2. Kapitola

11.05.2013 13:55

Autorka: Richelle Mead

Překladatelka: Bičík

 

Rhea Danielsová neměla ráda lodě. Vždycky ji zajímalo, jestli to bylo tím, že její element byl oheň. Všichni Morojové používají magii čtyř elementů - země, vzduchu, vody nebo ohně. Ti, co ovládali vodu, zbožňovali plavání a lodě. Ale ne Rhea. Z toho kinklání ze strany na stranu, i na tak velké lodi jako je tahle, jí bylo špatně a měla strach z toho, že by mohla spadnout z lodě a utopit se v chladném tmavém hrobu, jak vodě právě přezdívala. Ale to jí nezabránilo v tom, aby dnes večer stála u okraje lodě, daleko od smíchu ostatních, kteří stále řešili útok na pláži. Nevadilo jí být sama, stejně většinu z nich ani neznala. Navíc ve vnější části jachty vál víc vítr a díky tomu chladivému vánku jí bylo o něco lépe.

Nicméně se stále držela zábradlí tak pevně, že dostávala křeče do ruky. Zašklebila se a podívala se směrem k cíli jejich cesty. Jako všichni upíři dokázala výborně vidět ve tmě a dokázala rozeznat tmavý obrys ostrova. Podle ní ale k ostrovu nepluli dostatečně rychle.

,,Nebolí tě ruce?" Ten hlas ji vyděsil. Morojové mají také dobrý sluch, ale tenhle nově přichozí se objevil, když ho nečekala. Vrhla na něj letmý pohled a uviděla kluka, který si ji zvědavě prohlížel a ruce měl strčené v kapsách svých khaki kalhot. Vítr mu rozcuchal jeho světle blonďaté vlasy, ale zdálo se, že on si toho nevšiml. Barva jeho vlasů byla fascinující. Ona sama měla vlasy v odstínu světle zlaté, ale jeho vlasy byly platinové, takže by nejspíš byly bílé ve správném osvětlení.

Navíc jí připadal jako někdo, kdo se narodil a byl vychován v mocné a prestižní rodině, jenže takový popis by seděl nejspíš na většinu účastníků tohoto výletu.

,,Ne," lhala. Nastalo ticho. Rhea nesnášela ticho. Musí kvůli němu navázat konverzaci, aby se ho zbavila a momentálně bojovala s tím, jak tu konverzaci navázat. ,,Proč jsi tady?" Ta slova řekla nepřátelsky, aniž by to plánovala. Leknutím sebou trhla. (Bičik: leknout se sama sebe, to je taky umění hodný na ocenění Chucka Norrise)

On se pousmál. Má pěkné rty, pomyslela si. ,,Chceš, abych odešel? Je tohle tvoje soukromá část lodi?"

,,Ne, ne, samozřejmě že ne." Doufala, že neviděl, jak se ve tmě červená. ,,Já jen myslela... chci říct, že jsem překvapená, že nejsi s někým jiným." Myslela si, že to okomentuje nějakou posměvačnou poznámkou, ale k jejímu překvapení úsměv z jeho obličeje zmizel. Odvrátil oči a zíral do moře. Zatímco se snažil na tenhle pohled sbalit moře, zkoumala jeho oblečení. Nebyl v obleku nebo něčem takovém, ale jeho kalhoty a svetr přímo řvaly, že je bohatý a s postavením. V tu chvíli si ve svých džínech přišla nesvá.

Když ale promluvil, přestala si hrát na módní policii. ,,Nejspíš jsem už otrávený z poslouchání historek o Strigojích," řekl stroze. ,,Jako kdyby ten dnešní útok byla úžasná podívaná."

,,Aha." Letmo pohlédla na místo, kde stála ta holka, Ashley se snad jmenovala, no prostě ta, co už nejméně posté vyprávěla o tom, jak jí čapnul Strigoj. Rhea vždycky slyšela jen útržky té historky, ale s každým opakováním se zdála více detailnější. V téhle verzi Strigoj mrštil Ashley o zem a k její záchraně tak byli potřeba všichni strážci. Rhea raději opět věnovala pozornost svému záhadnému společníkovi. ,,Hm... nepřipadá mi to zajímavé, teda aspoň ne jako jim."

