„Uzdravit Tě?“

Uzdravit ho? Moje myšlenky byly jako ozvěna těch jejích.

„Ty jsi moje jediná možnost,“ objasnil jí trpělivě. „Jediná možnost, jak vyléčit tuhle chorobu. Sleduju tě už léta, čekal jsem, dokud jsem neměl jistotu.“

Lissa zavrtěla hlavou. „Nemůžu..., ne. Nemůžu udělat něco takového.“

„Tvoje uzdravovací schopnosti jsou úžasné. Nikdo nemá ponětí, jak moc jsou silné.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Ale, Vasiliso. Vím o tom havranovi - Natálie tě viděla. Sledovala tě. A taky vím, jak jsi uzdravila Rose.“

Došlo jí, že nemá smysl dál zapírat. „To... to bylo něco jinýho. Rose nebyla nijak moc zraněná. Ale ty... Se syndromem Sandovského nic nezmůžu.“

„Nijak moc zraněná?“ Rozesmál se. „Nemluvím o jejím kotníku - přestože to bylo působivé. Já mluvím o té autone­hodě. Víš, že máš pravdu? Rose nebyla ,nijak moc zraněná'. Ona zemřela.“

Nechal ta slova vyznít.

„To... ne. Žila,“ vypravila ze sebe nakonec Lissa.

„Ne. Ale vlastně, jak se to vezme. Četl jsem všechny proto­koly Nebyla šance, že by mohla přežít - na to měla příliš mno­ho zranění. Tys ji uzdravila. Přivedlas ji zpátky.“ Povzdechl, napůl zamyšleně, napůl unaveně. „Už dlouho jsem měl podezření, že takové věci dokážeš. Tolik jsem se snažil, abys to zopakovala..., abych viděl, nakolik to dokážeš ovládat...“

Lisse to došlo a zalapala po dechu. „Ta zvířata. Tos byl ty.“

„S Nataliinou pomoci.“

„Proč jsi to dělal? Jak jsi mohl?“

„Protože jsem se to musel dovědět. Zbývá mi jenom pár týdnů života, Vasiliso. Pokud opravdu umíš přivést mrtvé zpátky k životu, pak dokážeš vyléčit i syndrom Sandovského. Než jsem tě vzal pryč, chtěl jsem zjistit, že dokážeš léčit z vlastní vůle, a ne jen v záchvatech paniky.“

„Proč jsi mě vůbec odvezl?“ Roznítily se v ní jiskřičky vzteku. „ Vždyť jsi skoro můj strejda. Jestli jsi chtěl, abych to uděla­la - jestli myslíš, že to opravdu umím...“ Její hlas i pocity mi napovídaly, že tak docela nevěří, že by ho dokázala uzdravit. „Proč jsi mě teda unesl? Proč jsi mě prostě nepožádal?“

„Protože to není jednorázová záležitost. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistil, co jsi zač. Dostal jsem se k některým starým příběhům... ze svitků v morojských muzeích. Když jsem četl, jak funguje ovládající éter...“

„Ovládající co?“

„Éter. Na to se specializuješ.“

„Nespecializuju se na nic! Jsi blázen.“

„A odkud si myslíš, že máš tyhle svoje schopnosti? Éter je další živel, na který se specializuje jen nemnoho lidí.“

Lissa se pořád ještě vzpamatovávala z toho únosu a z mož­nosti, že mě opravdu vzkřísila z mrtvých. „To nedává smysl. I když to není obvyklé, přece bych se doslechla o existenci dalšího elementu! Nebo by ho někdo ovládal.“

„O éteru už nikdo nic neví. Byl zapomenut. Když se na něj někdo specializuje, nikdo to nepozná. Všichni si myslí, že dotyčný nemá vůbec žádnou specializaci.“

„Podívej, jestli se jenom snažíš, abych se cítila...“ Náhle zmlkla. Byla naštvaná a bála se, ale za tím vším uvažovala o tom, co řekl o těch, kdo se specializují na éter. V tu chvíli jí to sepnulo. „Ach, bože. Vladimír a profesorka Karpová.“

Obdařil ji vědoucím pohledem. „Celou tu dobu jsi o tom věděla.“

„Ne! Přísahám. Jenom Rose něco hledala... Říkala, že byli jako já...“ Lissa už se nebála jen trochu, byla naprosto vydě­šená. Ty zprávy pro ni byly příliš šokující.

