Zde můžete psát

kapitola 10

BLEDÍ KRÁLOVÉ A KRÁLOVNY

Viděl jsem bledé krále, a královny také,

bledé bojovníky, všichni byli smrtelně bledí

-John Keats, "La Belle Dame Snas Merci"

-

Zatímco kočár drncal po ulici ve Strandu, Will zvedl ruku, na kterou měl rukavici a odhrnul z okna závěs. Žluté pouliční světlo naplnilo temný interiér kočáru. "Vypadá to," řekl, "že dneska bude pršet celou noc."

Tessa sledovala jeho pohled z okna ven na ocelově šedou oblohu, která byla obvyklá pro Londýn. Muži v kloboucích a dlouhých tmavých kabátech pospíchali po chodnících na obou stranách silnice. Měli shrbená ramena před prudkým větrem, který sebou nesl uhelný prach, pach koňského hnoje a všech odpadků pohozených okolo silnice. Tessa si uvědomila, že dokáže cítit zápach řeky.

"Je to kostel přímo uprostřed téhle ulice?" přemítala nahlas.

"Je to kostel svaté Marie v Strandu," řekl Will, "ale je to na dlouhé vyprávění a já ti to teď nebudu vyprávět. Poslouchala si vůbec, co jsem ti tu celou dobu říkal?"

"Poslouchala," řekla Tessa, "dokud jsi nezačal mluvit o dešti. Koho vůbec zajímá nějaký déšť? Jsme na cestě na nějakou upírskou společenskou událost a já nemám ani tušení, jak se mám chovat a ty mi zatím ani trochu nepomáháš."

Willovi škubly koutky úst a jemně se usmál. "Jen buď opatrná. Až dojedeme k domu, už se na mě nemůžeš obrátit pro pomoc nebo nějakou radu. Pamatuj si, že jsem tvůj lidský otrok. Obracíš se na mě, jen když chceš krev -a to kdykoliv se ti zamane- a kvůli ničemu jinému."

"Takže dneska v noci nepromluvíš ani slovo," řekla Tessa. "Celý večer."

"Ne, pokud mi k tomu nedáš pokyn," řekl Will.

"Dnešní večer zní najednou mnohem líp, než jsem si myslela."

Zdálo se, že jí Will neslyšel. Pravou rukou zpřísnil držení kovových do tvaru nože vyřezaných manžet na levém zápěstí. Koukal ven z okna tak, že Tessa přemýšlela, jestli tu není něco, co on vidí a ona ne.

"Mohla by sis představovat upíry jako divoká monstra, ale tihle upíři takový nejsou. Jsou stejně kultivovaní, jako jsou krutí. Když bys je mohla přirovnat k nožům, jsou lidé tupé nože a upíři naostřené." V tlumeném světle jeho čelist vypadala napnutá. "Prostě se snaž držet krok. A proboha, pokud nebudeš muset nic říkat, tak mlč. Mají velmi vážný a nekompromisní smysl pro etiketu. Závažné sociální faux pas by mohlo znamenat okamžitou smrt."

Tessa měla pevně sepnuté ruce v klíně. Byly ledové. Cítila studenou Camillinu kůži i přes rukavice. "Děláš si srandu? Jako v knihovně, když si mi házel tu knížku?"

"Ne," jeho hlas byl velmi slabý.

"Wille, děsíš mě." Tahle slova vyšla Tesse z úst ještě dřív, než je mohla zastavit. Napjatě očekávala jeho výsměch.

Will se přestal dívat z okna a upřel na ní své oči. Jako kdyby ho právě něco napadlo. "Tess," řekl po chvíli a Tessa ucítila chvilkový šok; nikdo jí nikdy neřekl Tess. Někdy jí její bratr říkal Tessie, ale to bylo všechno. "Víš, že to nemusíš dělat, pokud nechceš."

Zhluboka se nadechla, i když to nepotřebovala. "A co pak? Otočíme kočár a vrátíme se domů?"

Zvedl ruce a vzal do nich ty její. Camilliny dlaně byly tak malé, že byl Will schopný je ve svých černých rukavicích celé schovat. "Jeden za všechny, všichni za jednoho," řekl.

Slabě se usmála. "Tři mušketýři?"

Upřeně se na ní podíval. Jeho modré oči byly tmavé, tak neobvykle. Už dřív potkala lidi s modrýma očima, ale vždycky to byla světle modrá. Willovi oči měly barvu oblohy na sklonku noci. Zamrkal svými dlouhými řasami a řekl: "Někdy, když musím udělat něco, co nechci, předstírám, že jsem postava z knížky. Je to mnohem lehčí když si řekneš, co by asi udělali oni."

"Opravdu? A kdo předstíráš, že jsi? D´Artagnan?" zeptala se Tessa a jmenovala jediného ze tří mušketýrů, kterého si pamatovala.

"Dělám mnohem, mnohem lepší věc, než jsem dělal kdy dřív," citoval Will. "Je to mnohem, mnohem lepší odpočinek, než ten, který jsem kdy poznal."

"Sydney Carton? Ale říkals, že nenávidíš Příběh dvou měst!"

"Ne tak docela." Zdálo se, že se Will za svojí lež nestydí.

"Ale Sydney Carton byl jen rozmařilý alkoholik."

"Přesně tak. Byl to muž, který byl bezcenný a věděl o tom, že je bezcenný, a přesto se někde hluboko na dně snažil pochopit svou duši. Vždycky jedna část z něj byla schopná velkých činů." Will ztišil hlas. "Co to říkal Lucii Manette? Že ačkoliv je velmi slabý, stále ještě může vzplanout?"

Tessa, která přečetla Příběh dvou měst víckrát, než by kdy mohla spočítat, zašeptala: "A přesto, že jsem byl slabý a stále jen slabý, přeju ti, abys věděla, že díky tvému náhlému citu jsem vzplanul. Hromada popela, kterou jsem byl, se změnila v oheň," zaváhala. "Ale to bylo proto, že jí miluje."

