Těžko říct, co mě nakonec přimělo k tomu to udělat. Tak dlouho jsem skrývala tolik tajemství a dělala jsem, co mi přišlo nejlepší, abych Lissu ochránila. Ale tajit to její sebepoškozování rozhodně její ochraně nepomáhalo. Nedokázala jsem ji přesvědčit, aby toho nechala - a teď jsem dokonce uvažovala, jestli nebyla moje chyba, že s tím vůbec začala. Tohle se dělo až od té doby, co mě uzdravila po autonehodě. Co kdyby mě tam nechala zraněnou? Možná bych se z toho dostala. A ona by možná dnes byla v pořádku.

Zůstala jsem na klinice, zatímco Dimitrij odešel najít Al­bertu. Nezaváhal ani na vteřinu, když jsem mu pověděla, kde Lissa je. Řekla jsem, že je v nebezpečí, a on ihned zmizel.

Události poté plynuly jako nějaká zpomalená noční můra. Čekala jsem a minuty se neskutečně vlekly. Když se Dimitrij konečně vrátil s bezvládnou Lissou v náručí, v nemocnici pro­pukl rozruch. Ztratila dost krve, a tak se ji pokoušeli probrat natolik, aby se napila z dárce, který byl právě po ruce, jenže to bylo dost obtížné. Asi až v polovině noci se někdo usnesl, že je natolik stabilizovaná, že ji můžu navštívit.

„Je to pravda?“ zeptala se, když jsem vešla do pokoje. Ležela na posteli s pevně ovázanými zápěstími. Věděla jsem, že do ní nalili spoustu krve, ale i tak mi pořád připadala ble­dá. „Říkali, žes to byla ty. To ty jsi jim o tom pověděla.“

„Musela jsem,“ přiznala jsem a bála se přistoupit k ní blíž. „Liss..., pořezala ses hůř než kdy předtím. A po tom, cos mě uzdravila a po všem tom s Christianem... nemohlas to zvládnout. Potřebovala jsi pomoc.“

Zavřela oči. „Christian. Tak ty o tom víš. No jasně, že jo. Ty víš o všem.“

„Promiň. Jen jsem ti chtěla pomoct.“

„A co rada profesorky Karpový? Že to všechno má zůstat tajemstvím.“

„Mluvila o jiných věcech. Nemyslím, že by schvalovala to tvoje sebepoškozování.“

„A o těch ‚jiných věcech‘ jsi jim taky řekla?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Zatím ne.“

Otočila se ke mně a oči měla chladné. „,Zatím‘. Takže jim to řekneš.“

„Musím. Umíš uzdravovat lidi, ale tebe to zabíjí.“

„Uzdravila jsem tebe.“

„Nakonec bych byla v pořádku. Kotník by se mi zahojil. To nestojí za to, co to s tebou dělá. A asi vím, kdy to začalo - když jsi mě uzdravila poprvé...“

Vysvětlila jsem jí svůj objev o té nehodě a o tom, jak hned po ní získala svoje schopnosti, ale i deprese. Taky jsem po­ukázala na to, že naše pouto se zformovalo také po té havárii, přestože jsem zatím nechápala proč.

„Nevím, co se děje, ale tohle samy nezvládnem. Potře­bujeme někoho, kdo nám pomůže.“

„Odvedou mě pryč,“ prohlásila bezvýrazně. „Jako profe­sorku Karpovou.“

„Myslím, že se ti budou snažit pomoct. Všichni se o tebe moc bojí. Liss, dělám to pro tebe. Jenom chci, abys byla v pořádku.“

Odvrátila se ode mě. „Vypadni, Rose.“

Vypadla jsem.

Následujícího rána ji propustili pod podmínkou, že bude denně navštěvovat psychologa. Dimitrij mi řekl, že jí chtějí nasadit léky na deprese. Nejsem právě velkým zastáncem prášků, nicméně jsem uvítala cokoli, co by ji mohlo pomoct.

Bohužel byl zrovna v nemocnici nějaký student vyššího ročníku, který měl astmatický záchvat. Viděl, jak sem Dimitrij s Albertou dopravili Lissu. Nevěděl, proč ji hospitalizovali, ale to ho neodradilo od toho, aby všem nevykládal, co viděl. O přestávce se to rozkřiklo dál. U oběda už věděli všichni starší studenti, co se v noci na klinice stalo.

A co bylo důležitější - všichni věděli, že se mnou Lissa nemluví.

Moje společenské postavení tím rázem rapidně pokleslo. Neobvinila mě z ničeho přímo, ale její mlčení vypovídalo za vše a lidi se podle toho chovali.

