kapitola 19

BOADICEA

Zapečeť mysl před jejím prvním sladkým vzdechem.

Moje, po právu moje, od narození až do smrti

moje, moje - tak přísahali naši otcové.

Alfred, Lord Tennyson, "Maud"

-

Když se za nimi zavřely dveře Svatyně, Tessa se s obavami rozhlédla kolem sebe. Místnost byla tmavší, než tenkrát, když sem přišla na schůzku s Camille. Nebyly tu žádné svíčky ve svícnech, jen blikající magická světla, jejichž zář vycházela ze svítidel na stěnách. Socha anděla plakala a její nekonečné slzy padaly do fontány. Vzduch v místnosti byl mrazivě chladný a ona se zachvěla.

Sophie si zastrčila klíč do kapsy. Vypadala stejně nervózní, jako se Tessa cítila.

"Tak jsme tady," řekla. "Je tu příšerná zima."

"No, jsem si jistá tím, že tu nebudeme moc dlouho," řekla Jessamine. Stále držela Nateův nůž, který se jí třpytil v ruce. "Někdo se vrátí zpátky, aby nás zachránil. Will nebo Charlotte-"

"Tu najdou Společenství plné mechanických stvoření," připomněla jí Tessa. "A Mortmaina." Otřásla se. "Nejsem si jistá, že to bude tak jednoduché, jak to líčíš."

Jessamine se na Tessu podívala svýma chladnýma tmavýma očima. "No, nemusíš se mnou mluvit, jako kdyby to byla všechno moje vina. Kdyby nebylo tebe, nikdy bychom se nedostaly do téhle příšerné situace."

Sophie přešla mezi hlavní dva sloupy a vypadala najednou hrozně malá. Její hlas se odrážel od kamenných stěn. "To od vás nebylo moc hezké, slečno."

Jessamine si sedla na okraj kašny. Pak se znovu zvedla a zamračila se. Přejela si po zadní straně šatů, které byly teď mokré. Vypadala podrážděně. "Možná ne, ale je to pravda. Jediný důvod, proč tu teď Magister je, je Tessa."

"Řekla jsem Charlotte, že je to všechno moje vina." Tessa mluvila tiše. "Řekla jsem jí, aby mě poslala pryč. Jenže to neudělala."

Jessamine pohodila hlavou. "Charlotte má měkké srdce. A Henry jakbysmet. A Will - Will si myslí, že je Galahad. Chce všechny zachránit. Jem je na tom podobně. Nikdo z nich nemyslí prakticky."

"Přepokládám," řekla Tessa, "že kdyby to bylo tvoje rozhodnutí, už bys..."

"Už bych tě dávno vykopla ze dveří na ulici a nic bych ti nedala," řekla Jessamine a odfrkla si. Když viděla, jak se na ní Sophie dívala, dodala: "Ach nech toho! Nebuď takovej suchar, Sophie. Agáta a Thomas by byli stále naživu, kdyby tu nebyla, ne?"

Sophie zbledla. Její jizva vystoupila na její tváři, jako kdyby byla utržená teprve nedávno. "Thomas je mrtvý?"

Jessamine vypadala, jako kdyby jí došlo, že šlápla vedle. "Nechtěla jsem."

Tessa se na ní tvrdě podívala. "Co se stalo, Jessamine? Viděli jsme, že tě zranili-"

"Jo, a žalostně málo vás to zajímalo. Nic jste neudělali," řekla Jessamine a posadila se na mokrou fontánu. Zřejmě zapomněla na to, starat se o stav jejích šatů. "Byla jsem v bezvědomí ... když jsem se probudila, viděla jsem, že všichni kromě Thomase odešli. Mortmain byl taky pryč, jenže ty bytosti tam byli pořád. Jeden z nich ke mně začal jít. Podívala jsem se na můj slunečník, ale ten byl rozšlapaný na kousky. Thomas byl obklopen těmi netvory. Šla jsem k němu, ale on mi řekl, abych utekla, tak ... jsem utekla." Defenzivně vystrčila bradu.

Sophii zaplály oči. "Nechala jste ho tam? Samotného?"

Jessamine se zlostným zavrčením zabodla nůž do zdi. "Já jsem dáma, Sophie. Od mužů se očekává, že se obětují pro bezpečí dam."

"To je nesmysl!" Sophie zaťala své malé ruce v pěst. "Jste Temný lovec. A Thomas je jen civil! Mohla jste mu pomoct. Jenže to jste neudělala -protože jste jen obyčejný sobec! A -a jste odporná!"

Jessamine na Sophii zírala s ústy dokořán. "Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit-"

Zarazila se, když na dveře Svatyně někdo těžce zaklepal. Klepot zazněl znovu a pak na ně zavolal známý hlas. "Tesso! Sophie! To jsem já. Will."

"Díky Bohu," řekla Jessamine -jako kdyby se jí ulevilo, že jí zachránil od dalšího rozhovoru se Sophií- a spěchala ke dveřím. "Wille! To jsem já. Jessamine. Jsem tady taky!"

"A jste všechny tři v pořádku?" Will zněl úzkostlivě. Tesse se sevřel hrudník. "Co se stalo? Jeli jsme sem z Highgate jako o závod. Viděl jsem, že jsou dveře Společenství otevřené. Jak se u andělů mohl dostat Mortmain dovnitř?"

"Nějak obešel naší ochranu," řekla Jessamine hořce a sáhla po klice dveří. "Nemám ponětí jak."

"To teď není podstatné. Je mrtvý. Mechanické automaty jsou zničené." Willův tón byl uklidňující - ale proč, pomyslela si Tessa, se tedy necítila klidně? Otočila se a podívala se na Sophii. Dívala se na dveře. Mračila se, měla ostrou rýhu mezi obočím a její rty se lehce pohybovaly, jako kdyby něco šeptala. Sophiin zrak, vzpomněla si Tessa. Charlotte jí řekla, že ho má. V Tesse rostl pocit neklidu a nakonec jí zaplavil jako vlna.

"Jessamine," zakřičela na ní. "Jessamine, neotvírej ty dveře-"

Ale bylo příliš pozdě. Dveře se rozletěly. Na prahu stál Mortmain, obklopen mechanickými stroji.

...

