Nikdy dřív mi nedělalo takové problémy zůstat mimo Lissinu hlavu, jenže je pravda, že jsme nikdy neprocházely ničím podobným. Zatímco jsem běžela lesem, síla jejích myšlenek a pocitů mě strhávala do sebe.

Prodírali jsme se Christianem křovím a od chaty jsme se vzdalovali. Kéž by tak Lissa zůstala uvnitř. Líbilo by se mi, kdybych mohla jejíma očima sledovat ten vpád. Jenže to už bylo bezpředmětné. Při běhu se mi vyplatilo, že mě Dimitrij neustále nutil běhat kolečka. Byla jsem vytrvalá. Lissa nepo­stupovala moc rychle, cítila jsem, jak se vzdálenost mezi námi zkracuje, což mi dodávalo přesnější informaci o tom, kde se zrovna nachází. Christian se mnou nedokázal udržet krok. Začala jsem zpomalovat, aby mi stačil, ale brzy jsem si uvě­domila, jaká je to hloupost.

On taky. „Běž,“ vypravil ze sebe bez dechu a mávl rukou. Když jsem doběhla na místo, o němž jsem byla přesvědče­ná, že je tak blízko, že mě může Lissa uslyšet, zakřičela jsem její jméno. Doufala jsem, že se otočí. Namísto toho se ale ozva­lo několikeré zavytí a zaštěkání.

Psychopsi. Samozřejmě. Viktor přece říkal, že s nimi lovil; dokázal ta zvířata ovládat. V tu chvíli mi došlo, proč si nikdo z Akademie nevzpomíná, že by za mnou a za Lissou poslali psychopsy, když jsme byly v Chicagu. Akademie to nezařídi­la; byl to Viktor.

Asi o minutu později jsem zjistila, kde se Lissa krčí u stro­mu. Z toho, jak vypadala a jaké měla pocity, jsem usoudila, že nejspíš měla už dávno omdlít. Při vědomí se držela jen silou vůle. Oči měla dokořán otevřené a v obličeji byla úplně bledá. V hrůze zírala na čtyři psychopsy, kteří ji zahnali do kouta. Došlo mi, že svítí slunce, takže Lissa i Christian se musejí vypořádat s další překážkou.

„Hej!“ zakřičela jsem na psy, abych přilákala jejich pozornost. Viktor je musel poslat, aby ji chytili, ale já doufala, že vycítí další hrozbu a zareagují na ni - obzvláště od dhampýra. Psychopsi nás nesnášejí stejně jako jakákoli jiná zvířata.

Otočili se ke mně. Ztlam s vyceněnými zuby jim odkapá­valy sliny. Podobali se vlkům, až na to, že měli hnědou srst a oči jim plály jako ohně. Nejspíš jim přikázal, aby jí neublížili, ale ohledně mě žádné instrukce neměli.

Vlci. Jako na hodině o chování zvířat. Co říkala profesorka Meissnerová? Mnoho střetů probíhá kvůli síle vůle? Vybavila jsem si to a snažila se zaujmout postoj alfa jedince, i když jsem nemyslela, že mi na to skočí. Každý z nich měl nade mnou převahu. A samozřejmě měli i převahu početní. Ne, ti se jen tak něčeho nevyděsí.

Snažila jsem se namluvit si, že jde jen o další přátelský souboj s Dimitrijem. Zvedla jsem ze země klacek, který měl asi stejnou velikost i váhu jako baseballová pálka. Akorát jsem ho stihla pevně sevřít v rukou, když na mě skočili dva psi. Zabořili do mě tesáky i drápy, ale já si vedla překvapivě dob­ře, jelikož jsem si vybavovala všechno, co jsem se za poslední dva měsíce naučila o boji s větším a silnějším protivníkem.

Nechtěla jsem jim ublížit. Na to mi moc připomínali oby­čejné psy. Jenže to bylo kdo s koho - já, nebo oni - a instinkt přežít zvítězil. Jednoho z nich jsem shodila na zem, kde jsem ho tloukla tak dlouho, dokud nebyl mrtvý nebo v bezvědo­mí, nevěděla jsem. Ten druhý na mě nepřestával útočit, byl rychlý a vzteklý. Jeho druhové vypadali, že mu každou chvíli přispěchají na pomoc, ale vtom na scénu vpadl jejich další protivník. Christian.

