KAPITOLA 1

TEMNÝ DŮM

Mimo tohle místo z hněvu a slz

se nejasně rýsuje hrůza ze stínu

-William Ernest Henley, "Invictus"

"Sestry si přejí setkat se s vámi ve svých komnatách, slečno Gray."

Tessa položila knihu, kterou četla na noční stolek a obrátila se k Mirandě, která stála ve dveřích jejího pokoje - stejně jako každý den v tuhle dobu jí přinášela nějakou zprávu. V téhle chvíli ji Tessa požádá, aby na ní počkala na chodbě a Miranda opustí místnost. O deset minut později se vrátí a řekne jí to samé ještě jednou. Když Tessa nevyjde ani po několika dalších pokusech, Miranda ji chytí a odtáhne jí, zatímco bude Tessa křičet a kopat, když s ní bude scházet po schodech do horké a páchnoucí místnosti, kde na ní budou čekat Temné sestry.

První týden, co byla Tessa v Temném domě, kde jí drželi jako vězně, se to dělo každý den. Nakonec si ale Tessa uvědomila, že křik a kopání jí v ničem nepomůžou, že jen plýtvá svou energií. Energií, kterou bylo lepší šeřit si na jiné věci.

"Dej mi chvilku, Mirando," řekla Tessa. Služebná jí vysekla neohrabanou poklonu, vyšla ven z místnosti a zavřela za sebou dveře.

Tessa se zvedla na nohy a rozhlédla se po místnosti, která byla její vězeňskou celou už šest týdnů. Byla malá s květovanými tapetami a skromně zařízená - obyčejný dřevěný stůl s bílým krajkovým ubrusem, kde jedla, úzká mosazná postel, kde spala, popraskané umyvadlo a porcelánový džbán, kde se myla, okenní římsa, kde měla naskládané své knihy a malá židle, kde každou noc seděla a psala dopisy svému bratrovi - dopisy o nichž věděla, že nikdy nepošle. Skrývala je pod matrací, kde je Temné sestry nemohly najít. Byl to její způsob vedení deníku a ujišťování se, že jednoho dne zase uvidí Nata a bude mu je moct předat.

Přešla přes pokoj k zrcadlu, které viselo na protější zdi a uhladila si vlasy. Ukázalo se, že Temné sestry dávají přednost tomu, když nevypadá neupraveně, i když jí nedávaly nijak najevo, že by je zajímal její vzhled nebo cokoliv jiného z její minulosti - za což byla šťastná, protože její odraz v zrcadle jí nutil sebou trhnout. Oválnému tvaru jejího obličeje dominovaly prázdné šedé oči - tvář měla popelavou a bezbarvou. V jejím obličeji se neodrážela ani špetka naděje. Měla na sobě černou nelichotivou školní uniformu, kterou jí sestry daly, když přijela. I přes jejich sliby její kufr za nimi nikdy nedorazil a tak to byl jediný kus oděvu, který vlastnila. Rychle se odvrátila.

Ne vždycky sebou trhla, když se podívala do zrcadla. Nate, s jeho vzhledem dobrého kluka, byl jediný z rodiny, kdo vždycky tvrdil, že zdědila matčinu krásu. Tessa byla vždycky nadmíru spokojená se svými hladkými hnědými vlasy a šedýma očima.

I Jane Eyre a mnoho dalších knižních hrdinek měly hnědé vlasy. A nebylo tak špatné být vysoká, a to i když byla vyšší, než většina kluků jejího věku. Teta Harriet vždycky říkala, že když se umí vysoká žena krásně pohybovat, vždy vypadá jako královna.

Ačkoliv ona teď nevypadala zrovna jako královna. Vypadala pobledle, unaveně a celkově připomínala spíš vyděšeného strašáka. Napadlo jí, jestli by jí Nate ještě poznal, když by jí teď uviděl.