Celý den jsem chodila Akademií jako duch. Lidi na mě koukali a občas na mě promluvili, ale nikdo se příliš nesnažil se mnou komunikovat Řídili se podle Lissy a napodobovali ji v jejím mlčení. Nikdo se ke mně nechoval vyloženě zle - nejspíš to nechtěli riskovat pro případ, že bychom se s Lissouzase udobřily. Stejně jsem každou chvíli zaslechla, jak někdo šeptá „krvavá děvka“, když si mysleli, že je zrovna neslyším.

Mason by byl rád, kdybych si sedla k jeho stolu u oběda, ale jeho kamarádi by možná už tak rádi nebyli. Nechtěla jsem být příčinou sporů mezi ním a jimi. A tak jsem si místo toho vybrala Natálii.

„Slyšela jsem, že se Lissa pokusila o útěk a tys ji od toho odradila,“ řekla Natálie. Zatím nikdo neměl ponětí, z jakého důvodu byla v nemocnici. Jen jsem doufala, že to tak zůstane.

Pokus o útěk? Odkud se tahle informace vzala? „Proč by to dělala?“

„Nevím.“ Snížila Mas. „Proč utekla už jednou? Jen jsem to zaslechla.“

Ta historka se šířila během celého dne, stejně jako nej­různější drby o důvodu jejího pobytu na klinice. Obzvláště oblíbené byly teorie o těhotenství a potratu. Někdo dokonce spekulovat, že mohla chytit tu Viktorovu nemoc. Pravdě se nikdo nepřiblížil.

Z poslední vyučovací hodiny jsem se pokusila vypadnout, jak nejrychleji to šlo. Ohromilo mě, když si to ke mně namířila Mia.

„Co chceš?“ vyštěkla jsem. „Dneska si nemůžu jít ven hrát, holčičko.“

„Ty teda máš chování. A přitom jako bys ani neexistovala.“

„Hlavně že ty existuješ,“ povzdechla jsem. Vzpomněla jsem si, co povídal Christian, a bylo mi jí trochu líto. Ten pocit ale zmizel, jakmile jsem se jí podívala do tváře. Možná že byla obětí, ale teď se z ní stala zrůda. Její pohled byl chladný a pro­hnaný, to byl opravdu rozdíl, když ještě včera vypadala tak zoufale a zničeně. Nemohla se dlouho trápit tím, co jí Andre provedl - pokud to vůbec byla pravda, a já věřila, že ano - a pochybovala jsem, že by se trápila i s Lissou. Mia přežívala vše.

„Zbavila se tě a ty jsi moc nafoukaná, abys to přiznala.“ Modré oči jí málem lezly z důlků. „Nechceš se jí pomstít?“

„Hráblo ti ještě víc než normálně? Je to moje nejlepší kámoška. A proč za mnou pořád lezeš?“

Mia pohrdavě sykla. „Ona se podle toho nechová. No tak mi řekni, co se stalo v nemocnici. Je to něco velkýho, že jo? Vážně je v tom? Pověz mi to.“

„Běž pryč.“

„Když mi to povíš, přesvědčím Jesse a Ralfa, aby rozhlási­li, že si to všechno vymysleli.“

Zastavila jsem se a zadívala se na ni. Zděšeně o pár kroků couvla. Zřejmě si vybavila moje dřívější vyhrožování fyzic­kým násilím.

„Já vím, že si to všechno vymysleli, protože jsem nic z toho neudělala. A jestli se ještě jednou pokusíš poštvat mě proti Lisse, budou se tady šířit řeči o tom, jak jsi vykrvácela, proto­že ti rozervu krk!“

S každým slovem jsem mluvila hlasitěji, až jsem téměř řvala. Mia odstoupila ještě o kus dál, zjevně zděšená

„Fakt jseš cvok. Nedivím se, že se na tebe vykašlala.“Pokrčila rameny. „To je fuk. Zjistím, co se děje, i bez tebe.“

Když nastal víkend a tancovačka, rozhodla jsem se, že se mi tam vůbec nechce. Beztak to nebude za nic stát a mě spíš zajímaly večírky, které budou následovat po tancovačce.

Jenže bez Lissy bylo nepravděpodobné, že mi dovolí zúčastnit. Raději jsem se tedy zavřela ve svém pokoji a snažila se - a nešlo mi to - udělat domácí úkol. Skrz pouto jsem z Lissy cítila směsici emocí, především úzkost a nadšení. Musí být těžké celou noc pobývat s klukem, kterého ani nemáte rádi.