,,Ne?" Podíval se na ní znova s očima rozšířenýma údivem, jako by to byla ta nejdivnější věc na světě, že někomu nepřijde útok Strigoje hustej. Všimla si tak, že jeho oči byly nefritově zelené, stejně fascinující jako jeho vlasy. Tento odstín zelené byl tak nádherný a vzácný, že se vyskytoval jen u malého počtu královských rodin. Daškovovi byli jedna z těch rodin, ale další rodiny si nevybavila. (Bičik: shame on you!)

,,Samozřejmě, že ne," posmívala se mu a doufala, že její důkladná prohlídka jeho osoby nebyla tak očividná. ,,Nebyli by z toho tak odvázaní, kdyby Strigojové někomu opravdu ublížili. Bože, to si nepamatujou ten nedávný útok v San José? Kdy tam všichni ti lidé zemřeli?"

Blonďák ztuhnul, oči měl stále udiveně rozšířené. Rhea zalitovala svých slov. Znal nějakou z obětí? Cítila se špatně a trapně, tiše si nadávala, že by měla nejdřív myslet a pak mluvit. ,,Omlouvám se. Neměla jsem..."

,,Ty si to pamatuješ?" zeptal se, jeho hlas zněl stejně zmateně jako předtím.

,,Jo... jak bych nemohla? Teda neznala jsem nikoho osobně, ale všichni ti lidé... většina z nich byli Lazarové, ale byl tam i lord Szelsky... a manželka prince Dragomira. Jak se jen jmenovala?"

,,Alma," řekl tlumeně a se zájmem se na ní díval.

Rhea zaváhala, nevěděla, co jiného by měla o tom říct. Byla si jistá, že někoho z nich znal. ,,No, bylo to strašný. Neuvěřitelně strašný. Ani si nedokážu představit, jak se musí cítit rodiny těch obětí."

,,Bylo to před šesti měsíci," řekl úsečně.

,,Nemyslím si, že šest měsíců je dost času na to, aby ses přenesl přes ztrátu někoho, koho jsi měl rád," řekla nakonec. ,,Vím, že já bych nemohla. Zn... znals tam někoho?"

Otevřel pusu, aby něco řekl, ale do lodi prudce udeřila vlna. Loď sebou trochu házela, což způsobilo menší jekot v davu za nimi. Rhea zalapala po dechu a sevřela zábradlí ještě silněji, což si vlastně myslela, že ani nejde, ale ztratila tak rovnováhu. Její společník ji zachytil a pomohl jí tak rovnováhu znovu najít, (Bičik: TITÁÁÁÁNIC!) zatímco loď dál plula opět po mírných vlnách. Zhluboka dýchej, zhluboka dýchej, říkala si. (Bičik: bude snad rodit?) Neříkali lidé přesně tohle, když se chtěli uklidnit? Hluboké dýchání navíc pro ni nebyl žádný problém. Naopak to vypadalo, že každou chvílí vyflusne plíce z těla a srdce jí vyskočí z hrudi.

,,Klídek," řekl tichým uklidňujícím hlasem. ,,Jsi v pořádku. Byla to jen špatná vlna."

Rhea nemohla odpovědět. Byla napjatá a neschopná se hnout a už vůbec nebyla schopná bránit se svému panickému strachu z vody.

,,Hej," zkusil to znovu. ,,Všechno je v pořádku. Podívej, jsme skoro tam!"

S velkým přemáháním se Rhea otočila směrem, kam se díval. Měl pravdu, ostrov byl mnohem blíž. Záře světel osvětlovala molo a postavy u pobřeží, které loď navigovaly. Vydechla a uvolnila svůj stisk, teda trochu a pohnula se. On ji stále držel, nejspíš si nebyl jistý, jestli je už opravdu v pořádku.

,,Díky," zvládla nakonec říct. ,,Už... už jsem v pořádku."

Ještě chvíli počkal, než ji konečně pustil. Jak spustil svou ruku z její, všiml si prstenu, co měla na ruce. Překvapilo ho to. Byl to diamant ve tvaru hvězdy. Zíral šokovaně na ten prsten a na kobru (Bičik: asi myslí narámek nebo co, řečený to tam přesně neni a živýho hada tam snad nemá... no, i když u madame Meadový nikdy nevim) omotanou kolem jejího zápěstí. ,,Ty... ty jsi zasnoubená?"

