Bojovníci temnot

1. Kapitola

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Vicky, jejíž komentář mě moc potěšil a přiměl mě vstát z postele a něco napsat.

Jinak už mám napsanou 3. kapitolu (je fakt hodně krátká, ale prostě mi to tak vyšlo), takže až se tu objeví komentář, tak přidávám druhou.

„Jo! Dneska dorazíme včas, je to už jenom kous….. Jemináčku!“

Zničehonic se přede mnou objevil sloup. Fakt se tam najednou objevil. To už nešlo ubrzdit a já do něj vrazila a zblízka se seznámila se zemí.

No tak to asi nedorazíme včas.

Za mnou se ozval smích.

„Víš, Anno, já zbožňuju tvůj slovník fakt, že jo, ale Jemináčku?“

„No co? Nemusí být všichni sprostí jako ty, Bello.“

„To sice ne, ale… Jemináčku!“

Moje nejlepší kamarádka Bella se taky skoro seznamovala se zemí, jak se smála.

Ale na rozdíl ode mě se na svých osmicentimetrových podpatkách udržela.

Tohle fakt není fér. Bella klidně může běžet v minisukni a na šílených podpatkách, ale stejně má mnohem lepší rovnováhu než já, která má normální džíny a tenisky.

„Navíc proč jsi se tomu sloupu nevyhnula?“

„Když on tam před tím nebyl. Prostě se tam objevil. Určitě mi to udělal schválně.“

To jí rozesmálo ještě víc.

„Vždyť tam byl celou dobu.“

„A jéje. Asi bych si měla nechat vyšetřit zrak.“

„Spíš mozek.“

„Tss.“

Bella ke mně napřáhla ruku a pomohla mi vstát.

„Tak jdeme. A tentokrát neběžíme, aby si zase nespadla. Stejně přijdeme pozdě.“

„Prosím tě, já padám stejně často, jako chodím pozdě.“

Což je hodně často.

„Jo, ale já jsem se rozhodla, že dneska si nic neroztrhneš ani neumažeš.“

Zasmála jsem se.

„Bello, to je předem prohraný boj.“

„Copak nechceš udělat dojem na Jasona?“

„Prosím tě, ten ani neví, že existuju.“

„No je nejvyšší čas, aby se to dozvěděl. Tyhle džíny jsou fakt suprový.“

„Jo ty mi koupila Sára.“

Sára je moje pěstounka.

„Ty jo. Taky bych chtěla rodiče, co mi kupují super oblečení, nebo mi na něj dávají spoustu peněz.“

Bellina rodina je velmi bohatá. Mnohem bohatší než moji pěstouni a to je, co říct. Bohužel pro Bellu ale nemají v úmyslu všechny své peníze dát na oblečení.

Bella proto dostává mnohem nižší kapesné než já. Na všechno to značkové oblečení si musí našetřit, nebo jí ho koupím já. Já dostávám velmi vysoké kapesné, navíc když chci nakupovat, tak mi Sára vždy ochotně půjčí, když jí slíbím, že si nekoupím nic příšerného.

Sára je módní návrhářka a Brad, můj pěstoun číslo dvě, je bankéř. Oba jsou bohatí, štědří a dávají mi svobodu. Opravdu si nemůžu stěžovat. Ačkoli bych chtěla někdy poznat svého otce. Ale to bych ještě musela vědět, kdo to je. Moje máma zemřela, když jsem byla malá. Asi ní někdo přepadl, nebo se zamotala do nějaké rvačky, protože jednou přišla s bodnou ránou do nemocnice s miminkem.

Nezachránili jí. Ještě řekla, že se jmenuji Anna a pak umřela. V dokladech našli, že se jmenuje Angela Delvinová, ale nebyla vdaná a neměla žádnou rodinu, vlastně o ní nikdo nic nevěděl.

Já šla do děcáku, ale brzy na to mě adoptovali.

Ale jak už jsem řekla, jsem šťastná, mám dobrý život s pohodářskými pěstouny, kteří mě nedali pryč, i když jsem měla halucinace.