Asi deset minut po začátku tancovačky jsem trochu poklidila a osprchovala se. Když jsem se chodbou vracela z koupelny s vlasy omotanými ručníkem, uviděla jsem u svých dveří stát Masona. Nebyl oblečený tak úplně společensky, ale ani na sobě neměl džíny. To byl začátek.

„Tady jsi pařmenko. Už jsem to chtěl vzdát.“

„Založil jsi další požár? Sem kluci nesmí.“

„To je mi jedno. Jako by v tom byl nějaký rozdíl.“ Pravda. Škola sice dokázala udržet Strigoje dál, ale moc se jim nedaři­lo, aby udrželi studenty od sebe. „Pustíš mě dál? Měla by ses přichystat.“

Trvalo mi asi minutu, než mi došlo, o čem to vlastně mlu­ví. „Ne. Nikam nejdu.“

„No tak,“ povzdechl a následoval mě dovnitř. „To proto, že ses pohádala s Lissou? Brzo se zase usmíříte. Nemáš dů­vod zůstávat celou noc tady. Jestli se s ní nechceš vidět, Eddie pak bude pořádat pařbu ve svým pokoji.“

Moje stará povaha milující zábavu ihned trochu pookřála.

Žádná Lissa. Nejspíš ani nikdo královský. „Jo?“

Mason uviděl, že mě to začíná zajímat, a tak se zakřenil. Když jsem se mu podívala do očí, znovu jsem si uvědomila, jak moc mě má rád. A znovu jsem uvažovala: Proč bych nemohla mít normálního přítele? Proč pořád chci svého krásného staršího trenéra - který se mnou nejspíš vyrazí dveře?

„Budou tam jenom novicové,“ pokračoval Mason, který na moje myšlenky. „A až tam přijdem, mám pro tebe překvápko.“

„Flašku?“ Když se mě Lissa rozhodla ignorovat, neměla jsem důvod zůstávat střízlivá.

„Ne, to není u Eddieho. Tak se honem obleč. V tomhle snad nepůjdeš.“

Měla jsem na sobě roztrhané džíny a tričko s nápisem University of Oregon. Jasně. V tomhle určitě nepůjdu.

Po čtvrthodině už jsme mířili přes nádvoří k jídelně a smá­li se, když jsme počítali, kolik našich nešikovných spolužáků končilo tenhle týden trénink s monoklem. Pohybovat se po zamrzlé zemi v botách na podpatcích nešlo moc rychle, a tak mé Mason neustále chytal, abych neupadla. Spíš to ale vy­padalo, že mě za sebou táhne. Tomu jsme se smáli ještě víc. Zaplavovaly mě šťastné pocity - pořád mě bolelo, že se na mě Lissa naštvala, ale zdálo se, že se bolest zmírňuje. Možná jsem přišla o ni a o její kamarády, ale měla jsem svoje. Navíc bylo dost pravděpodobné, že se dneska v noci zpiju pod obraz, což sice nevyřeší moje problémy, ale aspoň to bude sranda. Jo. Mohla bych mít i horší život. Pak jsme narazili na Dimitrije a Albertu. Byli zrovna na cestě někam jinam, zřejmě nějaká záležitost strážců. Alberta se na nás usmála, když nás uviděla, a věno­vala nám takový ten chápavý pohled, jakým se starší vždycky dívají na mladší, kteří vypadají, že se výborně baví a přitom se chovají jako paka. Jako by si myslela, že jsme roztomilí. Zastavili jsme se a Mason mi položil ruku na rameno, abych neuklouzla.

„Pane Ashorde, slečno Hathawayová, překvapuje mě, že ještě nejste v jídelně.“

Mason se na ni andělsky usmál. „Mírné zpoždění, strážkyně Petrovová. Znáte holky. Vždycky chtějí vypadat dokonale. Vy o tom musíte vědět svoje.“

Normálně bych do něj šťouchla, že řekl něco tak stupidního, jenže jsem jen civěla na Dimitrije a nebyla schopná vůbec promluvit. A co bylo důležitější, on na mě zíral taky.

Měla jsem na sobě ty černé šaty a vypadaly přesně tak úžasně, jak jsem čekala. Vlastně jsem se divila, že mi Alberta nic neřekla. Ty šaty byly tak sexy, že by žádné Morojce snad ani nedržely na prsou. Na krku jsem měla růži od Viktora a vlasy jsem si jen narychlo vyfoukala a nechala je rozpuštěné tak, jak se to líbí Dimitrijovi. Punčochy jsem neměla, proto­že k takovým šatům punčochy nikdo nenosí, lim pádem mi mrzly nohy jen v botách na podpatcích. A to všechno jen pro­to, abych vypadala dobře.