Díky andělům za okouzlení, pomyslel si Will. Pohled na kluka, co jede na černém koni bez sedla dolů pod ulici Farringdon, by za normálních okolností stačilo k zvýšení obočí lidí i v tak znuděném velkoměstě, jako byl Londýn. Ale když Will uháněl dál -na koni, za jehož kopyty se zvedaly obláčky londýnského prachu, a který se vzpínal a odfrkával si- nikdo ho nemohl zahlédnout ani koutkem oka. Přesto, i když ho lidé neviděli, měli spoustu důvodů klidit se mu z cesty -i zase cenu upuštění brýlí, když jeden člověk rychle uskakoval před vodou, která náhle vystříkla z louže- a tím se vyhnout ušlapání.

Z Highgate do Společenství to bylo skoro pět mil. Kočárem jim to trvalo skoro třičtvrtě hodiny. Willovi to na Baliosovi trvalo jen dvacet minut. Když projížděli bránou Společenství, kůň byl zadýchaný a zpocený. Zastavili pár kroků od vchodu.

Jeho srdce okamžitě pokleslo. Dveře byly otevřené. Byly dokořán, jako kdyby k sobě zvali noční návštěvníky. Bylo to proti zákonu, nechat otevřené dveře ve Společenství.

Měl pravdu; stalo se něco strašného.

Sklouzl ze hřbetu koně a jeho boty na dlažebních kostkách hlasitě zaduněly. Rozhlédl se okolo, aby našel nějaký způsob, jak zabezpečit zvíře, ale když mu uřízl popruhy, nebyl způsob, jak ho tu uvázat. Navíc se na něj Balios koukal stylem, že kdyby to zkusil, kousnul by ho. Pokrčil rameny a vkročil do domu.

...

Jessamine zalapala po dechu a klopýtla dozadu, když Mortmain vstoupil do místnosti. Sophie zaječela a přikrčila se za sloupem. Tessa byla až příliš šokovaná na to, aby se mohla hýbat. Byli tam čtyři automaty. Pokaždé Mortmainově straně dva. Dívali se přímo před sebe. Jejich kovové tváře, které vypadaly jako masky, zářily.

Za Mortmainem byl Nate. Kolem hlavy měl obvázaný provizorní obvaz nasáklý krví. Ze spodku jeho košile -Jemovi košile- byl odtržený pruh látky. Věnoval Jessamine zlověstný pohled.

"Ty hloupá děvko," zavrčel a vydal se k ní.

"Nathanieli." Mortmainův hlas byl ostrý jako bič. Nate ztuhl. "Tohle není žádná aréna, kde bys mohl provádět svou malichernou pomstu. Je tu ještě jedna věc, kterou od tebe chci. Víš co to je. Získej to pro mě."

Nate zaváhal. Podíval se na Jessamine tak, jak se dívá kočka na myš.

"Nathanieli. Místnost se zbraněmi. Hned."

Nate odtrhl svůj pohled od Jessie. Na moment se podíval na Tessu. Vztek v jeho obličeji vystřídal jakýsi úšklebek. Pak se otočil na patě a odkráčel z místnosti. Dva automaty se odpojily od Mortmaina a následovaly ho.

Dveře se za nimi zavřely a Mortmain se mile usmál. "Vy dvě," řekl a podíval se na Jessamine a Sophii. "Vypadněte."

"Ne," hlas Sophie byl tichý, ale pevný. K Tessině překvapení ani Jessamine neprojevila žádnou ochotu k odchodu. "Ne bez Tessy."

Mortmain pokrčil rameny. "Velmi dobře." Obrátil se na mechanické stvoření po jeho stranách. "Ty dvě dívky," řekl. "Temný lovec a služka. Zabijte je obě."

Luskl prsty a automaty se pohnuly dopředu. Byli groteskně rychlí, jako pobíhající krysy. Jessamine se otočila a rozběhla se, ale stačila udělat jen několik kroků, než jí jeden z nich uchopil a zvedl jí ze země. Sophie se vrhla mezi dva pilíře, jako když Sněhurka utíkala do lesů, jenže té to šlo o trochu líp. Druhý automat jí rychle chytil a zvedl jí ze země, zatímco pronikavě křičela. Na rozdíl od ní, byla Jessamine naprosto potichu. Stvoření ji drželo ve svých železných pažích. Jednu ruku mělo na jejích ústech a druhou jí obmotalo kolem pasu. Krutě do ní zarylo prsty. Zbytečně kopala nohama ve vzduchu, jako nohy odsouzence, které visí na konci lana, když kat zatáhne za páku.

Tessa slyšela svůj vlastní hlas, který vyšel z jejího krku. Přišel jí cizí. "Nechte toho. Prosím, prosím, nechte toho!"

Sophie se uvolnila ze sevření automatu, které jí drželo a dopadla na podlahu. Svalila se na kolena. Snažila se utéct, ale chytil jí za kotník a znovu jí zvedl z podlahy. Vydala ze sebe vzlyk.

"Prosím," řekla Tessa a znovu se zadívala na Mortmaina.

"Můžete to zastavit, slečno Grayová," řekl. "Slibte mi, že se nebudete snažit utéct." Jeho oči hořely intenzitou, když se na ní díval. "Pak je nechám jít."

Jessamininy oči, které byly vidět přes kovovou dlaň, která jí ulpívala na ústech, na Tessu vrhaly prosebný pohled. Další mechanické stvoření bylo na nohách a drželo Sophii, která visela bezvládně v jeho sevření.

"Zůstanu," řekla Tessa. "Máte mé slovo. Samozřejmě, že to udělám. Jen je nechte jít."

Nastala dlouhá pauza. Pak řekl: "Slyšeli jste ji." Otočil se ke svým mechanickým monstrům. "Vezměte ty dívky z téhle místnosti. Odveďte je dolů. Neubližte jim." Malý, prohnaný úsměv, se usadil na jeho tváři. "Nechte se mnou slečnu Grayovou o samotě."

...

Ještě předtím, než prošel předními dveřmi, cítil, že se tu děje něco hrozného. Poprvé, kdy cítil něco takového, bylo v jeho dvanácti letech, když držel tu zpropadenou krabici - nikdy si ale nemyslel, že by mohl mít tenhle pocit ve Společenství.

