefunguje. Pokud si konečně přiznáš, že je tvůj manžel jen neužitečný hlupák, nám všem se hodně uleví."
"Wille," Jemův hlas byl chladný vztekem.
"Ne ... Jamesi, ne," Charlottin hlas se chvěl. Ozval se zvuk, jako kdyby velmi ztěžka dosedla do křesla. "Wille," řekla, "Henry je hodný, laskavý člověk, který vás má všechny moc rád."
"Nebuď sentimentální, Charlotte." Willův hlas byl plný opovržení.
"Zná tě už od doby, kdy jsi byl jen malý kluk. Staral se o tebe, jako kdybys byl jeho vlastní mladší bratr. Stejně jako já. Všechno, co jsem kdy udělala bylo to, že jsem vás milovala, Wille-"
"Ano," přerušil ji Will, "a přál bych si, aby to bylo jinak."
Charlotte ze sebe vydala bolestný zvuk, jako když někdo kopne do štěněte. "Vím, že to tak nemyslíš."
"Myslím. Všechno co říkám myslím vážně," řekl Will. "Zvlášť, když vám teď řeknu, že uděláme nejlíp, když se probereme myslí Nathaniela Graye hned a ne až později. Pokud jsi příliš sentimentální na to, abys to udělala, pak-"
Charlotte se už nadechovala, aby ho mohla přerušit, ale na tom nezáleželo. Tohle bylo pro Tessu příliš. Praštila do polootevřených dveří a vydala se dovnitř. Místnost byla osvětlená praskajícím ohněm. Kontrastoval s čtvercovým oknem s šedavými skly, za kterými se pomalu stmívalo. Charlotte seděla za velkým stolem a Jem byl v křesle vedle ní. Na druhé straně místnosti se o krbovou římsu opíral Will. Byl zrudlý hněvem. Oči mu planuly a košili měl zmuchlanou. Jeho oči se setkaly s Tessiným pohledem. Na okamžik v nich uviděla čistý úžas. Naděje, kterou Tessa až do teď měla, že Will nějak záhadně zapomene na to, co stalo den předtím v podkroví, zmizela. Zrudl při pohledu na ní. Jeho bezedné tmavě modré oči se odvrátily, jako kdyby se k ní nemohl postavit čelem a podívat se jí do očí.
"Předpokládám, žes celou dobu poslouchala, viď?" řekl. "A teď jsi tady, aby ses se mnou podělila o tvůj názor na svého ušlechtilého bratra. Nemýlím se?"
"To poslední co jsem chtěla, bylo podělit se s tebou o mé názory, s tebou vůbec nehodlám o Nathanielovi mluvit, jestli tě to zajímá." Tessa se obrátila k Charlotte. "Nenechám bratra Enocha hrabat se v Nateově hlavě. Už teď je na tom dost špatně; tohle by ho zabilo."
Charlotte zavrtěla hlavou. Vypadala vyčerpaně. Její tvář byla bílá a víčka měla sklopená. Tessa přemýšlela, jestli vůbec spala. "Naprosto s tebou souhlasím. Necháme ho vyléčit se, než vůbec začneme myslet na to, že bychom ho vyslýchali."
"Co když bude nemocný ještě několik týdnů? Nebo měsíců?" řekl Will. "Nemuseli bychom mít tolik času."
"Proč ne? Co je tak naléhavého, že kvůli tomu chceš riskovat život mého bratra?" odsekla mu Tessa.
Willovi oči připomínaly kousky modrého skla. "Všechno, na čem ti kdy záleželo, bylo najít svého bratra. A teď jsi ho našla. Dobře pro tebe. Jenže to nikdy nebylo naším cílem. Uvědomuješ si to vůbec? Většinou takhle nevybočujeme z naší cesty kvůli nějakému delikventnímu civilovi."
"Co se Will snaží říct," vložil se do toho Jem, "i když mu k tomu chybí dostatečná slušnost je to-" Zarazil se a povzdechl si. "De Quincey říkal, že byl tvůj bratr někdo, komu věřil. A teď je de Quincey pryč a my nemáme ani ponětí kde se schovává. Vezmi na vědomí, že jste našli v jeho kanceláři náznak toho, že chystá válku mezi Podsvěťany a Temnými lovci. Nepochybně v té válce budou vystupovat i ty mechanické stvoření, na kterých celou dobu pracoval. Snad chápeš, proč chceme vědět kde je a co by ještě tvůj bratr mohl vědět."
"Možná, že chcete vědět všechny tyhle věci," řekla Tessa, "ale tohle není můj boj. Nejsem Temný lovec."
"Jo, to máš pravdu," řekl Will. "Nemysli si, že to nevíme."
