16. Kapitola

 Trvalo to trochu dýl, než jsem měla v plánu, ale ten začátek mi nějak drhnul a nechtělo se pohnout dál.

Moc děkuji Erin a Vicky za komentáře.

Anna

Druhý den ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem nechutnosti. To se stává, když už jste třetí den bez sprchy a ve stejném oblečení. Obzvlášť když žijete v Řecku. Tady je sice chladno, ale Nickova obrovská bunda, kterou mám stále na sobě mě úžasně hřeje, což mě trochu překvapuje, protože je spíš lehčí. Ale kdy byste jí vidíte na někom jiném, tak by vás nepřekvapilo, kdyby jste v ní nikoho viděli jak v zimě, tak v létě. Myslím, že je to schválně. Démonům není moc zima, takže se jim hodí, že když jdou v zimě ven, aniž by je chránila iluze, vypadat tepleji oblečení než jsou, protože na ně lidi nekoukají jako na šílence, kteří chtějí dostat zápal plic. Teda, tipla bych. Já vlastně o démonech nic moc nevím. O mém vlastním druhu.

Sundala jsem si bundu a zblízka si jí prohlídla. Nevím proč. Asi jsem doufala, že z ní zjistím něco víc o démonech nebo o sobě. Natáhla jsem kůži. Byla překvapivě pružná. Ale současně strašně tvrdá. Zvláštní. Vevnitř jsem našla několik skrytých kapes. Vytáhla jsem z ní několik dýk a pár střelných zbraní. No, přece jenom jsem z té bundy něco zjistila, démoni nikam nechodí beze zbraní.  Přičichla jsem k ní doufajíc, že z ní ucítím Nicka. Ale necítila jsem nic. Dokonce ani nesmrděla jako moje šaty, které jsem si vzala na rande s Jasonem. Prapodivné. Skoro jako by jí nemohlo být nijak uškozeno.

Dostala jsem nápad. Vzala jsem jednu z Nickových dýk a vší silou jsem jí bodla do černé kůže, při čemž jsem doufala, že mám pravdu, protože vyhlídka na vysvětlování Nickovi, že jsem jeho bundu probodla jeho vlastní dýkou mě příliš nelákala.

Nic se nestalo.            

„Neuvěřitelné,“ zamumlala jsem.

Ta bunda nešla zničit. To znamená, že ten, kdo jí má na sobě, je vlastně taky nezničitelný. Nebo je možná jako brnění či neprůstřelná vesta, užitečné, ale to neznamená, že díky němu neumřeš.

Nechala jsem bundu bundou a vstala jsem. Na posteli ležely černé legíny s černým tričkem a černé spodní prádlo. Na zemi se stály černé botasky. Vedle nich se válel vzkaz napsaný ozdobným písmem, které měnilo barvu.

„Napadlo mě, že budeš shánět nějaké oblečení. Později spolu zajdeme něco nakupovat, ale teď si musíš vystačit s tímhle. Navíc se v tom bude dobře trénovat. Jo a mimochodem koupelna je pod kobercem,“ stálo na něm.

Kapku mě děsilo, že byl nikdo v noci v mém pokoji a já si ho vůbec nevšimla. Vždycky mě vzbudilo, byť jen to, že někdo prošel kolem mého pokoje a tady si nikdo přijde dá mi něco na postel a v klidu si odejde. Démoni jako děti určitě hrají tu hru, jak chodíte po domě a nikdo vás nesmí vidět.

Ale oblečení přijde vhod. A koupelna taky. Moment. Pod kobercem?

Pohlédla jsem na koberec. Co dělá koupelna pod kobercem? Opatrně jsem odhrnula černý koberec. (Copak tu je všechno černé?)

Nic. Jen kamenná podlaha. Tak kde jsou ty sprchy? Jiný koberec tady není.

Ale počkat. Na té zemi něco je. Nějaký znak. Pravděpodobně démonština. Tak to se musím soustředit.

„Otevřít,“ přečetla jsem s očekáváním, že se podlaha rozevře a objeví se v ní schody, nebo tu se zničehonic objeví dveře, nebo se celá místnost promění v koupelnu.

Ale zase nic.

„No tak se otevři,“ přikázala jsem jí, ale ona zatvrzele zůstávala na svém místě.

