Díkybohuse na nás tentokrát neupřela pozornost všech, jen několik lidí procházejících kolem se zastavilo a zíralo na nás.

„Co si sakra myslíš, že děláš?“ vyjekla ta panenka v holčičím vydání a divoce rozšířené modré oči jí plály vztekem. Teď, když jsem byla blíž, mohla jsem si ji pořádně prohléd­nout. Byla stejně štíhlá jako většina Morojů, ale nebyla tak vysoká, což částečně přispívalo k tomu, že působila mladší. Purpurové šatičky, které měla na sobě, byly nádherné a při­pomněly mi, že já mám na sobě laciné oblečení. Při bližším pohledu na její šaty mi ale došlo, že to není žádný kousek od módního návrháře.

Založila jsem si ruce. „Ztratila ses, holčičko? Základní ško­la je za západním kampusem.“

Tváře jí okamžitě zrůžověly. „Už na mě nikdy nesahej. Vyjebala jsi se mnou a já ti to vrátím.“

No páni, to teda bylo uvítání! Lissino nepatrné zavrtění hlavou mě ale odradilo od toho, abych předvedla parádní comeback. Raději jsem se rozhodla veškerou svou brutalitu vložit do řeči.

„Jestli ještě jednou na některou z nás něco zkusíš, roztrhnu tě vejpůl. Jestli mi nevěříš, zeptej se Dawn Yarrowové, co jsem v devítce udělala s její rukou. Ale tou dobou jsi byla nejspíš ještě mimino.“

Incidentem s Dawn jsem se nikdy zrovna nechlubila. Ne­čekala jsem, že jí zlomím kost, když jsem ji přirazila ke stro­mu. Každopádně jsem si díky téhle události vysloužila po­věst nebezpečné dívky. Ta historka se pomalu stala legendou a já si ráda představovala, jak si ji vyprávějí studenti v noci u ohňů v kampusu. Vzhledem k tomu, jak se ta holka tvářila, to tak asi opravdu bylo.

Jeden z personálu, co měl dozor, právě prošel kolem naší skupinky a zpražil nás podezřívavým pohledem. Panenka vycouvala a chytila Aarona za ruku. „Jdeme,“ pobídla ho.

„Čau, Aarone,“ pozdravila jsem radostně, jako by mi až teď došlo, že je tady taky. „Ráda tě zase vidím.“

Rychle mi kývl na pozdrav a rozpačitě se usmál, ale to už ho ta holka táhla pryč. Aaron byl pořád stejný. Příjemný a milý, ale rozhodně ne agresivní.

Otočila jsem se k Lisse. „V pohodě?“ Přikývla. „Tušíš, kdo je ta holka, co jsem ji chtěla zmlátit?“

„To netuším.“ Chtěla jsem ji odvést do fronty na oběd, ale ona zavrtěla hlavou. „Půjdu se podívat, jestli nenajdu někoho, z koho bych se mohla napít“

Zmocnil se mě zvláštní pocit. Už jsem si tak zvykla, že jsem pro ni hlavním zdrojem krve, že mi pomyšlení na to, že se Lissa vrátí k obvyklým způsobům Morojů, zdálo div­né. Vlastně mě to vždycky štvalo. A nemělo by. Každodenní krmení bylo součástí života Morojů. Když jsme žily na vlastní pěst, tohle jsem jí nemohla nabídnout. Byla to bezvýchodná situace -já byla slabá ve dnech, kdy se krmila, a ona byla sla­bá po všechny dny mezitím. Měla bych být šťastná, že se teď vrátí k normálním způsobům. Přinutila jsem se k úsměvu. „Jasně.“

Vešly jsme do jídelny pro vampýry, která se nacházela hned vedle kavárny. Místnost byla rozčleněna do malých kójí, které poskytovaly určité soukromí. U vchodu nás pozdravila tmavovlasá Morojka, která hned začala listovat svými doku­menty v deskách. Jakmile našla, co hledala, napsala si pár po­známek a naznačila Lisse, aby ji následovala. Mně věnovala jen rozpačitý pohled, ale vstoupit mi nezabránila.

