Christian ji líbal, a že to teda byl polibek. Byl dobrý. Líbal ji tak, že tohle by asi neměly vidět děti. Sakra, takový polibek by neměl vidět nikdo – a už vůbec ne skrz psychické pouto.

Jak už jsem se zmínila dřív, tenhle jev – když jsem doslova vtažena do Lissiny hlavy – způsobují její silné pocity. Jenže se to stávalo vždycky, vždycky, kvůli negativním pocitům. Když byla rozrušená nebo naštvaná nebo na dně, zasáhlo mě to. Ale tentokrát? Nebyla naštvaná.

Byla šťastná. Moc, moc šťastná.

Ježíšmarjá, musím se odtud dostat.

Nacházeli se zrovna na půdě školního kostela. Tomu místu jsem říkala jejich hnízdečko lásky. Obvykle se tam scházeli už v dobách, kdy si oba připadali, že nezapadají do zdejší společnosti, a hledali z ní únik. Nakonec se usnesli, že budou svou nespolečenskost sdílet, a jejich vztah se postupně vyvíjel. Když teď spolu chodili veřejně, nevěděla jsem, že se pořád scházejí tady. Možná jen chtěli zavzpomínat na staré časy.

A vskutku to vypadalo na nějakou oslavu. Celé to staré, zaprášené místo bylo osvětleno svíčkami, které jej naplňovaly vůní šeříků. Byla bych trochu nervózní, zapálit tolik svíček na tak malém místě nacpaném hořlavými krabicemi a knihami, ale Christian se zřejmě domníval, že by případný požár dokázal ovládnout.

Konečně přerušili ten šíleně dlouhý polibek, odtáhli se od sebe a jenom na sebe zírali. Leželi na boku na zemi a pod sebou měli několik dek.

Christian sledoval Lissu s otevřeným a něžným výrazem, jeho světle modré oči se rozzářily nějakou vnitřní emocí. Bylo to jiné než to, jak se Mason koukal na mě. Oba se sice dívali zbožně, ale Mason působil spíš, jako by přišel do kostela, padl na kolena a v posvátné bázni uctíval cosi, co moc nechápe. Christian taky zjevně Lissu uctíval, ale v očích měl vědoucí záblesk, který prozrazoval, že ti dva se vzájemně chápou a rozumějí si natolik, že není třeba slov.

„Nemyslíš, že za tohle přijdeme do pekla?“ dotázala se Lissa.

Natáhl ruku a prsty jí přejel po tváři a po krku až dolů k její hedvábné košili. Při tom doteku těžce oddechovala. Byl něžný a lehký, přesto však v ní vyvolával silnou vášeň.

„Za tohle?“ Pohrával si s horním lemem její košile a jen letmo jí občas zajel prsty pod ni.

„Ne,“ zasmála se. „Za tohle.“ Mávla rukou a obsáhla prostor celé půdy. „Jsme v kostele. Tady bychom neměli dělat…, no, takový věci.“

„To není tak docela pravda,“ namítl. Opatrně ji převalil na záda a sklonil se nad ní. „Kostel je dole. Tady je jenom sklad. Bohu to nevadí.“

„Vždyť v Boha nevěříš,“ utahovala si z něj. Pohladila ho přitom po hrudníku. Udělala to stejně lehce a uváženě jako on a zjevně to v něm vznítilo stejné pocity jako v ní.

Šťastně povzdechl, když mu vklouzla rukama pod košili a hladila ho po břiše. „Jen si z tebe dělám srandu.“

„Teď bys řekl naprosto cokoli,“ obvinila ho. Nahmatala spodní okraj jeho košile a vyhrnula mu ji. Nadzvedl se, aby mu ji mohla svléknout, a pak si do půl těla nahý lehl zase na ni.

„Máš pravdu,“ připustil. Pečlivě jí rozepnul jeden knoflík na košili. Jenom jeden. Pak znovu sklonil hlavu a tvrdě a hluboce ji políbil. Když se pak po chvíli nadzvedl, aby se pořádně nadechl, pokračoval, jako by se nic nestalo. „Řekni mi, co potřebuješ slyšet, a já ti to povím.“ Rozepnul další knoflík.

