11. Kapitola - Z Části Anděl

25.05.2013 18:26

kapitola 11

Z ČÁSTI ANDĚL

 

My všichni jsme lidé

s naší křehkou povahou a schopnostmi

Naše tělo; z části andělské

-Shakespeare, Král Jindřich VIII

-

Tessa vykřikla.

Nebyl to lidský výkřik, ale upíří výkřik. Sotva jí došlo, že ten zvuk vyšel z jejího vlastního hrdla - znělo to jako tříštění skla. Teprve později si uvědomila, že křičela slova. Myslela si, že volala jméno jejího bratra, ale ne.

"Wille," zakřičela. "Wille, teď! Udělej to!"

Lapala po dechu, když běžela přes místnost. Desítky bílých tváří se obrátily k Tesse. Její křik prorazil jejich krvežíznivostí. De Quincey stál nehybně na pódiu. I Nathaniel se obrátil směrem k ní. Omámeně na ní zíral, jako kdyby přemýšlel, jestli její výkřik nebyl jen výmysl jeho těla v agónii.

Will, který už měl prst na tlačítku Jitřenky, zaváhal. Jeho oči se setkaly s těmi Tessinými. Byl to jen zlomek sekundy, ale de Quincey jejich pohled zachytil. Jako kdyby mohl přečíst její myšlenky, jeho výraz ve tváři se změnil. Otočil ruku a ukázal přímo na Willa.

"Ten kluk," vyštěkl. "Zastavte ho!"

Will odtrhl pohled od Tessy. Upíři už vstávali a pohybovali se směrem k němu. Jejich oči se třpytily vztekem a hladem. Will přes ně přejel pohledem a pak se zastavil na de Quinceym, který se na něj vztekle díval. Na Willově tváři nebyl žádný strach, když se jeho oči setkaly s těmi upírovými - žádné zaváhání a žádné překvapení.

"Nejsem žádnej kluk," řekl. "Jsem Nephilim."

A stiskl tlačítko.

Tessa se připravila na vzplanutí bílého magického světla. Místo toho se ale ozval příšerný zvuk, když plameny svíček vystřelily až ke stropu. Odlétávaly od nich jiskry a na podlahu padaly žhavé uhlíky. Záclony i sukně žen začaly hořet. Najednou byla celá místnost plná rychle postupujícího černého dýmu a křiku - pištivého a strašného.

Tessa už Willa neviděla. Snažila se protlačit dopředu, ale Magnus -o kterém zapomněla, že tam byl taky- ji pevně chytil za zápěstí. "Slečno Grayová, ne," řekl, a když neodpověděla, stiskl ji ještě pevněji. Pak dodal: "Slečno Grayová! Teď jsi upírka! Pokud začneš hořet, bude to stejné, jako kdybys byla jen tříska dřeva-"

Jako kdyby chtěl svým slovům dodat váhu, v tu chvíli na vrcholu bílé paruky lady Delilah přistála zbloudilá jiskra. Vzplála. S výkřikem si ji snažila strhnout z hlavy, ale když její ruce přišly do kontaktu s plameny, bylo to, jako kdyby byly celé z papíru a ne z kůže. Za méně než sekundu jí hořely obě ruce jako pochodně. Kvílící běžela ke dveřím, ale oheň byl rychlejší než ona. Během několika vteřin se místo kde stála, změnilo v táborák. Tessa uvnitř mohla vidět zčernalé svíjející se obrysy.

"Už víš, co tím myslím?" zakřičel Magnus Tesse do ucha. Snažil se překřičet vytí upírů, kteří skákali a tím se snažili vyhnout plamenům.

"Nech mě jít!" zakřičela na něj Tessa. De Quincey se ztratil v nastalém zmatku; Nathaniel se zhroutil na podlahu, zřejmě v bezvědomí. Jen jeho pouta ho držela u židle. "Je tam můj bratr. Můj bratr!"

Magnus na ní zíral. Využila jeho zmatku, vytrhla se z jeho sevření a rozběhla se směrem k pódiu. V místnosti byl chaos: upíři běhali sem a tam, mnoho z nich mělo namířeno ke dveřím. Upíři, kteří se tam dostali, se tlačili a strkali, aby z místnosti uprchli jako první. Ostatní změnili směr a běželi k francouzským dveřím, které vedly na zahradu.

Tessa se otočila, aby se vyhnula spadlé židli a skoro bez rozmyslu vběhla do rusovlasé upírky v modrých šatech, která se na ní předtím mračila. Teď vypadala vyděšeně. Vrhla se směrem k Tesse a pak se zdálo, že klopýtla. Její ústa se otevřela v němém výkřiku. Krev se z ní valila jako fontána. Její obličej se začal mačkat a rozkládat. Kůže se měnila v prach a odhalila tak kosti její lebky. Její zrzavé vlasy se scvrkávaly a měnily barvu na šedou. Kůže na paži se jí tavila a nakonec se taky změnila v prach. Ozval se poslední zoufalý výkřik a žena se zhroutila na zem jako hromada kostí a popela na vrcholu saténových šatů.

Tessa na to jen němě zírala. Pak odtrhla oči od ostatků a uviděla Willa. Stál přímo před ní a držel dlouhý stříbrný nůž. Čepel byla potřísněná šarlatovou krví. Měl krvavou tvář a divoké oči. "Co tu sakra ještě pořád děláš?" zakřičel na Tessu. "Jsi tak neuvěřitelně hloupá-"

Tessa ten zvuk uslyšela ještě před Willem. Jemný kňučivý pískot, jako z nějakého rozbitého stroje. Blonďatý kluk v šedém saku - lidský sluha lady Delilah, ze kterého předtím pila - se řítil na Willa. Pronikavý zvuk vycházel z jeho krku. Obličej měl potřísněný krví a slzami. Měl v ruce ulomenou nohu od židle. Její konec byl roztřepený, ale ostrý.

"Wille, pozor!" zakřičela Tessa a Will se otočil. Pohyboval se tak rychle, že ho Tessa viděla jen jako tmavou skvrnu. V šeru plném dýmu zahlédla stříbrný záblesk. Když se přestal hýbat, uviděla chlapce ležet na zemi. Měl vyvalené oči. Kolem něj se pomalu rozlévala krev. Tmavší a hustší než ta upíří.

Will na něj zíral. Ve tváři měl popelavou barvu. "Myslel jsem, že..."

"Zabil by tě, kdybys mu k tomu dal šanci," řekla Tessa.