Vedla nás k jedné z kójí, kde seděla přitloustlá žena střed­ních let, která listovala v časopisu. Vzhlédla a usmála se na nás. Měla ten zasněný skelný pohled, jaký má většina dárců. Dneska už nejspíš překročila svou denní normu. To jsem usu­zovala z toho, že vypadala jako sjetá.

Jakmile poznala Lissu, usmála se ještě víc. „Vítejte zpátky, princezno.“

Uvaděčka nás opustila a Lissa usedla na židli vedle té ženy. Vycítila jsem z Lissy nepříjemné pocity, které byly tro­chu jiné než ty moje. Pro ni to taky bylo divné; bylo to už dlouho. Dárkyně ale žádný problém neměla. V obličeji se jí mihl nedočkavý výraz - jako když feťák kouká na svou dáv­ku, kterou si už už chce dát.

Znechutilo mě to. Byl to starý instinkt, který se vyvíjel celé roky. Dárci byli nezbytnou součástí života Morojů. Byli to lidé, kteří se dobrovolně rozhodli být zdrojem krve, lidé na okraji společnosti, kteří zasvětili své životy utajenému světu Morojů. Bylo o ně dobře postaráno a požívali veške­rých výhod, kterých se jim zachtělo. Ve skutečnosti to ale byli narkomani závislí na morojských slinách a na rauši, který ty­hle sliny vyvolávaly při každém kousnutí. Morojové i jejich strážci na tuhle závislost vždycky pohlíželi spatra, přestože by Morojové jinak nepřežili, leda by používali na své oběti násilí. Pokrytectví největší.

Dárkyně naklonila hlavu na stranu, aby měla Lissa dobrý přístup k jejímu hrdlu. Kůži na krku měla plnou jizev za léta každodenních kousání. Na mně se Lissa nekrmila nijak čas­to a kousance se mi vždycky zahojily tak za den, takže jsem měla krk čistý.

Lissa se naklonila dopředu a zabořila tesáky do tučného masa dárkyně. Žena zavřela oči a tiše vydechla rozkoší. Polkla jsem a sledovala Lissu, jak pije. Neviděla jsem žádnou krev, ale dovedla jsem si to představit. Vzedmula se ve mně vlna pocitů: Touha. Žárlivost. Odvrátila jsem zrak a zadívala se na podlahu. V duchu jsem si nadávala.

Co je s tebou? Proč by ti to mělo chybět? Dělalas to jen jednou za den. Nejsi závislá, ne takhle. A nechceš být závislá.

Ale nemohla jsem si pomoct, nedokázala jsem cítit nic jiného, když jsem si vybavila to blaho, tu rozkoš z upířího kousnutí.

Když Lissa skončila, vrátily jsme se do jídelny a stouply si do fronty. Byla krátká, protože zbývala už poslední čtvrthodina. Postupovala jsem dál a začala si na talíř nakládat hranolky a nějaké kulaté věci tak na jedno kousnutí, které neurčitě připomínaly kuřecí nugety. Lissa si vzala jen jogurt. Morojové potřebují jídlo stejně jako dhampýři a lidi, ale po pití krve na něj nemívají chuť. „Tak jak to jde na vyučování?“ zeptala jsem se.

Pokrčila rameny. V obličeji už měla zdravou barvu a vypa­dala plná života. „V pohodě. Jen všichni čumí. Strašně čumí. Furt se vyptávají, kde jsme byly. Šeptají si.“

„Totéž,“ přisvědčila jsem. Obsluha si nás odškrtla a my se vydaly ke stolu. Po straně jsem na Lissu dlouze pohlédla. Jsi s tím srovnaná? Neopruzujou tě, nebo jo?“

„Ne - je to fajn.“ Pocity, které jsem z ní vycítila přes naše pouto, ale jejím slovům odporovaly. Jelikož věděla, že to mů­žu cítit, pokusila se změnit téma a podala mi svůj rozvrh. Podívala jsem se na něj.

