Druhý den ráno, asi půl hodiny před tím, než mi měl zazvonit budík, jsem uslyšela klepání na dveře. Nejdřív jsem myslela, že je to Lissa, ale když jsem se s ní rozespale spojila prostřednictvím pouta, zjistila jsem, že pořád ještě spí. Zmateně jsem vylezla z postele a otevřela dveře. Nějaká Morojka, kterou jsem neznala, mi podávala složené oblečení se vzkazem. Uvažovala jsem, jestli bych jí neměla dát dýško, ale zmizela dřív, než jsem stačila zareagovat.

Sedla jsem si na postel a rozložila to oblečení. Černé kalhoty, bílá košile a černá bunda. Bylo to stejné oblečení, jaké tady nosí strážci. Dokonce se trefili do mojí velikosti. Páni! Stanu se součástí týmu. Po tváři se mi pomalu rozlil úsměv. Rozložila jsem papírek se vzkazem, kde Dimitrijovým písmem stálo: Vyčeš si vlasy nahoru.

Nepřestávala jsem se usmívat. Spousta strážkyň nosí krátký sestřih, aby byly vidět jejich molnijské značky. Jednou jsem o tom uvažovala, ale moc se mi do toho nechtělo. Navíc Dimitrij mi tehdy řekl, abych se nestříhala. Moje vlasy se mu líbily a poradil mi, abych je radši nosila vyčesané nahoru. Když jsem si vzpomněla, jakým způsobem mi to tenkrát řekl, rozechvělo mě to, stejně jako teď.

O hodinu později už jsme s Lissou, Christianem a Eddiem byli na cestě k soudu. I Eddie vyfasoval černobílý stejnokroj a já měla dojem, že jsme jako děti, co si na něco hrají a navlékají na sebe oblečení rodičů. Moje krátká bunda a elastická blůza se mi moc líbily, tak jsem přemýšlela, jestli bych si je mohla odvézt s sebou.

Soudní síň se nacházela ve velké zdobené budově, kolem níž jsme prošli hned po našem příjezdu sem. Procházeli jsme chodbami zařízenými směsicí starého a nového. Zvenčí byla vidět oblouková okna a kamenné věžičky. Uvnitř bylo moderní zařízení. Lidé pracovali v kancelářích u plochých monitorů. Do vyšších pater jezdily výtahy. Přesto se tam ale dalo objevit několik málo starožitností. Sochy na podstavcích. Lustry v chodbách.

Samotnou soudní síň zdobily překrásné fresky, které pokrývaly stěny od podlahy až ke stropu, a vpředu na zdech visely znaky všech královských rodů. Když jsme vstoupili dovnitř, Lissa se zastavila a spočinula pohledem na drakovi Dragomirů. Král všech stvůr. Vířily v ní rozporuplné emoce, když zírala na tu pečeť a plně pociťovala tíhu toho, že zbyla ze svého rodu jediná. Hrdost na to, že je součástí tak významné rodiny. Obavy, že nebude dost dobrá, aby svému jménu dělala čest. Lehce jsem do ní šťouchla a popohnala ji k našim místům.

Mezi sedadly zůstala uprostřed síně ulička. Seděly jsme vpředu napravo. Do zahájení soudního řízení zbývalo jen několik minut, ale síň rozhodně nebyla zaplněná. Předpokládala jsem, že se to moc nezmění, vzhledem k tomu, že to, co Viktor provedl, bylo víceméně drženo v tajnosti. Soudkyně seděla vpředu, ale nikde jsem neviděla žádnou porotu. Vyvýšené sedadlo na jedné straně místnosti naznačovalo, že do něj usedne královna, až dorazí. Konečné rozhodnutí stejně učiní ona. Takhle to chodí v případech zločinů královských.