Jako kdyby se srdce v její hrudi zmenšilo. Nate. On byl ten, kvůli kterému tohle všechno dělala. Občas jí chyběl tolik, že se cítila jako rozbité sklo. Bez něj byla na světě úplně sama. Už tu pro ní nikdo nebyl. Nikdo na světě se už nestaral o to, jestli žije nebo jestli je mrtvá. Někdy jí hrůza z téhle myšlenky přemohla a uvrhla ji do bezedné temnoty, ze které nebylo návratu. Pokud na celém světě není nikdo, kdo by se o vás staral, je vůbec ještě nějaký důvod dál žít?

Zvuk zámku na dveřích náhle přerušil její myšlenky. Dveře se otevřely a na prahu stála Miranda.

"Je čas. Pojďte se mnou. Hned," řekla. "Paní Černá a paní Temná čekají."

Tessa se na ní znechuceně podívala. Nedokázala odhadnout, jak stará Miranda byla. Devatenáct? Dvacet pět? Na jejím hladkém kulatém obličeji bylo něco nestárnoucího. Její vlasy barvy vody ze stoky měla stáhnuté za uši do přísně staženého culíku. Přesně jako oči kočího Temných sester, i ty její byly vystouplé jako oči žáby a vypadala, jako kdyby byla neustále něčím překvapená. Tessu napadlo, že musejí být příbuzní.

Když šli po schodech dolů, Miranda pochodovala vedle ní svým naprosto nepůvabným, kulhavým krokem. Tessa zvedla ruku a dotkla se řetízku kolem krku, na které měla pověšený svůj strojek z hodinek. Byl to zvyk - něco, co udělala pokaždé, když viděla Temné sestry. Cítila, že jí řetízek kolem krku nějak uklidňuje. Držela ho celou dobu, zatímco scházeli patro po patru. V Temném domě bylo několik pater plných chodeb, i když Tessa neviděla žádnou jinou místnost kromě pokoje Temných sester, toho svého a schodiště. Konečně dorazili do ponurého sklepa. Tady dole bylo vlhko. Stěny byly díky tomu nepříjemně lepkavé, ačkoliv sestrám to bylo zřejmě jedno. Jejich kancelář byla vepředu. Vcházelo se do ní dvoukřídlými dveřmi. Úzká chodba vedla opačným směrem a mizela ve tmě. Tessa neměla tušení, co leží na konci chodby, ale něco na tloušťce stínů jí říkalo, že bude ráda, když to nikdy nezjistí.

Dveře do kanceláře sester byly otevřené. Miranda neváhala a vkročila dovnitř. Tessa jí s velkou nechutí následovala. Nenáviděla tuhle místnost víc, než cokoliv jiného na téhle planetě.

Ze začátku bylo uvnitř vždycky horko a vlhko jako v bažině, i když nebe venku bylo šedivé a deštivé. Zdálo se, že zdmi dovnitř prosakuje vlhkost a čalouněné pohovky a sedačky vždycky kvetly plísní. Smrdělo to tu divně, jako břehy Hudsonu v horkém dni: voda, odpadky a bahno.

Sestry už tam jako vždycky byly. Seděly za svým obrovským stolem. Měly na sobě své obvyklé barvy, paní Černá byla v zářivě lososových šatech a paní Černá v šatech z paví modři. Nad saténem v brilantních barvách ale byly jejich tváře, které vypadaly jako šedé balóny. Obě měly na sobě rukavice i přesto, že bylo v místnosti horko.

"Teď nás nech, Mirando," řekla paní Černá, která svým kyprým prstem v bílé rukavici zrovna ze stolu odsouvala velký mosazný glób. Tessa se mnohokrát pokoušela podívat se na zeměkouli víc zblízka - něco na tom, jak byly rozestavěné kontinenty nebylo v pořádku, a to zejména v prostoru Evropy- jenže sestry jí od něj mnohokrát odehnaly. "A zavři za sebou dveře."

Bez jakéhokoliv výrazu udělala Miranda o co jí žádaly. Tessa se snažila nenadskočit, když se za ní zavíraly dveře, a tím i uzavřela ten poslední přísun čerstvého vzduchu do tohohle zatuchlého prostoru.