„Nepotřebuju slyšet nic,“ řekla se smíchem. Další knoflík povolil. „Můžeš mi říct, co chceš – a bylo by fajn, kdyby to byla pravda.“

„Tak pravdu, jo? Pravdu nechce slyšet nikdo. Pravda není moc sexy. Ale ty…“ Rozepnul poslední knoflík a košili jí sundal. „Ty jsi zatraceně moc sexy, aby to mohlo bejt skutečný.“

Z jeho slov zazníval obvyklý arogantní podtón, ale jeho oči říkaly něco úplně jiného. Tuhle scénu jsem sledovala Lissinýma očima, ale dovedla jsem si představit, co Christian vidí. Její hebkou bílou pleť. Štíhlý pas a boky. Bílou krajkovou podprsenku. Skrze Lissu jsem cítila, že ta podprsenka trochu škrábe, ale o to se teď nestarala.

V obličeji se Christianovi zračily zamilovanost a touha. Z Lissy jsem cítila, že se jí zrychluje tep i dech. Podobné emoce, jako měl Christian, teď zastřely veškeré její souvislé myšlenky. Přitiskl se k ní celou plochou těla. Našel její rty a začali se líbat nanovo. Uvědomovala jsem si, že odtud musím urychleně vypadnout.

Teď už jsem to chápala. Pochopila jsem, proč se Lissa tak vyfikla a proč bylo jejich hnízdečko lásky osvětlené jako vánoční stromek. Bylo to tady. Nastala ta chvíle. Po měsíci, co spolu chodili, si naplánovali sex. Věděla jsem, že Lissa už to dělala dřív se svým bývalým klukem. O Christianově minulosti jsem nic nevěděla, ale pochybovala jsem, že by jeho drsnému šarmu podlehlo hodně holek.

Z Lissiných pocitů mi ale bylo jasné, že na ničem z toho teď nezáleží. Ne v tuto chvíli. Teď existovali jen oni dva. Přestože Lissa měla v životě mnohem víc starostí než kdokoli jejího věku, byla si absolutně jistá, že to, co teď dělá, je správné. Tohle chtěla. Tohle s ním chtěla dělat už dlouho.

A já neměla právo být toho svědkem.

Ani jsem se na to dívat nechtěla. Nepřináší mi žádnou rozkoš sledovat jiné lidi, jak na to vlítnou, a už vůbec jsem nechtěla prožívat sex s Christianem. To by bylo jako virtuálně přijít o panenství.

Jenže Lissa mi nijak neusnadňovala, abych se dokázala dostat z její hlavy. Nemínila zastavit tyhle svoje pocity a emoce, a čím silnější byly, tím pevněji mě držely na místě. Pokusila jsem se od Lissy vzdálit, takže jsem se soustředila na to, abych se vrátila zpět do sebe. Soustředila jsem se tak silně, jak jsem jen dokázala.

Další oblečení skončilo na podlaze…

No tak, no tak, pobízela jsem se strnule.

Vytáhli kondom… jejda.

Rose, jsi osobnost. Vrať se do svojí hlavy.

S propletenýma rukama a nohama se začali společně pohybovat…

Sakra…

Odtrhla jsem se od ní a vrátila se zas sama do sebe. Zase jsem byla ve svém pokoji, ale balení báglu už mě nějak nebavilo. Celý můj svět jako by byl nějak nakřivo. Připadala jsem si divně a tak nějak násilně – skoro jsem ani nevěděla, jestli jsem Rose, nebo Lissa. Taky jsem opět pocítila odpor k Christianovi. Samozřejmě, že jsem se s Lissou nechtěla milovat, ale stejně jsem cítila takové zklamané bodnutí u srdce z toho, že už nejsem středem jejího světa.

Nechala jsem batoh nedotčený a zalezla rovnou do postele, kde jsem se schoulila do klubíčka a snažila se potlačit bodavou bolest v hrudi.

Usnula jsem vcelku rychle, díky čemuž jsem se probudila brzo. Většinou jsem se nemohla donutit vstát a jít na trénink s Dimitrijem, ale dneska jsem dokonce dorazila do tělocvičny dřív než on. Čekala jsem na něj před budovou, když vtom jsem zahlédla Masona, jak míří na vyučování.

