Nemohla jsem se dočkat, až ten den skončí. Slíbila jsem Lisse, že s ní a s ostatními po vyučování něco podnikneme. Měla to být zábava, ale minuty se vlekly nekonečně pomalu. Byla jsem hrozně neklidná. Když se blížila večerka, rychle jsem se s nimi rozloučila a běžela na svou kolej. Paní na vrátnici jsem poprosila, jestli by mohla zavolat Dimitrijovi do pokoje – kam studenti samozřejmě nesmějí – a říct mu, že se ho na něco „naléhavě“ potřebuju zeptat. Zrovna když zvedla telefon, prošla kolem Celesta.

„Není tam,“ oznámila mi. Na tváři měla velikou modřinu. Nějací novicové jí asi dali zabrat – ale já to nebyla. „Myslím, že šel do kostela. Uvidíš se s ním až zítra. Nemůžeš do večerky stihnout zaběhnout tam a vrátit se.“

Pokorně jsem přikývla a dělala, jako že jdu do studentského křídla. Jakmile jsem jim ale zmizela z dohledu, vyšla jsem ven a rozběhla se ke kostelu. Měla pravdu. Do večerky jsem se opravdu nemohla stihnout vrátit, ale doufala jsem, že Dimitrij nějak zařídí, abych se vrátila bez potíží.

Když jsem došla ke dveřím kostela, byly odemčené. Vešla jsem dovnitř a uviděla, že všechny svíčky jsou zapálené, což způsobilo, že veškerá zlatá výzdoba se leskla. Kněz nejspíš pořád pracoval. Jenže když do kostelní lodi, nebyl tam. Ovšem Dimitrij ano.

Seděl v poslední lavici. Nemodlil se ani neklečel. Jenom tam seděl a vypadal uvolněně. Přestože se k církvi nijak oficiálně nehlásil, říkal mi, že často hledá v kostele klid. Přemýšlel tam o svém životě a o všem, co udělal.

Vždycky jsem si myslela, že vypadá dobře, ale teď vypadal tak, že jsem úplně ztuhla. Možná to způsobilo to prostředí – všechno to lakované dřevo a barevné ikony světců. Možná to bylo světlem svíček, které dodávaly jeho tmavým vlasům zvláštní lesk. Nebo možná proto, že působil zamyšleně a skoro až zranitelně. Obvykle byl vždycky ve střehu, připraven vystartovat…, ale i on si občas potřeboval na chvilku odpočinout. Teď se mi zdálo, že celý září, tak jako Lissa. Jakmile mě uslyšel vejít, jeho obvyklé napětí se vrátilo.

„Rose, je všechno v pořádku?“ Začal vstávat, ale já jen mávla rukou, aby zůstal sedět, a sama jsem usedla vedle něj. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně kadidla.

„Jo… v podstatě jo. Žádný zhroucení, jestli se ptáš na tohle. Jenom mám otázku. Nebo spíš teorii.“

Pověděla jsem mu, o čem jsme se bavili s Alicí a co jsem z toho vydedukovala. Trpělivě naslouchal a tvářil se zamyšleně.

„Alici znám. Jen nevím, jestli je natolik důvěryhodná,“ prohlásil, když jsem skončila. Něco podobného ostatně říkal i o Viktorovi.

„Já vím. Taky si to myslím. Jenže spousta z toho, co řekla, zní docela rozumně.“

„Ani ne. Proč tady máš ty vize v tak nepravidelných intervalech? To na tu teorii s ochranou nesedí. Měla bys mít stejné stavy jako v tom letadle.“

„Co když je ochrana jenom oslabená?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou. „To není možné. Trvá celé měsíce, než se energie ochranné stěny vyčerpá. A nová ochrana se dělá každé dva týdny.“

„Tak často?“ podivila jsem se a nedokázala skrýt své zklamání. Věděla jsem, že ji udržují často, ale ne takhle často. Alicina teorie mi zněla logicky, a hlavně jsem podle ní nebyla šílená.