Ukázala jsem tím směrem Lisse. „Doufejme, že je proti němu. Vypadá to, že o tom bude rozhodovat jenom ona.“

Lissa se zamračila. „Soud bez poroty mi přijde dost podivný.“

„To proto, že jsme strávily hodně času mezi lidmi.“

Usmála se. „Možná. Nevím. Každopádně se zdá, že je tu mnohem víc prostoru pro korupci.“

„To jo. Ale mluvíme o Viktorovi.“

Po chvilce už vstoupil do soudní síně sám princ Viktor Daškov. Nebo spíš jenom Viktor Daškov. O svůj titul přišel, jakmile ho uvěznili. Titul pak přešel na dalšího nejstaršího člena rodiny Daškových.

Lissa pocítila bodnutí strachu a z tváří jí zmizela veškerá barva. Spolu se strachem se ale objevil pocit, který bych u ní nečekala: lítost. Než ji Viktor unesl, byl pro ni něco jako strýček – dokonce tak o něm i mluvila. Měla ho ráda, a on ji zradil. Položila jsem ruku na její. „Klídek,“ zašeptala jsem. „Bude to dobrý.“

Viktor přimhouřenýma očima přejel prohnaným pohledem celou soudní síň, jako kdyby se tu měl konat nějaký večírek. Tvářil se lhostejně, jako když se bavil s Dimitrijem a se mnou. Zašklebila jsem se. Před očima mi začaly tančit rudé mžitky a musela jsem se hodně soustředit, abych vypadala důstojně jako ostatní strážci v síni. Nakonec Viktor upřel zrak na Lissu a ta sebou trhla, když spatřila stejnou barvu očí, jakou měla ona i ostatní členové její rodiny. Když jí kývl na pozdrav, přestávala jsem se ovládat. Než jsem ale stačila něco udělat, vynořila se mi v hlavě Lissina slova. Dýchej, Rose. Jenom dýchej. Vypadalo to, že během toho procesu se na sebe vzájemně budeme muset spoléhat. Viktor popošel dál ke svému místu, které se nacházelo na levé straně síně.

„Dík,“ řekla jsem jí, sotva zmizel z doslechu. „Je to, jako bys mi četla myšlenky.“

„Ne,“ zašeptala. „Jenom jsem cítila tvou ruku.“

Podívala jsem se na svou ruku položenou přes její. Udělala jsem to, abych ji uklidnila, a dopadlo to tak, že jsem jí ve vlastním zápalu drtila prsty. „A jéje,“ vyjekla jsem a rychle ruku odtáhla a jen jsem doufala, že jsem jí nic nezlomila. „Promiň.“

Krátce po Viktorovi dorazila královna Taťána, což mě trochu rozptýlilo a uklidnilo. Když se objevila, všichni jsme povstali a potom poklekli. Bylo to dost zastaralé, ale tenhle zvyk vydržel Morojům po staletí. Vstali jsme, až když si královna sedla, teprve po ní jsme se směli znovu posadit.

Soudní proces začal. Ti, kteří byli svědky událostí s Viktorem, jeden po druhém vypovídali. Zahrnovalo to i strážce, kteří Lissu pronásledovali, když ji Viktor unesl, a kteří pak zaútočili na Viktorův úkryt.

Dimitrij přišel na řadu jako poslední ze strážců. Na první pohled se jeho výpověď moc nelišila od výpovědí ostatních.

Všichni byli součástí záchranného týmu, ale jeho část příběhu začala poněkud dříve.

„Byl jsem se svou studentkou Rose Hathawayovou,“ řekl. „Ona má s princeznou pouto, takže vycítila jako první, co se děje.“

Viktorův obhájce – nedovedu si představit, kde splašili někoho, kdo bude ochoten ho zastupovat – pohlédl do svých papírů a potom se zadíval na Dimitrije. „Vzhledem k tomu, jak události následovaly po sobě, se zdá, že došlo k delší časové prodlevě mezi tím, než to zjistila a než jste vy zburcoval ostatní.“