Odmalička jsem viděla věci, které nikdo jiný neviděl. Někdy byly fakt divný, jako například, když se nejbohatší a nejúspěšnější člověk ve městě zbláznil, běhal po ulici a křičel pomoc, že ho pronásledují, tak jsem viděla, jak ho honí tři obrovští černí psi. A když říkám obrovští, tak myslím opravdu hodně obrovští. Takhle nějak bych si představovala jednohlavého Kerbera. Ale nikdo jiný je neviděl. Říkali, že je to cvok.

Jindy jsem viděla ozbrojené lidi, ale opět je nikdo jiný neviděl. Nebo prostě jenom lidi, kteří by byli absolutně normální, kdyby je ostatní viděli.

Sára mě několikrát vzala k psychiatrovi, ale ten si semnou taky nevěděl rady.

Nakonec jsem o nich přestala mluvit a všechno bylo v cajku.

„Bello, ty bys vypadala dobře i v pytli, zatímco já vypadám strašně ve všem.“

„Nene. Nejsi ošklivá, třeba tyhle džíny ti hrozně sluší.“

„Díky.“

Bella je hrozně hodná. Teda dokáže být i pěkná mrcha, když jí někdo naštve a nikdy nejde pro sarkastickou poznámku daleko, ale pro kamarády by se dala rozkrájet.

„Delvinová, Mandelová! Zase pozdě!“

„Vynechal si Browna,“ zasmála jsem se.

„Navíc myslím, že učitelka víc piští,“ přisadila si Bella.

„Asi takhle?“ napodoboval učitelčin hlas náš nejlepší kamarád Alex Brown.

„Navíc si zapomněl: Jak si to jen můžete dovolit! Přišli jste vůbec někdy včas!!“

„Moment,“ zamračil se Alex. „Přišli jsme někdy včas?“

„No jasně první školní den v první třídě,“ odpověděla Bella.

„Mluv za sebe. Já jsem se ztratil.“

Dave je schopný se ztratit všude.

„Já jsem zakopla, umazala se a musela se jít domů převléknout.“

„Tak proč jsi měla roztržený šaty?“ zajímal se Alex.

„Protože jsem zakopla i podruhé,“ pokrčila jsem rameny.

Zase se oba smáli.

Moje nemotornost a mé výrazy při leknutí jsou mezi námi předmět velkého veselí, stejně jako Alexův mizerný orientační smysl a Bellina schopnost se zakecat a zapomenout na všechno okolo, která je vysoce nakažlivá.

Jako například teď. Už se tady bavíme půl hodiny a to jsme už před tím šli pozdě.

„Co to máš na ruce?“ zpozorněl náhle Alex.

Ups roztrhla jsem si rukáv.

„Nic. Řekla jsem a schovala jsem si zápěstí.“

„To nevypadalo jako nic.“

„Prostě to neřeš.“

„Ok.“

Tohle jsem na Alexovi zbožňovala. Můžete se mu svěřit se vším, ale pokud nechcete, tak vás do ničeho nenutí.

„No vypadá to, že naše parta přijde zase pozdě,“ odváděl téma, když viděl, že Bella otvírá pusu k otázce. „Vidíte, co děláte.“

„My?“ zeptala se Bella. „Vždyť jsme šli odděleně. Takže pokud za naše pozdní příchody můžeme my, tak jak to, že si šel pozdě?“

„Co myslíte?“

„Počkej, neříkej, že si se ztratil,“ vypálím na něj zase s dobrou náladou.

„Vinen v plném rozsahu obžaloby,“ rozhodí rukama.

„Jak se ti to podařilo?“ nechápala Bella.

„No co. Do školy už sice po těch letech trefím, ale na autobusové nádraží jsem už rok nebyl.“

„Ale vždyť stačilo přijít ke škole a tam už je to za rohem.“

„No jo, ale za kterým rohem?“ zatváří se nešťastně.

„Ty si šel na druhou stranu?“

„Jak jinak jsem asi  mohl narazit na vás?“

„Taky pravda.“

„Ale zachránily jste mě. Bloudil bych tady snad století.“

„Ty si ztracený případ,“ vyprskla Bella.