,,Se Stephenem Badicou."

,,To jako vážně?" Tón jeho hlasu a naprostá neochota tomu uvěřit v ní probudila vztek. Jasně, že byl překvapený. Proč by nebyl? Každý druhý by byl. Každý se divil, jak je možné, že Rhea Danielsová, královská pouze po jednom z rodičů, probudila zájem v někom, kdo pochází z takové prestižní rodiny. Sňatek jejích rodičů byl skandál sám o sobě. Každý si myslel, že její matka si vzala chlápka pod svou úroveň a Rhea věděla, že přesně tahle pomluva přiměla její matku, aby jí povzbuzovala v zasnoubení se Stephenem. Stejně Rhea nesnášela takové narážky.

Dokonce i zaslechla říkat nějaké lidi, že její rodiče dali Badicovým úplatek, aby se s ní zasnoubil. Jiní zase říkají, že Stephen se o ni zajímá, protože je lehká... a zasnoubení nevydrží, až o ní přestane mít zájem. Věděla, že se některým připadali jako divný pár. Rhea byla tichá, něco jako pozorovatel světa. Stephen byl otevřený a divoký, vždy uprostřed všeho dění, takže nejspíš momentálně s ostatními řešil dřívější útok.

Rhea odstoupila od blonďáka. ,,Ano," řekla odměřeně. ,,To jako vážně. Je úžasný. Pozval mě sem." Byla totiž jedna z lidí, kdo nenavštěvoval Akademii Sv. Vladimíra.

,,Hm..." Ten blonďák nezněl zrovna přesvědčivě. Hlavně byl pořádně vyvedený z míry. ,,Já jen... jen si vás dva nedokážu spolu představit."

Jasně, že ne. On byl očividně někdo špičkový. Dokonce mezi královskými byli tací, co byli něco víc než ostatní. Byl to vážně zázrak, že s ní vůbec mluvil.

,,Nevadí... nevadí ti, že jste moc mladí?" Zase mluvil udiveně, čímž ji pěkně vytáčel.

,,Když si najdeš někoho pro tebe vhodného, tak nemusíš lézt z postele do postele."

Trhl sebou a vypadalo to, že marně vymýšlí, co na to odpovědět. Zajímalo by ji, jestli se dotkla citlivého místa. Než se to dozvěděla, zachránila ho hezká bruneta, která na něj zavolala, aby se přidal k ní a skupince kolem ní. Ta holka mu říkala Eric.

,,Měl bys radši jít," řekla Rhea. ,,Ráda jsem si s tebou popovídala."

Už se chystal odejít, když znovu zaváhal. ,,Jak se jmenuješ?"

,,Rhea Danielsová."

,,Rheo..." řekl to jméno, jako by nebyl schopný ho vyslabikovat. ,,Já jsem Eric."

,,Jo, slyšela jsem." Zadívala se na okraj lodi a nenapádně tím naznačila, že už s ním dál nebude mluvit a mohl by laskavě odejít. Měla dojem, že by ještě něco rád řekl, ale po několika vteřinách, uslyšela jen, jak odchází a zvuky vln narážející do boku lodi.
 

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Novinky

Zápis spřátelených blogů

08.02.2013 22:35
Pokud se chcete stát mým sb, tak mi napište na alice.shinshekli@seznam.cz svou přezdívku, blog, na co se váš blog zaměřuje (pokud se zaměřuje na něco konkrétního) a pokud chcete, tak jak dlouho ho máte. Můžete mi napsat i do komentářů, ale nevím, jak dlouho bude trvat, než si toho...

Prolog

08.02.2013 14:32
Běžela jsem temnou uličkou jak nejrychleji mohla. Za mnou se ozývalo dunění bot těžkého muže. Byli mi v patách. Rychle jsem zahnula a doufala, že se jim ztratím. Trochu se mi ulevilo, když kroky za mnou ustaly, ale hlavně neusínat na vavřínech. Běžela jsem tiše dál. V dálce jsem zahlédla...
<< 10 | 11 | 12 | 13 | 14