Kapitola 14

MOST ČERNÝCH KNĚŽÍ

Dvacet mostů je mezi Věží a Kewem

Vědět tak, co ví řeka

když byly oni mladí, Temže byla stará

a to je příběh, který skrývá tahle řeka.

-Rudyard Kipling, "Příběh řeky"

-

Když Tessa odcházela od železné brány Společenství, cítila se jako Šípková Růženka, která opouští svůj hrad prorostlý trním. Společenství bylo ve středu náměstí. Vlevo od náměstí vedla v každém směru hlavní silnice. Způsobem jakým kličkovala mezi rozlehlými domy jí připomínala labyrint. Jem nabídl Tesse rámě, a když ho přijala, provedl ji úzkým průchodem. Nebe nad jejich hlavami mělo barvu ocele. Země byla ještě mokrá od deště a domy byly na jedné straně vlhké a potřísněné zbytky černého uhelného prachu.

Jem mluvil, zatímco pokračovali dál. Neříkal nic důležitého, ale udržoval uklidňující konverzaci. Vyprávěl jí o tom, co si myslel o Londýně, když tu byl úplně poprvé. Jak se mu všechno zdálo být jen v odstínech šedé, dokonce i lidi! Nebyl schopný uvěřit tomu, že může na jednom místě neustále jen pršet. Vlhko, které vycházelo i ze země se mu zarývalo až do morku kostí. Myslel si, že pomalu vyklíčí jako semínko stromu. "Zvykneš si na to," řekl, když vyšli z úzké uličky do široké ulice Fleet. "I když mám někdy pocit, že jsem vyždímaný jako houba."

Při vzpomínce na chaos na ulici, který vládl během dne, Tessu potěšilo, že je tu večer mnohem klidnější. Davy lidí se snížily jen na příležitostné kolemjdoucí kráčející po chodníku s hlavami skloněnými. Schovávali se ve stínu. Stále jezdily kočáry a dokonce se po silnici proháněl i jeden osamělý jezdec. Nikdo si ale Tessy a Jema nevšiml. Že by to byla práce okouzlení? napadlo Tessu, ale nezeptala se. Užívala si jen poslouchání Jemova monologu. Řekl jí, že tohle byla ta nejstarší část města. Tady se zrodil celý Londýn. Obchody, které lemovaly ulice byly zavřené a měly stažené rolety, ale z každé výlohy na ně křičela nějaká reklama. Od hruškového mýdla a vlasové vody až k výzvě k účasti na přednášce o spiritualismu. Během jejich cesty Tessa zahlédla věž Společenství mezi dvěma budovami. Nemohla si pomoct, ale zajímalo jí, jestli jí mohl vidět ještě někdo. Vzpomněla si na ženu, která byla podobná papouškovi se zelenou kůží a peřím. Bylo by Společenství skryté i jejím očím? Zvědavost v ní pořád rostla. Nakonec to nevydržela a zeptala se na to Jema.

"Něco ti ukážu," řekl jí. "Zastav tady." Vzal Tessu za loket a otočil jí tak, že stála čelem k protější ulici. Ukázal na místo kousek od nich. "Co tam vidíš?"

Zamžourala přes ulici. Byli blízko křižovatky u ulice Fleet a Chancery Lane. Na místě kde stáli, se nezdálo nic pozoruhodné. "Banku. Co jiného bych tam měla vidět?"

"Nech svou mysl trochu bloudit," řekl stále stejným tichým hlasem. "Zkus sena to podívat jinak. Tak, jako se nikdy nedíváš přímo na kočku, když jí nechceš vyděsit. Podívej se na banku. Ale jen koutkem oka. Pak se na ní podívej přímo. Rychle."

Tessa se řídila jeho radami a podívala se tam. Banka byla pryč. Na jejím místě byla z poloviny tak velká roubená hospoda s velkým čtvercovým oknem. Světlo , které z něj vycházelo, mělo načervenalou záři a přes otevřené dveře se ven na chodník vylévalo červené světlo. Přes sklo viděla pohybující se tmavé stíny. Neznámé siluety mužů a žen, vysokých, hubených a zvláštně rostlých a s mnoha končetinami, než by měli normálně mít na to, aby to byli lidé. Hezkou, svůdnou, sladkou a jemnou hudbu přerušovaly jen výbuchy smíchu. Nad dveřmi visel nápis a vedle něj byl obrázek muže se zlomeným nosem a malými ďábelskými rohy. Pod ním Tessa si Tessa přečetla název toho podniku - Ďáblova hospoda. To je místo, kde byl Will tehdy v noci. Tessa se podívala na Jema. Zíral na hospodu, světlou ruku měl položenou na jejím rameni. Dýchal pomalu a mělce. Viděla, jak se v jeho stříbrných očích odráží červený odstín z hospody, jako odraz zacházejícího slunce na vodě. "Je to tvoje oblíbené místo?" zeptala se ho.

Z jeho pohledu se vytratila intenzita, když se na ní podíval a rozesmál se. "Jen to ne," řekl. "Jen jsem ti to chtěl ukázat."