„Jsoujako ty. V knihách se dokonce píše, že Vladimír byl ,pln ducha' - to je jasná narážka na éter.“ Viktor to shledával neobyčejně zábavným. Když jsem viděla jeho úsměv, nejradši bych mu jednu vrazila.

„Myslela jsem...“ Lissa pořád doufala, že se Viktor mýlí. Kdyby se nespecializovala na nic, bylo by to pro ni přijatelněj­ší, než se specializovat na nějaký děsivý živel. „Myslela jsem, že to znamená něco jako Duch svatý.“

„To si myslí všichni, ale není tomu tak. Jde o něco zcela jiného. Ten živel je v nás všech. Je to mistrovský element, kte­rý ti nepřímo dodává schopnost ovládat ostatní.“ Moje teorie o tom, že se Lissa specializuje na všechny čtyři živly, nakonec nebyla tak daleko od pravdy.

Stálo ji spoustu úsilí, aby se s tím vším nějak vyrovnala a ovládala se. „To ale není odpověď na mou otázku. Nezáleží na tom, jestli mám ducha nebo éter nebo cokoli. Neměl jsi mě unášet.“

„Éter, jak už víš, dokáže vyléčit psychické problémy. Bo­hužel se dá ale výborně využít pouze na akutní zranění. Jed­norázové záležitosti. Rosin kotník. Poranění při autonehodě. Chronická nemoc - řekněme genetická choroba jako je syn­drom Sandovského - vyžaduje soustavné léčení. Jinak by se vrátila. A přesně to je můj případ. Potřebuju tě, Vasiliso. Potřebuju tě, abys mi pomohla s tím bojovat a udržet nemoc ode mě. Tak budu moct žít.“

„To ale stejně nevysvětluje, proč jsi mě unesl,“ namítla. Pomohla bych ti, kdybys mě o to požádal.“

„Nikdy by ti to nedovolili. Škola. Rada. Jakmile by se vzpamatovali z toho šoku, že někdo ovládá éter, trvali by na dodržováni etických zásad. Koneckonců kdo by měl právo rozhodnout, koho vyléčit? Řekli by, že to není fér. Že je to jako hrát si na Boha. A taky by se báli, jakou daň za to budeš muset zaplatit.“

Trhla sebou. Přesně věděla, jakou daň má na mysli, jakmile uviděl její vyraz, kývl. „Ano. Nebudu ti lhát. Bude to těžké. Vyčerpá tě to - duševně i fyzicky. Ale musím to udělat. Je mi líto. Poskytnu ti za tvé služby dárce a jiné zábavy.“

Vyskočila ze židle. Ben okamžitě přistoupil k ní a zatlačil ji zpátky. „A pak co? Chystáš se mě tady uvěznit? Udělat ze mě svou soukromou ošetřovatelku?“

Opět udělal to rozčilující gesto s rozhozenýma rukama. „Omlouvám se, ale nemám na vybranou.“

Doběla rozžhavený vztek přehlušil hrůzu v jejím nitru. Promluvila hlubokým hlasem. „Jistě. Ty nemáš na vybranou, protože se tady bavíme o mně.“

„Takhle je to pro tebe lepší. Víš, jak dopadli ti druzí. Jak Vladimír strávil své poslední dny bojem s šílenstvím. Jak od­vedli Soňu Karpovou. Trauma, které prožíváš od té autone­hody, nevychází jen z toho, že jsi ztratila rodinu. Je to z po­užívání éteru. Ta nehoda v tobě probudila éter; tvůj strach z toho, že je Rose mrtvá, probudil tvoje schopnosti, které v tu chvíli úplně vytryskly, abys ji mohla uzdravit. Zformovalo to vaše pouto. A jakmile to jednou vyjde ven, už to nemůžeš nacpat zpátky. Je to mocný element - ale také nebezpečný. Ti, kdo se specializují na zemi, získávají své schopnosti ze země, stejně je to i s ostatními živly. Ale éter? Odkud si myslíš, že vychází?“

Provrtávala ho očima.