Dimitrij přikývl, stále zachovával klidný výraz. „Nemohla v tom nic podniknout, protože pan Daškov na ni seslal kouzlo, které způsobilo, že mě napadla.“ Mluvil tak vyrovnaně, že mě to až udivovalo. Zdálo se, že ani ten právník si ničeho nevšiml. Jenom já jsem viděla – možná proto, že Dimitrije tak dobře znám –, jak moc ho bolí lhát. Chtěl nás ochránit – konkrétně mě –, a proto to dělal. Ale zabíjelo to kousek jeho duše, když tu tak stál a pod přísahou lhal. Dimitrij není dokonalý, ačkoli jsem si to o něm někdy myslela, ale vždycky se snažil být upřímný. Dnes nemohl.

„Pan Daškov pracuje se zemskou magií a někteří, co tuto sílu využívají, jsou velice silní v nátlaku a dovedou ovlivnit i naše základní instinkty,“ pokračoval Dimitrij. „V tomto případě pomocí jisté věci ovlivnil její vztek a probudil v ní násilné sklony.“

Zleva jsem uslyšela zvuky, jako by se někdo dusil smíchy. Soudkyně, kterou byla postarší nelítostná Morojka, vypěnila.

„Pane Daškove, chovejte se v soudní síni důstojně, prosím.“

Viktor s úsměvem omluvně zamával rukama. „Velice se omlouvám, Vaše Ctihodnosti a Vaše Veličenstvo. Výpověď strážce Belikova jen probudila mou představivost, toť vše. Už se to víckrát nestane.“

Se zadrženým dechem jsem čekala, kdy dopadne ta rána. Nedopadla. Dimitrij dokončil svou výpověď a pak zavolali Christiana. Jeho promluva byla stručná. Když Lissu unášeli, byl zrovna s ní a potom po ráně do hlavy ztratil vědomí. Ve své výpovědi měl identifikovat některé Viktorovy strážce jakožto únosce. Když si pak Christian šel zase sednout, byla řada na mně.

Vydala jsem se dopředu a doufala, že před všemi těmi lidmi – a hlavně před Viktorem – působím dostatečně klidně. Vlastně jsem se na něj vůbec ani nepodívala. Sotva jsem oznámila svoje jméno a přísahala, že budu mluvit pravdu, ihned jsem pocítila plnou váhu toho, co musel cítit i Dimitrij. Stála jsem tam před všemi těmi lidmi, přísahala, že budu upřímná, ale měla jsem v úmyslu lhát, jakmile přijde řeč na kouzlo chtíče.

Moje verze byla celkem přímočará. Pověděla jsem veškeré podrobnosti o událostech, které únosu předcházely, jako třeba o Viktorových úchylných pastech, díky nimž si chtěl otestovat Lissiny schopnosti. Jinak se moje výpověď shodovala s Dimitrijovou a s výpověďmi ostatních strážců.

Už dřív jsem se zmínila, že umím dobře lhát, takže jsem část vyprávění o „útočném kouzle“ projela tak lehce, že tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Až na Viktora. Přestože jsem si zakázala se na něj dívat, nechtěně jsem pohledem zabloudila jeho směrem, když jsem se zmínila o tom kouzlu. Probodl mě pohledem a neznatelně se ušklíbl. Uvědomila jsem si, že se netváří tak samolibě jen proto, že lžu. Bylo to taky proto, že znal přesnou pravdu. A jeho pohled mi říkal, že má nade mnou a Dimitrijem moc, moc zničit nám život před všemi přítomnými, a že si z Dimitrijových výhrůžek nic nedělá. Celou tu dobu jsem se zvládla tvářit klidně, aby na mě byl Dimitrij hrdý. V hrudi mi ale srdce bušilo až příliš hlasitě.