"Ano," řekl Will. "Miloval jí natolik, aby věděl, že jí bude bez něj líp." Jeho ruce byly stále na těch jejích a teplo z nich se dostávalo přes její rukavice. Venku byl prudký vítr, který mu rozcuchal jeho inkoustově černé vlasy, když vjely na nádvoří na cestu pro smíšenou přepravu. Vypadal tak mladší a zranitelnější - a jeho oči, taky zranitelné, se jí zdály být otevřené jako dveře. Díval se na ní tak, jak by si nikdy nemyslela, že by se Will dívat mohl, a kdyby už mohl, ne na někoho, jako je ona. Kdyby se mohla červenat, pomyslela si, byla by rudá jako rak.

A pak si přála, aby jí to nikdy nenapadlo. Aby jí tahle myšlenka nevyhnutelně nepřivedla k jiné, nepříjemné. Ten, na koho se teď díval, byla Camille. Ta byla neskutečně krásná, ne? Mohl vidět jen Tessino přestrojení, nebo se díval do jejího nitra?

Odtáhla své ruce z těch jeho, ačkoliv byl jeho stisk pevný. Trvalo jí chvíli, než se uvolnila.

"Tesso-" začal, ale dřív, než mohl něco říct, sebou kočár trhnul a sametové závěsy se zakymácely. Thomas na ně zakřičel z místa kočího. "Jsme tady!"

Will se zhluboka nadechl a prudce otevřel dveře. Vyskočil na chodník a zvedl ruku, aby jí pomohl dolů. Tessa sklonila hlavu, když vystupovala z kočáru, aby zabránila rozdrcení některé z růží na klobouku Camille. I když měl Will rukavice, téměř cítila krev, která mu pulzovala pod kůží. A to i přes dvojitou vrstvu látky, která jí od něj dělila. Červenal se, barva vystoupala až vysoko do jeho tváří. Tessu napadlo, jestli to bylo studeným větrem, který ho bičoval do tváří nebo něčím jiným.

Stáli před vysokým bílým domem s vchodem, který lemovaly bílé sloupy. Po obou stranách byl obklopen podobnými domy, byly v jedné řadě, jako kostky domina. Pod bílou střechou Tessa uviděla černé dvojdveře. Byly pootevřené a Tessa uvnitř spatřila záblesk svíčky, mihotající se ve větru jako záclona.

Tessa se obrátila k Willovi. Za ním v přední části přepravy seděl Thomas. Klobouk měl sklopený dopředu, aby mu skryl tvář. Pistole se stříbrnou rukojetí byla zastrčená do kapsy jeho vesty a byla zcela skrytá před ostatními zraky.

Někde vzadu v hlavě uslyšela Camillin smích a věděla, aniž by měla nejmenší tušení jak, že cítí upírky pobavení nad obdivem Willa. Tady jsi, pomyslela si Tessa. Díky její přítomnosti se jí trochu ulevilo. Začala se obávat, že už její vnitřní hlas nikdy nepřijde.

Odtáhla se od Willa a zvedla hlavu. Povýšené vystupování pro ní nebylo přirozené - ale Camille bylo vlastní. "Neříkej mi Tesso ale tak, jak by služebník měl," řekla a rty se jí rozšířily do úsměvu. "Teď pojď." Trhla hlavou a vyrazila dopředu panovačnými kroky, aniž by se ohlédla, jestli jí následuje.

V horní části schodů čekal elegantně oblečený sluha. "Paní hraběnko," zamumlal, a když se uklonil, Tessa na jeho krku uviděla dva vpichy od upířích zubů, těsně nad límcem. Otočila hlavu, aby se podívala na Willa za ní, chystala se ho představit sluhovi, když jí Camillin hlas v zadní části hlavy zašeptal: MY si navzájem své lidské mazlíčky nepředstavujeme. Je to jen bezejmenný majetek. Ledaže bychom jim nějaká jména daly.

Fuj, pomyslela si Tessa. Ve svém znechucení si sotva všimla, že ji sluha vedl dlouhou chodbou dovnitř a pak do velké místnosti s mramorovou podlahou. Znovu se uklonil a odešel, Will se přesunul k jejímu boku a chvíli oba jen zírali.

Prostor byl osvětlený pouze svíčkami. Desítky zlatých plamenů protínali temnou místnost a vosk z bílých svíček stékal po svícnech.

Na každé stěně byly ruce vytesané z mramoru, které držely rudou svíčku. Kapky červeného vosku připomínali stejné rozkvetlé růže, jaké byly položené po stranách mramorových soch.

Mezi svíčkami se pohybovali upíři. Jejich tváře byly bílé jako mraky, jejich pohyby byly ladné, plynulé a podivné. Tessa si všimla jejich podobných rysů s Camille - pokožka bez pórů, oči barvy drahého kamene, bledé tváře a pestré rtěnky. Někteří vypadali víc jako lidi a někteří zas míň. Mnozí na sobě měly staromódní krátké kalhoty, kalhoty a sukně tak obrovské, jaké se nosily za Marie Antoinette, krajkové manžety a ozdoby na šatech. Tessa se horečně rozhlédla pohledem po místnosti. Hledala známou světlovlasou postavu, ale Nathaniel nikde nebyl. Místo toho se přistihla, že zírá na vysokou vyhublou ženu, která na sobě měla příšernou paruku a byla oblečená v něčem, co bylo v módě tak před sto lety. Její tvář byla jasná, bělejší než bílý prášek na jejích umělých vlasech. Její jméno je Lady Delilah, zašeptal jí Camillin hlas v mysli. Lady Delilah držela někoho malého za ruku, Tessa se vnitřně přikrčila -bylo to dítě? na tomhle místě?- ale když se postava otočila, uviděla, že to byl taky upír. Propadné tmavé oči byly zasazané v jeho zaoblené dětské tváři. Usmál se na Tessu a ukázal jí své vyceněné tesáky.

"Musíme najít Magnuse Banea," řekl jí Will polohlasem. "Měl by nás provést tímhle bordelem. Až ho uvidím, upozorním tě na něj."

