15. Kapitola

Daisy

„Opravdu si nic nedáš?“ latinsky se mě ptal známý hlas už po několikáté.

Nereagovala jsem, stejně jako kdykoli před tím.

Nevím, jak dlouho nic nedělám, nic nejím, nepiju, prostě jenom sedím a koukám do prázdna. Připadá mi to jako roky, ale vzhledem k tomu, že ještě žiju, bych řekla, že je to jen pár dní.

Ačkoli jsem vůbec nevnímala okolí, věděla jsem, že holky mizí, čím dál tím více. Dokonce už po skupinkách. Už mnohokrát zhaslo to prokleté světlo, ozvalo se děsivé zaskřípění dveří, vešly hrůzu nahánějící postavy v bílých hábitech s ornamenty, někoho odtáhly, odešli, světlo se rozsvítilo. Myslíte, že jsme měly napadnout naše nepřátele, nebo se pokusit o útěk, když bylo světlo zhasnuté a dveře otevřené?

Taky mě to napadlo, ačkoli nijak zvlášť netoužím po útěku. Je mi to úplně ukradený. Proč bych měla utíkat? Abych se vrátila ke svému nudnému, zbytečnému, všednímu životu. Abych se mohla vrátit k roztleskávačkám a opět patřit k oblíbeným dívkám. Abych nosila krátké těsné sukně, topy s hlubokým výstřihem, boty na jehlovém podpatku (To vše samozřejmě podle nejnovější módy.) a patlala na sebe kila mejkapu? Abych mohla mluvit afektovaným hláskem o celebritách a nadšeně vykřikovala, když bych se dozvěděla, co má Justin Bieber v popelnici, nebo brečela, když se rozejde se Selenou Gomez. Abych chodila s nádherným úspěšným fotbalistou, protože se to od roztleskávačky očekává, ačkoli do sebe nejsme zamilovaní, a podváděla ho na každém kroku? Abych popírala fakt, že jsme čarodějnice, a snažila se to co nejvíc bojkotovat, přičemž bych předstírala, že ten ošklivý svět plný zla a nočních můr neexistuje?

A k čemu by to bylo? Carol by to život nevrátilo, tak proč se snažit?

Proto ve mně pomyšlení na útěk neprobudil žádné emoce. Ale přesto mě to napadlo a jsem si jistá, že jsem nebyla jediná, ale nebyl to dobrý nápad, který se stejně nikdo nepokusil realizovat. Nějak se profláklo, že nás vězní Vyšší démoni, takže se nikdo neodvážit vydat ani hlásku v jejich přítomnost, pravděpodobně ani dýchat, natož aby spustil organizovaný útok nebo útěk.

A i kdyby se o to pokusily, tak na tom nezáleží. Proti Vyšším nemá šanci ani Rada, takže i jen představa, že by se pár nezletilých čarodějek pokusily vůči Vyšším o cokoli jiného než vyhnutí se jim, je směšná. Něco takového je neuskutečnitelné. Čarodějnice nebojují s démony, ale schovávají se před nimi, snaží se je nenaštvat. Kromě té nejmocnější. Nejmocnější čarodějnice je něco jako legenda. Vždy se na tomto světe vyskytuje aspoň jedna živá čarodějnice, která oplývá nepředstavitelnou mocí. Dokáže se postavit i Vyšším démonům, ačkoli nemá stoprocentní naději na úspěch. V osmnácti letech přestává stárnout, takže lze jí usmrtit pouze zabitím, které mají na svědomí téměř ve všech případech Vyšší. Nebo by to mohli dokázat i ti míšenci. U těch je velmi těžké určit, co dokáží.

Ten drb, mi řekla Bella, která ho taky nikde zaslechla. Ona existence nejmocnější není příliš jistá. Rada jí nepřipouští, protože se učíme, že čím víc máme znalostí, tím jsme mocnější. Proto se jim někdo, kdo třeba nemá znalosti a přitom je mocnější než oni, což by mohl být taky důvod, Rada nemá ráda, když je někdo silnější, se moc nehodí do krámu.

A podle toho, co Bella říkala, tak když zemře, narodí se nová. Ke Carol se to asi doneslo taky, protože nás napadla stejná věc. Vyšší očividně hledají čarodějnici určitého věku. Oni totiž asi vědí, kdy zemřela ta poslední, pokud existovala, takže se jí pokouší najít, ale fakt nevím, co s ní chtějí udělat. Pokud by jí chtěli zabít, tak proč jsme ještě naživu?

„No tak, Daisy, musíš něco jíst,“ ozval se ten hlas znovu, ale tentokrát anglicky.

Zatnula jsem zuby, protože mi to bolestně připomnělo Daisy.

Otočila jsem se na původce nepříjemného bodání v hrudi.

„Nemluv na mě anglicky,“ řekla jsem pomalu s důrazem na každé slabice.

Malá, moc hezká indická dívka vypadala překvapeně, že ze mě dostala nějakou reakci. To se ještě nikomu od Carolina zmizení nepodařilo, ačkoli to zkoušely, především tato dívka. Byla to ta, která přišla hned po Carol, jak jsem si myslela, že je ona. Díky tomu jsem k ní cítila jistou averzi, samozřejmě, že za to nemohla, ale nešlo to ovládnout. Jako když sníte nějaké jídlo a ten den dostanete nějakou nemoc, takže strávíte den s hlavou v záchodě a cítíte chuť toho jídla. To jídlo za nic nemůže, ale stejně pokaždé když ho jíte, si na to vzpomenete a nedokážete si ho vychutnat.

K tomu, že jí nemám ráda možná i přispívá její otravnost. Celou dobu, co je tady, do mě neustále něco hučí. Dřív bych jí asi měla ráda, protože musím přiznat, že je milá a moc hodná, ale teď jen chci, aby mi všichni dali pokoj.

Zadívala jsem se jí do velkých hnědých očí, nacházejících se v opálené tváři s něžnými rysy, která byla orámovaná dlouhými jemnými černými vlasy.

Ty oči jsou příliš velké pro tak malou štíhlou tvář, takže vypadaly trochu vykuleně, což byla její jediná vada na kráse, která byla bohužel poměrně zřetelná.

Samaja, vzpomněla jsem si. Samaja Forgetnerovahauserová. Když jsem se učila jména čarodějných rodin, tak jsem téhle litovala. Myslela jsem si, že musí být hrozné mít takové jméno. Všichni se jí musí posmívat.

Byla jsem hloupá. Co záleží na jméně, když nevinní lidé umírají? A posměch? Vždyť ti, co shazují ostatní to dělají jenom proto, že se potom cítí lépe.

Takhle jsem nikdy dřív nemyslela. Vždy jsem se hrozně starala o svůj vzhled a dávala jsem si pozor na to, co říkám, abych zůstala mezi oblíbenými. Posměch byl moje noční můra.

V protějším koutě jsem zahlédla Dellu. Dokonce i Samaja o ní říkala, že je divná, ostatní, včetně mě dřív, oni říkaly, že je cvok, nebo jí častovaly ještě horšími názvy.

Ale vždyť ona je tady hrozně dlouho. Možná tu kdysi taky měla kamarádky, které jsou pryč. Poprvé jsem měla pocit, že jí chápu.