Jako první, když překročil práh domu, uviděl Agátino tělo. Ležela na zádech a oči, které upírala na strop, byly skelné. Na sobě měla prosté šedé šaty, které byly nasáklé krví. Willa zaplnila vlna téměř ohromujícího vzteku. Opouštěla ho rozvážnost. Těžce se kousl na rtu, když se sklonil a zavřel oči předtím, než vstal a rozhlédl se kolem. Všude byly známky bitvy. Roztrhané kousky kovu, zohýbané a rozbité stroje, cákance krve smíchané s bazény oleje. Když se Will přesunul ke schodišti, nohou šlápnul na zbytky rozdrceného deštníku Jessamine. Zatnul zuby a pokračoval dál ke schodišti.

A tam, na nejnižším schodě, ležel Thomas. Měl zavřené oči a nehýbal se. Pod ním se pomalu zvětšovala šarlatová skvrna. Na zemi vedle něj ležel meč. Jen kousek od jeho ruky. Jeho kraj byl prasklý a promáčknutý, jako kdyby s ním mlátil do skály. Z hrudi mu trčel velký kus zubatého kovu. Vypadal trochu jako utrhnuté ostří pily, všiml si Will, když si sedl k Thomasově boku. Nebo jako ostrý kousek kovu nějakého většího mechanického stroje.

Will cítil v zadní části krku suchou bolest. Jeho ústa chutnala po kovu a vzteku. Málokdy truchlil během bitvy; nechával si svoje emoce na potom - už se naučil pohřbít je tak hluboko, že je sotva cítil. Dělal to už od doby, kdy mu bylo dvanáct. Jeho hruď byla stažená bolestí, ale když promluvil, jeho hlas byl pevný. "Buď zdráv a sbohem, Thomasi," řekla a zavřel druhému chlapci oči. "Ave-"

Ruka vylétla nahoru a chytila ho za zápěstí. Will se ohromeně podíval dolů. Thomasovi skelné oči se na něj dívaly. Ve svých světle hnědých očích, byl vidět bílý nádech smrti. "Ne," řekl a bylo vidět, že ta slova ze sebe dostává s velkou námahou, "Temný lovče."

"Chránil jsi Společenství," řekl Will. "Dělal jsi to tak dobře, jak by to udělal každý z nás."

"Ne," Thomas zavřel oči, jako kdyby byl vyčerpaný. Jeho hrudník se jemně nadzvednul; jeho košile byla nasáklá téměř černou krví. "Vy byste je porazil, pane Wille. Víte to."

"Thomasi," zašeptal Will. Chtěl říct: Buď zticha, budeš v pořádku, až se sem dostanou ostatní. Jenže Thomas nebude v pořádku. Byl to člověk. Léčebné runy by mu nemohly pomoct. Will si přál, aby nechal jet místo sebe Jema. Jem byl člověk, s kterým byste chtěli být, když umíráte. On by mohl pomoct. Řekl by mu, že bude všechno v pořádku, zatímco Will měl podezření, že nastalo jen pár chvil, kdy jeho přítomnost u takovýchhle věcí, situaci jenom nezhoršila.

"Žije," řekl Thomas, aniž by otevřel oči.

"Cože?" Will byl zastižen nepřipravený.

"Ta, pro kterou ses vrátil. Pro ní. Pro Tessu. Je se Sophií." Thomas mluvil, jako kdyby to bylo každému jasné, že se Will vrátil kvůli Tesse.

Rozkašlal se a z úst se mu vyvalilo velké množství krve, která mu stékala po bradě. Nezdálo se, že by si toho všimnul. "Postarej se o Sophii, Wille. Sophie je-"

Will už ale nezjistil, co Sophie byla, protože Thomasovo sevření najednou ochablo a jeho ruka spadla a ošklivě udeřila do kamenné podlahy. Will se odtáhnul. Viděl smrt už tolikrát, že věděl, kdy přišla. Nemusel Thomasovi zavřít oči. Už je zavřené měl. "Spi," řekl, i když tak docela nevěděl, odkud z něj ta slova přicházejí, "dobrý a věrný služebníku Nephilimů. A děkuju ti."

Nestačilo to. Ani zdaleka to nestačilo, ale bylo to všechno, co Will dokázal říct. Vyškrábal se na nohy a vyběhl po schodech nahoru.

...

Dveře za mechanickými stroji se zavřely. Svatyně byla neobvykle tichá. Tessa slyšela šplouchání vody ve fontáně za ní. Mortmain stál opodál a klidně se na ní díval. Nebyl děsivý na pohled, pomyslela si Tessa. Byl to malý obyčejný člověk s tmavými vlasy, které mu na spáncích pomalu šedly. Měl zvláštně světlé oči. "Slečno Grayová," řekl. "Doufal jsem, že až spolu budeme poprvé sami, bude to pro nás oba mnohem příjemnější zážitek."

Tessiny oči hořely. "Kdo jste? Čaroděj?"

Jeho úsměv byl letmý a bez jakýchkoliv emocí. "Jsem jen člověk, slečno Grayová."

"Ale vy jste kouzlil," řekla. "Mluvil jste Willovým hlasem-"

"Cvičením se může každý naučit napodobovat hlasy," řekl. "Je to jen jednoduchý trik. Jako kejkle. Nikdo je neočekává. Určitě ne Temní lovci. Věří, že lidé nejsou v ničem dobří, a že jsou k ničemu."

"Ne," zašeptala Tessa. "To si nemyslí."

Jeho ústa se zkřivila. "Jak rychle jste začala mít ráda své přirozené nepřátele. Brzy vás to odnaučíme."

Udělal krok vpřed a Tessa couvla. "Neublížím vám," řekl. "Jen vám chci něco ukázat." sáhl do kapsy kabátu a vytáhl zlaté hodinky. Krásné, na tlustém zlatém řetízku.

Chce vědět, kolik je hodin? V Tesse pomalu, na zadní straně krku, rostlo šílené nutkání se začít smát. Zahnala ho.

Natahoval k ní hodinky. "Slečno Grayová," řekl, "prosím. Vezměte si to."

Zírala na něj. "Já to nechci."

Znovu k ní udělal krok. Tessa ustoupila a zadní část její sukně se namočila o mokrou nízkou zeď fontány. "Vezměte si ty hodinky, slečno Grayová."

Tessa zavrtěla hlavou.

