kapitola 3

SPOLEČENSTVÍ

Láska, naděje, strach, víra - tohle dělá lidstvo,

Jedná se o znamení, vědomí a charakter

-Robert Browning, Paracelsus

-

Ve svém snu ležela Tessa opět svázaná na úzké mosazné posteli v Temném domě. Sestry se nad ní skláněly, klepaly o sebe párem dlouhých pletacích jehlic a pronikavě se smály. Jak je Tessa sledovala, pomalu se jí měnily před očima. Jejich oči se zavrtávaly do jejich hlav a vypadávaly jim vlasy. Na jejich rtech se objevily stehy, jako kdyby jim je někdo zašil. Tessa němě vykřikla, ale nezdálo se, že by si toho všimly.

Najednou sestry zmizely a před Tessou stála teta Harriet. Byla červená horečkou, jako po celou dobu nemoci, která jí zabila. Smutně se podívala na Tessu. "Snažila jsem se," řekla. "Snažila jsem se tě milovat. Ale není snadné milovat dítě, které není člověk ..."

"Není člověk?" řekl neznámý ženský hlas. "No, když není člověk, Enochu, co teda je?" Její hlas byl netrpělivý. "Jak jako myslíš, že to nevíš? Každý něco je. Tahle dívka nemůže být nikdo ..."

Tessa se s výkřikem probudila. Otevřela oči a zadívala se do stínů. Obklopovala je hustá tma. Slyšela šum hlasů a pocítila paniku. Vyhoupla se do sedu a odhodila ze sebe pokrývku i polštáře. Nejasně poznala, že deka byla tlustá a těžká, ne tenká a pletená, jako byla v Temném domě.

Byla v posteli, která byla v jejím snu. Okolo ní byla stejná kamenná místnost a nebylo tam téměř žádné světlo. Slyšela svůj vlastní chraplavý dech. Když se otočila, z jejího hrdla si našel cestu ven výkřik. Tvář z její noční můry se vznášela před ní - velký bledý kulatý obličej, plešatá hlava lesklá jako mramor. V místě, kde by měly být oči, bylo maso - ne jako kdyby byly oči vytržené, ale jako kdyby tam nikdy nebyly. Rty byly zašité černými stehy a tvář byla počmáraná značkami, jako měl na kůži Will. Vypadalo to, jako kdyby byla pořezaná nožem.

Znovu vykřikla a posouvala se dozadu tak dlouho, dokud nespadla z postele. Udeřila se o kamennou podlahu. Měla na sobě bílou noční košili - někdo jí ji musel obléknout, když byla v bezvědomí. Roztrhla si lem, když se škrabala na nohy.

"Slečno Gray." Někdo volal její jméno. V panice si ale uvědomila jen to, že ten hlas neznala. Ten řečník byl netvor, který na ní zíral z lůžka. Jeho zjizvená tvář se ale ani nepohnula. Jen se dívala nezúčastněně. Ani se nepohnula. Když to ale udělala, nevykazoval žádné známky toho, že by jí sledoval. Opatrně začala couvat ke dveřím. V pokoji byla taková tma, že dokázala jenom rozpoznat to, že je zhruba oválná a stěny i podlahy jsou z kamene. Strop byl dost vysoký a přes vysoká klenutá okna na protější zdi, která připomínala ta kostelní, do pokoje pronikaly černé stíny. Procházelo přes ně velmi málo světla. Vypadalo to, že je venku tma. "Terezo Grayová-"

Našla na dveřích kovovou kliku. Otočila se, vděčně ji chytila a zatáhla. Nic se nestalo. V krku se jí zachytil vzlyk.

"Slečno Grayová!" řekl hlas znovu a najednou místnost zaplavilo světlo - ostré, bílo stříbrné světlo, které dobře znala. "Slečno Grayová, je mi to líto. Nechtěli jsme vás vyděsit." Hlas byl ženský. Stále neznámý, ale mladý a starostlivý. "Slečno Grayová, prosím."

Tessa se pomalu otočila a opřela se zády o dveře. Teď už viděla dobře. Byla v kamenné místnosti, v níž nejvíc prostoru zabírala obdélníková postel. Její sametový přehoz teď visel na straně, kam ho odkopla za matrace. Gobelínové záclony byly zatažené a pod nimi byl elegantní koberec na jinak holé zemi. Ve skutečnosti byla místnost celkem prázdná. Na zdi nebyly žádné obrázky ani fotografie. Na tmavém nábytku nebyly žádné ozdoby. U postele proti sobě stály dvě křesla. Mezi nimi byl malý čajový stolek. V rohu místnosti byla čínská zástěna, za kterou byla pravděpodobně ukrytá vana a umyvadlo.

Vedle postele stál vysoký muž, který měl na sobě šaty, podobné těm mnišským, z hrubého materiálu barvy pergamenu. Kolem manžet a lemů měl červenohnědé znaky. Nesl stříbrný podnos. Byl ozdobený hlavou anděla a po celé jeho délce byly ozdobné znaky. Muž měl sundanou kapuci pláště, odhaloval tak jeho holý, zjizvený, bílý a nevidomý obličej. Vedle něj stála velmi malá žena, téměř o velikosti dítěte, s hustými hnědými vlasy, které měla svázané do uzlu. Oči měla tmavé jako pták. Nebyla hezká, ale měla v obličeji klidný a laskavý výraz. Bolest v žaludku, kterou měla Tessa z paniky, se tím jako zázrakem vypařila. V ruce držela zářící kámen. Stejný měl v Temném domě Will. Jeho světlo plápolalo mezi jejími prsty a osvětlovalo místnost.

"Slečno Grayová," řekla. "Jsem Charlotte Branwell, vedoucí londýnského ústavu. Ten muž vedle mě je bratr Enoch-"

"Co je on? Jaký druh netvora?" zašeptala Tessa.

