Nebo ten člověk přinejmenším vypadal jako Mason.

Byl – nebo bylo to, ať už to bylo cokoli – těžko viditelné. Musela jsem mhouřit oči a mrkat, abych na něj dokázala zaostřit. Vypadal nehmotně, skoro až průsvitně, a chvílemi jeho obraz vybledával.

Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že rozhodně vypadá jako Mason. Rysy měl trochu rozmazané a jeho světlá pleť vypadala bledší, než jsem si pamatovala. Jeho zrzavé vlasy teď působily mdle, jako by byly namalované oranžovou vodovkou. Pihy jsem sotva viděla. Na sobě měl přesně to, v čem jsem ho viděla naposled: džíny a žlutou fleecovou bundu, zpod níž mu vykukoval zelený svetr. I všechny tyto barvy byly dost utlumené. Mason vypadal jako fotka, kterou někdo zapomněl na slunci, a ona tak vybledla. Obklopovala ho velice slabá záře.

Co mě ale děsilo nejvíc – tedy kromě toho, že je mrtvý –, byl výraz jeho tváře. Tvářil se smutně, tak strašně smutně. Když jsem se mu podívala do očí, lámalo mi to srdce. Vzpomínky na to, co se stalo před několika týdny, se mi zase rychle vrátily. Všechno jsem to v duchu viděla znovu: jeho padající tělo, krutý pohled Strigojů… V krku se mi udělal knedlík. Jen jsem tam strnule a ohromeně stála, neschopná pohybu.

On si mě také prohlížel, ale jeho výraz se nezměnil. Pořád se tvářil smutně. Pochmurně. Vážně. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel. Hodnou chvíli jsme na sebe zírali a pak ke mně napřáhl ruku. Ten pohyb mě mátl. Ne, tohle se neděje. Tohle nevidím. Mason je mrtvý. Viděla jsem ho umírat. Držela jsem jeho tělo.

Nepatrně pohnul prsty, jako by mě k sobě lákal, a já zpanikařila. O pár kroků jsem couvla a vyčkávala, co se bude dít dál. Nešel za mnou. Dál tam stál s rukou nataženou před sebou. Srdce mi poskočilo a já se rychle otočila a dala se na úprk. Když jsem doběhla skoro až ke dveřím, zastavila jsem se a ohlédla. Vydýchala jsem se. Prostor, kde stál Mason, už byl úplně prázdný.

Doběhla jsem do svého pokoje a roztřesenýma rukama jsem za sebou zabouchla dveře. Usedla jsem na postel a v duchu si přehrála, k čemu právě došlo.

Co to sakra bylo? Tohle přece nemohlo být skutečné. Ani náhodou. To nebylo možné. Mason je po smrti a všichni vědí, že mrtví se nevracejí. Ačkoli… já jsem se vrátila. To ale byla jiná situace.

Tohle jsem si jistě jen představovala. Tak to bylo. Tak to muselo být. Byla jsem přetažená a pořád jsem se nemohla vzpamatovat z Lissy a Christiana. Navíc tu byly ty novinky o Viktoru Daškovovi. Mráz mi nejspíš zmrazil i část mozku. Ano, čím víc jsem o tom uvažovala, tím jasnější mi bylo, že pro to existuje stovka vysvětlení.

Přestože jsem se snažila znovu usnout, nepodařilo se mi to. Ležela jsem v posteli s dekou vytaženou až k bradě a snažila se zaplašit ten strašidelný obraz, který jsem měla stále před očima. Nešlo to. V duchu jsem pořád viděla jeho smutné oči, které jako by říkaly: Rose, proč jsi dovolila, aby se mi to stalo?

Pevně jsem zavřela oči a pokusila se na Masona nemyslet. Už od jeho pohřbu jsem se ze všech sil snažila žít dál a chovat se, jako kdybych byla silná. Pravdou ale bylo, že jsem se s jeho smrtí dosud nevyrovnala. Neminul den, abych se netrápila otázkami typu Co kdyby? Co kdybych během bitky se Strigoji byla rychlejší a silnější? Co kdybych mu neřekla, kde se Strigojové ukrývají? A co kdybych mu dokázala oplácet jeho lásku? Kdyby to všechno bylo jinak, byl by naživu. Je moje vina, že zemřel.