"Nic o tom nevíš," řekl Will. Zavrtěl hlavou. Jen jednou. Jako kdyby tím chtěl zahnat její hlas nebo pohled na mrtvého kluka na zemi. Lidský sluha vypadal velmi mladě. Jeho obličej byl smrtí ještě jemnější než za živa. "Říkal jsem ti, abys šla-"

"To je můj bratr," řekla Tessa a ukázala směrem k zadní části místnosti. Nathaniel byl stále v bezvědomí. Bezvládně vysící v poutech. Kdyby nebylo krve, která mu stále vytékala z rány na krku, myslela by si, že je mrtvý. "Nathaniel. Na té židli."

Willovi oči se rozšířily úžasem. "Ale jak-?" začal. Neměl šanci to dokončit. V tu chvíli místnost naplnil tříštivý zvuk rozbíjených oken. Francouzská okna praskala a dovnitř se valily střepy. Pokoj byl náhle zaplaven Temnými lovci v jejich temných kombinézách. S křikem se vrhli na otrhanou skupinu upírů, kteří byli zahnáni do kouta, jako když ženou psi ovce do ohrady. De Quincey se tyčil před ostatními upíry. Bledou tvář měl zamazanou černým popelem a měl vyceněné zuby.

Tessa mezi Nephilimy zahlédla Henryho. Byl snadno rozeznatelný díky jeho zrzavým vlasům. Charlotte tam byla taky, oblečená jako muž v temné kombinéze podobné té, která byla zobrazená v knize Temných lovců. Vypadala male, odhodlaně a překvapivě tvrdě. A byl tam taky Jem. Jeho kombinéza způsobovala, že všechny černé značky na jeho světlé kůži vystupovaly jako inkoust na papíře. V davu poznala i Gabriela Lightwooda a jeho otce Benedikta, hubenou černovlasou ženu - paní Highsmith a za nimi všemi kráčel Magnus. Z jeho rukou létaly modré jiskry, když na ně ukazoval.

Will vydechl. Do obličeje se mu znovu vrátilo trochu barvy. "Nebyl jsem si jistý, že přijdete," zamumlal, "ne s tou porouchanou Jitřenkou." Odtrhl oči od svých přátel a podíval se na Tessu. "Jdi se věnovat svému bratrovi," řekl. "Jsme z nejhoršího venku. Doufám."

Otočil se a odešel od ní, aniž by se ohlédl. Nephilimové nahnali zbývající upíry, kteří nebyli zabiti ohněm -nebo Willem- do středu provizorního kruhu tvořeného Temnými lovci. De Quincey se velkolepě tyčil před celou skupinou. Bledá tvář byla stáhnutá do vzteklé masky. Košili měl potřísněnou krví - vlastní nebo krví někoho jiného, to Tessa nedokázala říct. Ostatní upíři se choulili za ním, jako děti za svými rodiči. Vypadali odhodlaně a uboze součastně.

"Zákon," zavrčel de Quincey, když k němu pomalu postupoval Benedikt Lightwood s zářící čepelí v pravé ruce. Její povrch byl pomalovaný černými runami. "Zákon nás chrání. Vzdáváme se vám. Zákon-"

"Porušili jste Zákon," zavrčel Benedikt. "Proto se už na vás jeho ochrana nevztahuje. Trestem je smrt."

"Jen jeden civil," řekl de Quincey a střelil pohledem směrem k Nathanielovi. "Jeden civil, který porušil Pakt našeho zákona-"

"Zákon se na civily nevztahuje. Nemůže se od nich očekávat, že se budou řídit podle zákonů světa, o němž nic neví."

"Je bezcenný," řekl de Quincey. "Nemáte ani tušení jak moc je bezcenný. Opravdu chcete rozbít naše spojenectví kvůli jednomu bezcennému civilovy?"

"Jde víc, než jen o jednoho civila!" zakřičela Charlotte. Vytáhla z bundy papír, který vzal Will v knihovně. Tessa neviděla, jak jí ho předává, ale musel to udělat. "Co tyhle kouzla? Copak si myslíš, že bychom na to nepřišli? Tahle černá magie je Paktem zakázaná!"

Na de Quinceyho bezvýrazné tváři se náhle zjevil náznak překvapení. "Kde jsi to našla?"

Charlotte měla ústa stáhnutá do úzké linie. "Na tom nezáleží."

"Ať už si myslíte, že víte cokoliv-" začal de Quincey.

"Víme toho dost!" Charlottin hlas byl plný vášně. "Vím o tvé nenávisti a o tvém pohrdání námi všemi! Víme, že tvé spojenectví byl jen podvod!"

"A to už jsi stačila udělat z odporu k Nephilimům zákon?" řekl de Quincey, ale z jeho hlasu zmizela jistota. Teď to znělo spíš rozklepaně.

"Nehraj si s námi," odplivl si Benedikt. "Po tom všem, co jsme pro tebe udělali, když jsme se postarali o to, aby Dohoda prošla Zákonem - Proč? Snažili jsme se, udělat z nás všech sobě rovné-"

De Quincey zkroutil obličej. "Rovné? Nevíte, co to slovo znamená. Nemůžete opustit své vlastní přesvědčení, vzdát se své víry a své vlastní nadřazenosti. Ne když to pro nás nic neznamená. Kde jsou naše místa na Radě? Kde je naše velvyslanectví v Idris?"

"Ale to - to je směšné," řekla Charlotte, ačkoliv zbledla.

Benedikt po Charlotte střelil netrpělivým pohledem. "To je irelevantní. Nic z toho neomlouvá tvé chování de Quincey. I kdybys s námi seděl v Radě a předstíral, že máš zájem na našem míru, za našimi zády bys porušoval Zákon a vysmíval se naší moci. Vzdej se a řekni nám, co chceme vědět. Pak necháme tvůj klan přežít. V opačném případě s tebou nebudeme mít žádné slitování."

Další upír promluvil. Byl to jeden z mužů, který připoutal Nathaniela k židli. Velký zrzavý muž s rozzlobenou tváří. "Pokud někdo potřeboval jakýkoliv další důkaz o tom, že sliby Nephilimů o míru nikdy nic neznamenaly, tak tady ho máte. Odvážili se na nás zaútočit. Temní lovci, teď je válka jen a jen na vašich bedrech!"

Benedikt se jen usmál. "Tak, ať tedy válka započne," řekl a hodil po de Quinceym nůž. Ten proletěl vzduchem a až po rukojeť se zarazil do hrudi zrzavého upíra, který se vrhl před vůdce svého klanu. Vybuchl ve spršce krve a ostatní upíři začali ječet. S výkřikem se de Quincey vrhl na Benedikta. Ostatní upíři se probudili ze své otupělosti a rychle svého vůdce následovali. Během několika vteřin se všichni v pokoji bili a všude byl jen křik a chaos.

Náhlý boj Tessu probudil. Zvedla si sukni a rozběhla se. Klesla na kolena vedle Nathanielovi židle. Hlava mu visela na jednu stranu, oči měl zavřené. Krev z rány na krku mu tekla dolů v úzkém pramínku. Tessa jí utřela do rukávu.