Paní Temná naklonila hlavu na stranu. "Pojď sem, Terezo." Z těchhle dvou žen byla přátelštější - snažila se dosáhnout svého přemlouváním a přesvědčováním. Její sestra k tomu ale používala facky a hrozby. "A vezmi si tohle."

Držela něco, co vypadalo jako zašlá růžová textilie -nejspíš mašle. Dřív to mohla být dívčí stuha do vlasů. Byla zvyklá brát do rukou věci, které jí dávaly Temné sestry. Věci, které kdysi patřily různým lidem: jehlice do kravat, hodinky, smuteční šperky a dětské hračky. Jednou dokonce i tkaničky do bot a jednou náušnice, které byly potřísněné krví.

"Vezmi si to," řekla paní Temná s náznakem netrpělivosti v hlase. "A vykonej Přeměnu."

Tessa vzala stuhu. Ležela jí v ruce, lehká jako křídla můry. Temné sestry se na ní lhostejně dívaly. Vzpomněla si na knihy, které četla. Romány, ve kterých byli hlavní hrdinové zkoušeni. Třeba když seděl třesoucí se Bailey na lavici obžalovaných a modlil se, aby zněl verdikt nevinen. Často měla pocit, že tím, že je zavřená v tom pokoji, je sama za něco souzená, aniž by věděla z jakého zločinu je obviněná.

Obrátila stuhu v ruce a vzpomínala na to, jak jí poprvé daly Temné sestry nějakou věc - dámskou rukavici s perleťovými knoflíčky na zápěstí. Křičeli na ní, aby jí změnila, fackovali jí a třásli s ní znovu a znovu. Rostla v ní hysterie, protože netušila, o čem to mluví a co po ní chtějí, aby udělala.

Neplakala, i když chtěla. Tessa nenáviděla, když brečela a to zejména před lidmi, ke kterým neměla důvěru. A ona věřila jen dvěma lidem na světě. Jeden byl mrtvý a ten druhý uvězněný. Řekli jí to. Temné sestry jí řekli, že mají Nata, a že když neudělá, co po ní chtějí, zemře. Ukázali jí jeho prsten, který dřív patřil otci - nyní potřísněný krví- aby jí to dokázali. Nenechali jí dotknout se ho nebo ho vzít do ruky. Ucukli s ním, když se po něm natáhla, jenže ona ho poznala. Byl Nateův.

Po tom už udělala všechno, co jí řekli. Pila lektvary, které jí dali, hodiny mučivě cvičila jen kvůli tomu, že to po ní chtěli. Řekli jí, aby si představila sama sebe jako hlínu. Jak je tvárná a kyprá na hrnčířském kruhu. Jak je její forma amorfní a proměnlivá. Řekli jí, aby se vžila do věcí, které jí dávali do rukou, aby si je představila jako živé bytosti a čerpala jejich ducha k tomu, aby je oživila.

Trvalo týdny, kdy se jí poprvé podařila Proměna. Bylo jí z toho tak mizerně a cítila tak příšernou bolest, že se pozvracela a omdlela. Když se probudila, ležela na jednom z rozpadávajících se lehátek v pokoji Temných sester. Někdo jí vlhkým ručníkem přejížděl po tváři. Skláněla se nad ní paní Černá. Její dech byl hořký jako ocet a její oči svítily. "Dnes sis vedla dobře, Terezo," řekla. "Velmi dobře."

Ten večer, když Tessa odešla do svého pokoje, čekaly tam na ní dárky. Na nočním stolku ležely dvě nové knihy. Temné sestry si pravděpodobně uvědomily, že čtení a romány byly Tessina vášeň. Byla tam kniha Velké očekávání a -nad všechna její očekávání- Malé ženy. Tessa objímala knihy a sama, nehlídaná ve svém pokoji, se rozplakala.

Od té doby pro ní byla Proměna čím dál tím snazší. Tessa stále nechápala, co se uvnitř ní stalo, že najednou to všechno bylo možné, ale už uměla nazpaměť sérii kroků, které jí sestry naučily. Bylo to, jako když si slepý člověk zapamatuje, kolik kroků mu trvá, než přijdou ze své postele ke dveřím pokoje. Nevěděla, co se kolem ní děje na tom tmavém podivném místě, kam jí vždycky posílali, ale věděla jak přes něj projít.