Připadalo mi, že to trvá celou věčnost, i když jsem si uvědomovala, že je to jen pár minut. Skončila jsem a vydechla úlevou, že se do toho Viktor nevložil. Potom přišla na řadu Lissa. Jakožto oběť nabídla na celou záležitost pohled z úplně jiné perspektivy a její vyprávění všechny zaujalo. Bylo to strhující. Nikdo nic podobného jaktěživ neslyšel. Taky jsem si uvědomila, že aniž by se o to Lissa snažila, využívá své charisma vyvolané éterem. Asi to vychází ze stejného zdroje jako nátlak. Lidé byli uchváceni a soucítili s ní. Když popisovala, jak ji Viktor mučil, aby ji donutil ho uzdravit, viděla jsem, že lidé v šoku blednou. Dokonce i Taťánina strnulá maska se na okamžik poodhalila, ačkoli těžko říct, zda cítila lítost, nebo ji to jen překvapilo.

Nejúžasnější ale bylo, s jakým klidem Lissa celý ten příběh podala. Navenek byla klidná a krásná. Ale když popisovala, jak ji Viktorův poskok mučil, odhalila bolest a hrůzu té noci. Ten chlap byl vzduchař a s tím elementem si pohrával tak, že ho Lisse někdy sebral a ona nemohla dýchat, nebo ji naopak vzduchem dusil. Bylo to příšerné, prožívala jsem to spolu s ní. Vlastně jsem to s ní teď prožívala znovu, když o tom mluvila. Každý bolestný detail se jí vryl do paměti a ta bolest se teď valila na nás obě. Obě jsme si oddechly, když její výpověď skončila.

Nakonec přišel na řadu Viktor. Z jeho výrazu byste nikdy neřekli, že se zrovna nachází u soudu. Nebyl naštvaný ani rozzuřený. Tvářil se kajícně. Neškemral. Vypadal, jako bychom tu ani nebyli a on si neměl s čím dělat starosti. To mě dopálilo ještě víc.

Když odpovídal, dávalo to dokonalý smysl. Když se ho právnička žalující strany zeptala, proč udělal to, co udělal, zadíval se na ni, jako by se zbláznila.

„Proč? Neměl jsem na vybranou,“ odvětil vlídně. „Umíral jsem. Nelze pominout, že jsem otevřeně experimentoval s princezninými schopnostmi. Ale co byste na mém místě dělali vy?“

Právnička to ignorovala. Měla co dělat, aby se netvářila znechuceně. „A to, že jste přesvědčil svou dceru, aby se stala Strigojkou, vám taktéž připadalo nezbytné?“

Všichni v soudní síni se zavrtěli, jak jim to připadalo strašné. Jedna z nejhroznějších věcí na Strigojích je, že se nerodí, ale vytvářejí. Strigoj může přinutit člověka, dhampýra nebo Moroje, aby se stal Strigojem. To se stane, když se Strigoj napije krve oběti a ta se pak napije krve Strigojovy. Nezáleží na tom, jestli to ta oběť chce, nebo ne. A jakmile se stane Strigojem, pozbyde veškerý svůj starý smysl pro morálku. Uvítá, že se stala monstrem, a zabíjí ostatní, aby přežila. Strigojové takhle proměňují další z těch, o nichž se domnívají, že by mohli posílit jejich řady. Někdy to ale dělají jen z čiré krutosti.

Dalším způsobem, jak může vzniknout nový Strigoj, je, když se Moroj záměrně rozhodne zabít osobu, ze které pije, čímž v sobě zahubí veškerou magii a život. Christianovi rodiče to udělali, protože toužili po nesmrtelnosti a nezáleželo jim na tom, co to stojí. Viktorova dcera Natálie to udělala proto, že ji k tomu přemluvil. Ohromná síla a rychlost, kterou tím získala, jí pomohla Viktora osvobodit. A jemu připadalo, že jeho cíle za tu oběť stojí.