„Hej!“ křikla jsem na něj. „Odkdy vstáváš takhle brzo?“

„Od tý doby, co si musím zopakovat písemku z matiky,“ prohlásil a došel ke mně. Obdařil mě rozpustilým úsměvem.

„Možná by stálo za to se z toho ulejt a namísto písemky něco podniknout s tebou.“

Rozesmála jsem se. Vzpomněla jsem si totiž na svůj rozhovor s Lissou. Ano, určitě bych mohla dělat mnohem horší věci než flirtovat s Masonem nebo si s ním něco začít.

„Ani náhodou. Mohl bys z toho mít průšvih a já bych pak neměla s kým měřit síly na sjezdovce.“

Obrátil oči v sloup, ale nepřestával se usmívat. „To já tam nebudu mít s kým měřit síly, víš?“

„Chceš se o něco vsadit? Nebo se mě pořád bojíš?“

„Dávej si bacha,“ varoval mě. „Nebo ti nedám dárek, co jsem ti koupil k Vánocům.“

„Tys mi koupil dárek?“ užasla jsem.

„Jo. Ale jestli budeš dál takhle kecat, klidně ho dám někomu jinýmu.“

„Třeba Meredith?“ utahovala jsem si z něj.

„Ta nepatří do tvojí ligy a ty to dobře víš.“

„Dokonce ani když mám monokla?“ ujišťovala jsem se s úšklebkem.

„I kdybys měla dva monokly.“

Podíval se na mě tak, že to nebylo škádlivé ani svádivé. Bylo to prostě milé. Milé, přátelské a odrážel se v tom zájem. Jako by mu na mně opravdu záleželo. Po tom vypětí se mi líbilo, že se o mě někdo zajímá. Začínalo mi totiž připadat, že na mě Lissa kašle, takže jsem si teď užívala, že mi někdo věnuje tolik pozornosti.

„Co budeš dělat o Vánocích?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Nic. Máma se sem chystala, ale na poslední chvíli to musela zrušit…, vždyť víš, co všechno se stalo.“

Masonova matka nebyla strážkyně. Byla to dhampýrka, která se rozhodla mít vlastní domácnost a děti. Věděla jsem, že jí to Mason tak trochu zazlívá. Ironií bylo, že moje máma přijela, ale z úplně jiných důvodů než kvůli mně, takže mohla klidně být někde docela jinde.

„Tak budem spolu,“ vyhrkla jsem, aniž bych si to předem rozmyslela. „Já budu s Lissou, Christianem a jeho tetou. Bude sranda.“

„Fakt?“

„Jo, děsná sranda.“

„Na to jsem se neptal.“

Ušklíbla jsem se. „Já vím. Jenom buď s náma.“

Vysekl mi jednu ze svých galantních poklon. „Rozhodně.“

Mason odešel a za chviličku už se objevil Dimitrij, který přišel na náš trénink. Rozhovor s Masonem mě rozptýlil, a dokonce jsem si připadala šťastná. S ním jsem vůbec nemyslela na to, jak vypadám. Ale s Dimitrijem jsem si to uvědomila okamžitě. Když jsem byla s ním, chtěla jsem být dokonalá. Cestou do tělocvičny jsem od něj neustále odvracela obličej, aby tu hrůzu neviděl. Obávala jsem se, že by mi jeho poznámky zkazily náladu a pak by mě zase začalo všechno štvát.

Vešli jsme do místnosti s figurínami a Dimitrij mi jenom oznámil, že chce, abych si zkoušela výpady, se kterými jsme začali předevčírem. Nadchlo mě, že se slovem nezmínil o mém boji s matkou, a tak jsem se odhodlaně vrhla do svého úkolu a ukázala jsem všem těm panákům, co se stane, když si něco zkusí na Rose Hathawayovou. Uvědomovala jsem si, že můj bojovný zápal je něčím víc než pouhou snahou odvést dobrou práci. Dnes ráno se moje pocity vymykaly kontrole, byly syrové a intenzivní. Jak by taky ne – po boji s matkou a po tom, čeho jsem byla svědkem s Lissou a Christianem. Dimitrij seděl v povzdálí, pozoroval mě a jen občas mi zkritizoval techniku a navrhl lepší taktiku.