Bratr Enoch nic neřekl. Byl úplně bez výrazu. "Vím, že jsou na téhle zemi monstra," řekla Tessa. "Nemůžete mi to vyvrátit. Viděla jsem je."

"Nechci vám to vyvrátit," řekla paní Branwell. "Kdyby svět nebyl plný monster, neměli by Temní lovci co dělat."

Temní lovci. Takhle říkaly Temné sestry Willovi.

Will. "Já jsem byla - byl se mnou Will," řekla Tessa a hlas se jí třásl. "Ve sklepích. Will řekl-" Odmlčela se a vnitřně se přikrčila. Neměla by mu říkat křestním jménem, to by odkazovalo na intimitu mezi nimi, která ale neexistovala. "Kde je pan Herondale?"

"Je tady," řekla paní Branwell klidně. "Ve Společenství."

"To on mě sem přivezl?" zašeptala Tessa.

"Ano, ale není žádný důvod, proč byste se měla cítit zrazeně, slečno Grayová. Velice tvrdě jste se udeřila do hlavy. Will měl o vás starost. Bratr Enoch, ačkoliv vás jeho vzhled může děsit, je velmi zručný v medicíně. Přišel na to, že poranění vaší hlavy je jen lehké. Hlavně trpíte šokem a úzkostí. Ve skutečnosti by asi bylo nejlepší, kdybyste si sedla. Postávat bosá u dveří může nanejvýš způsobit to, že prochladnete. A to by vám moc nepomohlo."

"Myslíte tím, že nemůžu utéct," řekla Tessa a olízla si suché rty. "Že se odsud nedostanu."

"Pokud se odsud chcete dostat, jak jste to sama nazvala, poté, co si spolu promluvíme, vás nechám jít," řekla paní Branwellová. "Nephilimové nedrží Podsvětany pod nátlakem. Dohoda to zakazuje."

"Dohoda?"

Paní Branwellová zaváhala. Pak se obrátila k bratru Enochovi a něco mu pošeptala. K Tessině úlevě si nandal kapuci svého pláště barvy pergamenu a tak skryl svou tvář. O chvíli později přešel směrem k Tesse. Ta ustoupila a on otevřel dveře. Na okamžik se zastavil na prahu. Promluvil k Tesse. I když "mluvil" pro to nebylo to správné slovo: spíš slyšela jeho hlas ve své hlavě, než že by ho slyšela promluvit nahlas. Jsi Eidolon, Terezo Grayová. Měnič podob. Ale nic o tomto druhu nevím. Neexistuje žádný démon, který by ti byl podobný.

Měnič podob. On věděl, co byla. Zírala na něj. Srdce jí bušilo, když prošel dveřmi a zavřel za sebou. Tessa nějak věděla, že kdyby se teď znovu rozběhla ke dveřím a zkusila kliku, byly by zavřené. Touha uniknout už ji ale opustila. Měla v kolenech pocit, jako kdyby právě vkročila do vody. Sedla si do jednoho z velkých křesel u postele.

"Co se stalo?" zeptala se paní Branwell, když si sedala do křesla proti Tesse. Šaty na ní visely tak volně, že nebylo možné poznat, jestli pod nimi měla korzet. Zápěstí měla tak drobná, že vypadala spíš jako dětská. "Co vám řekl?"

Tessa zavrtěla hlavou. Dala si ruce do klína, takže paní Bronwellová neviděla její třesoucí se prsty. Ta se na Tessu nadšeně podívala. "Za prvé," pokračovala, "prosím říkejte mi Charlotte, slečno Grayová. Každý ve Společenství to tak dělá. Naši Temní lovci nejsou tak formální jako většina ostatních."

Tessa přikývla. Cítila, jak jí rudnou tváře. Bylo těžké říct, kolik Charlotte bylo, kvůli tomu, jak malá byla. Zdála se celkem mladá, ale autorita, která z ní vyzařovala, jí dělala starší. Dost starou na to, aby jí tykání přišlo dost divné.

Přesto, jak by řekla teta Harriet, když byla v Říme...

"Charlotte," řekla Tessa na zkoušku.

Paní Branwellová se lehce opřela v židli a Tessa si s překvapením všimla, že měla tmavé tetování. Žena s tetováním! Její znaky byly stejné jako ty, co měl Will: viditelné na zápěstích pod těsnými manžetami a jeden ve tvaru oka na levé ruce. "Za druhé mi dovolte vám říct, co už o vás vím, Terezo Grayová." Mluvila stejně klidným tónem jako předtím, ale její oči, i když stále klidné, vypadaly jako ostré špendlíky. "Jste Američanka. Přišla jste sem z New Yorku, protože jste následovala svého bratra, který vám poslal lístek na parník. Jeho jméno je Nathaniel."

Tessu zmrazil náhlý smutek. "Jak tohle všechno víte?"

"Vím, že vás Will našel v domě Temných sester," řekla Charlotta. "Vím, že jste tvrdila, že si pro vás jde někdo se jménem Magister. Vím, že nemáte nejmenší tušení o tom, kdo je to Magister. A vím, že v boji s Temnými sestrami jste upadla do bezvědomí a byla přenesena sem."

Charlottina slova byla jako klíč, který náhle odemknul jakési dveře. Tessa si vzpomněla. Vzpomněla si na běh s Willem chodbou, vzpomněla si na kovové dveře a místnost plnou krve. Na paní Černou na druhé straně, které byla useknutá hlava, Will, který po ní hodil mečem-

"Paní Černá," zašeptala.

"Mrtvá," řekla Charlotte. "Úplně." Opřela se rameny o opěradlo křesla. Byla tak malá, že se křeslo zvedalo vysoko nad ní, jako kdyby byla dítě, které sedí na židli jejích rodičů.