Vrátila se teď ke svým vzpomínkám a těsněji sevřela trochu rozedranou růžovou textilii. Otevřela svou mysl a nechala sestoupit tmu, aby se dostala ke spojení s osobou, která nosila vlasy sepnuté touhle stuhou a s její duší -strašidelný duch nějaké osoby- a nechala se jí vést. Byla to zlatá nit, která jí provází stíny. V místnosti kde stála bylo dusno. Slyšela hlučné dýchání Temných sester. Všechno ale zmizelo, když následovala nit. Světlo kolem ní se stalo víc intenzivní a ona se do něj zabalila, jako kdyby to byla deka.

Kůže jí začala pálit, jako kdyby do ní dostávala tisíc drobných žihadel. Tohle byla ta nejhorší část. Část, která jí přesvědčovala o tom, že umírá. Ale dokázala to. Snažila se vypadat klidně, i když se chvěla po celém těle, od hlavy až k patě. Zdálo se, že mechanický anděl kolem jejího krku tiká ještě rychleji, jako kdyby se přizpůsobil tepu jejího srdce. Tlak pod její kůží vzrostl -Tessa zalapala po dechu- a pak otevřela oči, které měla celou dobu zavřené. Tlak stále vzrůstal, až to bylo skoro neúnosné - a pak zmizel.

Bylo po všem. Tessa rychle zamrkala. Chvíli po Přeměně měla oči zamlžené, jako kdyby právě vylezla z vany. Podívala se na sebe. Její nové tělo bylo vyhublé, téměř křehké. Šaty na ní visely a dotýkaly se podlahy u jejích nohou. Měla před sebou sepnuté ruce. Byly bledé a hubené s rozpraskanými prsty a okousanými nehty. Neznámé, cizí ruce.

"Jaké je tvoje jméno?" zeptala se paní Černá. Zvedla se na nohy a dívala se na Tessu. Její bledé oči hořely. Vypadala skoro hladově.

Tessa nemusela odpovídat. Ta dívka, v jejíž kůži teď byla, odpověděla za ní. Mluvila způsobem, jakým mluví média, když v sobě mají nějakého ducha - Tessa nenáviděla, když o tom musela takhle přemýšlet. Tohle bylo mnohem intimnější a ještě děsivější.

"Emma," řekl hlas, který vycházel z Tessy. "Slečna Emma Bayliss, madam."

"A kdo jste, Emmo Bayliss?"

Hlas jí odpovídal, ale slova vycházela z úst Tessy. Přinášely sebou obrazy. Narodila se v Cheapside, Emma byla z šesti dětí. Její otec byl mrtvý a její matka rozvážela mátovou vodu v East Endu. Emma se naučila šít, když byla ještě malé dítě, aby vydělala nějaké peníze. Noci strávila sezením u stolu v kuchyni a šila švy při světle svíčky z loje. Někdy, když svíčka vyhořela a už neměli žádné peníze, šla do ulic a sedla si pod jednu z plynových lamp, díky jejichž světlu mohla došít, co musela ...

"To je to, cos dělala v noci na ulici, když jsi zemřela, Emmo Bayliss?" zeptala se paní Temná. Lehce se usmívala a přejela si jazykem přes spodní ret, jako kdyby moha vycítit, co bude její odpověď.

Tessa si vzpomněla na úzkou, temnou ulici, která byla ponořená do husté mlhy. Stříbrná jehla, se kterou pracovala, odrážela slabé žluté světlo z lampy. Ozvaly se kroky, které byly tlumeny mlhou. Ruce, které se objevily ze stínu, ji uchopily za ramena. Táhly ji do tmy. Všechno bylo doprovázené jejím křikem.

