„Proč se tak mračíš, malá dhampýrko?“

Zrovna jsem mířila přes nádvoří k jídelně, když jsem ucítila vůni hřebíčkových cigaret. Povzdechla jsem.

„Adriane, ty jsi ten poslední, koho zrovna teď toužím vidět.“

Adrian Ivaškov ke mně popoběhl, při čemž vydechl oblak dýmu – a samozřejmě na mě. Zamávala jsem rukama, abych kouř rozehnala, a předstírala jsem, že hrozně kašlu. Adrian byl královský Moroj, ke kterému jsme přišli nedávno na lyžáku. Byl o pár let starší než já a vrátil se s námi na Akademii svatého Vladimíra, aby se spolu s Lissou učil pracovat s éterem. Vlastně byl jediný další, o kom jsme věděly, že ovládá éter. Byl arogantní a rozmazlený a většinu času trávil tím, že si dopřával cigarety, alkohol a holky. Mě taky balil – nebo mě přinejmenším chtěl dostat do postele.

„To vidím,“ poznamenal. „Co jsme sem přijeli, skoro jsem tě ani nepotkal. Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, že se mi vyhýbáš.“

„Vyhýbám.“

Hlasitě povzdechl a rukou si prohrábl tmavohnědé vlasy, které si vždy udržoval stylově rozcuchané. „Hele, Rose, jestli máš nějakej problém, nejsi na to sama. Máš mě.“

Adrian moc dobře věděl, že se jen tak něčeho nezaleknu, ale vždycky si ze mě rád utahoval. „Teď vážně nemám náladu na tvůj takzvaný šarm.“

„A co se teda stalo? Šlapeš do všech louží a tváříš se, že bys nejradši jednu vrazila tomu, koho prvního potkáš.“

„Tak proč se tady motáš? Nebojíš se, že tě praštím?“

„No tak, mě bys přece neuhodila. Na to mám moc hezkej obličej.“

„Ne dost hezkej na to, aby to vynahradilo ten odpornej karcinogenní kouř, co mi foukáš přímo do ksichtu. Jak to, že vůbec kouříš? Tady v kampusu platí zákaz. Abby Badicovou přistihli a dva týdny pak byla po škole.“

„Na mě se tahle pravidla nevztahují, Rose. Nejsem student ani zaměstnanec. Jsem svobodný duch kráčející vaší skvělou školou.“

„Tak to už bys měl odkráčet.“

„Jestli se mě chceš zbavit, tak mi řekni, co se děje.“

Nešlo se tomu vyhnout. Stejně by se to brzy dozvěděl sám. Všichni se to dozvědí. „Na cvičení v terénu mi přidělili Christiana.“

Nastalo ticho a po chvilce Adrian vyprskl smíchy. „Ty jo! Teď už to chápu. Vzhledem k okolnostem se mi teda zdáš pozoruhodně v klidu.“

„Měla jsem dostat Lissu,“ zavrčela jsem. „Nemůžu uvěřit, co mi to provedli.“

„Proč to udělali? Copak existuje možnost, že bys po maturitě nebyla s ní?“

„Ne. Všichni si asi myslí, že tohle mě líp připraví na budoucnost. Potom stejně budeme jejími opravdovými strážci já a Dimitrij.“

Adrian se na mě dlouze zadíval. „Aha, to pro tebe jistě bude neskutečný utrpení.“

Snad nejpodivnější věcí ve vesmíru je, že Lissu nikdy ani nenapadlo, že bych mohla k Dimitrijovi něco cítit, ale Adrianovi to docvaklo hned.

„Jak jsem řekla, tvoje kecy dneska nedojdou ocenění.“

Zjevně byl jiného názoru. Podezírala jsem ho, že už pil, ačkoli byla sotva doba oběda. „V čem je problém? Christian bude stejně furt s Lissou.“

Adrian na to kápl. To bych mu ale samozřejmě nikdy nepřiznala. Jak jsme se blížili k budově, svým typickým způsobem bleskurychle změnil téma hovoru.

„Už jsem se ti zmínil o tvojí auře?“ zeptal se najednou. Z jeho hlasu zaznívalo něco podivného. Váhání. Zvědavost. To bylo hodně netypické. Většinou si ze všeho jen dělal legraci.

„Nevím. Asi jednou. Říkal jsi něco, jako že je tmavá. Proč?“ Aura je světelné pole, které obklopuje každého člověka. Její barva a jas závisí na osobnosti a energii dotyčné osoby. Můžou ji vidět jen ti, kteří ovládají éter. Adrian to dělal odjakživa, ale Lissa se to teprve učila.