"A paní Temná?"

"Pryč. Prohledali jsme celý dům a okolí, ale nenašli jsme po ní žádnou stopu."

"Celý dům?" Tesse se mírně zatřásl hlas. "A byl v něm někdo? Někdo, kdo zůstal naživu nebo byl ... mrtvý?"

"Nenalezli jsme vašeho bratra," slečno Grayová," řekla Charlotta. Její tón byl jemný. "Nebyl v domě ani v žádné z okolních budov."

"Vy - hledali jste ho?" Tessa byla zmatená.

"Nenašli jsme ho," řekla Charlotte znovu. "Ale našli jsme vaše dopisy."

"Moje dopisy?"

"Dopisy, které jste psala svému bratrovi a nikdy je neposlal," řekla Charlotte. "Schované pod vaší matrací."

"Četli jste je?"

"Museli jsme," řekla Charlotte jemným tónem. "Omlouvám se za to. Nestává se často, že bychom do Společenství přenesli nějakého Podsvěťana, nebo kohokoliv jiného, kdo nepatří mezi Temné lovce. Představuje to pro nás velké riziko. Museli jsme vědět, že nejste nebezpečná."

Tessa otočila hlavu na stranu. Bylo něco příšerného na porušení jejího soukromí tím, že si přečetli její nejtajnější myšlenky. Všechny její sny, naděje i obavy. Nikdy nepočítala s tím, že by je někdo mohl vidět. Začaly jí pálit oči. Hrozilo, že se rozpláče. Vůlí zatlačila slzy zpět. Byla na sebe naštvaná. Vlastně nejen na sebe, na všechno.

"Snažíte se neplakat," řekla Charlotta. "Vím, že když se o to snažím já, někdy pomáhá dívat se přímo do jasného světla. Zkuste to s magickým světlem."

Tessa přesměrovala svůj pohled na kámen v její ruce. Upřeně se na něj dívala. Žár se zvětšil a rozhořel se před jejíma očima, jako rozpínající se slunce.

"Takže," řekla a bojovala s napětím v krku, které tam stále ještě bylo, "jste se pak rozhodli, že nejsem nebezpečná?"

"Snad jen sama pro sebe," řekla Charlotte. "Moc, jako je ta vaše, moc měnit podobu - není divu, že vás chtěli dostat Temné sestry do svých rukou. Ostatní na tom budou stejně."

"I vy?" řekla Tessa. "Nebo budete předstírat, že jste mě vzali do svého Společenství jen kvůli vaší dobrosrdečnosti?"

Dívala se, jak po Charlottině tváři probleskla bolest. Bylo to krátké, ale skutečné. To přesvědčilo Tessu, že se v téhle ženě mýlila tím nejhorším způsobem, jakým mohla. "To není moje dobrosrdečnost," řekla. "Je to moje povolání. Naše povolání."

Tessa se na ní nechápavě podívala.

"Možná," řekla Charlotte, "že by bylo lepší, kdybych vám to vysvětlila. Co jsme a co děláme."

"Nephilimové," řekla Tessa. "To je to, jak říkaly Temné sestry panu Herondalovi." Ukázala na tmavé znaky na Tessině ruce. "Jste jedna z nich, ne? To proto máte ty - ty značky?"

Charlotte přikývla. "Jsem jedním z Nephilimských Temných lovců. Jsme ... rasa, pokud víš co to je, rasa lidí se zvláštními schopnostmi. Jsme rychlejší a silnější než většina lidí. Jsme schopni zakrýt sami sebe magií, které se říká Okouzlení. Jsme vycvičení v boji s démony."

"Démony. Chcete říct - něčím jako je Satan?"

"Démoni jsou zlí tvorové. Cestují velké vzdálenosti, aby se mohli dostat na tenhle svět a nakrmit se z něj. Pokud bychom jim nebránily, změnily by ho v popel a zničily jeho obyvatele." Její hlas dychtivý. "Jako je práce lidské police chránit občany tohoto města jednoho před druhým, naše práce je chránit lidi před démony a jiným nadpřirozeným nebezpečím. Když se stanou nějaké zločiny, které zasahují i do Světa stínů, když jsou porušeny zákony našeho světa, musíme to prošetřit. Jsme vázáni zákonem, zatímco provádíme naše šetření. Nesmíme zničit pověst Zákona jeho porušováním. Will ti řekl o mrtvé dívce, kterou našel v uličce. Byla jen pouhé tělo. Ale pak se objevily i další zmizení. Temné pověsti o mizení lidských chlapců a děvčat z městských chudinských čtvrtí. Použití magie na vraždu člověka je proti Zákonu. A proto je tahle věc pod naší jurisdikcí."

"Pan Herondale se zdá být hrozně mladý na to, aby byl nějakým druhem policisty."

"Temní lovci rostou rychle. Navíc Will to nevyšetřuje sám." Charlotte nezněla, jako kdyby to chtěla dál rozebírat. "To není všechno, co děláme. Chráníme Pakt práva a potvrzujeme dohody právních předpisů, které upevňují mír mezi Podsvěťany."

Will použil stejné slovo. "Podsvětí? To je nějaké místo?"

"Podsvěťan je -člověk- který má nadpřirozený původ. Upíři, vlkodlaci, pohádkové bytosti, warlokové - všichni jsou to Podsvěťané."

Tessa na ní zírala. Víly byly jen pohádka pro děti a upíři zas postavy z krváků. "Ti tvorové existují?"