Jehla a nit jí vypadly z rukou. Někdo jí vytrhl vlasy, když s ním bojovala. Krutý hlas na ní křičel slova zloby. A pak se temnotou mihla stříbrná čepel nože a zakrojila se jí do kůže. Začala krvácet. Bolest byla jako oheň. Posedl jí strach, který byl to nejhorší, co kdy v životě poznala. Kopla muže, který ji držel a úspěšně mu vykopla nůž z ruky. Ten chytil nůž a utekl. Poranění jí oslabilo. Krev jí rychle opouštěla. Zhroutila se do uličky. Najednou se za ní ozval výkřik. Věděla, že jí něco pronásledovalo a doufala, že zemře dřív, než jí to dostihne -

Přeměna se rozbila jako sklo. Tessa padla s výkřikem na kolena a malá stuha jí vypadla z ruky. Znovu to byla její ruka a její kůže- Emma odešla tak náhle, jak přišla.

Tessa už byla víckrát než jednou mimo svou mysl.

Z dálky se ozval hlas paní Černé. "Terezo? Kde je Emma?"

"Je mrtvá," zašeptala Tessa. "Zemřela v té uličce - vykrvácela."

"Dobře." Paní Temná spokojeně vydechla. "Výborně Terezo. To bylo velmi dobré."

Tessa mlčela. Přední část šatů měla nasáklou krví, ale necítila žádnou bolest. Věděla, že to nebyla její krev. Nebylo to poprvé, kdy se to stalo. Zavřela oči a ponořila se do tmy. Snažila se přesvědčit sama sebe, že se necítí slabá.

"Měli jsme jí to dát už dřív," řekla paní Černá. "Ta věc se slečnou Baylisse mě trápila."

Paní Temná jí odpověděla stroze. "Nebyla jsem si tím jistá. Pamatuješ si, co se stalo s tou ženou Adams."

Tessa okamžitě věděla, o čem mluví. Týdny se měnila v ženu, která zemřela střelnou ránou do srdce. Krev jí zmáčela šaty a ona se okamžitě změnila zpátky. Křičela hrůzou a byla hysterická, dokud jí sestry neujistily, že je všechno v pořádku.

"Udělala neuvěřitelný pokrok, nemyslíš, sestro?" řekla paní Černá. "Když si vezmeš, s čím jsme museli pracovat na začátku. Ani nevěděla, co je."

"Máš pravdu. Byla jako nezpracovaná hlína," souhlasila paní Temná. "Opravdu jsme tu s ní dokázaly malý zázrak. Neumím si představit, že by z toho Magister nebyl potěšený."

Paní Černá zalapala po dechu. "Znamená to, že - myslíš si, že je čas?"

"Ach, absolutně, má drahá sestro. Je hotová. Zná všechno. Je čas, aby se naše Tereza setkala s pánem." Hlas paní Temné byl škodolibý. Ten zvuk byl tak nepříjemný, že z toho Tessa dostala závrať.

O čem to mluví? Kdo byl Magister?

Přes řasy se dívala, jak paní Temná bere hedvábný zvonek, kterým zavolala Mirandu, aby přišla a vzala Tessu zpátky do pokoje. Ukázalo se, že dnešní hodina je u konce.

"Snad zítra," řekla paní Černá, "nebo dokonce večer. Pokud řekneme Magisterovi, že je připravená, nedovedu si představit, že by sem okamžitě nepřispěchal."

Paní Temná vystoupila zpoza stolu a zasmála se. "Chápu, že se nemůžeš dočkat, až nás vyplatí za všechnu naší práci, drahá sestro. Ale Tereza nemůže být jen připravená. Musí být reprezentativní ... tak moc, jak to jen bude možné. Nemám pravdu?"

Paní Černá se obrátila ke své sestře a zamumlala odpověď. Ta byla ale přerušená, když se dveře otevřely a dovnitř vstoupila Miranda. Měla stejně prázdný pohled jako předtím. Podívala se na Tessu, která byla přikrčená na krvavé podlaze. Zdálo se, že to v ní nevyvolalo žádné překvapení. Pak Tessu napadlo, že už v tomhle pokoji asi viděla i horší věci.

