„Promluvme si o vaší matce.“

Povzdechla jsem. „Co s ní?“

Bylo to moje první sezení s psycholožkou a zatím to na mě valný dojem neudělalo. Nejspíš bych jí měla hned říct o tom, že jsem včera večer zase viděla Masona. Ale nestála jsem o to, aby měli zaměstnanci školy další důvod myslet si, že přicházím o rozum – i když o něj přicházím.

Ale to vlastně nevím jistě. Adrianova analýza mojí aury a Annin životní příběh potvrzovaly, že jsem na nejlepší cestě do cvokhausu. Ale já si nepřipadám šílená. Vědí blázni, že jsou blázni? Adrian říkal, že ne. A vůbec blázen je divný termín. O psychologii jsem se toho naučila dost na to, abych věděla, že je to velice široký pojem. Většina duševních chorob je nesmírně specifická a každá nemoc má jiné projevy – úzkost, deprese, střídání nálad a tak dále. Nevím, kam do tohohle hodnocení zapadám, pokud vůbec někam.

„Jaké z ní máte pocity?“ pokračovala psycholožka. „Ze své matky.“

„Že je výborná strážkyně, ale matka nic moc.“

Psycholožka jménem Deirdre si něco poznamenala do zápisníčku. Byla to blonďatá štíhlá Morojka v modrých kašmírových šatech. Nevypadala o moc starší než já, ale certifikáty na jejím stole prozrazovaly, že absolvovala vše potřebné pro vykonávání psychoterapie. Její kancelář se nacházela v administrativní budově, stejně jako ředitelna a ostatní kanceláře Akademie. Tak trochu jsem doufala v pohovku, na kterou bych se natáhla jako všichni pacienti ve filmech. Ale musela jsem se spokojit jen s křeslem. No aspoň že bylo pohodlné. Stěny zdobily obrázky s přírodními motivy, byli na nich motýli a narcisy. To zřejmě má být uklidňující.

„Nechcete zapracovat na tom ‚nic moc‘?“ zeptala se Deirdre.

„Už je to lepší. Ještě před měsícem bych řekla, že je příšerná. Co to má společnýho s Masonem?“

„Chcete si povídat o Masonovi?“

Zaznamenala jsem, že psycholožka má ve zvyku odpovědět mi na otázku otázkou.

„Nevím,“ přiznala jsem. „Ale kvůli tomu jsem asi tady.“

„Jaké z něj máte pocity? A jaké z jeho smrti?“

„Je mi smutno. Jak jinak bych se asi měla cítit?“

„Hněváte se?“

Pomyslela jsem na Strigoje, jejich lačné pohledy a postoj ke smrti, jako by o nic nešlo. „Jo, trochu.“

„Cítíte se provinile?“

„Jasně, samozřejmě.“

„Proč samozřejmě?“

„Protože to byla moje chyba, že se tam vůbec dostal. Naštvala jsem ho a on mi pak chtěl něco dokázat. Řekla jsem mu, kde jsou Strigojové, i když jsem to nikomu říkat neměla. Kdyby o nich nevěděl, nejel by tam. A dneska by ještě byl naživu.“

„Nemyslíte, že byl zodpovědný za svoje činy? Že se k tomu rozhodl sám?“

„No… jo. To asi jo. Já ho k tomu nenutila.“

„Existuje ještě jiný důvod, proč byste se měla cítit provinile?“

Odvrátila jsem zrak od psycholožky a zadívala se na obrázek berušky. „Měl mě rád – jako holku. Tak nějak jsme spolu chodili, ale já do toho nedokázala jít naplno. To ho trápilo.“

„Proč jste do toho nedokázala jít naplno?“

„Nevím,“ odpověděla jsem. Před očima mi znovu vyvstal obraz mrtvého Masona na podlaze. Rychle jsem tu vzpomínku odehnala. Před Deirdre jsem rozhodně nemínila brečet. „To je právě to. Měla jsem do toho jít. Byl milej, hezkej, zábavnej. Byli jsme skvělí kámoši…, ale prostě mi to nepřipadalo správný. Dokonce i líbání nebo něco jinýho… Nakonec jsem to zkrátka nedokázala.“

„Myslíte, že máte problém s intimním kontaktem?“

„Cože…? Ne! Jistěže ne.“

„Už jste s někým měla pohlavní styk?“

„Ne. Naznačujete, že jsem měla mít?“

„A vy si myslíte, že jste měla mít?“

Zatraceně. Už jsem myslela, že jsem ji dostala. S jistotou jsem věděla, že na tohle žádnou další otázku mít nebude. „Mason nebyl ten pravý.“