„Padej odtud,“ ječela jsem na něj a při tom jsem se snažila ze sebe setřást psychopsa, který mi zarýval drápy do holé nohy tak, že jsem málem upadla. Pořád jsem na sobě měla šaty, jen boty na podpatcích jsem si sundala už před hodnou chvílí.

Jenže Christian, jako jakýkoli jiný zamilovaný blázen, ne­poslechl. Taky popadl klacek a rozmáchl se jím proti jedno­mu psovi. Ze dřeva vyšlehly plameny. Psychopes couvl, stále podléhal Viktorovým rozkazům, ale ohně se bál.

Čtvrtý pes uhnul před tou pochodní a ocitl se za Chris­tianem. Chytrá potvůrka. Vrhl se Christianovi na záda. Klacek Christianovi vypadl z rukou a oheň okamžitě uhasl. Oba psi se v ten moment vrhli na ležící postavu. Dodělala jsem svého psa - zase mi bylo zle z toho, co jsem udělala - a přesunula se k dalším dvěma. Uvažovala jsem, jestli mám ještě dost síly na to, abych se s nimi vypořádala.

Ale nemusela jsem. Záchrana se objevila v podobě Alberty, která se vynořila mezi stromy.

V ruce měla pistoli a bez váhání oba psychopsy zastřeli­la. Vůči Strigojům jsou střelné zbraně neúčinné, ale na jiná stvoření? Pistole jsou vyzkoušené a spolehlivé. Psi se přestali hýbat a skáceli se vedle Christianova těla.

A Christianovo tělo...

Všechny tři jsme se k němu vydaly - Lissa i já jsme se skoro plazily. Jak jsem ho uviděla, musela jsem se podívat jinam. Žaludek se mi zhoupl a stálo mě hodně úsilí, abych se nepozvracela. Ještě nebyl mrtvý, ale vypadalo to, že už moc dlouho žít nebude.

Lissa ho sledovala rozšířenýma očima s šíleným pohle­dem. Váhavě k němu natáhla ruku, ale pak ji zase spustila.

„Nemůžu,“ vypravila ze sebe slabým hlasem. „Už na to nemám sílu.“

Alberta ji s tvrdým, ale zároveň soucitným výrazem jemně zatahala za ruku. „Pojďte, princezno. Musíme se odtud do­stat. Pošleme pro pomoc.“

Otočila jsem se zpátky k Christianovi a přinutila se na něj dívat. Uvědomila jsem si, jak moc na něm Lisse záleží.

„Liss,“ oslovila jsem ji váhavě. Podívala se na mě, jako by zapomněla, že tam taky jsem. Beze slova jsem si odhrnula vlasy z krku a naklonila hlavu na stranu.

Chvilku na mě zírala s prázdným výrazem; pak jí to došlo a oči se jí rozzářily pochopením.

Její tesáky, které skrývala za svým hezkým úsměvem, se mi zahryzly do krku a ze rtů mi sklouzlo zasténání. Neuvě­domovala jsem si, jak moc mi to chybí, ta sladká krásná bolest následovaná skvostnou nádherou. Pocítila jsem blaženost. Točila se mi hlava. Naplňovala mě radost. Jako ve snu.

Nepamatuju si přesně, jak dlouho ze mě Lissa pila. Zřejmě moc dlouho ne. Nikdy by ji ani nenapadlo, že by z někoho vypila tolik krve, aby ho to zabilo a z ní se tak stala Strigojka. Když skončila, Alberta mě musela zachytit, abych se ne­svalila.

Jako ve snách jsem pozorovala Lissu, jak se sklání nad Christianem a pokládá na něj ruce. V dálce jsem slyšela, jak se k nám lesem prodírají ostatní strážci.