"Vezměte si je," řekl. "Nebo znovu zavolám mé mechanické služebníky a nechám vašim přátelům drtit hrdla tak dlouho, dokud nezemřou. Stačí jen jít ke dveřím a zavolat je. Je to jen vaše volba."

Tesse se zvedla žluč v krku. Dívala se na hodinky visící na zlatém řetízku, které k ní natahoval. Určitě byly staré. Ručičky už se dávno přestaly pohybovat. Čas se zastavil přesně na půlnoci. Na jejich zadní straně byly elegantním písmem vyřezány iniciály J.T.S.

"Proč?" zašeptala. "Proč mi je chcete dát?"

"Protože chci, abys vykonala Přeměnu," řekl Mortmain.

Tessa prudce zvedla hlavu. Nevěřícně na něj zírala. "Cože?"

"Tyhle hodinky kdysi dávno někomu patřily," řekl. "Někomu, s kým bych se velmi rád znovu potkal." V jeho hlase byl podtón, který zněl jako hladová touha. To děsilo Tessu víc, než kdyby byl naplněný vztekem. "Vím, že tě to Temné sestry naučily. Vím, že znáš svou sílu. Ty jsi jediná na světě, která umí to, co umíš ty. Vím to, protože jsem tě stvořil."

"Stvořil jste mě?" Tessa na něj zírala. "Neříkáte tím snad - vy nemůžete být můj otec-"

"Váš otec?" Mortmain se krátce zasmál. "Já jsem člověk. Ne Podsvěťan. Ve mně není ani kousek démona. Já se s nimi jen spolčuju. Nemáme společnou krev, slečno Grayová. A přesto, kdyby nebylo mě, neexistovala byste."

"Tomu nerozumím," zašeptala Tessa.

"Nemusíte tomu rozumět." Mortmain byl značně netrpělivý. "Jen musíte dělat to, co vám říkám. A já říkám, proměňte se. Hned."

Bylo to, jako znovu stát před Temnými sestrami. Měla strach a byla ostražitá. Srdce jí bušilo. Chtěl, aby dala průchod té části ní, která jí děsila. Aby se znovu ocitla v té tmě s nicotou, která byla mezi ní a tím, kam mířila. Možná bylo jednoduché udělat to, co jí řekl. Natáhnout ruku a vzít si hodinky, jak jí přikázal. Vtělit se do kůže někoho jiného, jak to dělala dříve. Bez vlastní vůle a možnosti výběru. Podívala se dolů, pryč od spalujícího pohledu Mortmaina a uviděla něco zářivého v kašně u stěny těsně za ní. Šplouchnutí vody, pomyslela si - ale ne. Bylo to něco jiného. Pak promluvila, aniž by nad tím přemýšlela.

"Ne," řekla.

Mortmain přimhouřil oči. "Cos to řekla?"

"Řekla jsem ne." Tessa měla pocit, jako kdyby byla mimo své tělo a dívala se na to, jak stojí tváří v tvář Mortmainovi, který se na ní dívá jako na cizince. "Neudělám to. Ne, pokud mi neřeknete, jak jste to myslel, když jste řekl, že jste mě stvořil. Proč jsem to, co jsem? Jak to, že tak hrozně moc potřebujete moje nadání? Co máte v plánu? Co chcete, abych pro vás udělala? Děláte víc, než jen to, že budujete armádu monster. Vím to. Nejsem hloupá, jako je můj bratr."

Mortmain si dal hodinky zpátky do kapsy. Jeho tvář byla stažená do ošklivé masky vzteku. "Ne," řekl. "Nejste hloupá, jako je váš bratr. On je jen hlupák a zbabělec. Vy jste hloupá, ale máte trochu odvahy. Možná je to dobrá vlastnost. Ale jsou to vaši přátelé, kteří budou trpět. A vy se na to budete dívat."

Otočil se a zamířil ke dveřím.

Tessa se sehnula a chytila věc, která se třpytila ve fontáně pod ní. Byl to nůž, který tam upustila Jessamine. Čepel se lekla v magickém světle. "Stůjte," vykřikla. "Pane Mortmaine. Stůjte."

Obrátil se a uviděl, že drží nůž. Výraz znechucení se změnil v pobavený úsměv, který se mu rozlil po tváři. "Teď vážně, slečno Grayová," řekl. "Opravdu si myslíte, že mi tím můžete ublížit? Copak si myslíte, že u sebe nemám žádnou zbraň?" Lehce odsunul sako stranou a ona viděla záblesk pistole, kterou měl u opasku.

"Ne," řekla. "Nemyslím si, že bych vám s tím mohla ublížit." Omotala ruku kolem rukojeti nože tak, že jí ostří směřovalo přímo na její hruď. "Ale jestli uděláte ještě další krok směrem ke dveřím, slibuju vám, že si ten nůž zabodnu do srdce."

...

Oprava nepořádku, co udělal Will na kočáře, trvala déle, než by si Jem přál. V době, kdy zarachotila jeho kola na dlažbě, když projížděl bránou Společenství, byl měsíc znepokojivě vysoko na obloze. Xanthos zastavil u úpatí schodů.

Balios, neuvázaný, stál u sloupu u schodiště. Vypadal vyčerpaně. Will musel jet jako ďábel, pomyslel si Jem, ale alespoň sem dojel bezpečně. Byl to jen malý kousek jistoty. Brzy totiž uviděl dveře Společenství, které byly doširoka otevřené. Vyslalo to do něj vlnu hrůzy. Byl to tak příšerný pohled, že mu to připomnělo tvář bez očí nebo oblohu bez hvězd. Takhle to nemělo být.

Jem zvedl hlas. "Wille?" zakřičel. "Wille, slyšíš mě?" Když nedostal odpověď, seskočil ze sedadla řidiče kočáru a sáhl si pro svou hůl. Držel ji lehce. Vyvažoval její hmotnost. Začalo ho bolet zápěstí, když ji pevně sevřel. Obvykle nedostatek démonského prášku způsoboval bolest v kloubech. Tupou bolest, která se postupně šířila do celého jeho těla, které ho pálilo jako oheň.

Ale on si teď nemohl dovolit podlehnout bolesti. Musel myslet na Willa, a na Tessu. Nemohl se zbavit vzpomínky na ní na schodech, když jí říkal ta starověká slova. Vypadala tak vystrašeně. Myšlenka na to, že by se o něj mohla bát, mu skýtala nečekané potěšení.

