Trápilo mě, že se Lissa s Christianem sešli, ale následujícího dne mi to vnuklo nápad.

„Kirová - ehm, totiž paní Kirová.“ Stála jsem ve dveřích její kanceláře a ani jsem se neobtěžovala domluvit si u ní schůzku. Zvedla zrak od nějakých papírů, zjevně znechucená, že mě vidí.

„Ano, slečno Hathawayová?“

„Znamená to moje domácí vězení, že nesmím chodit do kostela?“

„Pardon?“

„Říkala jste, že když nejsem na vyučování nebo nemám tré­nink, musím se zdržovat ve svém pokoji. Ale co nedělní mše? Nemyslím, že je fér bránit mi v mých náboženských... ehm, potřebách.“ Nebo mě připravit o možnost pobýt s Lissou, jak­koli to setkání bude nejspíš krátké a nudné.

Posunula si brýle po nose. „Netušila jsem, že máte nějaké náboženské potřeby.“

„Když jsem byla pryč, našla jsem Ježíše.“

„Není vaše matka ateistka?“ dotázala se skepticky.

„A můj táta je nejspíš muslim. Ale já se vydala vlastní ces­tou. Neměla byste mí v tom bránit.“

Vydala zvuk, který zněl skoro jako zahihňání. „Ne, slečno Hathawayová, to bych neměla. Výborně. O nedělích samo­zřejmé můžete chodit na bohoslužby.“

Ale bylo to jen krátkodobé vítězství, jak se ukázalo o pár dní později. V kostele byla stejná nuda jako kdy dřív. Sedla jsem si vedle Lissy, což jsem považovala za úspěch. Většinou jsem jen pozorovala lidi. Účast na mších byla pro studenty dobrovolná. Tady na Akademii pocházela spousta studentů z východní Evropy a do kostela chodili bud proto, že se hlásili k pravoslavnému křesťanství, anebo je k tomu dokopali jejich rodiče.

Christian seděl na opačné straně uličky a předstíral, že je tak nábožensky založený, jak o sobě tvrdí. Přestože se mi moc nezamlouval, tahle jeho předstíraná víra mi vyloudila úsměv na tváři. Dimitrij seděl vzadu s obličejem utopeným ve stínu a stejně jako já taky nešel k přijímání. Vypadal dost zamyš­leně, takže jsem uvažovala, jestli vůbec poslouchá kázání. Otáčela jsem se na všechny strany.

„Někdy není snadné následovat Boží cestu,“ říkal právě kněz. „Dokonce i svatý Vladimír, patron téhle školy, měl těž­ké časy. Byl tak naplněn duchem, že se kolem něj často shro­mažďovali lidé, kteří mu chtěli naslouchat a být v jeho pří­tomnosti. Tak veliký byl jeho duch a staré texty říkají, že uměl dokonce i léčit. Přestože byl natolik obdařen, mnoho lidí jej nemělo v úctě. Vysmívali se mu a prohlašovali, že káže bludy a je pomatený.“

Hezky řečeno, že svatý Vladimír byl magor. Všichni to vě­děli. Byl jedním z mála morojských světců, a tak o něm kněz mluvil často a rád. Než jsme odtud odešly, slyšela jsem o něm snad všechno a několikrát. Výborně. Vypadá to, že mám před sebou nekonečně mnoho nedělí, kdy si to všechno vyslechnu zase znovu.

„...a stejné to bylo s Annou, stínem políbenou.“

Zvedla jsem hlavu. Neměla jsem ponětí, o čem teď kněz mluví, neboť jsem nedávala pozor. Ale ta slova se do mě vpalovala. Stínem políbená. Už je to nějaká doba, co jsem ta slo­va slyšela, ale nikdy jsem na ně nezapomněla. Čekala jsem a doufala, že kněz bude pokračovat, jenže on se přesunul k další části mše. A bylo po kázání.

Kostel se začal vyprazdňovat. Když se Lissa také vydala k východu, jen jsem na ni zavrtěla hlavou. „Počkej na mě. Hned přijdu.“

Prodírala jsem se davem dopředu, kde kněz právě rozmlouval s několika lidmi. Netrpělivě jsem čekala, až skončí. Byla tam taky Natálie, která se ho ptala, jestli by nemohla dělat nějakou dobrovolnickou práci. Uf. Jakmile domluvila obrátila se k odchodu a cestou mě pozdravila.