„Těžko to vysvětlit. Možná to nic neznamená.“ U dveří se zastavil a zhluboka potáhl z cigarety. Vydechl dým tak, aby nešel na mě, ale vítr ho ke mně beztak přivál. „Aury jsou zvláštní. Jsou jako příliv a odliv, jejich barvy i jas se neustále mění. Některý jsou jasně barevný, jiný jsou bledý. Občas natrefíš na někoho, kdo ji má tak zářivě barevnou, že dokážeš…“ Zaklonil hlavu a zadíval se na nebe. Poznala jsem náznaky toho, že se zase ocitá ve vyšinutém stavu, což se mu občas stávalo. „Dokážeš okamžitě pochopit ten význam. Je to, jako když se jim díváš přímo do duše.“

Usmála jsem se. „Ale tu moji jsi nerozlouskl, co? Nebo co vlastně znamenají ty barvy?“

Pokrčil rameny. „Teprve na to přicházím. Musíš mluvit s hodně lidma a vnímat, jací jsou. Potom se musíš začít dívat na stejný druh lidí a uvidíš stejné barvy… Po nějaký době ti ty barvy začnou dávat smysl.“

„A jak teď vypadá ta moje?“

Podíval se na mě. „No…, dneska se na to nějak nemůžu soustředit.“

„To jsem tušila. Chlastal jsi.“ Alkohol nebo určité léky dokážou někdy účinky éteru úplně zablokovat.

„Jen trochu, abych se v tý zimě zahřál. Ale tvoji auru stejně můžu odhadnout. Většinou je podobná jako aury ostatních – takový přelévající se barvy –, ale je tak nějak tmavě ohraničená. Jako by tě pořád sledoval nějakej stín.“

Tón jeho hlasu způsobil, že jsem se zachvěla. Přestože jsem ho často slyšela bavit se s Lissou o aurách, nikdy jsem to nepovažovala za něco, čím bych se měla zneklidňovat. Připadalo mi to spíš jako nějaký jevištní trik – z mála se toho dá udělat hodně.

„To je povzbudivý,“ poznamenala jsem. „Uvažovals někdy o motivačních promluvách?“

Jeho roztěkaný pohled rázem zmizel a Adrian se zase tvářil normálně. „Neměj obavy, malá dhampýrko. Můžeš být klidně obklopená mračny, ale pro mě budeš vždy zářit jako slunce.“ Obrátila jsem oči v sloup. Odhodil nedopalek na chodník a zašlápl ho. „Musím jít. Tak zatím!“ Vysekl mi galantní poklonu a zamířil k domům pro hosty.

„Tys tady udělal bordel!“ zařvala jsem za ním.

„Na mě se pravidla nevztahují, Rose,“ zakřičel. „Žádná pravidla.“

Zavrtěla jsem hlavou, zvedla už vyhaslý vajgl a hodila ho do odpadkového koše před budovou. Když jsem vešla dovnitř a odupala si sníh z bot, uvítala jsem to teplo. V jídelně jsem objevila obědy. Seděli tam dhampýři pohromadě s Moroji a bylo zajímavé pozorovat rozdíly mezi nimi. Dhampýři jsou větší – ale ne vyšší – a mají pevnější tělesnou konstrukci, protože jim v žilách koluje polovina lidské krve. Novicky mají výraznější ženské tvary než přehnaně vychrtlé Morojky. Novicové zas mají větší svaly než jejich morojské protějšky. Morojové jsou bledí a mají jemné rysy, působí trochu jako porcelánové panenky. My dhampýři jsme zase opálení, jak často trénujeme venku.

Lissa seděla u stolu sama, tvářila se vyrovnaně a v bílém svetru vypadala jako anděl. Světle blond vlasy jí splývaly přes ramena. Jakmile si mě všimla, vzhlédla a skrz pouto jsem ucítila příjemné pocity.

Usmála se. „Aha, tak je to pravda? Vážně tě přidělil k Christianovi?“

Jenom jsem se znechuceně ušklíbla.

„Zabilo by tě, kdybys z toho nebyla tak zhroucená?“ Zpražila mě přísným, ale zároveň trochu pobaveným pohledem. Olizovala lžičku od jahodového jogurtu. „Koneckonců je to můj přítel. Stejně jsme pořád spolu. Není to zase taková hrůza.“

„Máš trpělivost světice,“ zavrčela jsem a sesunula se na židli. „A nejsi s ním čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.“

„Ty taky nebudeš. Jen čtyřiadvacet hodin denně po šest dní v týdnu.“

„To je teda rozdíl. Klidně by to mohlo bejt deset dní v týdnu.“

Zamračila se. „To je nesmysl.“

Odmávla jsem svou hloupou poznámku a nepřítomně se rozhlížela po jídelně. Všude se ozývaly vzrušené hlasy studentů probírajících nadcházející cvičení v terénu, které odstartuje, jakmile skončí oběd. Nejlepší kamarádku Camille přidělili nejlepšímu kamarádovi Ryana, takže ti čtyři teď seděli pohromadě, výborně se bavili a vypadali, že se chystají rozjet šestitýdenní rande ve čtyřech. Aspoň že někdo si to užívá. Povzdechla jsem. Christian, který se za chvíli stane mým svěřencem, teď byl u dárců, což jsou lidé, kteří dobrovolně dávají Morojům krev.

