10. Kapitola

 Tak tuhle kapitolu jsem chtěla napsat úplně jinak, ale ten příběh se mi odehrával před očima a skončil takhle a já věděla, že tak to má být.

Nevím, jestli se vám to bude líbit, ale mě to připadá jako moje nejlépe napsaná kapitola.

Podotýkám nejlépe napsaná, ne nejlepší.

Daisy

Světlo zhaslo.Dveře cely se prudce otevřely a někdo do ní něco surově hodil. Něco, co až příliš připomínalo lidské tělo. Dveře se hned zase zavřely. Světlo se rozsvítilo.

Vyskočila jsem a běžela k tělu. Ve světle, o kterém jsem zjistila, že vůbec není měsíční, ale jen nějaké neznámé světlo, které nám mělo magicky bránit v odchodu, jsem zjistila, že je to zrzavá dívka stejně stará jako já.

Byla v bezvědomí, ale žila a snad nebyla zraněná.

Zatřásla jsem s ní.

A výkřikem se probudila.

„Pst,“ uklidňovala jsem ji. „Já ti neublížím.“

Rozšířila oči. Pravděpodobně mi nerozuměla ani slovo.

Nevypadala moc jako Řekyně.

Sakra. Ve škole jsme měli angličtinu. Doma mě máma učila angličtinu. Bella, Anna a Alex uměli anglicky jako rodilí mluvčí. Přesto umím říct jen pár slov.

Tak kterej ještě jazyk bych mohla použít? Tenhle problém jsem nikdy neřešila. S turisty jsem se nebavila a Della mluvila řecky, ačkoli taky nevypadala řecky s tou bledou pletí, ale bůhví jak dlouho tady je.

Umím dokonale latinsky. To mě máma flákat nenechala. Ale jaká je pravděpodobnost,  že tahle holka umí latinsky?

Dost malá, ale za zkoušku nic nedám.

To samé jsem zopakovala latinsky. A světe zboř se.

„Kde to jsme?“ šeptala taky latinsky.

Chápala jsem jí. Taky jsem tady měla tendenci šeptat, ačkoli nebyl důvod.

„V nějaké cele. Nevím kde. Ani nevím jestli jsem ještě v Řecku. Odkud si ty?“

„Anglie. Nevíš, co s námi chtějí udělat?“

„Nemám ponětí.“

„Je tu ještě někdo?“

„Ještě Della, ale ta je tady děsně dlouho. Myslím, že se z toho zbláznila.“

Sáhla si na krk.

„Ale ne,“ zasténala.

„Co?“

„Nemám svůj řetízek. Vím, že ti to nepřijde jako to nejakutnější, ale pro mě byl důležitý.“

„Jak se jmenuješ,“ přerušila jsem jí.

„Carol.“

„Příjmení?“

Zaváhala.

„Warrenová.“

Vzdychla jsem.

„A jéje.“

„Co?“

„Jmenuji se Daisy Mandelová.“

„Aha,“ došlo jí. „Takže ty jsi taky..?“

Přikývla jsem.

„To znamená, že loví nás, ale proč?“

„Co já vím?“ pokrčila jsem rameny. „Možná chtějí využít naše schopnosti, ale proč by nelovili nikoho staršího, kdo je lepší?“

„Možná by to nedokázali,“ navrhla Carol.

Pohlédla jsem na ní.

„Viděla jsi je?“

„Zblízka ne. Pokusila jsem se na ně použít své schopnosti, ale strhli mi řetízek, tak jsem se pokusila utéct, ale chytili mě.“

„Víš,“ kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem jí strašit, ale měla bych jí říct svou domněnku. „Myslím, že to byli Vyšší.“

Zezelenala. Potom pomalu dostávala barvu čerstvého sněhu.

„V-vyšší?“ koktala.

Ty jo. Ta se snad bojí víc než já. Hm. Jen jestli to nebude tím, že toho o Vyšších ví víc. Já nebyla zrovna pozorná a pilná žákyně. Zvlášť když se mluvilo o Vyšších. Děsilo mě to.

Carol je pravděpodobně mnohem mocnější než já.