„Překáží ti vlasy,“ řekl. „Nejenže si tím blokuješ periferní vidění, ale přímo nabízíš nepříteli něco, za co tě může pořádně popadnout.“

„Když opravdu bojuju, vlasy si vyčesávám nahoru.“ Zachroptěla jsem, když se mi podařilo zarazit kůl přímo mezi „žebra“ figuríny. Netušila jsem, z čeho jsou ty umělé kosti vyrobeny, ale dalo pořádně zabrat dostat se mezi ně. Znovu jsem si vzpomněla na mámu a zarazila kůl o to větší silou. „Dneska je mám prostě rozpuštěný.“

„Rose,“ zavrčel varovně. Nebrala jsem ho na vědomí a dál zarývala kůl hlouběji. Po chvilce Dimitrij promluvil ostřejším tónem. „Rose, přestaň!“

Odstoupila jsem od figuríny a samotnou mě překvapilo, jak funím. Neuvědomovala jsem si, že do toho dávám takovou sílu. Přitiskla jsem se zády ke zdi. Neměla jsem kam jít a na Dimitrije se mi koukat nechtělo, tak jsem sledovala podlahu.

„Podívej se na mě,“ přikázal.

„Dimitriji…“

„Podívej se na mě.“

Ať už se mezi námi dřív odehrálo cokoli, pořád byl můj učitel. Nemohla jsem neposlechnout přímý rozkaz. Pomalu a váhavě jsem se otočila k němu, ale hlavu jsem měla pořád skloněnou, takže mi vlasy visely po stranách obličeje. Zvedl se ze své židle a zamířil ke mně.

Vyhnula jsem se jeho pohledu, ale ucítila jsem, jak mi odhrnul vlasy stranou. Pak se zastavil. Stejně jako můj dech. Naše vzájemná přitažlivost byla plná otázek a zábran, ale jednu věc jsem věděla jistě: Dimitrij miloval moje vlasy. Možná, že je miluje pořád. Musím uznat, že mám nádherné vlasy. Dlouhé, hedvábné a tmavé. Vždycky si našel nějakou záminku, proč se jich dotknout, a kolikrát mě přemlouval, abych si je neostříhala jako většina strážkyň.

Stál tam s rukou v mých vlasech a celý svět se zastavil. Vyčkávala jsem, co udělá dál. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, nechal ruku zase klesnout. Zachvátilo mě ohromné zklamání. Zároveň jsem si ale něco uvědomila. Váhal. Bál se mě dotknout, což možná – opravdu jenom možná – znamená, že mě pořád chce. Musel se držet zpátky.

Pomalu jsem zaklonila hlavu a podívala se mu do očí. Většina vlasů mi spadla dozadu – ale ne všechny. Znovu se mu zachvěla ruka a já zadoufala, že se mě zase dotkne. Jenže nechal ruku podél těla. Moje vzrušení rázem opadlo.

„Bolí to?“ otázal se. Ucítila jsem vůni jeho vody po holení a taky jeho pot. Bože, jak jsem si přála, aby se mě dotkl.

„Ne,“ zalhala jsem.

„Nevypadá to tak zle,“ pověděl mi. „Zahojí se to.“

„Nenávidím ji,“ vypravila jsem ze sebe a udivilo mě, kolik zloby se skrývá v těch dvou slovech. I když jsem momentálně řešila svou touhu po Dimitrijovi, stejně jsem dál pociťovala nevraživost vůči matce.

„Ne, to není pravda,“ řekl něžně.

„Ale jo.“

„Nemáš čas na to někoho nenávidět,“ poradil mi pořád vlídným hlasem. „Ne ve svojí profesi. Měla by ses s ní usmířit.“

Lissa mi řekla přesně totéž. K mým ostatním pocitům se přidalo ještě pobouření. Temnota ve mně se začala rozpínat. „Usmířit se s ní? Poté, co mi schválně udělala monokla? Proč jsem jediná, komu se to zdá naprosto šílený?“

„Rozhodně to neudělala naschvál,“ prohlásil neústupně. „Je jedno, jak moc ji nesnášíš, tomuhle musíš věřit. Tohle by nikdy neudělala. Navíc jsem ji včera po té události viděl. Strachovala se o tebe.“

„Zřejmě se víc strachovala o to, aby ji někdo neobvinil z týrání dětí,“ zavrčela jsem.