"Nate," zašeptala. "Nate, to jsem já."

Zasténal, ale žádné jiné odpovědi se nedočkala. Kousala se do rtu a pustila se do pout na jeho zápěstí, kterými byl pořád přivázaný k židli. Byly z tvrdého železa. K pevné židli byly připevněné řetězy s řadou hřebů, které byly navrženy tak, aby odolaly i upíří síle. Tahala za ně tak dlouho, dokud jí nezačaly krvácet prsty, ale ani se nehnuly. Stačilo by jí, kdyby měla jeden z Willových nožů.

Rozhlédla se po místnosti. Viděla jen tmu smíšenou s kouřem. Skrz vířící temnotu rozpoznala jasné záblesky zbraní Temných lovců. Oháněli se sněhobílými dýkami, o kterých Tessa věděla, že jsou to andělská ostří, každé z nich vzniklo rukou nějakého anděla. Upíří krev, která odlétávala z nožů, zářila jako rozsypané rubíny. Uvědomila si -a překvapilo jí to, protože se nejdřív upírů děsila- že tu upíři byli jednoznačně poraženi. Ačkoliv byli Děti noci zuřiví a rychlí, Temní lovci byli skoro stejně rychlí, ale ještě k tomu měli navíc zbraně a výcvik. Upír po upírovi padal pod náporem andělských ostří. Krev se na podlaze spojovala v kaluže a vsakovala se o perských koberců.

Kouř se náhle rozptýlil a Tessa uviděla Charlotte, která bojovala se statným upírem v šedém saku. Sekla ho ostřím svého nože přes hrdlo a na zeď za nimi vystříkla krev. Klesl na kolena a vrčel, Charlotte ukončila jeho trápení jediným tahem své čepele proti jeho hrudi. Celou dobu měla na tváři nevzrušený výraz, klidný a koncentrovaný. Ten samý výraz měla, když si u snídaně četla v novinách o vraždách ve městě.

Za Charlotte zahlédla rychlý rozmazaný pohyb; byl to Will následovaný upírem s divokým pohledem, který v ruce držel stříbrnou pistoli. Namířil jí na Willa, zamířil a vystřelil. Will uskočil stranou a sklouzl se po krvavé podlaze. Vyšvihl se na nohy a vyskočil na sametovou židli. Vyhýbající se další kulce znovu vyskočil a Tessa s úžasem sledovala, jak přeběhl po opěradlech řady židlí a skočil z té poslední dolů. Prudce se otočil k upírovi tváří v tvář. Nyní byl od něj vzdálen přes celý pokoj. V ruce mu zazářil nůž s krátkým ostřím, i když Tessa neviděla, odkud ho vytáhl. Hodil ho. Upír se vrhl stranou, ale nebyl dost rychlý. Nůž se mu zanořil do ramene. Zařval bolestí a sahal po rukojeti, když se odněkud zjevil štíhlý, temný stín. Uviděla záblesk stříbra a upír zmizel ve spršce krve a prachu. Když se prach usadil, Tessa uviděla Jema. V pěsti ještě držel dlouhý nůž. Usmíval se, ale ne na ni. Kopl do stříbrné pistole -která nyní ležela opuštěná mezi ostatky upíra- a ta klouzala přes celý pokoj až k nohám Willa. Ten na Jema kývl a vrátil mu jeho úsměv. Zvedl pistoli z podlahy a strčil si jí za pásek.

"Wille!" zavolala na něj Tessa, i když si nebyla jistá, jestli jí přes ten rámus uslyší. "Wille-"

Někdo ji chytil vzadu za šaty, zvedl ji a táhnul dozadu. Jako kdyby byla chycená v drápech obrovského ptáka. Tessa vykřikla a najednou zjistila, že letí dopředu a klouže po podlaze. Narazila do hromady židlí. Ty se zřítily na zem s neuvěřitelnou silou. Tessa ležela mezi kusy židlí na zemi, vzhlédla a vykřikla bolestí.

Nad ní stál de Quincey. Jeho černé oči byly divoké, zarudlé a jeho bílé vlasy mu padaly kolem tváře v slepencích. Košili měl vepředu rozseknutou a okraje látky byly nasáklé krví. Musel být pořezaný, ale nebylo to tak hluboké, aby ho to zabilo a on se uzdravil. Kůže pod roztrhanou košilí nyní vypadala neporušeně.

"Ty děvko," zavrčel na Tessu. "Prolhaná zrádná mrcho. Přivedla si sem toho kluka, Camille. Toho Nephilima."

Tessa couvala dozadu a zády narazila do hromady rozbitých židlí.

"Přijal jsem tě zpátky do klanu, i po té tvé nechutné malé aférce s tím vlkodlakem. Toleruju, že se zahazuješ se směšným čarodějem. A tohle je způsob, jakým mi to oplácíš. Oplácíš nám." Natáhl k ní ruce. Byly pokryté černým popelem. "Vidíš to," řekl. "Prach z našich mrtvých lidí. Mrtvých upírů. Zradila jsi nás kvůli Nephilimům." Poslední slovo vyplivl, jako kdyby to byl jed.

Něco začalo Tesse bublat v hrdle. Smích. Ale ne její smích. Camillin.

"Nechutná aférka?" Ta slova vyšla Tesse z úst dřív, než je mohla zastavit. Bylo to, jako kdyby ztratila veškerou kontrolu nad tím, co říkala. "Milovala jsem ho -tak jak jsi mě nikdy nemiloval - jak jsi nikdy nemiloval nikoho. A ty jsi ho zabil. Jen kvůli tomu, abys dokázal klanu, že můžeš. Chci, abys věděl, jaké je to přijít o všechno na čem ti záleží. Chci, abys věděl, až bude tvůj domov vypálený a tvůj klan proměněný v popel, že tvůj bídný život končí a že já jsem ta, která to všechno způsobila."

A Camillin hlas byl pryč stejně rychle, jako přišel. Tessa byl šokovaná a vyčerpaná. To ji ale nezastavilo od toho, aby použila ruce schované za ní k prohledání hromady z rozbitých židlí. Jistě tam něco muselo být, nějaký ulomený kus dřeva, který by mohla použít jako zbraň. De Quincey se na ní šokovaně díval s otevřenými ústy. Tessa si pomyslela, že s ním asi ještě takhle nikdy nikdo nemluvil. Určitě ne nějaký jiný upír.

