Ta nejzávažnější kázeňská provinění na Akademii svatého Vladimíra řešila přímo ředitelka Kirová. Dohlížela na Moroje i dhampýry a byla proslulá svým rozmanitým repertoárem trestů. Nebyla přímo krutá, ale ani měkká. Jen brala chování studentů vážně a vše řešila tak, jak se jí to zdálo nejvhodnější.

Každopádně ale existovaly záležitosti, které bylo mimo její pravomoc.

Školní strážci svolali disciplinární výbor, což sice nebylo nic neslýchaného, nicméně k tomu docházelo jen zřídkakdy. Museli jste provést něco, co je opravdu vytočilo, aby takhle zareagovali. Jako třeba vědomě nechat Moroje v ohrožení. Nebo hypoteticky nechat Moroje v ohrožení.

„Naposledy říkám,“ zavrčela jsem, „že jsem to neudělala schválně.“

Seděla jsem v jedné z místností strážců a čelila svému výboru: Albertě, Emilovi a další z mála žen v kampusu – Celestě. Seděli podél dlouhého stolu a tvářili se důležitě, zatímco já seděla na židli naproti nim a připadala jsem si hrozně zranitelně. Bylo tam ještě pár dalších strážců, kteří to sledovali, ale naštěstí se nedostavil žádný z mých spolužáků, aby viděl tohle moje ponížení. Mezi diváky byl i Dimitrij. Nebyl ve výboru a já uvažovala, jestli ho do něj nevzali kvůli tomu, že by jakožto můj učitel mohl být předpojatý.

„Slečno Hathawayová,“ prohlásila Alberta velitelským tónem, „jistě si uvědomujete, proč tomu nemůžeme uvěřit.“

Celesta přikývla. „Strážce Alto vás viděl. Odmítla jste ochránit dva Moroje – včetně toho, jehož ochrana vám byla zvlášť svěřena.“

„Neodmítla jsem!“ zakřičela jsem na ně. „Jenom jsem byla neohrabaná.“

„To nebyla neohrabanost,“ ozval se z řady přihlížejících Stan. Pohlédl na Albertu, aby mu dala svolení promluvit. „Mohu?“ Kývla a on se otočil ke mně. „Kdybyste útok odrazila nebo mě napadla a pak to zkazila, to by byla neohrabanost. Ale vy jste útok neodrazila. Nezaútočila jste. Dokonce jste se o to ani nepokusila. Jen jste tam stála jako tvrdé Y a neudělala jste vůbec nic.“

Pochopitelně mě to rozzuřilo. Myšlenka, že bych schválně dovolila Strigojovi „zabít“ Christiana a Brandona, byla zkrátka směšná. Ale co jsem mohla dělat? Buď se přiznat, že jsem to strašně zvorala, anebo povědět, že jsem viděla ducha. Ani jedno mě nelákalo, ale musela jsem nějak zmírnit svoje ztráty. Když řeknu jedno, budu vypadat neschopná, když řeknu druhé, budu vypadat šílená. Nestála jsem ani o jedno z toho. Raději bych zůstala u svého obvyklého označení „neukázněná“ a „drzá“.

„Proč mám průšvih z toho, že jsem to zvorala?“ zeptala jsem se přiškrceně. „Předtím jsem viděla, že Ryan to taky zvoral, a žádnej průšvih z toho nemá. Není to snad smysl celýho toho cvičení? Trénovat? Kdybychom byli dokonalí, už byste nás přece dávno vypustili do světa!“

„Vy jste neposlouchala?“ otázal se Stan. Na čele jsem mu viděla tepat žilku. Myslím, že byl stejně naštvaný jako já. A taky byl jediný (kromě mě), kdo dával najevo svoje pocity. Ostatní se tvářili nečitelně jako hráči pokeru. Stejně nebyli svědky toho, co se stalo. Kdybych já byla na Stanově místě, taky bych o sobě měla jen to nejhorší mínění. „Vy jste to nezkazila, protože zkazit něco znamená, že musíte něco udělat.“