„Představovala jsem si to,“ zašeptala jsem do tmy svého pokoje. Musela jsem si to představovat. Mason už mě pronásledoval ve snech. A nijak jsem netoužila po tom, aby mě strašil i v bdělém stavu. „To nebyl on.“

Nemohl to být on, protože kdyby byl… Nechtěla jsem o tom přemýšlet. I když věřím na upíry a magii a psychické schopnosti, rozhodně tedy nevěřím na duchy.

Zjevně nevěřím ani na spánek, protože tu noc jsem toho mnoho nenaspala. Pořád jsem sebou házela a převalovala se a nedokázala zastavit svou splašenou mysl. Nakonec jsem přece jen usnula, ale hned nato mi zazvonil budík, takže jsem určitě nespala déle než pár minut.

Ve světě lidí denní světlo rozežene noční můry i strach. Já ale denní světlo neměla; probudila jsem se do houstnoucí tmy. Stačilo mi ale být mezi skutečnými živými lidmi. Zašla jsem na snídani a potom na ranní trénink. Za chvíli mi připadalo, že to, co jsem v noci viděla – nebo co jsem si aspoň myslela, že jsem viděla – v mých vzpomínkách pomalu bledne.

Divný pocit z toho setkání nahradilo něco jiného: nadšení. Bylo to tady. Velký den. Začátek naší terénní praxe.

Následujících šest týdnů nebudu mít žádné vyučování. Dny budu trávit s Lissou a mou jedinou povinností bude každý den napsat hlášení o tom, co se dělo. Má to být jen na půl stránky. Brnkačka. Samozřejmě taky bude mou povinností hlídat Lissu, ale to mě neznepokojovalo. Bylo to mou druhou přirozeností. Dva roky jsme spolu žily mezi lidmi a já ji celou tu dobu chránila. Předtím, když jsem byla ještě v prváku, viděla jsem, jaké zkoušky si na studenty v této fázi strážci chystají. Ty zkoušky jsou záludné. Novic musí být ve střehu a neflákat se, musí být připraven bránit se a útočit, když to bude třeba. Ale ani nic z toho mě neznepokojovalo. S Lissou jsme sice byly pryč ze školy během našeho prváku i druháku, takže jsem byla v učení dost pozadu, ale díky svým extra tréninkům s Dimitrijem jsem rychle všechno dohnala a teď jsem patřila k nejlepším studentům ze třídy.

„Ahoj, Rose.“

Cestou do tělocvičny, kde měla naše zkouška v terénu odstartovat, mě dohnal Eddie Castile. Jakmile jsem ho spatřila, okamžitě se mi sevřelo srdce. Připadalo mi, že stojím na nádvoří s Masonem a dívám se na jeho utrápený obličej.

Eddie spolu s Lissiným přítelem Christianem a Morojkou Miou byli se mnou a s Masonem, když nás zajali Strigojové. Eddie sice neumřel, ale neměl k tomu daleko. Strigoj, který nás věznil, se z něho po celou dobu našeho zajetí krmil, aby vyprovokoval Moroje a vyděsil dhampýry. Fungovalo to; byla jsem vyděšená. Chudáček Eddie byl skoro celou dobu v bezvědomí, protože ztratil spoustu krve, a navíc u něj taky zafungovaly endorfiny z vampýřího kousnutí. Byl Masonův nejlepší kamarád a byl skoro stejně zábavný a lehkomyslný.

Jenže poté, co jsme unikli, Eddie se změnil, stejně jako já. Pořád se často usmíval i smál, ale v očích se mu usídlil pochmurný vážný výraz, který prozrazoval, že je vždy připraven na nejhorší. To bylo samozřejmě pochopitelné. Vždyť byl svědkem toho nejhoršího. Stejně jako jsem si vyčítala Masonovu smrt, cítila jsem se zodpovědná i za tuhle Eddieho proměnu a za všechno, co si od Strigojů vytrpěl. Možná to není tak docela spravedlivé, ale stejně si nemůžu pomoct. Teď mám dojem, že mu něco dlužím. Jako bych ho měla ochraňovat nebo mu to nějak vynahradit.