1.hodina: Ruština 2

2.hodina: Americká koloniální literatura

3.hodina: Základy ovládání živlů

4.hodina: Stará poezie

- Oběd -

5.hodina: Chování a fyziologie zvířat

6.hodina: Rozšířené výpočetní metody

7.hodina: Morojská kultura 4

8.hodina: Slovanské umění

„Ty vole,“ prohlásila jsem. „Jestli máš tu samou blbou ma­tiku jako já, máme stejný odpolední rozvrh.“ Zastavila jsem se. „Proč chodíš na základy ovládání živlů? To je až pro druháky.“

Probodla mě pohledem. „Protože pokročilí mají speciali­zovaný předměty.“

Nato jsme umlkly. Všichni Morojové ovládají živlovou magii. To je jedna z věcí, která odděluje živé vampýry od Strigojů, mrtvých vampýrů. Morojové považují magii za dar. Je součástí jejich duše a spojuje je se světem.

Před dávnými dobami používali magii zcela veřejně, aby zabránili přírodním katastrofám nebo získali víc jídla a vody. To už sice dělat nemusejí, nicméně magii mají pořád v krvi. Spaluje je nutkání magii použít a ovládat své schopnosti. Akademie, jako je tato, pomáhají Morojům pracovat s jejich magickými schopnostmi a učí je, jak ty schopnosti dále rozši­řovat. Studenti se také musejí naučit nezbytná magická pra­vidla, která platila po staletí a byla přísně vyžadována.

Všichni Morojové mají u jednotlivých živlů jen malé schopnosti. Studenti v našem věku se „specializují“, až když jim ovládání některého živlu začne jít lépe než ovládání ostat­ních: země, vody, ohně nebo vzduchu. Nespecializovat se na nic je jako neprojít si pubertou.

A Lissa..., no, Lissa se zatím ještě nespecializovala.

„Učí to pořád profesorka Carmacková? Co říkala?“

„Říkala, že se toho neobává. Myslí, že to přijde.“

„Pověděla... Povědělas jí o...“

Lissa zavrtěla hlavou. „Ne. Jasně, že ne.“

Nechaly jsme to téma plavat. Bylo to něco, o čem jsme hodně přemýšlely, ale moc jsme o tom nemluvily.

Znovu jsme se daly do pohybu a hledaly jsme stůl, kam si sednout. Několik párů očí na nás civělo s nestydatou zvěda­vostí.

„Lisso!“ ozval se poblíž hlas. Podívaly jsme se tím směrem a spatřily Natálii, jak na nás mává. Viktor byl její otec, ale my jsme s ní zas tolik nekamarádily.

Lissa jen pokrčila rameny a zamířila k ní. „Proč ne?“

Neochotně jsem ji následovala. Natálie byla příjemná, ale taky byla jednou z nejnezajímavějších osob, jaké jsem kdy potkala. Většina příslušníků královských rodů na škole tu postavení jako nějaké celebrity, ale Natálie v tomhle nesplynula s davem. Byla moc jednoduchá, nezajímala se o školní politiku a naprosto netušila, jak manipulovat s lidmi.

Nataliini kamarádi nás sledovali s tichou zvědavostí, aleona ne. Rozpřáhla paže a obě nás objala. Stejně jako Lissa měla i ona zelené oči jako z nefritu, ale vlasy měla smolně černé, jako Viktor, než mu je jeho choroba obarvila na šedo.