"Sklapni, Wille." Charlottin tón byl víc, než jen trochu roztřesený. Otočila se od něj k Tesse a upřela na ní své hnědé oči plné tiché prosby. "Věříme ti, Tesso. Musíš věřit i ty nám."
"Ne," řekla Tessa. "Ne, to nemusím." Cítila na sobě Willův pohled a najednou jí to naplnilo překvapujícím vztekem. Jak k ní mohl být tak chladný, být na ní naštvaný? Co mu udělala, že si tohle zasloužila? Nechala ho, aby jí políbil. To bylo všechno. Jako kdyby tohle mělo vymazat všechno, co se stalo včera večer - jako kdyby teď na tom, že políbila Willa, už dál nezáleželo. Jako kdyby to dokázala pohřbít svou statečností. "Chtěli jste mě využít stejně jako Temné sestry, a v okamžiku, kdy jste k tomu dostali příležitost -když přišla lady Belcourt- a vy jste potřebovali moje schopnosti, chtěli jste po mně, abych to udělala. Nevadilo vám, jak moc to bylo nebezpečné! Chovali jste se, jako kdybych měla nějakou zodpovědnost za váš svět, vaše zákony a vaší Dohodu. Ale tohle je váš svět a vy jste ti, kdo ho řídí. Není moje chyba, pokud neodvádíte dobrou práci!"
Tessa viděla, jak Charlotte zbledla a znovu si sedla na židli. Cítila ostré bodnutí v hrudi. Nechtěla ublížit Charlotte. Přesto pokračovala dál. Nemohla si pomoct. Slova z ní prostě plynula. "Všichni mluvíte o Podsvěťanech a o tom, že není pravda, že je nenávidíte. Ale to nic neznamená, že? Jsou to jen slova. Nemyslíte to vážně. A pokud jde o civily, nemyslíte si, že byste je ochránili líp, kdybyste jimi tak neopovrhovali?"
Podívala se na Willa. Byl bledý a oči mu jiskřily. Vypadal - nebyla si jistá, jestli by dokázala popsat jeho výraz. Bylo to zděšení, pomyslela si. Ale ne z ní; ta hrůza planula hluboko z jeho nitra.
"Tesso," protestovala Charlotte, ale Tessa už sahala po klice. Naposledy se na prahu otočila a viděla, jak na ní všichni zírají.
"Držte se dál od mého bratra," vyštěkla. "A nechoďte za mnou."
...
Vztek, pomyslela si Tessa, byl svým vlastním způsobem celkem uspokojující, když jste ho nechali, aby vás prostoupil. Na křiku a slepé zuřivosti bylo něco zvláštně blaženého, dokud jste ovšem nepřestali vypouštět slova plná jedu na všechny okolo. Následky byly méně příjemné. Když každému řekla, že ho nenávidí a aby jí nenásledovali, kam přesně teď měla jít? Pokud se vrátí do svého pokoje, každému tím dá najevo, že to byl jen prudký výbuch vzteku, který už odezněl. Nemohla jít k Nateovi a přenést na něj její černou náladu a kdyby se potulovala kolem, hrozilo by, že by narazila na trucující Sophii nebo Agátu.
Nakonec se vydala dolů po dlouhém a točitém schodišti, které vedlo pryč ze Společenství. Svítila si na cestu magickým světlem a skončila přímo na posledním schodě, který vedl do kostela. Sedla si na vrchol schodiště a objala se pažemi. Třásla se v neobvykle studeném větru. Někdy během dne muselo pršet, protože nádvoří bylo mokré a černé kameny zářily jako zrcadlo. Na obloze svítil měsíc, schovaný za plujícími mraky. Obrovská brána z tepaného železa byla ponořená do černé tmy. Prach jsi a v prach se obrátíš.
"Vím, na co myslíš." Hlas, který přišel ze dveří za Tessou, byl tak tichý, že by mohl být klidně součástí větru, který si hrál s listy na větvích za doprovodu šelestu.
Tessa se otočila. Jem stál ve dveřích. V ruce měl magické světlo, které dopadalo na jeho vlasy tak, že zářily jako kov. Jeho tvář však byla skryta ve stínu. V pravé ruce držel hůl. Jeho dračí oči Tessu ostražitě pozorovaly.
"To si nemyslím."
"Myslíš na to, že když je tu tak příšerné vlhké léto, jaká tu bude zima? To by ses divila. Zima je tu totiž úplně stejná." Odstoupil od dveří a sednul si vedle Tessy. Ne však příliš blízko. "Jen jaro je tu opravdu krásné."
"Vážně?" zeptala se Tessa, aniž by jí to doopravdy zajímalo.