„Možná ale ochranu něco prolomilo kůlem,“ uvažovala jsem nahlas. „Třeba lidi – to jsme už viděli.“

„Strážci chodí na obchůzky několikrát za den. Kdyby na hranicích kampusu někdo porušil ochranu, všimli bychom si toho.“

Povzdechla jsem.

Dimitrij položil ruku na mou a já sebou škubla. Ale nesundal ji. Jako častokrát odhadl, na co myslím. „Myslíš, že kdyby měla Alice pravdu, vysvětlovalo by se tím vše.“

Kývla jsem. „Nechci být blázen.“

„Nejsi blázen.“

„Ale nevěříš, že opravdu vidím duchy.“

Podíval se jinam a v očích se mu odrážely plamínky svíček. „Já nevím. Pořád se snažím mít otevřenou mysl. A být vystresovaná není totéž jako být blázen.“

„Jasně,“ přitakala jsem a pořád si uvědomovala jeho teplou ruku na své. O takových věcech bych asi neměla uvažovat v kostele. „Ale… Je tu ještě něco.“

Pověděla jsem mu o tom, jak Anna pravděpodobně „chytila“ Vladimírovo šílenství. Taky jsem se zmínila o tom, co Adrian vypozoroval z aury. Znovu se na mě hloubavě zadíval.

„Řekla jsi o tom ještě někomu? Lisse? Svojí psycholožce?“

„Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně a nedokázala jsem se mu podívat do očí. „Bála jsem se, co by si pomysleli.“

Stiskl mi ruku. „S tímhle musíš přestat. Nebojíš se vrhnout do nebezpečí, ale děsíš se, že by se v nebezpečí mohl ocitnout někdo jiný.“

„Nevím,“ povzdechla jsem a pohlédla na něj. „Asi.“

„Tak proč to říkáš mně?“

Usmála jsem se. „Protože jsi mi říkal, že bych měla lidem věřit. A tobě věřím.“

„Ty nevěříš Lisse?“

Můj úsměv poněkud ochabl. „Věřím jí, bezvýhradně. Ale nechci jí vykládat něco, co by ji trápilo. Nejspíš je to taky způsob, jak ji chránit, stejně jako držet od ní dál Strigoje.“

„Ona je silnější, než si myslíš,“ řekl. „A udělala by všechno pro to, aby ti pomohla.“

„Takže co? Chceš, abych se svěřovala jí, a ne tobě?“

„Ne, chci, aby ses svěřovala nám oběma. Myslím, že by to tak pro tebe bylo lepší. Trápí tě to, co se stalo Anně?“

„Ne.“ Opět jsem sklopila zrak. „Děsí mě to.“

To přiznání nás nejspíš ohromilo oba. Ani jsem nečekala, že něco takového řeknu. Oba jsme na okamžik strnuli a potom mě Dimitrij objal a přitiskl si mě na hruď. Bylo mi do breku, když jsem se tiskla tváří k jeho koženému kabátu a naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce.

„Nechci tak taky skončit,“ povzdechla jsem. „Chci být jako všichni ostatní. Chci být… normální. Teda normální podle svých měřítek. Nechci se přestat ovládat. Nechci být jako Anna a zabít se. Mám ráda život. Pro kamarády bych klidně umřela, ale doufám, že se to nestane. Doufám, že všichni prožijeme dlouhý a šťastný život. Jak řekla Lissa – jedna velká šťastná rodinka. Je toho tolik, co bych chtěla ještě udělat, ale strašně se bojím… Bojím se, že dopadnu jako ona a nedokážu tomu zabránit…“

Objal mě pevněji. „To se nestane,“ zašeptal. „Jsi nezkrotná a impulzivní, ale rozhodně patříš k nejsilnějším osobnostem, jaké znám. I kdybys byla stejná jako Anna, což si nemyslím, neznamená to přece, že vás dvě musí potkat stejný osud.“

Bylo to směšné. Totéž jsem říkala Lisse o ní a Vladimírovi. Moc se jí nechtělo tomu věřit a já až teď chápala proč. Radit někomu je jednodušší než se radami řídit.