„Jste zpátky! Já věděla, že se vrátíte! Všichni říkali, že už se nikdy nevrátíte, ale já tomu nevěřila. Věděla jsem, že ne­můžete zůstat pryč. Proč jste odešly? Tady koluje tolik verzí o důvodu vašeho útěku!“ Vyměnily jsme si s Lissou zoufa­lé pohledy a Natálie řečnila dál. „Camille povídala, že jedna z vás byla v tom a musela jít na potrat, ale já vím, že to není pravda. Někdo zas říkal, že jste se nakvartýrovaly k Rosině mámě, ale domyslela jsem si, že paní ředitelka Kirová a taťka by nebyli tak naštvaní, kdyby to bylo takhle. Víš, že bychom spolu mohly bydlet? Mluvila jsem s...“

Kecala pořád dál a přitom, se jí občas zaleskly tesáky. Zdvořile jsem se usmívala a nechala Lissu, aby se s tím nápo­rem vypořádala sama. Jenže pak Natálie položila nebezpečný dotaz.

„Jak jsi sháněla krev, Lisso?“

Všichni u stolu na nás tázavě pohlédli. Lissa strnula, ale já se do toho vložila. Ta lež vyšla z mých rtů zcela přirozeně.

„Ale, to je brnkačka. Spousta lidí to chce zkusit.“

„Vážně?“ dotázal se jeden z Nataliiných kamarádů s vykulenýma očima.

„Jo. Najdeš je na večírcích a tak. Všichni se chtějí něčím sjet a vůbec jím nedochází, že to můžou i z upířího kousnutí, Stejně je většina z nich tak mimo, že si to pak ani nepamatujou.“ Už jsem nevěděla, co přidat za další podrobnosti, a tak jsem jen spokojeně drsňácky pokrčila rameny. Nezdálo se, že by o tom někdo z nich věděl něco bližšího. „Jak říkám, je to brnkačka. Skoro jednodušší než tady ti dárci.“

Natálie to vzala a pak se zaměřila na jiné téma. Lissa mě obdařila vděčným pohledem.

Konverzaci už jsem nevnímala a místo toho jsem se rozhlí­žela po známých tvářích a snažila se přijít na to, kdo s kým to teď táhne a kdo je teď nejuznávanější. Mason seděl se skupin­kou noviců, a jakmile mě zaregistroval, usmála jsem se na něj. Vedle seděla skupinka královských Morojů, která se něčemu hlasitě smála. Seděl s nimi i Aaron s tou blondýnou.

„Hele, Natálie,“ skočila jsem jí do řeči. Nevypadala, že by jí to vadilo. „Kdo je ta Aaronova nová holka?“

„Co? Aha. Mia Rinaldiová.“ Když viděla můj nechápavý pohled, zeptala se: „Ty si na ni nepamatuješ?“

„Měla bych? Byla tady, než jsme odešly?“

„Byla tady vždycky,“ objasnila Natálie. „Je jen o rok mlad­ší než my.“

Tázavě jsem se podívala na Lissu, která jen pokrčila ra­meny.

„Proč je na nás tak naštvaná?“ dotázala jsem se. „Vůbec ji neznáme.“

„Nevím,“ odvětila Natálie. „Možná jenom žárlí. Když jste odešly, nebyla nikdo. Pak se stala fakt populární a bylo to fakt rychle. Není z královskýho rodu ani nic podobnýho, ale jak­mile začala chodit s Aaronem, tak...“

„Dobře, dík,“ přerušila jsem ji. „Na tom vlastně ani...“

Odtrhla jsem pohled od Natálie a zadívala se na Jesse Zeklose, který právě procházel kolem našeho stolu. Ach, Jesse. Úplně jsem na něj zapomněla. Ráda jsem flirtovala s Masonem a dalšími novici, ale Jesse - to byla úplně jiná ka­tegorie. S ostatními kluky flirtujete prostě proto, že vám dělá dobře flirtování samotné. S Jessem flirtujete proto, že doufáte, že se s ním někde ocitnete polonahé. Byl to Moroj z královského rodu, tak sexy, že by na sobě měl nosit nápis Varování, hořlavina. Setkal se s mým pohledem a zazubil se.

