kapitola 12

KREV A VODA

Ne vždy si troufám dotknout se jí, ze strachu, že by ten polibek

spálil mé rty. Ano, Pane, trochu štěstí,

jednoduchého hořkého štěstí, tolik stačí k velkému hříchu;

Nathlessi ty víš, jak sladká věc to je.

Algernon Charles Swinburne, "Laus veneris"

-

Když dorazili do Společenství, Sophie a Agáta čekaly v otevřených dveřích, osvětlených lucernami. Když Tessa odcházela od kočáru, klopýtala únavou. Byla překvapená a vděčná, když přišla Sophie, aby jí pomohla nahoru po schodech. Charlotte a Henry napůl vlekli Nathaniela do domu. Za nimi právě přijížděl branou kočár s Willem a Jemem. Thomasův hlas se nesl chladným nočním vzduchem, když na ně volal na pozdrav. Tessu nepřekvapilo, že nebylo nikdo vidět Jessamine.

Nathaniela umístili do ložnice podobné té Tessině. Stejně tmavý těžký dřevěný nábytek, stejně velká postel a skříně. Když Charlotte a Agáta položily Natea do postele, Tessa klesla na židli vedle něj, napůl hořící starostí o něj a napůl úplně vyčerpaná.

Kolem ní kroužili hlasy -tiché, jako v nemocnici. Slyšela, jak Charlotte říká něco o Mlčenlivých bratrech. Henry jí něco tlumeným hlasem odpovídal.

V jednu chvíli se po jejím boku objevila Sophie a přinutila jí vypít něco teplého a sladkokyselého. Vlilo jí to energii zpátky do žil. Brzy se mohla zase posadit a trochu se rozhlédnout kolem sebe. Ke svému překvapení si uvědomila, že kromě ní a jejího bratra byla místnost prázdná. Všichni odešli.

Podívala se na Nathaniela. Ležel jako mrtvola. Přesto však byla jeho tvář plná modřin a pohmožděnin. Jeho slepené rozcuchané vlasy spočívaly na polštáři. Tessa si nemohla pomoct, ale s bolestným bodnutím si vzpomněla na svého krásně oblečeného bratra, jeho světlé vlasy vždy pečlivě učesané a upravené. Boty a oblečení měl vždy dokonale čisté. Tenhle Nathaniel nevypadal jako někdo, kdo radostně tančil se svou sestrou po pokoji a vesele si broukal, protože měl radost ze života.

Naklonila se dopředu, aby se podívala zblízka na jeho tvář. Koutkem oka uviděla nějaký pohyb. Otočila hlavu a uviděla se v zrcadle na protější stěně. V Camilliných šatech vypadala jako dítě, co si zkouší šaty dospělých. Byla příliš mladá na tenhle styl oblékání. Vypadala jako dítě - hloupé dítě. Není divu, že Will-

"Tessie?" Nathanielův hlas, slabý a křehký, okamžitě rozbil její myšlenky na Willa. "Tessie, neopouštěj mě. Myslím, že jsem nemocný."

"Nate." Vzala ho za ruku a chytila ji do svých dlaní v rukavicích. "Jsi v pořádku. Budeš v pořádku. Poslali pro lékaře..."

"Kdo jsou "oni"?" Jeho hlas zněl spíš jako tichý pláč. "Kde to jsme? Neznám tohle místo."

"Tohle je Společenství. Budeš tady v bezpečí."

Nathaniel zamrkal. Pod očima měl tmavé, téměř černé kruhy a na rtech měl krustu něčeho, co vypadalo jako zaschlá krev.

Jeho oči putovaly po místnosti, ale na ničem se nezastavily. "Temní lovci." Povzdechl si. "Nemyslel jsem si, že opravdu existují ... Magister," zašeptal Nate a nervy Tessy začaly pracovat. "Řekl, že jsou zákon. Řekl, že se jich všichni bojí. Ale na tomhle světě neexistuje žádný Zákon. Neexistuje žádný trest - prostě jen zabiješ nebo budeš zabit." Zvýšil hlas. "Tessie, je mi to všechno tak líto."

"Magister? Máš na mysli de Quinceyho?" zeptala se Tessa, ale Nate vydal jen přidušený zvuk a podíval se na ní výrazem plným strachu. Uvolnila jeho ruku a otočila se. Uviděla, na co se díval.

Charlotte téměř bezhlučně vkročila do místnosti. Měla na sobě pořád své mužské oblečení, i když přes sebe měla přehozený staromódní dlouhý plášť se sponou u krku. Vypadala hodně malá, zčásti proto, že vedle ní stál bratr Enoch a vrhal na podlahu obrovský stín. Měl na sobě stejné šaty barvy pergamenu jako předtím. Teď měl ale černou hůl. Její rukojeť byla vytesaná do tvaru temných křídel. Měl nataženou kapuci, která vrhala jeho tvář do stínu.