"Vy jste Podsvěťanka," řekla Charlotta. "Bratr Enoch to potvrdil. Jen prostě nevíme, jaký druh. Víte, druh magie, kterou máte -vaše schopnosti- to není něco, co by dokázal obyčejný člověk. Ani něco, co by zvládl jeden z nás Temných lovců. Will si myslí, že jste s největší pravděpodobností čarodějka. O tom bych se s ním hádala. Pravda je, že každý čaroděj má nějaký svůj zvláštní atribut, který je označí jako warloky. Křídla, kopyta, nebo třeba prsty s plovací blánou. Nebo jak jste viděla v případě paní Černé, prsty s drápy. Ale vy jste vzhledem úplný člověk. A z vašich dopisů je jasné, že víte, nebo věříte tomu, že oba vaši rodiče byli lidé."

"Lidé?" Tessa na ní zírala. "Proč by neměli být lidé?"

Než Charlotte mohla odpovědět, otevřely se dveře a štíhlá tmavovlasá dívka v bílé čepici a zástěře vešla dovnitř. Nesla čajový podnos, který položila na stůl mezi nimi. "Sophie," řekla Charlotte a znělo to, jako kdyby se jí ulevilo, že ta dívka přišla. "Děkuji ti. Tohle je slečna Grayová. Dnes večer bude naším hostem."

Sophie se narovnala a obrátila se k Tesse. Vysekla jí pukrle. "Slečno," řekla. Překvapení z její úklony bylo ale ztraceno, když Sophie zvedla hlavu a Tessa viděla její tvář. Byla velmi pěkná - světlé tmavě oříškové oči, hladká kůže, měkká ústa a jemná -ale tlustá- lesklá vyvýšená jizva, která se jí táhla od levého koutku úst. Pokračovala přes celou její tvář a měnila její rysy do pokroucené masky. Tessa se snažila skrýt šok na své tváři, ale když uviděla tmavé Sophiiny oči, věděla, že to nefungovalo.

"Sophie," řekla Charlotte, "mohla bys přinést ty tmavě červené šaty, o kterých jsem ti říkala? Můžeš je vykartáčovat a umýt pro Tessu houbou?" Otočila se zpátky k Tesse. Služka přikývla a vydala se ke skříni. "Dovolila jsem si dát vám jedny ze starých šatů Jessamine. Oblečení, které jste měla na sobě, bylo zničené."

"To jste nemusela," řekla Tessa škrobeně. Nenáviděla, když musela být někomu vděčná. Sestry předstíraly, že jí dělaly laskavosti a jak to dopadlo.

"Slečno Grayová." Charlotte se na ni vážně podívala. "Temní lovci a Podsvěťané nejsou nepřátelé. Naše dohoda může být trochu napjatá, ale věřím tomu, že jí Podsvěťané plně důvěřují - což je klíčem úspěchu v boji proti říši démonů. Je tu něco, co bych mohla udělat, abych vám dokázala, že nemáme v plánu vás jakkoliv využívat?"

"Já..." Tessa se zhluboka nadechla. "Když mi Temné sestry poprvé řekly o mé moci, myslela jsem si, že se zbláznily," řekla. "Odpověděla jsem jim, že takové věci neexistují. Pak jsem si myslela, že jsem byla chycena v nějaké noční můře, kde byly společně se mnou. Ale pak přišel pan Herondale a věděl o magii a měl ten zářící kámen a já si myslela, že je tu konečně někdo, kdo by mi mohl pomoct." Podívala se na Charlotte. "Ale nezdá se, že bych věděla, proč jsem jaká jsem nebo dokonce co jsem. A pokud to nevíte ani vy ..."

"Může to být ... těžké zjistit jaký je svět doopravdy. Vidět ho v jeho pravé podobě," řekla Charlotte. "Většině lidí se to nikdy nepodařilo. Většina to nemohla unést. Ale já jsem četla vaše dopisy. A vím, že jste silná, slečno Grayová. Vydržela jste to, co by zabilo jakoukoliv jinou mladou dívku, Podsvěťanku nebo ne."

"Neměla jsem na výběr. Udělala jsem to pro svého bratra. Oni by ho zavraždily."

"Někteří lidé," řekla Charlotta, "by mohli zařídit, aby to tak dopadlo. Ale já vím z vašich vlastních slov, že jste o tom nikdy nepřemýšlela." Naklonila se dopředu. "Máte nějaké ponětí, kde je váš bratr? Myslíte si, že by mohl být mrtvý?"

Tessa zatajila dech.

"Paní Branwellová!" Sophie, která zrovna kartáčovala lem červených šatů, vzhlédla a promluvila na ní vyčítavým tónem. To Tessu překvapilo. Takhle se zaměstnanci ke svým zaměstnavatelům nechovali. Knihy, které četla, o tom mluvily jasně.

Charlotte ale vypadala spíš smutně. "Sophie je můj dobrý anděl," řekla. "Mám sklon k tomu být trochu necitelná. Myslela jsem, že by mohlo být něco, co víte a nenapsala jste to do dopisů. Něco o místu pobytu vašeho bratra."

Tessa zavrtěla hlavou. "Temné sestry mi řekly, že byl uvězněn na bezpečném místě. Předpokládám, že je tam pořád. Ale nemám tušení, jak ho najít."

"Pak byste měla zůstat tady ve Společenství, než ho najdeme."

"Nechci vaši charitu," řekla Tesa paličatě. "Můžu si najít jiné ubytování."

"Tohle není žádná charita. Jsme vázáni vlastními zákony na pomoc a podporu Podsvěťanů. Poslat vás někam pryč by narušilo naší Dohodu. Pravidla jsou důležitá a musí se dodržovat."

"A co budete chtít na oplátku?" Hlas Tessy byl hořký. "Budete po mě chtít, aby použila svoje schopnosti? Budete vyžadovat, abych udělala Proměnu?"