Někdo vyšel z hospody. Byl to muž v dlouhém černém elegantním kabátě. Na hlavě měl pevně nasazený cylindr. Když se podíval přes ulici, Tessa si všimla, že jeho kůže byla inkoustově modrá a vlasy i vousy měl bílé jako led. Vydal se na východ k Strandu a Tessa sledovala, jestli mu lidé budou věnovat zvědavé pohledy. Procházel mezi kolemjdoucími jako duch. Vlastně civilové, kteří prošli kolem Ďáblovy hospody, si zřejmě vůbec nevšimli ani téhle budovy. A to dokonce ani tehdy, když vysoký muž vyšel zevnitř a málem převrhl unaveně vypadajícímu muži jeho prázdný vozík. Ten se na chvíli zastavil, zmateně se rozhlédnul, pak pokrčil rameny a šel dál.

"Kdysi dávno to byla jen obyčejná hospoda," řekl Jem. "Jenže časem se tam víc a víc začali objevovat Podsvěťané. Nephilimové byli znepokojení prolínáním Říše stínů a pozemským světem. Odradili civily od chození na to místo pomocí jednoduchého kouzla, kterým je přesvědčili, že hospoda byla zavřená a na jejím místě postavili banku. Ďábel je teď výhradně jen Podsvěťanů." Jem se podíval na měsíc a zamračil se. "Je pozdě. Měli bychom jít."

Po posledním ohlédnutí za Ďáblem Tessa došla Jema, který pokračoval v nezávazném rozhovoru, zatímco pokračovali v cestě a upozorňoval ji na zajímavé věci. Třeba kostel Templářů, kde se nyní konají soudy a kde kdysi Templáři ubytovávali poutníky, kteří se vypravili do Svaté země. "Rytíři byli přátelé Nephilimů. Civilové ale samozřejmě neměli o existenci Říše stínů ani ponětí. A navíc," dodal, když vešli na osamocený most Černých kněží, "si mnozí myslí, že jsou Mlčenliví bratři původní Černí mniši. Nikdo to ale nemůže dokázat. Tohle je ono," řekl a ukázal na prostor před nimi. "Moje nejoblíbenější místo v Londýně."

Tessa se rozhlédla po mostě, ale nemohla si pomoct a divila se, co má Jem na tomhle místu tak rád. Táhnul se od jednoho břehu Temže k tomu druhému. Byl to nízký žulový most s několika oblouky. Jejich okraje byly natřeny na tmavě červeno a měsíc na ně vrhal zlatavé a jasně červené odlesky. Bylo by to krásné, kdyby nebylo železničního mostu, který se táhl na východě. Byl sice tichý a schovaný ve stínu, ale až k protějšímu břehu řeky se táhly příšerně ošklivé mříže železničního zábradlí.

"Vím, na co myslíš," řekl Jem stejně jako před chvílí před Společenstvím. "Že je ten železniční most naprosto příšerný. Ale to taky znamená, že sem lidé přicházejí jen zřídka obdivovat tenhle krásný výhled. Užívám si tady samotu. Jen se dívám na tichou řeku pod měsícem."

Šli až do středu mostu, kde se Tessa opřela o žulový pilíř a podívala se dolů. Černá Temže byla zahalená v měsíčním světle. Obrovská rozloha Londýna se táhla po obou stranách řeky. Za nimi se objevoval kousek kopule svatého Pavla. Jako kdyby na město dopadl bílý duch, všechno bylo zahalené v mlze. Ta položila přes tvrdou linii města lehce rozmazaný závoj.

Tessa se podívala znovu dolů na řeku. Z vody vycházela vůně soli, špíny a hniloby a mísila se s mlhou.

Na vodě v Londýně bylo něco zlověstného. Jako kdyby její proudy nesly váhu minulosti. Do myšlenek jí vstoupila trocha poezie. "Sladká Temže, tiše běží až do konce mé písně," řekla si napůl pro sebe. Normálně nikdy nahlas před nikým necitovala poezii, ale na Jemovi bylo něco, co jí nutilo myslet si, že ať by udělala nebo řekla cokoliv, on by jí nesoudil.

"Ten rým jsem slyšel už dřív," řekl jen. "Will mi ho citoval. Co je to?"

"Spenser. Prothalamion." Tessa se zamračila. "Zdá se, že má Will zvláštní slabost pro poezii na někoho kdo je tak ... tak ..."

"Will pořád čte a má vynikající paměť," řekl Jem. "Je toho jen velmi málo, co by si nepamatoval." Něco v jeho hlase dávalo jeho tvrzení mnohem větší váhu než by mělo mít. Nešlo jen o pouhé konstatování faktu.

"Máš rád Willa, viď?" řekla Tessa. "Myslím tím, že si ho vážíš."

"Mám ho rád jako svého bratra," řekl Jem věcně.

"Můžeš mi to říct," řekla Tessa. "Jakkoliv hnusně se chová ke všem okolo, tebe má rád. Je na tebe hodný. Co jsi vlastně udělal, že s tebou jedná jinak, než se všemi ostatními?"