"Tesso," řekla Charlotte. "Pamatuješ si na bratra Enocha. Je tu, aby pomohl Nathanielovi."

Se zvířecím výkřikem plným hrůzy chytil Nate Tessu za zápěstí. Zmateně se na něj podívala. "Nathanieli, co se děje?"

"De Quincey mi o nich povídal," Nathaniel zalapal po dechu. "Gregoriové - Mlčenliví bratři. Můžou zabít člověka pouhou myšlenkou." Otřásl se. "Tesso." Jeho hlas byl pouhý šepot. "Podívej se na jeho tvář."

Tessa se podívala. Zatímco k ní její bratr tiše promlouval, bratr Enoch si neslyšně stáhnul kapuci. Hladké jamky, které měl místo očí, odrážely magické světlo. Jizva kolem jeho úst červeně zářila.

Charlotte udělala krok vpřed. "Pokud by bratr Enoch mohl prohlédnout pana Graye-"

"Ne!" vykřikla Tessa. Vykroutila svou ruku z Nateova sevření a postavila se mezi svého bratra a dva další návštěvníky tohohle pokoje. "Nedotýkejte se ho."

Charlotte chvíli mlčela, ale vypadala ustaraně. "Mlčenliví bratři jsou ti nejlepší léčitelé. Bez bratra Enocha Nathaniel ..." Její hlas utichl. "Není toho moc, co bychom pro něj mohli udělat."

Slečno Grayová.

Trvalo jí chvíli, než si uvědomila, že ten, kdo právě řekl její jméno, ho nevyslovil nahlas.

Místo toho si uvědomila, že v hlavě slyší něco, jako úryvek zapomenuté skladby - ale rozhodně to nebyly její vlastní myšlenky. Tyhle myšlenky byly cizí, nepřátelské - jiné. Hlas bratra Enocha. Tohle byl způsob, jak s ní mluvil, když se probudila první den ve Společenství.

Je zajímavé, slečno Grayová, pokračoval bratr Enoch, že i když jsi Podsvěťanka, tvůj bratr není. Jak se něco takového mohlo stát?

Tessa zůstala klidná. "To dokážete říct při pouhém pohledu na něj?"

"Tessie," Nathaniel se opřel o lokty, jeho bledá tvář začala rudnout. "Co to děláš? Mluvíš s Gregoriem? Je nebezpečný!"

"To je v pořádku, Nate," řekla Tessa, aniž by odtrhla oči od bratra Enocha. Věděla, že by se ho měla bát, ale to, co opravdu cítila, bylo bodnutí zklamání. "Chcete říct, že na Nateovi není nic neobvyklého?" zeptala se tiše. "Nic nadpřirozeného?"

Vůbec nic, odpověděl jí Mlčenlivý bratr.

Tessa si uvědomila, jak moc až do teď doufala, že její bratr bude stejný jako ona. Zklamání vloudilo do jejího hlasu ostrý tón. "Nepředpokládám, že byste se dostal tak daleko a věděl, kdo jsem, že? Jsem čarodějka?"

To ti nemůžu říct. Je tu ta věc se značkami, které mají děti Lilith. Ty na sobě ale nemáš žádné ďáblovo znamení.

"Všimla jsem si toho," řekla Charlotte a Tessa si uvědomila, že slyšela hlas bratra Enocha stejně jako ona. "Myslela jsem si, že není čarodějka. Někteří lidé se rodí s nějakými drobnými dary, jako je třeba vnitřní zrak. Ona by mohla mít čarovnou krev."

Ona není člověk. Je něco jiného. Prozkoumám to. Možná, že je v archivu něco, co by mě mohlo navést správným směrem.

I když bratr Enoch neměl oči, vypadalo to, že na Tesse ulpěl pohledem. Měla takový ten pocit, jako když se na ní někdo dívá.

Cítím tvojí sílu. Sílu, kterou žádný jiný čaroděj nemá.

"Myslíte Přeměnu," řekla Tessa.

Ne, nemyslím.

"Tak co?" Tessu to překvapilo. "Co bych mohla-?"

Zarazila se, když uslyšela Nathanielův výkřik. Otočila se a viděla, že se osvobodil z pod přikrývek. Ležel napůl zvednutý na posteli, jako kdyby se pokoušel vstát. Jeho tvář byla zpocená a mrtvolně bledá. Uvnitř ucítila bodnutí viny. Byla tak zaujatá tím, co jí říkal bratr Enoch, že úplně zapomněla na jejího bratra.