„Tak to fakt nevím, proč by unášeli nás. Vyšším by se možná ubránil jen ten nejmocnější z nás.“

„A to ani nevíme, kdo z nás je nejmocnější,“ přidala jsem se.

Ale vědí to oni? Pravděpodobně ne. Ale co když vědí, kdy přibližně zemřel? Pravděpodobně ano, když se na jeho smrti většinou podílejí. Nejmocnější z nás je vždy jen jeden. Když zemře, tak se narodí další. To znamená, že kdyby věděli, kdy zemřel, tak by věděli, kolik mu je let.

„Kolik ti je let?“ vyhrkly jsme s Carol unisono.

Vypadá to, že někdo myslel na stejné vlně jako já.

„Sedmnáct,“ opět nastejno.

„Dello!“ křikla jsem. „Kolik ti je?“

„Co znamená věk? Je to určitá doba, kterou jsme na tomto světě. Ale co přesně to pro nás znamená? Někteří mají určité časové období, ve kterém funguje jejich život, ale někteří ne. Pro mě dvě stě znamená patnáct a tisíc osmnáct. Dál už čas pro mě nic neznamená.“

Tak jo. Tahle holka je totální magor.

„Tak kolik ti je!“ přerušila jsem její nesmyslnou odpověď.

„Jak to mám kurva vědět, když nemám sebemenší ponětí o čase!“ zařvala zpět.

No páni! Netušila jsem, že ta holka něco takového umí.

Ačkoli to bylo asi jen chvilkové. Jen nějaký záblesk, protože teď vypadá zase úplně klidně. Jako by přemýšlela nad něčím světově důležitém a všechno ostatní je jí ukradené.

"Jako Archimedes," řekla Carol, když jsem s ní sdílela svou myšlenku.. "To byl řecký vědec a filozof, který zemřel, při útoku na město, ve kterém žil, ale jeho chtěli ušetřit, což se nevydařilo, protože on odmítl jít s nimi, dokud nedodělá matematický příklad," řekla, když viděla můj zmatený výraz.

Postupem času (Opravdu nemám ponětí jakého. Tady se to poměrně blbě rozpoznává.) se z Carol a ze mě staly nejlepší kamarádky.

Výborně jsme se tu bavily. Byla jsem tu dokonce šťastná. Skvěle jsme se doplňovaly. Carol byla na rozdíl ode mě pilná studentka, takže měla úžasné znalosti. Naučila jsem se toho od ní mnohem víc než za celý svůj život.

Možná to bylo tím, že jsem si už uvědomovala, jak je to důležité.

Zvláštní ale bylo, že já byla mocnější než ona. Teda ne že bychom na sebe používaly své schopnosti. Bez zdroje naší síly to nešlo, ale když jsme se chytly za ruce, tak nám naše síly dávaly drobné elektrické rány. Teda mě dávala ta Carolina mnohem drobné rány. Potom, co Carol měla zelektrizované vlasy, takže její cop vypadal ještě rozcuchaněji, jsme to nezkoušely.

Obě nás to překvapilo, protože nám vtloukávali do hlavy, že naše síla přichází se znalostmi.

Přitáhli sem další dívky.

Všechny byly jedny z nás a všem bylo sedmnáct.

S Carol jsme je vedly. Neuměla jsem si představit život bez jejího zrzavého rozcuchaného copu, jejího pihovatého obličeje a jiskřivých hnědých očí, ve kterých jste mohli vidět, že její křehkost je jen iluze. Kdybych měla možnost utéct, tak bych bez ní nešla, stejně jako ona beze mě. Byl to takový druh přátelství, kdy jste ochotní pro toho druhého zemřít.

Pak ale jednoho dne/noci? jsme si povídaly. Naučila mě anglicky a já jí teď na oplátku učila řecky. Docela jí to šlo. Právě jsem jí učila číslice do tisíce.

„Hele Daisy, co to Della vlastně tehdy říkala?“

„Co já vím? Della toho nakecala.“

„Jak ses jí ptala na věk. Odpověděla ti nějakou číslicí.“

„Ne nezná svůj věk.“

„Takže neřekla žádné číslo? Měla jsem dojem, že jo.“

Zamyslela jsem se.