„Tak dobře. Prostě mě to znehybnilo.“ Vzdorně jsem na něj pohlédla. „Dá se to považovat za zvorání? Pod tím tlakem jsem se zhroutila. Asi jsem nebyla připravená. Když nastala ta chvíle, zpanikařila jsem. To se novicům stává pořád.“

„Novicům, kteří už zabili Strigoje?“ dotázal se Emil. Pocházel z Rumunska a jeho přízvuk byl ještě těžší než Dimitrijův ruský. A neznělo to tak roztomile. „To se mi zdá nepravděpodobné.“

On i všichni ostatní v místnosti mě upřeně pozorovali. „Aha. Po jednom incidentu ode mě očekáváte, že budu odbornice na zabíjení Strigojů? Nemůžu zpanikařit nebo dostat strach? Jasně. Díky, lidi. To je fér, vážně fér.“ Klesla jsem zase na svou židli a založila si ruce. Protivnou náladu a vzdor jsem předstírat nemusela. Měla jsem jich dost.

Alberta se s povzdechem naklonila dopředu. „Nedohadujeme se tady o technických detailech. Podstatné je, že jste dnes ráno dala jasně najevo, že nechcete chránit Christiana Ozeru. Vlastně jste řekla, že chcete, abychom věděli, že to děláte proti své vůli, a že brzy uvidíme, jak strašný to byl nápad.“ A jéje. To jsem opravdu řekla. Co mě to jenom napadlo? „A pak když nadešla vaše první zkouška, vůbec jste nereagovala.“

Málem jsem vyletěla ze židle. „Tak tohle si myslíte? Že jsem ho neochránila kvůli nějaký pochybný pomstě?“

Všichni tři mě sledovali s očekáváním.

„Vy nejste zrovna proslulá tím, že v klidu a pokorně přijmete něco, co se vám nelíbí,“ pravila suše.

Tentokrát jsem vstala a namířila na ni prst. „To není pravda. Od tý doby, co jsem se sem vrátila, řídím se všemi pravidly, co mi Kirová ustanovila. Chodím na všechny tréninky a po večerce nevycházím.“ Pravda, ten zákaz vycházení už jsem párkrát porušila, ale vždycky jsem k tomu měla důvod. Vždycky se řídím tím, že větší dobro je důležitější. „Není důvod, proč bych tímhle měla sledovat nějakou pomstu! K čemu by to bylo? Stan – totiž strážce Alto – nechtěl Christianovi ublížit doopravdy, takže to není, jako kdybych mu dovolila praštit ho nebo tak něco. Zatáhli jste mě do tohohle a teď mě nejspíš čeká vyloučení z terénního cvičení.“

„To vás opravdu čeká,“ potvrdila rezolutně Celesta.

„Aha.“ Sedla jsem si a už jsem si nepřipadala tak statečně. Na chvíli v místnosti zavládlo ticho a pak jsem za sebou uslyšela promluvit Dimitrije.

„Vystihla to,“ prohlásil. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi. Dimitrij věděl, že bych se takhle hloupě nemstila. Nepovažoval mě za tak malichernou. „Kdyby chtěla protestovat nebo se mstít, udělala by to úplně jinak.“ Takže si nakonec přece jen myslí, že jsem malicherná.

Celesta se zamračila. „Ano, ale po té scéně, co ztropila dnes ráno…“

Dimitrij přistoupil o pár kroků blíž a zastavil se až za mou židlí. Uklidňovalo mě, když jsem za sebou cítila jeho pevné tělo. Měla jsem záblesk déjà vu a před očima se mi vybavilo, jak jsme se s Lissou na podzim vrátily sem na Akademii. Ředitelka Kirová mě tehdy málem vyloučila a Dimitrij se mě už tenkrát zastával.

„Tohle je jen shoda náhod,“ pokračoval. „Bez ohledu na to, jak podezřele to vypadá, nemáte pro svou teorii žádný důkaz. Vyloučit ji z terénní praxe – a zásadně tím zničit její šance na odmaturování – je dost přehnané, když si tím nemůžete být jistí.“

Členové výboru se zatvářili zamyšleně. Zaměřila jsem se na Albertu. Ona tady měla největší moc. Vždycky jsem ji měla ráda, a když jsme byly spolu, byla striktní, ale spravedlivá. Jen jsem doufala, že spravedlivá bude i tentokrát. Pokynula Celestě a Emilovi, aby se k ní naklonili. Šeptem se dohadovali. Alberta nakonec rezignovaně kývla a zbývající dva strážci se zase narovnali.