Vrhla se k posteli a pomocí Charlotte dopravila Natea zpátky do polštářů. Přehodili přes něj přikrývku. Zdálo se, že je na tom mnohem hůř, než před chvílí. Když kolem něj Tessa zastrkala deku, chytil ji znovu za zápěstí. V očích měl divoký výraz. "Ví o tom?" zeptal se. "Ví, kde jsem?"

"Koho myslíš? De Quinceyho?"

"Tessie." Pevně jí stiskl zápěstí. Přitáhl si jí k sobě a zašeptal jí do ucha. "Musíš mi to prominout. Řekl mi, že z tebe udělá královnu všeho. Řekl, že mě zabije. Nechci umřít, Tessie. Já nechci umřít."

"Samozřejmě, že neumřeš," uklidňovala ho, ale nezdálo se, že by jí slyšel. Jeho oči se stále pevně dívaly na její tvář. Náhle se rozšířily a on zakřičel: "Drž to ode mě pryč! Drž to ode mě dál!" křičel. Stále jí držel a mlátil hlavou do polštáře. "Proboha, nenech to dotýkat se mě!"

Vystrašená Tessa vyškubla ruku z těch jeho a obrátila se k Charlotte. Ta se vzdálila od postele, ale bratr Enoch byl stále na svém místě. Jeho tvář bez očí se zdála bezvýrazná.

Musíš mě nechat pomoct tvému bratrovi. Nebo zemře.

"Blouzní?" zeptala se Tessa zoufale. "Co je s ním?"

Upíři mu dali lék, aby ho udrželi klidného, zatímco se na něm budou krmit. Pokud u něj nebude provedena léčba, droga ho přivede k šílenství a pak ho zabije. Už začíná blouznit.

"Není to moje vina!" zaječel Nathaniel. "Neměl jsem na výběr! Není to moje vina! Obrátil se tváří k Tesse. Ke své hrůze si všimla, že jsou jeho oči úplně černé, jako oči nějakého hmyzu. Vydechla a ustoupila.

"Pomozte mu. Prosím, pomozte mu." Chytila bratra Enocha za rukáv a hned toho zalitovala. Jeho ruka skrytá pod hábitem byla tvrdá jako mramor a mrazivá na dotek. Vyděšeně pustila ruku, ale zdálo se, že si bratr Enoch ani nevšiml její přítomnosti. Prošel kolem ní a položil své zjizvené prsty Nathanielovi na čelo. Ten klesl zpátky na polštář a zavřel oči.

Musíš odejít. Bratr Enoch na ní promluvil, aniž by se otočil od postele. Tvoje přítomnost by jen zpomalila jeho hojení.

"Ale Nate mě požádal, abych zůstala-"

Jdi. Hlas v Tessině hlavě byl chladný.

Tessa se podívala na svého bratra. Stále ležel na polštáři. Jeho tvář byla uvolněná. Obrátila se k Charlotte s úmyslem protestovat. Když se ale setkala s jejím pohledem, jemně zavrtěla hlavou. Její oči byly plné něhy, ale i neústupnosti. "Jakmile se stav tvého bratra zlepší, dám ti vědět. Slibuju."

Tessa se podívala na bratra Enocha. U pasu měl otevřený váček a pomalu si metodicky stavěl na stůl různé předměty. Skleněné lahvičky s neznámým práškem a kapalinou, sušené rostliny, nějakou tyčinku záhadné černé látky, která připomínala černé uhlí.

"Pokud se něco Nateovi stane," řekla Tessa, "nikdo vám to neopustím. Nikdy."

Bylo to jako mluvit k soše. Bratr Enoch nezareagoval ani pouhým škubnutím.

Tessa utekla z místnosti.

Po šeru panujícím v Nateově pokoji ji jasná světla v chodbě bodala do očí. Opřela se o zeď vedle dveří a snažila se zatlačit zpátky své slzy. Bylo to už podruhé toho večera, co se málem rozbrečela. Byla naštvaná sama na sebe. Zaťala pravou ruku v pěst a tvrdě s ní praštila do zdi. Vyslala si tím do paže vlnu bolesti. To nejenže zahnalo její slzy, ale i jí to pročistilo hlavu.

"To vypadalo bolestivě."

Tessa se otočila. Jem přicházel z chodby za ní tiše jako kočka. Převlékl se. Měl na sobě tmavé volné kalhoty svázané šňůrkou u pasu. Bílá košile byla jen o několik odstínů světlejší, než jeho kůže. Jemné světlé vlasy měl vlhké a na spáncích a vzadu na krku se mu kroutily.