"Jestli," odpověděla Charlotte," nebudete chtít použít svou moc, pak vás k tomu nebudeme nutit. I když věřím, že vy sama byste mohla mít prospěch z učení se toho, jak by mohla být vaše moc používaná a kontrolovaná-"

"Ne!" Tessin výkřik byl tak hlasitý, že Sophie nadskočila a upustila kartáč. Charlotte na ni pohlédla a pak se zahleděla zpátky na Tessu. Řekla: "Jak si přejete, slečno Grayová. Jsou tu i jiné způsoby, jak byste nám mohla pomoct. Jsem si jistá, že víte mnohem víc, než jen to, co bylo v dopisech. Pokud nám to řeknete, na oplátku vám pomůžeme najít vašeho bratra."

Tessa pomalu zvedla hlavu. "To byste udělali?"

"Máte mé slovo." Charlotte vstala. Ani jedna z nich se nedotkla čaje na tácu. "Sophie, pomůžeš slečně Grayové obléct se a pak ji přivedeš na večeři?"

"Večeře?" Po vyslechnutí všeho o Nephilimech a Podsvěťanech, skřítcích, démonech a upírech byla vyhlídka na večeři téměř šokující svojí obyčejností.

"Jistě. Je skoro sedm hodin. Už jste se setkala s Willem, teď se můžete vidět i s dalšími. Třeba zjistíte, že se nám dá doopravdy věřit."

Svižně na ní kývla a pak Charlotte odešla z místnosti. Když se za ní zavřely dveře, Tessa němě zavrtěla hlavou. Teta Harriet byla panovačná, ale to nebylo nic v porovnání s Charlotte Branwellovou.

"Je sice trochu prudká, ale jinak je opravdu hodná," řekla Sophie, která položila na postel šaty, co si na sebe měla Tessa vzít. "Neznám nikoho, kdo by měl tak dobré srdce jako ona."

Tessa se špičkou prstu dotkla rukávu šatů. Byl to tmavě červený satén, jak řekla Charlotte. Kolem pasu a na dolním okraji šatů byla černá stuha. Nikdy na sobě neměla nic tak hezkého.

"Chcete, abych vám pomohla se obléct k večeři, slečno?" zeptala se Sohie. Tessa si vzpomněla na něco, co vždycky říkala teta Harriet - o člověku se nikdy nedozvíš tolik z vyprávění jejich přátel, jako z toho, jak se stará o své sluhy.

Pokud Sophie říká, že měla Charlotte dobré srdce, pak to možná byla pravda.

Zvedla hlavu. "To nemusíte, Sophie. Věřím, že to zvládnu sama."

Tessa nikdy předtím neměla nikoho, kdo by jí pomáhal s oblékáním. Kromě její tety. Ačkoliv byla Tessa štíhlá, šaty byly zjevně dřív mnohem menší dívky. Sophie Tessu pevně stáhla korzetem, aby se do nich vešla. Zalapala po dechu, když to dělala. "Paní Branwellová nevěří v těsné šněrování," vysvětlila. "Říká, že to způsobuje bolesti hlavy a slabost. Temní lovci si nemůžu dovolit být slabí. Ale slečna Jessaminne se ráda pasuje do příšerně malých šatů. Trvá na tom."

"No," řekla Tessa bez dechu, "tak jako tak, já nejsem Temný lovec."

"Jo, to je pravda," souhlasila Sophie a udělala v zadní části korzetu mašli. "Tak. Co si myslíte?"

Tessa se na sebe podívala do zrcadla. Byla překvapená. Šaty na ní byly příliš malé. Obepínaly jí tělo tak těsně, jak to jen šlo. Velikost jejích boků v tomhle modelu byla skoro šokující. Směrem nahoru její postava postupně mohutněla. Šaty končily decentním výstřihem. Rukávy byly ohrnuté. Na manžetách byly ozdobné krajky. Vypadala starší, pomyslela si. Už ne jako tragický strašák, když se na sebe dívala v Temném domě, ale jako někdo, kdo je jí mnohem míň známý.

Co když jsem se při jedné z Přeměn, když jsem se měnila zpátky, úplně nezměnila zpátky? Co když tohle není moje pravá tvář? Projela jí taková vlna paniky, že ucítila závrať.

"Jste trochu bledá," řekla Sophie a zamyšleně Tessu zkoumala vědoucím pohledem. Příšerná těsnost šatů jí asi nepřišla moc divná. "Mohla bych vás zkusit štípnout do tváří, abyste dostala trochu barvu. Takhle to dělá slečna Jessamine."

"Bylo od ní opravdu moc hezké -myslím slečnu Jessamine- že mi půjčila tyhle šaty."

Sophie se jemně zasmála. "Slečna Jessamine je nikdy neměla na sobě. Paní Branwellová jí je dala jako dárek. Slečna Jessamine jí ale řekla, že v nich vypadá moc bledá a hodila je dozadu do skříně. Nevděčná, pokud byste se ptala. Teď mě nechte vás štípnout trochu do tváře. Jste bledá jako mléko."

Dovolila jí to a poděkovala. Tessa se vynořila z ložnice do dlouhé kamenné chodby. Charlotte tam už byla a čekala na ní. Okamžitě vyrazila a Tessa šla za ní. Teda spíš kulhala - černé hedvábné boty jí moc neseděly a bolely jí v nich nohy.

Být ve Společenství bylo jako být uprostřed hradu - strop se ztrácel v šeru a na stěnách visely tapiserie. Nebo to alespoň vypadalo tak, jak si Tessa myslela, že by to mohlo vypadat uvnitř hradu. Na tapiseriích byly opakující se motivy hvězd, mečů a symbolů, které viděla nakreslené na Willovi a Charlotte. Byl tam i jeden opakující se obraz anděla vystupujícího z jezera. V jedné ruce měl meč a v té druhé pohár. "Tohle místo používá církev," řekla Charlotte a tím odpověděla na Tessinu nevyřčenou otázku. "Kostel všech svatých. Vyhořel během Velkého požáru v Londýně. Převzali jsme ho a na zřícenině starého kostela vystavěly Společenství. Pro naše účely je užitečné zůstat na posvěcené půdě."