Uzdravování nedoprovázela žádná záře ani ohňostroje. Všechno, co se odehrávalo mezi Lissou a Christianem, bylo neviditelné. Endorfiny, které se mi vyplavily do krve tím kousnutím, jen znásobily moje spojení s Lissou. Vybavila jsem si, jak při Viktorově uzdravování musela vytvořit ty překrás­né barvy a hudbu.

Přímo před mýma očima se stal zázrak a Alberta zalapa­la po dechu. Christianovy rány se zavřely. Krev vyschla. Do tváří se mu vrátila barva - aspoň obvyklá zdravá barva pro Moroje. Zamrkal, a když oči otevřel, znovu se do nich vrátil život. Zadíval se na Lissu a usmál se. Jako kdyby sledoval pohádku od Walta Disneyho.

Pak jsem pravděpodobně omdlela, protože nic dalšího už si nepamatuju.

♦ ♦ ♦

Nakonec jsem se probudila v nemocnici na Akademii, kde do mě dva dny cpali tekutiny a cukr. Lissa u mě zůstávala skoro celou tu dobu a události kolem jejího únosu se pomalu začínaly vyjasňovat.

Musely jsme říct Kirové a několika málo dalším o Lissiných schopnostech a o tom, jak uzdravila Viktora, Christiana a mě taky. Ty zvěsti byly pro všechny šokující, ale nakonec sou­hlasili, že je třeba to utajit před zbytkem školy. Nikoho ani nenapadlo odvést Lissu pryč tak jako profesorku Karpovou.

Většina studentu sice věděla, že to byl Viktor Daškov, kdo unesl Lissu Dragomirovou, ale nevěděli proč. Někteří ze strážců zemřeli, když je napadla Dimitrijova parta - strašná škoda, když je i tak strážců málo. Viktor byl nyní ve škole držen pod dozorem čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu a čekal na královský regiment strážců, kteří ho odve­zou pryč. Postavení morojských vládců je možná ve srovnání s mnohem většími vládami v jiných zemích jen symbolické, nicméně Morojové mají svůj justiční systém a já slyšela o mo­rojských vězeních. Na takovém místě bych se tedy ocitnout nechtěla.

A Natalie... To bylo ošemetnější. Pořád byla nezletilá, ale napomáhala svému otci. Přinášela mrtvá zvířata a neustá­le sledovala Lissino chování — i před tím, než jsme utekly. Specializovala se na živel země, stejně jako Viktor, a způsobi­la, že ztrouchnivěla ta lavička a já si zlomila kotník. Poté, co mě viděla, jak jsem zadržela Lissu, aby nezachránila tu holu­bici, ona a Viktor si uvědomili, že musí zranit mě, aby se k ní dostali - byla to jejich jediná možnost, jak ji přimět zase léčit. Natálie prostě jen čekala na dobrou příležitost. Zatím nebyla nikde zavřená nebo tak něco a vedení Akademie nevědělo, co s ní. Jen čekali, až přijde královský rozkaz.

Nemohla jsem si pomoct a litovala jsem jí. Byla tak neohrabaná a poddajná. Mohl s ní manipulovat každý, natožpak její otec, jehož milovala a od kterého toužila získat jeho pozornost. Udělala by cokoli. Dokonce se proslýchalo, že stála před vazbou, kde jejího otce drželi, a křičela, aby jí ho dovolili navštívit. Odmítli a odehnali ji pryč.

Mezitím jsme se s Lissou opět vrátily k našemu přátelství, jako by se nic nestalo. Přitom se toho v jejím světě událo tolik, po všem tom rozruchu a dramatech se zdálo, že jí konečně došlo, co je pro ni důležité. Rozešla se s Aaronem. Určitě to udělala hezkým způsobem, ale pro něj to stejně muselo být těžké. Teď už ho vlastně odkopla podruhé. Vzhledem k tomu, že jeho předchozí přítelkyně ho podváděla, celkově to otřáslo jeho sebedůvěrou.

Lissa bez váhání začala chodit s Christianem, aniž by se starala o dopad, jaký to bude mít na její pověst. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo, když jsem je spolu vídala mezi lid­mi, jak se drží za ruce. On taky vypadal, jako by tomu pořád nemohl uvěřit. Naši spolužáci byli natolik ohromeni, že to zatím ještě vůbec nechápali. Sotva začali brát na vědomí jeho existenci, natož aby se vyrovnali s tím, že teď chodí s někým, jako je Lissa.