"Taky bylo." Tessa si položila ruku na hruď. Rukavice trochu zmírnila ránu, ale bolely jí prsty.

"Tvůj bratr," řekl Jem. "Bude v pořádku?"

"Nevím. Je tam s ním jeden z těch divných mnichů."

"Bratr Enoch." Jem se na ní podíval svýma soucitnýma očima. "Vím, jak Mlčenliví bratři vypadají, ale jsou to pravdu výborní lékaři. Kladou velký důraz na léčení a léčivé umění. Žijí dlouho a ví toho hodně."

"Těžko stojí za to žít takhle dlouho, když vypadáš takhle."

Jemovi škubly koutky úst. "Myslím, že záleží na tom, pro co žiješ."

Upřeně se na ní podíval. Na tom, jak se na ní díval, bylo něco zvláštního. Jako kdyby do ní viděl a měl jí úplně prokouknutou. Ale nic uvnitř jí, nic co viděl nebo slyšel, ho netrápilo, nermoutilo nebo nepůsobilo zklamání.

"Bratr Enoch," vyhrkla náhle. "Víš, co mi řekl? Řekl mi, že Nate není jako já. Je obyčejný člověk. Nemá žádné zvláštní síly."

"A to tě tak rozrušilo?"

"Nevím. Na jednu stranu bych tohle -to, co jsem já- nepřála jemu ani nikomu jinému. Ale jestli není jako já, to pak znamená, že není můj pravý bratr. Je to syn mých rodičů. Ale čí dcera jsem já?"

"Tímhle se netrap. Bylo by skvělé, kdybychom všichni věděli, kdo přesně jsme. Ale to poznání nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Poznej sám sebe, jak říká Orákulum." Jem se usmál. "Omlouvám se, pokud to zní moc mudrlantsky. Jenom ti říkám to, co jsem poznal z vlastní zkušenosti."

"Ale já se neznám." Tessa zavrtěla hlavou. "Mrzí mě to. Potom co jsme bojovali s de Quinceym, si o mně musíš myslet, že jsem hrozný zbabělec, když brečím kvůli tomu, že můj bratr není monstrum. Nemám prostě odvahu být monstrum úplně sama."

"Nejsi monstrum," řekl Jem. "Nebo zbabělec. Naopak. Byl jsem mile překvapen, když jsi vystřelila na de Quinceyho. Téměř jistě bys ho zabila, kdyby tedy byly v pistoli další náboje."

"Jo, myslím, že by se mi to povedlo. Chtěla jsem je zabít všechny."

"To je přesně to, o co nás Camille požádala. Zabít je všechny. Nemohly to být její pocity, které jsi cítila?"

"Jenže Camille neměla žádný důvod starat se o Natea nebo o to, co se s ním stane a to byla chvíle, kdy jsem cítila ten nejvražednější pocit. Ani nevím, jestli je tenhle druh pocitů správný-"

"Myslíš," zeptal se Jem, "správný pro dívku?"

"Pro všechny, možná - nevím. Možná jsem měla na mysli dívku."

Zdálo se, jako kdyby se Jem díval skrz ní. Jako kdyby viděl něco za ní, za chodbou, za zdmi tohoto Společenství. "Kdekoliv jsi fyzicky," řekl, "ať jsi muž nebo žena, silná nebo slabá, nemocná nebo zdravá, všechny tyhle věci více či méně pohlcují naše srdce. Pokud máš duši bojovníka, jsi bojovník. Bez ohledu na barvu nebo tvar stínu, ve kterém se schováváš, plamen lampy uvnitř zůstává stejný. Ty jsi ten plamen." Usmál se a zdálo se, že se poněkud rozpačitě duchem opět ocitl na chodbě s ní. "To je to, čemu věřím."

Než mu Tessa stačila odpovědět, dveře od Nateova pokoje se otevřely a vyšla z nich Charlotte. Na Tessin tázavý pohled reagovala vyčerpaným kývnutím. "Bratr Enoch tvému bratrovi hodně pomohl," řekla, "ale není tu toho moc, co teď může udělat. Ráno budeme vědět víc. Doporučuju ti jít spát, Tesso. Tím, že budeš vyčerpaná Nateovi moc nepomůžeš."

S vypětím veškerých svých sil se Tessa přinutila k přikývnutí. I kdyby teď na Charlotte vrhla příval otázek, věděla, že by nedostala odpověď.

"A Jeme." Charlotte se k němu otočila. "Mohla bych s tebou na chvilku mluvit? Půjdeme do knihovny?"