Otočil se ke schodům - a zastavil se. Někdo z nich sestupoval. Víc, než jen jedna osoba. Dav lidí. Byli nasvícení světly Společenství. Musel zamrkat, aby se jeho oči přizpůsobily světlu. Viděl jen siluety lidí. Vypadaly zvláštně deformované.

"Jeme!" Ten hlas byl vysoký a zoufalý. A tak známý.

Jessamine.

Vyburcovaný Jem vyrazil po schodech nahoru a pak se zastavil. Před ním stál Nathaniel Gray. Měl roztrhané oblečení celé od krve. Na hlavě měl provizorní obvaz. Na pravém spánku byl nasáklý krví. Jeho výraz byl zamračený. Za ním kráčely -jako poslušní služebníci- mechanické stroje. Jednoho měl po levé straně a toho druhého po pravé. Za nimi byly dva další. Jeden držel bojující Jessamine a druhý pokulhával v náručí se Sophií, která byla v bezvědomí.

"Jeme!" zakřičela Jessamine. "Nate je lhář. Celou dobu pomáhal Mortmainovi - Mortmain je Magister. Není to de Quincey."

Nathaniel se otočil. "Umlčte ji," vyštěkl na stroj za ním. Ten sevřel svýma kovovýma rukama Jessamine, která se dusila. Mlčela a obličej měla bílý bolestí. Očima ukázala na další stroj. Jem viděl, že ve svých rukách drží Pyxis.

Při pohledu na Nateovu tvář se Nate usmál. "Nikdo, kromě Temných lovců se jí nemůže dotknout," řekl. "Žádný živý tvor. Ale automaty nejsou naživu."

"Tak kvůli tomuhle to všechno?" zeptal se Jem, který byl ohromený. "Pyxis? K čemu by vám mohla být?"

"Můj pán požadoval démonskou energii, a teď jí má," řekl Nate pyšně. "A nikdy nezapomene na to, že já jsem ten, který mu jí obstaral."

Jem zavrtěl hlavou. "A co ti za to dá? Co ti dá za to, žes zradil svojí sestru? Třicet stříbrných?"

Nateovi se zkroutil obličej vztekem. Jem si pomyslel, že pod tím nezajímavým pěkným povrchem konečně uviděl, jaký ve skutečnosti byl - zlý a odpuzující. Jem se chtěl od něj odvrátit. Bylo mu z něj zle.

"Ta věc," řekl, "není moje sestra."

"Tomu není až tak těžké uvěřit," řekl Jem a nesnažil se skrývat svůj odpor, "že ty a Tessa nesdílíte vůbec nic. Ani jedinou kapku krve. Ona je mnohem čestnější, než jsi ty."

Nathaniel přimhouřil oči. "Ona už není moje starost. Patří Mortmainovi."

"Nevím, co ti Mortmain slíbil," řekl Jem, "ale já ti můžu slíbit, že pokud zraníš Jessamine nebo Sophii, nebo pokud odneseš Pyxis z tohohle domu, Claveové tě budou pronásledovat. Najdou tě. A zabijou."

Nathaniel pomalu zavrtěl hlavou. "Ty to nechápeš," řekl. "Nikdo z Nephilimů to nemůže pochopit. Jediné, co mi můžeš nabídnout, je nechat mě žít. Magister mi ale může nabídnout to, že nikdy nezemřu." Obrátil se na mechanický stroj po jeho levici, který nedržel Pyxis. "Zabij ho," řekl.

Automat přiskočil k Jemovi. Tohle stvoření bylo mnohem rychlejší než to, kterému čelil na mostu Černých kněží. Stačil se jen otočit a nechat vyjet čepel, která byla na konci jeho hole, když na něj monstrum skočilo. Vypísklo jako brzdící vlak, když Jemovo ostří projelo jeho hrudí a rozřízlo ho ze strany na stranu. Odkryl tím jeho kovový vnitřek. Tvor se začal otáčet. Stříkaly z něj červené jiskry.

Nate, kterého jich pár zasáhlo, zařval a uskočil. Jiskry mu vypálily díry do jeho oblečení. Jem se chopil příležitosti a rychle přiskočil k Nateovi a odmrštil ho na schody. Pak ho plochou hranou jeho ostří srazil na kolena. Nate se otočil a podíval se na jeho mechanického ochránce. Ten se ale houpal ze strany na stranu a z hrudníku mu odlétávaly jiskry. Bylo zřejmé, že Jem svou ranou oddělil jeden z jeho centrálních mechanismů. Další automat stále držel Pyxis a nehýbal se. Zjevně Nate nebyl jeho prioritou.

"Pusťte je!" zařval Nate na stroje, které držely Sophii a Jessamine. "Zabijte toho Temného lovce! Zabijte ho, slyšíte?"

Jessamine a Sophie, uvolněné ze sevření, spadly na zem. Lapaly po dechu, ale bylo jasné, že obě žijí. Jemova úleva netrvala moc dlouho, protože další pár automatů se k němu začal blížit. Pohybovaly se s neuvěřitelnou rychlostí. Sekl po jednom holí. Ten ale uskočil zpět, mimo jeho dosah. Další pozvedl ruku -tedy ne ruku, spíš kus hranatého kovu, jehož strana byla zubatá, jako pila-

Vzadu za Jemem se ozval výkřik. Kolem něj proběhl Henry, který měl v ruce masivní šavli. Otočil se a tvrdě sekl stroj přes ruku, kterou měl nataženou. Jeho ruka odletěla smykem přes dlažební kostky. Jiskřila a syčela. Pak se vznítila v plamenech.

"Jeme!" Byl to Charlottin hlas zhrublý varováním. Jem se otočil a uviděl, jak po něm zezadu sahá další automat. Sekl kreaturu do krku svým ostřím a prořízl měděné trubky uvnitř, zatímco ho Charlotte srazila na kolena svým bičem. S vysokým výkřikem se zhroutil na zem. Nohy měl oddělené od těla. Charlotte, která byla bledá v tváři, nechala bič klesnout zpátky dolů. Když se Jem otočil, uviděl, že Henryho ryšavé vlasy byly přilepené k čelu potem. Pomalu pokládal svou šavli. Automaty nyní tvořily na nádvoří velkou hromadu šrotu. Kousky mechanických stvoření byly roztroušené všude na zemi. Některé z nich ještě stále hořely, jako pole padlých hvězd. Jessamine a Sophie se k sobě tiskly. Jessamine dělala oporu druhé dívce, jejíž hrdlo bylo poseto tmavými modřinami. Jessamine se setkala s Jemovým pohledem. Pomyslel si, že tohle je možná poprvé, kdy je skutečně ráda, že ho vidí.