„Ještě na něco jsi zapomněla,“ pokračoval a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. „Pokud ti hrozí nebezpečí od Lissiny magie, pak aspoň znáš důvod. Může s magií přestat a tím to všechno skončí.“

Trochu jsem se od něj odtáhla, abych na něj viděla. Rychle jsem si otřela rukou oči pro případ, že mi z nich unikla nějaká ta slza.

„Ale můžu po ní tohle chtít?“ dotázala jsem se. „Na vlastní kůži jsem cítila, jak jí bylo, když nemohla magii používat. Nevím, jestli bych ji o to mohla připravit.“

Obdařil mě udiveným pohledem. „I kdyby tě to mělo stát život?“

„Vladimír dokázal velkolepý věci – stejně jako ona. A navíc – oni mají přednost, ne?“

„Ne vždycky.“

Vykulila jsem oči. Odmalička mi vtloukali do hlavy, že oni mají přednost. Věřili tomu všichni strážci. Nedrželi se toho jen ti dhampýři, kteří utekli od svých povinností. To, co teď Dimitrij řekl, mi znělo jako rouhání.

„Rose, musíš vědět, kdy je třeba, abys upřednostnila sebe.“

Zavrtěla jsem hlavou. „S Lissou nikdy.“ Připomnělo mi to rozhovor s Deirdre nebo s Ambrosem. Proč najednou všichni zpochybňují to, co po celý život považuju za nezpochybnitelnou pravdu?

„Je tvoje kamarádka. Ona to pochopí.“ Na zdůraznění svých slov natáhl ruku a zatahal mě za čotky, které mi vykukovaly zpod rukávu. Prsty se mi přitom otřel o zápěstí.

„Tady ale jde o mnohem víc,“ prohlásila jsem a ukázala na křížek. „I kdyby nic jinýho, tak tohle to dokazuje. Jsem k ní připoutaná. Musím chránit Dragomiry, ať to stojí, co to stojí.“

„Já vím, ale…“ Nedopověděl to – a co by taky mohl říct? O tomhle jsme se už bavili a žádné řešení neexistovalo.

„Musím se vrátit,“ řekla jsem najednou. „Už je po večerce.“

Dimitrij se ušklíbl. „A potřebuješ, abych ti pomohl dostat se na kolej, aniž bys z toho měla průšvih.“

„No…, vlastně jsem v to tak trochu doufala…“

U dveří jsme zaslechli nějaké zvuky a vzápětí se vynořil otec Andrew, což definitivně ukončilo náš rozhovor. Kněz už se chystal zavřít kostel. Dimitrij mu poděkoval a pak jsme my dva zamířili na dhampýří kolej. Celou cestu jsme mlčeli, ale bylo to takové to příjemné mlčení. Jakkoli to bylo zvláštní, připadalo mi, že od toho jeho plamenného výbuchu před klinikou náš vztah zesílil.

Dimitrij mě protáhl přes vrátnou, a zrovna když jsem se chystala do svého křídla budovy, prošel kolem strážce jménem Jurij. Dimitrij na něj zavolal.

„Tys pracoval s bezpečností, že jo? Kdy naposledy pokládali novou ochrannou stěnu?“

Jurij se zamyslel. „Před pár dny. Proč?“

Dimitrij mě obdařil významným pohledem. „Jen ze zvědavosti.“

Kývla jsem na Dimitrije, jako že jsem pochopila, a vydala se do postele.

Následující týden nebo ještě déle to byla rutina. Tři dny v týdnu jsem chodila za Christianem, taky jsem docházela na psychoterapii a trénovala s Dimitrijem. Pokaždé se mě zeptal, jak se mám, ale nenaléhal, abych mluvila o něčem, o čem se mi nechtělo. Většinou jsme jen trénovali, což mě bavilo, a taky jsem byla ráda, že u toho nemusím moc přemýšlet.

A co bylo nejlepší – celou tu dobu jsem neviděla Masona.

Ani jsem nebyla svědkem žádných útoků – ať už od Mână nebo od strážců.