„Vychází z tebe, z tvé vlastní podstaty. Abys někoho uzdravila, musíš mu dát část sebe samé. Čím víc to děláš, tím víc tě to ničí. Toho už sis musela všimnout. Viděl jsem, jak tě určité věci rozruší, jak jsi křehká.“

„Nejsem křehká,“ vyštěkla Lissa. „A nehodlám se zbláznit. Chci přestat používat éter dřív, než se to zhorší.“

Usmál se. „Přestat ho používat? Stejně dobře bys mohla přestat dýchat. Éter má svůj vlastní řád... Vždycky budeš mít potřebu pomáhat a uzdravovat. Je to tvou součástí. Zvířatům jsi odolala, ale když šlo o Rose, vůbec ses nerozmýšlela. Ani od nátlaku si nepomůžeš - to je další schopnost, kterou éter výjimečně posiluje. A tak to bude pořád. Éteru se nemůžeš vyhnout. Lepší bude zůstat tady, v izolaci, daleko od dalších stresů. Kdybys zůstala na Akademii, byla bys tak nevyrov­naná, že by ti dávali léky, po nichž by ses sice cítila lépe, ale utlumily by tvoje schopnosti.“

Lissa pocítila klid a důvěru, což bylo něco úplně jiného než její stavy za posledních pár let. „Mám tě ráda, strejdo Viktore, ale to já se s tím budu muset vypořádat a rozhodnout, co dě­lat. Ne ty. Nutíš mě, abych se vzdala svého života a vyměnila ho za tvůj. To není fér.“

„Je to otázka toho, čí život znamená víc. Taky tě mám rád. Moc. Jenže Morojové upadají. Náš počet neustále klesá, neboť jsme kořistí Strigojů. Dřív jsme je aktivně vyhledávali a bo­jovali s nimi. Teď se Taťána a ostatní vůdci jenom schovávají. Tebe i tvoje vrstevníky izolují. Za dávných časů byste se učili bojovat po boku svých strážců! Naučili byste se užívat ma­gii jako zbraň. To už ale neplatí. Jenom čekáme. Jsme oběti.“ Zadíval se kamsi do dáli a já i Lissa jsme si uvědomily, jak moc ho ten výklad rozvášnil. „Kdybych byl král, změnil bych to. Rozpoutal bych revoluci, jakou jakživ neviděli Morojové ani Strigojové. Já měl být Taťánin následník. Už se chystala mě jmenovat, jenže pak mi objevili tu nemoc a ona moje jme­nování kvůli tomu zamítla. Kdybych se uzdravil, mohl bych zaujmout své právoplatné místo...“

Jeho slova v Lisse cosi spustila, náhle si uvědomila současný stav Morojů. Nikdy neuvažovala o tom, co řekl - jak jiné by to mohlo být, kdyby Morojové bojovali po boku svých strážců, aby zbavili svět Strigojů a jejich zla. Připomnělo ji to Christiana a jeho prohlášení o používám magie jakožto zbraně. Ačkoli však oceňovala Viktorovo přesvědčení, ani jedna z nás nemyslela, že to stojí za to, co jí hodlal udělat.

„Promiň,“ zašeptala. ,,Je mi tě líto. Ale prosím tě, nenuť mě to udělat.“

Podívala se mu přímo do očí. „Neudělám to.“

Pohlédl kamsi do strany. Někdo z rohu vystoupil vpřed. Další Moroj. Neznala jsem ho. Došel až za Lissu a rozvázal jí ruce.