"Je pryč," řekla. "Nathaniel. Zmizel i s tím stvořením - a s Pyxis."

"Nerozumím tomu." Charlottina tvář pokrytá krví byla šokovaná. "Bratr Tessy ..."

"Všechno, co nám řekl, byla lež," řekla Jessamine. "Celá ta záležitost s rozmetáním upířího hnízda byla jen rozptýlení."

"Panebože," řekla Charlotte. "Takže de Quincey nelhal," zavrtěla hlavou, jako kdyby se chtěla zbavit pavučin na obličeji. "Když jsme dorazili do jeho domu v Chelsie, našli jsme ho tam jen s pár upíry. Nebylo jich víc, než šest nebo sedm. Ale vůbec ne sto, jak nás varoval Nathaniel. Nemohli jsme tam najít ani mechanické stroje. Benedikt zabil de Quinceyho, ale ne dřív, než nám řekl, že si z nás Mortmain vystřelil. Mortmain. A to jsem si myslela, že je to jen - jen civil."

Henry klesl na nejvyšší schod. Jeho meč zařinčel o zem. "To je katastrofa."

"Will," řekla Charlotte omámeně, jako ve snu. "A Tessa. Kde jsou?"

"Tessa je ve Svatyni. S Mortmainem. Will-" Jessamine zavrtěla hlavou. "Nevěděla jsem, že tu je."

"Je uvnitř," řekl Jem a zvedl svůj pohled ke Společenství. Vzpomněl si na svůj jedem ovlivněný sen - Společenství v plamenech, opar kouře nad Londýnem a výborně sestrojená mechanická stvoření, která kráčela tam a sem mezi domy, jako obrovští pavouci. "Šel si pro Tessu."

...

Tvář Mortmaina byla úplně bílá. "Co to děláte?" zeptal se a pomalu přecházel k ní.

Tessa si přiložila hrot čepele na hruď a zatlačila. Bolest byla ostrá, náhlá. Na prsou a na šatech, se jí objevila krev. "Nechoďte blíž."

Mortmain se zastavil. Tvář se mu zkřivila vzteky. "Proč si myslíte, že mi není jedno, jestli žijete, nebo zemřete, slečno Grayová?"

"Jak jste řekl, stvořil jste mě," řekla Tessa. "Z nějakého důvodu jste toužil po mé existenci. Cenil jste si mě natolik, že jste zakázal Temným sestrám mi ublížit, nebo způsobit zranění trvalejšího charakteru. Něčím jsem pro vás významná. Och, ne já, samozřejmě. Moje moc. Na té vám záleží." Cítila krev. Teplou a vlhkou. Kapala jí po kůži. Ta bolest ale byla nic v porovnání s jejím uspokojením při pohledu na strach v Mortmainově tváři.

Se skřípěním zubů promluvil. "Co ode mě chcete?"

"Ne. Co vy chcete ode mě? Řekněte mi to. Řekněte mi, proč jste mě vytvořil. Řekněte mi, kdo jsou mí praví rodiče. Byla moje matka opravdu mou matkou? A můj otec mým otcem?"

Mortmain se křivě zasmál. "Pokládáte mi špatné otázky, slečno Grayová."

"Proč jsem ... to co jsem a Nate je jen člověk? Proč není jako já?"

"Nathaniel je váš bratr jen z poloviny. Není nic jiného, než pouhá lidská bytost. A ne zrovna dobrá lidská bytost. Netruchlím, že nejste víc jako on."

"Tak ..." Tessa zmlkla. Její srdce tlouklo jako o závod. "Moje matka nemohla být démonka," řekla tiše. "Nebo něco nadpřirozeného, protože teta Harriet byla její sestra a ta byla jen člověk. Takže to musí být můj otec. Můj otec byl démon?"

Mortmain se usmál. Byl to náhlý, velmi zlý úsměv. "Položte ten nůž, a já vám dám vaše odpovědi. Možná bychom mohli dokonce vyhledat toho, co vás zplodil, pokud se s ním přejete tak zoufale setkat - nebo bych měl říct spíš ´s tím´."

"Pak jsem tedy čarodějka," řekla Tessa. Cítila knedlík v krku. "To je to, co se mi tu snažíte říct."

Mortmainovi světlé oči byly plné opovržení. "Pokud na tom trváte," řekl. "Myslím, že je to to nejlepší slovo pro to, co jste."

Tessa slyšela v duchu jasný hlas Magnuse Banea: Ach, ty jsi čarodějka. Na to se spolehni. Jen proto, že nemáš-"

"Nevěřím ničemu z toho," řekla Tessa. "Moje matka, ona by nikdy - ne s démonem."

"Neměla nejmenší tušení." Mortmain zněl téměř soucitně. "Neměla ponětí, že byla tvému otci nevěrná."

Tesse se zvedl žaludek. Ani jí nenapadlo, že by něco takového bylo možné. Ani o tom nepřemýšlela. Přesto řekla nahlas něco jiného. "Takže muž, o kterém jsem si doteď myslela, že to byl můj otec, vlastně nebyl můj otec. Můj pravý otec byl démon," řekla. "Tak proč nejsem označená jako čarodějka?"

Mortmainovi oči jiskřily zlobou. "No ano, proč nejsi? Možná proto, že tvá matka neměla nejmenší ponětí o tom, co je. Stejně jako ty."

"Co tím myslíte? Má matka byla člověk!"

Mortmain zavrtěl hlavou. "Slečno Grayová, pokračujete v kladení špatných otázek. Co musíte pochopit je to, že všechno bylo naplánované. To, že jednoho dne přijdete vy. Plánování začalo ještě předtím, než jsem se narodil - a já v tom pokračoval, protože jsem věděl, že jsem jen kousíček od vytvoření něčeho úžasného. Něčeho, co ve světě nemá obdoby. Něco jedinečného, co by patřilo mě. Věděl jsem, že si vás jednoho dne vezmu. Že budete mou navždy."