Chystala se Willovi říct, že by Camille Magnuse poznala, když zahlédla štíhlého muže s neuvěřitelně světlými vlasy. Měl na sobě černý kabát. Tessa cítila, jak jí poskočilo srdce - a pak, když se otočil, pokleslo díky hořkému zklamání. Nebyl to Nathaniel. Tenhle muž byl upír s bledým hranatým obličejem. Jeho vlasy nebyly blonďaté jako Nateovi, ale za svitu svíček téměř bezbarvé. Mrknul na Tessu a začal se tlačit davem směrem k ní. Nebyli tam jenom upíři, uvědomila si Tessa. Ale i lidští otroci. Nosili vyleštěné podnosy, na kterých byly prázdné sklenice. Vedle sklenic ležely stříbrné příbory. Vypadaly ostře. Nože, samozřejmě, a ještě nějaké tenké nástroje, které používali ševci na to, aby udělali díry do kůže.

Když se na to Tessa nechápavě dívala, jeden z lidských otroků se zastavil u ženy v bílé práškové paruce. Panovačně luskla prsty a bledý kluk v šedém saku a kalhotách poslušně otočil hlavu na stranu. Vytáhla ze zásobníku hubenými prsty tenký nabroušený předmět. Ostrou špičkou přejela klukovi po celé délce krku těsně pod bradou. Sklenice se na tácu rozcinkaly, když se mu začala třást ruka. Tác ale nepoložil, ani když žena zvedla sklenici a přiložila ji k jeho krku tak, aby do ní stékal tenký pramínek krve.

Tesse se zvedl žaludek náhlou směsí odporu - a hladu: nemusela popírat svůj hlad, obzvlášť když patřil Camille a ne jí. Silnější než žízeň ale byla její hrůza. Dívala se, jak upírka zvedá sklenici ke rtům a lidský kluk stále stojí vedle ní v šedém obleku a třese se, zatímco ona pije.

Chtěla najít Willovu ruku, ale baronka a navíc upírka by nikdy nedržela za ruku svého lidského otroka. Napřímila se a rychlým lusknutím prsty pokynula Willovi, aby k ní přišel. Překvapeně vzhlédl, ale pak udělal co žádala. Jasně bojoval se skrytým své zlosti. Ale bylo nutné, aby ji skryl. "Teď se mi nikam nezaběhni, Williame," řekla a věnovala mu významný pohled. "Nechci tě ztratit v davu."

Will vysunul čelist. "Mám ten nejzvláštnější pocit, že tě to baví," řekl tiše.

"Na tom není nic divného." Naplnil jí pocit neuvěřitelné odvážnosti a uhodila ho do brady špičkou svého krajkového vějíře. "Stačí mi jen být sama sebou."

"Je tak těžké je vytrénovat, viď?" Muž s bezbarvými vlasy se objevil před davem lidí a naklonil k Tesse hlavu. "Lidští poddaní," dodal a vyvolal na její tvář zmatený pohled. "A pak, jakmile jsou správně vyškoleni, zemřou nebo něco podobného. Křehká stvoření, ti lidé. Mají dlouhověkost jako motýli."

Usmál se a ukázal zuby. Jeho kůže měla modravý bledý odstín ledu. Vlasy měl téměř úplně bílé. Padaly mu na ramena a dotýkaly se límce jeho elegantního tmavého kabátu. Vestu měl z šedého hedvábí. Na ní se kroutily stříbrné symboly. Vypadal jako ruský kníže z nějaké knihy. "Jsem rád, že tě vidím lady Belcourt," řekl a Tessa v jeho hlase rozpoznala přízvuk. A to nejen francouzský - ale i slovanský. "Zahlédl jsem přes okno tvůj nový kočár?"

To je de Quincey, ozval se Camillin hlas v Tessině mysli. Náhle se v její hlavě objevily obrazy. Fontána, která sebou místo vody nechává proudit vzpomínky. Viděla, jak tančila s de Quinceym, ruce na jeho ramenou, jak stála u černého potoka pod bílou oblohou severní noci a pozorovala, jak se krmí na něčem bílém, co leží v trávě, jak nehybně seděla u dlouhého stolu naplněného neznámými upíry, de Quincey sedící před ní, jak na ní křičel a mlátil pěstí tak tvrdě, že udělal díru do mramorového stolu. Křičel na ní něco o vlkodlakovi a vztahu, kterého bude litovat. Pak seděla sama v místnosti, ve tmě a plakala. Jak de Quincey přišel a sedl si k ní na židli, vzal ji za ruku a chtěl ji utěšit, ačkoliv on byl tím, kdo zapříčinil její bolest. Upíři mohou plakat? Tessa si uvědomila, jak dlouho se znají Alexej de Quincey a Camille Belcourt. Kdysi byli přátelé a on si myslí, že jsou přátelé i nadále.

"Máš pravdu, Alexei," řekla, a když to vyslovila, věděla, že to bylo jméno, které si snažila vybavit nedávno v noci u jídelního stolu - to cizí jméno, o kterém Temné sestry mluvily. Alexej. "Chtěla jsem něco trochu ... prostornějšího." Natáhla ruku a zůstala stát, zatímco ji na ni políbil. Jeho rty se otřely o její studenou kůži.

De Quinceyho oči sklouzly z Tessy na Willa. Olízl si rty. "Nový lidský poddaný, jak vidím. Tenhle je vážně okouzlující." Natáhl bledou hubenou ruku a přejel ukazováčkem dolů po Willově tváři až k jeho čelisti. "Taková neobvyklá barva," přemítal. "A ty jeho oči."

"Děkuju ti," řekla Tessa způsobem, jako kdyby jí chválil vkusný výběr tapet. Nervózně se dívala, jak se de Quincey posunuje k Willovi ještě blíž. Vypadal bledě a napjatě. Napadlo jí, jestli má potíže s tím držet se zpátky, i když každý nerv v jeho těle křičí Nepřítel! Nepřítel!

De Quincey přesunul svůj prst z Willovi čelisti k jeho krku a k místu na jeho klíční kosti, kde je cítit pulz. "Tady," řekl, a když se usmál, ukázal své bílé tesáky. Byli na koncích ostré a úzké jako jehly. Začal zavírat víčka. Jako kdyby byla malátná a těžká. Jeho hlas byl hluboký. "Nevadilo by ti Camille, kdybych si jen trochu kousnul ..."