Kněz povytáhl obočí, jakmile si mě všiml. „Ahoj, Rose. Rád tě zase vidím.“

Jo..., já vás taky,“ prohlásila jsem. „Slyšela jsem, jak jste mluvil o Anně. Že byla ,stínem políbená‘. Co to znamená?“

Zamračil se. „Nejsem si tak zcela jist. Žila už před dávnými časy. Tehdy bývalo obvyklé označovat lidi různými přídomky, které odrážely jejich zvláštnosti. Možná jí dali tento přídomek, aby všichni věděli, že je krutá.“

Snažila jsem se nedat najevo svoje zklamání. „Aha. A kdo vlastně byla?“

Tentokrát se mračil spíš nesouhlasně než zamyšleně. „Zmiňoval jsem se o ní už mnohokrát.“

„Jé, tak to jsem tady asi zrovna... nebyla.“

Zatvářil se ještě hůř, načež se otočil. „Počkej chvilku.“

Zmizel za dveřmi u oltáře, za těmi, kterými chodila Lissa na půdu. Napadlo mě, že bych se ztratila, ale co kdyby mě za to Bůh ztrestal bleskem? Ani ne po minutě se kněz znovu objevil a v ruce držel knihu. Podával mi ji. Svatí Morojové.

„Tady se o ní můžeš dočíst. Až se příště uvidíme, rád bych slyšel, co mi o ní povíš.“

Zamračila jsem se a odešla. Skvělý. Domácí úkol od kněze. U vchodu do kostela jsem našla Lissu, jak se baví s Aaronem. Při mluvení se usmívala a vyzařovalo z ní štěstí, přesto­že to rozhodně nebyla zamilovanost.

„Děláš si srandu,“ vykřikla.

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

Když mě viděla, jak se blížím, otočila se ke mně. „Rose, tomu nebudeš věřit. Znáš Abby Badicovou? A Xandera? Jejich strážce chce rezignovat. A oženit se se strážkyní.“

Tak tohle byl excelentní drb. Vlastně skandál. „Fakt? To spolu jako utečou?“

Přikývla. „Zařizujou si dům. Asi si najdou nějakou práci mezi lidma.“

Podívala jsem se na Aarona, který se vůči mně najednou choval plaše. „A jak se s tím vyrovnávají Abby s Xanderem?“

„V pohodě. Jsou z toho jen trochu přešlí. Myslí si, že je to kravina.“ Vtom si uvědomil, s čí dcerou to vlastně mluví. „]é, já nemyslel...“

„To je fuk.“ Přiškrceně jsem se na něj usmála. „Je to kra­vina.“

Ohromilo mě to. Moje rebelská povaha milovala historky o lidech, kteří „bojují se systémem“. Až na to, že v tomto pří­padě bojovali s mým systémem, k němuž jsem byla vedena a věřila mu po celý svůj život.

Dhampýři a Morojové to mají zařízeno podivně. Dhampýři se původně zrodili ze spojení Morojů a lidí. Bohužel se ale dhampýři nemůžou rozmnožovat spolu vzájemně - ani s lid­mi. Je to divná genetická záležitost. Mezci to mají taky tak, nebo jsem to aspoň slyšela, ale tohle přirovnání se mi zrovna moc nezamlouvalo. Dhampýři a čistokrevní Morojové spolu můžou mít děti, které jsou - a to je další genetická zvláštnost - dhampýry s polovinou lidských a polovinou vampýřích genů.

Jelikož jsou Morojové jediní, s kým mohou mít dhampýři děti, musíme se držet v jejich blízkosti a sbližovat se s nimi. Proto je pro nás tak důležité, aby Morojové přežili. Bez nich bychom byli vyřízení. A vzhledem k tomu, jak Strigojové mají na Moroje spadeno, jejich přežití je pro nás životně důležité.

Takhle se vyvinul systém strážců. Dhampýři neovláda­jí magii, ale jsou vynikajícími bojovníky. Z vampýřích genů jsme zdědili zostřené smysly a reflexy a z lidských genů zase sílu a vytrvalost. Taky nás neomezuje potřeba pití krve ani sluneční světlo. Jistěže nejsme tak mocní jako Strigojové, ale tvrdě trénujeme a strážci dělají co můžou, aby udrželi Moroje v bezpečí. Většina dhampýrů to vnímá tak, že stojí za to riskovat svůj život proto, aby náš druh nevyhynul.