„To je Kenneth.“ Viktor natáhl ruce k Lissiným uvolně­ným. „Prosím, Vasiliso. Vezmi mě za ruce. Pošli do mě magii stejně, jako jsi to udělala s Rose.“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Když znovu promluvil, jeho hlas už nebyl tak přívětivý.

„Prosím. Tak jako tak mě uzdravíš. Byl bych raději, kdybys to udělala po svém, ne po našem.“

Opět zavrtěla hlavou. Učinil nepatrné gesto směrem ke Kennethovi.

A vtom začala ta bolest. Lissa ječela. Já jsem ječela.

V terénním autě Dimitrij za volantem nadskočil leknutím a trochu strhl volant, takže auto prudce uhnulo. Znepokojeně na mě pohlédl a chystal se zabrzdit.

„Ne, ne! Jeď dál!“ Přitiskla jsem si dlaně ke spánkům. „Musíme se tam dostat!“

Alberta, která seděla za mnou, mi položila ruku na rame­no. „Rose, co se děje?“

Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy. „Mučí ji... vzdu­chem. Ten chlap..., Kenneth..., tlačí do ní vzduch... přímo do hlavy. Ten tlak je šílenej, je to, jako by mi - jí - měla explodo­vat lebka.“ Začala jsem vzlykat.

Dimitrij na mě pohlédl koutkem oka a ještě víc sešlápl plyn.

Kennethovi nestačilo, že ji mučil fyzickou silou vzduchu. Používal ho také k ovlivnění jejího dechu. Občas ji dusil; pak toho nechal a Lissa jen lapala po dechu. Po prvním náporu - a druhy byl ještě horší - jsem byla přesvědčena, že bych udělala cokoli, co by po mně chtěli.

A Lissa nakonec taky.

Rozbolavělá Lissa se zakalenýma očima uchopila Viktorovy ruce. Nikdy jsem nebyla v její hlavě, když používala magii, takže jsem nevěděla, co očekávat. Nejdřív jsem necítila nic. Jen soustředění. Potom... bylo to jako... Ani netuším, jak to popsat. Barva a světlo a hudba a život a radost a láska..., tolik nádherných věcí, všechny ty překrásné záležitosti, které zlep­šují svět, aby byl místem, na němž stojí za to žít.

Lissa shromáždila všechny tyhle věcí v co největším množ­ství, jakého byla schopna, a poslala je Viktorovi. Magie námi proplouvala oběma, bylo to oslňující a sladké. Bylo to živé. Byl to její život. Bylo to sice nádherné, ale Lissa byla stále slabší a slabší. Jak všechny živly - spoutané záhadným ele­mentem éteru - plynuly do Viktora, byl silnější a silnější.

Ta změna byla překvapivá. Kůže se mu vyhladila, vrásky mu zmizely. Šedé řídké vlasy mu ztmavly a také jich přibylo. Zelené oči - pořád barvy nefritu - znovu zazářily, vypadaly teď bystře a živě.

Stal se Viktorem, jakého jsem si pamatovala z dětství.

Lissa vyčerpáním omdlela.

V autě jsem se pak snažila vylíčit, co se děje. Dimitrij se tvářil čím dál zlověstněji. Spustil proud ruských nadávek, je­jichž význam mi stále ještě neobjasnil.

Když jsme byli čtvrt míle od chatky, Alberta zavolala ze svého mobilu a celý náš konvoj zastavil. Všichni strážci - a že jich bylo přes dvanáct - vystoupili a začali plánovat strategii. Někdo šel napřed na výzvědy a vrátil se s hlášením o počtu osob v chatě i před ní. Jakmile skupina vypadala, že je připravená vrhnout se do akce, začala jsem vystupovat z auta. Dimitrij mě ale zarazil.

„Rozo.Ty zůstaneš tady.“

„K čertu s tím. Musím jí jít pomoct.“

Vzal mi bradu do dlaní a zadíval se mi do očí. „Už jsi jí pomohla. Svou práci jsi odvedla. Zvládlas to skvěle. Ale tohle není místo pro tebe. Ona i já, oba potřebujeme, abys zůstala v bezpečí.“

Uvědomila jsem si, že když se s ním budu dohadovat, jen se tím odloží její záchrana, a tak jsem radši zmlkla. Polkla jsem veškeré protesty a kývla. Taky přikývl a připojil se k ostatním. Všichni proklouzli do lesa, kde splynuli se stromy.