„Nemyslíš, že touhle roční dobou by si měli všichni odpouštět?“

Hlasitě jsem povzdechla. „Tady nejde o Vánoce! Tohle je můj život. Ve skutečným světě se zázraky prostě nestávají.“

Pořád mě s neochvějným klidem sledoval. „Ve skutečném světě můžeš dělat vlastní zázraky.“

Moje zklamání dospělo do bodu zlomu a já vzdala veškeré snahy o sebeovládání. Už mě unavovalo, jak mi všichni říkají, že se mám chovat rozumně, když se mi v životě něco podělá. V hloubi duše jsem věděla, že se mi Dimitrij jen snaží pomoct, ale zrovna jsem neměla náladu na dobře míněné rady. Chtěla jsem jen utěšit. Rozhodně jsem nemínila uvažovat o tom, jak se stát lepším člověkem. Přála jsem si, aby mě objal a řekl mi, že si nemám s ničím lámat hlavu.

„Dobře. Můžeš toho už nechat?“ vyštěkla jsem s rukama v bok.

„Čeho mám nechat?“

„Těch kravin se zenovým myšlením. Nemluvíš se mnou jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec.“ Uvědomovala jsem si, že není tak docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem na něj řvala. „Občas mi přijde, že se rád posloucháš! A já vím, že vždycky nejsi takovej. Když se bavíš s Tašou, jsi naprosto normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o mě doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se držíš tý svý debilní role mýho učitele.“

Pozoroval mě s překvapeným výrazem, což u něj nebylo právě typické. „Já se o tebe nezajímám?“

„Ne.“ Byla jsem malicherná, strašně malicherná. Samozřejmě jsem věděla, že se o mě zajímá a že je víc než jen učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo. Zapíchla jsem mu prst do hrudníku. „Jsem pro tebe jen další studentka. Ty mi jenom dál udílíš svoje blbý životní lekce, až z toho…“

Před chvílí jsem si přála, aby se mě dotkl, ale teď mě chytil za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji sevřel a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, že jsem v jeho očích zaznamenala záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného druhu.

„Neříkej mi, co cítím,“ zavrčel.

Došlo mi, že aspoň polovina z toho, co jsem mu řekla, je pravda. Skoro vždycky byl klidný a dokonale se ovládal – dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil svého morojského otce. Dřív býval jako já – měl sklon jednat bez přemýšlení, dělat věci, které by dělat neměl.

„Je to tak, že jo?“

„Co?“

„Taky pořád zápasíš se sebeovládáním. Jsi stejnej jako já.“

„Ne,“ prohlásil pobouřeným tónem. „Naučil jsem se ovládat.“

Tahle informace mě povzbudila. „Ne,“ oznámila jsem mu. „Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se ovládáš. Ale ne vždycky. A někdy…“ Naklonila jsem se k němu blíž a ztišila hlas. „Někdy nechceš.“

„Rose…“

Viděla jsem, jak těžce oddechuje, a věděla jsem, že mu srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě. Dobře jsem si uvědomovala, že je to špatné – znala jsem všechny logické důvody, proč bychom se měli držet od sebe dál. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem se ovládat. Nechtěla jsem být hodná holka.

Než si stačil uvědomit, co se děje, políbila jsem ho. Naše rty se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek oplácet, věděla jsem, že mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíž a uvěznil mě mezi sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád držel u stěny, zatímco druhou rukou mi zajel do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek, vášeň, uvolnění…

Ukončil to on. Odskočil ode mě a o několik kroků odstoupil. Vypadal rozrušeně.

„Tohle už víckrát nedělej,“ vypravil ze sebe strnule.

„Nikdo tě nenutil mě líbat,“ opáčila jsem.

Zíral na mě snad celou věčnost. „Nepoučuju tě proto, že se rád poslouchám. Ani to nedělám proto, že jsi další studentka. Dělám to proto, abych tě naučil sebeovládání.“

„Jde ti to skvěle,“ poznamenala jsem trpce.

Na vteřinu zavřel oči, vydechl a zamumlal cosi rusky. Aniž by se na mě podíval, otočil se a odešel z místnosti.