„Však ty taky. Zdá se mi, že tady jenom stojíme a kecáme.“

„A já dneska chtěla přijít včas,“ řekla jsem.

„Včas?“ zděsil se Alex. „Takhle podfouknout partu pozdě chodících? Mimochodem kde je Daisy?“

 „To je právě důvod, proč jdeme pozdě,“ řekla Bella.

„Fajn. Uznávám, že bychom přišli pozdě stejně. On se vždycky nějaký důvod najde,“ zareagovala na Alexův ironický pohled.

„Já na ní čekala a pak jsem zjistila, že není doma.“

„Není doma? Neříkej mi, že nás zradila a přišla včas. Protože jestli jo, tak dám vyhlásit na dnešek Den zrádců.“

„Den zrádců?“

„No jasně.“

„A nech mě hádat, znamenalo by to, že se nemusí do školy.“

„Za koho mě máš? Nemuselo by se ani do práce.“

„Neměl by to tedy spíš být Den flákačů?“

„Den zrádců zní líp,“ hájil svůj nápad Alex.

„To si celý ty. Jo a Daisy nás nezradila. Vůbec doma nespala. Nejspíš byla přes noc u Scotta.“

„Jo tak to je jasný. Já už se lekl, že přišla včas.“

„To by byla katastrofa, co?“

„Jako Vesuv 24. srpna 79.“

O čem to tu mele?

Obrátila jsem se na Bellu, abychom si vyměnily nechápavý pohled, ale byla jsem nemile překvapena.

„Října.“

„Cože?“ zeptal se Alex.

„Bylo to 24. října 79.“

„No to teda nebylo,“ hádal se Alex.

„Ale jo bylo.“

„Ne, já to vím, měl jsem referát.“

„Tak to si ho příliš pořádně neudělal.“

„Ehm. Nemohli byste mě zasvětit?“ zeptala jsem se.

„Hádáme se, kdy Vesuv pohřbil Pompeje.“

„Vesuv je sopka a Pompeje jsou město, který zničil …..“

„Jasně. To vím. Takový imbecil zase nejsem.“

„24. října 79,“ řekla Bella ve stejnou chvíli, kdy Alex řekl: „24. srpna 79.“

Tak jo, tohle je divný. Která normální osoba ví, kdy vybuchl Vesuv? Chápu, že Alex to ví, když na to měl referát, ale co dává Belle právo tohle vědět?

Tohle se Belle občas stává. Možná vypadá jako ty barbíny s absolutní absenci mozku, ale je fakt hodně chytrá. Ale nejen to. Ona ví spoustu věcí. Ve škole má jedničky. Většinu z toho zná, ještě před tím než to bereme. Zvlášť ze zeměpisu a dějepisu. Ale nejhorší byla latina. Na první hodině se provalilo, že umí líp latinsky než učitel.  Dokonce umí i starolatinsky.

Mám podezření, že jí její přísná matka nutila se to všechno naučit ještě než nastoupila do první třídy.

Alex se s Bellou stále hádá jestli to bylo v srpnu nebo v říjnu, což mě začíná nudit, protože fakt nemám sebemenší ponětí, kdy Vesuv pohřbil Pompeje, což mě dělá aspoň trochu normální, takže si všimnu, že jdeme opravdu hodně pozdě. Teda jdeme. Přesnější by bylo, že stojíme a mluvíme.

„Hele lidi, neměli bychom už jít?“

Alex se podíval na hodinky a zamrkal.

„Myslím, že jo. Jdeme totiž opravdu hodně pozdě. Normálně by to nevadilo, ale dneska by nám mohl ujet autobus.“

„Tak jdeme,“ zavelela Bella a zvedla dvě brašny.

Alex se na ně překvapeně podíval.

„Hele Bello, já vím, že sebou taháš hodně věcí, ale přece jenom mít o jednu brašnu víc než loni?“

„To je Daisyina,“ odsekla Bella. „Moje nezodpovědné dvojče, samozřejmě nemělo zabaleno.“

Alex se natáhl a vzal druhou brašnu Belle z ruky.