Poutem jsem vycítila, že mi Lissa chce něco povědět. Zatím to zadržovala, protože se obávala mojí mizerné nálady a chtěla s tím počkat, až se trochu seberu. Usmála jsem se na ni. „Přestaň si s tím dělat starosti. Co se děje?“

Taky se usmála, ale nepootevřela rty natřené růžovým leskem, takže nebylo vidět její tesáky. „Dostala jsem souhlas.“

„Souhlas k čemu?“ Odpověď ke mně připlula přímo z její mysli. Bylo to mnohem rychlejší, než kdyby to řekla. „Co?“ vyjekla jsem. „Ty přestaneš brát prášky?“

Éter je úžasná síla, jejíž netušené využití teprve začínáme objevovat. Bohužel má ale dost hnusné vedlejší účinky. Může člověka přivést až k depresím a šílenství. To bylo částečně důvodem, proč Adrian tolik pil (krom toho, že neustále vymetal nějaké večírky). Chtěl se otupit, aby tyhle vedlejší účinky nepociťoval. Lissa to zvládala mnohem zdravějším způsobem. Brala antidepresiva, což mělo za následek i to, že ji to úplně odřízlo od magie. Nesnášela, že nemohla dál pracovat s éterem, jenže to byla daň, kterou musela platit za to, aby se nezbláznila. Nebo jsem si to aspoň myslela. Tenhle šílený experiment se jí nezamlouval. Věděla jsem, že by se ráda pokusila znovu používat magii, ale nemyslela jsem, že by to s těmi léky dokázala. Ostatně by jí to nejspíš ani nedovolili.

„Zase se přihlásím na hodiny profesorky Carmackové a budu tam chodit denně. Taky budu chodit k psychologovi.“ U té poslední věty se Lissa ušklíbla, ale její radostné pocity ten úšklebek přehlušily. „Nemůžu se dočkat, co s Adrianem dokážeme.“

„Adrian má na tebe špatnej vliv.“

„On mě k tomu nenutil, Rose. Rozhodla jsem se sama.“ Když jsem na to nic neřekla, lehce se dotkla mojí paže. „Poslouchej, vůbec se tím netrap. Už dlouho je mi o moc líp a fůra lidí mě v tom podporuje.“

„Všichni kromě mě,“ pravila jsem zamyšleně. Na druhém konci jídelny se otevřely dvojité dveře a vešel Christian. Zamířil rovnou k nám. Hodiny oznamovaly, že za pět minut skončí čas oběda. „Páni. Pomalu nastává hodina H.“

Christian si přitáhl židli k našemu stolu, otočil ji a sedl si tak, že si bradu opíral o opěradlo. Odhrnul si černé vlasy z modrých očí a obdařil nás samolibým úsměvem. Cítila jsem, jak se Lissino srdce v jeho přítomnosti vznáší.

„Nemůžu se dočkat, až tahle show odstartuje,“ poznamenal. „My dva si spolu užijem spoustu zábavy, Rose. Budeme spolu vybírat záclony, vzájemně se česat, vyprávět si duchařské historky…“

Že zmínil duchy, mi nebylo zrovna příjemné. Celkem se trefil. Tedy ne že by vybírání záclon nebo česání Christianových vlasů bylo lákavější.

Zdrceně jsem zavrtěla hlavou a zvedla se. „Nechám vás tu, abyste si užili poslední minuty soukromí.“ Rozesmáli se.

Vydala jsem se k pultu, kde jsem doufala nalézt nějaké koblihy od snídaně. Ale objevila jsem jen croissanty, dortíky a potlučené hrušky. To je teda den! Vážně by bylo příliš chtít pořádně osmažený koblih? Přede mnou stál ve frontě Eddie. Jakmile mě spatřil, nahodil omluvný výraz.

„Rose, fakt mě to moc mrzí…“

Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila. „To nic. Nemůžeš za to. Jenom mi slib, že uděláš, co bude v tvých silách, abys ji ochránil.“

Byla to hloupost, protože Lissa v žádném nebezpečí není. Stejně jsem si o ni ale nedokázala přestat dělat starosti – obzvlášť s tím nejnovějším obratem, jaký nastal v její medikaci.