Jelikož Morojové většinou chtějí čistokrevné morojské děti, nenajdete moc vztahů mezi Moroji a dhampýry. Zejména nenajdete mnoho morojských žen, co by chodily s dhampýry. Ale spousta mladých Morojů ráda oblbuje dhampýrky, přestože tihle kluci většinou skončí ženatí s Morojkami. To znamená, že je fůra dhampýrek svobodných matek, ale my něco vydržíme a dokážeme se s tím poprat.

Každopádně mnoho dhampýrských matek se rozhodne opustit práci strážce a namísto toho se stará o děti. Tyhle ženy někdy mají „normální“ práci u Morojů nebo u lidí a někdy žijí společně v komunitách. Tyhle komunity ale mají špatnou pověst. Nevím, co z toho je pravda, ale proslýchá se, že tam chodí Morojové kvůli sexu. A některé dhampýrky jim prý dovolují pít při tom jejich krev. Krvavé děvky.

Skoro všichni strážci jsou muži, což znamená, že je mno­hem víc Morojů než jejich strážců. Většina dhampýrů se smíří s tím, že nikdy nebudou mít děti. Vědí, že je jejich povinností ochraňovat Moroje, zatímco děti mají jejich sestry a sestřenice.

Některé dhampýrky, jako třeba moje matka, pořád vnímají jako svou povinnost být strážcem - i když to obnáší vzdát se výchovy svého dítěte. Když jsem se narodila, hned mě předa­la na výchovu Morojům. Morojové a dhampýři začínají chodit do školy dost brzy, takže když mi byty čtyři, Akademie se mi stala v podstatě rodičem.

Celým svým srdcem jsem věřila, že je posláním dhampýrů chránit Moroje. Je to součást našeho dědictví a jediný způsob, jak to funguje. Je to přece jasné.

A proto mi jednání strážce Badicových připadalo tak šo­kující. Opustil svoje Moroje a utekl se strážkyní, která nut­ně taky musela opustit svého Moroje. Ani spolu nemůžou mít děti a dvě rodiny jsou teď nechráněné. Jaký to má smy­sl? Každému je ukradené, když spolu randí dva dhampýři teenageři nebo když to spolu zkusí dva dospělí dhampýři. Ale dlouhodobý vážný vztah? Takový, že kvůli němu musejí utéct? Naprosté mrhání silami. A hanba.

Ještě jsme se chvilku bavili o Badicových a pak jsme s Lissou Aarona opustily. Jakmile jsme vyšly ven, zaslechla jsem zvláštní klouzavý zvuk. Co se děje, jsem si uvědomila až pří­liš pozdě, až když nám spadla na hlavu hromada sněhu ze střechy kostela. Byl teprve začátek října a včera v noci poprvé sněžilo, ale sníh roztál téměř okamžitě. Výsledkem toho tání byla i tahle hromada rozbředlého studeného sněhu, která na nás spadla.

Lissa to schytala nejvíc, ale já nepřestávala ječet, protože mě studila ledová voda za krkem a ve vlasech. Několik dal­ších lidí se otřepávalo opodál, ale na ty dopadly jen okraje téhle mínila viny.

„Není ti nic?“ zeptala jsem se Lissy. Kabát měla úplně pro­močený a platinově blond vlasy přilepené k tvářím.

„Ne,“ procedila skrz zaťaté zuby.

Sundala jsem si kabát a podala jí ho. Byl z klouzavé látky, která odpuzovala vodu. „Ten svůj si sundej.“

„Ale ty...“

„Vem si ho.“

Když si oblékala můj kabát, konečně jsem se dala do smí­chu, který vždycky následuje takové situace. Na nikoho jsem nekoukala, jen jsem držela Lissin mokrý kabát, když se pře­vlékala.

„Škoda, žes měla ten kabát. Rose,“ pravil Ralf Sarcozy, nezvykle přitloustlý Moroj. Nesnášela jsem ho. „Ta košile by na tobě mokrá vypadala dost dobře.“

„Ta košile je tak hnusná, že bys ji měla spálit. Máš ji od nějakýho houmlesáka?“

Podívala jsem se na Miu, která právě šla kolem, zavěšená do Aarona. Blonďaté kudrliny měla dokonale naaranžované na hlavě a na nohou měla úžasné černé boty na podpatku, které by na mně vypadaly mnohem líp než na ní. Takhle se aspoň zdála vyšší, to jsem jí musela přiznat. Aaron byl jen pár kroků za námi a jako zázrakem se mu podařilo vyhnout tomu padajícímu sněhu. Vzhledem k tomu, jak vypadal samolibě, došlo mi, že tady o žádnou nehodu nešlo.