Je to celkem sranda, jelikož mi připadá, že Eddie se snaží ochraňovat mě. Nesleduje mě ani nic takového, ale občas si všimnu, že na mě dohlíží. Po tom, co se přihodilo Masonovi, má asi dojem, že svému kamarádovi dluží, aby se postaral o jeho holku. Tedy ne že bych s Masonem někdy doopravdy chodila. Ale Eddiemu jsem nikdy neřekla, že mi tohle jeho ochranitelské chování vadí. Umím se o sebe postarat sama. Kdykoli jsem ho slyšela, jak ode mě odhání kluky s tím, že ještě nejsem připravená začít s někým chodit, nezasahovala jsem do toho. Vždyť je to pravda. Nejsem připravená začít s někým chodit.

Eddie mě obdařil polovičatým úsměvem, který dodával jeho podlouhlému obličeji klukovskou roztomilost. „Těšíš se?“

„No jasně,“ odvětila jsem. Naši spolužáci zaplnili tribuny u jedné stěny tělocvičny a my jsme si našli místo někde uprostřed. „Bude to jako prázdniny. Jen já a Lissa, šest týdnů spolu.“ Ačkoli bylo naše psychické pouto občas frustrující, činilo ze mě její ideální strážkyni. Vždycky jsem věděla, kde je a co se s ní děje. Jakmile odmaturujeme a budeme žít v normálním světě, budu k ní přidělena oficiálně.

Zamyslel se. „Jo, myslím, že si s tím nemusíš dělat starosti. Vím, že tě k ní po matuře přidělí. My ostatní holt takový štěstí nemáme.“

„Vyhlídl sis nějakýho královskýho?“ utahovala jsem si z něj.

„To nemá cenu. Beztak později většinu strážců přidělí královským.“

To je pravda. Dhampýrů – polovičních vampýrů jako já – moc není a královští jsou většinou první na řadě, když dojde na výběr strážců. V minulosti měli své strážce jak královští, tak nekrálovští Morojové a novicové jako my mezi sebou soupeřili o to, aby byli přiděleni k někomu důležitému. V současnosti je ale téměř dané, že každý strážce bude pracovat pro královskou rodinu. Není nás zkrátka tolik, takže méně významné rodiny se o sebe musejí postarat samy.

„Stejně,“ řekla jsem. „Myslím, že otázkou zůstává, kterýho královskýho vyfasuješ, ne? Některý jsou totální snobové, ale spousta jich je v pohodě. Sežeň si někoho bohatýho a vlivnýho a budeš žít jako na královským dvoře, nebo se třeba podíváš i na různý exotický místa.“ To poslední mě dost láká. Často sním o tom, že s Lissou procestujeme svět.

„Jasně,“ přisvědčil Eddie. Kývl hlavou směrem ke třem klukům, co seděli v první řadě. „Nevěřila bys, co všechno tihle tři frajírci dělají pro to, aby uhnali někoho z Ivaškovů nebo Szelských. Jejich oficiální přidělení to samozřejmě neovlivní, ale stejně se snaží připravit si cestičku k tomu, co bude po maturitě.“

„No ale cvičení v terénu to ovlivnit může. Hodnocení se potom objeví i v našich záznamech.“

Eddie znovu kývl a začal něco povídat, když vtom se ozval hlasitý ženský hlas. Oba jsme vzhlédli. Zatímco jsme se bavili, naši instruktoři se shromáždili před tribunou a teď tam před námi stáli. Jejich řada byla ohromující. Dimitrij byl mezi nimi, tmavý a impozantní a neodolatelný. Alberta se pokoušela zjednat si naši pozornost. Dav ztichl.

„Nuže,“ začala. Alberta byla pružná a houževnatá padesátnice. Jakmile jsem ji spatřila, hned jsem si vzpomněla na rozhovor, který v noci vedla s Dimitrijem, ale rozhodla jsem se, že o tom budu uvažovat až později. Tuhle chvíli si nenechám zkazit Viktorem Daškovem. „Všichni víte, proč jste tady.“ Nikdo ani nedutal, ve vzduchu se vznášelo napětí i nadšení a její hlas se zvonivě rozléhal celou tělocvičnou. „Dnes je ten nejdůležitější den vašeho vzdělávání, než podstoupíte závěrečnou zkoušku. Dnes zjistíte, kterého Moroje budete chránit. Minulý týden jste dostali příručku, v níž jsou veškeré detaily o tom, jak bude následujících šest týdnů probíhat. Doufám, že jste si ji všichni přečetli.“ Já tedy ano. Pravděpodobně jsem nic jiného v životě nepřečetla tak pečlivě. „Strážce Alto vám jen pro rekapitulaci vysvětlí základní pravidla tohoto cvičení.“