Můj milostný život nebyl zdaleka tak růžový jako ten její - pokud se to vůbec dalo nazvat milostným životem. Dimitrij mě v nemocnici nenavštěvoval a naše tréninky byly dočasně pozastaveny. Až čtvrtý den po Lissině únosu jsem ho potkala v tělocvičně. Byli jsme tam sami.

Musela jsem se vrátit pro svoje věci na cvičení, a jakmile jsem ho spatřila, strnula jsem. Nedokázala jsem ani promlu­vit. Chystal se kolem mě projít, ale pak se zastavil.

„Rose...“ začal po několika nepříjemných okamžicích. „Musíš nahlásit, co se stalo. S námi.“

Dlouho jsem čekala, až si s ním promluvím, ale zrovna takovou konverzaci jsem si nepředstavovala.

„To nemůžu udělat. Vyhodí tě. Nebo něco horšího.“

„Měli by mě vyhodit. To, co jsem udělal, bylo špatné.“

„Nemohls tomu zabránit. Bylo to kouzlo...“

„Na tom nesejde. Bylo to špatné. A hloupé.“

Špatné? Hloupé? Skousla jsem si ret a do očí se mi začaly drát slzy. Rychle jsem se pokusila o sebeovládání. „Podívej, o nic nejde.“

„Ale jde! Zneužil jsem tě.“

„Ne,“ namítla jsem vyrovnaně. „Tos neudělal.“

Z mého hlasu muselo zaznívat něco víc, protože se mi s hlubokou vážností zadíval do očí.

„Rose, jsem o sedm let starší než ty. Za deset let to nebude znamenat tolik, ale teď je ten rozdíl obrovský. Jsem dospělý. Ty jsi dítě.“

Au. Trhla jsem sebou. Kdyby mě praštil, bylo by to jedno­dušší.

„Nepřišlo mi, že si myslíš, že jsem dítě, když jsme spolu byli v posteli.“

Teď sebou trhl on. „To jenom proto, že tvoje tělo... Fajn, ale to z tebe nedělá dospělou. Žijeme ve dvou rozdílných světech. Žil jsem sám, protloukal jsem se světem. Rose, zabíjel jsem lidi, ne zvířata. A ty... ty právě začínáš. Tvůj život se točí ko­lem domácích úkolů a oblečení a tancovaček.“

„Myslíš, že to je všechno, o co se zajímám?“

„Ne, jistěže ne. Ne úplně. Ale to všechno je součástí tvého světa. Pořád ještě rosteš a přicházíš na to, kdo vlastně jsi a co je pro tebe důležité. Musíš v tom pokračovat. Musíš být s klu­ky tvého věku.“

Nestála jsem o kluky svého věku. Ale to jsem neřekla. Neřekla jsem nic.

„I když se rozhodneš to neoznámit, musíš pochopit, že to byla chyba. A už se to nikdy nestane,“ dodal.

„Protože jsi pro mě moc starý? Protože je to nezodpověd­nost?“

Jeho výraz byl dokonale nicneříkající „Ne. Protože se o te­be tímhle způsobem nezajímám.“

Zírala jsem. To odmítnutí bylo hlasité a jasné. Všechno z té noci, všechno, o čem jsem věřila, že je krásné a významné, se teď obrátilo v prach přímo před mýma očima.

„Stalo se to jedině kvůli tomu kouzlu. Rozumíš?“

Ponížená a naštvaná už jsem ze sebe nechtěla dělat vola a hádat se nebo škemrat. Jen jsem pokrčila rameny. „Jo. Ro­zumím.“

Zbytek dne jsem měla mizernou náladu. Lissiny a Maso­novy pokusy vytáhnout mě z mého pokoje jsem nebrala na vědomí. Byla to ironie, že jsem chtěla zůstat uvnitř. Na Kirovou udělal můj výkon v záchranné akci takový dojem, že mi zrušila domácí vězení.