„Je tu někdo jiný? Někdo, o kom myslíte, že by mohl být ten pravý?“

Zaváhala jsem. Nějak jsem se začínala ztrácet v tom, jak tohle souvisí s tím, že vidím duchy. Podle papírů, které jsem podepsala, je důvěrné vše, co si řekneme v téhle místnosti. Nesmí to nikomu povědět, leda bych byla nebezpečná sama sobě nebo dělala něco nezákonného. Nebyla jsem si jistá, jak do tohohle zapadne můj vztah se starším mužem.

„Jo…, ale nemůžu vám říct, kdo to je.“

„Jak dlouho se znáte?“

„Skoro půl roku.“

„Jste si blízcí?“

„Jo, jasně. Ale nejsme…“ Jak by se tohle dalo popsat? „Vlastně mezi námi nic není. On je tak trochu… nedosažitelný.“ O tom si může myslet, co chce, klidně třeba, že se zajímám o kluka, který chodí s jinou.

„To kvůli němu jste se nedokázala sblížit s Masonem?“

„Ano.“

„A on vám brání, abyste chodila s někým jiným?“

„On… to nedělá schválně.“

„Ale dokud se zajímáte o něj, nemáte zájem o nikoho jiného, že?“

„Přesně tak. Ale to je jedno. Nejspíš bych neměla chodit vůbec s nikým.“

„Proč ne?“

„Protože na to nemám čas. Cvičím se na strážkyni. Veškerou svou pozornost budu muset věnovat Lisse.“

„A vy myslíte, že nezvládnete tohle a zároveň s někým mít vztah?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Musím být odhodlaná položit za ni svůj život. Nemůžu se nechat rozptylovat někým jiným. Mezi strážci máme tohle pravidlo: ‚Oni mají přednost.‘ Vy. Morojové.“

„Takže se domníváte, že Lissiny potřeby mají vždy přednost před těmi vašimi?“

„Samozřejmě.“ Zamračila jsem se. „Co jinýho? Budu její strážkyní.“

„Jaké z toho máte pocity? Že se kvůli ní vzdáte toho, co byste chtěla?“

„Ona je moje nejlepší kámoška. A je poslední svýho rodu.“

„Na to jsem se neptala.“

„Jo, ale…“ zarazila jsem se. „Jé, vy jste mi nepoložila otázku.“

„Myslíte, že stále pokládám otázky?“

„Zapomeňte na to. Podívejte, Lissu mám moc ráda. Jsem šťastná, že ji budu celý život chránit. Tečka. Navíc vy jako Morojka chcete říct mně – dhampýrce, že bych neměla upřednostňovat Moroje? Víte přece, jak tenhle systém funguje.“

„To ano,“ řekla. „Ale nejsem tady, abych rozebírala systém. Jsem tady, abych vám pomohla cítit se lépe.“

„Ale vypadá to, že jedno bez druhýho asi nepůjde.“

Deirdre se nejistě usmála a pak pohlédla na hodiny. „Dneska už náš čas vypršel. O tomhle si popovídáme příště.“

Překřížila jsem si ruce přes prsa. „Myslela jsem, že mi dáte nějakou úchvatnou radu, nebo mi řeknete, co mám dělat. Ale vy chcete, abych pořád něco povídala.“

Tiše se zasmála. „Terapie není o tom, co si já myslím, že byste měla dělat.“

„Tak k čemu vůbec je?“

„K tomu, že ne vždycky člověk ví, co si myslí a cítí. Když vás někdo vede, je jednodušší si to v hlavě srovnat. Často se stává, že pak zjistíte, že už vlastně víte, co dělat. Můžu vám pomoct tím, že budu klást otázky a odvážím se zajít tam, kam byste se sama neodvážila.“

„No, v těch otázkách jste vážně dobrá,“ poznamenala jsem suše.