Jem přikývl. "Samozřejmě." Usmál se na Tessu a sklonil hlavu. "Tak tedy zítra," řekl a následoval Charlotte chodbou.

V okamžiku, kdy zmizel za rohem, se Tessa snažila dostat do dveří Nateova pokoje. Byly zamčené. S povzdechem se otočila a zamířila na druhou stranu chodby.

Možná měla Charlotte pravdu. Možná by se měla trochu vyspat.

V půlce cesty uslyšela rachot. Sophie, s kovovým kbelíkem v ruce se najednou objevila na chodbě a s bouchnutím za sebou zavřela dveře. Vypadala, že je vzteky bez sebe. "Jeho Výsost má dneska večer mimořádně vytříbené chování," oznámila Tesse, když se přiblížila. "Hodil mi vědro na hlavu. Jo, udělal to."

"Kdo?" zeptala se Tessa a pak si to uvědomila. "Asi myslíš Willa. Je v pořádku?"

"Je mu dost dobře na to, aby házel kyblíkama," řekla Sophie podrážděně. "A říkal mi dost hnusný věci. Ani nevím, co znamenají. Myslím, že to bylo ve francouzštině. Obvykle se takhle volá na děvky." Sevřela rty. "Nejlíp bych udělala, kdybych doběhla pro paní Branwellovou a dostala jí k němu. Možná by ho mohla vyléčit ona, když já nemůžu."

"Vyléčit?"

"Musí to vypít." Sophie naklonila kyblík směrem k Tesse. Sice nedokázala rozpoznat, co v něm je, ale vypadalo to jako obyčejná voda. "Musí. Ani ti nebudu říkat co by se stalo, kdyby to neudělal."

Tessa dostala šílené nutkání. "Dostanu to do něj. Kde je?"

"Nahoře v podkroví." Sophie měla doširoka rozšířené oči. "Ale být tebou, nedělala bych to. Slečno. Je příšerně nepříjemný, když je v tomhle stavu."

"To je mi jedno," řekla Tessa a natáhla se pro kbelík. Sophie jí ho podala s výrazem úlevy smíšené s obavami. Byl překvapivě těžký a naplněný až po okraj vodou. Trocha vyšplouchla ven. "Will Herondale se musí naučit brát své léky jako normální civilizovaný člověk," dodala Tessa a otevřela dveře do podkroví. Sophie se na ní dívala s výrazem, který jasně odhaloval její podezření, že se Tessa úplně pomátla.

Dveře před ní vedly k úzkému schodišti, které vedlo nahoru. Když šla, držela kbelík před sebou. Voda jí kapala na živůtek šatů a na rukách měla husí kůži. Ve chvíli, kdy se dostala na vrchol schodů, byla mokrá a bez dechu. Na konci schodů nebyly žádné dveře. Končily podkrovím - velkou místností, jejíž střecha byla do špičky, takže budila dojem, že má nízký strop. Trámy, které byly těsně nad Tessinou hlavou se táhly přes celou místnost. Na zdi byly v pravidelných intervalech rozestavěná okna, přes které Tessa viděla šedou barvu přicházejícího svítání. Podlaha byla tvořená z holých leštěných prken. Nebyl tam žádný nábytek a kromě světla, které přicházelo z oken, ani žádné osvětlení. Ještě užší schodiště, než to, na kterém teď stála, vedlo k padacím dveřím na stropě.

Ve středu místnosti ležel na zádech Will. Neměl boty. Kolem něj ležela hromada kyblíků, a když se Tessa pomalu blížila, všimla si, že podlaha kolem něj byla nasáklá vodou. Zbylá voda se usadila v rýhách mezi prkny a sdružovala se v nerovných místech na podlaze. Troška vody měla rudý nádech, jako kdyby byla smíchaná s krví.

Will měl přes obličej přehozenou paži, jako kdyby si schovával oči. Neležel bez hnutí. Neklidně se převaloval, jako kdyby měl nějakou křeč. Když se Tessa blížila, řekl něco tichým hlasem. Znělo to jako nějaké jméno. Cecily, pomyslela si Tessa. Ano, bylo to hodně podobné jménu Cecily.

"Wille?" řekla. "O kom tom mluvíš?"

"Vrátila ses, Sophie?" odvětil Will, aniž by zvedl hlavu. "Říkal jsem ti, že pokud přineseš další z těch ďábelských věder, tak tě-"

"Ne, to není Sophie," řekla Tessa. "To jsem já. Tessa."