"Možná," řekl. "Možná, že jsem tě podcenil. Možná, že mě zničíš." Postupoval k ní a natahoval své ruce. "Ale vezmu tě s sebou-"

Tessa omotala prsty kolem nohy jedné z židlí a bez přemýšlení jí mrštila směrem vzhůru a zasáhla s ní de Quinceyho do zad. Byla na sebe hrdá, když zakřičel a zapotácel se. Vyškrábala se na nohy jako upírka a narovnala se. Znovu na něj zaútočila židlí. Tentokrát ho zubatý kus židle zasáhnul do tváře a otevřel mu tam dlouhou červenou ránu. Rty se mu zkroutily a tiše zavrčel. Vyskočil - pro to neexistuje jiné slovo. Bylo to jako neslyšný pohyb kočky. Srazil Tessu k zemi a sedl si na ní. Vyrazil jí kus židle z ruky. Vrhl se jí na krk s vyceněnými zuby. Drápala ho rukou do obličeje. Na místech, kde se jí dotkla jeho krev, ucítila pálení, jako kdyby to byla kyselina. Vykřikla a snažila se ho podrápat víc, ale on se jen smál. Oči mu zčernaly. Zorničky zmizely. Vypadal naprosto nelidsky, jako nějaký obrovský dravý had.

Chytil ji za zápěstí a přitiskl je tvrdě k podlaze po obou jejích stranách.

"Camille," řekl a sklonil se k ní. Jeho hlas byl pevný. "Buď klidná, malá Camille. Za chvíli bude po všem-"

Zaklonil hlavu jako kobra připravující se k útoku. Vyděšená Tessa se snažila osvobodit si nohy, což znamenalo jediné. Kopnut ho. Kopnout ho tak tvrdě, jak jen mohla -

Zařval. Křičel a svíjel se. Tessa viděla, že ho někdo drží za vlasy. Trhnul mu hlavou nahoru a pak ho zvedl na nohy. Ruka byla celá pokrytá černými znaky.

Willova ruka.

De Quincey byl tvrdě zvednutý na nohy. Křičel a měl ruce přitisknuté k hlavě. Tessa se vyškrábala do vzpřímené polohy a dívala se, jak ho Will od sebe pohrdavě odhodil. Will už se neusmíval. Jeho oči jiskřily. Tessa pochopila, proč Magnus popsal jejich barvu jako barvu nebe v pekle.

"Nephilim." De Quincey byl překvapený. Narovnal se a odplivl si k nohám Willa.

Ten vytáhl pistoli a namířil jí na de Quinceyho. "Sám jeden z Ďáblových nejohavnějších poskoků? Nezasloužíte si žít na tomhle světě se zbytkem z nás a přesto, když vás tu ze soucitu trpíme, hodíte nám náš dar zpátky do obličeje."

"Jako kdybychom potřebovali váš soucit," odsekl mu de Quincey. "Jako kdybychom někdy mohli být něco míň než vy. Vy Nephilimové si o sobě myslíte, že jste-" najednou se zarazil. Byl tak špinavý, že bylo těžké říct, jestli už se mu rána na tváři uzdravila.

"Že jsem co?" Will naklonil pistoli a natáhnul jí. Ten zvuk byl příšerně hlasitý, i přes hluk ozývající se z bitvy. "Řekni to."

Upírovi oči zaplály. "Co mám říct?"

"Bozi," řekl Will. "Chtěls říct, že si všichni Nephilimové hrají na Bohy, nebo ne? Až na to, že ty to slovo nemůžeš vyslovit. Sbírej si Bible, měj tak velkou sbírku, jakou chceš, ale nikdy to nebudeš moct říct." Jeho prst byl bílý na spoušti zbraně. "Řekni to. Řekni to a já tě nechám žít."

Upír vycenil zuby. "Nemůžeš mě zabít touhle - touhle hloupou lidskou hračkou."

"Pokud ti střela projde srdcem," řekl Will, aniž by se mu jen jedinkrát zatřásla ruka, "zemřeš. A já jsem velmi dobrý střelec."

Tessa stála na místě. Ztuhlá. Zírala na scénu před sebou. Chtěla udělat krok zpět a jít za Nathanielem, ale bála se pohnout.

De Quincey zvedl hlavu. Otevřel ústa. Podivné zachrastění vyšlo z jeho rtů, když se snažil promluvit. Zkoušel zformulovat slova, které mu ale jeho duše nedovolila vyslovit. Znovu se nadechnul, a jako kdyby se dusil, položil si ruku na krk. Will se začal smát-

A upír vyrazil. Jeho obličej byl zkřivený vztekem a bolestí. S křikem se vrhnul na Willa. Tessa viděla jen rozmazaný pohyb. Pak se ozval výstřel a na zem se snesla sprška krve. Will dopadl na podlahu a zbraň mu vyklouzla z jeho sevření. Upír se do něj pustil. Tessa se sehnula, aby získala pistoli. Chytila jí a obrátila se, aby uviděla, že de Quincey chytil Willa zezadu a předloktím mu stlačil krk.

Zvedla pistoli. Třásla se jí ruka - ale ona nikdy dřív z pistole nestřílela. A jak zastřelit upíra bez toho, aby zranila Willa?

Will nemohl dýchat a obličej měl zalitý krví. De Quincey něco zavrčel a ještě zesílil své sevření-

Will sklonil hlavu a zakousl se upírovi do předloktí. De Quincey vykřikl a ucukl s rukou pryč. Will se vrhl stranou. Lapal po dechu, svalil se na kolena a plival okolo sebe krev. Když vzhlédl, přes dolní polovinu tváře měl rozmazanou zářivě červenou krev. Zuby měl červené a -i když tomu Tessa nemohla uvěřit- usmál se. Vlastně se usmál při pohledu na de Quinceyho a řekl: "Tak jak se ti to líbí, upíre? Už jsi dřív kousl civily nespočetněkrát. Teď už víš jaké to je, viď?"

De Quincey, klečící na kolenou hleděl na ošklivou červenou díru ve své paži, kterou mu způsobil Will. Začínala se hojit, i když z ní ještě odkapávala tmavá krev. "Za tohle," řekl, "zemřeš, Nephilime."

Will rozevřel ruce. Klečel na kolenou a usmíval se jako démon, když mu ze zubů a z úst odkapávala na zem krev. Sám skoro nevypadal jako člověk. "Pojď si pro mě."

De Quincey se připravoval, že po něm skočí - a Tessa stiskla spoušť. Zbraň jí zpětným rázem tvrdě udeřila do ruky. Upír spadl na bok. Z ramene mu proudila krev. Minula srdce. Sakra. De Quincey se s řevem zvedl opět na nohy.

Tessa zvedla ruku a pak znovu stiskla spoušť a - nic. Jen lehké prázdné cvaknutí jí naznačilo, že je zbraň prázdná. De Quincey se zasmál. Stále si svíral rameno, i když se průtok krve zmenšil jen na malý pramínek. "Camille," zasyčel na Tessu. "Vrátím se pro tebe. Zajistím, abys litovala, žes někdy vstala z mrtvých."