„Tak ty mi chceš spálit košili, jo?“ zahučela jsem a nedala na sobě znát, jak moc mě ta její urážka zasáhla. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že můj smysl pro módu za poslední dva roky trochu upadl. „Ale počkej - oheň není tvůj živel, že ne? Ty pracuješ s vodou. To je náhodička, že na nás zrovna nějaká spadla.“

Mia se zatvářila uraženě, ale lesk v jejích očích prozrazoval, že si to na náhodného kolemjdoucího náramně užívá.„Co tím chceš říct?“

„Nic. Ale ředitelka Kirová nejspíš něco řekne, až zjistí, žes použila magii proti jinému studentovi.“

„To nebyl útok.“ Zamračila se. „A nebyla jsem to já. Tohle byl skutek Boží.“

Několik přihlížejících se rozesmálo, což Miu potěšilo. Představila jsem si, jak jí řeknu Tohle taky a pak s ní prásknu o zeď kostela. Ve skutečnosti do mě ale Lissa strčila a řekla: Jdeme.“

Zamířily jsme ke koleji a za sebou jsme ještě dlouho slyšely smích a vtípky o tom, jak jsme mokré a jak Lissa neví nic o své specializaci. Vřelo to ve mně. Uvědomila jsem si, že musím s Miou něco provést. Kromě toho, že mě vytáčelo to Miino mrchovství, nechtěla jsem Lissu zbytečně rozrušovat víc, než bylo nutno. První týden byl v pohodě a já chtěla, aby to tak zůstalo i nadále.

„Víš,“ prohlásila jsem. „Čím víc o tom uvažuju, tím víc mi přijde jako super nápad, abys to dala s Aaronem zase dohro­mady. Ta mrcha by dostala pořádnou lekci. Vsadím se, že by to bylo jednoduchý. On je do tebe pořád blázen.“

„Nikomu nechci dávat žádnou lekci,“ odvětila Lissa. „A já nejsem blázen do něj.“

„No tak, vždyť ona nás hrozně pomlouvá. Včera mě nařkla z toho, že mám džíny od Armády spásy.“

,,Ty ale máš džíny od Armády spásy.“

,,No jasně,“ zavrčela jsem. ,,Ale ona nemá právo si ze mě dělat srandu, když sama nosí hadry z Targetu.“

„Na Targetu není nic špatnýho. Mně se líbí.“

„Mně taky, ale o to nejde. Ona se ty svoje hadry sna­ží vydávat za něco lepšího, jako by byly od tý děsný Stelly McCartney.“

„A to je zločin?“

Nahodila jsem vážný výraz. „Rozhodně. Měla by ses jí po­mstít.“

„Řekla jsem ti, že nemám zájem se mstít.“ Lissa na mě dlouze pohlédla. ,,A ty bys taky neměla.“

Usmála jsem se tak nevinně, jak jsem jen dovedla. Když jsme se pak rozešly každá jiným směrem, opět se mi ulevilo, že neumí číst moje myšlenky.

„Tak kdy si kočky vyškrábou oči?“

Mason na mě čekal před naší kolejí, kam jsem došla hned, jak jsem se rozloučila s Lissou. Vypadal roztomile, jak se tak ležérně se založenýma rukama opíral o zeď a pozoroval mě.

„Netuším, o čem to mluvíš.“

Spustil ruce a vešel za mnou do budovy. Podal mi svůj ka­bát, jelikož v tom mém odešla Lissa. „Viděl jsem, jak jste se do sebe pustily před kostelem. Nemáte úctu k Božímu domu?“

Chrochtavě jsem se zasmála. „Ty k němu máš asi stejnou úctu jako já, neznabohu. Ani jsi nebyl na mši. A navíc, jak jsi řekl, byly jsme venku.“

„A tys mi pořád neodpověděla na otázku.“

Jen jsem se zazubila a vklouzla do jeho kabátu. Postávali jsme ve společenských prostorách naší koleje, což byla dobře sledovaná místnost se studovnou, kde spolu mohli pobývat holky i kluci a dokonce i morojští hosté. Teď v neděli byla místnost pěkně narvaná studenty, kteří si dělali úkoly na zítra. Zaregistrovala jsem jeden prázdny stolek, a tak jsem popadla Masona za předloktí a táhla ho tam.