„Nemám sice žádné ‚úchvatné rady‘, ale můžu vám navrhnout pár věcí, o kterých byste měla popřemýšlet do našeho dalšího setkání.“ Zadívala se do svého notýsku a zamyšleně na něj poklepala propiskou. „Nejdřív bych chtěla, abyste se znovu zamyslela nad tím, co jsem se vás vyptávala o Lisse. Srovnejte si v hlavě, jaké pocity skutečně máte z toho, že jí zasvětíte celý svůj život.“

„To už jsem vám řekla.“

„Já vím. Ale popřemýšlejte o tom víc. Když pak bude vaše odpověď stejná, tak dobře. A potom chci, abyste se zamyslela ještě nad něčím. Nemůže vás náhodou ten nedosažitelný muž tolik přitahovat právě proto, že je nedosažitelný?“

„To je šílený. Nedává to smysl.“

„Opravdu? Vždyť jste mi řekla, že nikdy nemůžete s nikým mít vztah. Není tedy možné, že touhou po muži, jehož nemůžete mít, se podvědomě vyrovnáváte s tím, že vlastně nemůžete být s nikým? Pokud není možné, abyste ho dostala, pak se vaše city nikdy nedostanou do rozporu s Lissinými potřebami. Nikdy se nebudete muset rozhodovat.“

„To je dost matoucí,“ zavrčela jsem.

„To většinou bývá. Proto jsem tady.“

„A co to má společnýho s Masonem?“

„Má to něco společného s vámi, Rose. Vy jste důležitá.“

Z psychoterapie jsem odešla s pocitem, že se mi roztéká mozek. Taky jsem si tam připadala jako u výslechu. Kdyby bývala vyslýchala Viktora Deirdre, odbyl by se celý soudní proces v polovičním čase.

A taky si myslím, že Deirdre se vydala úplně špatným směrem. Samozřejmě Lissu neodmítám. A myšlenka, že jsem se zamilovala do Dimitrije proto, že ho nemůžu mít, byla už tuplem směšná. Na nějaký střet zájmů během mého strážcování jsem pomyslela, až když se o tom zmínil on. Zamilovala jsem se do něj, protože…, no protože je to Dimitrij. Protože je milý, silný, zábavný, zapálený a nádherný. Protože mi rozumí.

Když jsem ale teď šla k veřejným budovám, ta otázka mi pořád vrtala hlavou. Možná jsem zpočátku nepomyslela na to, že by nás náš vztah odváděl od strážcovských povinností, ale od samého začátku jsem věděla, že jeho věk a práce jsou ohromné překážky. Opravdu to mohlo sehrát svou roli? Skutečně si někde v hloubi duše uvědomuju, že spolu nikdy nemůžeme nic mít, abych zůstala oddaná Lisse?

Ne, usnesla jsem se odhodlaně. Tohle je k smíchu. Deirdre je možná dobrá v pokládání otázek, ale zjevně pokládá ty nesprávné.

„Rose!“

Podívala jsem se doprava a spatřila Adriana, jak si to hasí přes trávník a nedbá na to, jak budou po procházce tou břečkou vypadat jeho módní boty.

„Tys na mě zavolal ‚Rose‘?“ podivila jsem se. „Ne ‚malá dhampýrko‘? Nenapadlo by mě, že se něco takovýho vůbec může stát.“

„To se stává pořád,“ opáčil a srovnal se mnou krok.

Vešli jsme do budovy. Bylo zrovna vyučování, takže chodby byly prázdné.

„Kde je tvoje lepší polovička?“ vyptával se.

„Christian?“

„Ne, Lissa. Víš přece, kde je, že jo?“

„Jasně. Vím to, protože je poslední hodina, takže je ve třídě jako všichni ostatní. Neustále zapomínáš na to, že pro všechny kromě tebe je tohle škola.“

Zatvářil se zklamaně. „Našel jsem záznamy o dalších případech a rád bych to s ní probral. Další supernátlaky.“

„No ne, tys dělal něco produktivního? To teda smekám.“

„Že to říkáš zrovna ty,“ zabručel. „Hlavně když celej tvůj život spočívá v tom, že mlátíš lidi. Vy dhampýři jste necivilizovaní – ale právě proto vás tak milujeme.“

„Rozhodně ale nejsme jediní, kdo tady poslední dobou někoho mlátí.“ Málem bych zapomněla na záhadu královské bojovné party. Jenže teď jsem měla tolik jiných věcí, s nimiž jsem si musela dělat starosti. Bylo to jako snažit se udržet vodu v dlaních. Možná trochu přestřelím, ale na tohle se ho musím zeptat. „Říká ti něco slovo Mână?“

Opřel se o zeď a vytáhl cigarety. „Jistě.“

„Jsi v budově školy,“ varovala jsem ho.