Následující den před vyučováním jsem zašla tam, kde drželi Viktora. Na Akademii byly celkem milosrdně zamří­žované cely, které na chodbě hlídali dva strážci. Musela jsem je tak trochu oblafnout, aby mě pustili dovnitř a dovolili mi promluvit s Viktorem. Ani Natálie s ním nesměla mluvit. Ale jeden ze strážců byl ten, co s námi jel v teréňáku, a viděl mě, jak jsem vypadala během Lissina mučení. Řekla jsem mu, že se musím Viktora zeptat, co Lisse provedl. Byla to lež, nicmé­ně strážci mi na to skočili a litovali mě. Dali mi pět minut na rozhovor a diskrétně vycouvali do takové vzdálenosti, aby nás viděli, ale neslyšeli.

Jak jsem tak stála před Viktorovou celou, nemohla jsem uvěřit, že jsem ho kdy mohla litovat. Pohled na jeho nové a zdravé tělo mě popuzoval. S překříženýma nohama seděl na úzké posteli a četl si. Když uslyšel, že se blížím, vzhlédl.

„Rose, to je ale milé překvapení. Tvoje vynalézavost mě nikdy nepřestane udivovat. Nemyslel jsem, že by mi povolili nějakou návštěvu.“

Založila jsem si ruce a snažila se působit jako strážce v to­tálním nasazení. „Chci, abys zrušil to kouzlo. Skonči to.“

„Co tím myslíš?“

„Kouzlo, který jsi uvrhl na mě a na Dimitrije.“

„To kouzlo už skončilo. Samo se vyčerpalo.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Pořád na něj myslím. Pořád chci...“

Když jsem nedokončila větu, vědoucně se usmál. „Má drahá, to už v tobě bylo dávno před tím, než jsem to kouzlo použil.“

„Nebylo to takový. Ne tak strašný.“

„Možná sis to neuvědomovala. Ale všechno ostatní..., ta přitažlivost - fyzická i duševní -, už byla v tobě. A v něm taky. Jinak by to nezabralo. To kouzlo nepřineslo nic nového - pouze odstranilo zábrany a posílilo city, které jste k sobě chovali i tak.“

„Lžeš. Řekl, že ke mně nic necítí.“

„Lže. Můžu ti říct, že v opačném případě by to kouzlo ne­fungovalo. A upřímně - on by to měl dobře vědět. Neměl prá­vo dovolit si cítit něco takového. U tebe se to ještě dá omluvit, vždyť jsi teprve studentka. Ale on? Měl se víc ovládat a skrý­vat svoje city. Natálie to viděla a hned mi to pověděla. Párkrát jsem vás spolu pozoroval i já sám a taky mi to bylo jasné. To mi dalo dokonalou možnost, jak vás oba zabavit něčím jiným.

Vložil jsem do náhrdelníku kouzlo na vás oba a vy jste udělali zbytek.“

„Jseš úchylnej bastard, žes mi to provedl a jemu taky. A Lisse.“

„Nelituju ničeho, co jsem s ní udělal,“ prohlásil a opřel se o zeď. „Udělal bych to znovu, kdybych mohl. Věř si, čemu chceš, ale svoje lidi mám rád. To, co jsem chtěl udělat, bylo v jejich nejlepším zájmu. A teď? Těžko říct. Nemají žádné­ho vůdce, žádného opravdového vůdce. Nikdo za to nestojí.“ Naklonil ke mně hlavu a uvažoval. „Vasilisa by klidně mohla být dobrou vládkyní - pokud by dokázala něčemu opravdu věřit a vymanila by se z vlivu éteru. ]e to ironie, vážně. Éter dokáže někoho zformovat, aby se z něj stal vůdce, ale záro­veň ničí osobnost dotyčného. Ten strach, deprese a nejistota jsou tak silné, že drží její skutečnou sílu ukrytou hluboko v ní. Pořád má v sobě ale krev Dragomirů, což není nic bez­významného. A samozřejmě má také tebe, svou stínem polí­benou strážkyni. Kdoví? Možná nás jednou překvapí.“

„Stínem políbená?“ A bylo to tu zas, stejně mě nazvala i profesorka Karpová.