Jem se opřel bokem o zídku a upřel svůj pohled do dálky. Zamyšleně poklepával prsty na vrchol své hole. Tessa využila jeho rozptýlení, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Obdivovala jeho zvláštní krásu v měsíčním světle. Všechno na něm mělo stříbrnou nebo popelavou barvu. Ne jako všechny barvy okolo - modré, černé a zlaté.

Nakonec řekl: "Nevím, opravdu. Kdysi to bylo proto, že jsme byli oba bez rodičů a proto, že jsme byli stejní."

"Já jsem taky sirotek," připomněla mu Tessa. "A Jessamine jakbysmet. Nemyslí si, že je stejný jako my."

"Ne. To nemyslí." Jemovi oči byly ostražité, jako kdyby tu bylo něco, co před Tessou tají.

"Nerozumím mu," řekla Tessa. "V jednu chvíli se chová normálně a v tu další najednou úplně obrátí. Nedokážu se rozhodnout jestli je krutý, laskavý nebo nenávistný."

"A záleží na tom?" zeptal se Jem. "Je nutné učinit tohle rozhodnutí?"

"Tenkrát v noci," pokračovala Tessa, "ve tvém pokoji, když vešel dovnitř řekl, že pil celou noc, ale pak, později, když jsi - prostě později se zdál být okamžitě střízlivý. Viděla jsem svého bratra opilého. Vím, že to nezmizí za okamžik. Dokonce i moje teta mu musela chrstnout kyblík studené vody do tváře, aby ho vytrhla z jeho otupělosti. Nemyslím si, že byl pod vlivem alkoholu. A navíc z něj ani nebyl cítit a druhý den ráno mu nebylo ani trošku špatně. Ale proč by lhal a říkal, že je opilý, kdyby nebyl?"

Jem vypadal rezignovaně. "A to je hlavní tajemství Willa Herondala. Taky jsem přemýšlel nad tou samou věcí. Jak toho mohl někdo vypít tolik, kolik tvrdil, že vypil a přežít? A ještě k tomu bojovat tak jako on? A tak jsem se za ním jednou v noci vydal."

"Sledovals ho?"

Jem se na ní křivě usmál. "Jo. Odešel a prohlašoval, že jde na nějaké dostaveníčko nebo něco podobného. Sledoval jsem ho. Kdybych věděl, co mě čeká, vzal bych si pevnější boty. Celou noc chodil městem. Od Svatého Paula, k trhu v Spitalfields a nakonec na ulici Whitechapel. Pak šel dolů k řece a potuloval se po přístavu. Nikdy mu nepřestanu říkat osamocená duše. Vypadal jako duch. Druhý den ráno pro mě měl připravený nemravný příběh s falešným dobrodružstvím. Nikdy jsem po něm nechtěl vědět pravdu. Pokud si mi přeje lhát, pak k tomu musí mít dobrý důvod."

"Lže ti a ty mu i přesto věříš?"

"Ano," řekl Jem. "Věřím mu."

"Ale-"

"Neustále lže. Vždycky si vymyslí nějaký příběh, aby na něj vrhal to nejhorší světlo."

"Pak ti tedy řekl, co se stalo s jeho rodiči? Byla to pravda nebo jen další lež?"

"Ne tak docela. Částečná," řekl Jem po dlouhém odmlčení. "Vím, že jeho otec odešel od Nephilimů ještě předtím, než se Will narodil. Zamiloval se do obyčejné smrtelnice. Když jí Rada odmítla přijmout mezi Temné lovce, opustil Clavy a přestěhoval se s ní do velmi odlehlé části Walesu, kde si myslel, že už mu nebudou zasahovat do života. Clavové zuřili."

"Willova matka byla civilka? Chceš tím říct, že je Temný lovec jen z poloviny?"

"Krev Nephilimů u něj dominuje," řekl Jem. "To je důvod, proč existují tři pravidla která se vztahují k tomu, kdy se smí odejít od Claveů. Nejdřív musíš zpřetrhat všechny kontakty s Temnými lovci, se kterými ses kdy setkala. Dokonce i s vlastní rodinou. Nikdy s tebou znovu nemůžou promluvit. A ani ty nemůžeš mluvit s nimi. Za druhé, není možné žádat Clavey o pomoc. Bez ohledu na to, v jak velkém jsi nebezpečí. A za třetí ..."

"Co je za třetí?"

"I když opustíš Clavey," řekl Jem, "stále si ještě můžou uplatnit nárok na tvé děti."

Tessa se zachvěla. Jem stále zíral na řeku, jako kdyby mohl vidět Willa na její stříbrné hladině. "Každých šest let," řekl, "dokud dítěti není osmnáct let, chodí k rodině zástupce Claveů a ptá se, zda by děti chtěli opustit své rodiny a připojit se k Nephilimům."

"Nedovedu si představit, že by to někdo udělal," řekla Tessa zděšeně. "Myslím tím, nikdy bys už potom nemohl promluvit se svou rodinou, ne?"

Jem zavrtěl hlavou.