„Ahoj, Rose, vítej zpátky. Pořád ještě lámeš srdce?“

„Hlásíš se dobrovolně?“

Jeho úsměv se rozšířil. „Tak se někdy sejdem a uvidíme, jestli to zvládneš.“

Šel dál a já ho provázela obdivným pohledem. Natalie a její kámoši na mě zděšeně zírali. Možná jsem nebyla bůh, jako Dimitrij, ale v téhle skupině jsme s Lissou obě byly bohyně - nebo aspoň bývalé bohyně.

„Ty vado,“ vyjekla jedna holka. Nevybavovala jsem si její jméno. „To byl Jesse.“

„Ano,“ přitakala jsem s úsměvem. „Rozhodně to byl on.“

„Kéž bych vypadala jako ty,“ povzdechla.

Prohlížela si mě. Technicky vzato jsem byla napůl Morojka ale vypadala jsem spíš jako člověk. Když jsme byly s Lissou na útěku, zapadla jsem mezi lidi tak, že jsem ani moc nepřemýšlela o tom, jak vypadám. Tady mezi štíhlými nevyvinu­tými Morojkami vyčnívaly určité moje rysy - myslím větší prsa a kulatější boky. Věděla jsem, že jsem hezká, ale morojským klukům moje tělo připadalo víc než jen hezké: sexy, ale riskantním způsobem. Dhampýrky představovaly exotickou kořist, novotu, jakou chtěli „zkusit“ všichni morojští kluci.

Bylo ironií, že dhampýrky tady byly tak přitažlivé, pro­tože hubené Morojky se mnohem víc podobaly vychrtlým modelkám, ve světě lidí tak populárním. Většina lidí nikdy nedosáhne téhle „ideální“ vychrtlosti, stejně jako Morojky ne­budou nikdy vypadat jako já. Každý chce to, co mít nemůže.

Lissa a já jsme vedle sebe seděly na odpoledním vyučová­ní, ale moc jsme nemluvily. Jak říkala, to čumění na nás nepřestalo, ale zjistila jsem, že čím víc s lidmi mluvím, tím jsou přátelštější. Zdálo se, že si pomalu a postupně vzpomínají, kdo jsme, a novinky o našem senzačním útěku a návratu už pomalu přestávaly být novinkou.

Nebo bych možná spíš měla říct, že si vzpomněli, kdo jsem já. Protože jenom já jsem mluvila. Lissa jen zírala před sebe a poslouchala, ale ani se nepokusila zapojit do hovoru. Cítila jsem z ní úzkost a smutek.

„Fajn,“ pověděla jsem jí, když konečně skončilo vyučová­ní. Stály jsme před školou a já si uvědomovala, že už jenom tím porušuju svou dohodu s Kirovou. „Nezůstanem tady,“ řekla jsem a obezřetně se rozhlédla po kampusu. „Najdu způ­sob, jak odtud vypadnout.“

„Vážně si myslíš, že to můžeme udělat podruhé?“ zeptala se tiše Lissa.

„Rozhodně.“ Mluvila jsem sebejistým tónem a opět jsem byla ráda, že neumí číst moje pocity. První útěk byl už tak dost riskantní. Udělat to znovu by byla pěkná hovadina, a na­víc mě nenapadal žádný způsob, jak to provést.

„Ty bys do toho fakt šla?“ Usmívala se spíš pro sebe než na mě, jako by ji zrovna napadlo něco legračního. „Jasně, že bys do toho šla. Já jenom...“ Povzdechla. „Nevím, jestli bychom měly zdrhnout. Možná - možná bychom měly zůstat.“

Zamrkala jsem údivem. ,,Co?“ Nebyla to právě jedna z mých nejvýmluvnějších odpovědí, ale bylo to to nejlepší, na co jsem se zmohla. Tohle bych od ní nikdy nečekala.