S povzdechem jsem si sklopila sedadlo a lehla si. Byla jsem tak unavená. Ikdyž okýnky pronikalo do auta sluneční svět­lo, pro mě byla noc. Většinu noci jsem byla vzhůru, a že se bě­hem té doby stalo nemálo věcí! Kvůli adrenalinu z toho všeho a vyčerpáním z Lissiny bolesti jsem docela dobře mohla taky omdlít jako ona.

Až na to, že už se probrala.

Její vnímání pomalu překrylo moje vlastní. Ležela na gauči v chatce. Jeden z Viktorových stoupenců ji tam musel odnést, když omdlela. Viktor - díky zneužití Lissy živý a zdravý - stál v kuchyni s ostatními a všichni tiše probírali plány. U Lissy stál jen jeden, který ji hlídal. Toho vyřídí snadno, až Dimitrij a jeho skupinka vpadnou dovnitř.

Lissa si prohlížela osamělého strážce a pak se podívala z okna vedle gauče. Pořád byla zesláblá z toho uzdravování, ale podařilo se jí posadit se. Strážce se otočil a varovně ji sle­doval. Setkala se s jeho pohledem a usmála se.

„Budeš zticha, ať udělám cokoli,“ oznámila mu. „Nepři­voláš nikoho na pomoc ani nikomu neoznámíš, až odtud vypadnu. Rozumíš?“

Podvolil se nátlaku. Souhlasně přikývl.

Přesunula se k oknu, odjistila ho a vytáhla sklo nahoru. Během toho jí v mysli vířila spousta úvah. Byla slabá. Nevěděla, jak daleko od Akademie - ani od čehokoli jiného - se zrovna nachází. Neměla ponětí, jak daleko se může dostat, než si někdo všimne, že zmizela.

Ale také si uvědomovala, že druhá šance na útěk se jí nemusela naskytnout. Neměla v úmyslu strávit zbytek života v téhle chatě v lesích.

Jindy bych ji v její odvaze povzbuzovala, ale teď ne. Ne, když se ji tolik strážců chystalo zachránit. Musela zůstat uvnitř. Moji radu ale bohužel neslyšela.

Lissa vylezla z okna a já hlasitě nadávala.

„Co? Cos viděla?“ zeptal se hlas za mnou.

Vyskočila jsem ze své vodorovné polohy, až jsem narazila hlavou do stropu. Ohlédla jsem se a spatřila Christiana, který vykukoval ze zavazadlového prostoru za posledními sedadly.

„Co tady děláš?“ dotázala jsem se.

„Co bys asi tak myslela? Schovávám se tu.“

„Nemáš otřes mozku nebo tak něco?“

Pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. Byli s Lissou skvělý pár. Ani jeden z nich se nebál ztřeštěných akcí, i když byli vážně raněni. Kdyby mi Kirová nedovolila jet za Lissou, teď bych se schovávala v zavazadlovém prostoru spolu s ním.

„Co se děje?“ vyptával se. „Vidělas něco novýho?“

Rychle jsem mu všechno vypověděla. Během mluvení jsem vystoupila z auta a on mě následoval.

„Ona neví, že pro ni už jdou naši chlapi. Jdu za ní, než umře vyčerpáním.“

„A co strážci? Myslím ty školní. Řekneš jim, že zdrhla?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nejspíš už tam dorazili. Jdu za ní.“ Byla někde na pravé straně chatky. Mohla jsem zamířit tím směrem, ale nedokázala jsem odhadnout přesně, kde se Lissa nachází, to až se k ní přiblížím víc. Stejně to bylo jedno. Musela jsem ji najít. Jak jsem viděla Christianův výraz, neodolala jsem suchému úsměvu. „Jo, já vím. Jdeš se mnou.“