"A Will s tím souhlasil? I přes to všechno se připojil k Temným lovcům?"

"Odmítl. Dvakrát to odmítl. Pak, jednoho dne, když bylo Willovi něco přes dvanáct, zaklepal na dveře Společenství a otevřela mu Charlotte. Myslím, že jí mohlo být tak osmnáct. Will tam stál na schodech. Řekla mi, že byl pokrytý prachem a špínou, jako kdyby spal na ulici. Řekl: Jsem Temný lovec. Jeden z vás. Musíte mě vzít dovnitř. Nemám, kam jinam bych šel."

"Tohle řekl? Will?"

Zaváhal. "Chápej, tohle všechno jsou informace, které mi řekla Charlotte. Will se o tom nikdy nezmínil ani slovem. Ale ona tvrdí, že řekl přesně tohle."

"Nerozumím tomu. Jeho rodiče - jsou mrtví nebo ne? Kdyby nebyli, určitě by ho přišli hledat."

"Přišli," řekl Jem tiše. "Charlotte mi řekla, že několik týdnů potom, co přišel Will, dorazili i jeho rodiče. Přišli ke dveřím Společenství. Mlátili do nich, volali ho. Charlotte šla do Willova pokoje, aby se ho zeptala, jestli je chce vidět. Zalezl si pod postel a dal si ruce přes uši. Nevylezl ven. Nestaral se o to, co dělali. Neviděl je. Myslím, že když to Charlotte konečně vzdala, poslala je pryč. Nebo odešli z vlastní vůle. Nejsem si jistý."

"Poslala je pryč? I když bylo jejich dítě ve Společenství? Měli právo-"

"Ne. Neměli žádné právo." Jem mluvil jemně, ale něco v jeho hlase nutilo Tessu si myslet, že je myšlenkami někde úplně jinde. Někde u měsíce. "Will se rozhodl připojit se k Temným lovcům. Jakmile učinil tohle rozhodnutí, už na něj neměli žádné právo. Zákony a povinnosti ke Clavům je donutily odejít."

"A ty ses ho nikdy nezeptal proč?"

"Kdyby chtěl, řekl by mi to," odpověděl jí Jem. "Ptala ses, proč si myslím, že se ke mně chová líp než k ostatním lidem. Myslím si, že je to právě proto, že jsem se ho nikdy nezeptal proč."

Křivě se na ní usmál. Studený vzduch vehnal červenou barvu do jeho tváří a oči mu zářily. Jejich ruce byly na zábradlí velmi blízko u sebe. Na krátkou, velmi zvláštní chvíli, si Tessa myslela, že Jem brzy položí ruku na tu její, ale jeho pohled sklouzl z ní na něco na mostě. Zamračil se. "Trochu pozdě na procházku, ne?"

Následovala jeho pohled a viděla temné siluety ženy a muže, kteří k nim přicházeli přes most. Muž měl na sobě plstěný klobouk a tmavý vlněný kabát, žena měla ruku propletenou jeho paží. Tvář měla obrácenou k té jeho. "Pravděpodobně si myslí to samé o nás," řekla Tessa. Podívala se Jemovi do očí. "A tys přišel do Společenství, protože jsi neměl kam jít? Proč jsi nezůstal v Shanghai?"

"Moji rodiče řídili tamní Apolečenství," řekl Jem, "ale byli zavražděni démonem. Jmenoval se Yanluo." Jeho hlas byl překvapivě klidný. "Potom, co umřeli, si všichni mysleli, že by pro mě bylo nejbezpečnější, kdybych opustil zemi pro případ, že by si ten démon nebo jeho stoupenci přišli i pro mě."

"Ale proč jsi tady, proč Anglie?"

"Můj otec byl Brit. Mluvil jsem anglicky. Zdálo se to jako rozumné řešení." Jemův tón byl vyrovnaný jako vždy, ale Tesse se zdálo, že je tu něco, co jí neříká. "Myslel jsem, že bych se tu mohl cítit jako doma mnohem víc, než v Idris, kde ani jeden z mých rodičů nikdy nebyl."

Pár, který přecházel přes most, se zastavil u zábradlí a zdálo se, že muž ukazuje na obrys železničního mostu. Když mluvil, žena přikyvovala. "A ty ses - cítíš se tu jako doma?"

"Ne tak docela," řekl Jem. "Jedna z prvních věcí, které jsem si po příjezdu uvědomil byla ta, že můj otec na sebe nikdy nemyslel jako na Brita způsobem, jakým to dělají všichni Angličané. Skuteční Angličané jsou nejdřív Briti, a teprve potom až muži. Cokoliv jiného, třeba to, že jsou lékaři, soudci nebo majitelé nemovitostí je až na třetím místě. Pro Temné lovce je to ale jiné. My jsme v první řadě Nephilimové, teprve potom bereme v úvahu město, kde jsme se narodili a kde žijeme. A pokud jde o třetí místo - není žádné třetí místo. Vždy jsme prostě jen Temní lovci. Když se na mě podívají ostatní Nephilimové, vidí jen Temného lovce. Ne jako civilové, kteří mě vidí jako kluka, který určitě pochází ze zahraničí a nikdy mezi ně nemůže úplně zapadnout."