Podala desky strážci Stanu Altovi. Ten dřív patřil k mým nejneoblíbenějším profesorům, ale po Masonově smrti napětí mezi námi trochu povolilo. Teď už jsme se vzájemně lépe chápali.

„Takže jdeme na to,“ prohlásil Stan mrzutě. „Šest dnů v týdnu budete ve službě. Den volna je pro vás vlastně taková odměna. Ve skutečném světě budete většinou pracovat každý den. Všude budete doprovázet svého Moroje – na vyučování, na kolej, na pití krve. Všude. A bude jen na vás zjistit, jak se hodíte do jeho života. Někteří Morojové se ke svým strážcům chovají jako k přátelům, zatímco jiní jsou raději, když působíte jako neviditelný duch, který s nimi nemluví.“ Musel použít slovo duch? „Každá situace je jiná a vy budete muset najít způsob, jak to bude fungovat, abyste co nejlépe zajistili jeho bezpečnost.

K útokům může dojít kdykoli a kdekoli, a když k tomu dojde, budeme oděni v černém. Neustále byste měli být ve střehu. Pamatujte, že ačkoli si budete uvědomovat, že na vás útočíme my, a ne skuteční Strigojové, musíte reagovat, jako by se vaše životy opravdu ocitly v ohrožení. Nebojte se, že nás poraníte. Někteří z vás se jistě nebudou rozpakovat oplatit nám nějaké dřívější křivdy.“ Pár studentů v davu se tomu zasmálo. „Ale někteří z vás můžou mít dojem, že by se měli držet zpátky, aby si nezpůsobili problémy. Toho se nebojte. Větší trable si způsobíte, když se budete krotit. Nedělejte si s tím starosti. My to přežijeme.“

Obrátil v deskách list papíru. „Budete ve službě čtyřiadvacet hodin, vždy po dobu šesti dnů, ale za denního světla můžete spát, stejně jako Morojové. Nicméně byste si měli uvědomovat, že ačkoli Strigojové za denního světla útočí jen zřídka, uvnitř v místnosti problém nemají. Takže ani během téhle doby nemůžete mít jistotu, že jste v bezpečí.“

Stan četl další technické podrobnosti a já se přistihla, že ho neposlouchám. Tohle všechno znám. Všichni to známe. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že nejsem sama netrpělivá. V davu to šumělo vzrušením a obavami. Studenti zatínali pěsti. Měli vykulené oči. Všichni jsme se chtěli dovědět, ke komu nás přidělili. Všichni jsme chtěli, aby to už začalo.

Jakmile Stan skončil, podal desky zase Albertě. „Dobře,“ shrnula to. „Teď vás budu jednoho po druhém vyvolávat a oznámím vám, s kým jste v páru. Přijdete sem dolů a strážce Chase vám dá balíček obsahující informace o rozvrhu vašeho Moroje, o jeho minulosti a tak dále.“

Všichni jsme napjatě sledovali, jak Alberta listuje svými papíry. Studenti si špitali. Eddie vedle mě těžce vydechl. „Ježišmarjá, doufám, že dostanu někoho dobrýho,“ zabrblal. „Nechci se šest týdnů prudit.“

Stiskla jsem mu ruku, abych mu dodala jistoty. „Určitě,“ šeptla jsem. „Teda že určitě dostaneš někoho dobrýho, ne že se budeš prudit.“

„Ryan Aylesworth,“ oznámila hlasitě Alberta. Eddie sebou trhl a já okamžitě pochopila proč. Dřív býval vždycky první na seznamu Mason Ashford. Ale už nikdy nebude. „Jste přidělen ke Camille Contové.“

„Sakra,“ ulevil si tiše kdosi za námi, kdo patrně doufal, že Camille urve pro sebe.