"Nemyslí si lidi, že je divné postavit na místě starého kostela něco, jako je tohle?" zeptala se Tessa a spěchala, aby s ní udržela krok.

"Nevědí o tom. Civilové -tak říkáme obyčejným lidem- si nejsou vědomi toho, co děláme," vysvětlila Charlotte. "Pro ně tohle místo zvenčí vypadá jako prázdný pozemek. Kromě toho civily moc nezajímá nic, co se jich osobně netýká." Před dveřmi do velké osvětlené jídelny se obrátila na Tessu. "Tak jsme tady."

Tessa zamrkala před jasným světlem. Místnost byla obrovská, dost velká pro stůl, ke kterému by mohlo zasednout dvacet lidí. Ze stropu visel ohromný lustr. Naplňoval pokoj nažloutlým světlem. Servírovací stůl byl zaplněný draze vypadajícím porcelánem a po celé délce místnosti se tíhlo pozlacené zrcadlo. Malé bílé skleněné květinové mísy zdobily čelo stolu. Všechno vypadalo vkusně a normálně. Na tomhle pokoji nebylo nic neobvyklého. Nic, co by nějak odpovídalo charakteru domu a jeho obyvatelům.

Ačkoliv byl celý dlouhý jídelní stůl pokryt bílými ubrusy, prostřeno bylo jen na jednom konci. Místo tam bylo pro pět lidí. Seděli ta zatím jen dva lidi - Will a světlovlasá dívka v Tessině věku ve třpytivých šatech s hlubokým výstřihem. Vypadalo to, že se záměrně ignorují a Will vypadal, že se mu ulevilo, když do místnosti vkročila Charlotte s Tessou.

"Wille," řekla Charlotte. "Pamatuješ si slečnu Grayovou?"

"Moje vzpomínky na ni," řekl Will, "jsou až moc živé." Už na sobě neměl to zvláštní černé oblečení jako den předtím, ale jen obyčejné kalhoty a šedivou bundu s černým sametovým límcem. Díky té šedé byly jeho oči ještě modřejší, než byly dřív. Zazubil se na Tessu, která cítila, jak pomalu rudne a rychle se podívala pryč.

"A Jessamine - Jessie, podívej se. Jessie, tohle je slečna Tereza Grayová, slečno Grayová, tohle je slečna Jessamine Lovelace."

"Jsem tak ráda, že tě poznávám," zamumlala Jessamine. Tessa si nemohla pomoct a zírala na ní. Byla až téměř neuvěřitelné nádherná, jako hlavní postava z románů, kterým se říkalo Anglické růže - stříbřitě světlé vlasy, hnědé oči a krémová pleť. Měla na sobě světle modré šaty a prsteny téměř na každém prstě. Pokud měla stejné značky jako Will a Charlotte, nebyly vidět. Will věnoval Jessamine pohled čiré nenávisti a obrátil se k Charlotte. "Kde je tvůj opozdilý manžel?"

Charlotte si sedla a pokynula Tesse, aby se posadila naproti ní na židli vedle Willa. "Henry je ve své pracovně. Poslala jsem pro něj Thomase. Bude tu za chvíli."

"A Jem?"

Charlotte se na něj podívala s tichým varováním, ale všechno co řekla bylo: "Jemovi není dobře. Má jeden ze svých dnů."

"Vždycky má jeden ze svých dnů." Jessamine zněla znechuceně.

Tessa se chystala zeptat, kdo je Jem, když do místnosti vstoupila Sophie, následovaná kyprou ženou středního věku, jejíž světlé vlasy byly vzadu na hlavě svázané do culíku. Obě dvě začali nandávat jídlo ze servírovacího stolku. Byla tam pečeně z vepřového masa, brambory, výborná polévka a nadýchané domácí rohlíky s krémově žlutým máslem. Tessa se náhle cítila zmámená. Zapomněla, jak velký má vlastně hlad. Kousla si do rohlíku, jen aby ho ochutnala, když zjistila, že na ní Jessamine zírá.

"Víš," řekla Jessamine bezstarostně, "nevzpomínám si, že bych někdy předtím viděla čaroděje jíst. Předpokládám, že se nemusíte moc hlídat, ne? Stačí vám magie k tomu, abyste se udělali štíhlými."

"Nevíme jestli je čarodějka, Jessie," řekl Will.

Jessamine ho ignorovala. "Je to divný být zlá? Bojíš se toho, že půjdeš do pekla?" Naklonila se blíž k Tesse. "Co myslíš, jaký je Ďábel?"

Tessa odložila vidličku. "Chtěla by ses s ním setkat? Mohla bych ho přivolat klidně hned teď, jestli máš zájem. Vždyť jsem přece čarodějka."

Will se začal hlasitě smát. Jessamine přimhouřila oči. "Není žádný důvod k tomu, abys byla hrubá," začala a pak se zarazila, když Charlotte hlasitě zakřičela. "Henry!"

Vysoký muž, který stál v klenutém vchodě do jídelny, jí byl až moc dobře povědomý. Měl rezavé vlasy a hnědé oči. Na sobě měl roztrhané tvídové sako a přes to příšernou pruhovanou vestu. Kalhoty byly obalené něčím, co vypadalo jako uhelný prach. Ale nic z toho nebyl důvod, proč Charlotte zakřičela. Skutečným důvodem bylo to, že jeho levá paže byla v plamenech. Plamínky mu olizovaly ruku v místě nad jeho loktem a uvolňovaly plamínky černého kouře.