Terénní praxe byla v plném proudu a všichni moji spolužáci už měli za sebou normální boj. Zkoušky byly čím dál komplikovanější a náročnější. Zdálo se, že Eddie musí bránit Lissu před strážci, co hráli Strigoje, každý den – ale nedošlo k tomu nikdy, když jsem u toho byla. Vlastně nedocházelo k vůbec žádným útokům, které bych viděla. Po nějaké době mi to došlo. Šetří mě. Bojí se, že bych to nezvládla.

„To už mě teda klidně mohli z terénního cvičení vyškrtnout úplně,“ zavrčela jsem jednoho večera směrem k Christianovi. „Nic nedělám.“

„Jo, ale jestli i tak prolezeš, tak proč to řešíš? Vážně bys chtěla každej den nějakou bitku?“ Obrátil oči v sloup. „No jo, já zapomněl. Jasně, že ty bys chtěla.“

„Ty to nechápeš,“ pověděla jsem mu. „Tahle práce není o tom, že najdeš snadnej způsob, jak tomu uniknout. Chci dokázat, že něco umím – jim i sama sobě. Nikdy nemůžeš mít dost praxe, když je v sázce Lissin život.“ A taky moje budoucnost s ní. Už dřív jsem se obávala, že by mě mohli chtít nahradit, a to bylo ještě předtím, než si mysleli, že jsem magor.

Už byl skoro čas večerky a já zrovna od Christiana odcházela, abych se vyspala. Zavrtěl hlavou. „Rose, nevím, jestli jsi blázen, nebo ne, ale začínám si myslet, že můžeš bejt tou nejlepší strážkyní široko daleko.“

„To byl opravdu kompliment?“ užasla jsem.

Otočil se ke mně zády a zamířil do budovy svojí koleje. „Dobrou.“

Můj život je pořád zmatek nad zmatek, ale přesto jsem se cestou na svou kolej usmívala. Venku jsem pokaždé byla hrozně nervózní, protože jsem žila v neustálé hrůze, že zase uvidím Masona. Ale venku byli i další studenti, kteří honem běželi na kolej, aby se stihli vrátit do večerky, a Mason se většinou zjevoval, když jsem byla sama. Buď měl radši soukromí, anebo byl vážně jen výplodem mojí představivosti.

Povídání o Lisse mi připomnělo, že jsem ji dneska skoro neviděla. Spokojeně jsem nechala svou mysl vklouznout do její, zatímco moje tělo dál pokračovalo v chůzi.

Byla v knihovně a spěšně se snažila dočmárat nějaké poznámky. Eddie stál u ní a rozhlížel se kolem. „Dělej,“ popoháněl ji. „Obcházejí to tady znova.“

„Už to skoro mám,“ odpověděla Lissa a naškrábala pár dalších slov.

Zavřela knihu právě v momentě, kdy k nim došla knihovnice a upozornila je, že už musejí odejít. Lissa vydechla úlevou, nacpala svoje papíry do báglu a následovala Eddieho ven. Vzal jí batoh a přehodil si ho přes rameno.

„To nemusíš,“ řekla mu. „Nejsi můj sluha.“

„Dám ti ho hned, jak si spravíš tohle.“ Ukázal na její kabát, který si navlékla naruby. To se jí přihodilo, jak se snažila co nejrychleji vypadnout z knihovny. Rozesmála se vlastnímu zmatkářství a kabát si obrátila.

„Dík,“ řekla, když jí vracel její bágl.

„Žádnej problém.“

Lissa měla Eddieho ráda – i když samozřejmě jen jako kamaráda. Pomyslela si, že je hodný. Pořád byl takhle pozorný a pomáhal jí, při čemž stíhal bravurně vykonávat svoje povinnosti. A ani ji nechtěl sbalit. Patřil prostě k tomu málu kluků, co dokážou být jak gentlemani, tak tvrďáci. Lissa s ním měla svoje záměry.

„Napadlo tě někdy, že bys mohl pozvat Rose na rande?“

„Co?“ podivil se.

Co? Pomyslela jsem si.

„Vy dva toho máte tolik společnýho,“ řekla a snažila se, aby to vyznělo jakoby nic. Uvnitř ale celá hořela nadšením. Domnívala se, že tohle je nejlepší nápad na světě. Pro mě to byl jeden z těch momentů, kdy jsem si v její hlavě připadala, že jsem jí až moc blízko. Mnohem radši bych teď stála vedle ní a mohla s ní zatřást, aby se probrala.