"Z jedné poloviny jsi někdo a z té druhé jsi někdo úplně jiný," řekla Tessa. "Jako já. Ale ty aspoň víš, že jsi člověk."

Jemův výraz změkl. "Stejně jako ty. Jsi člověk vším, na čem opravdu záleží." Tessa ucítila, jak jí začínají vlhnout oči. Ohlédla se a uviděla, že měsíc zašel za mrak, který utlumil jeho perleťový lesk. "Myslím, že bychom se měli vrátit. Ostatní už musejí mít strach."

Jem k ní přešel a nabídnul jí svou ruku. Procházející dvojice si Jem všiml ještě předtím, než se najednou ocitla před nimi a zablokovala jim cestu. I když se museli pohybovat neuvěřitelně rychle, aby se dostali na druhou stranu mostu za tak krátkou dobu, teď se tam děsivě tyčili a opírali se o sebe rameny. Ženina tvář byla schovaná ve stínu prosté kapuce a muž jí měl skrytou pod kloboukem.

Jem sevřel Tessinu paži, ale jeho hlas byl klidný, když promluvil. "Dobrý večer. Je tu něco, s čím bychom vám mohli pomoct?"

Ani jeden z nich nepromluvil, ale udělali krok k nim. Ženina sukně zašustila ve větru. Tessa se rozhlédla kolem. Nikdo jiný na mostě ani na nábřeží okolo nich nebyl. Pod zataženým měsícem se zdál Londýn naprosto pustý.

"Promiňte," řekl Jem. "Byl bych rád, kdybyste nechali mě a mojí společnici odejít." Udělal krok vpřed a Tessa ho následovala. Teď byli tichému páru velmi blízko. Když vyšel měsíc zpoza mraku, zaplavil most stříbrným světlem a osvětlil tvář muže v plstěném klobouku. Tessa ho okamžitě poznala.

Rozcuchané vlasy, široký zlomený nos a zjizvená brada. Ze všeho nejvíc na něm ale byly nápadné jeho vypoulené oči. Stejné, jako měla žena, která stála vedle něj. Její prázdný pohled, který upírala na Tessu, jí připomínal ten Mirandin.

Ale ty jsi mrtvá. Will tě zabil. Viděla jsem tvé tělo. Tessa zašeptala. "To je on, kočí. Patří k Temným sestrám."

Kočí se zasmál. "Patřil jsem," řekl, "Magisterovi. Když mu sloužili Temné sestry, sloužil jsem jim. Teď už znovu sloužím jemu."

Hlas kočího byl stejný, jako si ho Tessa pamatovala - trochu silný, s přehnanou artikulací a téměř zlověstnou jemností. Oproti Tesse Jem vypadal celkem v klidu. "Kdo jste?" zeptal se. "Proč jste nás sledovali?"

"Magister nás pověřil, abychom vás sledovali," řekl kočí. "Jste Nephilimové. Jste zodpovědní za zničení jeho domu, zničení jeho lidu a Dětí noci. Jsme tady, abychom vám doručili zprávu o vyhlášení války. A taky jsme tu pro tu dívku." Obrátil oči k Tesse. "Je majetek Magistra. Dostane jí."

"Magister," řekl Jem a jeho oči byly v měsíčním světle stříbrné. "Máš na mysli de Quinceyho?"

"Nezáleží na tom, jaké jméno mu dáte. Je Magister. Řekl nám, ať vám doručíme tuhle zprávu. Ta zpráva je, že se blíží válka."

Jem pevně sevřel svou hůl. "Sloužíte de Quinceymu, ale nejste upíři. Co jste?"

Žena stojící vedle kočího vydala podivný vzdech. Jako kdyby zapískal vlak. "Dej si pozor, Nephilime. Tak, jak jsi zabil ostatní, budeš zabit i ty. Nemůže tě proti tomu ochránit tvůj anděl, a dokonce ani Bůh či Ďábel."

Tessa se začala otáčet směrem k Jemovi, ale on už byl v pohybu. Jeho ruka se vyhoupla a chytila vršek hole. Objevil se blesk. Z konce hole vystřelila ostrá a třpytivá čepel. Díky rychlé Jemově otočce, se stačil vrhnout kupředu a zaseknout jí kočímu do hrudi. Muž se zapotácel a z krku mu vyšel překvapený hluk podobný zavrčení.

Tessa se zhluboka nadechla. Košile kočího byla rozříznutá a ona s úžasem zírala na otevřenou ránu, pod kterou nebylo vidět ani tělo, ani krev, ale jen zářící kov, do kterého Jemova čepel ostře zajela. Jem vytáhl ostří zpět a nadechnul se. Jeho pocit zadostiučinění se mísil s úlevou.