"Charlotte, miláčku," řekl Henry své manželce, která se na něj vystrašeně dívala s otevřenou pusou. Jessamine vedle ní měla rozšířené oči. "Promiň, že jdu pozdě. Víš, myslím, že bych mohl být blízko vynálezu Detektoru-"

Will ho přerušil. "Henry," řekl, "hoříš. Víš o tom, ne?"

"Ach ano," řekl Henry dychtivě. Plameny už byly téměř u jeho ramene. "Pracoval jsem jako posedlý celý den. Charlotte, slyšelas co jsem říkal o tom Detektoru?"

Charlotte si sundala ruku z úst. "Henry!" vykřikla. "Tvoje ruka!"

Henry pohlédl na svou ruku a otevřel ústa. "Zatraceně," bylo všechno co stačil říct předtím, než Will, který oplýval překvapující duchapřítomností, vstal, chytil vázu s květinami ze stolu a chrstnul její obsah na Henryho. Plameny zmizely se slabým zasyčením, takže teď stál promočený Henry ve dveřích, jeden rukáv bundy měl zčernalý a u nohou mu leželo tucet bílých mokrých květů. Rozzářil se a poplácal si spálený rukáv bundy s výrazem uspokojení. "Víš, co to znamená?"

Will položil vázu dolů. "To, žes hořel a ani si toho nevšimnul?"

"To, že hořlavá směs, kterou jsem vytvořil minulý týden funguje!" řekl Henry hrdě. "Tenhle materiál musel hořet aspoň deset minut a to není ani polovina toho, co by dokázal!" Podíval se na ruku přimhouřenýma očima. "Možná bych si měl zapálit další rukáv, abych viděl jak dlouho-"

"Henry," řekla Charlotte, která vypadala, že se právě vzpamatovala ze šoku, "pokud se úmyslně zapálíš, podám si žádost o rozvod. Teď si sedni a sněz večeři. A pozdrav našeho hosta."

Henry si sednul a podíval se přes stůl na Tessu - překvapeně zamrkal. "Tebe znám," řekl. "Tys mě kousla!" Znělo to potěšeně. Jako kdyby si rozpomněl na nějakou příjemnou vzpomínku, kterou měli společnou.

Charlotte vrhla zoufalý pohled na svého manžela.

"Už jste se zeptali slečny Grayové na klub Pandemonium?" zeptal se Will.

Klub Pandemonium. "Znám ta slova. Bylo to napsané na straně dveří kočáru paní Černé," řekla Tessa.

"Je to organizace," řekla Charlotte. "Poměrně stará organizace civilů, kteří se zajímají o magii. Na svých setkáních dělají různá kouzla a snaží se přivolat démony a duchy," povzdechla si.

Jessamine si odfrkla. "Nechápu, proč se s tím vůbec obtěžují," řekla. "Mumlají kouzla, nosí šaty s kapucemi a zakládají malé požáry. Je to směšné."

"Ach, dělají mnohem víc, než jen to," řekl Will. "V Podsvětí mají ještě větší vliv než vy. Mnoho bohatých a významných osobností společnosti jsou členy té organizace-"

"To je dělá ještě hloupějšími." Jessamine hodila svými vlasy. "Mají peníze a moc. Tak proč si hrají s magií?"

"Dobrá otázka," řekla Charlotte. "Civilové, kteří se do toho zapojují, o tom nic nevědí a můžou velmi špatně skončit."

Will pokrčil rameny. "Když jsem se snažil vypátrat význam toho symbolu na noži, který našel Jem v uličce, byl jsem odkázán na kluk Pandemonium. Jeho členové mě pak nasměrovali na Temné sestry. Je to jejich symbol - dva hadi. Dohlížely na tajná hráčská doupata, které navštěvovali Podsvěťané. Lákali civily k sobě a pak je trikem připravily o všechny peníze v magických hrách. Když byly civilové v dluzích, Temné sestry je vydíraly ještě víc a dávaly jim hříšné úroky." Will se podíval na Charlotte. "Měli v moci taky nějaké nechutné podniky. Domy, ve kterých držely Tessu. Bylo mi řečeno, že to byl bordel Podsvěťanů, kde plnili civilům nějaké obzvlášť odporné choutky."

"Wille, nejsem si jistá-" začala Charlotte pochybovačně.

"Hmph," řekla Jessamine. "Není divu, že ses tam tak nadšeně vydal, Williame."

Jestli doufala, že tím Willa vytočí, nepovedlo se jí to. Will jí nevěnoval žádnou pozornost. Pak už nic neříkala. Podíval se přes stůl na Tessu a vyklenul mírně obočí. "Neurazil jsem vás, slečno Grayová? Byl jsem toho názoru, že po tom všem, co jste viděla už vás jen tak něco nešokuje."

"Neurazil jste mě, pane Herondale." Navzdory svým slovům Tessa cítila, jak začíná rudnout.

Slušně vychované dámy nevěděly, co to bordel je a rozhodně by to slovo neřekly ve společnosti. Vražda byla jedna věc, ale tohle... "Já, ehm, nevím jak to chodilo ... na místě jako bylo tamto," řekla tak pevným hlasem, jak jen dovedla. "Nikdo nikdy nepřišel ani neodešel. Kromě služky a kočího jsem nikdy neviděla nikoho jiného, kdo by tam žil."

"Ne, v době, kdy jsem se tam dostal, už to bylo úplně opuštěné," souhlasil Will. "Je zřejmé, že se rozhodly pozastavit činnost, aby vás udržely tak izolovanou, jak to jen bylo možné." Pohlédl na Charlotte. "Myslíš, že má bratr slečny Grayové stejné schopnosti jako ona? Je to důvod, proč ho Temné sestry chytili jako prvního?"