Tessu zamrazilo hluboko v břiše - nebyl to její strach. Byl Camillin. De Quincey naposledy vycenil zuby a s neuvěřitelnou rychlostí se otočil. Přeběhl přes celou místnost a vrhl se ven vysokým proskleným oknem. Rozbil sklo a exploze ho vynesla dopředu, jako kdyby se jeho tělo svezlo na téhle vlně. Zmizel v noci.

Will zaklel. "Nemůžeme ho ztratit-" začal a vrhl se dopředu. Otočil se, když uslyšel Tessin křik. Otrhaný muž se za ní zvedal jako duch. Objevil se z ničeho nic. Popadl ji za ramena. Snažila se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl až příliš silný. Slyšela, jak jí mumlá do ucha strašné věci o tom, jak zradila Děti noci a jak se jí chystá rozpárat zuby hrdlo.

"Tesso!" zakřičel Will a ona si nebyla jistá, jestli zněl naštvaně nebo v tom bylo něco jiného. Sáhl po lesknoucí se zbrani u jeho opasku. Jeho ruka sevřela rukojeť andělského ostří ve stejnou chvíli, kdy se upír naklonil k Tesse. Zahlédla jeho bílý obličej a krví potřísněné vysunuté tesáky připravené k roztržení jejího krku. Upír se vrhl vpřed - a explodoval ve spršce popelu a krve. Rozplynul se, kůže mu slezla z obličeje i z rukou. Tessa na okamžik zahlédla zčernalou kostru, předtím, než se tělo rozpadlo v prach a nechalo za sebou jen hromadu oblečení. Oblečení a lesknoucí se stříbrnou čepel.

Vzhlédla. Jem stál pár metrů od ní a vypadal velmi bledě. V pravě ruce měl nůž a ta levá byla prázdná. Na jedné tváři měl dlouhý škrábanec, ale jinak vypadal nezraněný. Ve světle dohasínajících plamenů jeho oči a vlasy zářily nelítostnou stříbrnou barvou. "Myslím," řekl, "že byl tenhle poslední."

Překvapená Tessa se rozhlédla po místnosti. Chaos pomalu mizel. Temní lovci chodili sem a tam - někteří seděli na židlích a nechali se ošetřit léčiteli se stélami- ale neviděla tu ani jediného upíra. Dým z ohně pomalu mizel, i když se bílý popel ze zapálených záclon stále snášel od stropu dolů, jako nečekané vločky sněhu.

Will, kterému ještě kapala krev z brady, se podíval na Jema se zdviženým obočím. "Pěkná trefa," řekl.

Jem kývnul hlavou. "Tys kousnul de Quinceyho," řekl. "Jsi blázen. Je to upír. Víš, co to znamená kousnout upíra."

"Neměl jsem na výběr," řekl Will. "Uškrtil by mě."

"Já vím," řekl Jem. "Jenže, Wille. Už zase?"

...

 

Nakonec to byl Henry, kdo osvobodil Nathaniela z mučící židle jednoduchým praštěním do pout plochou stranou meče. Po ráně se pouta uvolnila. Nathaniel sklouzl na zem, kde ležel a sténal, zatímco ho Tessa chovala v náručí. Charlotte rozčíleně pobíhala sem a tam. Přinesla mokré utěrky, aby mohla Tesa očistit Nateovi tvář a přehodila přes něj trochu děravou plachtu, než se zapojila do energického rozvoru s Benediktem Lightwoodem, během nějž střídavě ukazovala na Tessu a na Nathaniela a dramaticky mávala rukama. Tessa byla naprosto zmatená, vyčerpaná a přemýšlela, co to do pekla Charlotte řeší.

I když na tom vůbec nezáleželo. Zdálo se jí, že celou dobu jen sní. Posadila se s Nathanielem na podlahu. Kolem nich procházeli Temní lovci, kteří na sebe kreslili různé symboly stélami. Bylo neuvěřitelné dívat se na jejich zranění, které mizejí po tom, co se na jejich kůži nakreslí léčebné symboly. Zdálo se, že runy může kreslit úplně každý. Dívala se, jak sebou Jem škubl a jak si rozepnul košili, aby ukázal dlouhou řeznou ránu na jeho světlém rameni. Odvrátil pohled a pevně sevřel ústa, když mu pod zranění Will pečlivě kreslil léčebnou runu. Dokud Will neskončil s Jemem a nepřišel k ní volným krokem, ani si nevšimla, jak moc byla unavená.

"Zpátky sama sebou, jak vidím," řekl. V jedné ruce měl vlhký ručník, ale ještě se neobtěžoval očistit si krev z obličeje a z krku.

Tessa se na sebe podívala. Měl pravdu. Někdy musela ztratit podobu Camille a stala se znovu sama sebou. Musela být opravdu omámená, pomyslela si, když si ani nevšimla návratu svého vlastního živého srdce. Bilo jí v hrudi tak hlasitě, jako kdyby někdo bušil na buben.

"Nevěděl jsem, že umíš používat pistoli," dodal Will.

"Já taky ne," řekla Tessa. "Myslím, že to musela udělat Camille. Bylo to prostě instinktivní." Kousla se do rtu. "Na tom stejně nezáleží, nefungovalo to."

"Používáme je jen zřídka. Leptání run na kulky nějak zabraňuje střelnému prachu se zažehnout, nikdo neví proč. Henry se snaží řešit tenhle problém, ale samozřejmě ne moc úspěšně. A protože nemůžeš zabít démona bez kulky s vyleptanou runou nebo pomocí andělského ostří, jsou nám zbraně k ničemu. Upíři zemřou, když mu prostřelíš srdce, to je pravda. Vlkodlaci zase můžou být zraněni, pokud máš stříbrnou kulku, ale pokud mineš životně důležité orgány, tak jediné co způsobíš je to, že budou ještě vzteklejší, než dřív. Čepele popsané runami jsou pro nás prostě mnohem užitečnější. Zasáhni upíra s tímhle ostřím a bude pro ně mnohem těžší obnovit své síly a uzdravit se.

Tessa se na něj podívala pevným pohledem. "Není to těžké?"

Will odhodil mokrý ručník stranou. Byl nasáklý šarlatovou krví. "Co není těžké?"

"Zabíjení upírů," řekla. "Nejsou sice lidé, ale vypadají tak. Cítí to, co cítí lidé. Křičí a krvácí. Není těžké je zabíjet?"

Will zaťal zuby. "Ne," řekl. "A pokud o nich opravdu ještě nic nevíš-"

"Camille cítí," řekla. "Miluje a nenávidí."

