Běžela jsem temnou uličkou jak nejrychleji mohla. Za mnou se ozývalo dunění bot těžkého muže. Byli mi v patách. Rychle jsem zahnula a doufala, že se jim ztratím.

Trochu se mi ulevilo, když kroky za mnou ustaly, ale hlavně neusínat na vavřínech.

Běžela jsem tiše dál. V dálce jsem zahlédla postavu. Nejdřív jsem se strašlivě lekla. Pak jsem si ale uvědomila, že tahle postava je příliš malá, aby mohla patřit mužům, kteří ji pronásledovali.  Rychle  jsem k ní zamířila. Byla to stařenka tlačící před sebou takovou tu staromódní pojízdnou nákupní tašku.

„Paní, prosím vás, pomozte mi,“ řekla jsem jí s pláčem. „Někdo mě honí. Sice jsem je setřásla, ale oni tu ještě někde jsou. Nemohla byste zavolat policii? Já ztratila kabelku.“

„Ach samozřejmě, drahoušku, pojď semnou. Bydlím jenom dva bloky odsud. V mým domě se schováš a můžeš zavolat policii.“

„Děkuju vám moc,“ oddechla jsem si.

„A co že patnáctiletá dívka chodí takhle pozdě sama?“

„Je mi sedmnáct,“ řekla jsem uraženě.

Stařenka se usmála.

„Ach omluv mě. To víš, my staří máme trochu problém rozpoznat věk, drahoušku.“

Ten drahoušek mě už začínal štvát.

„Jmenuji se Daisy Mandelová.

Stařenka se znovu usmála, ale tentokrát její úsměv mi připadal zlověstný.

A vlastně, pomyslela jsem si. Co dělá stařenka v noci v temné uličce s nákupní taškou? Že by nakupovala? To radši nechci vědět jaké zboží. Navíc, co to má na sobě? Vím, že důchodci dokáží nosit dost divné věci, ale ještě nikdy jsem je neviděla v dlouhých bílých rouchách.

Zastavila jsem se.

„Kam to vlastně jdeme?“

„Přece ke mně domů. Je to hned tady za rohem. Tak se nezastavuj, aby tě zas nechytili, drahoušku.“

„A co máte v té tašce?“

Začala se smát. Z jejího smíchu mi přeběhl mráz po zádech.

„Zatím nic, drahoušku. Zatím nic.“

Po tomhle už jsem na nic nečekala a rozběhla se pryč. Zničehonic se ale přede mnou objevil ten muž, který mě honil. Běžela jsem doprava, ale tam byl další muž. Vlevo se objevil jiný. Byla jsem v pasti.

Rychle jsem začala mumlat latinská slova, ale jeden muž ke mně přiskočil a strhnul mi z krku řetízek.

„Co po mě chcete?“ znovu jsem se rozplakala.

Beze slova mně všichni tři chytli a hodili do té pojízdné tašky.