Tessa měla další vidinu. Opět v ní byl de Quincey. Předek jeho bílé košile byl pokrytý šarlatovou krví - viděla tělo visící hlavou dolů ze stromu na břehu nějaké řeky, bledé prsty se dotýkaly černé vody ...

Její ruka vyletěla rychleji, než si kdy dokázala představit, že by se někdy mohla hýbat. Chytila de Quinceyho za zápěstí. "Můj drahý, ne," řekla svůdným hlasem. "Chtěla bych si ho aspoň chvíli nechat. Víš, jak se někdy tvůj apetit zvrhne." Sklopila víčka.

De Quincey se zasmál. "Pro tebe Camille, přistoupím na veškerá omezení." Uvolnil zápěstí z jejího sevření a na okamžik, pod koketním postojem, si Tessa pomyslela, že v jeho očích uviděla záblesk hněvu. Byl ale velmi rychle zamaskovaný. "Na počest naší dlouholeté známosti."

"Děkuju ti, Alexeji."

"Už jsi zvážila mou nabídku, drahá," řekl, "na členství v klubu Pandemonium? Vím, že tě civilové nudí, ale jsou zdrojem velkých finančních prostředků. Ty z nás, kteří budou přímo u toho, můžou čekat nějaké velmi zajímavé ... objevy. Tvoje nejdivočejší sny se splní, Camille."

Tessa čekala, ale Camillin vnitřní hlas ztichl. Proč? Bránila se panice a podařilo se jí na de Quinceyho usmát. "Moje sny," řekla a doufala, že chrapot v jejím hlase bude považovat za pobavení a ne za strach, "můžou být mnohem divočejší, než si vůbec dokážeš představit."

Mohla říct, že Will vedle ní na ní vrhl překvapený pohled, ale rychle se vrátil do své role nezaujatosti jejich rozhovorem a odvrátil pohled pryč. De Quincey, jehož oči se zaleskly, se jen usmál.

"Jen tě prosím, abys zvážila mou nabídku, Camille. A teď už se musím věnovat dalším hostům. Doufám, že se uvidíme na obřadu?"

Omámená prostě jen přikývla. "Samozřejmě."

De Quincey se uklonil, otočil se a zmizel v davu. Tessa vydechla. Neuvědomovala si, že celou dobu zadržovala dech.

"Nedělej to," řekl Will tiše po jejím boku. "Upíři nemusí dýchat, pamatuj na to."

"Panebože, Wille." Tessa si uvědomila, že se třese. "On by tě kousnul.

Willovi oči byly temné vzteky. "To bych ho dřív zabil."

Jeho hlas donutil Tessu zvednout obočí. "A pak bychom tu oba zemřeli."

Otočila se a uviděla, že se těsně za ní objevil vysoký muž. Pohyboval se tak nehlučně, jako kdyby místností postupoval jako dým. Měl na sobě sako prošívané brokátem. Vypadalo jako z minulého století. Nehledě na jeho bílé krajky, límec a manžety. Pod dlouhým sakem Tessa zahlédla krátké kalhoty a vysoké boty. Jeho vlasy byly jako vyrobené z černého hedvábí. Vrhaly modravé odlesky. Měl hnědou kůži a zbytkem rysů se podobal Jemovi. Napadlo jí, jestli jako Jem, taky nepocházel odněkud z ciziny. V jednom uchu měl stříbrnou náušnici, ze které visel diamantový přívěšek o velikosti prstu. Pod světlem krásně jiskřil. Do hlavy jeho stříbrné hole byly zasazeny diamanty. Zdálo se, že vydává podobné světlo, jako to magické. Tessa na něj zírala, ještě nikdy nikoho neviděla oblečeného v takovém šíleném modelu.

"Tohle je Magnus," řekl Will tiše a zněl, jako kdyby se mu ulevilo. "Magnus Bane."

"Moje drahá Camille," řekl Magnus a ohnul se, aby políbil její ruku v rukavici. "Byli jsme od sebe odloučeni až příliš dlouho."

Ve chvíli, kdy se jí dotkl, se na ní jako v záplavě přiřítily Camilliny vzpomínky - vzpomínky na Magnuse jak jí drží, líbá a dotýká velmi intimním a osobním způsobem. Tessa s vypísknutím vytrhla ruku z té jeho. A teď se objevíš, pomyslela si naštvaně směrem ke Camille.

"Rozumím," zamumlal a narovnal se. Když očima přejížděl po Tesse, skoro ztratila svou vyrovnanost. Byly zlato zelené s úzkou zornicí, jako kočičí oči zasazené do odlišné lidské tváře. Třpytily se pobavením. Na rozdíl od Willa, jehož oči nesly stopy smutku, i když byl veselý, ty Magnusovy byly plné překypující radosti. Popošli trochu stranou a on trhnul bradou směrem k protější straně místnosti, čímž naznačoval, aby ho Tessa následovala. "Pojď se mnou. Tam je k dispozici soukromá místnost, kde si můžeme promluvit."

Tessa šla za ním jako ve snách a Will byl po jejím boku. Představovala si to, nebo se za ní otáčely hlavy upírů, zatímco procházela? Rusovlasá upírka v komplikovaných modrých šatech se na ní zamračila, když prošla: Camille jí pošeptala, že žárlila na to, jakou pro ni má de Quincey slabost. Tessa byla vděčná, když Magnus konečně došel ke dveřím - tak chytře zasazených do vytapetované zdi, že si ani neuvědomila, že tam jsou, dokud čaroděj odněkud nevyndal klíč. Otevřel s ním a vzal za kliku. Will a Tessa ho následovali dovnitř. V místnosti byla knihovna, zřejmě jen zřídka používaná. I když stěny lemovalo množství svazků, knihy byly potažené prachem stejně jako sametové záclony, které visely přes okna. Když se za nimi zavřely dveře, světlo v místnosti se utlumilo. Předtím, než Tessa mohla cokoliv říct, Magnus luskl prsty a v dvojici krbů na každé straně místnosti se vznítily dva ohně. Plameny byly modré a oheň měl sám o sobě silnou vůni připomínající vonné tyčinky.