A já si byla zatraceně jistá, že vypadám dost dobře. Dimitrij se na mě jen díval - a díval a díval. To možná něco vypoví­dalo o tom, jak vypadám. Uvědomila jsem si, že mi Mason pořád ještě drží rameno, a tak jsem se rychle vykroutila. On i Alberta si vyměnili několik vtipných poznámek a pak se naše cesty rozešly.

V jídelně už hrála hlasitá hudba, když jsme vstoupili. Bílé vánoční osvětlení a - uf - diskotéková koule byly jediným zdrojem světla v jinak temné místnosti. Taneční parket zaplňo­vala svíjející se těla - většinou šlo o studenty nižších ročníků. Studenti našeho věku postávali ve skupinkách u stěn a tvářili se přezíravě, čekali na nejbližší příležitost, aby se mohli vypa­řit. Kolem se pohybovali strážci, gardedámy a morojští pro­fesoři, kteří na všechny dohlíželi a odtrhávali od sebe páry, které se proplétaly až moc.

Když jsem uviděla Kirovou v jednoduchých šatech bez rukávů, otočila jsem se k Masonovi a poznamenala: „Určitě nemůžem splašit nějakej chlast už teď?“

Zachechtal se a znovu mě vzal za ruku. „Tak pojď. Je čas na tvoje překvápko.“

Vydala jsem se za ním přes celou místnost, prodírali jsme se hloučky lidí, co vypadali moc mladě na to, aby prováděli taneční kreace zahrnující pohyby pánví. Kde jsou gardedámy, když je jich třeba? Pak jsem poznala, kam mě vede, a zastavila jsem se.

„Ne,“ řekla jsem a ani se nehnula, i když mě táhl za ruku.

„No tak, bude to super.“

„Vedeš mě za Jessem a za Ralfem. S těma chci být viděna pouze v případě, že bych jim mohla nějakou zbraní mířit mezi nohy.“

Zase mě zatáhl. „Už ne. Pojď.“

Nakonec jsem se tedy váhavě dala do pohybu, Moje nejhorší obavy se potvrdily, když ode mě několik lidí odvrátilo zrak. Výborně. Všechno to začne zase nanovo. Jesse s Ralfem si nás nejdřív vůbec nevšimli, ale když nás pak zaregistrova­li, zatvářili se dost pobaveně. Prvně si pochopitelně všimli mého těla a šatů. Ovládl je testosteron a v obličejích se jim zračila čistá samčí touha. Pak si nejspíš uvědomili, že jsem to já, a rychle se zatvářili zděšeně. Fajn.

Mason jedním prstem ostře píchl Jesse do hrudi. „Tak, Zeklosi. Řekni jí to.“

Jesse neříkal nic, a tak Mason své gesto zopakoval, tento­krát tvrději. „Řekni jí to.“

Jesse se mi ani nepodíval do očí a jenom vykoktal; „Rose, víme, že se nic z toho nestalo.“

Málem jsem se udusila smíchy. „Vážně? No teda! To fakt moc ráda slyším. Protože dokud jsi to neřekl, myslela jsem, že se to stalo. Díky Bohu, že jste mi to objasnili a řekli mi, co jsem sakra udělala a co ne!“

Trhli sebou a Masonův povznesený výraz náhle potemněl a ztvrdl.

„To ona ví,“ zavrčel. „Řekni ji to ostatní.“

Jesse povzdechl. „Udělali jsem to proto, že nás navedla Mia.“

„A?“ naléhal Mason.

„A omlouváme se.“

Mason se obrátil k Ralfovi. „Od tebe to chci taky slyšet, jsi už velkej kluk.“

Ani Ralf se mi nepodíval do očí, ale vykoktal cosi, co mlhavě znělo jako omluva.

Když Mason viděl jejich prohru, hned ho to rozveselilo. „Ale ještě jsme neslyšeli tu nejlepší část.“

Po straně jsem na něj pohlédla. „Jo? Jako část o tom, že vrátíme čas a nic z toho se nestane?“

„Tak tohle je hned po tom to nejlepší.“ Poklepal Jesseovi na ramena „Řekni jí to. Řekni jí, proč jste to udělali.“

Jesse vzhlédl a vyměnil si s Ralfem nervózní pohled.

„Kluci,“ varoval je Mason, který se tvářil nadmíru spo­kojeně. „Dělejte, nebo mě a Hathawayovou pěkně vytočíte. Řekněte jí, proč jste to udělali.“

Jesse se tvářil jako člověk, kterému právě došlo, že v horší situaci už se octnout nemůže. Podíval se mi do očí. „Udělali jsme to proto, že se s náma vyspala. S oběma.“