„Viděla jsem tě, Rose. Viděla jsem tě, jak ses při vyučování bavila s ostatními novici o cvičení. Chybí ti to.“

„To za to nestojí,“ hádala jsem se s ní. „Ne když..., ne když ty...“ Nedokázala jsem dokončit větu, ale uvědomovala jsem si, že má Lissa pravdu. Měla mě přečtenou. Ostatní novicové mi opravdu chyběli. Dokonce i někteří Morojové. Ale bylo v tom něco víc než jen tohle. Trápila mě moje nezkušenost a to, jak moc jsem zaostávala za ostatními.

„Takhle to bude lepší,“ oponovala mi. „Neměla jsem tady tolik... Víš, že se neděje tisíc věcí najednou. Neměla jsem tady pocit, že nás někdo pronásleduje nebo sleduje.“

Na to jsem nic neřekla. Než jsme z Akademie utekly, Lissa měla pořád dojem, že ji tu někdo sleduje, připadala si jako kořist Nikdy jsem neobjevila nic, co by tuhle její teorii podporovalo, ale slyšela jsem jednu naši profesorku mluvit o tomtéž. Profesorka Karpová. Byla to hezká Morojka s tmavě kaštano­vými vlasy a vystouplými lícními kostmi. A já si byla jistá, že je blázen.

„Nikdy nevíte, kdo se dívá,“ říkávala vždycky když obešla učebnu a stáhla rolety. „Nebo kdo vás sleduje. Nejlepší je být v bezpečí. Vždycky být v bezpečí.“ Řehtali jsme se, že to studenti obvykle dělají u excentrických a paranoidních profesorů. Pomyšlení na to, že se teď Lissa chová jako ona, mě znepokojovalo.

„Co se děje?“ otázala se Lissa, která si všimla, že se ztrácím ve vlastních myšlenkách.

„Co? Nic. Jenom tak uvažuju.“ S povzdechem jsem se snažila najít nějakou rovnováhu mezi vlastními touhami a tím, co bude nejlepší pro ni. „Liss, asi můžeme zůstat, ale... za určitých podmínek.“

To ji pobavilo. „Rose dává ultimátum, jo?“

„Myslím to vážně.“ Tahle slova jsem neříkala zrovna často. „Chci, aby ses držela stranou od královských. Tím nemíním Natalii nebo tak, ale znáš ty ostatní. Touží jenom po moci. Camille. Carly. Tahle parta.“

Její pobavení se změnilo v ohromení. „Myslíš to vážně?“

„Jistě, Beztak jsi je nikdy neměla ráda.“

„Ale ty jo.“

„Ne. Ani ne. Spíš se mi líbilo, co nabízeli. Všechny ty ve­čírky a pařby.“

„A přežiješ bez toho?“ zeptala se pochybovačně.

„Jasně. V Portlandu jsme bez toho taky přežily.“

„Jo, ale to bylo jiné.“ Upírala pohled kamsi do prázdna, nedívala se na nic konkrétního. „Tady... tady se toho musím zúčastnit. Nemůžu se tomu vyhnout.“

„Sakra, to víš, že můžeš. Natálie s nima taky nechodí pařit.“

„Jenže Natálie nezdědí rodinný titul,“ opáčila. „Já už ho mám. Musím se zapojit a začít si dělat užitečný známosti. Andre...“

„Liss,“ zaúpěla jsem. „Ty nejsi Andre.“ Nemohla jsem uvěřit, že se stále srovnává se svým bratrem.