"Ach!" Tessa nemohla zastavit malé překvapené vyjeknutí, které jí přešlo přes rty. S úsměvem se Magnus uložil na velký mramorový stůl ve středu místnosti, lehl si na bok a opřel si hlavu o ruku. "Nikdy předtím jsi neviděla kouzlit čaroděje?"

Will trochu přehnaně vzdychl. "Prosím, vynech teď škádlení, Magnusi. Očekávám, že ti Camille řekla, jak málo toho ví o Říši stínů."

"Máš pravdu," řekl Magnus bez lítosti, "ale je těžké tomu uvěřit, vzhledem k tomu, co dokáže." Jeho oči se zastavily na Tesse. "Viděl jsem tvou tvář, když jsem ti líbal ruku. Věděla jsi hned, kdo jsem, že? Víš všechno, co ví Camille. Jsou tu nějací čarodějové i démoni, kteří dokážou změnit nebo přijmout jakoukoliv podobu. Nikdy jsem ale neslyšel, že by někdo dokázal to, co ty."

"To ale nutně nemusí být kvůli tomu, že jsem čarodějka," řekla Tessa. "Charlotte říká, že nejsem označena tak, jak čarodějové bývají."

"Ach, ty jsi čarodějka. Na to se spolehni. Jen proto, že nemáš netopýři uši ..." Magnus viděl, jak se Tessa zamračila a zvedl obočí. "Ach, ty nechceš být čarodějka, viď? Pohrdáš tím nápadem."

"Jen mě to nikdy nenapadlo ...," řekla Tessa šeptem. "Že jsem něco jiného, než člověk."

Magnusův tón hlasu byl chladný. "Chudinko. Teď, když víš pravdu, už se nikdy nemůžeš vrátit."

"Nech ji Magnusi," řekl Will ostře. "Musím prohledat pokoj. Pokud mi nehodláš pomoct, aspoň se snaž netrápit Tessu, než to dokončím."

Přešel k velkému dubovému stolu v rohu místnosti a začal se přehrabovat papíry, které na něm ležely.

Magnus se podíval směrem k Tesse a mrkl. "Myslím, že žárlí," řekl spikleneckým šepotem.

Tessa zavrtěla hlavou a zamířila k nejbližší polici. V prostředku byla otevřená kniha, jako kdyby tam byla vystavená k prohlídce. Stránky byly pokryté jasnými, složitě namalovanými postavami. Některé obrázky se leskly, jako kdyby byly na pergamen nakreslené zlatem. Tessa překvapeně vyjekla. "To je Bible."

"Co je na tom divného?" zeptal se Magnus.

"Myslela jsem, že se upíři nemůžou dotknut svatých věcí."

"Záleží na tom, jak dlouho už je upír naživu a jaký druh víry má. De Quincey vlastně sbírá staré Bible. Říká, že by těžko našel jinou knížku, na jejíchž stránkách by bylo tolik krve."

Tessa se podívala směrem k zavřeným dveřím. Na druhé straně uslyšela slabý šepot hlasů. "Nebude mít někdo nějaké řeči, že se tu takhle skrýváme? Ostatní -upíři- jsem si jistá, že na nás při cestě sem zírali."

"Zírali na Willa." V některých ohledech byl Magnusův úsměv stejně děsivý jako ten upírův, i když neměl tesáky. "Will nevypal moc dobře."

Tessa se podívala na Willa, který se zrovna v rukavicích přehrabával zásuvkami. "Došel jsem k názoru, že těžko můžu přijímat kritiku od někoho, kdo se obléká jako ty," řekl Will.

Magnus ho ignoroval. "Will se nechová jako jiní lidští poddaní. Nedívá se na svou milenku se slepou zbožností."

"Je to tím jejím příšerným monstrózním kloboukem," řekl Will. "Odrazuje mě."

"Lidští poddaní se tímhle nikdy nenechají "odradit"," řekl Magnus. "Zbožňují všechno, co jejich upírští páni nosí. Samozřejmě, že se hosté taky tak dívali, protože vědí o mém vztahu s Camille a jsou zvědaví, co bychom asi mohli dělat samotní v knihovně..." Zvedl na Tessu obočí.

Tessa si vzpomněla na své vize. "De Quincey ... říkal něco o tom, že Camille bude litovat svého vztahu s vlkodlakem. Vyznělo to tak, jako kdyby se dopustila nějakého trestného činu."

Magnus, který ležel na zádech a točil svou holí nad hlavou, jen pokrčil rameny. "Pro něj to tak je. Upíři a vlkodlaci sebou navzájem pohrdají. Prohlašuje, že to má něco společného s tím, že jsou to dvě rasy démonů, kteří byli zplozeni, aby mezi sebou vedli krevní msty, ale pokud se ptáte na můj názor, je to prostě kvůli tomu, že jsou oba predátoři a vždy nesnášejí cizí invaze na své území. Ne všichni upíři mají rádi podivíny, nebo čaroděje, ale de Quincey mě rád má. Myslí si, že jsme přátelé. Ve skutečnosti ho podezřívám z toho, že by chtěl být víc, než jen můj přítel." Magnus se usmál nad Tessiným zmateným výrazem. "Ale já jím opovrhuju, i když to neví."

"Tak proč s ním vůbec trávíš čas?" zeptal se Will, který přešel k vysoké skříni mezi dvěma okny a zkoumal její obsah. "Proč jsi přišel do jeho domu?"

"Politika," řekl Magnus s dalším pokrčením ramen. "Je hlava klanu, kdyby Camille nepřišla na jeho večírek, považoval by to jako urážku. A ode mě by bylo nechat jí sem jít samotnou velmi ... neopatrné. De Quincey je nebezpečný a ne méně k těm, kteří jsou stejného druhu jako on. A zvláště pro ty, kteří se mu už v minulosti znelíbili."

"Pak byste měli-" začal Will, ale zarazil se a tón jeho hlasu se změnil. "Něco jsem našel." Odmlčel se. "Možná by ses na to měl podívat ty, Magnusi." Will přišel ke stolu a ukázal mu něco, co vypadalo jako dlouhý stočený list papíru. Pokynul Tesse, aby se k nim připojila a rozložil papír na povrch kamenného stolu. "Ve stole nebylo nic zajímavého," řekl, "ale tohle jsem našel ve skrytém šuplíku ve skříni. Magnusi, co myslíš?"