„Neměla bys jít rovnou do svýho pokoje?“

Skrčila jsem se do křesla a obezřetně se rozhlédla kolem. „Dneska je tady tolik lidí, že jim bude chvilku trvat, než si mě všimnou. Bože, už je mi z toho blbě, že jsem furt zavřená na pokoji. A to uplynul teprve týden.“

„Taky je mi z toho blbě. Včera večer jsme tě postrádali. Pár si nás šlo zahrát kulečník do rekreační místnosti. Eddie dostal na frak.“

Zaúpěla jsem. „To mi neříkej. Nechci nic slyšet o tvým fascinujícím společenským životě.“

„Dobře.“ Dal si loket na stůl a podepřel si bradu. „Tak mi řekni o Mie. Jednou se prostě neudržíš a praštíš ji, že jo? Vybavuju si, žes to udělala už nejmíň desetkrát, když tě někdo naštval.“

„Jsem nová, úplně změněná Rose,“ prohlásila jsem co nejvážnějším tónem. Ale moc mi to nevyšlo. Mason začal vydá­vat zvuky, že jsem nevěděla, jestli se dusí, nebo směje. „Navíc kdybych to udělala, porušila bych podmínku, co mi dala Kirová. Musím se teď držet.“

„Jinak řečeno, potřebuješ najít způsob, jak dát Mie co pro­to, a to tak, abys z toho neměla průšvih.“

Cítila jsem, jak se mi koutky rtů zvedly do úsměvu. „Víš, co se mi na tobě líbí, Mase? Uvažuješ přesně jako já.“

„Ukrutná představa,“ opáčil suše. „Tak mi řekni, co si myslíš o tomhle: možná, že o ní něco vím, ale nejspíš bych i to neměl vyzradit...“

Naklonila jsem se dopředu. „Fajn, už jsi mě upozornil. Teď mi to už musíš říct.“

„To by nebylo správný,“ utahoval si ze mě. „Jak můžu vě­dět, že tu informaci použiješ pro dobrou věc, a ne pro zlou?“

Zamrkala jsem řasami. „Dokážeš odolat tomuhle obličeji?“

Chvíli si mě prohlížel. „Ne. To nedokážu. Dobře, tak tady to máš: Mia není z královskýho rodu.“

Shrbila jsem se v křesle. „Děláš si srandu? Tohle vím už dávno. Už od dvou let vím, kdo je z královskýho rodu.“

„Jo, ale je toho ještě víc. Její rodiče pracujou pro lorda Drozdova.“ Netrpělivě jsem mávla rukou. Spousta Morojů pracuje v lidském světě, ačkoli v morojské společnosti je plno práce pro bytosti jejich druhu. Někdo tu práci dělat musí. „Uklízejí. Prakticky jsou to sluhové. Její fotr seká trávu a mat­ka je služka.“

Obdivovala jsem lidi, co celý den dřou, bez ohledu na to, jakou práci vykonávají. Snad všude musejí lidi dělat blbou práci, aby se uživili. Ale stejně jako oblečení z Targetu tohle byla další věc, která dokazovala, že se Mia snaží vydávat za někoho lepšího. Za ten týden, co jsem tu strávila, už jsem po­znala, jak zoufale se Mia snaží zapadnout mezi školní elitu.

„A nikdo to neví,“ poznamenala jsem zamyšleně.

„A ona samozřejmě nechce, aby se to někdo dověděl. Znáš královský.“ Zarazil se. „Kromě Lissy, pochopitelně. Dali by to Mie pořádně sežrat.“

„Jak ses to vůbec dověděl?“

„Můj strejda dělá strážce pro Drozdovovy.“

„A ty sis tohle tajemství nechával pro sebe?“

„Dokud jsi ho ze mě nedostala. Tak jakou cestou se vydáš: cestou dobra, nebo cestou zla?“

„Nejspíš jí dám milost...“

„Slečno Hathawayová, uvědomujete si, že byste tady ne­měla být?“

Jedna z vychovatelek stála nad námi a tvářila se dost nesouhlasně.

Nedělala jsem si legraci když jsem Masonovi řekla, že uvažuje úplně stejně jako já. Dokázal stejně jako já balamutit lidí. „Musíme udělat skupinový projekt na hodinu literatury. Jak to asi máme provést, když je Rose v izolaci?⁰

Vychovatelka přimhouřila oči. „Nevypadáte, že pracujete.“Nenápadně jsem otevřela knihu od kněze, kterou jsem hodila na stůl hned, jak jsme si sedli. „No... my totiž…pracujeme na tomhle.