Ani teď Viktor neprojevil žádnou lítost. Jeho odpověď byla prostá. „To rozhodnutí učinila Natálie.“

„Můžete to říct o každém, koho jste využil? Strážce Belikov a slečna Hathawayová nemohli mluvit do toho, co jste je přinutil dělat.“

Viktor se zachechtal. „To je věc názoru. Zcela upřímně si ale nemyslím, že by jim to vadilo. Vaše Ctihodnosti, pokud máte po tomhle procesu čas na další, měl by být na řadě soud pro pokus o znásilnění.“

Strnula jsem. Udělal to. Vážně to udělal. Čekala jsem, že se teď všichni otočí a budou si na mě a Dimitrije ukazovat prstem. Ale naším směrem se nikdo ani nepodíval. Většina lidí jen zděšeně hleděla na Viktora. Došlo mi, že Viktor přesně věděl, že se tohle stane. Jen si z nás utahoval a ani nečekal, že by ho někdo bral vážně. Lissiny pocity, které jsem vnímala poutem, to jen potvrzovaly. Myslela, že se Viktor snaží odvést pozornost od sebe tím, že si bude vymýšlet o Dimitrijovi a o mně. Byla zděšena, že Viktor klesl takhle hluboko.

Soudkyně byla také zděšena a vynadala Viktorovi, že se nedrží tématu. V tom momentě už jsme měli většinu procesu za sebou. Právníci se ponořili do svých papírů a nastal čas, aby královna vyřkla svůj verdikt. Se zatajeným dechem jsem uvažovala, co udělá. Viktor žádné z obvinění nepopřel. Díky výpovědím mých kamarádů byly důkazy ohromující, jenže jak Viktor správně podotkl, mezi královskými bují korupce. Královna se mohla klidně usnést, že nestojí o skandál spojený s uvězněním někoho tak známého. I kdyby nikdo neznal podrobnosti, jeho uvěznění by vyvolalo dohady. Tohle by možná nechtěla řešit. Možná si Viktor koupil i ji.

Nakonec ale shledala Viktora vinným a odsoudila ho na doživotí, ale v jiném vězení, ne tady v dvorním. O morojských kriminálech jsem slyšela, že jsou to strašlivá místa. Takže předpokládám, že jeho nový domov se bude hodně lišit od cely, v níž jsme ho našli. Viktor po celou dobu zůstával klidný a pobavený, stejně jako včera. To se mi nelíbilo. Z našeho předchozího rozhovoru mi bylo jasné, že rozsudek nepřijme s takovým klidem, jak předstíral. Doufám, že ho budou pořádně hlídat.

Královnino gesto ukončilo formality. Všichni jsme povstali a začali si povídat, zatímco ona ostrým pohledem přejížděla po celé soudní síni a nejspíš si v duchu dělala poznámky. Viktora eskortovali ven. Znovu prošel kolem nás. Tentokrát se ale zastavil a promluvil.

„Vasiliso, doufám, že ses měla dobře.“

Neodpověděla. Pořád ho nenáviděla a bála se ho, ale když už padl rozsudek, konečně uvěřila, že už jí víckrát neublíží. Bylo to jako konec kapitoly, kterou se prokousávala několik měsíců. Konečně se mohla pohnout dál a snad i pomalu zapomínat na ty hrůzy.

„Mrzí mě, že jsme neměli možnost si promluvit, ale příště to jistě vyjde,“ dodal.

„Jdeme,“ popohnal ho jeden ze strážců, kteří ho odváděli.

„Je blázen,“ zamumlala Lissa, jakmile zmizel. „Nemůžu uvěřit, že o tobě a Dimitrijovi řekl něco takového.“

Dimitrij stál za ní. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem, když kolem procházel. Jeho úleva byla stejná jako ta moje. Dneska jsme tančili na tenkém ledě – a vyhráli jsme.

Přišel k nám Christian a objal Lissu. Dlouho ji svíral v náruči. Pozorovala jsem je a hrozně jsem jim to přála, což mě samotnou překvapilo. Když se někdo dotkl mojí paže, nadskočila jsem. Byl to Adrian.