„On se do těchhle akcí vždycky zapojoval.“

„Jo, jasně,“ vyštěkla jsem. „Teď je mrtvý.“

Její výraz ztvrdl. „Víš, že jsi někdy pěkně nepříjemná?“

„Přece mě nemáš na to, abych byla příjemná. Jestli toužíš po někom příjemným, spousta těch ovcí tady by si rozervala krky, jen aby byla zadobře s princeznou z rodu Dragomirů. Máš mě od toho, abych ti říkala pravdu, a tady je: André je mrtvý. Teď jsi dědička ty a budeš si s tím muset poradit, jak jen umíš. Teď to ale obnáší, aby ses držela dál od ostatních královských. Snížíme se. Budem plout na středním proudu. Jestli se znovu zapleteš do těch jejich akcí, tak ti z toho...“

„Hrábne?“ doplnila mě, když jsem nedokončila větu.

Hned jsem od ní odvrátila pohled. „To jsem nemyslela...“

„To je v pohodě,“ ujistila mě po chvíli. Povzdechla a dotkla se mojí ruky. „Fajn. Zůstanem a budem se od nich držet dál. Prostě se povezem ve středním proudu, jak chceš. S Natálií asi teda můžem kamarádit.“

Abych byla naprosto upřímná, nic z toho jsem nechtěla. Nejradši bych jako za starých časů chodila na všechny krá­lovské večírky a oslavy, kde se neskutečně chlastalo. Léta jsme vedly takový život, od té doby, co Lissini rodiče a bra­tr umřeli. To André měl zdědit rodinný titul a taky se podle toho choval. Byl pěkný a rád se bavil, okouzlil každého, koho znal, a navíc vedl snad všechny královské oslavy a kluby, co v kampusu existovaly. Po jeho smrti Lissa nabyla dojmu, že je její povinností zaujmout jeho místo.

A já se do toho světa vrhla s ní. Pro mě to bylo snadné, protože jsem si nikdy nemusela lámat hlavu s tou jejich politikou. Byla jsem pěkná dhampýrka, které vůbec nevadilo dostat se do malérů a vyvádět šílenosti. Byla jsem pro ně něčím nevšedním; měli mě rádi, protože se mnou byla sranda.

Lissa se ale musela vypořádávat s jinými záležitostmi. Dragomirové byli jedním z dvanácti vládnoucích rodů. V morojské společnosti Lissa zaujímala významné postavení a ostatní mladí královští s ní chtěli být zadobře. Falešní přáte­lé se ji snažili ukecat, aby ji dostali do party, která stála proti ostatním. Královští dovedli uplácet a bodnout dýku do zad v téže chvíli - a to platilo i mezi nimi vzájemně. Dhampýrům a nekrálovským připadali totálně nepředvídatelní.

Tohla kruté prostředí nakonec zasáhlo i Lissu. Měla otevřenou a přátelskou povahu, což se mi na ní líbilo, ale nená­viděla jsem, když byla vystresovaná a rozrušená z těch jejich královských her. Po té nehodě se stala trochu zranitelnější a ani všechny večírky na světě mi nestály za to, abych ji vidě­la zhroucenou.

Tak fajn,“ řekla jsem nakonec. „Uvidíme, jak to půjde. A jestli se něco zhatí - naprosto cokoli -, odejdeme. A nebudem se o tom dohadovat.“

Přikývla.

„Rose?“

Obě jsme vzhlédly na Dimitrije, který k nám nepozorova­ně došel a teď se nad námi tyčil. Jen jsem doufala, že neza­slechl nic o našem odchodu.

„Jdeš pozdě na cvičení,“ oznámil mi. Na Lissu zdvořile kývl. „Zdravím, princezno.“

Jak jsem odcházela s Dimitrijem, strachovala jsem se o Lis­su a uvažovala jsem, jestli je pro ni opravdu nejlepší tady zůstat Skrz naše pouto jsem nevycítila nic alarmujícího, jen normální emoce. Zmatek. Nostalgie. Strach. Předtucha. Její pocity se do mě vlily s nebývalou silou.

Cítila jsem ten tlak těsně před tím, než se to stalo. Bylo to úplně stejné jako v tom letadle: její emoce zesílily natolik, že mě „vcucly“ do její hlavy dřív, než jsem tomu stačila zabránit. Teď jsem dokázala vidět a cítit to, co ona.