„Co… Aha, jasně.“ S povzdechem vrátil krabičku cigaret zase do kapsy od kabátu. „Neučí se tady polovina studentů rumunsky? Znamená to ruka.“

„Já se tady učím anglicky.“ Ruka. To nedává smysl.

„Proč se tak zajímáš o překlad?“

„Nevím. Asi jsem se spletla. Myslela jsem, že to má nějakou spojitost s tím, co tady provozuje ta partička královských.“

Oči mu zablýskly poznáním. „Ó, Bože! To ne. Fakt to dělají i tady?“

„A co?“

„Ta Mână, ta Ruka. Je to pitomej tajnej spolek, co se občas objevuje na školách. Když jsem byl ještě v Alderu, setkal jsem se s nima. Většinou je to pár královských, co drží při sobě a pořádají tajná setkání, kde si povídají o tom, jak jsou o moc lepší než všichni ostatní.“

„Tak to je ono,“ uznala jsem. Jednotlivé dílky do sebe zapadly. „To je ta Jesseova a Ralfova partička, kam se pokoušeli vtáhnout i Christiana. Tak tohle je Mână.“

„Jeho?“ zasmál se Adrian. „To teda museli být zoufalí – a nemyslím to nijak zle vůči Christianovi. Jen mi nepřijde jako týpek, co se zeplete do něčeho takovýho.“

„Taky je dost drsně odmítl. Co je vlastně smyslem toho tajnýho spolku?“

Pokrčil rameny. „Totéž, co je smyslem jakýhokoli jinýho spolku. Je to způsob, jak si lidi můžou připadat sami se sebou spokojenější. Každý si rád připadá výjimečně. A k tomu vede snadná cesta – stát se členem elitního spolku.“

„A tys v něm nikdy nebyl?“

„Neměl jsem potřebu. I bez toho vím, že jsem výjimečný.“

„Jesse a Ralf to popsali tak, že královští by měli držet při sobě, protože teď vyvstává dost rozporů – ohledně bojování Morojů spolu se strážci a tak. Mluvili, jako by s tím něco zmohli.“

„V jejich věku těžko,“ prohlásil Adrian. „Většinou se zmůžou jen na žvanění. Pro starší členy má někdy Mână svoje úkoly a taky pořádají tajný schůzky.“

„Tak o tohle jde. To se tu jen poflakujou a kecají a poslouchají se navzájem?“

Zatvářil se zadumaně. „Ano, samozřejmě, že tohle je jejich hlavní činnost. Ale kdekoli vzniknou tyhle partičky, většinou mají v úmyslu tajně provést něco konkrétního. Každá banda je jiná a tahle má nejspíš nějakej plán.“ Plán. To se mi moc nezamlouvá. Obzvlášť s Jessem a Ralfem.

„Víš toho hodně na někoho, kdo nebyl členem.“

„Můj táta byl. Nikdy o tom moc nemluvil – to kvůli zachování tajemství –, ale poskládal jsem si to dohromady a pak jsem o tom slyšel, když jsem byl na škole.“

Opřela jsem se o zeď. Hodiny na druhém konci chodby oznamovaly, že vyučování bude za chvilku končit. „Neslyšels něco o tom, že by mlátili lidi? Vím nejmíň o čtyřech Morojích, co tady pěkně dostali na budku. A nechtějí o tom mluvit.“

„Kdo? Nekrálovští?“

„Ne. Jiní královští.“

„To je kravina. Smyslem toho spolku je, aby královská elita držela při sobě a aby se tak uchránili před změnou. Jedině, že by šli po královských, co je odmítnou nebo podporujou nekrálovský.“

„Možná. Ale jeden z nich je Jesseův brácha a vypadá to, že Jesse je zakládajícím členem. To by se do toho pak musel nějak vložit. A navíc – když je Christian odmítl, nic mu neudělali.“

Adrian široce rozhodil rukama. „Ani já nevím všechno. A jak už jsem řekl, takhle skupinka má nejspíš svou vlastní tajnou agendičku.“ Znechuceně povzdechl a zvědavě se na mě zadíval. „Proč tě to tak zajímá?“

„Protože to není správný. Ti lidi, co jsem je viděla, byli v hrozným stavu. Jestli se tu potlouká nějaká banda, co si vytipovává oběti, někdo by je měl zastavit.“