„Jo vlastně jo. Řekla: Pro mě dvě stě znamená patnáct a tisíc osmnáct. Dál už pro mě čas nic neznamená.“

Hele já si to pamatuji. Jsem fakt dobrá.

Carol se zamračila.

„To mi něco říká. Myslím, že je to něco důležitého, ale nemůžu si vzpomenout co.“

„Prosím tě. Co by asi Della říkala důležitého?“

„Ale stejně mi to vrtá hlavou.“

„Víš co? Vyspi se. Ráno je moudřejší večera.“

Ty jo. Co to semnou je? Moje motto je: Užívej si dokud to jde, ráno to dospíš.

„A jak můžeš vědět, že není ráno?“ zvedla obočí.

„Až se probudíš.“

„Ok.“

Lehla si na zem a usnula.

Zívla jsem.

Byla jsem taky nějaká ospalá.

Tak jsem si taky na chvilku zdřímla.

Opravdu jen na chvilku, protože mě probudila Carol s vyděšeným výrazem v očích.

„Daisy,“ šeptala.

„Proč šeptáš?“ ptala jsem se.

Tendence šeptání už jsme se zbavily.

„Pšt. Mě to došlo. Co znamená to, co říkala Della.“

„Co?“ byla jsem po probuzení kapku zapomětlivá.

„Dvě stě pro mě znamená patnáct a tisíc osmnáct. Pak už pro mě čas nehraje roli.“

„Vlastně to bylo trochu jinak,“ připomenula jsem jí pyšná, že jsem si zapamatovala přesné znění.

„To je fuk.“

Chtěla jsem jí říct, že to není fuk, ale děs v jejích oříškových očích mi to rozmluvil.

„Tak co to znamená?“

Otevřela pusu, aby mi odpověděla, ale v tom zhaslo světlo a otevřely se dveře cely.

Čekaly jsme, že nám sem hodí další unesenou, ale místo toho vešel muž v bílém plášti a zamířil k nám.

Popadl Carol a táhl jí pryč.

„Ne Carol!“ zaječela jsem a běžela jsem za ní.

„Daisy!“ křičela.

Chtěla jsem jí vyprostit z mužova sevření, ale on jen natáhl ruku a proud energie mě hodil na protější zeď, kde jsem se praštila do hlavy. Pak nastala temnota.

Když jsem se probrala, tak, i přes bolest hlavy a ačkoli jsem se motala, jsem vyskočila na nohy a běžela hledat Carol.

Nebyla tady.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, mohla to být jen chvilka, a Carol za chvíli zase přivedou.

„Ona se nevrátí,“ Della se objevila vedle mě.

„Samozřejmě, že se vrátí.“

Zavrtěla hlavou.

„Jsem už tady sedmnáct let. Za tu dobu už tady bylo hodně dívek. Postupně je všechny odvedly a ani jedna se nikdy nevrátila.

Dívala jsem se Delle na pusu, když mluvila, ale nerozuměla jsem slovům.

Carol se vrátí. Musí se vrátit.

Světla zase zhasla a někdo sem hodil tělo.

Rozběhla jsem se k němu plná naděje.

Měla jsem pravdu. Carol je zpátky.

Nadšeně jsem jí pohlédla do její vyděšené tváře.

Ona nebyla Carol.

Jenom nějaká nová oběť.

Dívala jsem se na ní a mlčela.

Ostatní dívky si začaly šeptat.

Nových dívek jsem se ujímala vždy já a Carol, a když tady Carol nebyla tak předpokládaly, že to budu já. Bylo jedno odkud byla. Vždy uměla latinsky.

Ale já jsem nemohla.

Dívala jsem se na nováčka a pomalu mi to docházelo.

Lehla jsem si na zem v rohu. Přesně na druhou stranu od Delly.

Dívky se mnou mluvily, ale já neodpovídala.

Nosily mi jídlo, když nám ho sem někdo uráčil přinést, ale já ho nejedla.

Bylo mi jedno, co se semnou stane.

Carol už se nevrátí.