„Je jenom kámoška,“ zasmál se a zatvářil se roztomile plaše. „A nemyslím, že bychom se k sobě nějak extra hodili. A navíc…“ Zvážněl. „Nikdy bych nemohl chodit s Masonovou holkou.“

Lissa už se nadechovala, aby mu řekla, co jsem jí vždycky povídala – že jsem vlastně s Masonem doopravdy nechodila. Nakonec se ale moudře rozhodla nechat Eddieho věřit tomu lepšímu. „Každý se musí časem pohnout dál.“

„Není to zas tak dlouhá doba. Jen něco přes měsíc. A taky to není něco, co by se dalo rychle překonat.“ Jeho pohled působil smutně a vzdáleně, což bolelo mě i Lissu.

„Promiň,“ řekla. „Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že je to prkotina. Vím, žes prožil hrozný věci.“

„Víš, co je zvláštní? Vlastně si z toho moc nepamatuju. A to je hrozný. Byl jsem tak sjetej, že jsem neměl ponětí, co se kolem mě děje. Nesnáším to, ani nevíš jak. Bejt takhle bezmocnej…, to je ta nejhorší věc na světě.“

Vnímala jsem to stejně. Nejspíš jako každý strážce. Ale s Eddiem jsme se o tom nikdy nebavili. Vlastně jsme se vůbec o Spokane moc nebavili.

„Nemohl jsi za to,“ pověděla mu Lissa. „Strigojí endorfiny jsou silný. Nemohl jsi s tím nic dělat.“

„Měl jsem se víc snažit,“ trval na svém. Přidržel jí dveře do budovy koleje. „Kdybych se aspoň trochu udržel při vědomí… Nevím… Třeba mohl Mason ještě žít.“

Uvědomila jsem si, že já i Eddie jsme měli jít na psychoterapii hned po návratu ze zimních prázdnin. Konečně jsem pochopila, proč mi všichni říkají, že je iracionální, když si vyčítám Masonovu smrt. Eddie i já se oba cítíme zodpovědní za věci, které jsme nemohli nijak ovlivnit. Mučí nás pocity viny, a přitom jsme za to nemohli.

„Hej, Lisso, pojď sem.“

To závažné téma jsem odsunula stranou, když jsem uviděla, jak na ni přes celou kolejní halu mávají Jesse a Ralf. Okamžitě jsem se naježila a připravila k obraně. Stejně jako Lissa. Neměla je ráda o nic víc než já.

„Co to má znamenat?“ dotázal se Eddie obezřetně.

„Netuším,“ zašeptala a vykročila k nim. „Doufám, že to bude rychlé.“

Jesse ji obdařil oslnivým úsměvem, který mi kdysi připadal fakt sexy. Teď jsem viděla, že je to jen faleš a přetvářka. „Tak jak to jde?“ prohodil.

„Jsem utahaná,“ odpověděla. „Jdu si lehnout. Co se děje?“

Jesse pohlédl na Eddieho. „Dopřál bys nám trošku soukromí?“ Eddie se podíval na Lissu. Ta přikývla, a tak se vzdálil natolik, aby byl z doslechu, ale aby ji stále sledoval. Jakmile byl pryč, Jesse spustil. „Mám pro tebe pozvánku.“

„Na co? Na večírek?“

„Tak trochu. Je to parta…“ Ralf zrovna neoplýval vyjadřovacími schopnostmi, takže se slova ujal opět Jesse.

„Mnohem víc než parta. Je to jen pro elitu.“ Ukázal kolem sebe. „Ty a já a Ralf… nejsme jako většina ostatních Morojů. Dokonce nejsme ani jako ostatní královští. Máme svoje zájmy a záležitosti, o který se musíme postarat.“ Připadalo mi legrační, že do toho zahrnul i Ralfa. Ten byl královský jen po matce z rodu Vodů, takže ani neměl královské příjmení, i když technicky vzato pokrevně ke královským patřil.