Ryan byl jedním z těch frajírků v první řadě. Široce se usmíval, když si kráčel pro svůj balíček. Rodina Contů patří mezi královskými k velice respektovaným. Proslýchalo se, že jeden z jejích členů byl kandidátem na trůn, než královna nakonec jmenovala svého následovníka. Camille je navíc pěkná. Pro žádného kluka by nebylo nic těžkého sledovat ji na každém kroku. Ryan si pyšně vykračoval a tvářil se, že je sám se sebou nadmíru spokojen.

„Dean Barnes,“ hlásila dalšího. „Máte Jesse Zeklose.“

„Uff,“ oddechli jsme si s Eddiem zároveň. Kdyby k Jesseovi přidělili mě, potřeboval by ještě někoho dalšího, kdo by ho chránil. Přede mnou.

Alberta dál četla jména a já si všimla, že se Eddie potí. „Prosím, prosím, někoho dobrýho,“ mumlal si.

„Dostaneš,“ ujišťovala jsem ho.

„Edison Castile,“ oznámila Alberta. Zalapal po dechu. „Vasilisa Dragomirová.“

Eddie i já jsme na okamžik strnuli. Pak ale musel vstát a sejít dolů. Ještě se po mně ohlédl a jeho pohled prozrazoval paniku. Jako by říkal: Nevěděl jsem to!

To jsme byli dva. Svět se kolem mě zpomalil a rozostřil. Alberta dál četla jména, ale já ji neposlouchala. Co se to děje? Někdo se určitě spletl. Lissa přece měla být přidělena ke mně. Musela. Vždyť po maturitě budu její strážkyní. Tohle nedávalo smysl. S divoce bušícím srdcem jsem sledovala, jak Eddie kráčí ke strážci Chaseovi a bere si od něj balíček a cvičný kůl. Ihned nakoukl do papírů, aby zkontroloval to jméno. Určitě si pořád myslel, že to je nějaký omyl. Když na mě pak pohlédl, jeho výraz prozrazoval, že v seznamu skutečně našel Lissino jméno.

Zhluboka jsem se nadechla. Dobře. Zatím není třeba panikařit. Někdo prostě udělal úřednickou chybu, což se jistě dá napravit. A měli by to napravit brzy. Až přijde řada na mě a Lissino jméno přečtou znovu, dojde jim, že jednu Morojku přidělili hned dvěma strážcům. Napraví to a Eddiemu dají někoho jiného. Koneckonců tady ve škole je spousta Morojů. Mnohem víc než dhampýrů.

„Rosemarie Hathawayová.“ Napnula jsem se. „Christian Ozera.“

Jenom jsem zírala na Albertu, neschopná jakékoli reakce. Ne. Tohle přece neřekla, pomyslela jsem si. Několik lidí si všimlo, že nejdu dolů, a zadívali se na mě. Ale já byla ohromená. Tohle není možné. Přelud Masona, který jsem v noci viděla, se mi zdál skutečnější než tohle. Po chvilce si i Alberta všimla, že se nemám k nástupu. Mrzutě zvedla oči od papírů a hledala mě v davu.

„Rose Hathawayová?“

Někdo do mě šťouchl loktem, jako bych nepoznávala vlastní jméno. Polkla jsem, vstala a jako robot vykročila dolů z tribuny. Tohle je nedorozumění. Musí to být omyl. Zamířila jsem ke strážci Chaseovi a připadala si jako loutka, kterou někdo ovládá. Podal mi balíček a cvičný kůl, kterým jsem měla „zabít“ dospělé strážce. Pak jsem rychle uhnula, abych uvolnila místo dalšímu studentovi.

Nevěřícně jsem si třikrát za sebou přečetla nápis na balíčku. Christian Ozera. Otevřela jsem to a přede mnou se objevil celý jeho život. Aktuální fotka. Jeho rozvrh hodin. Jeho rodokmen. Jeho životopis. Ten dokonce zacházel i do podrobností tragického příběhu jeho rodičů. Stálo tam, jak se rozhodli stát se Strigoji a jak zavraždili několik lidí, než byli konečně dopadeni a zabiti.