„Byla jsi políbená stíny. Vstoupila jsi do Smrti, přešla jsi na druhou stranu a vrátila se. Myslíš, že něco takového nezane­chá na tvé duši stopy? Máš lepší smysl pro život a svět - mno­hem větší, než mám já -, i když si to neuvědomuješ. Mělas být mrtvá. Vasilisa se dotkla Smrti, aby tě přivedla zpátky, a navždy tě připoutala k sobě. Vlastně jsi byla v objetí Smrti a v hloubi duše si to budeš vždycky pamatovat, budeš lnout k životu a ke všemu, co nabízí. Proto jsi tak nezodpovědná v tom, co děláš. Nepotlačuješ svoje pocity, vášeň, vztek. To z tebe dělá pozoruhodnou osobnost. A také tě to činí nebez­pečnou.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Nezmohla jsem se na slovo a zdálo se, že jeho to těší.

„To také vytvořilo vaše pouto. Její pocity se z ní vždycky draly ven, do jiných lidí. Většina z těch lidí je ale nedokáže vstřebat, jedině když Vasilisa směruje své myšlenky přímo k nim a provádí nátlak. Ty máš ale mysl výjimečně citlivou na mimosmyslové vnímání - konkrétně na ni.“ Povzdechl, té­měř až šťastně, a já si vzpomněla, jak jsem četla, že Vladimír zachránil Annu před smrtí. To muselo vytvořit jejich pouto. „Ano, tahle směšná Akademie nemá ani tušení, co je ve vás. Udělal bych z tebe součást své královské stráže, až bys byla starší.“

„Nikdy bys neměl královské strážce. Nemyslíš že by se všichni nemálo podivovali nad tím tvým zázračným uzdravením? I kdyby nikdo nepřišel na to, jak to bylo s Lissou, Taťána by tě nikdy nejmenovala králem.“

„Možná máš pravdu, ale na tom už stejně nezáleží. Občas je nezbytné vyjít ven a vyšlapat cesty. Myslíš, že Kenneth je jediný Moroj, který mě následuje? Ty největší a nejúčinnější revoluce často začínají velice tiše, skryté ve stínech.“ Probodl mě pohledem. „Pamatuj na to.“

Od vchodu do vazby se ozvaly podivné zvuky a já se zadívala směrem, jakým jsem sem vešla. Strážci, kteří mě pustili dovnitř, byli pryč. Zpoza rohu jsem slyšela rachot a dupání. Zamračila jsem se a otočila, abych měla lepší výhled.

Viktor se postavil. „Konečně.“

Strach mi projel páteří - aspoň do té doby, než zpoza rohu vyšla Natálie.

Pocítila jsem směs soucitu a vzteku, ale přinutila jsem se k přívětivému úsměvu. Nejspíš svého otce už nikdy neuvidí až ho odvedou. Ať už to byl jakýkoli bídák, měli by jim dovolit, aby se spolu rozloučili.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji a sledovala, jak kráčí ke mně. V jejích pohybech bylo cosi neobvyklého, co jako by mi našep­távalo, že se děje něco nekalého. „Nepředpokládala jsem, že tě sem pustí.“ Pochopitelně sem neměli pustit ani mě.

Došla až ke mně a - nepřeháním - odhodila mě až ke vzdálené zdi. Těžce jsem do ní narazila, až se mi před očima zatmělo.

„Co...?“ Přejela jsem si rukou po čele a pokusila se vstát.

Natálie už se o mě dál nestarala a odemkla Viktorovu celu svazkem klíčů, který jsem zahlédla u pásku jednoho ze stráž­ců. Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se k ní.

„Co to děláš?“

Podívala se na mě a vtom jsem to uviděla. Nepatrné čer­vené kroužky kolem jejích zorniček. Pleť měla strašně bledou, dokonce na Morojku. Kolem pusy měla rozmazanou krev. Ze všeho nejvíc o ní ale vypovídal její pohled. Byl tak chladný a zlý, že se mi z toho málem zastavilo srdce. Ten pohled jasně říkal, že už nepatří mezi živé – teď patřila ke Strigojům.