„Zní to jako nějaká… snobárna,“ prohlásila. „Bez urážky. Ale dík za nabídku.“ Taková byla Lissa. Za všech okolností zdvořilá, dokonce i na tyhle blbce.

„Ty to nechápeš. My nesedíme jen tak na zadku. Pracujeme na různých věcech. Třeba…,“ zaváhal, načež ztišil hlas, „… na různých způsobech, jak se prosadit a ukázat lidem, že naše cesta je správná.“

Lissa se nervózně zasmála. „To mi připadá spíš jako nátlak.“

„No a?“

Neviděla jsem jí do obličeje, ale cítila jsem, že se snaží svou odpověď zformulovat co nejjasněji. „Zbláznili jste se? Nátlak je zakázaný. Je to špatný.“

„Jenom u někoho. A u tebe zjevně ne, když jsi v tom tak dobrá.“

Strnula. „Jak vás to napadlo?“

„Protože někdo – vlastně pár lidí – to naznačuje.“ Pár lidí? Snažila jsem se vydolovat z paměti, co jsme jim s Christianem řekli v místnosti dárců. Nezmínili jsme se o Lisse jmenovitě, nicméně jsme se oba vytahovali, že jsme někoho viděli nátlak používat. A Jesse si to evidentně dal dohromady. „Vždyť je to jasný na první pohled. Lidi tě mají rádi. Už jsi vyvázla z tolika průšvihů a mně konečně došlo proč. Celou tu dobu zpracováváš lidi. Tuhle jsem tě sledoval při vyučování, když jsi přesvědčila profesora Hilla, aby s tebou nechal na tom projektu pracovat Christiana. Nikomu jinýmu by to nikdy nedovolil.“

Ten den jsem s nimi na té hodině taky byla. Lissa opravdu použila na profesora nátlak, aby pomohla Christianovi. Naléhala na profesora Hilla natolik, že si snad neuvědomila, že při tom nátlak používá. Ve srovnání s jinými věcmi, které uměla, tohle bylo dost slabé. Nikdo si toho nevšiml. Teda skoro nikdo.

„Hele,“ ošila se Lissa. „Vážně netuším, o čem to mluvíš. Jdu spát.“

Jesse se tvářil nadšeně. „Ne, je to dobrý. Připadá nám to super. Chceme ti pomoct – nebo spíš nám. Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšiml dřív. Jsi v tom fakt dobrá a chceme, abys nám to předvedla. A navíc žádná jiná sekce Mână nemá ve svejch řadách nikoho z rodu Dragomirů – Byli bychom první, kde jsou zastoupeny všechny královský rodiny.“

Povzdechla. „Kdybych uměla používat nátlak, přinutila bych vás, abyste zmizeli. Už jsem řekla, že nemám zájem.“

„Ale my tě potřebujeme!“ vykřikl Ralf. Jesse ho zpražil příkrým pohledem, načež se s úsměvem obrátil zase k Lisse. Měla jsem podivný pocit, že na ni v tu chvíli nátlak používá, ale naštěstí to na ni nemělo absolutně žádný účinek – ani na mě, jelikož jsem se dívala jejíma očima.

„Nejde jen o to, že bys nám pomáhala. Na každý škole má Mână svoji skupinku,“ objasnil Jesse. Naklonil se k ní blíž a náhle už se netvářil tak přátelsky. „Máme členy po celým světě. Staň se členkou a získáš styky, abys mohla v životě dělat, cokoli budeš chtít. A protože se všichni můžeme naučit používat nátlak, můžeme zabránit morojský vládě, aby dělala blbosti – můžeme zajistit, aby se královna a ostatní vždycky rozhodli správně. Tohle by bylo dobrý i pro tebe!“

„Díky, jsem spokojená i bez vaší party,“ řekla a o krok ustoupila. „A nejsem si jistá, že zrovna vy víte, co je pro Moroje nejlepší.“

„Spokojená? S tím svým strigojským přítelem a čubkou, co se chce stát strážkyní?“ zařval Ralf. Bylo to natolik hlasité, že to uslyšel i Eddie, který se na to netvářil příliš radostně.