Pořád se tvářila podezíravě. „Máte hodinu. Dám vám ještě hodinu tady, a ať vás vidím pracovat.“

„Ano, madam,“ ozval se Mason s vážnou tváří. „Rozhodně.“ Odkráčela, ale pořád nás sledovala. „Ty můj hrdino,“ pochválila jsem ho.

Ukázal na knihu. „Co to je?“

„To mi dal kněz. Ptala jsem se ho na něco, o čem mluvil na mši.“

Zíral na mě s nelíčeným ohromením.

„Nech toho a tvař se, že tě to zajímá.“ Přelétla jsem obsah. „Snažím se najít ženskou jménem Anna.“

Mason si posunul svoji židli, takže teď seděl těsně vedle mě. „Dobře, jdem studovat.“

Našla jsem si číslo stránky, ale na ní byly jen kecy o svatém Vladimírovi, což mě nijak nepřekvapilo. Prokousávali jsme se tou kapitolou a hledali zmínku o Anně. Když jsme ji konečně našli, pochopili jsme, že autor knihy toho o ní neměl moc co sdělit. Zahrnul do své knihy výňatek z jiné knihy, kterou napsal nějaký chlápek, co zjevně žil ve stejné době jako svatý Vladimír:

A s Vladimírem vždy pobývala Anna, dcera Fjodorova. Jejich láska byla tak čistá a nevinná jako láska mezi bratr a sestrou. Anna jej mnohokráte bránila před Strigoni, kteří dychtili zničit Vladimíra i jeho svatost. Stejně tak to byla ona, kdo jej utěšoval, když už nemohl dále snášet tíhu ducha a Satanova temnota ho dusila a oslabovala jeho zdraví i tělo. Před tím ho rovněž ochraňovala, jelikož spolu byli spoutáni od té doby, co jí jako dítěti zachránil život. Je znamením Božím, že poslal požehnanému Vladimírovi takového stráž­ce, jakým byla ona, stínem políbená, a vždy poznala, co má Vladimír v srdci i v mysli.

„A máš to,“ poznamenal Mason. „Byla jeho strážkyní.“

„Ale nikde se tam nepíše, co to znamená ,stínem políbená‘.“ „Nejspíš to nic neznamená.“

Tomu jsem nevěřila. Přečetla jsem si to znovu a snažila se z toho starodávného slohu vyčíst smysl. Mason mě zvědavě pozoroval a tvářil se, že by mi rád pomohl.

„Možná spolu chodili,“ navrhl.

Zasmála jsem se. „Byl přece svatej.“

„No a? Svatý mají asi taky rádi sex. Ty kecy o bratrovi a sestře jsou patrně jenom zástěrka.“ Ukázal na jeden řádek. „Vidíš? Byli spoutáni.“ Mrkl na mě. „To je kód.“

Spoutáni. Bylo to podivně řečeno, ale nemuselo to nutně znamenat, že Anna s Vladimírem ze sebe vzájemně servali šaty, kdykoli se uviděli.

„To mi nepřijde. Prostě k sobě měli blízko. Kluci a holky spolu můžou jen kamarádit,“ poukázala jsem a on mě obdařil skeptickým pohledem.

„Jo? My jsme kámoši, ale já stejně nevím, co máš ,v srd­ci a v mysli‘.“ Nasadil předstíraný výraz filozofa. „Jasně, že by někdo mohl namítnout, že jeden nikdy neví, co má žena v srdci..“

„Ale, drž hubu.“ zabručela jsem a bouchla ho do paže.

„Protože jsou to podivná a záhadná stvoření,“ pokračo­val rádoby učeným tónem, „a muž musí umět číst myšlenky, když je chce učinit šťastnými.“

Začala jsem se neovladatelně chechtat,že budu nejspíš zase v průšvihu. „Fajn, tak mi zkus přečíst myšlenky a přestaň už...“

Smích mě náhle přešel, když mi oči padly znovu na ten text.

Byli spoutáni a vždycky poznala, co má v srdci i v mysli.

Měli pouto. Došlo mi to. Vsadila bych na to všechno, co mám - což teda není moc. Ten objev byl ohromující. Existuje fůra nejasných historek a mýtů o tom, jak Morénové mívali se svými strážci pouta. Ale tohle bylo poprvé, co jsem slyšela o někom konkrétním, kdo pouto měl.

Masonovi neunikla moje překvapená reakce „Jsi v pořádku? Vypadáš, že jsi trochu mimo.“

Setřásla jsem to. „Jo, je mi fajn.“