„Jsi v pohodě, malá dhampýrko?“ ujišťoval se tiše. „Daškov utrousil pár… ehm… narážek.“

Přistoupila jsem k němu blíž a taky snížila hlas. „Nikdo mu neuvěřil. Myslím, že je to dobrý. A díky za optání.“

S úsměvem mi jedním prstem poklepal na nos. „Dvojí poděkování v tak krátký době. Ale nepředpokládám, že bych si zasloužil nějaký… speciální projevy vděčnosti.“

Zamračila jsem se. „Ne. Ty si budeš muset jen představovat.“

Polovičatě mě objal a hned mě zase pustil. „To je dostatečně fér. Ale mám skvělou představivost.“

Začali jsme se sbírat k odchodu, když vtom k Lisse přiběhla Priscilla Vodová. „Než odjedete, královna by se s vámi ráda ještě setkala. V soukromí.“

Podívala jsem se na vyvýšené křeslo, kde seděla královna. Upřeně nás sledovala a já uvažovala, co to má znamenat.

„Ovšem,“ řekla Lissa, která byla stejně zmatená jako já. Poutem se mě zeptala: Budeš zase poslouchat?

Rychle jsem kývla, než ji Priscilla odvedla pryč. Vrátila jsem se do svého pokoje a vyladila se na Lissu, zatímco jsem si balila věci. Chvíli trvalo, než Taťána Lissu přijala, protože musela ještě vyřídit pár formalit ohledně soudu. Nakonec ale dorazila do stejné místnosti, kde se konalo jejich setkání včera. Když vešla, Lissa i Priscilla se poklonily a vyčkávaly, až si sedne.

Taťána se usadila. „Vasiliso, co nevidět už ti poletí letadlo, takže to co nejvíc zkrátím. Ráda bych ti učinila nabídku.“

„Jakou nabídku, Vaše Veličenstvo?“

„Brzy půjdeš na vysokou.“ Mluvila, jako by to bylo dávno jasné. Lissa skutečně měla v plánu jít na vysokou, ale tenhle předpoklad se mi vůbec nelíbil. „Chápu, že tě neuspokojují možnosti výběru.“

„No…, neřekla bych, že mě přímo neuspokojují. Snad jen, že všechna místa, kam můžou Morojové jít, jsou tak malá. Samozřejmě chápu, že je to kvůli bezpečnosti, ale přesto bych radši šla na větší školu. Na nějakou prestižní.“ Několik málo vybraných vysokých škol v zemi monitorují strážci, takže tam mohou Morojové studovat v bezpečí. Ale jak se Lissa správně zmínila, jedná se jen o menší školy.

Taťána netrpělivě kývla, jako by to věděla už dávno. „Chci ti dát příležitost, jakou ještě nikdo nedostal, alespoň pokud vím. Ráda bych, abys po maturitě žila tady na královském dvoře. Nemáš žádnou rodinu a já se domnívám, že by pro tebe bylo přínosné, kdyby ses učila politice přímo v srdci naší vlády. Spolu s tím bychom mohli zařídit, že bys studovala na univerzitě v Lehighu. Je to ani ne hodinu odtud. Slyšelas už o ní?“

Lissa přisvědčila. Já o té univerzitě nikdy neslyšela, ale Lissa byla dost velký magor na to, aby si zjišťovala informace o všech vysokých školách ve Státech. „Je to dobrá škola, Vaše Veličenstvo. Ale… pořád malá.“

„Je větší než ty, kam obvykle Morojové chodí,“ zdůraznila Taťána.

„To je pravda.“ Lissa se v duchu snažila přijít na to, o co vlastně jde. Proč jí Taťána učinila takovou nabídku? Obzvlášť po tom, když se včera tak neshodly. Dělo se tu něco podivného a Lissa se usnesla, že počká, kam až je královna ochotná zajít. „Univerzita v Pensylvánii taky není moc daleko, Vaše Veličenstvo.“

„Ta škola je ale ohromná, Vasiliso. Tam bychom ti nemohli zajistit bezpečí.“

Lissa pokrčila rameny. „V tom případě asi nezáleží na tom, jestli půjdu na Lehigh nebo na nějakou jinou univerzitu.“

Královna se zatvářila šokovaně. Stejně tak Priscilla. Nemohly uvěřit, že Lissa na tu nabídku zareagovala tak lhostejně. Ve skutečnosti jí to ale jedno nebylo. Lehigh byl o kousek lepší, než co očekávala, a chtěla na něm studovat. Taky ale chtěla vědět, jak moc o to stojí královna.