Tessa se postavila vedle Willa a podívala se dolů na papír. Byl pokryt hrubým nákresem lidské kostry tvořené písty, čepy a deskami z tepaného železa. Lebka měla výklopnou část, otevřené díry pro oči a ústa, která končila těsně za zuby. Na hrudi byl stejný panel, jaký na sobě měla Miranda. Na levé straně stránky bylo načmárané něco, co vypadalo jako poznámky v jazyce, který se Tesse nepodařil rozluštit. Písmo pro ní bylo naprosto neznámé.

"Plán pro mechanický přístroj," řekl Magnus a naklonil hlavu na stranu. "Umělá lidská bytost. Lidé byli vždycky těmihle tvory fascinovaní - myslím, že je to proto, že jsou to roboti, kteří nemůžou zemřít nebo být zraněni. Už jste někdy četli Knihu znalostí důmyslných mechanických zařízení?"

"Nikdy jsem o tom neslyšel," řekl Will. "Jsou v tom nějaké chmurné rašeliniště nebo tajemné mlhy? Strašidelné nevěsty putující po sálech ve zříceninách hradů? Hezcí mládenci co zachraňují panny bez peněz?"

"Ne," řekl Magnus. "Je tu poměrně pikantní část přibližně v polovině. Píše se tam něco o čepech, ale většina té knížky je spíš nudná."

"Tak pak to Tessa nečetla," řekl Will.

Tessa se na něj zamračila, ale nic neřekla. Nečetla to a nebyla v náladě nechat Willa, aby jí to nandal.

"Dobrá," řekl Magnus. "Bylo to napsáno jedním arabským učencem před dvěma stoletími. Ještě před Leonardem da Vincim. Je to popis toho, jak by mohly být postaveny stroje, které napodobují chování lidských bytostí. Samo o sobě to není nic alarmujícího. Ale tohle -" Magnus dlouhým prstem jemně přejel přes text na levé straně- "mě znepokojuje."

Will se naklonil blíž. Jeho rukáv přejel Tesse přes paži. "Jo, tohle je to, na co sem se tě chtěl zeptat. Je to nějaké kouzlo?"

Magnus přikývl. "Závazné kouzlo. Říká, abys nalil démonickou energii do neživého objektu a tak mu vdechnul život. Viděl jsem použití tohohle kouzla. I před Dohodu se upíři rádi baví tím, že tvoří malé démonické mechanismy, jako jsou gramofony, které hrají jen v noci nebo mechaničtí koně, kteří můžou jezdit jen po západu slunce. Prostě pitomosti." Zamyšleně přejížděl rukou po vršku jeho hole. "Velký problém v tom vytvořit přesvědčivý automat byl vždycky jejich vzhled. Žádný materiál nikdy nebudí dojem lidského masa."

"Ale co když někdo použije lidské maso?" zeptala se Tessa.

Magnus se na chvíli odmlčel. "Problém je zřejmý. Mrtvé tělo se rozkládá a to ničí jeho vzhled. Dala by se použít magie. A pak kouzlo na svázání démoní energie s mechanickým tělem."

"Ale čeho by tím dosáhli?" zeptal se Will ostrým hlasem.

"Automaty byly postavené, aby psaly básně, kreslily zátiší - ale ty jsou prostě vytvořeny na jednu určitou činnost. Nemají žádnou individuální tvořivost a představivost. Když je ale opatříte démoní energií, mohla by stroje vybavit myšlením a vlastní vůlí. Ale všechny duše by byly zotročeny. Byly by bezvýhradně poslušní tomu, kdo by je zotročil."

"Mechanická armáda," řekl Will a v jeho hlase bylo slyšet hořké pobavení. "Zplozenci, kteří nepocházejí ani z nebe ani z pekla."

"Nezacházel bych tak daleko," řekl Magnus. "Démoní energie je hodně špatně sehnatelné zboží. Člověk musí přivolat démona, pak je svázat a moc dobře víš, jak složitý proces to je. Získání dostatku démoní energie, aby z toho mohl vytvořit armádu je dost dobře nemožné a mimořádně riskantní. Dokonce i na takového zlého parchanta, jako je de Quincey."

"Rozumím." S tím Will vzal papír a vsunul ho do saka. "Jsme ti zavázáni za tvou pomoc, Magnusi."

Magnus vypadal zmateně, ale jeho odpověď byla zdvořilá. "To je samozřejmost."

"Soudím, že nebudeš litovat toho, že sesadíme de Quincyho a, že na jeho místo usedne jiný upír," řekl Will. "Už jsi ho viděl u porušení nějakého zákona?"

"Jednou. Byl jsem pozván, abych byl svědkem jednoho z obřadů. A dopadlo to-" Magnus vypadal nezvykle zachmuřeně. "No, dovolte mi, abych vám to ukázal." Otočil se a zamířil ke knihovně, kterou Tessa před chvíli prozkoumávala.

Ukázal na ně, aby se k němu připojili. Will ho následoval a Tessa šla vedle něj. Magnus znovu luskl prsty a odletěly mu od nich modré jiskry. Ilustrovaná Bible sklouzla na stranu a odhalila malý otvor, který byl vyřezaný do dřeva v zadní straně police. Když se Tessa naklonila vpřed, překvapeně zjistila, že se jí nabídl pohled do elegantní hudební místnosti. Nebo to si alespoň myslela při prvním pohledu, když viděla židle postavené v řadách s výhledem na zadní stranu pokoje; vypadalo to, jako takové provizorní divadlo. Osvětlení činily řady zapálených svícnů. Červené saténové záclony byly přetažené přes zadní stranu místnosti. Podlaha tam byla mírně zvednutá a tvořila jakési provizorní jeviště. Nebylo na něm nic kromě jedné vysoké dřevěné židle.