"Ne. Vlastně je taky vlhko a všude je jedna a ta samá mlha." Vrhl rychlý postranní pohled na Tessu. "Vím, že jsi řekla, že nechceš abychom za tebou chodili. Doufal jsem ale, že si tím myslela jen Willa."
"Myslela." Tessa se na něj podívala. "Neměla jsem tak křičet."
"Ne, měla si právo říct to, cos řekla," odpověděl jí Jem. "My Temní lovci jsme, čím jsme, už moc dlouho a občas jsme tak úzkoprsí, že se zapomínáme dívat na různé věci i z pohledu někoho jiného. Zajímá nás jen to, jestli je ta či ona věc dobrá nebo špatná pro Nephilimy. Někdy si myslím, že se zapomínáme zeptat, jestli je něco dobré či špatné pro celý svět."
"Nikdy jsem nechtěla ublížit Charlotte."
"Charlotte je velmi citlivá na to, jakým způsobem je řízeno Společenství. Jako žena musí bojovat o to, aby jí lidé poslouchali a dokonce i potom musí být její rozhodnutí znovu odhlasované. Slyšelas, jak s ní Benedikt Lightwood jednal na setkání Enklávy. Cítí, že nemá svobodu na to, udělat nějakou chybu."
"A co my? A vy? Všechno pro vás znamená buď život nebo smrt." Tessa se zhluboka nadechla vzduchu protkaného mlhou. Chutnal po městě, kovu, popelu, koních a říční vodě. "Já jen - někdy mám pocit, že to nezvládnu. Nic z tohohle. Přeju si, abych se nikdy nedozvěděla, co jsem. Přála bych si, aby Nate zůstal doma a nic z tohohle se nikdy nestalo."
"Někdy," řekl Jem, "se naše životy mění tak rychle, že jsou změny rychlejší než naše mysli a srdce. Jsou to ty chvíle, kdy víme, že se naše životy změnily, ale my stále toužíme po tom vrátit čas do doby, než se to všechno staůp. To jsou chvíle, kdy cítíme tu největší bolest. Můžu ti říct, z vlastní zkušenosti, že se přes to dostaneš. Naučíš se žít nový život a nakonec si ani nebudeš moct vybavit, nebo vzpomenout, jak byly věci dřív."
"Chceš tím říct, že si zvyknu na to, že jsem čarodějka nebo co vlastně jsem."
"Vždycky jsi byla to, co jsi. Není to nic nového. Jen si musíš zvyknout na to poznání."
Tessa se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. "Nemyslela jsem vážně to, co jsem řekla nahoře," oznámila mu. "Nemyslím si, že jsou Nephilimové hrozní."
"Vím, že si to tak nemyslela. Pokud by to tak bylo, nebyla bys tu. Jsi jen prostě na straně svého bratra a chráníš ho před našimi zoufalými záměry."
"Will nemyslel vážně to, co říkal, viď," řekla Tessa po chvíli. "Neublížil by Nateovi."
"Ach." Jem se podíval směrem k bráně. Jeho šedé oči byly zamyšlené. "Máš pravdu. Ale jsem překvapený, že to víš. Já to vím. Ale já měl roky na to, abych pochopil Willa. Abych věděl kdy co myslí vážně a kdy zas ne."
"Takže na něj nejsi nikdy naštvaný?"
Jem se hlasitě rozesmál. "To bych zrovna neřekl. Někdy mám vážně chuť ho uškrtit."
"Jak se proboha dokážeš udržet?"
"Chodím na mé oblíbené místo v Londýně," řekl Jem. "Stojím a dívám se na vodu. Myslím na to, jak život běží a jak se řeka valí dál. Zapomínám při tom na drobná rozrušení v našich životech."
Tessa byla fascinovaná. "A to funguje?"
"Ani ne. Ale potom mě napadne, že kdybych opravdu chtěl, mohl bych ho zabít ve spánku. Pak se teprve cítím líp."
Tessa se zasmála. "A kde to je? To tvoje oblíbené místo?"
Jem na okamžik vypadal zamyšleně. Potom se zvedl na nohy a natáhl k ní ruku, ve které neměl hůl. "Pojď se mnou a já ti to ukážu."
"Je to daleko?"
"Vůbec ne." Usmál se. Měl krásný úsměv, pomyslela si Tessa - a nakažlivý. Nemohla se ubránit tomu, aby mu úsměv vrátila. Tenhle pocit neměla už roky.
Nechala se vytáhnout na nohy. Jemova ruka byla teplá a silná. Jeho dotek byl překvapivě uklidňující. Ohlédla se za Společenstvím a krátce zaváhala, než jí protáhl železnou bránou a pak ven do stínů města.
Komentáře
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.