„Slečno Hathawayová, chcete ještě něco říct, než oznámíme svůj závěr?“

Jestli chci něco říct? Sakra, jasně! Milióny věcí. Chtěla jsem říct, že jsem se nezachovala nekompetentně. Chtěla jsem jim říct, že patřím k nejlepším novicům na škole. Chtěla jsem jim říct, že jsem viděla Stana, jak se blíží, a už jsem se chystala k nějaké reakci. A hlavně jsem jim chtěla říct, že tohle nechci mít ve svých záznamech. I kdyby mě z tohohle cvičení nevyloučili, za tuhle první zkoušku bych si vysloužila kuli. Ovlivnilo by to i moje celkové ohodnocení, což by pak následně mělo vliv i na mou budoucnost.

Jenže copak mám na vybranou? Můžu jim snad říct, že jsem viděla ducha? Ducha kluka, který se mnou chtěl vážně chodit, a kvůli tomu pravděpodobně umřel. Pořád jsem nechápala, co mají tahle zjevení znamenat. Kdyby se to stalo jednou, mohla bych to přičítat svému vyčerpání, jenže já jsem ho – nebo to – viděla už dvakrát. Byl skutečný? Můj rozum mi říkal, že ne, ale v tuto chvíli na tom stejně nezáleželo. Kdyby byl skutečný a já jim o něm pověděla, měli by mě za cvoka. Kdyby nebyl skutečný, pomysleli by si totéž a navíc by měli pravdu. Tohle nemůžu vyhrát.

„Ne, strážkyně Petrová,“ řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně pokorně. „Nemám co dodat.“

„V pořádku,“ odvětila znaveně. „Rozhodli jsme následovně. Máte štěstí, že se vás strážce Belikov zastal. V opačném případě by naše rozhodnutí mohlo být jiné. Takhle vezmeme v úvahu pochybnosti. Budete pokračovat v terénním cvičení a dál chránit pana Ozeru. Ale budete ve zkušební lhůtě.“

„To je dobře,“ ulevilo se mi. Po většinu svého školního života jsem neustále v nějaké zkušební lhůtě. „Děkuju.“

„A také,“ dodala ještě. „Protože to podezření se tak úplně neodstranilo, váš den volna v tomto týdnu strávíte veřejně prospěšnou prací.“

Opět jsem vyskočila ze židle. „Cože?“

Dimitrij mi ovinul prsty kolem zápěstí. „Sedni si,“ zašeptal mi do ucha a cpal mě do židle. „Ber, co můžeš dostat.“

„Pokud je to problém, můžeme to zařídit i na další týden,“ varovala Celesta. „A na dalších pět týdnů poté.“

Sedla jsem si a zavrtěla hlavou. „Omlouvám se. Děkuju.“

Slyšení bylo u konce a já si připadala unavená a poražená. To uplynul teprve jeden den? To štěstí a nadšení z terénního cvičení jsem jistě prožívala před několika týdny, a ne dnes ráno. Alberta mi řekla, že mám jít za Christianem, ale Dimitrij požádal, jestli by si se mnou nemohl promluvit o samotě. Alberta souhlasila, bezpochyby doufala, že mě hodlá srovnat do latě.

Místnost se vylidnila a já si myslela, že si Dimitrij sedne ke mně a hned si promluvíme. On ale namísto toho přešel k malému stolku, na němž stál automat na vodu, kávu a další nápoje.

„Nedáš si horkou čokoládu?“ zeptal se mě.

To jsem nečekala. „Jasně.“

Do dvou polystyrénových kelímků nasypal čtyři sáčky instantní čokolády a zalil to horkou vodou.

„Tajemství spočívá v dvojité dávce,“ prohlásil, když naplnil oba kelímky.

Podal mi jeden s dřevěnou tyčinkou na míchání a pak zamířil k postranním dveřím. Předpokládala jsem, že ho mám následovat, takže jsem za ním vyběhla a snažila se při tom nevylít horkou čokoládu.