K opěradlům židle byla připojená ocelová pouta, která se ve světle svíček třpytily jako krunýř hmyzu. Dřevo židle bylo pokryto tmavě červenými skvrnami. Tessa si všimla, že nohy židle byly přibyté k podlaze.

"Tohle je místo, kde pořádají své malé ... představení," řekl Magnus a v jeho hlase byl slyšet podtón znechucení. "Přivádějí civily a přivazují je na židli. Pak se střídají v jejich pomalém mučení a nakonec je obětují, zatímco se na to dav dívá a povzbuzuje je."

"A oni si to užívají?" řekl Will. Znechucení v jeho hlase už přesahovalo pouhý podtón. "Bolest civilů? Jejich strach?"

"Ne všechny Děti noci jsou jako tyhle," řekl tiše Magnus. "Tihle jsou ti nejhorší."

"A oběti," řekl Will, "kde je berou?"

"Většinou jsou to zločinci," řekl Magnus. "Opilci, drogově závislí, děvky. Zapomenutí a ztracení. Ti, kteří nikomu nebudou chybět." Podíval se přímo na Willa. "Nechceš mi představit svůj plán?"

"Začneme, až uvidíme, že byla porušená Dohoda," řekl Will. "V okamžiku, kdy upír ublíží člověku, vyšlu signál Enklávě. Zaútočí."

"Fajn," řekl Magnus. "Jak se dostanou dovnitř?"

"Nestarej se o to," řekl Will otráveně. "Tvým úkolem je vzít odtud v určitém momentu Tessu a bezpečně jí dostat pryč. Thomas čeká venku s kočárem. Doveď jí tam a on jí doveze zpátky do Společenství."

"Zdá se, že se tu mrhá mým talentem na to, abych hlídal jednu skoro velkou holku."

Magnus ho pozoroval. "Určitě byste mě mohli využít-"

"To je záležitost Temných lovců," řekl Will. "Tvoříme Zákon a taky dohlížíme, aby ho nikdo neporušoval. Pomoc, kterou jsi nám až doposud poskytl je neocenitelná, ale už po tobě nic dalšího nepotřebujeme."

Magnus se podíval Willovi přes rameno a setkal se s očima Tessy. Jeho pohled byl ironický. "Ty jsi hrdá na to, že tě Nephilimové od sebe izolují? Použijí tě, když tě potřebují, ale nemůžou sdílet vítězství s Podsvěťanem."

Tessa se obrátila k Willovi. "Ty mě posíláš pryč předtím, než začneš bojovat?"

"Musím," řekl Will. "Bylo by to nejlepší pro Camille. Neměla by být viděna, že pomáhá Temným lovcům."

"To je blbost," řekla Tessa. "De Quncey bude vědět, že já -teda ona- si tě sem přivedla. Bude vědět, že mu zalhala o tom, kde tě našla. Myslíš si, že po zbytek života její klan nebude vědět o tom, že je to zrádce?"

Někde vzadu v hlavě uslyšela Camillin jemný smích. Nezněl vůbec vystrašeně.

Will a Magnus si vyměnili pohledy. "Neočekává," řekl Magnus, "že jediný upír, který by jí z toho mohl obvinit, dnes večer přežije."

"Mrtví nic neřeknou," řekl tiše Will. Blikající světlo v místnosti měnilo odstíny na jeho tváři střídavě v černou a zlatou. Čelist měl pevně sevřenou. Díval se skrz díru v poličce a oči měl zúžené. "Podívejte se."

Všichni tři přešli blíž ke kukátku, přes které viděli, jak se dveře na jednom konci hudební místnosti otevřely. Skrz ně ze svíčkami osvětleného salonu začali dovnitř proudit upíři a obsazovat sedadla před "jevištěm".

"Je čas," řekl Magnus tiše a zavřel kukátko.

...

Hudební místnost byla skoro plná. Tessa, ruku v ruce s Magnusem, sledovala, jak si Will razí cestu davem a hledá tři místa. Měl sklopenou hlavu a oči upřené na zem, ale i tak-

"Stále se na něj dívají," řekla Magnusovi tiše. "Na Willa, myslím."

"Samozřejmě, že ano," řekl Magnus. Jeho oči odrážely světlo, jako ty kočičí, když prozkoumával místnost. "Podívej se na něj. Tvář zlého anděla a oči jako noční obloha v pekle. Je velmi hezký, a to se upírům líbí. Nemůžu říct, že bych byl jiný." Magnus se usmál. "Černé vlasy a modré oči jsou moje oblíbená kombinace."

Tessa se podívala na Camilliny blonďaté kadeře.

Magnus pokrčil rameny. "Nikdo není dokonalý."

Tessa ho ušetřila své odpovědi; Will našel tři židle vedle sebe a rukou v rukavici na ně pokynul. Snažila se věnovat pozornost způsobu, jakým se na něj upíři dívali, když se nechala Magnusem vést k volným místům. Byla pravda, že byl krásný, ale co je jim do toho? Will byl pro ně jenom jídlo, ne?

Posadila se s Magnusem po jedné ruce a s Willem po té druhé. Její hedvábná sukně šustila jako listí ve větru. V místnosti bylo chladno. Ne jako v pokoji, který je přeplněný lidmi, a kde se uvolňuje jejich tělesné teplo. Will si shrnul rukávy a dal si ruce do kapsy své vesty. Viděla, že má rameno tečkované husí kůží. Napadlo ji, jestli je všem lidským společníkům upírů vždycky taková zima.

Přes místnost přešel šepot a Tessa odtrhla oči od Willa. Světlo ze svíček neosvítilo zákoutí místnosti a části jeviště -v zadní části pokoje- byly zahaleny stíny. Ani Tessa se svým vampyrismem nemohla rozeznat, kdo se pohybuje ve tmě, dokud se náhle ve stínech nevynořil de Quincey.

Publikum ztichlo. Pak se de Quincey usmál. Byl to škleb hodný maniaka, ukazující jeho tesáky. Jeho tvář byla jiná. Teď vypadal divoce, jako vlk. Tichý šepot se znovu rozlehl místností, jako když lidé očekávají nějaký herecký výkon od člověka s výbornými jevištními schopnostmi.