Tak co teď?

Znovu jsem se podívala na ten nápis. Je to v démonštině, aby to nemohl rozlousknout nikdo jiný než démon. Ale kdyby nijaký démon řekl nějakému člověku nebo čarodějnici nebo, já nevím komu, co to znamená, tak by se tam mohl dostat kdykoli. Ale démonsky není těžké pouze číst, ale i mluvit. Tak jak zařídit, abych řekla otevřít démonsky? Uměla jsem číst a rozuměla jsem, ale mluvit nebo psát je něco jiného.  Pozorovala jsem ten klikyhák a pořád si v hlavě říkala: „Otevřít, otevřít, otevřítotevřítotevřítotevřít.“

A pak jsem řekla nahlas: „Otevřít.“

Místo otevřít se mi z úst vydral podivný pazvuk.

A část země najednou zmizela. Pohlédla jsem do díry. Jenom tma.

To tam mám jako skočit? Vždyť se zabiju. Samozřejmě to je něco typického pro démony.  Dokonce i z cesty do koupelny udělají překážkovou dráhu.

No nedá se nic dělat. Sedla jsem si na okraj jámy a sklouzla dolů.

Padala jsem dolů a ječela. Padám nějak dlouho, to nevypadá dobře.

Zavřela jsem oči s očekáváním tvrdého pádu, při kterém si zlámu nohy, ale dopadla jsem na něco měkkého.

Co to je?

„To tady mají prasklé žárovky, nebo proč tady není světlo?“

Jakmile jsem řekla světlo, tak se místnost rozzářila.

Odněkud, nevím odkud, vycházelo příjemné modré světlo, díky kterému jsem viděla, že jsem ležela na takové té matraci, která se používá při výškových skoků. Na ní byl zase ten zářivý nápis: Napadlo mě, že když kvůli tomu bloku nemáš své schopnosti, tak by tě ten skok mohl zabít.

Zachvěla jsem se. Jedna věc je nevšimnout si, že vám nikdo v noci do pokoje přinesl oblečení, ale něco úplně jiného je nevšimnout si, že vám tam tahal obrovskou matraci. Kam jsem se to dopracovala? Do doupěte démonů.

Vstala jsem z matrace a vešla do druhé místnosti.

No páni! Do té vany by se vešel celý turistický zájezd. A do sprchy taky. Omrkla jsem vanu. Tam bylo nastavení! Masáže, různé vůně, bublinky. Ach! Už se nemůžu dočkat až jí vyzkouším. Přesto jsem se ovládla a nejdřív zalezla do sprchy. Do vany si zalezu po tréninku. Pokud teda bude. Včera Nick odešel dost narychlo. Nemám ponětí, co mu to přelítlo přes nos.

Ve sprše jsem našla mýdlo a šampon. To mýdlo ale pálilo. Mrkla jsem se na zadní stranu a četla démonské znaky. Extrémně pálivé, extrémně účinné. Výborné na odstranění veškerých nečistot, včetně zaschlé krve a čerstvých spálenin od ohnivého či elektrického biče. Složení: 30% čisté démonské krve, 30% démonského ohně,  20% kyseliny sírové, 15% kyseliny dusičné, 5% esterů (ovocné aroma).  Doporučené použít po vraždách či mučení. Velice dobré při zakrývání stop.

Se strachem jsem se natáhla pro šampon. Něco podobného. Zoufale jsem se rozhlížela po nějakém jiném, ale žádný jsem neviděla. Povzdechla jsem si. Moje vlasy nutně potřebovaly umýt. Co se dá dělat?

Použila jsem šampon. Byl stejně pálivý jako mýdlo. Mohl by se používat jako hubič vší. Kdybych nějaké měla, tak by už byly všechny mrtvé. Ale já vši nikdy neměla. Ani klíště nebo kousnutí od komára. Vlastně přede mnou všechna zvířata vždycky utíkala. Dokonce i sousedův pes, který byl to nejvíce agresivní zvíře, které jsem kdy viděla. Což mě dost mrzelo, protože jsem vždy strašně moc chtěla štěně. Jednou se mi podařilo přesvědčit Sáru a Brada, abych mi ho koupili, ale bálo se mě natolik, že jsem ho musela dát Alexovi, kterého zbožňovalo.