Taťána se zamračila a vypadala, že v duchu zvažuje možnosti. „Kdybys měla na Lehighu dobré studijní výsledky, za pár let bychom třeba mohli zařídit tvůj přestup jinam. Opět ale zdůrazňuji, že zajištění bezpečnosti by bylo velice komplikované.“

Páni! Královna ji skutečně chce mít poblíž. Ale proč? Lissa se rozhodla prostě se na to zeptat.

„Moc mi to lichotí, Vaše Veličenstvo. A jsem vám za to vděčná. Ale proč mi to vlastně nabízíte?“

„Jakožto poslední z rodu Dragomirů jsi vzácným artiklem. A já bych ti ráda zajistila bezpečnou budoucnost. A také nerada vidím, když chytré hlavy plýtvají svým nadáním. Kromě toho…“ Odmlčela se, jako by se jí moc nechtělo vyslovit následující slova. „V jistém směru jsi měla pravdu. Morojové skutečně nepřijímají změny snadno. A bylo by užitečné mít tady opoziční hlas.“

Lissa hned neodpověděla. Pořád přezkoumávala tu nabídku ze všech možných úhlů. Přála si, abych tam byla s ní a mohla jí poradit, ale já jsem na to žádný extra názor neměla. Kdybych své strážcovské povinnosti vykonávala na královském dvoře a bezva univerzitě, bylo by to parádní. Na druhé straně ale bychom jinde měly určitě víc svobody. Lissa byla stejně rozhodnutá pro vyšší vzdělání.

„Dobře,“ řekla nakonec. „Přijímám. Děkuji vám, Vaše Veličenstvo.“

„Výtečně,“ zhodnotila to Taťána. „Dohlédneme na to, aby se vše zařídilo. Nyní už můžeš jít.“

Ani se nepohnula, a tak se Lissa znovu poklonila a zamířila ke dveřím. V hlavě si pořád přemílala ty novinky. Náhle ji Taťána zavolala.

„Vasiliso? Pošleš za mnou tu svou přítelkyni? Ráda bych si se slečnou Hathawayovou promluvila.“

„Rose?“ ujistila se ohromeně. „Proč chcete…? Ano, samozřejmě. Dojdu pro ni.“

Lissa se rozběhla k domu pro hosty, ale setkaly jsme se v půli cesty. „Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Netuším,“ odpověděla Lissa. „Slyšelas, co povídala?“

„Jo. Možná mi chce říct, že budu muset bejt extra opatrná, když s tebou budu chodit do tý školy.“

„Možná. Nevím.“ Lissa mě spěšně objala. „Zlom vaz. Tak zatím.“

Vešla jsem do stejné místnosti. Taťána tam stála se sepnutýma rukama a vypadala strnule a netrpělivě. Zase byla oblečená jako nějaká manažerka. Měla na sobě lesklou hnědou blůzu a sukni ze stejné látky. Ta barva se moc nehodila k jejím šedým vlasům, ale to je problém jejího stylisty, ne můj.

Poklonila jsem se stejně jako Lissa a rozhlédla se po místnosti. Priscilla už tam nebyla, zůstalo jen pár strážců. Čekala jsem, že mě Taťána vybídne, abych se posadila, ale namísto toho se vydala ke mně. Netvářila se zrovna šťastně.

„Slečno Hathawayová,“ prohlásila příkře. „Tohle bude stručné. Ukončíte ten příšerný románek, který máte s mým prasynovcem. Okamžitě.“