Tessa se na něj s hrůzou podívala. "Ale proč? Nemilujete mě. Neznáte mě. Ani jste nevěděl, jak vypadám! Mohla jsem být odporná!"

"Nevadilo by mi to. Můžete být šeredná. Můžete být i krásná. Je to jen na vás. Tvář, kterou teď nosíte, je jen jedna z tisíce možných tváří. Kdy vám konečně dojde, že neexistuje žádná Tessa Grayová?"

"Vypadněte," řekla Tessa.

Mortmain se na ní podíval se svýma bledýma očima. "Co jste to řekla?"

"Vypadněte. Nechte Společenství na pokoji. Vezměte si s sebou svá monstra. Nebo si probodnu srdce."

Na okamžik zaváhal. Zatínal ruce v pěst a zase je povoloval. Muselo to být podobné tomu, když se rychle rozhodoval ohledně nějakého bleskového obchodu - koupit či prodat? Investovat nebo expandovat? Byl to člověk, který dokázal rozeznat vážnost situace, pomyslela si Tessa. A ona byla jen obyčejná holka. Jakou měla šanci ho přechytračit?

Pomalu zavrtěl hlavou. "Nevěřím, že to uděláte. Můžete být čarodějka, ale jste ještě mladá dívka. Jemná žena." Udělal krok směrem k ní. "Násilí není ve vaší povaze."

Tessa pevně sevřela rukojeť nože. Cítila tvrdou hladkou plochu pod prsty. Bolest v místě, kde si propíchla kůži. Tlukot vlastního srdce.

"Nechoďte už ani o krok blíž," řekla roztřeseným hlasem, "nebo to udělám. Píchnu si ten nůž do srdce."

Třes v jejím hlase, ho nejspíš přesvědčil. Jeho čelist byla pevně napnutá a pak udělal jistý krok směrem k ní. "Ne, to neuděláte."

Tessa slyšela v hlavě Willův hlas. Vzala si raději jed, než aby se nechala zajmout Římany. Byla statečnější, než jakýkoliv jiný člověk na téhle planetě.

"Ano," řekla. "Udělám to."

Něco v její tváři se muselo změnit. Jistota z jeho tváře zmizela. Vrhl se k ní. Jeho arogance byla pryč. Zoufale se natáhl po noži. Tessa se otočila od Mortmaina pryč, tváří k fontáně. Poslední věc, kterou viděla, byla stříbrná voda, která stříkala vysoko nad ní. Pak jí nůž projel hrudníkem.

...

Will se snažil popadnout dech, když se blížil ke dveřím Svatyně. Bojoval s dvěma mechanickými automaty na schodišti a myslel si, že prohrál, když se najednou jeden -který měl v sobě několik ran od Thomasova meče- porouchal a vystrčil toho druhého z okna. Pak se zhroutil ze schodů a zanechal za sebou poničený kov a červené jiskry.

Will měl na pažích i na rukách řezy od zubatého kovu, kterým na něj stvoření zaútočilo, ale nechtěl se tím teď zabývat. Vytáhl stélu už za běhu a nakreslil na dveře Svatyně Mrtvou runu. Přejížděl stélou po povrchu dveří a vytvořil snad tu nejrychleji nakreslenou runu ve svém životě.

Zámek dveří povolil. Will zlomek vteřiny před vchodem do místnosti sáhnul k opasku pro jeden z andělských ostří. "Jerachmeel," zašeptal a ostří vzplálo bílým světlem. Kopl do dveří a ty se s rachotem otevřely.

A strnul v hrůze. Tessa ležela zhroucená u fontány. Voda byla obarvená na červeno. Její modrobílé šaty byly nasáklé rudě a krev se šířila zpod jejího těla v obrovské skvrně. U její bezvládné pravé ruky ležel nůž. Jeho rukojeť byla pokrytá krví. Její oči byly zavřené.

Mortmain klečel vedle ní. Ruku měl položenou na jejím rameni. Podíval se na rozražené dveře a pak se postavil na nohy. Odtáhl se od Tessina těla. Ruce měl červené od krve, kterou byla obarvená i jeho košile a sako.

"Já ..." začal.

"Tys jí zabil," řekl Will. Jeho hlas zněl hloupě a vzdáleně i jeho vlastním uším.

V duchu znovu uviděl knihovnu v domě, kde žil se svými rodiči. V rukách měl krabici, zvědavými prsty odklopil zámek, který jí držel uzamčenou. Pak byla knihovna plná křiku. Cesta do Londýna, stříbrný měsíční svit. Slova, která se mu znova a znova honila hlavou. Ztratil jsem všechno. Ztratil jsem všechno. Všechno.

"Ne,"zavrtěl hlavou Mortmain. S něčím si hrál - se stříbrným prstenem na jeho pravé ruce. "Ani jsem se jí nedotknul. Udělala si to sama."

"Lžeš." Will vykročil kupředu. Pod prsty cítil andělské ostří. Bylo to tak uklidňující a známé ve světě, který vypadal, že se úplně změnil a pohnul dopředu, jako kdyby byl v krajině snů. "Víš, co se stane, když se tahle čepel zaboří do lidského masa?" zasípal a zvednul Jerachmeel. "Bude hořet, zatímco ho do tebe budu nořit. Zemřeš v agónii. Shoříš zevnitř."

"Myslíš si, že truchlíš nad její ztrátou, Wille Heronadale?" Mortmainův hlas byl ztrápený. "Tvůj zármutek je nic, v porovnání s tím mým. Léta práce -snů- víc, než jsi si kdy dokázal představit. Všechno bylo zbytečné."

"Pak buď klidný, tvoje bolest bude mít krátké trvání," řekl Will a vrhl se dopředu s nataženým andělským ostřím.

Cítil, jak projíždí látkou Mortmainova saka - a nesetkává se s dalším odporem. Udělal krok dopředu, narovnal se a rozhlédl. Něco cinklo na podlaze u jeho nohou. Mosazný knoflík. Jeho čepel ho musela oddělit z Mortmainovi bundy. Koukal se na něj ze země jako oko plné výsměchu.

Šokovaný Will upustil andělské ostří. Jerachmeel spadl na zem. Stále hořel. Mortmain byl pryč, úplně pryč. Zmizel tak, jak to dokážou jen čarodějové, kteří mají léta praxe v magii. Pro člověka, i člověka s okultními znalostmi, je nemožné dosáhnout takové věci...