Měli jsme instrukce přečíst si tyhle materiály, sbalit si bágl a u oběda se sejít se svým Morojem. Padala další jména a většina mých spolužáků se pohybovala po tělocvičně, kde se bavili s kamarády a ukazovali si svoje balíčky. Postávala jsem u jedné skupinky a diskrétně vyčkávala, až se mi naskytne příležitost promluvit si s Albertou a Dimitrijem. Bylo jen důkazem mé nově nabyté trpělivosti, že jsem za nimi nenapochodovala hned a nedožadovala se odpovědí na svoje otázky. Věřte mi, že jsem chtěla. Namísto toho jsem ale čekala, až projdou celý seznam, a připadalo mi, že to trvá věčnost. Jak dlouho může trvat přečíst ještě pár jmen?

Když byl konečně poslední novic přidělen k Morojovi, Stan se nás pokusil překřičet, abychom přistoupili k dalšímu bodu, a snažil se nás nahnat dohromady. Davem jsem si prorazila cestu k Dimitrijovi a Albertě, kteří naštěstí stáli u sebe. Zrovna probírali nějakou administrativní záležitost a zprvu si mě vůbec nevšimli.

Když se na mě podívali, zvedla jsem svůj balíček a ukázala na něj. „Co to je?“

Alberta se zatvářila zmateně. Dimitrijův výraz napovídal, že něco takového čekal. „To je vaše přidělení, slečno Hathawayová,“ odvětila Alberta.

„Ne,“ procedila jsem skrz zuby. „To není. Tohle je přidělení někoho jinýho.“

„Přidělení v terénní praxi není volitelné,“ oznámila mi neochvějně. „Stejně jako si nemůžete zvolit přidělení ve skutečném světě. Nemůžete si vybírat podle momentálních vrtochů a nálady, koho budete chránit. Takhle to nechodí ani tady, ani po maturitě.“

„Ale po maturitě budu Lissina strážkyně!“ vykřikla jsem. „Všichni to vědí. I na tuhle praxi jsem měla mít ji.“

„Vím, že je obecně přijímáno, že po maturitě budete spolu, ale nevybavuju si žádné pravidlo, které by určovalo, že by tomu tak mělo být i teď při školním tréninku. Každý musí brát toho, kdo je mu přidělen.“

„Christiana?“ Hodila jsem svůj balíček na zem. „Zbláznili jste se, když myslíte, že budu chránit zrovna jeho?“

„Rose!“ okřikl mě Dimitrij, který se konečně zapojil do hovoru. Promluvil tak tvrdě a ostře, že jsem sebou trhla a na vteřinu úplně zapomněla, co to tady řeším. „To přeháníš. Takhle se svými instruktory nemluv.“

Nesnáším, když mě někdo napomíná. A obzvlášť on. A obzvlášť, když má pravdu. Jenže jsem si nedokázala pomoct. Zuřila jsem a k tomu jsem ještě byla rozmrzelá, protože jsem se moc nevyspala. Nervy jsem měla napjaté a každá malichernost mi připadala k nepřežití. A něco tak důležitého jako tohle? To se už vůbec nedalo přežít.

„Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Ale je to blbost. Skoro stejná blbost jako nevzít nás na soud s Viktorem Daškovem.“

Alberta udiveně zamrkala. „Jak jste se dozvěděla…? To je vlastně jedno. O tom si popovídáme jindy. Teď máte svoje přidělení, tak do toho.“

Najednou se vedle mě ozval Eddie, jemuž z hlasu zaznívaly obavy. Ztratil se mi už před hodnou chvílí. „Podívejte… Mně to nevadí… Můžeme si to prohodit…“

Alberta odtrhla svůj kamenný pohled ode mě a upřela ho na něj. „Ne. Vasilisa Dragomirová byla přidělena vám.“ Znovu se na mě podívala. „A Christian Ozera vám. Konec debaty.“

„To je blbost!“ řekla jsem znova Dimitrijovi. „Proč bych měla marnit čas s Christianem? Po matuře stejně budu s Lissou. Jestli chceš, abych byla schopná odvést dobrou práci, měl bys mě nechat trénovat s ní.“

„S ní budeš odvádět dobrou práci,“ prohlásil Dimitrij. „Protože ji znáš. A máte spolu pouto. Ale jednou klidně můžeš skončit s jiným Morojem. Musíš se naučit střežit někoho, s kým nemáš absolutně žádné zkušenosti.“

„S Christianem mám zkušenosti,“ zavrčela jsem. „To je ten problém. Nenávidím ho.“ Dobře, to bylo dost přehnané tvrzení. Christian mi sice lezl na nervy, ale nemohla bych říct, že ho nenávidím. Jak už jsem se zmínila dřív, když jsme spolu bojovali proti Strigojům, hodně věcí to změnilo. Opět mi připadalo, že moje nevyspání a tím pádem i neschopnost logicky uvažovat způsobují, že všechno zveličuju.