Na okamžik Will mlčel a nehýbal se. S vyjímkou vzestupu a následného pádu jeho hrudi, když dýchal. Měl na sobě jen tmavé kalhoty a bílou košili. Stejně jako podlaha kolem něj, byl úplně promočený. Látka jeho oblečení se k němu lepila a černé vlasy měl připláclé k hlavě, jako mokrý hadr. Musela mu být příšerná zima.

"Poslali tě?" řekl nakonec. Jeho hlas zněl nevěřícně. Ale bylo v něm ještě něco jiného.

"Ano," odpověděla Tessa, i když to nebyla tak úplně pravda.

Will otevřel oči a otočil k ní hlavu. I v šeru mohla vidět intenzivní barvu jeho čí. "Fajn. Pusť tu vodu a běž."

Tessa se podívala dolů na kbelík. Z nějakého důvodu její ruce nevypadaly, že by hodlaly pustit kovovou rukojeť. "Co to je? Chci říct, co přesně ti to vlastně nesu?"

"Neřekli ti to?" Překvapeně na ni zamrkal. "Je to svěcená voda. Spaluje to co je ve mně."

Teď byla řada na Tesse, aby zmateně zamrkala. "Myslíš-"

"Stále zapomínám, jak moc toho nevíš," řekl Will. "Vzpomínáš si na dnešní večer? Jak jsem kousl de Quinceyho? No, spolkl jsem něco málo jeho krve. Ne moc, ale ono moc nezáleží na množství. Stačí to."

"K čemu?"

"K přeměně v upíra."

V tu chvíli Tessa málem upustila vědro. "Ty se měníš v upíra?"

Will se zazubil a opřel se o loket. "Nemusíš se zbytečně plašit. Přeměna vyžaduje několik dní a dokonce i potom bych musel zemřít, aby se to skutečně povedlo. Co ale krev dělá je to, že mě neovladatelně přitahuje k upírům - přitahuje v naději, že se stanu jedním z nich. Stejně jako jejich lidské otroky."

"A svěcená voda ..."

"Dostává tyhle účinky z mé krve. Musím jí pít. Je mi z toho zle, samozřejmě - nutí mě to vykašlávat krev a všechno, co v sobě mám."

"Pane Bože." Tessa k němu se šklebem natáhla kbelík. "Myslím, že pak bych ti měla tohle radši dát."

"Předpokládám, že máš pravdu." Will se posadil a natáhnul ruku, aby si od ní vědro vzal. Zamračil se na obsah, ale pak ho naklonil ke svým ústům. Potom co párkrát polknul, se zašklebil a vylil si zbytek nádoby za hlavu. Když skončil, odhodil jí stranou.

"Tohle pomáhá?" zeptala se Tessa s upřímnou zvědavostí. "Lít si jí za hlavu, jako si to právě udělal?"

Will ze sebe vypadal přiškrcený zvuk, který byl podobný smíchu. "Otázky které mi pokládáš ..." Zavrtěl hlavou a kapky vody spadly Tesse na oblečení. Jeho vodou nasáklý límec i zbytek košile byl průhledný. Byla k němu přilepená a odhalovala tělo pod ní -jeho tvrdé svaly, linii jeho klíční kosti, runu, která připomínala černý oheň. Tessa pomyslela na tenký papír, který leží pod mosaznou rytinou, přes kterou přejíždí uhlí ve snaze vyplnit jí. Těžce polkla. "Krev mi způsobuje horečku, moje kůže hoří," řekl Will. "Nemůžu se ochladit. Ale ano, ta voda mi pomáhá."

Tessa na něj jenom zírala. Když přišel do jejího pokoje v Temném domě, myslela si, že je to ten nejkrásnější kuk, kterého kdy viděla. Ale teď při pohledu na něj -nikdy se takhle nedívala na žádného kluka, ne způsobem, ze kterého se jí do tváří hrnula krev a svírala se jí hruď. Víc, než kdy cokoliv jiného, se ho chtěla dotknout. Dotknout se jeho mokrých vlasů, zjistit, jestli je jeho svalnatá paže tak tvrdá, jak vypadá nebo jestli jsou jeho mozolnaté dlaně drsné. Položit svou tvář na tu jeho a cítit, jak se řasami dotýká její tváře. Bože, tak dlouhé řasy ...

"Wille," řekla a její hlas zněl nakřáple i jejím vlastním uším. "Wille, chci se tě zeptat ..."

Podíval se na ni. Voda se držela na jeho řasách a tvořila na nich ostré hroty. "Na co?"

"Chováš se, jako kdyby ti na ničem nezáleželo," řekla tiše. Cítila, jako kdyby vyrazila vpřed a už jí nikdo nemohl zastavit. Před ní byl vysoký hřeben a ona se musela dostat na druhou stranu. Gravitace jí táhla do míst, kam se musela vydat. "Ale každému přece na něčem záleží. Ne?"