"Věděl jsem to-"

Kočí zavrčel. Jeho ruce se zanořily do kabátu a vytáhl dlouhý zoubkovaný nůž, který používají řezníci na řezání kostí. Žena, která muže povzbuzovala k akci, se pomalu vydala k Tesse. Měla natažené ruce bez rukavic. Její pohyby byly trhané a nerovnoměrné, ale velmi rychlé. Mnohem rychleji, než si Tessa myslela, že by se někdy někdo mohl pohybovat, společnice kočího postupovala k Tesse. Tvář měla bez výrazu a ústa měla pootevřená. Něco uvnitř kovově zářilo. Neměla jícen, pomyslela si. A nejspíš ani žádný žaludek. Její ústa končila plátkem kovu za zuby.

Tessa ustupovala, dokud zády nenarazila do zábradlí. Podívala se na Jema, ale ten se potýkal s kočím, který se na něj vrhnul. Jem po něm znovu sekl ostřím, ale zdálo se, že to muže jen trochu zpomalilo. Na kočím visela jeho košile i kabát v roztrhaných hadrech, které odhalovaly její kovový krunýř pod nimi.

Žena skočila na Tessu. Ta se ale vrhla stranou a ona těžkopádně narazila do zábradlí před ní. Zdálo se, že necítí žádnou bolest. Stejně jako kočí. Strnule se napřímila a vydala se znovu směrem k Tesse. Zdálo se, že jí rána poškodila levou ruku, která visela v divném úhlu po jejím boku. Otočila se k Tesse a pravou rukou jí prsty uchopila za zápěstí. Její stisk byl natolik pevný, že Tessa vykřikla, když se jí malé kosti v zápěstí rozhořely bolestí. Zaťala nehty do ruky, která jí držela. Prsty se zanořila hluboko do hladké a měkké kůže. Ta se z ní sloupla jako slupka od banánu. Tessa drsně škrábla nehty po kovu. Přejel jí mráz po zádech.

Pokusila se trhnout rukou pryč, ale jen se jí podařilo přitáhnout si k sobě ženu ještě blíž. Vydala ze sebe nepříjemný zvuk a oči jí změnily barvu na černou. Vypadaly jako hmyzí. Tessa se vyhoupla zpátky na nohy a chtěla jí kopnout-

Pak se náhle ozval tříštivý zvuk, když se kov setkal s kovem. Jemova čepel sjela po ženině ruce a uprostřed lokte se jí objevil čistý řez. Pustila Tessu. Ta překvapeně spadla dozadu na zem a třela si bolestivé zápěstí. Žena sebou trhla směrem k Jemovi a začala vydávat bzučivý zvuk. Udělal výpad vpřed a zaútočil na ženu holí. Donutil jí o krok ustoupit a pak znovu a znovu, dokud nenarazila na zábradlí mostu tak silně, že ztratila rovnováhu. Bez hlesnutí přepadla a spadla do vody. Když Tessa doběhla k zábradlí, už zmizela pod povrchem. V místě kde zmizela se neobjevily žádné bubliny.

Tessa se otočila zpátky. Jem držel hůl a ztěžka dýchal. Na straně tváře měl ránu, ze které mu tekla krev. Jinak ale vypadal nezraněný. V ruce měl zbraň a díval se na shrbenou siluetu u jeho nohou. Hýbala se a trhala sebou. Viděla záblesky kovu mezi jeho roztrhaným oblečením. Když se Tessa přiblížila, viděla, že je to kočí. Svíjel se a škubal sebou. Jeho hlava byla oddělená od těla čistým řezem. Tmavá tekutina vytékala z pahýlu jeho krku a barvila zem.

Jem natáhl ruku a projel si s ní potem navlhlé vlasy. Rozmazal si tím krev přes tvář. Třásla se mu ruka. Tessa se váhavě dotkla jeho ramena. "Jsi v pořádku?"

Jeho úsměv byl slabý. "To bych se spíš měl ptát já tebe." Mírně se otřásl. "Ty mechanické potvory mě znervózňujou. Oni-" Odmlčel se a podíval se za ní.

Na jižním konci mostu se k nim přibližovalo nejméně půl tuctu dalších mechanických stvoření. I přes jejich trhavé pohyby se pohybovali rychle - téměř se řítili vpřed. Byly už v třetině jejich cesty přes most.

Jem rychle nechal čepel zajet zpátky do své hole. Chytil Tessu za ruku a zašeptal. "Běž."

A běželi. Tessa svírala jeho ruku a naposledy se za nimi vystrašeně podívala. Stroje se dostali až do středu mostu a pohybovali se směrem k nim. Pomalu nabírali na rychlosti. Tessa si všimla, že to byli muži. Měli na sobě stejné vlněné kabáty a klobouky jako kočí. Jejich obličeje se leskly v měsíčním světle.

Jem a Tessa doběhli až na konec mostu a Jem ji pevně držel, když se řítili po schodech dolů. Uklouzla na vlhkém kameni, ale on ji zachytil. Hůl mu nešikovně spadla dozadu. Cítila, jak se jeho hruď zvedá a zase klesá proti té její. Jako kdyby lapal po dechu. Ale on přece nemohl být zadýchaný, ne? Byl to Temný lovec. Podle Kodexu by měl uběhnout alespoň míli. Jem se od ní odtáhl. Viděla, že je jeho obličej napjatý. Jako kdyby měl bolesti. Chtěla se ho zeptat, jestli není zraněný, ale nebyl čas. Slyšela za nimi na schodech rachotivé kroky. Jem sebral hůl a beze slova ji vzal za zápěstí a táhnul jí za sebou.