„Tím líp,“ poznamenala Alberta. „Ne každý, koho budete chránit, bude váš přítel. Ne každý se vám bude zamlouvat. To se musíte naučit.“

„Já se musím naučit bojovat se Strigoji,“ namítla jsem. „Učím se to ve škole.“ Upřela jsem na ně pronikavý pohled, připravená vytáhnout eso z rukávu. „A dělala jsem to i doopravdy.“

„Tahle práce vyžaduje víc než jen zvládnout techniku, slečno Hathawayová. Jedná se o mnohem víc než jen o to, co se vyučuje na hodinách. My vás učíme, jak si poradit se Strigoji. Jak si poradit s Moroji, to se už musíte naučit sami. A konkrétně vy byste se měla naučit vycházet s někým, s kým nejste dlouholetí kamarádi.“

„A taky se musíš naučit pracovat s někým, u koho okamžitě nevycítíš, když je v ohrožení,“ přisadil si Dimitrij.

„Správně,“ souhlasila Alberta. „To je handicap. Pokud chcete být dobrou strážkyní – nebo dokonce vynikající strážkyní –, musíte se podřídit tomu, co jsme řekli.“

Otevřela jsem pusu, abych se začala dohadovat, že kdybych chránila někoho, kdo je mi blízký, naučila bych se to rychleji a byla bych lepší strážkyní i pro jiné Moroje, ale Dimitrij mě utnul.

„Když budeš pracovat s jiným Morojem, pomůže ti to udržet Lissu naživu,“ řekl.

To mě sestřelilo. Já byla rozhodně tím jediným, co jí může zachránit život, a on to moc dobře věděl.

„Jak to myslíš?“ dotázala jsem se.

„Lissa má taky handicap – tebe. Kdyby nikdy neměla možnost poznat, jaké to je, když ji chrání někdo bez psychického pouta, mohla by se v případě útoku ocitnout v mnohem větším nebezpečí. Střežit někoho znamená vztah dvou lidí. Tohle přidělení prospěje tobě i jí.“

Mlčela jsem a uvažovala o jeho slovech. Téměř to dávalo smysl.

„A navíc,“ dodala ještě Alberta, „tohle je jediné přidělení, kterého se vám dostane. Jestli ho nepřijmete, nebudete se terénní praxe účastnit vůbec.“

Cože? Zešílela? To není jako jedna vynechaná hodina. Když nezvládnu terénní praxi, neodmaturuju. Už už jsem chtěla vybuchnout nad tou nespravedlností, ale Dimitrij mě zarazil, aniž by řekl jediné slovo. Upřený klidný pohled jeho tmavých očí mě držel zpátky a povzbuzoval mě, abych vše způsobně přijala – nebo aspoň jak to zvládnu.

Neochotně jsem zvedla balíček. „Fajn,“ shrnula jsem to chladným hlasem. „Udělám to. Ale chci, abyste věděli, že to dělám proti svý vůli.“

„To už jsme dávno pochopili, slečno Hathawayová,“ poznamenala Alberta suše.

„Stejně si ale myslím, že je to hroznej nápad, a vy si to nakonec budete myslet taky.“

Otočila jsem se a ráznou chůzí si to namířila přes celou tělocvičnu dřív, než kdokoli z nich stačil zareagovat. Uvědomila jsem si, že jsem mluvila jako protivný spratek. Ale kdyby oni museli přetrpět sexuální život své nejlepší kamarádky, viděli ducha a pak se ani nevyspali, taky by byli protivní. Takže mě čeká šest týdnů s Christianem Ozerou. Je sarkastický, těžko s ním vycházím a ze všeho si dělá srandu.

Vlastně je hodně jako já.

To bude dlouhých šest týdnů.