"Vážně?" řekl Will tiše. Když neodpověděla, opřel se o ruce.

"Tess," řekl. "Pojď sem a sedni si ke mně." Udělala to. Podlaha byla ledová a mokrá, ale ona si sedla. Rozprostřela kolem sebe svojí sukni tak, že jí koukaly jenom špičky bot. Podívala se na Willa. Byl blízko. Hodně blízko. Seděli naproti sobě. Jeho obličej byl v šeru chladný a bezvýrazný, jen jeho ústa naznačovala jakousi jemnost.

"Nikdy se nesměješ," řekla. "Chováš se, jako kdyby ti bylo k smíchu všechno, ale nikdy se nesměješ. Směješ se jen někdy, když si myslíš, že ti nikdo nevěnuje pozornost."

Chvíli mlčel. "Ty," řekl skoro neochotně. "Tys mě rozesmála. Když jsi mě praštila tou láhví do hlavy."

"Byl to džbán," řekla automaticky.

Koutky jeho úst se vytáhly do úsměvu. "Nemluvě o tom, jak mě pořád opravuješ. Máš takový zvláštní výraz na tváři, když to děláš. A jak jsi křičela na Gabriela Lightwooda. A dokonce i způsob, jakým jsi odpovídala de Quinceymu. Nutíš mě ..." Odmlčel se. Podíval se na ní. Přemýšlela, jestli vypadala tak, jak se cítila. Překvapeně a bez dechu. "Ukaž mi ruce," řekl najednou. "Tesso?"

Dala mu je. Obrátila je dlaněmi vzhůru. Jen těžko se mohla donutit podívat se na ně. Nemohla odtrhnout oči od jeho tváře.

"Pořád je tu krev," řekl je. "Na tvých rukavicích." Podívala se dolů a zjistila, že má pravdu. Ještě si nesundala Camilliny kožené rukavice. Byly potřísněné krví a špínou. U prstů byly roztrhané. To se stalo, když se snažila sundat Nateovi pouta.

"Aha," řekla a začala odtahovat ruce z těch jeho, aby se mohla zbavit rukavic. Will ale pustil jen její levou ruku. Tu pravou pořád držel. Lehce. Za zápěstí. Na pravém ukazováčku měl velký stříbrný prsten. Viděla, že je na něm vyrytý malý obrázek ptáků v letu. Měl skloněnou hlavu. Jeho vlhké černé vlasy mu padaly dopředu a tak nemohla vidět jeho tvář. Lehce jí přejel prsty po povrchu jejích rukavic. Na vnitřní straně zápěstí měla čtyři perleťové knoflíky. Přejel po nich lehce prsty a rozepnul je. Pak začal palcem hladit holou kůži jejího zápěstí, kde jí pulzovala modrá žíla.

Málem vyskočila z kůže. "Wille."

"Tesso," řekl. "Co ode mě chceš?"

Stále hladil vnitřní stranu jejího zápěstí. Jeho doteky dělaly zvláštní krásné věci s její kůží a s jejími nervy. Hlas se jí třásl, když promluvila. "Chci ti rozumět."

Podíval se na ní přes své řasy. "Je to vážně nutné?"

"Nevím," řekla Tessa. "Nejsem si jistá, jestli ti vůbec někdo, kromě Jema, rozumí."

"Jem mi nerozumí," řekl Will. "Stará se o mě jako bratr. Není to to samé."

"Nechceš, aby tě chápal?"

"Proboha, jen to ne," řekl. "Proč by měl znát důvody toho, proč žiju svůj život tak, jak ho žiju?"

"Možná," řekla Tessa, "chce jen vědět, jestli tu je nějaký důvod."

"A záleží na tom?" zašeptal Will a rychlým pohybem nechal sklouznout rukavici z její ruky. Chladný vzduch v místnosti zasáhl holou kůži jejích prstů. Tesse prošlo celým tělem zachvění, jako kdyby se najednou ocitla nahá uprostřed zimy. "Záleží na tom, jaké jsou mé důvody, když na světě není nic, co by je mohlo změnit?"

Tessa se mu chystala odpovědět, ale nenašla nic vhodného, co by mohla říct. Třásla se tolik, že pro ni bylo příliš těžké mluvit.