Minuli nábřeží osvětlené pouhým světlem pouličních lamp. Jem se otočil na stranu a vběhl s ní do úzké uličky mezi dvěma domy. Cesta se svažovala nahoru, pryč od řeky. Vzduch tu byl zatuchlý a těžký. Dlažební kostky byly kluzké a špinavé. Nad hlavami jim jako duchové vlály z oken záclony. Tessiny nohy křičely bolestí v jejích módních botách. Srdce jí bušilo v hrudi, ale nezpomalovali. Slyšela bytosti za nimi. Slyšela bzučení. Jejich kroky se zdály pořád blíž a blíž.

Ulička se rozšiřovala do široké ulice. Před nimi se objevila hrozivá budova Společenství. Uháněly k vstupní bráně. Jem ji otevřel, vběhli dovnitř a pak za nimi zabouchl. Nakonec zamknul vrata. Tvorové doběhli až k nim. Narážely do brány a Tesse to připomínalo šrouby bušící do železa. Ozval se příšerný zvuk.

Tessa se otočila a zírala. Mechanické stroje byly přitisknutí k bráně a prostrkávali ruce dovnitř mezerami. Rozhlédla se kolem sebe. Jem stál vedle ní. Byl bílý jako papír. Jednu ruku si tiskl k boku. Sáhla po jeho ruce, ale on ustoupil mimo její dosah. "Tesso." Jeho hlas byl roztřesený. "Dostaň se do Společenství. Musíš se dostat dovnitř."

"Je ti něco? Jeme jsi zraněný?"

"Ne," jeho hlas byl tichý.

Od brány se ozval chrastivý zvuk a Tessa se tam podívala. Jeden z mužů protáhl svojí ruku dírou v bráně a začal se potýkat s železným řetězem, který jí držel uzavřenou. Fascinovaně a s hrůzou zírala na to, jak tahá za smyčku z kovu s takovou silou, že se mu kůže odloupávala od prstů a ukazovala jeho kovové ruce. Měl neuvěřitelnou sílu. Kov se v jeho sevření deformoval a kroutil. Trvalo jen několik minut, než řetěz povolil a zlomil se.

Tessa popadla Jema za paži. Jeho kůže byla na dotek horká. Cítila to i přes jeho oblečení. "Pojď."

S povzdechem se od ní nechal dotáhnout až k bráně kostela. Potácel se a těžce se o ní opíral. Jeho dech mu chrastil v hrudi. Vrhli se nahoru po schodech. Jem se vymanil z jejího sevření hned, když dosáhli vrcholu schodiště. Dopadl na zem na kolena a prošel jím dusivý kašel. Celé jeho tělo bylo jako v křeči.

Brána se rozlétla. Mechanická stvoření se pomalu hrnula dovnitř vedená tím, který roztrhl řetěz na bráně. Jeho ruce zbavené kůže v měsíčním světle zářily.

Vzpomínka na to, že musela mít krev Temných lovců k tomu, aby otevřela dveře, Tessu donutila sáhnout po zvonu, který byl hned vedle ní a silně do něj praštit. Neozval se ovšem žádný zvuk. Byla zoufalá. Otočila se zpátky k Jemovi, který se stále krčil na zemi. "Jeme! Jeme, prosím, musíš otevřít ty dveře-"

Zvedl hlavu. Měl otevřené oči, ale nebyla v nich žádná barva. Byly celé bílé. Viděla, jak se v nich odráží měsíc. "Jeme!"

Pokusil se zvednout na nohy, ale podlomila se mu kolena a on klesl k zemi. Z koutků úst mu začala téct krev. Hůl mu vypadla z ruky a téměř udeřila Tessu do nohy.

Tvorové dosáhli schodů a začali se šplhat nahoru. Pomalu se kymáceli. V čele byl stále ten s rozedranýma rukama. Tessa se vrhla na dubové dveře a začala do nich bušit pěstmi. Slyšela duté odrazy jejích ran na druhé straně. Byla zoufalá. Společenství bylo tak velké a ona neměla čas.

Nakonec to vzdala. Odvrátila se od dveří. Byla zděšená, když viděla, že vůdce těch stvoření už došel k Jemovi a skláněl se nad ním. Jeho kovové ruce se dotýkaly jeho hrudi.

S výkřikem popadla Jemovu hůl a zamávala s ní proti němu. "Jdi od něj!" zakřičela.

Tvor se napřímil a ona poprvé ve světle měsíce uviděla jeho tvář. Měl hladké rysy. Jeho obličej byl bez výrazu. Byly v něm pouze jeho oči a ústa. Neměl ale žádný nos. Zvedl ruce, které byly obarvené Jemovou tmavou krví. Jem ležel nehybně. Měl roztrhanou košili a kolem něj se pomalu šířila jeho krev. Tessa na to v hrůze zírala. Mechanický muž zavrtěl krvavými prsty a jako v nějaké grotesce se otočil, skočil ze schodů dolů a utíkal rychle jako pavouk. Vyběhl z brány a ztratil se jí z dohledu.