„Buď zticha,“ okřikl ho vztekle Jesse. Obrátil se na Lissu. „Neměl to říkat…, ale v podstatě má pravdu. Pověst tvojí rodiny je jenom na tobě, a ty se přitom chováš tak, že tě nikdo nebere vážně. I královna se tě snaží srovnat a odtrhnout tě od Ozery. Takhle si natlučeš a šeredně se spálíš.“

Lissa zuřila čím dál víc. „Ani nevíš, o čem mluvíš. A taky…“ Zamračila se. „Co myslíš tím, že se mě pokouší odtrhnout od Christiana?“

„Chce tě prov –“ vyhrkl Ralf, ale Jesse ho okamžitě utnul.

„O tom právě mluvím,“ prohlásil Jesse. „Známe různý věci, který by ti mohly pomoct – tobě i Christianovi.“

Došlo mi, že Ralf se určitě pokusil zmínit o královnině plánu provdat Lissu za Adriana. Uvažovala jsem, jak se o tom mohl dozvědět, ale pak jsem si uvědomila, že je příbuzný s Vodovými. Priscilla Vodová je královnina rádkyně a nejlepší přítelkyně. O královniných plánech ví všechno a nejspíš to řekla i Ralfovi. Jejich vztah musí být užší, než jsem si myslela.

„Tak mi řekni,“ začala Lissa a hlavou jí krátce bleskl nápad, že by použila nátlak, ale ihned to zavrhla. Takhle hluboko by neklesla. „Co víš o Christianovi?“

„Zdarma informace nepodávám,“ ušklíbl se Jesse. „Přijď na naše setkání a tam ti všechno řekneme.“

„Kdepak. Nemám zájem o vaše elitářský styky a o nátlaku nic nevím.“ Navzdory svým slovům hořela zvědavostí dozvědět se, co vědí oni.

Otočila se, ale Jesse ji popadl za paži. „Sakra! Musíš…“

„Lissa si teď jde lehnout,“ vložil se do toho Eddie. Vystřelil ze svého místa v momentě, kdy se jí Jesse dotkl. „Tu ruku dej pryč, nebo to udělám za tebe.“

Jesse zuřivě pohlédl na Eddieho. Jako ve většině případů střetu Moroje s dhampýrem byl Jesse ve výhodě díky své výšce a Eddie díky svým svalům. Jesse měl samozřejmě na své straně i Ralfa, ale na tom teď nezáleželo. Všichni věděli, kdo by vyhrál, kdyby se do nich Eddie pustil. A nejúžasnější na tom bylo, že by z toho Eddie pravděpodobně ani neměl průšvih, kdyby prohlásil, že chránil Lissu před obtěžováním.

Jesse s Ralfem pomalu vycouvali. „Potřebujeme tě,“ řekl Jesse. „Jsi jediná. Uvažuj o tom.“

Jakmile vypadli, Eddie se ujistil: „Jsi v pořádku?“

„Jo…, díky. Bože, to bylo tak divný.“ Vydali se ke schodům.

„O co šlo?“

„Jsou posedlí nějakou svou královskou společností a chtějí, abych se k nim přidala a oni tak získali člena z každý královský rodiny. Vyvádějí s tím jako fanatici.“ Eddie věděl o éteru, ale Lisse nebylo příjemné připomínat mu, jak zatraceně dobrá je v nátlaku.

Otevřel jí dveře. „No, můžou tě opruzovat, jak budou chtít, ale nemůžou tě přinutit, abys vstoupila někam, kam nechceš.“

„Asi máš pravdu.“ Pořád ale uvažovala, co vědí o Christianovi. Nebo jen blafovali? „Jen doufám, že nebudou otravovat až moc.“

„Neboj,“ ujistil ji pevným hlasem. „Postarám se, aby tě nechali na pokoji.“

Vklouzla jsem zpět do svého těla a otevřela dveře na svou kolej. V půlce schodiště jsem si uvědomila, že se usmívám. Rozhodně jsem nestála o to, aby Jesse s Ralfem otravovali Lissu, ale kdyby jim to Eddie nandal? Vůbec by mi nevadilo vidět ty dva, jak schytají zpátky, co udělali jiným.