"Je ti zima?" Will ji vzal za ruku a propletl si prsty s těmi jejími. Přitiskl si je k tváři. Byla překvapivě horká. "Tess," řekl. Jeho hlas byl křehký a měkký touhou. Naklonila se k němu. Zhoupla se jako větve stromu, které tížila váha sněhu. Celé tělo jí bolelo; bylo to, jako kdyby byla uvnitř ní jen hrozná dutá prázdnota. Uvědomovala si Willa mnohem víc, než kohokoliv jiného v jejím životě. Slabou záři jeho modrých očí, které byly vidět z jeho přivřených víček, stín světla na jemném strništi na neoholené bradě, slabé bílé jizvy, které zaplňovaly jeho krk a ramena a víc, než cokoliv jiného, jeho ústa ve tvaru srpku měsíce a mírný důlek pod jeho spodním rtem. Když se k ní naklonil a přejel rty přes ty její, sáhla po něm, jako kdyby byl její záchrana před utopením.

Na okamžik se jejich ústa setkala ve vášnivém polibku. Will jí zapletl volnou ruku do vlasů. Tessa zalapala po dechu, když kolem ní omotal své paže. Sukně se jí zadrhávala o podlahu, když si jí tvrdě přitáhl k sobě. Položila mu ruku kolem krku. Jeho kůže na dotek hořela. Přes tenký promočený materiál košile cítila jeho tvrdé a hladké svaly na ramenou. Jeho prsty našly sponu s drahokamem a rozepnul jí. Vlasy se jí rozprostřely kolem ramen. Spona se zachrastěním dopadla na podlahu. Tessa slabě překvapeně vykřikla proti jeho ústům. A pak, bez varování, z ní sundal ruce a tvrdě ji zatlačil proti ramenům. Odstrčil ji od sebe s takovou silou, že málem spadla dozadu. Neobratně se zastavila a opřela se rukama o zem.

Seděla, vlasy jí visely podél ramen jako opona a užasle se na něj dívala. Will byl na kolenou. Prudce dýchal, jako kdyby běžel buď neuvěřitelně rychle nebo daleko. Byl bledý, kromě dvou červených skvrn z horečky, které měl na tvářích. "Bože na nebesích," zašeptal. "Co to bylo?"

Tessa cítila, jak se jí po tvářích rozlévá horkost. Nebyl to náhodou Will, kdo měl přesně vědět, co to bylo? A neměla to být ona, kdo ho měl od sebe odstrčit?

"Nemůžu." Obě ruce měl zatnuté v pěst. Viděla, jak se chvěje. "Tesso, myslím, že bys měla radši jít."

"Jít?" Její mysl se rozběhla na plné obrátky. Měla pocit, jako kdyby byla na teplém a bezpečném místě a najednou jí někdo bez varování vyhnal do mrazu a prázdné temnoty. "Já ... já neměla jsem to tak uspěchat. Omlouvám se."

Přes obličej mu přejel výraz intenzivní bolesti. "Bože. Tesso." Jako kdyby ta slova ze sebe musel tlačit. "Prosím. Jen odejdi. Nemůžu tě tu mít. Tohle - nejde to."

"Wille, prosím."

"Ne." Odvrátil od ní zrak. Oči měl upřené na zem.

"Zítra ti řeknu cokoliv budeš chtít vědět. Cokoliv. Nech mě o samotě." Jeho hlas se zlomil. "Tesso. Já tě prosím. Chápeš. Prosím tě. Prosím, prosím odejdi."

"Dobře," řekla Tessa. Se směsicí překvapení a bolesti viděla, jak se z jeho ramen ztratilo napětí. Bylo pro něj tak hrozné, že tam byla, a cítil takovou úlevu, že ho opouští?

Vstala. Šaty měla vlhké a studené. Málem uklouzla na vlhké podlaze. Will se ani nepohnul, ani se nepodíval jejím směrem. Zůstal na kolenou a zíral na zem. Tessa přešla přes místnost a pokračovala po schodech dolů bez jediného ohlédnutí.

...

O chvíli později v jejím pokoji napůl osvětleném londýnským východem slunce, Tessa ležela na posteli. Byla příliš vyčerpaná na to, aby se převlékla z Camillina oblečení. Byla příliš vyčerpaná i na spánek. Ten den měla hodně prvenství. Poprvé použila svou moc, protože sama chtěla. A měla z toho dobrý pocit. Poprvé vystřelila z pistole. A -o čemž už roky snila- dostala svůj první polibek.

Tessa se převalila a zabořila tvář do polštáře. Tolik let přemýšlela, jestli jí dá první polibek někdo hezký, jestli jí bude milovat a jestli k ní bude laskavý. Nikdy si nepředstavovala, že její první polibek bude tak krátký, naléhavý a vášnivý. Nebo že bude chutnat po svěcené vodě. Svěcené vodě a krvi.