Vylezla jsem ze sprchy a utřela se tamním ručníkem. Byl dost hrubý. Už jsem nečekala, že tady bude něco jemného. Dokonce i pasta byla strašlivá. Škoda, že jsem nikdy neměla jediný kaz, měla bych pocit, že pro sebe aspoň něco dělám.

Oblékla jsem si půjčené oblečení a zamířila do trénovaní místnosti.

Nějakou dobu jsem jí nemohla najít. Tady je těžké se vyznat, všechny chodby vypadají stejně. Všude kamenné podlahy i zdi, brnění. Zachránil mě Derek, který kopal jámu v podlaze. Nemám ponětí, jak se mu dařilo nabírat kámen a ztvrdlý beton pouhou lopatou.

„Co to děláš?“ ptala jsem se nevěřícně.

Nevypadal ani trochu překvapený, že tam jsem. Přitom ke mně stál zády a já rozhodně nechodím jako slon.

„Čau Anno, copak nevidíš? Kopu,“ řekl, jako by se jednalo o samozřejmost.

„A proč v podlaze?“

„Protože my nechodíme po stropě. Teda asi by se to dalo zařídit,“ zamyslel se, „ale spíš po zemi.“

„A má nějaký účel ta látková plachta, která téměř splývá s podlahou?“

„Samozřejmě. Ta se přiloží nad tu jámu.“

„A jak si na to přišel?“ „

Jednou jsem Marise řekl, že jsem ve smlouvání lepší než ona, protože řekni, ona sice každého vyděsí, ale smlouvání není jen o tom, takhle by jí každý utekl, musí umět dobře přesvědčovat. A ona mi na to odvětila, že ona smlouvala s lidmi o jejich duše v době, když do přesně takových pastí chytali mamuty. Měla nějakou dobrou náladu, nepokusila se mě uškrtit. I když je to možná proto, že tam byl Erik. Ona možná všechny nesnáší, ale pro své sourozence by udělala cokoli.“

Tak tohle mi vyrazilo dech.

„Marisa žila v Době ledové?“ vydechla jsem nevěřícně.

„Jo jo,“ řekl Derek nepřítomně, protože už se zase věnoval své malé pastičce na myši. Pokud jsou to teda myši o rozměrech dva a půl metru.

„To jste tu  všichni tak staří?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Ale ne. Marisa je nejstarší. O hodně. Myslím, že je starší než my všichni dohromady.“

Dál už jsem se to rozhodla neřešit a radši se zeptala na cestu.

„Musíš na konec chodby. Tam doprava. Potom zase doleva. Uprostřed chodby je tajná chodba, kterou se dostaneš do té místnosti se sty dveřmi. Musíš si vybrat ty čtyři a dvacáté od východu. Potom musíš jít po schodech nahoru a..“

„Cože?“ vyhrkla jsem.

Zadíval se na mě a přimhouřil oči.

„Víš ty co? Jdi nakonec chodby a pak doprava a potom doleva. Tam najdeš Samuela, který tě nasměruje dál.“

Poděkovala jsem mu a pokračovala v cestě. Na místě určeném jsem našla Samuela, který psal na stěnu sprejem sprostá slova v démonštině. Ten mi popsal cestu dál a nasměroval mě na Erika, který na strop připevňoval brnění, které mělo spadnout na toho, kdo projde pod ním a honit ho po celém hradě.

Vypadal podrážděně, že jsem prošla pod ním, dřív než to měl hotové, ale stejně mi popsal zbytek cesty.

I tak to byla docela fuška, chvilkami jsem uvažovala, jestli nemám házet po zemi drobečky jako Jeníček a Mařenka, ale vyřešilo se to tím, že jsem žádné neměla. Naštěstí nemám Alexův orientační smysl, takže jsem cestu našla, ale přesto se mi nevýslovně ulevilo, když jsem spatřila známé dveře od tréninkové místnosti na konci chodby.

Rozběhla jsem se k nim a vlítla dovnitř jako velká voda s úmyslem se Nickovi omlouvat za zpoždění, což jsem neměla dělat, protože se uvnitř líbal s Vanessou.