Adrian si se smíchem pohrával s pramenem mých vlasů. „Nemůžeš zachránit každýho, ačkoli Bůh ví, že se o to snažíš.“

„Chci se jenom zachovat správně.“ Vzpomněla jsem si na Dimitrijovu poznámku o westernech a neubránila se úsměvu. „Musím vnést spravedlnost tam, kde je jí třeba.“

„Nejšílenější na tom je, malá dhampýrko, že to myslíš vážně. Poznám to podle tvý aury.“

„Takže už není černá?“

„Ne… Nicméně je pořád tmavá. Už v sobě ale má trochu světla, takový zlatý paprsky. Jako sluneční světlo.“

„Pak je možná tvoje teorie o tom, že ten humus chytám od Lissy, špatná.“ Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, co jsem včera večer zjistila o Anně. Kdybych se o tom teď zmínila, znovu by to zvířilo moje obavy. Šílenství. Sebevražda.

„To se uvidí,“ poznamenal. „Kdys ji viděla naposled?“

Trochu jsem do něj šťouchla. „Vůbec o tom nemáš tušení, že ne? Celý sis to na fleku vymyslel.“

Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě blíž. „Copak ty to neděláš taky?“

Přestože jsem nechtěla, usmála jsem se. Když jsem u něj byla takhle blízko, mohla jsem pořádně ocenit jeho krásné zelené oči. Přestože si z něj neustále utahuju, nemůžu popřít, že vypadá hodně dobře. Na zápěstí jsem cítila jeho horké prsty, a vůbec, v tom doteku bylo něco erotického. Vzpomněla jsem si na Deirdre a pokusila se přijít na to, jaké to ve mně vyvolává pocity. Bez ohledu na královnino varování je Adrian kluk, který je v podstatě dostupný. Přitahuje mě? Vzrušuje mě jeho dotek?

Odpověď zní ne. Ne stejně jako Dimitrij. Adrian je svým způsobem sexy, ale nešílím z něj tak jako z Dimitrije. Je to snad proto, že se Adrian chová, jako že je opravdu lehce dostupný? Neměla Deirdre pravdu, když říkala, že schválně vyhledávám vztahy, které pro mě nejsou možné?

„Víš,“ přerušil moje myšlenky. „Za jiných okolností by tohle bylo sexy. Jenže ty na mě koukáš, jako bych byl objekt tvýho vědeckýho zájmu.“

Vlastně se docela trefil. „Proč jsi na mě nikdy nepoužil nátlak?“ zeptala jsem se ho. „A nemyslím jenom k tomu, abys mi zabránil vrhat se do rvaček.“

„Protože mě baví, jak jsi tvrdohlavá.“

Napadlo mě něco nového. „Udělej to.“

„Co mám udělat?“

„Použij na mě nátlak.“

„Cože?“ Byl to jeden z těch zřídkavých momentů, které Adriana šokovaly.

„Použij nátlak, abych tě chtěla políbit – teda pokud jsi nesložil slib, že mě nikdy nepolíbíš.“

„To je pěkně ujetý. A když já řeknu, že je něco ujetý, tak to už teda musí bejt.“

„Prosím!“

Povzdechl a vzápětí na mě upřel pohled. Bylo to, jako bych se topila, topila v zelených mořích. Na světě neexistovalo nic než ty oči.

„Chci tě políbit, Rose,“ zašeptal. „A chci, abys chtěla políbit i ty mě.“

Náhle mě přemohl. Každá součást jeho těla – rty, ruce, vůně – všechno mi najednou připadalo naprosto neodolatelné. Rozpaloval mě. Každou částečkou svého bytí jsem toužila po tom, aby mě políbil. Po ničem jsem v životě netoužila víc než po tomhle polibku. Zaklonila jsem hlavu a on se ke mně sklonil. Už jsem téměř ochutnala jeho rty.

„Chceš to?“ ujistil se sametovým hlasem. „Chceš mě políbit?“

Jako nikdy. Okolí bylo náhle jako nezřetelné šmouhy. Jen jeho rty měly jasné kontury.

„Ano,“ odpověděla jsem. Přiblížil se ke mně ještě víc, jeho rty už se prakticky dotýkaly mých. Byli jsme tak blízko, tak strašně blízko, a najednou…

Přestal. „Hotovo,“ prohlásil a o krok ustoupil.