„Kam to jdeš? Aha.“

Prošla jsem dveřmi a ocitla se na malé zasklené terase, na níž stály zahradní stolky. Netušila jsem, že se u společenské místnosti nachází taková terasa. Dříve tahle budova sloužila ke všem potřebám strážců. Novicové se sem dostali jen zřídka. Taky jsem dosud nevěděla, že celá budova je postavena kolem malého nádvoří, kam bylo vidět právě z terasy. Představila jsem si, jak v létě může člověk otevřít ta skla a v teplém vzduchu se mu naskytne výhled na zeleň. Ale teď, když nás od mrazu oddělovalo sklo, připadala jsem si jako v nějakém ledovém paláci.

Dimitrij přejel rukou po židli, aby ji oprášil. Já udělala totéž a sedla si naproti němu. Tohle místo zjevně v zimě nikdo příliš nevyužíval. Protože byla terasa uzavřená, bylo tam tepleji než venku, ale netopilo se tu. Vzduch byl poměrně chladný, tak jsem si ohřívala ruce o kelímek. Mezi mnou a Dimitrijem zavládlo mlčení. Jediným zvukem bylo, když jsem foukala svou horkou čokoládu. On tu svou hned vypil. Léta zabíjel Strigoje. Tak jak by si neporadil s nějakou vařící čokoládou?

Jak jsme tak seděli a mlčeli, pozorovala jsem ho přes okraj kelímku. On se na mě nedíval, ale věděla jsem, že si uvědomuje, že ho pozoruju. Jako pokaždé, když jsem se na něj dívala, i tentokrát mě ohromoval jeho zjev. Měl jemné tmavé vlasy, které si často bezmyšlenkovitě zastrkoval za uši. Vlasy, které nikdy nebyly moc poslušné a odmítaly zůstat v culíku. Oči měl také hnědé a jeho pohled byl něžný i divoký zároveň. Uvědomila jsem si, že i jeho rty jsou takové rozporuplné. Když bojoval nebo řešil něco vážného, rty se mu semkly do úzké tvrdé linky. Ale když bylo lépe…, když se smál nebo líbal…, pak byly měkké a nádherné.

Dnes mě ale zasáhlo něco víc než jeho zevnějšek. S ním jsem se cítila příjemně a v bezpečí. Po hrozném dni pro mě představoval útěchu. S jinými lidmi se mi často stává, že chci být středem pozornosti, zábavná a na všechno mít chytrou odpověď. Tohohle zvyku se musím zbavit, když se chci stát strážkyní, protože už vím, že tahle práce vyžaduje hodně mlčení. Ale s Dimitrijem jsem nikdy nechtěla být ničím víc, než ve skutečnosti jsem. Nemusela jsem ho bavit ani vymýšlet vtipy a dokonce ani flirtovat. Stačilo mi jen být s ním, užívat si jeho přítomnosti a nehledět na sexuální napětí mezi námi. Vydechla jsem a napila se čokolády.

„Co se tam stalo?“ zeptal se konečně a zadíval se mi do očí. „Nezhroutila ses pod tlakem.“

Tón jeho hlasu prozrazoval spíš zvědavost než výčitky. Došlo mi, že se se mnou nebaví jako se studentkou. Choval se ke mně jako k sobě rovné. Prostě chtěl jenom vědět, co se se mnou děje. Nešlo tady o žádné poučování nebo řešení kázeňského prohřešku.

„Jistěže jo,“ odpověděla jsem a sklopila pohled na kelímek. „Teda pokud nevěříš, že jsem fakt nechala Stana, aby napadl Christiana.“

„Ne,“ prohlásil. „Tomu nevěřím. A nikdy jsem nevěřil. Vím, že tě naštvalo, když ses dozvěděla, ke komu jsi byla přidělená, ale já nikdy nepochyboval, že přesto uděláš, co budeš moct. Vím, že bys nikdy do práce nemíchala svoje osobní pocity.“