Tessa byla ráda za změnu tématu. "Můj bratr nikdy nejevil žádné známky takového talentu- ale to ani já, dokud mě nenašly Temné sestry."

"Jaké jsou tvoje schopnosti?" požadovala vědět Jessamine. "Charlotte mi to neřekla."

"Jessamine!" Charlotte se na ní zamračila.

"Nevěřím, že nějaké má," pokračovala Jessamine. "Myslím si, že je jen vyžírka, která si myslí, že když nás přesvědčí o tom, že je Podsvěťanka, budeme se k ní chovat kvůli naší Smlouvě dobře."

Tessa zaťala čelist. Myslela na to, co jí teta Harriet vždycky říkala: "Neztrácej nervy, Tesso, a nebojuj se svým bratrem jen proto, že tě škádlí."

Ale o to jí nešlo. Všichni se na ní dívali - Henry zvědavě, Charlotte pohledem ostrým jako sklo, Jessamine opovržlivě a Will s chladným pobavením.

Co když si všichni mysleli to, co Jessamine? Co když si mysleli, že se jim sem trikem vetřela? Teta Harriet by nenáviděla přijetí téhle charity ještě víc než Tessin temperament.

Byl to Will, kdo promluvil. Naklonil se a upřeně se jí podíval do tváře. "Můžeš to udržet v tajnosti," řekl tiše. "Ale tajemství má svou vlastní váhu a někdy může být opravdu těžké zvládnout to sama."

Tessa zvedla hlavu. "Nemusím to držet v tajnosti. Ale pro mě bude snazší ukázat vám to, než to říct."

"Výborně!" Henry vypadal potěšeně. "Rád se dívám na předvádění různých věcí. Je tu něco, co budeš potřebovat, třeba magická lampa nebo-"

"Tohle není seance, Henry," řekla Charlotte unaveně. Obrátila se k Tesse. "Nemusíte to dělat, pokud nechcete, slečno Grayová."

Tessa ji ignorovala. "Vlastně něco potřebovat budu." Obrátila se na Jessamine. "Něco tvého prosím. Prstýnek, kapesník-"

Jessamine pokrčila nos. "Můj bože, to zní, jako kdyby byla tvoje zvláštní moc kapesní krádeže!"

Will vypadal podrážděně. "Dej jí ten prsten, Jessie. Máš jich na sobě stejně až moc."

"Tak jí dej něco ty." Jessamine vystrčila bradu.

"Ne," promluvila Tessa pevně. "Musí to být něco tvého."

Už kvůli všem lidem tady okolo, ty jsi mi nejbližší velikostí i postavou. Kdybych se přeměnila v malou Charlotte, ty šaty by mi nejspíš spadly, pomyslela si Tessa.

Nejdřív zvažovala, že by se proměnila i s šaty, ale pokud je na sobě Jessamine nikdy neměla, Tessa si nebyla jistá, že by to nakonec klaplo a nechtěla riskovat.

"No dobře, teda." Jessamine nevrle sundala prstýnek s červeným kamenem z malíčku a podala ho přes stůl Tesse. "Kdyby se něco stalo, tenhle má nejmenší hodnotu."

Och, to se teda stane. Bez úsměvu dala prsten Tesse do levé ruky. Obtočila kolem něj prsty. Pak zavřela oči.

Bylo to stejné jako vždy: nejdříve se nic nedělo, pak začalo něco poblikávat v zadní části její mysli, jako kdyby někdo zapálil svíčku v tmavém pokoji. Tápala a razila si ke světlu cestu tak, jak jí to naučily Tmavé sestry. Bylo těžké zbavit se strachu a pochyb, ale už to dělala tolikrát předtím, že věděla, co může očekávat - dosáhla světla uprostřed temnoty. Otevřela světlu své smysly a nechala se obalit teplem, jako kdyby to byla nějaká deka, tlustá a těžká. Nechala jí, aby se ovinula kolem její kůže a pak všechno okolo ní ozářilo světlo - byla uvnitř. V kůži někoho jiného. Uvnitř jeho mysli. Jessamininy mysli.

Byla jen na okraji. Její myšlenky se sbíhaly na povrchu Jessamininy mysli tak jasně jako, kdyby prsty přejížděla po povrchu vody. Vzaly jí dech. Tesse se náhle vybavil obrázek bonbónu s něčím temným uprostřed. Jako červ, který zevnitř žere jablko. Cítila zášť, hořkou nenávist, hněv a hroznou, divokou touhu po něčem-

Otevřela oči. Stále ještě seděla u stolu. V ruce svírala Jessaminin prsten. Její kůže bolela, jako kdyby do ní někdo bodal ostrými špendlíky a jehlami. Tohle vždycky doprovázelo její přeměnu. Cítila se podivně. Cítila odlišnou hmotnost jejího těla. Nebylo její. Mohla na svých ramenech cítit dotek světlých Jessamininých vlasů. Byly příliš těžké na skřipec, který držel vlasy Tessy v drdolu a tak se teď spouštěly kolem jejího obličeje dolů ve světlých vlnách.

"U andělů," vydechla Charlotte. Tessa se rozhlédla kolem stolu. Všichni na ní zírali - Charlotte a Henry měli otevřenou pusu. Will pro jednou ztratil řeč. A Jessamine - Jessamine se na ní dívala v té nejhlubší hrůze. Jako kdyby právě viděla ducha. Na chvíli Tessa cítila bodnutí viny.

Ačkoliv, trvalo to jen okamžik. Pomalu si Jessamine sundala ruku z úst. Byla ještě pořád bledá. "Proboha, mám příšerně veliký nos," vykřikla. "Proč mi to nikdo neřekl?"