Okamžitě to přešlo. Ten zasněný obluzený stav byl pryč, stejně jako tělesná touha. Ale na něco jsem přišla. Pod nátlakem jsem rozhodně chtěla, aby mě políbil. Jenže ani pod nátlakem jsem neprožívala tu elektrizující, všepohlcující touhu jako s Dimitrijem. Ten pocit, že jsme téměř jedna bytost a poutají nás k sobě síly mnohem větší než ty naše. S Adrianem to bylo mechanické.

Deirdre se mýlila. Kdyby moje touha po Dimitrijovi byla jen nějakou podvědomou reakcí, pak by to bylo stejně povrchní jako vynucená touha po Adrianovi. Bylo to něco úplně jiného. K Dimitrijovi cítím lásku – není to jen důsledek toho, že si někdo pohrává s mou myslí.

„Hmm,“ zabručela jsem.

„Hmm?“ houkl tázavě Adrian a pobaveně mě sledoval.

„Hmm,“

Další „hmm“ neřekl ani jeden z nás. Na chodbě stál Christian, který nás pozoroval. Odskočila jsem od Adriana a v tentýž moment zazvonilo. Ze tříd se okamžitě vyhrnuli studenti a chodby se naplnily hlukem.

„Už se konečně můžu sejít s Lissou,“ prohlásil radostně Adrian.

„Rose, zajdeš se mnou na krev?“ zeptal se Christian. Mluvil nevýrazným tónem a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst.

„Dneska tě nehlídám.“

„No jo, ale chybí mi tvoje okouzlující společnost.“

Rozloučila jsem se s Adrianem a začala se s Christianem prodírat přes jídelnu. „Co se děje?“ houkla jsem.

„To mi řekni ty,“ odpověděl. „To tys vypadala, že si něco začneš s Adrianem.“

„To byl jen experiment,“ vysvětlila jsem mu. „Součást mojí psychoterapie.“

„Co to sakra máš za psychoterapii?“

Došli jsme do místnosti dárců. Přestože Christian odešel z vyučování o něco dřív, už před námi ve frontě stálo pár lidí.

„Proč se o to vůbec zajímáš?“ dotázala jsem se. „Měl bys bejt šťastnej. Znamená to, že nejede po Lisse.“

„Může klidně jet po vás obou.“

„To jsi teď něco jako můj starší brácha?“

„Vytočenej – to jsem.“

Podívala jsem se za něj a spatřila vcházet Jesse s Ralfem. „Teď si to nech pro sebe, jinak to uslyší naši bezva kámoši.“

Jesse ale rozhodně nic neslyšel, neboť se zrovna hlasitě dohadoval s koordinátorkou, která měla na starosti chod téhle místnosti. „Nemám čas čekat,“ oznámil jí. „Už jsem měl být někde jinde.“

Ukázala na nás a na ostatní ve frontě. „Tihle všichni jsou před vámi.“

Jesse se jí zadíval do očí a usmál se. „Tentokrát můžete udělat výjimku.“

„Jasně, on spěchá,“ dodal Ralf hlasem, jakým jsem ho nikdy dřív neslyšela promluvit. Byl uhlazenější, ne tak skřípavý jako obvykle. „Napište jeho jméno hned na začátek seznamu.“

Morojka se zatvářila, jako by měla v úmyslu jim pěkně vynadat, ale pak se jí tváří mihl pobavený zasněný výraz. Pohlédla do svých desek a něco tam zapsala. Po několika vteřinách, kdy se dívala jinam, prudce zvedla hlavu a její pohled byl už zase pronikavý. Zamračila se.

„Co to dělám?“

„Zapisujete mě,“ odvětil Jesse a ukázal do desek. „Vidíte?“

Překvapeně pohlédla na papír. „Proč je vaše jméno první na seznamu? Copak jste nepřišel před chvilkou?“

„Byli jsme tu už dřív a zapsali se. Vy jste nám řekla, že je to v pořádku.“

Znovu se podívala do papíru a evidentně nic nechápala. Nepamatovala si, že by přišli už dřív – protože samozřejmě nepřišli –, ale zjevně nedokázala přijít na to, proč je Jesseovo jméno hned nahoře. Po chvilce pokrčila rameny, evidentně se usnesla, že to nestojí za dlouhé přemýšlení. „Postavte se k ostatním a já vás hned zavolám.“

Jakmile se Jesse a Ralf zařadili k nám do fronty, otočila jsem se k nim. „Vy jste na ni právě použili nátlak,“ zasyčela jsem.