Znovu jsem vzhlédla a zadívala se mu do očí. Jeho oči byly plné důvěry vůči mně. „To ne. Byla jsem vytočená…, což jsem trochu pořád. Ale už jsem řekla, že to udělám, takže si za svým slovem stojím. Potom, co jsem s ním nějakou dobu strávila…, nemůžu říct, že bych ho nesnášela. Vlastně si myslím, že se pro Lissu hodí. Záleží mu na ní, tak proč by mě to mělo štvát? Jenom to mezi námi občas zaskřípe a to je všechno… Když jsme bojovali proti Strigojům, šlo nám to spolu skvěle. Dneska jsem si na to vzpomněla, když jsme byli spolu, a hned mi přišlo hloupý, že jsem tak vyváděla kvůli tomu svýmu přidělení. Tak jsem se rozhodla, že odvedu tak dobrou práci, jak jen dokážu.“

Nechtěla jsem tolik mluvit, ale ulevilo se mi, když jsem svoje pocity vyslovila. Navíc Dimitrij se tvářil tak, že jsem měla dojem, že mu můžu říct naprosto všechno. Skoro všechno.

„Tak co se tam stalo?“ vyptával se dál. „Se Stanem?“

Odvrátila jsem zrak a začala si pohrávat se svým kelímkem. Nesnášela jsem, když jsem před ním musela něco tajit, jenže tohle jsem mu říct nemohla. Ve světě lidí patří vampýři a dhampýři do bájí a pověstí – do pohádek na dobrou noc, které mají postrašit děti. Lidé nevědí, že jsme skuteční a chodíme po světě spolu s nimi. Ale to, že my jsme skuteční, ještě neznamená, že jsou skutečná i další paranormální stvoření. To si dobře uvědomujeme a máme vlastní pohádky o tvorech, ve které nevěříme. Vlkodlaci. Strašidla. Duchové.

Duchové v naší kultuře nehrají žádnou skutečnou roli, jsou jen vděčným tématem k táboráku. Duchové ovšem nevyhnutelně patří k Halloweenu. Jen si o nich vyprávíme příběhy, ale ve skutečném životě? Žádní duchové. Kdybyste se po smrti vrátili, byli byste Strigojové.

Aspoň to mě pořád učili. Nevěděla jsem toho ale dost na to, abych mohla říct, co se doopravdy stalo. Zdálo se mi pravděpodobnější, že jsem si Masona jen představovala, než že se mi vážně zjevil jeho duch. To by ale znamenalo, že spěju rovnou do blázince. A celou dobu jsem se bála, že tam skončí Lissa. Kdo by tušil, že to nakonec budu já?

Dimitrij mě pořád sledoval a čekal na odpověď.

„Nevím, co se tam stalo. Moje úmysly byly dobrý… Prostě jsem… Prostě jsem to zvorala.“

„Rose, ty jsi mizerná lhářka.“

Vzhlédla jsem. „Ne, nejsem. V životě už jsem vyslovila spoustu dobrých lží. A lidi jim věřili.“

Trochu se pousmál. „O tom nepochybuju. Se mnou to ale nefunguje. Za prvé – vůbec se mi nedíváš do očí. Za druhé… Nevím. Zkrátka to poznám.“

Zatraceně. Poznal to. Prostě mě moc dobře zná. Zvedla jsem se a přešla ke dveřím, při čemž jsem k němu pořád byla otočená zády. Normálně bych byla ráda za každou minutu s ním, ale dneska jsem s ním nedokázala vydržet. Nesnáším lhaní, ale pravdu jsem mu taky říct nemohla. Musela jsem odejít.

„Hele, cením si toho, že si se mnou děláš starosti…, ale vážně je to v pohodě. Jenom jsem to zkazila. Stydím se za to a omlouvám se, že výsledkem tvýho úžasnýho výcviku je jenom ostuda – ale vzchopím se. Příště nakopu Stanovi zadek.“

Ani jsem ho neslyšela vstát, ale najednou se Dimitrij ocitl těsně za mnou. Položil mi ruku na rameno a já u dveří strnula. Nikde jinde se mě nedotkl. Nepokusil se mě přivinout k sobě. Ale stačila jeho ruka na mém rameni a cítila jsem z toho sílu celého světa.