Tessa se pohnula směrem k Jemovi, ale ostatní stroje se pohybovali tak rychle, že jí okamžitě zablokovaly cestu. Všichni měly prázdné výrazy jak jejich vůdce. Jako kdyby byly všichni nedokončení kvůli nedostatku času.

Se zavrčením po ní sáhla dvojice kovových rukou. Ohnala se po útočníkovi holí. Téměř naslepo. Zasáhla mužovu tvář. Cítila dopad dřeva na kov a zvedla ruku s holí. Odpotácel se na stranu, ale jen na moment. Jeho hlava s neuvěřitelnou rychlostí vystřelila zpátky. Znovu se po něm ohnala holí. Tentokrát zasáhla rameno. Zavrávoral. Pohnul ale jednou rukou a vytrhl hůl z jejího sevření takovou silou, že jí spálil kůži na ruce. Tessa si vzpomněla na to, jak bolestivé bylo Mirandino sevření, když automat popadl hůl a s ohromující silou jí zlomil o koleno. Vydala příšerný praskavý zvuk. Tessa se otočila ve snaze utéct, ale kovové ruce jí sevřely ramena a trhnutím jí donutily vrátit se. Snažila se vyprostit-

A dveře Společenství se rozlétly. Světlo v nich jí na okamžik oslepilo. Neviděla nic kromě obrysů temných postav, které stály ve světle, které vycházelo z vnitřku kostela. Něco za její hlavou zapískalo a letmo se dotklo její tváře.

Ozval se skřípavý zvuk, když kov narazil do kovu a pak stisk mechanického stvoření ochabl. Svalilo se dozadu na schody. Začalo se dusit.

Tessa vzhlédla. Nad ní stála Charlotte. Obličej měla bledý a v ruce držela ostrý kovový disk. Další stejný disk byl pohřbený v hrudi stvoření, které jí předtím drželo. Byl zkroucený a stočený do klubíčka, jako nefunkční hračka. Z tržné rány na krku mu létaly modré jiskry.

Kolem něj se točily a kymácely další mechanické stroje, zatímco se k nim blížili ostatní Temní lovci. Henry se oháněl svým andělským ostřím a otevíral s ním hruď jednoho automata po druhém. Odesílal je potácející se a škubající se do stínů. Vedle něj byl Will. Sekal do tvorů něčím co vypadalo jako kosa znovu a znovu s takovou zuřivostí, že z nich prýštila fontána modrých jisker. Charlotte sešla po schodech dolů a házela po nich své disky. Hlava jednoho kovového monstra se svalila k zemi s odporným hlukem. Zhroutil se k zemi a nechal ze sebe unikat kovové jiskry a černý olej.

Poslední dvě stvoření vzala rozum do hrsti. Otočili se a utíkali k bráně. Henry se za nimi s Charlotte v patách vrhl, ale Will nechal klesnout svou zbraň, otočil se a utíkal zpátky ke schodům. "Co se stalo?" zakřičel na Tessu. Dívala se na něj. Byla příliš zmatená na to, aby mu odpověděla. Zvýšil hlas a Tessa v něm uslyšela nádech zuřivé paniky. "Je ti něco? Kde je Jem?"

"Nejsem zraněná," zašeptala. "Ale Jem. Zhroutil se. Tam." Ukázala na místo, kde ležel Jem. Byl zhroucený ve stínu vedle dveří.

Willova tvář byla bez výrazu. Stejně jako břidlice, která je vyčištěná od křídy. Aniž by se na ní znovu podíval, vyběhl nahoru po schodech a klekl si k Jemovi. Něco mu šeptal velmi tichým hlasem. Když mu neodpovídal, zvedl hlavu a zakřičel na Thomase, aby mu pomohl odnést Jema. Pak zakřičel něco dalšího, ale Tessa díky závrati, kterou najednou pocítila, neslyšela co. Možná, že křičel na ní. Možná to, že si myslel, že je to všechno její vina? Kdyby se tolik nenaštvala, kdyby neutekla a Jem nešel za ní-

Ve dveřích se objevil tmavý stín. Byl to Thomas. Měl rozcuchané vlasy a na tváři vážný výraz. Beze slova si kleknul vedle Willa. Společně zvedli Jema na nohy a okolo ramen si daly jeho paže. Spěchali s ním dovnitř bez toho, aby jí věnovali jediný pohled.

Zmatená se rozhlédla po dvoře. Něco na tom všem bylo divného. To náhlé ticho po všem tom hluku a křiku. Zničená mechanická stvoření ležela na kusy na zemi. Země byla nasáklá tmavou tekutinou, která z nich vytékala. Brána byla pootevřená. Měsíc na to všechno vrhal jasné světlo. Stejně jasné, jako když jí Jem na mostě řekl, že je člověk.