Bella se na něj podívala a řekla: „No ne, džentlmeni ještě nevymřeli.“

Autobus jsme stihli jen taktak. Učitelka na nás zlobně spustila: „Delvinová, Mandelová, Browne! Zase pozdě! Jak si to jen můžete dovolit! Přišli vůbec někdy včas!!“

Podívali jsme se na sebe a vyprskli smíchy.

Učitelka se na nás nevěřícně dívala a nadechovala se k proslovu, tak jsme urychleně zamířili k zadním sedadlům, kde jsme si sedli vedle sebe a začali se smát naplno.

Učitelka se za námi dívala, ale nakonec potřásla hlavou, jako by říkala: „Nevím, co s nimi mám dělat, tak to nechám být.“

„Žáci,“ řekla do mikrofonu. „Vítám vás na našem každoročním měsíčním výletě, který se koná na konci roku. Tentokrát jedeme na Ostrov. A tím myslím ostrov s velkým O. Je to název ostrovu.“

„Ostrov, který se jmenuje Ostrov?“ řekne nevěřícně Alex.

„Velice originální název,“ zasmála jsem se. „Museli nad tím strávit hodiny, než to vymysleli.“

„Co hodiny, dny, nebo dokonce týdny,“ přidal se ke mně Alex.

Zato Bella byla nějak potichu.

„Na Ostrov? My jedeme na Ostrov?“ šeptala nevěřícně.

„Co máš proti ostrovům?“ zeptala jsem se nechápavě. „Vždyť jsme spolu byli na Kanárech?“

Zatřásla hlavou až se jí blonďaté vlasy rozlétli do stran.

„Ne, samozřejmě. Proti ostrovům nic nemám.“

„Uděláme si docházku,“ pokračovala učitelka.

„Adamsová Kelly!“

„Tady!“ ozval se nechutný pisklavý hlas.

Ušklíbla jsem se. Kelly, Brittney a Tiffany jsou ty největší krávy, co znám. A zrovna musí chodit do mé třídy.

„Brown Alexandr!“

Alex vyskočil, zasalutoval a zařval, aby byl slyšet i ve předu: „Vždy připraven!“

„Kromě doby kdy jdete pozdě.“

„To jsem pouze připraven někde jinde.“

Celý autobus se začal smát.

Alex si zase sednul.

Když se to tak trochu uklidnilo, tak učitelka pokračovala v docházce.

„Delvinová Anna!“

„Tady!“

„Gregor Jason!“

Okamžitě jsem zpozorněla.

„Tady!“

„Má tak úžasný hlas,“ rozplývala jsem se.

Alex se mi tiše smál.

Pořád jsem přemýšlela o Jasonovi, dokud jsem neuslyšela: „Mandelová Bellinda!“

Bella nereagovala.

Vypadala zamyšleně. A ne v dobrým. Mračila se.

Strčila jsem do ní, aby se probrala.

„Tady!“

„Mandelová Daisy!“

Ticho.

Okamžitě jsem se začala rozhlížet.

Mysleli jsme, že sedí se Scottem, nebo s někým jiným. Koneckonců Daisy má i jiné přátele. Jsme přátelé, ale ne nejlepší. Myslí si o nás, že jsme cvoci, a kdyby nebyla Bellino dvojče, tak bychom byli jenom známí.

Ale ne. Scott seděl s kamarádem. A někde jinde jsem Daisy taky neviděla. Začala jsem si dělat starosti.

„Mandelová Daisy!“

„Kde je?“ ptala se Bella.

„Je zde přítomna Mandelová Daisy?“

Nic.

„Mandelová, nevíte o ní něco?“

„Ne nevím,“ řekla Bella zmateně.

„Doma nebyla.“

Učitelka se zamračila.

„Bohužel na ni nemůžeme čekat. Až dorazíme, tak se domluvím s rodiči. Popřípadě může dorazit sama.“

„Typická Daisy. Podvedla Scotta a teď si ještě přispává u toho neznámého. A prý, že jsem nezodpovědná,“ stěžovala si Bella.

Přesto jsem na očích poznala, že si dělá starosti.