Ale na tom nezáleželo, ne teď. Will mohl myslet jen na jednu věc. Na Tessu. Z poloviny cítil strach a z poloviny naději, když přecházel místnost k místu, kde ležela. Kašna vydávala ubohé uklidňující zvuky, když poklekl a zvedl si jí do náruče.

Držel ji, jako jen jednou předtím, v podkroví, v noci, kdy zapálili dům de Quinceyho. Vzpomínky na to, k němu přicházeli, i když nezvané, velmi často.

Teď to pro něj ale byla muka. Její šaty byly nasáklé krví, stejně jako její vlasy a její tvář. Will už viděl dost zranění, aby věděl, že takovou ztrátu krve nemůže nikdo přežít.

"Tesso," zašeptal. Přitiskl si ji k sobě. Teď už nezáleželo na tom, co udělal. Zabořil tvář do jemné křivky jejího krku, kde se její krk setkával s ramenem. Její vlasy už začínaly tuhnout díky krvi, kterou byly zmáčené. Škrábaly ho na tváři. Cítil, jak jí přes kůži silně bije pulz.

Ztuhl. Její puls? Jeho srdce poskočilo. Odtáhl se od ní, což znamenalo položit ji na zem. Našel jí, jak se na něj dívá svýma velkýma šedýma očima. "Wille," řekla. "Jsi to opravdu ty, Wille?"

Nejdřív se jeho tělem rozlila úleva, ale okamžitě jí následovala vlna hrůzy. Viděl před očima zemřít Thomase. A teď tohle. Nebo by snad ona mohla být zachráněna? Runa by jí nepomohla. Jak se uzdravují Podsvěťani? To věděli pouze Mlčenlivý bratři.

"Obvazy," řekl Will napůl pro sebe. "Musím sehnat obvazy."

Začal uvolňovat své sevření, ale Tessa ho chytila rukou za zápěstí. "Wille, musíš být opatrný. Mortmain - on je Magister. Byl tady-"

Will se cítil, jako kdyby se dusil. "Klid. Šetři si síly. Mortmain je pryč. Musím sehnat pomoc-"

"Ne." Pevně ho sevřela. "Ne, to nemusíš, Wille. Tohle není moje krev."

"Cože?" řekl, zatímco na ní zíral. Možná byla v delíriu, pomyslel si, ale její sevření a její hlas byly překvapivě silné na někoho, kdo by měl být mrtvý. "Ať už ti udělal cokoliv, Tesso-"

"To jsem udělala já," řekla tichým hláskem. "Udělala jsem si to sama, Wille. Byl to jediný způsob, o kterém jsem věděla, že by mě ho mohl zbavit. Nikdy by mě tu nenechal. Ne, kdyby si myslel, že jsem naživu."

"Ale-"

"Přeměnila jsem se. Když se mě dotkl nůž, změnila jsem se. Bylo to díky tomu, co mi řekl Mortmain. Vnukl mi ten nápad, když mě upozornil, že jsou kejkle jen jednoduché triky, které nikdo nečeká."

"Já tomu nerozumím. Krev?"

Přikývla a její malý obličej vypadal úlevně. Měla radost, z toho, co mu právě říkala, že udělala. "Jednou mě Temné sestry donutily změnit se na ženu, která zemřela na střelné rány. Když jsem se proměnila, krvácela jsem. Byla to její krev. Už jsem ti to říkala? Myslím si, že jo, ale na tom teď nezáleží - vzpomněla jsem si na ní a proměnila se. V tu chvíli přišla krev stejně jako předtím. Otočila jsem se pryč od Mortmaina, takže si nemohl všimnout mé proměny. Pohnula jsem nožem vpřed, jako kdybych se opravdu probodla - a potom se přeměna odehrála tak rychle, že jsem z toho omdlela. Svět ztmavl a pak už jsem jen slyšela Mortmaina volat moje jméno. Věděla jsem, že se musím přeměnit zpátky a předstírat, že jsem mrtvá. Obávám se, že by na to ale určitě přišel, kdybys nepřišel." Podívala se na sebe a Will by mohl přísahat, že byl v jejím hlase arogantní podtón, když řekla: "Já jsem oklamala Magistera, Wille! Myslela jsem si, že to není možné - byl tak přesvědčený o své nadřazenosti nade mnou. Ale pak jsem si vzpomněla, co jsi řekl o Boadicee. Kdybys mi to tenkrát nevyprávěl, Wille ..."

S úsměvem se na něj podívala. Ten úsměv rozbil to poslední, co zbylo z jeho odporu - rozdrtil ho. Nechal ty stěny spadnout dolů, když si myslel, že je mrtvá. Nebyl čas znovu je postavit. Bezmocně si ji přitáhl k sobě. Na chvíli se k němu přitiskla. Byla tak teplá a živá v jeho náruči. Její vlasy mu přejely přes tvář. Do světa se mu znovu vrátila barva. Znovu se mohl nadechnout. A v tu chvíli se nadechl jí - voněla jako sůl, krev, slzy a Tessa. Když se odtáhla z jeho objetí, její oči zářily.

"Když jsem uslyšela tvůj hlas, myslela jsem, že je to sen," řekla. "Ale ty jsi skutečný." Její oči si prohlížely jeho tvář. Jako kdyby byla spokojená s tím, co v ní vyčetla, usmála se. "Jsi skutečný."

Otevřel ústa. Měl ta slova na jazyku. Chystal se je vyslovit, když přes něj náhle přešla vlna hrůzy. Jako kdyby celou dobu bloudil v mlze a najednou se zastavil s vědomím, že je jen pár centimetru od zející propasti. Způsob, jakým se na něj dívala - mohla si přečíst to, co bylo skryto v jeho očích, uvědomil si. Muselo to tam být vidět tak jasně, jako slova napsaná na stránce knihy. Nebyl tu žádný čas, žádná šance, jak by to mohl skrýt.

"Wille," zašeptala. "Řekni něco, Wille."

Ale nebylo tu co říct. Byla tu jen prázdnota. Stejná, která tam byla i předtím, než přišla. A která tam vždycky bude.

Ztratil jsem všechno, pomyslel si Will. Všechno.