8. Kapitola

Anna

Otočila jsem se a spatřila toho kluka z mé halucinace.

Stál tam zase v koženém oblečení a vypadal pobaveně.

„Ale tys to vzala trochu moc zoufale.“

„Trochu moc zoufale?“ vydechla jsem nevěřícně.

To snad ten vymyšlený kluk nemyslí vážně. A je mi opravdu jedno, že neexistuje, což znamená, že to, co říká, vychází z mé hlavy.

„Jasně bylo to od něj opravdu moc hnusné, je to hajzl, a pokud chceš, tak tam půjdu a zmlátím ho, aspoň bych si dnešek trochu oživil, mám na plánu jenom jeden únos, ale neměla si ho nutit ti říct pravdu, pokud si nebyla připravená.“

„Takže je to moje vina?“

Zamyslel se.

„Jo, dalo by se to tak říct. On by ti pravdu dobrovolně neřekl“

Musela jsem se fakt zcvoknout. Vymyslela jsem si sexy kreténa, kterého mám chuť uškrtit.

„Jak to myslíš, že by mi pravdu dobrovolně neřekl. Vždyť jsem ho nemučila, nebo tak něco.“

„Přinutila si ho říct pravdu, což je mnohem účinnější než mučení, ačkoli ne tak zábavné,“ zasmál se.¨

Nechápavě jsem na něj zírala.

„Ty absolutně nevíš, co tím myslím.“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Stalo se ti někdy něco podobného?“

„Jako co?

„Jako že si někdy někoho přinutila něco udělat nebo si něčím pohnula pomocí myšlenky, něco podpálila, nebo něco jiného zvláštního?“

„Já mívám halucinace,“ přiznala jsem. „Koneckonců ty jsi taky halucinace.“

Zase se zasmál.

„Nejsem halucinace. Takže máš zrak.“

„Jaký zrak?“

Povzdechl si a popadl mě za ruku. Posunul mi náramek, takže odhalil tetování hada kousajícího se do ocasu.

Zablýsklo se mu v očích.

„Ouroboros.“

„Co?“

„Ouroboros.“

„To jsem slyšela, ale co to je?“

„Had kousající se do ocasu, symbol věčnosti.“

„A proč ho mám na ruce?“

„To záleží.“

„Na čem to záleží?“

„Nechala sis ho udělat?“

„Ne. Mám ho odmalička.“

„Kdo jsou tvoji rodiče?“

„Nevím.“

„Jak to?

„Táta neznámý, máma mrtvá.“

„To vysvětluje, že nic nevíš.“

„Co nevím?

„Že si jedna z nás.“

„Jak jedna z vás?“

Vzdychl.

„Hele opravdu nejsem ta pravá osoba, která by ti to všechno vysvětlila.“

„A kdo je?“

„Pravděpodobně Diana.“

„Kdo je Diana?“

„Naše vůdkyně.“

„Vůdkyně koho?“

„Bojovníků temnot.“

„Jakých bojovníků?“

„Temnot. A teď už sklapni. Mám vyřídit ten únos a tvoje otázky snad nikdy neskončí.“

„Jaký únos?“

„Další otázky,“ zasténal. „Začíná mě z toho bolet hlava.“

„Čí únos?“

„Tvůj.“

Najednou jsem se začala bát.

„Proč můj?“

„Protože nás vidíš.“

„Jak to myslíš?“

„To je fuk. Všechno se dozvíš. Teda asi.“

„Asi?“

„Jo asi. A teď už tě unesu. Zdržuješ mě.“

O pár kroků jsem couvla.

Ušklíbl se.

„Neříkej, že chceš utéct.“

„Zkusit bych to mohla.“

To sotva. Spadnu.

„Tak to zkus.“

„To je blbost. Nebudu zdrhat před halucinací.“

„Škoda,“ pokrčil rameny.

Najednou se objevil přímo přede mnou a pevně mě sevřel v náručí.

„Být tebou se pevně držím,“ řekl.

Les zmizel, místo toho tam byli kamenné zdi. A tři další sexy kluci v kožených hadrech, který na nás čuměli, jako bychom spadli z Marsu.