"A taky je pořád naživu. Každý má volbu, Tesso. Upíři co tu byli dnes večer, souhlasili s tím, co se tu celou dobu dělo." Podíval se na Nathaniela, ochablého v Tessině klíně. "S tím, co se mělo stát tvému bratrovi."

"Nevím, proč chtěl de Quincey jeho smrt," řekla Tessa tiše. "Nevím, co mohl udělat, aby rozzlobil upíry."

"Tesso!" Byla to Charlotte. Vrhla se k Tesse a Willovi jako kolibřík. Pořád se zdála tak malá a neškodná, pomyslela si Tessa - přes svojí kombinézu na sobě měla nakreslené černé runy, které oživily její kůži a vypadaly jako zvlnění hadi. "Dostali jsme povolení k tomu, abychom mohli vzít tvého bratra zpátky s námi do Společenství," oznámila a přitom ukázala svou malou rukou na Nathaniela. "Upíři ho nejspíš omámili. Určitě byl pokousán a kdo ví co ještě? Mohl by se přeměnit nebo ještě něco horšího, pokud tomu nezabráníme. Každopádně pochybuju, že by mu mohli pomoct v normální nemocnici. Když půjde s námi, alespoň se na něj podívají Mlčenliví bratři. Chudinka."

"Chudinka?" zopakoval Will drsným tónem. "To on se do toho dostal, ne? Nikdo mu neříkal, aby se sebral, utekl a zapletl se s partou Podsvěťanů."

"Vážně, Wille," odpověděla mu Charlotte chladně. "Nemůžeš být aspoň trochu ohleduplnější?"

"Panebože," řekl Will a díval se z Charlotte na Nata a zase zpátky. "Je tu něco, co dělá ženy ještě hloupější při pohledu na zraněného mladého muže?"

Tessa se na něj podívala s přimhouřenýma očima. "Možná by sis měl nejdřív utřít krev z tváře, než budeš pokračovat v podobných argumentech."

Will rozhodil rukama a odkráčel. Charlotte se na Tessu podívala s pobaveným úšklebkem. "Musím říct, že se mi hodně zamlouvá to, jaký vliv máš na Willa."

Tessa zavrtěla hlavou. "Na Willa nemá vliv nikdo."

...

Bylo rychle rozhodnuto, že Tessa a Nathaniel pojednou s Henrym a Charlotte v městském kočáře a Will a Jem pojedou v menším voze, který si půjčili od tety Charlotte a Thomas jim bude dělat řidiče. Lightwood a zbytek Enklávy zůstali. Prohledávali dům de Quinceyho a uklízeli po sobě, aby ráno civilové nenašli žádný důkaz o jejich bitvě. Will chtěl zůstat a podílet se na hledání, ale Charlotte byla neoblomná. Měl v sobě upíří krev a bylo třeba vrátit se do Společenství, aby mohl co nejdříve zahájit léčbu.

Thomas nicméně nedovolil Willovi nastoupit do kočáru špinavého od krve. Potom co jim oznámil, že se vrátí za "sekundu", odešel najít mokrý hadr. Will se opřel o stěnu kočáru a díval se, jak Enkláva běhá dovnitř a ven z domu de Quinceyho jako mravenci, a sbírají všechny papíry a ohořelý nábytek, který zbyl z ohně.

Thomas se vrátil s hadrem namočeným v mýdlové vodě a předal ho Willovi. Opřel se o kočár a ten se zhoupl pod jeho vahou. Charlotte vždy Thomasovi doporučovala, aby se připojil k Jemovi, když se věnuje fyzickému cvičení. Jak šel čas, Thomas vyrostl z malého dítěte a teď byl člověk tak velký a svalnatý, že všichni krejčí byli zoufalí nad jeho měřením a šitím oblečením pro něj. Will mohl být lepší bojovník -díky jeho krvi, která ho k tomu předurčovala- ale Thomas měl fyzické dispozice, které nešlo jen tak ignorovat.

Will nikdy nezapomněl, jak Thomas poprvé přišel do Institutu. Patřil do rodiny, která sloužila Nephilimům řadu let. Narodil se ale tak křehký a malý, že si všichni mysleli, že nepřežije. Když mu bylo dvanáct, musel být poslán do společenství. V té době byl ještě tak malý, že vypadal sotva na devět. Will si dělal z Charlotte legraci, že chce zaměstnat někoho takového, ale tajně doufal, že tam zůstane a že bude v domě další kluk jeho věku. Stali se z nich přátelé druhu Temný lovec a sluha. Jenže jenom do té doby, než přišel Jem a Will na Thomase skoro úplně zapomněl. Nevypadalo to ale, že by byl Thomas naštvaný. Choval se k Willovi stejně přátelsky, jako ke všem ostatním.

"Vždycky mi přijde divné, když se děje něco takového a nikdo ze sousedů nevystrčí ven ani nos," řekl Thomas a rozhlédnul se po ulici. Charlotte vždy požadovala, aby zaměstnanci Společenství mluvili "tou správnou" angličtinou, ale Thomasův přízvuk vždy odcházel a přicházel podle toho, jestli na to vzpomněl nebo ne.

"Myslím, že bylo všeobecně známo, kdo tady bydlí." Will si očistil obličej a krk. "A dovedu si představit, že v této ulici žije velmi málo civilů a ti ostatní, s ohledem na jejich vlastní podnikání, mají tolik rozumu, aby nevylézali ven, když jsou tu Temní lovci."

"No, působíš opravdu hrozivě, to máš pravdu," řekl Thomas tak lehce, že ho Will podezíral z toho, že si z něj dělal legraci. Thomas ukázal na Willův obličej. "Zítra budeš mít pěknou podlitinu na oku, pokud se nenecháš vyléčit."

"Možná chci monokla," řekl Will podrážděně. "Myslel jsi na to?"

Thomas se jen usmál a vyhoupl se na místo řidiče v přední části přepravy. Will se vrátil k čistění zaschlé upíří z rukou a z paží. Ten úkol ho zaměstnal natolik, že se mu téměř úplně podařilo ignorovat Gabriela Lightwooda, který se vynořil ze stínu a zvolna směřoval k Willovi. Na tváři měl povýšený úsměv.

"Dobrá práce, Herondale, celé to tam zapálit," poznamenal Gabriel. "Ještě, že jsme to tam po tobě uklidili, nebo by celý náš plán shořel v plamenech spolu s cáry tvojí pověsti."

"Naznačuješ tím, že cáry mojí pověsti zůstávají nedotčené?" zeptal se ho Will s hraným zděšením. "Zřejmě jsem udělal něco špatně. Nebo jsem naopak nic špatně neudělal." Praštil do boku kočáru. "Thomasi! Hned mě odvez do nejbližšího bordelu! Hledám skandál a pochybnou společnost."