Pomalu kráčela kolem jídelny k malému ruskému pravo­slavnému kostelu, který sloužil pro většinu školních církev­ních potřeb. Lissa vždycky chodila pravidelně na bohoslužby. Já ne. Já měla s Bohem jasnou dohodu: souhlasila jsem s tím, že v něj budu věřit - tak trochu -, pokud mě nechá každou neděli spát.

Jakmile ale Lissa vešla dovnitř, vycítila jsem, že tam nešla proto, aby se pomodlila. Měla jiný záměr, o němž jsem nevě­děla. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že poblíž není žádný kněz ani věřící. Kostel byl prázdný.

Protáhla se dveřmi vzadu a po úzkém rozvrzaném scho­dišti se vydala nahoru na půdu. Byla tam tma a plno prachu. Jediné světlo pronikalo do místnosti velkým mozaikovým oknem, které rozkládalo slabé sluneční paprsky do pestroba­revných fleků na podlaze.

Až dosud jsem netušila, že tohle místo je Lissiným tajným útočištěm. Ted jsem to ale cítila. Cítila jsem její vzpomínky na to, jak sem vždycky utíkala, aby byla sama a mohla v klidu přemýšlet. Jakmile se ocitla na svém důvěrně známém místě, její úzkost se začala pozvolna vytrácet. Vylezla do výklenku okna, kde se usadila na sedátku s hlavou opřenou o zeď a jen si užívala ticho a hru světla a barev.

Na rozdíl od Strigojů Morojové mohou do určité míry snášet sluneční světlo, ale jen v omezeném množství. Když tam tak seděla, mohla si docela dobře namlouvat, že sedí ve slunečním svitu, když ji chránilo barevné sklo, které tlumilo sluneční paprsky.

Dýchej, jenom dýchej, říkala sama sobě. Bude to v pohodě. Rose se o všechno postará.

Jako vždy tomu naprosto věřila, a tak se pomalu uklidňovat.

Pak se ze tmy ozval hluboký hlas.

„Můžeš mít celou Akademii, ale ne sedátko u okna.“

Vyskočila s divoce bušícím srdcem. Sdílela jsem její obavy a tak se i mně zrychlil tep. „Kdo je tam?“

Za okamžik se za starými dřevěnými bednami v jejím zorném poli vynořila postava. Ten člověk přistoupil blíž, a jakmile se ocitl v chabém světle, poznala jsem ho. Rozcuchané černé vlasy. Světle modré oči. Věčně cynický úsměv.

Christian Ozera.

„Neboj,“ prohlásil. „Nekousnu tě. No, aspoň ne tak, jak se obáváš.“ Zasmál se vlastnímu vtipu.

Jí to ale zábavné nepřipadalo. Na Christiana úplně zapomněla. Stejně jako já.

Ať už se v našem světě děje cokoli, několik základních faktů o vampýrech zůstává neměnných. Morojové jsou živí; Strigojové jsou nemrtví. Morojové jsou smrtelní; Strigojové nesmrtelní. Morojové se rodí; Strigojové se vyrábějí.

A jsou dva způsoby, jak vyrobit Strigoje. Strigoj se může stát z člověka, dhampýra nebo Moroje jen jediným kousnu­tím. Z Moroje se taky může stát Strigoj tak, že se nechá zlá­kat příslibem nesmrtelnosti, a pak stačí, když během pití krve úmyslně svou potravu zabije. Tohle počínání je považováno za zvrácené a zkažené, za největší ze všech hříchů - jak pro­ti morojskému způsobu života, tak proti přírodě. Morojové; kteří se vydali touto temnou cestou, ztratili své schopnosti spojení s živly i ostatními sílami. Proto už nemohou vstoupit do slunečního světla.

A právě to se stalo Christianovým rodičům. Byli Strigojové.