"Vezmi tu dívku zpátky do jejího pokoje, Mirando." Z hlasu paní Černé se vytratila nedočkavost a znovu ji nahradila příkrost. "Vezmi tu věc -víš jakou, tu co jsme ti ukazovaly- a pak ji oblékni a připrav."

"Tu co ... jste mi ukázaly?" hlas Mirandy zněl prázdně."

Paní Temná a paní Černá si vyměnily znechucené pohledy a přiblížily se k Mirandě. Zablokovaly tak Tesse výhled na dívku. Tessa slyšela, jak jí něco šeptají. Zachytila jen pár slov -"šaty" a "skříň v pokoji" a "udělej všechno co je v tvých silách, aby vypadala krásně" a nakonec slyšela Tessa něco, co bylo trochu kruté, "nejsem si jistá, jestli je Miranda natolik chytrá, aby pochopila rozkazy tohohle druhu, sestro."

Zařídit, aby vypadala pěkně. Ale proč se starají o to, jestli bude vypadat pěkně nebo ne, když by jí mohly přinutit vypadat jakkoliv by chtěly? Proč záleželo na tom, jak bude vypadat? A proč by to mělo zajímat Magistera? I když z chování sester bylo dost jasné, že věří, že ho to zajímat bude.

Paní Černá odkráčela z místnosti a její sestra jí následovala. Jako vždy. Ve dveřích se paní Temná zastavila a podívala se znovu na Tessu.

"Pamatuj, Terezo," řekla, "tenhle den - nebo tahle noc, je všechno, na co jsme tě celou tu dobu připravovali." Uchopila svou sukni do kostnatých rukou. "Nezklam nás."

Hlasitě za sebou zabouchla dveře. Tessa sebou při tom hluku trhla, ale Miranda se jako vždy zdála naprosto netečná. Za celou dobu, co byla v Temném domě, tuhle dívku nebyla schopná vylekat nebo na její tváři alespoň vyvolat překvapený výraz.

"Pojď," řekla Miranda. "Musíme jít nahoru."

Tessa se pomalu zvedla na nohy. Její mysl vířila. Její život v Temném domě byl příšerný, ale ona -jak si právě uvědomila- si na něj už zvykla. Věděla, co může každý den očekávat. Tušila, že jí Temné sestry na něco připravují, ale nevěděla na co. Věřila -možná naivně- že by ji nezabily. Proč plýtvat jejich silami na její školení, pokud by jim šlo jen o její smrt?

Ale něco ve škodolibém tónu hlasu paní Temné jí nutil se nad tím pozastavit. Něco se změnilo. Dosáhly toho, co chtěly. Chystaly se dostat za to "zaplaceno". Ale kdo jim bude platit?

"Pojď," řekla Miranda znovu. "musíme tě připravit pro Magistera."

"Mirando," řekla Tessa. Mluvila tiše, jako kdyby mluvila k nervózní kočce. Miranda nikdy dřív Tesse neodpověděla na otázku, ale to neznamená, že by to nestálo za pokus. "Kdo je Magister?"

Nastalo dlouhé ticho. Miranda se dívala přímo před sebe a její tvář vypadala nepřítomně. Pak k překvapení Tessy promluvila. "Magister je velký muž," řekla. "Měla by to být pro vás pocta vzít si ho."

"Vzít si ho?" zopakovala Tessa. Šok byl pro ní tak obrovský, že náhle celý pokoj viděla jasněji - Miranda, krví potřísněný koberec, těžký mosazný glób na stole stále nakloněný do polohy, v jakém ho nechala paní Černá. "Já? Ale - kdo to je?"

"Je to velmi velký muž," řekla Miranda znovu. "Bude to pro vás čest." Přešla k Tesse. "Musíte jít se mnou."

"Ne," Tessa ucouvla. Udělala jen malý úkrok, ale bolestivě se při tom udeřila o stůl. Zoufale se rozhlédla kolem sebe. Mohla běžet, ale nikdy, když v šla v minulosti s Mirandou do téhle místnosti, neviděla žádná okna ani žádné dveře do jiných pokojů. Pokud by se schovala pod stůl, Miranda by jí jednoduše vytáhla a nějak dopravila do pokoje. "Mirando, prosím."