Eddie se dál tvářil vážně, zjevně můj požadavek za hloupost nepovažoval. Byl jedním z mála lidí, kteří věděli o Lissiných schopnostech i stinných stránkách práce s éterem, což bylo patrně důvodem, proč si vybrali právě jeho, aby ji chránil. „Nedovolím, aby se jí něco stalo. A myslím to vážně.“

Přestože jsem měla špatnou náladu, musela jsem se usmát. Jelikož měl vlastní zkušenost se Strigoji, bral to mnohem odpovědněji než ostatní novicové. Mimo mě byl nejspíš tím nejlepším, kdo ji dokáže ochránit.

„Rose, je to pravda, žes praštila strážkyni Petrovou?“

Otočila jsem se a uviděla obličeje dvou Morojů – Jesse Zeklose a Ralfa Sarcozyho. Stoupli si do fronty za mě a Eddieho a tvářili se ještě samoliběji než obvykle. Jesse byl chytrý, pěkný a opálený. Ralf byl jeho o něco méně atraktivní a méně inteligentní společník. Tyhle dva nejspíš nesnáším nejvíc z celé školy. Hlavně proto, že o mně rozšiřovali pomluvy, že jsem s nimi provozovala jisté konkrétní sprosťárny. To Mason je přinutil vyjít s pravdou ven a hezky to přiznat přede všemi. Myslím, že ti dva mi to nikdy neodpustí.

„Praštit Albertu? To těžko.“ Chtěla jsem se otočit, ale Ralf mluvil dál.

„Slyšeli jsme, žes v tělocvičně dostala záchvat, když ses dozvěděla, koho ti přidělili.“

„Záchvat? Žvaníte jako důchodci. Jediný, co jsem udělala, bylo…,“ odmlčela jsem se a pečlivě volila slova, „… že jsem projevila svůj názor.“

„No,“ shrnul to Jesse. „Řekl bych, že jestli má někdo dohlížet na toho budoucího Strigoje, klidně to můžeš bejt ty. Ty jsi ten největší machr široko daleko.“

I přes nevraživý tón jeho hlasu mi to znělo jako lichotka. Tohle mě vůbec nenapadlo. Než stačil vypustit z pusy další slovo, stoupla jsem si přímo před něj, až mezi námi nezbylo skoro žádné místo. Nezaškrtila jsem ho, což považuju za známku své disciplíny. Udiveně vykulil oči.

„Christian nemá s žádným Strigojem nic společnýho,“ zavrčela jsem hlubokým hlasem.

„Jeho rodiče…“

„Byli jeho rodiče. A on je Christian. Tak je nemíchej dohromady.“ Jesse už dřív zakusil můj hněv. Jistě si na to vzpomněl, protože jeho strach zjevně soupeřil s touhou dál přede mnou Christiana pomlouvat. Kupodivu zvítězilo to druhé.

„Ráno jsi vyváděla, že to skoro vypadalo, že nastane konec světa, když s ním budeš, a teď se ho zastáváš? Víš přece, jakej je – neustále porušuje pravidla. A ty tvrdíš, že neexistuje žádná možnost, že by se nemohl dát ke Strigojům jako jeho rodiče?“

„To ani náhodou,“ odpověděla jsem. „Tím jsem si naprosto jistá. Christian má větší kuráž postavit se Strigojům než kterýkoli jiný Moroj tady.“ Jesse zvědavě pohlédl na Ralfa a pak zas na mě. „Dokonce mi pomáhal bojovat s těma ve Spokane. Není možný, že by se proměnil ve Strigoje.“ Potrápila jsem svůj mozek a snažila se vydolovat z paměti, koho přidělili na terénní praxi k Jesseovi. „A jestli uslyším, že tady dál rozhlašuješ tyhle kraviny, ani Dean tě přede mnou nezachrání.“

„A přede mnou taky ne,“ dodal Eddie, který stál hned vedle mě.

Jesse polkl a o krok ustoupil. „Ty jsi tak prolhaná. Nemůžeš na mě vztáhnout ruku. Protože kdybys to udělala, vyloučili by tě a nikdy bys neodmaturovala.“

Samozřejmě, že měl pravdu, ale nepřestávala jsem se sladce usmívat. „Třeba by mi to za to stálo. Uvidíme, co?“

V tom momentě se Jesse s Ralfem rozhodli, že nakonec vlastně nic k jídlu ani nechtějí. Odešli a zaslechla jsem jen něco, co znělo podezřele, podobně jako „bláznivá mrcha“.

„Kreténi,“ zabrblala jsem. Nato jsem se rozzářila. „Jé, koblihy.“

Popadla jsem jeden politý čokoládovou polevou a pak jsme s Eddiem vyběhli za svými Moroji. Zazubil se na mě. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že bráníš Christianovu čest. Copak není jako osina v zadku?“

„Ano,“ odvětila jsem a olízla si prsty. „To je. Ale příštích šest týdnů to bude moje osina v zadku.“