"Dobrý večer," řekl de Quincey. "Vítejte, přátelé. Ti z vás, kteří se ke mně připojili-" usmál se přímo na Tessu, která byla příliš nervózní na to, aby udělala cokoliv jiného, než aby na něj zírala taky- "hrdí synové a dcery Dětí noci. Nemusíme ohýbat naše krky před utiskujícím vtipem zvaným Zákon. Nemusíme se zodpovídat Nephilimům. Ani se nevzdáme našich dávných zvyků kvůli jejich rozmarům."

Bylo nemožné nevšimnout si účinku de Quinceyho řeči na Willa. Byl napnutý jako luk, ruce zaťaté v klíně a na krku měl vyběhlé žíly.

"Máme tu vězně," pokračoval de Quincey. "Jeho zločin je zrada Dětí noci."

Přejel pohledem po publiku čekajících upírů. "A co je trest za takovou zradu?"

"Je to smrt," zavolala upírka Delilah. Nahnula se vpřed na své místě a na její tváři byla vidět ohromná dychtivost.

Ostatní upíři začali řvát. "Smrt! Smrt!"

Další stíny proklouzly mezi závěsy, které tvořily provizorní jeviště. Dva upíři mezi sebou drželi bojujícího člověka. Měl přes hlavu černou kapuci, která skrývala jeho obličej. Všechno, co Tessa mohla vidět, byl štíhlý a pravděpodobně mladý muž. Byl špinavý a jeho šaty byly roztrhané. Jeho levá bosá noha byla krvavá a nechávala skvrny na podlaze, když ho upíři vlekli dopředu a hodili ho na židli. Tesse unikl z krku slabý vzdech sympatií k člověku. Cítila, že je Will vedle ní celý napjatý.

Muž sebou stále slabě házel, jako hmyz na konci udice, když ho upíři poutali za zápěstí k židli a pak od něj ustoupili. De Quincey se usmál a opět ukázal své tesáky. Zářily jako slonovinové špendlíky, když prohlížel dav. Tessa mohla svými smysly cítit neklid upírů - a víc, než jen neklid, jejich hlad. Teď už se nechovali jako dobře vychované publikum plné lidských diváků. Byli jako lvi, kteří jsou na lovu své kořisti, kymáceli se dopředu a dozadu na svých židlích jejich oči zářili a měli otevřená ústa.

"Kdy můžeš přivolat Enklávu?" zeptala se Tessa Willa naléhavým šepotem.

Willův hlas byl napjatý. "Až prolije jeho krev. Musíme ho vidět to udělat."

"Wille-"

"Tesso." Zašeptal její skutečné jméno a prsty pevně uchopil ty její. "Mlč."

Tessa neochotně znovu obrátila svou pozornost na pódium, kde se de Quincey blížil k vězni v poutech. Zastavil se kousek od židle a jeho tenkými bledými prsty přejel muži přes rameno. Byl to lehký dotek, jako pavoučí. Vězeň se prudce zmítal v zoufalé hrůze, když mu ruka sklouzla z ramene ke krku. De Quincey položil dva bílé prsty na jeho pulz, jako kdyby to byl doktor, který měří pacientovi tep.

De Quincey měl na prstě stříbrný prsten. Tessa viděla, že jedna jeho strana byla nabroušená jako hrot jehly, která vyčnívala, když sevřel ruku pevně v pěst. Objevil se záblesk stříbra a vězeň zařval - první zvuk, který udělal. Ten výkřik zněl Tesse podivně známě.

Na vězňově krku se objevila tenká červená linie, jako kdyby měl kolem něj ovázaný červený drát. Krev vytryskla a rozlila se do dutiny jeho klíční kosti. Vězeň se zmítal a bojoval, když de Quincey, jehož tvář se stáhla do masky hladu, sáhl dvěma prsty na červenou tekutinu. Zvedl prsty potřísněné krví k ústům. Dav syčel a sténal, sotva se udrželi na svých místech. Tessa se podívala k ženě v bílé paruce. Měla otevřená ústa a bradu mokrou od slin.

"Wille," zamumlala Tessa. "Wille, prosím."

Will se podíval přes ní na Magnuse. "Vezmi jí odsud."

Něco v Tesse se bouřilo při představě, že by byla poslána pryč. "Wille, ne, já to tu zvládnu-"

Willův hlas byl tichý, ale jeho oči jiskřily. "To už jsme probrali. Jdi nebo nebudu moct přivolat Enklávu. Jdi, nebo ten člověk zemře."

"Pojď." Byl to Magnus, který jí vzal za loket a tahal jí na nohy. Váhavě dovolila čaroději postavit jí a pak se nechala odtáhnout ke dveřím. Tessa se úzkostlivě rozhlédla kolem, aby zjistila, jestli si někdo všimne jejich odchodu. Nikdo se na ně ale nedíval. Pozornost všech byla upřená na de Quinceyho a na vězně. Mnoho upírů už bylo na nohou a syčeli a povzbuzovali a dělali hladové nelidské zvuky.

Will stále seděl mezi vroucím davem a nakláněl se jako lovecký pes, co touží dostat se pryč z vodítka. Levou ruku měl v kapse u vesty. Mezi prsty držel něco měděného.

Jitřenku.

Magnus prudce otevřel dveře před nimi. "Pospěš si."

Tessa zaváhala. Podívala se zpátky na jeviště. De Quincey stál nyní za vězněm. Jeho ústa byla vytažená do úsměvu a byla potřísněna krví. Natáhl ruku a uchopil vězňovu kapuci.

Will se zvedl. Držel Jitřenku nahoře. Magnus zaklel a zatahal Tessu za ruku. Napůl se obrátila, aby šla za ním, ale pak ztuhla, když de Quincey strhl černou kapuci a odhalil tak vězně pod ní.

Jeho obličej byl opuchlý a pohmožděný bitím. Jedno z jeho očí bylo černé a tak oteklé, že ho měl zavřené. Jeho blond vlasy byly přilepené k lebce krví a potem. Ale na ničem z toho nezáleželo. Tessa by ho poznala kdekoliv. Teď už věděla, proč jí ten výkřik bolesti zněl tak povědomě.

Byl to Nathaniel.

...