"Musíte jít se mnou," opakovala Miranda a málem chytila Tessu. Ta v jejích očích viděla vlastní odraz. Ucítila slabý, hořký, téměř ohořelý zápach, který se držel šatů a kůže Mirandy. "Musíte-"

Se silou, o níž nevěděla, že má Tessa chytila mosazný glób ze stolu, zvedla ho a vší silou udeřila Mirandu do hlavy. Ozval se odporný zvuk. Miranda se zapotácela a pak se narovnala. Tessa vykřikla a

upustila glób. Zírala na to, jak byla celá levá polovina obličeje Mirandy rozdrcená, jako kdyby to byla jen papírová maska, která se na jedné straně rozbila. Její lícní kost byla zlomená a ret byl rozdrcený o její zuby. Ale nebyla tu krev. Vůbec žádná krev.

"Musíte jít se mnou," řekla Miranda stejným tónem jako vždycky.

Tessa na ní zírala.

"Musíte-vy m-musíte-vy-vy-vy-vvvvvv-" hlas Mirandy se třásl a nakonec se zlomil. Pak začala něco blábolit. Přešla k Tesse a trhla sebou do strany. Začala sebou škubat a klopýtla. Tessa se otočila od stolu a začala ustupovat dál od poškozené dívky, která se teď točila. Rychleji a rychleji. Zapotácela se a místností se ozval ohromný jekot. Narazila do protější zdi - zdálo se, že jí to ochromilo. Zhroutila se na zem a zůstala ležet.

Tessa se hnala ke dveřím a ven chodbou pryč. Zastavila se jen jednou, aby se ohlédla. V tom krátkém okamžiku se zdálo, jako kdyby z dívky stoupal černý kouř, ale nebyl čas to zkoumat blíž. Tessa vyrazila do chodby a nechala za sebou dveře dokořán.

Uháněla ke schodům a spěchala po nich dolů. Málem zakopla o sukni a o jeden ze schodů si bolestivě poranila koleno. Vykřikla a vyškrábala se na nohy z místa jejího přistání, pak uháněla chodbou dál. Něco před ní bylo. Bylo to dlouhé, křivé a mizelo to ve stínu. Když běžela dál, viděla, že jsou to dveře. Zastavila se a snažila se je otevřít, ale byly zavřené. Zkoušela další a další.

Další soubor schodů vedoucích do dolního patra byl na konci chodby. Tessa běžela dolů a ocitla se v předsíni. Vypadalo to, jako kdyby byla obrovská mramorová podlaha popraskaná. Vysoká okna po obou stranách byly chráněny závěsy. Přes krajky pronikalo trochu světla. Osvěcovalo obrovské přední dveře.

Tesse poskočilo srdce. Chytila kliku, otočila s ní a otevřela dveře. Před nimi byla úzká vydlážděná ulice s řadou řadových domů na obou stranách. Vůně města udeřila Tessu. Bylo to tak dávno, kdy se nadechla venkovního vzduchu. Nebe bylo tmavě modré. Stmívalo se. Nebylo daleko do tmy. V dálce slyšela hlasy. Křik hrajících si dětí, klapot kopyt koní. Ale tahle ulice byla téměř opuštěná, s vyjímkou muže, který byl opřený v blízkosti plynové lampy a ve světle si četl noviny.

Tessa uháněla po schodech dolů směrem k postávajícímu muži a chytila ho za rukáv.

"Prosím, pane -kdybyste mi mohl pomoct-"

Otočil se a podíval se na ní. Tessa potlačila výkřik. Jeho tvář byla bílá a popelavá, jako když ho viděla poprvé v přístavu Southampton. Jeho vypoulené oči jí stále připomínaly ty Mirandiny a jeho zuby zářily jako kov, když se na ní usmál.

Byl to kočí Temných sester.

Tessa se pokusila utéct, ale už bylo příliš pozdě.