Thomas si odfrkl a zamumlal něco, co znělo jako "blbost". Will ho ignoroval.

Gabrielova tvář potemněla. "Existuje vůbec něco, z čeho si neděláš legraci?"

"Nic mě nenapadá."

"Víš," řekl Gabriel, "byly doby, kdy jsem si myslel, že by z nás dvou mohli být přátelé, Wille."

"Byly doby, kdy jsem si myslel, že jsem fretka," řekl Will, "ale nakonec se ukázalo, že to byla jen halucinace z opia. Věděl jsi, že tohle opium dokáže? Protože já teda ne."

"Myslím," řekl Gabriel, "že bys měl možná zvážit, jestli jsou vtipy o opiu zábavné a vkusné s ohledem na ... situaci tvého přítele Carstairsa."

Will ztuhl. Stále klidným hlasem řekl: "Myslíš tím jeho postižení?"

Gabriel zamrkal. "Cože?"

"Tak jsi tomu přece říkal. Tehdy ve Společenství. Jeho "zdravotní postižení"." Will hodil zkrvavený hadr stranou. "A ty se divíš, proč nejsme přátelé."

"Jen mě zajímá," řekl Gabriel tlumeným hlasem, "pokud už jsi toho někdy neměl dost."

"Dost čeho?"

"Dost toho jak se chováš."

Will si založil ruce na hrudi. Oči se mu nebezpečně zaleskly. "No, nikdy toho nebudu mít dost," řekl. "Což je, jen tak mimochodem, přesně to, co mi řekla tvoje sestra, když-"

Dveře kočáru se rozlétly. Vystřelila z nich ruka a popadla Willa vzadu za tričko a vtáhla ho dovnitř. Dveře se za ním zabouchly a Thomas se vzpřímil a chopil se otěží. O chvíli později se kočár rozjel do noci, takže Gabrielovi zbylo jen za ním rozzuřeně zírat.

"Co tě to napadlo?" Jem, uložený na protějším sedadle kočáru na něj zavrtěl hlavou a jeho stříbrné oči v šeru zářily. Mezi koleny držel hůl a ruce mu zlehka spočívaly na jejím konci ve tvaru dračí hlavy. Hůl patřila kdysi Jemovu otci, uvědomil si Will, a byla vytvořena přímo pro něj výrobcem zbraní pro Temné lovce v Pekingu. "Takhle štvát Gabriela Lightwooda - proč to pořád děláš? Jaký to má smysl?"

"Slyšels, co o tobě řekl-"

"Nezajímá mě, co o mě říká. Stejně je to to, co si všichni myslí. On má prostě jen odvahu říct to nahlas." Jem se naklonil dopředu a opřel si bradu o ruku. "Víš, nemůžu ti sloužit jako tvůj chybějící pud sebezáchovy navždy. Nakonec se budeš muset naučit zvládnout to i beze mě."

Will ho jako vždy ignoroval. "Gabriel Lightwood je sotva nějaká hrozba."

"Zapomeň na Gabriela. Je tu nějaký zvláštní důvod, proč koušeš upíry?"

Will se dotkl zaschlé krve na svém zápěstí a usmál se. "Nečekají to."

"Samozřejmě, že ne. Ví, co se stane, když se jeden z nás napije upíří krve. Pravděpodobně čekají, že budeme mít víc rozumu."

"Zdá se, že to očekávání pro ně nedopadá moc dobře, co?"

"Spíš to nedopadá dobře pro tebe." Jem se na Willa podíval zamyšleně. Byl jediný, kdo s Willem nikdy neztratil trpělivost. Ať už Will udělal cokoliv, nejextrémnější reakce, kterou v něm mohl vyvolat, bylo mírné podráždění. "Co se tam stalo? Čekali jsme na signál."

"Henryho zatracená Jitřenka nefungovala. Místo toho, aby vyslala závoj světla, spíš zapálila závěsy."

Jem vyprsknul.

Will na něj zíral. "Tohle není sranda. Nevěděl jsem, jestli přijdete nebo ne."

"Opravdu si myslíš, že bychom nepřišli, když to tam celé vzplálo jako pochodeň?" zeptal se ho Jem logicky. "Vlastně jsme si mysleli, že si tě v tu chvíli nejspíš pečou na rožni."

"A Tessa, to hloupé stvoření, měla utéct dveřmi s Magnusem, ale ona neodešla-"

"Její bratr byl v té místnosti připoutaný k židli," připomněl mu Jem. "Nejsem si jistý, že by kdokoliv z nás dokázal jen tak odejít."

"Vidím, že jsi rozhodnutý nechat si ujít můj názor."

"Pokud je tvůj názor to, že byla v místnosti krásná dívka a to tě rozrušilo, pak jsem schopen tvůj názor lehce přijmout."

"Myslíš si, že je krásná?" Will byl překvapený. Jem se zřídkakdy vyjadřoval k těmhle věcem.

"Jo, a ty taky."

"Ani jsem si nevšimnul."

"Ale jo, všimnul, a já si všimnul, že sis toho všimnul." Jem se usmíval. I pres stres, který dnes večer v bitvě zažil, vypadal zdravě. V jeho tvářích byla barva a jeho oči byly tmavé a měly stabilní stříbrnou barvu. Byly doby, když u něj byla nemoc nejhorší, kdy se mu vytratila barva i z očí. Byly tak strašně bledé, skoro bílé a ve středu byla drobná zornička. Jako smítko černého popela na bělostném sněhu. To byly také doby, kdy byl v delíriu. Will ho držel, zatímco Jem kolem sebe mlátil a volal něco v neznámém jazyce. Pak se mu vždy otočily oči do hlavy. Pokaždé, když se to stalo, si Will myslel, že tentokrát Jem doopravdy zemře. Nikdy nepřemýšlel, co bude potom dělat. Nedokázal si to ani představit. Vždy si vzpomněl na svůj život předtím, než přišel do Společenství. Nesnesl ty vzpomínky ale příliš dlouho.

Ale pak byly jiné doby. Takové, jako byla zrovna teď, když se podíval na Jema a nezpozoroval na něm žádné známky nemoci. Přemýšlel, jaké by to bylo ve světě, kde by Jem neumíral.

Nemohl na to myslet. Uvnitř něj bylo příšerné černé místo, odkud přicházel jeho strach. Bylo to jako nějaký temný hlas, který mohl umlčet jen hněvem, nebezpečím a bolestí.

"Wille." Jemův hlas ho vytrhl z nepříjemného zasnění. "Slyšel jsi aspoň jedno slovo z toho, co jsem ti řekl za posledních pět minut?"

"Ne tak docela."

"Nemusíme mluvit o Tesse, pokud nechceš. Víš to."