„Rose,“ oslovil mě a já poznala, že už se neusmívá. „Nevím, proč lžeš, ale vím, že kdybys k tomu neměla dobrý důvod, nelhala bys. A jestli se něco děje…, něco, co se bojíš povědět ostatním…“

Rychle jsem se otočila tak, že se při té otočce jeho ruka ocitla na mém druhém rameni.

„Nebojím se,“ vykřikla jsem. „Mám svoje důvody a věř mi, že to, co se přihodilo se Stanem, nic neznamená. Vážně. Celý to byla blbost. Nelituj mě. Ani nemusíš mít pocit, že bys měl nějak zasáhnout. To, co se stalo, bylo děsný, ale já se s tím vyrovnám a přijímám trest. O všechno se postarám. O sebe se postarám.“ Stálo mě veškerou sílu, abych se neroztřásla. Jak se mohl dnešek vyvinout v takhle bizarní den?

Dimitrij nic neřekl. Jen se na mě díval a tvářil se tak, že podobný výraz jsem u něj jaktěživa neviděla. Nedokázala jsem z něj nic vyčíst. Zuřil? Nesouhlasil se mnou? Těžko říct. Prsty mi sevřel rameno pevněji a pak stisk zase uvolnil.

„Nejsi na to sama,“ řekl nakonec. Znělo to skoro až zahloubaně, což mi nedávalo žádný smysl. To on mi vždycky říkal, že musím být silná. Nejradši bych mu padla kolem krku, ale uvědomovala jsem si, že to nemůžu.

Neubránila jsem se úsměvu. „To říkáš ty…, ale teď pravdu. Běháš ty za ostatními, když máš problém?“

„To není totéž…“

„Odpověz na otázku, soudruhu.“

„Neříkej mi tak.“

„A ty se nevyhýbej odpovědi.“

„Ne,“ odvětil. „Snažím se řešit svoje problémy sám.“

Uhnula jsem mu. „Tak vidíš.“

„Ale ty máš kolem sebe spoustu lidí, kterým můžeš věřit a kterým na tobě záleží. To všechno mění.“

Překvapeně jsem na něj pohlédla. „A ty nemáš lidi, kterým na tobě záleží?“

Zamračil se, evidentně uvažoval o tom, co právě řekl. „No, vždycky jsem měl kolem sebe dobré lidi… a bývali i lidi, kterým na mně záleželo. To ale nutně neznamená, že jim můžu věřit nebo jim všechno říct.“

Ten náš podivný vztah mě vždycky trochu mátl a jen málokdy jsem o Dimitrijovi uvažovala jako o někom, kdo má svůj vlastní život, který se mě netýká. Všichni v kampusu k němu chovali úctu. Profesoři i studenti ho považovali za jednoho z nejlepších strážců ve škole. A kdykoli jsme narazili na mimoškolní strážce, také ho všichni znali a respektovali. Ale nevybavovala jsem si, že bych ho někdy viděla při nějakém společenském styku. Zdálo se, že mezi strážci nemá žádné blízké kamarády – jen oblíbené kolegy. Nejpřátelštější chování jsem u něj viděla, když byl s Christianovou tetou, Tašou Ozerovou, která sem přijela na návštěvu. Znali se už dlouho, ale jakmile Taša odjela, Dimitrij ji pustil z hlavy.

Dimitrij je samotář, a když zrovna nepracuje, ke spokojenosti mu stačí ty jeho kovbojské romány. Já se taky často cítila osamělá, ale pořád jsem kolem sebe měla nějaké lidi. Jelikož je můj učitel, mám sklony pohlížet na věc jen z jedné strany: on mi vždycky něco dával, ať už se jednalo o radu nebo instrukce. Ale já mu přece také něco dávám. Něco, co se dá jen těžko definovat – spojení s jinou osobou.

„Věříš mi?“ zeptala jsem se.

Zaváhal jen na okamžik. „Ano.“

„Tak mi věř i teď a aspoň pro tentokrát si se mnou nedělej starosti.“

Odstoupila jsem z jeho dosahu a on nic neřekl ani se mě nepokusil zastavit. Prošla jsem místností, kde se konalo slyšení, a zamířila jsem k hlavnímu východu z budovy. Cestou jsem hodila kelímek od čokolády do koše, kolem kterého jsem prošla.