"Nejde o Tessu." To byla pravda. Will nemyslel na Tessu. Byl vážně dobrý v nemyšlení na ní, opravdu; stačilo k tomu jen odhodlání a dlouhá praxe. "Hnal se na mě jeden služebník upíra. Zabil jsem ho," řekl Will. "Nepřemýšlel jsem. Byl to jen hloupej lidskej kluk. A já ho zabil."

"Měl zatemnělou mysl," řekl Jem. "Měnil se. Byla by to jen otázka času."

"Byl to jen kluk," řekl Will znovu. Otočil se tváří k oknu, když si díky magickému světlu v kočáře uvědomil, že všechno co vidí, je jeho vlastní tvář, která se na něj odrážela zpátky od okýnka. "Až dorazíme domů, půjdu se opít," dodal. "Myslím, že to budu potřebovat."

"Ne, to nepůjdeš," řekl Jem. "Ty víš přesně, co se stane, až se vrátíme domů."

Protože měl pravdu, Will se zamračil.

...

Před Willem a Jemem jel další kočár. Tessa seděla na hedvábném sedadle naproti Henrymu a Charlotte. Šeptali si o tom, co se stalo tu noc a jak to všechno dopadlo. Tessa nechala ta slova proplouvat mimo ní. Sotva by je byla schopná unést. Byli zabiti jen dva Temní lovci, ale útěk de Quinceyho byla katastrofa. Charlotte měla strach, že se na ní bude Enkláva zlobit. Henry jí šeptal do ucha uklidňující slova, ale Charlotte se zdála neutišitelná. Tessa by se kvůli ní cítila špatně, kdyby měla vůbec energii se nějak cítit.

Nathaniel ležel vedle Tessy, hlavu měl v jejím klíně. Naklonila se k němu a hladila ho po špinavých a rozcuchaných vlasech prsty v rukavici. "Je to v pořádku. Všechno je v pořádku."

Nathanielovi se zachvěly řasy a otevřel oči. Zvedl ruku se zlomenými nehty a oteklými klouby. Pevně jí chytil za ruku a propletl si prsty s jejími. "Neodcházej," řekl zastřeně. Jeho oči se se zachvěním znovu zavřely. Nechal se opět unášet nevědomím, tedy pokud byl vůbec vzhůru. "Tessie - zůstaň."

Nikdo jiný jí tak nikdy neříkal; zavřela oči, aby zahnala slzy. Nechtěla, aby jí Charlotte -nebo jiný Temný lovec- viděla brečet.

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Novinky

Clockwork Angel - 18. Kapitola

25.05.2013 20:29
kapitola 18 TŘICET STŘÍBRNÝCH   Skrývá své jméno, a pak, už vnímá jen další ztracenou duši, odmítá další úkol, další cesta zůstává neprozkoumaná, další triumf Ďábla a další zármutek andělů, jen další zlý člověk, další urážka Boha! -Robert Browning, "The Lost Leader" - Tessa se odpotácela od...

Clockwork Angel - 17. Kapitola

25.05.2013 20:27
kapitola 17 VÝKŘIK DO TEMNOTY   Stará kostelní věž a zahradní zeď jsou černé díky podzimnímu dešti ponurý vítr přináší zlověstný výkřik do temnoty, která znovu padá na zem. -Emily Brontë, "Old Church Tower" - Zatímco Charlotte uháněla do knihovny oznámit Enklávě, že záchranná akce bude muset...

Clockwork Angel - 16. Kapitola

25.05.2013 20:00
kapitola 16 ZÁVAZNÉ KOUZLO   A jednou nebo dvakrát hodíš kostkou je to gentlemanská hra Ale nezvítězí ten, kdo hraje s hříchem V tajném domě hanby. -Oscar Wilde, "The Ballad od Reading Gaol" - "Jessamine! Jessamine, co se děje? Kde je Nate?" Jessamine, která stála hned vedle pokoje Natea se...

Clockwork Angel - 15. Kapitola

25.05.2013 19:59
kapitola 15 ZAHRANIČNÍ OPIUM   Ach Bože, tahle láska byla jako květina nebo plamen, Tenhle život spočíval v pojmenovávání jmény Tahle smrt nebyla víc žalostná, než touha Že tyhle věci nebyly jedno a totéž" -Algernon Charles Swinburne, "Laus veneris" - "Slečno Tesso." Byl to sophiin hlas....

Clockwork Angel - 14. Kapitola

25.05.2013 19:57
Kapitola 14   MOST ČERNÝCH KNĚŽÍ   Dvacet mostů je mezi Věží a Kewem Vědět tak, co ví řeka když byly oni mladí, Temže byla stará a to je příběh, který skrývá tahle řeka. -Rudyard Kipling, "Příběh řeky" - Když Tessa odcházela od železné brány Společenství, cítila se jako Šípková Růženka,...

Clockwork Angel - 13. Kapitola

25.05.2013 19:56
kapitola 13 NĚCO TEMNÉHO     Někdy jsme mnohem nešťastnější kvůli tomu, že jsme zklamali ty, které milujeme, než kvůli tomu, že jsme je zbavily iluzí. Feancouis-La Rochefoucauld, Maxims - Tessa se probudila až druhý den, díky Sophiině lampě, kterou jí položila k posteli. Tessa zasténala...

Clockwork Angel - 12. Kapitola

25.05.2013 18:31
  kapitola 12 KREV A VODA     Ne vždy si troufám dotknout se jí, ze strachu, že by ten polibek spálil mé rty. Ano, Pane, trochu štěstí, jednoduchého hořkého štěstí, tolik stačí k velkému hříchu; Nathlessi ty víš, jak sladká věc to je. Algernon Charles Swinburne, "Laus...

Clockwork Angel - 11. Kapitola

25.05.2013 18:17
kapitola 11 Z ČÁSTI ANDĚL   My všichni jsme lidé s naší křehkou povahou a schopnostmi Naše tělo; z části andělské -Shakespeare, Král Jindřich VIII - Tessa vykřikla. Nebyl to lidský výkřik, ale upíří výkřik. Sotva jí došlo, že ten zvuk vyšel z jejího vlastního hrdla - znělo to jako tříštění...

SB Leporell

25.05.2013 18:01
Vítám své nové SB Leporell. Její web se zaměřuje na povídky, recenze filmů a obrázky. rius-rine.pise.cz

Clockwork Anel - 10. Kapitola

24.05.2013 17:14
Zde můžete psát   kapitola 10 BLEDÍ KRÁLOVÉ A KRÁLOVNY   Viděl jsem bledé krále, a královny také, bledé bojovníky, všichni byli smrtelně bledí -John Keats, "La Belle Dame Snas Merci" - Zatímco kočár drncal po ulici ve Strandu, Will zvedl ruku, na kterou měl rukavici a odhrnul z okna...
<< 1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>